Povídka “Mstitelky”

Naplánovala to celé Majka. Její kamarádka Veruna prý dostala kopačky od jakéhosi
Aleše a to prý nemůžeme nechat jen tak. Musíme se mu za Verunu pomstít, aby si
nemyslel, že je Veruna jen tak nějaký hadr, který si může odhodit jak se mu
zachce. Jak bychom k tomu my, ženské, přišly!

S tím se nedalo než souhlasit. Veruna je sice husa pitomá, ale je to ženská, a
my, ženské, přece musíme držet spolu! Jinak by nás chlapi roznesli na kopytech!

Vyčíhali jsme si Aleše, když šel odpoledne vyparáděný na tradiční sobotní
tancovačku.

“Ahoj, krasavče!” oslovila ho Majka.

“Ahoj, krasavice!” odpověděl jí Aleš a rozhlédl se i po nás ostatních. Bylo na
něm poznat, že kdybychom tam nebyly, sbalil by Majku bez váhání. Před tak
rozsáhlým obecenstvem se ale krotil. “Co potřebuješ?” obrátil se zase na Majku.

“Chlapa!” odpověděla vyzývavě Majka.

“Opravdovýho chlapa!” přidala se Irča.

“Tvrdýho chlapa!” dodala jsem já.

“Stojí před vámi!” prohlásil sebevědomě Aleš.

“Ty?!” protáhla pohrdavě Majka. “To byses musel ještě hodně snažit, abys na nás
měl!”

“Na vás tři?” podíval se Aleš zálibně i po nás. “Na vás stačím kdykoliv! Nemohla
bys mně jich přivést o pár víc?” vrátil se zase k Majce.

“Nevytahuješ se trochu?” posměšně se zeptala Irča. “Takovejch řečiček už jsme
slyšely! A když došlo na věc, tak každej utekl!”

“Já bych neutekl! Před vámi?” uchechtl se Aleš.

“To říkají všichni!” mávla rukou Irča. “To už známe nazpaměť!”

“Chcete se přesvědčit?” zabíral Aleš. “Tak to zkuste!” nabídl nám najednou.

“Jo! My ti něco předvedeme, a ty pak couvneš! To zrovna!”

“Necouvnu!” prohlásil sebevědomě Aleš. “Já necouvnu před ničím! Co mi chcete
předvést?” zajímal se nedočkavě.

“To bys rád věděl, co?” uchechtla se zase Majka. “To jsi ještě nikdy nezažil! To
bys nezvládl!”

“Já zvládnu všechno! A všechny!” ujišťoval ji Aleš.

“Ani náhodou!” ujistila ho Irča. “Na mně jseš krátkej!”

“To by ses divila!” kontroval Aleš. “Zvládl jsem každou, kterou se mi zachtělo!”

“Já nejsem každá.” oznámila mu Irča. “A takovejch týpků jako ty už jsem viděla!
A žádnej neobstál, když se měl předvést! Nevydržel a splaskl. A zbaběle utekl,
když zjistil, že mi to nestačí!”

“Já vydržím tak dlouho, že si to ani nedovedeš představit!”

“To si teda fandíš!” zhodnotila jeho sebevědomí Majka. “Jak nám zaručíš, že se
nevypaříš, až půjde do tuhého? Až přijde chvíle, kdy by ses měl připojit? Svou
tvrdostí?”

“To vám můžu slíbit! Něco tak tvrdého jste ještě nikdy nezažily!”

“Sliby chyby! Teď řečníš jako politik před volbama, a až přijde na věc, tak
uprchneš s hanbou v očích!”

“Neuprchnu! To se můžeš vsadit!”

“Nemám ráda sázky. Já mám ráda jistotu. Já mám ráda spolehlivý chlapy.”

“Ty si myslíš, že já jsem nespolehlivej?!”

“To nevím. Ale kdybych si chtěla s tebou něco začít, tak bych si tě musela
napřed pojistit.”

“Jak, pojistit?” nechápal Aleš.

“Tak, abys nemohl uprchnout!” usmála se Majka. “Kdyby tě nakonec přece jen
popadly zaječí úmysly!” upřesnila. “Ale takovou záruku ty mi nemůžeš dát!” mávla
rukou a lhostejně se odvrátila jakoby k odchodu.

“Počkej!” zastavil ji Aleš. “Dám ti všechno, oč si řekneš!” skiboval rychle.

“Jóóó?” podezřívavě protáhla Majka. “Necháš se svázat?”

“Svázat?!” překvapeně zaváhal Aleš. “Proč?”

“Protože svázanej člověk pak už nemůže utéct!” pokrčila rameny Majka. “To je ta
nejlepší jistota! – Ty jsi to ještě nikdy nezažil se svázanejma rukama?” zeptala
se pohrdavě.

“Ne!” odpověděl Aleš a zaznělo to jaksi zahanbeně. “Jen jsem o tom slyšel. –
Teda, četl.” přiznal.

“Tak to tě lituju.” pronesla Majka. “To se teda nemáme o čem bavit.”

“Jak to?” zachraňoval honem situaci Aleš. “Vždyť mne přece můžete svázat!”
nabízel. “Já to vydržím!”

“Nevytahuj se!” mávla rukou Majka. “Když to neumíš…”

“Já že něco neumím?” urazil se Aleš. “Chceš se přesvědčit?”

“To bys musel umět poslouchat na slovo!” odpověděla nedůvěřivě Majka. “Udělat
všechno, co ti řeknu! Na to nevypadáš!”

“Zkus to! Uvidíš!” vyzval ji Aleš.

“Tak dobře.” milostivě přikývla Majka. “Zkusíme to s ním?” obrátila se s
řečnickou otázkou na nás. Irča pohrdavě pokrčila rameny, já přikývla a pokoušela
se tvářit se při tom co nejotráveněji.

“Tak dobře.” rozhodla Majka a obrátila se zase na Aleše. “Tak si sundej to sako!”

“Proč?” nechápal Aleš. “A tady?”

“A kde jinde?! Kam bys s tím chtěl jít?! Na severní pól?!” pustila se do něj
Majka. “A proč?! – Protože jsem ti to přikázala! Sliboval jsi, že budeš
poslouchat na slovo! To ti ty sliby moc dlouho nevydržely!”

“No tak dobře. Když ti to udělá radost…” ušklíbl se Aleš. Svlékl si sako,
chvilku ho bezradně držel v ruce a pak ho položil do trávy.

“A dej sem ten řemen!” ukázala Majka na jeho opasek.

“Ale to mi spadnou kalhoty!” namítl Aleš.

“A ty si je snad chceš nechat?” posměšně se podivila Majka.

“Jó takhle!” najednou něco pochopil Aleš. Odepjal si opasek a předal ho Majce.

“A teď nastav ruce!” přikázala mu rázně Majka, když od něj řemen převzala.

Aleš se tvářil poněkud udiveně. Majka rozvíjela děj asi trochu jinak, než čekal
a než byl zvyklý. Nicméně natáhl paže k Majce. Majka mu nespokojeně popadla ruce,
zkřížila mu je zápěstími na sebe, pak mu obě zápěstí pečlivě omotala řemenem,
který jí předtím předal, pevně mu řemen utáhla a spoutala mu tím ruce k sobě
navzájem. Aleš opatrně zvedl spoutané ruce k očím a prohlížel si, co mu s nimi
Majka udělala.

Majka nečekala, až se toho nabaží, a beze slova ho chytila za kravatu. Asi ho
tím trochu přiškrtila, protože Aleš napjal krk a pokusil se svou kravatu z
Majčiných rukou zachránit. Asi ale ještě nebyl zvyklý na své spoutané ruce,
takže jimi lapnul do prázdna a Majce jeho pokus ani nepřekážel. Majka se jeho
snahami nenechala rušit. Nechtěla ho ale škrtit. Uvolnila mu kravatu a pak mu ji
úplně stáhla s krku.

“Dej ruce nahoru a chyť se támhle té větve!” přikázala mu a ukázala na strom
opodál.

Aleš už bez kravaty se poslušně postavil pod strom a pokusil se dosáhnout na
nejnižší větev. Byla necelé tři metry nad zemí, ale Aleš na ni nedosáhl.

“No dělej!” pobízela ho Majka. “Natáhmi se trochu!”

Aleš upřeně pozoroval větev nad hlavou. Vystoupil na špičky, napjal paže, natáhl
celé tělo, ale větve se dotkl jen konečky prstů. Aleš byl kus chlapa, velikánský,
ale ta větev byla i na něj příliš vysoko.

Majka se podívala po nás. Pak si vybrala mne.

“Vylez mu na záda!”

Netušila jsem sice, co má Majka v úmyslu, ale ona už si to řídila sama. Na její
povel musel Aleš dřepnout a já jsem se mu posadila na ramena. Jeho hlavu jsem
měla mezi stehny. Majce se to ale nelíbilo. Na její přání jsem se tedy na
Alešových ramenou postavila. Přidržovala jsem se přitom zvednutých Alešových
rukou. Alešovy paže byly tvrdé a pevné, pod mou vahou se ani nepohnuly. Byla to
opora spolehlivá jako kamenné zábradlí. S takovou oporou jsem se klidně vztyčila
a dosáhla druhou rukou na větev.

Pak se Aleš pode mnou postavil a já měla rázem tu větev ve výši pasu. Zachytila
jsem Alešovu kravatu, kterou mi Majka hodila, a podle jejích pokynů jsem tou
kravatou přivázala Alešovy ruce k té větvi. Provlékla jsem kravatu pod řemenem
mezi spoutanými Alešovými pažemi a nahoře nad větví ji zavázala na pevný uzel.
Pak jsem s Alešových ramenou opatrně seskočila na zem.

Aleš stál před Majkou vypjatý na špičkách, protože jsem mu ty ruce přivázala
hodně nakrátko. Upíral na ni oči a mlčky čekal, co mu uděláme dál.

“Tak se na něj podíváme, ne?” zasmála se Majka. “Nezdá se vám, holky, že je
nějak moc oblečenej?”

Ani nečekala na náš názor a začala Alešovi rozepínat košili. Aleš v první chvíli
ucukl, asi na to nebyl zvyklý, ale s uvázanýma rukama neměl moc možností k
uhýbání. Pochopil to poměrně brzy a pak už se nevzpíral, jen nehybně přihlížel,
jak mu Majčiny ruce hbitě pracují na hrudi. Majka mu rozepnutou košili ještě i
vytáhla z kalhot a rozhrnula mu ji na těle jako divadelní oponu. Z bílé košile
se vynořil opálený Alešův trup.

Musím přiznat, že bylo na co koukat. Aleš měl pěkně vypracované tělo, klenutý
hrudník a plasticky svalnaté, téměř čtverečkované břicho. Vystouplé prsní svaly
prozrazovaly hodně dlouhé trápení v posilovně. Jen ta košile měla neustále snahu
to sošné tělo znova zahalit. Majka tedy Alešovi vyhrnula košili po těle nahoru
ke krku a přehrnula mu ji přes ramena, aby mu nepadala na tělo. Byla bych
nejradši, kdyby mu ji svlékla úplně, ale to přes Alešovy vztyčené a uvázané ruce
nešlo. Majka mu tedy aspoň stáhla rukávy až dolů k ramenům, abysme si mohly
prohlédnout i jeho docela hezky svalnaté paže. Jejich pevnost a sílu jsem už
poznala, když jsem se jich přidržovala, teď jsem si tedy mohla prohlédnout i
původce té síly.

“Není marnej!” zhodnotila Aleše Irča.

“Taky koukám.” přikývla Majka. “Teď už se Veruně ani tak moc nedivím, co na něm
viděla. – Takhle jsi Verunu okouzloval?” obrátila se zase na Aleše.

“No – taky.” přikývl Aleš. ” – Vlastně, jakou Verunu?” opravil se najednou,
jakoby mu právě něco došlo.

“Jakou Verunu?” opakovala po něm posměšně Majka. “Ty neznáš Verunu?”

“No – neznám!” prohlásil Aleš.

“Neznáš?! Anebo jich znáš padesát a teď honem nevíš, o které z nich mluvím?!”

“Neznám žádnou!” prohlásil Aleš rozhodně. “A proč mluvíš o nějaké Veruně?
Slíbila jsi přece, že něco zažiju!”

“To zažiješ! To se neboj!” pronesla Majka dvojznačně a takovým tónem, až mi
přeběhl po zádech mráz. “Já jsem totiž Verunčina kamarádka. To znamená, že vím
úplně všechno, co mezi vámi bylo a cos jí nakonec udělal! A můžu ti říct, že se
mně to vůbec nelíbilo, a že si myslím, že si za to zasloužíš patřičnou odplatu!
Abys z toho taky něco měl! Abysis nemyslel, že můžeš takové hodné holce jen tak
mýrnix týrnix zlámat srdce a pak ji v tom nechat samotnou!”

“Co to má znamenat?” zeptal se Aleš a v jeho hlase zazněly obavy. “Co chceš se
mnou udělat?!” už skoro vykřikl a poprvé zacloumal uvázanými pažemi, aby si
osvobodil ruce. Kravata na jeho zápěstích byla ale dost pevná a udržela mu ruce
nahoře u větve.

“To ještě nevím, co všechno nás napadne.” odpověděla přemýšlivě Majka a zkoumavě
si prohlížela jeho obnažený trup. “Pro začátek bych ti třeba mohla trošku
zabrnkat na žebra, co říkáš?” usmála se na něj.

Ani nečekala, zda bude Aleš souhlasit, a zaryla mu klouby obou palců mezi žebra
v obou jeho podpaždích. Aleš sebou prudce trhl a pokusil se odtáhnout se od ní
co nejdál, ale s uvázanýma rukama před ní utéci nemohl a nějak si před ní bránit
žebra také ne. Majka mu jezdila klouby obou palců mezi žebry dopředu a dozadu
jako když řeže pilou. Aleš zaťal zuby, sešklebil obličej bolestí a zoufale se
před Majkou zmítal, jak jen mu to uvězněné paže nad hlavou dovolovaly. Nebyl
ovšem schopen v ničem Majce zabránit, jeho odhalený hrudník jí byl vystavený
napospas bez jakékoliv ochrany. Alešovi nezbývalo než se snažit to nějak vydržet.

“Tak co? Jak se ti to líbí? Pořád ještě se dožaduješ, že chceš něco zažít?”
posměšně se ptala Majka. “Nebo už sis vzpomněl, kdo je to Veruna?”

Aleš se zaťatými zuby neodpověděl.

Když se Majce zazdálo, že už si Aleš zvykl a už se před ní nezmítá tak divoce,
přestala a zaryla mu palce vší silou do další mezery o žebro níž. Aleš křečovitě
napjal všechny svaly v těle, ale v tom místě na žebrech žádné neměl, takže mu to
nebylo nic platné. Majka se spokojeně usmála a znova mu důkladně zahoblovala
klouby palců mezi žebry. Aleš se před ní kroutil, prohýbal tělo na všechny
strany, ale před jejíma rukama nemohl uniknout nikam. Nahoře u větve bezmocně
zatínal spoutané pěsti, na pažích mu výrazně vystupovaly napjaté svaly, ale můj
uzel na jeho kravatě držel pevně a udržel mu ty mocné paže i přes jejich sílu
přivázané k větvi.

“To je paráda!” jásala Irča. “Ty jseš fantastická! Takhle si zahrávat s takovým
chlapem!” vykřikovala obdivně. “To já bych nedokázala!”

“Proč ne?” podivila se Majka. “Na tom přece nic není! Nechceš si to zkusit taky?”
nabízela.

“Já nevím…” nejistě se ošívala Irča.

“Tak když nevíš, tak pojď!” skoro jí přikázala Majka a odstoupila od Aleše, aby
udělala místo Irče. “Bude se ti to líbit!”

Irča se směsí obav a touhy v obličeji přistoupila opatrně k Alešovi a sáhla mu
na hrudník. Nestalo se nic. Aleš se ani nepohnul, nemohl jí udělat nic, a Irča
se pomalu osmělovala.

“Musíš mu zamáčknout klouby palců mezi žebra!” instruovala ji Majka. “Pořádně,
co máš sílu! A vem si tu třetí mezeru odshora! Ty horní dvě už jsem mu probrala,
tam už by necítil nic!”

Irča si tedy prohlédla Alešova žebra zblízka, ohmatala mu je, našla třetí mezeru,
položila si na ni kloub palce, totéž zopakovala pečlivě i na druhém Alešově boku,
pak najednou napjala paže snad ještě víc než Aleš a zamáčkla klouby Alešovi do
těla. Aleš téměř nadskočil, vystoupil na špičky, zaklonil hlavu, zavřel oči a
zadržel dech. Irča mu prudce zalomcovala tělem, Aleš se na špičkách prohnul do
oblouku a pak už se zmítal sám. Irča svým opracováváním mezery mezi žebry ho v
tom už jen podporovala.

“No jo! Tys měla pravdu! To je fakt perfektní!” vykřikovala nadšeně. “Tohle jsem
ještě nikdy nikomu nedělala!”

“Že je to dobrý, když se ti chlap nemůže bránit?” přizvukovala Majka. “Když si s
ním můžeš dělat, co se ti zlíbí?”

“Tý jo!” jásala Irča. “To jsem ještě nikdy nezažila!”

“No jasně! Tos ani nemohla!” přikyvovala Majka. “Každej chlap je přece silnější,
než my, takže si vždycky dělají oni s námi, co se jim zlíbí! A my se nemůžeme
bránit!”

“A teď je to naopak!” zářila Irča. “To je paráda!”

“No jasně! Tak teď už snad chápeš, co se na tom chlapům tak líbí, že jsou po nás
pořád tak žhaví!”

“Tak to se už teď nebudu divit!” prohlašovala Irča. “Ale nezdá se ti, že už to
na něj nějak nepůsobí?” zarazila se najednou. Aleš se opravdu trochu uklidnil,
Irčino snažení už snášel o poznání lépe.

“No jasně, ta mezera mu už otupěla!” vysvětlovala pohotově Majka. “A jestlipak
víš, proč má těch žeber tolik?” zeptala se posměšně. “No přece abys měla těch
mezer mezi nimi na výběr víc!”

“Aha, to jako mám zkusit nějakou jinou?” pochopila po chvilce přemýšlení Irča.
Přestěhovala palce rukou na Alešově těle o žebro níž, zabořila mu klouby palců
do hrudníku tak hluboko, až jí tam napolo zmizely, a důkladně Alešem zacloumala.
Aleš zaúpěl, protáhl celé tělo do délky a obživl tak, jakoby ho právě vzkřísili.

“No vidíš, že to jde!” komentovala Alešovu novou divokost Majka.

“A víš, co se mně na tom líbí nejvíc?” chechtala se Irča. “Že jsi na něj vůbec
nic nepotřebovala! Že jsi ho vyřídila jen tím, co měl on sám na sobě!”

“No jistě!” přikyvovala Majka, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na
světě. “Přece se mu o to nebudu starat já, abych tady měla všechno potřebné po
ruce! Za to mně přece takovej chlap nestojí!” řekla pohrdavě. “To je jeho
starost, to si musí všechno donést sám!”

“Tys mu to jen přendala na těle tam, kam to patří!” doplňovala Irča. “To je
perfektní, to si musím zapamatovat!”

“A co ty?” otočila se Majka ke mně. “Nechceš si to taky zkusit?”

“Hmmm…” pokrčila jsem rameny. “Když mne tam Irča pustí…”

“No jo! Ona se toho nemůže nabažit!” usmála se s pochopením Majka. “Ono je to
docela fajn, mít takhle v rukou takovýho svalnatýho chlapa úplně bezmocnýho!”

“Hned to bude!” ujišťovala mne Irča. “On už stejně zase jaksi ochabuje! Ale
uznáš sama, že by bylo škoda nevyužít u téhle mezery všeho, čeho se v ní dá
dosáhnout!”

To jsem uznala. To by byla opravdu škoda. Ochotně jsem počkala, až Irča sama
uznala, že to už dál nemá cenu, že už Aleš asi necítí nic, a teprve pak jsem se
postavila na její místo. Aleš se na mne díval přivřenýma očima s viditelnými
obavami v obličeji. Jeho obnažený hrudník se mi klenul téměř před očima, protože
Aleš byl o dobrou hlavu vyšší. Kdyby nebyl přivázaný a kdybych si na Majce a
Irče neověřila, že je přivázaný opravdu pevně a že se nedokáže utrhnout, nikdy
bych si na takového chlapa netroufla.

“Tak nás nenapínej!” komentovala moje váhání Majka. “Aleš má pořád ještě
nepoužitejch žeber dost!”

“Já vím!” přikývla jsem. “Mne by ale zajímalo, co na něm Veruna viděla! Ty žebra
to určitě nebyly! Ta na něm viděla něco úplně jiného, a právě na to bych se
chtěla podívat taky!”

Nečekala jsem, co na to Majka, a rozepjala jsem Alešovi kalhoty. Bez opasku už
na něm stejně visely jen docela volně, a po rozepnutí prvního knoflíku mu hned
spadly na půl žerdi. To mi nestačilo, stáhla jsem mu je dál dolů až ke kotníkům.
Vynořily se Alešovy nohy. Pěkné, důkladně vytrénované, radost se podívat. Mám
moc ráda svalnaté chlapy. Už Alešovy paže se mi líbily, jeho trup byl přímo
umělecké dílo, a jeho nohy mne také rozhodně nezklamaly. Jen to nejdůležitější
na Alešově těle, to bylo pořád ještě zakryté Alešovým spodním prádlem. Nebyl to
sice nijak velký kus látky, ten důležitý Alešův orgán se pod ní zřetelně rýsoval,
ale jinak z něj nebylo vidět nic.

Sáhla jsem na něj rukou. Na omak přes látku se zdál docela zajímavý. Aleš s
hluboce skloněnou hlavou upřeně pozoroval, co mu s ním chci udělat. Sám to ovšem
nemohl nijak ovlivnit. I já si najednou uvědomila, že jsem naprostou paní
situace a že mi Aleš nemůže v ničem zabránit. Ještě nikdy jsem neměla tuhle
výbavu žádného muže tak dokonale ve své moci jako teď.

“Tak pokračuj! Na co čekáš?” pobízely mne Majka s Irčou téměř jednohlasně, když
pochopily, o co mně jde.

Demokratickou většinu hlasů bylo nutné poslechnout. Stáhla jsem Alešovi to jeho
překážející prádlo dolů ke kolenům. Alešova ozdoba z něj vyrazila ven do plného
denního světla.

“Jóóó! To je vono!” zaječela nadšeně Irča.

Majka se stejně nadšeně zachechtala, pak natáhla ruku, chytila do prstů Alešovy
koule a stiskla mu je tak, až jí jejich okraje vylezly mezi prsty ven. Aleš
prudce prohnul tělo a zavyl bolestí jako zvíře. Podklesl k zemi a zůstal viset
plnou vahou těla jen na přivázaných rukou. Zvedl nohy se země a skrčil je koleny
k hrudi, aby si chránil koule aspoň stehny, když už žádnou jinou možnost neměl.
Nijak si tím nepomohl, jen si Majčinu ruku přitiskl k tělu, ale zbavit se jí jen
pomocí stehen nemohl. Majka mu držela koule dál.

“Počkej!” pleskla jsem Majku po ruce. “To byl můj nápad! Nepleť se mi do toho!”

“A co mu chceš udělat ty?” zajímala se Majka, ale pustila Alešovi koule a
vytáhla paži ze sevření mezi jeho stehny a jeho trupem.

“Chtěla jsem zjistit, jak moc mu to funguje. Něčím přece musel Verunu okouzlit!”
vysvětlovala jsem. “Zajímalo by mne, co to bylo!”

“To by mně taky zajímalo!” prohlásila Majka hlasem o mnoho skeptičtějším a
pohrdavě se zadívala na Alešovo tělo visící na větvi. Aleš pořád měl nohy
přitisknuté k tělu a s obličejem zkřiveným bolestí se vzpamatovával z toho, co
mu Majka udělala.

“Narovnej se!” přikázala mu Majka rázně jako když třeskne výstřel.

Aleš se ani nepohnul, jen se dál šklebil bolestí.

“Tys neslyšel?!” zahřměla Majka. “Dělej! Nebo to bude horší!”

Na zdůraznění své hrozby strčila ruku Alešovi to té škvíry mezi jeho koleny a
hrudí. Sice mu tudy ani zdaleka nedosáhla až ke koulím, ale jako výhrůžka to
stačilo. Aleš povolil a pomalu, neochotně spustil nohy k zemi. Nepostavil se na
ně ale, dál s pokrčenýma nohama visel na přivázaných rukou a zjevně si nechával
stehna v pohotovosti na ochranu své ozdoby. Nebylo to ale na závadu, jeho mužný
orgán byl zase volně přístupný a vydaný nám na pospas.

Vzala jsem mu ho do ruky. Aleš sebou trhl a vymrštil nohy vzhůru na jeho ochranu,
ale už bylo pozdě. Už jsem mu ho držela a jeho stehna už mi v tom nemohla
zabránit. Aleš to rychle pochopil a možná i v obavách z Majčiny vyhrůžky spustil
nohy zase zpátky dolů na zem. Široce rozevřenýma očima napjatě pozoroval, co mu
s tou jeho ozdobou udělám.

Já mu ale koule mačkat nechtěla. To mu Veruna určitě nedělala. Vzala jsem do
dlaně jeho bimbásek jen tak lehce a jemně a byla jsem zvědavá, co to s ním udělá.
Jednou rukou jsem si s ním pohrávala, druhou jsem strčila Alešovi mezi stehna a
hladila ho tam. Abych mu tam dosáhla, musela jsem se trochu víc přitisknout k
jeho tělu a tak se mi i prsa trochu třela o jeho bok.

Alešův bimbásek fungoval opravdu dobře. Rychle se mi začal v ruce zvětšovat a po
chvilce se mi do ní už skoro ani nevešel. Z měkkounkého ohebného caplíku byl
najednou tvrdý a nepoddajný klacek trčící z Alešova těla stejně pevně jako ta
větev stromu, ke které byl Aleš přivázaný. Zkusila jsem ten Alešův klacek
stisknout mezi dvěma prsty, ale byl tvrdý jako kámen, nepromáčkla jsem ho ani o
milimetr. Když jsem ho zkoušela Alešovi ohnout, nepohnul se ani o chlup, to spíš
Aleš poslušně natáčel a nakrucoval celé tělo každým směrem, kterým jsem mu tu
jeho ozdobu nastavovala.

“Ty s ním rejduješ jak s vozejkem za vojku!” chechtala se Majka.

“To je paráda! To se mi líbí!” jásala Irča. “To si musím zkusit taky!”

“Až po mně!” krotila jsem ji. “Teď patří mně!”

Aleš skutečně vzorně následoval celým tělem každý sebemenší pohyb mé ruky, v níž
jsem tu jeho ozdobu držela, a byl čím dál živější. Ta Majčina hláška byla
naprosto výstižná. Alešův klacek byl opravdu tvrdý a pevný jako ojka vozu. A
málem i tak dlouhý. Už dávno se mi nevešel do dlaně. Držela jsem ho už jen za
konec a bylo to docela zábavné, jak snadno jsem pomocí něj ovládala Alešovo tělo
a vnucovala mu nejrůznější polohy, jaké jen mu uvázání k větvi dovolovalo – a
někdy i ty ostatní.

Aleš už dávno zase stál na nohou, aby mohl následovat moji ruku. Teď se ale
najednou celý napjal, prohnul se do oblouku, vzepjal se na špičky, strašlivě
zařičel jako hřebec a z jeho ojky vystříkl mocný proud.

Ten Alešův orgán fungoval skutečně dokonale. Výtrysk z něj zasáhl Majku přímo
mezi oči a rozprskl se jí po obličeji. Další výtrysky následovaly. Majka si
rychle zakryla obličej rukama, ale minimálně ještě jeden další zásah do něj
dostala, než si jej stihla rukama chránit. Irča se rozchechtala.

“Tak to jsme si teda nedomluvily!” vztekala se Majka, když si vytírala Alešovy
spermie z očí. “Chytily jsme ho přece proto, abysme se mu pomstily za Verunu, a
ne aby si tady s námi užíval!”

“Když mne nenapadlo, že mu to půjde takovým tempem!” omlouvala jsem se zkroušeně.

“Proč’s mu to nezarazila?” obořila se na mne Irča. To jsem nečekala, že se tak
zrádně přidá k Majce. To jí nezapomenu!

“Jak zarazila?!” bránila jsem se. “To přece nejde!”

“Ty nevíš jak?! Ty jseš blbá!” žasla Irča. “Přece mu zmáčkneš tu trubici, co tam
dole má, aby tudy nic neprotlačil! Pak z něj nevystříkne nic! – To nevíš?!”

“Tak jestli myslíš tohle, tak to vím!” nechtěla jsem přiznat, že mne to
nenapadlo. Tu trubici v Alešově klacku jsem v dlani jasně cítila, ještě se mu
trochu cukala. “Jen jsem to nějak nestihla!” ušklíbla jsem se a doufala jsem, že
to vyzní jako fór.

“Ale jak já k tomu teď přijdu?!” vztekle na mne mžourala Majka, protože měla
pořád ještě oči zalepené Alešovým spermatem, ač si je mnula jak jen mohla. “Co
když teď budu v tom?! S Alešem?! To tě nenapadlo?!”

“Ani ne.” pokrčila jsem rameny. “Ještě jsem nikde nečetla, že by nějaká spadla
do jináče jen očima!”

“Tak ty mně ještě budeš poučovat?!” vztekala se Majka. “Tohleto ti teda nedaruju!
– Víš, co si za to zasloužíš?”

“Nevím.” pousmála jsem se. “Nějaké poděkování? Nebo snad honorář?”

“Tak já ti teda ten honorář předvedu!” rozběsnila se Majka. “Pojď sem!”

“Co jí chceš udělat?” dychtivě se zajímala Irča a viditelně se těšila na další
zábavu.

“To uvidíš!” ušklíbla se Majka a začínala dostávat sadistickou náladu. “To, co
jsem měla připravený pro tady toho zmetka!” kývla hlavou směrem k Alešovi.

“A to to chceš udělat přímo před ním? Pro jeho zábavu?”

“No jo! To je fakt!” uznala Majka. “Takovej zmetek nemusí vidět, jak si ženské
vyřizujou mezi sebou svoje záležitosti. Tak jdeme jinam! Za mnou!” zavelela na
nás dvě.

“A co on? To ho tady necháme samotnýho?” zajímala se Irča.

“No jasně! Však on nám odtud neuteče!” mávla Majka rukou. “Však on tady na nás
počká, než se vrátíme! A pak se zase budeme věnovat jemu!” pronesla tónem. který
nevěstil pro Aleše nic dobrého. “Ale vlastně…” zaváhala najednou. “Přece jenom
bysme ho měli trochu zajistit.” prohlásila. Hbitě prošacovala Alešovi kapsy
kalhot, vytáhla z nich jeho kapesník, zmačkala ho do kuličky, pak stiskla
Alešovi nos, aby nemohl dýchat, a když otevřel ústa, vrazila mu kapesník dovnitř
jako roubík.

“Aby tady nedělal zbytečnej hluk a aby ho tady třeba někdo nenašel.” řekla na
půl úst směrem k nám jako na vysvětlenou. Pak vytáhla z jedné Alešovy boty
tkaničku a uvázala ji Alešovi kolem hlavy přes zacpaná ústa, aby Aleš nemohl ten
kapesník vyplivnout.

“To by snad mohlo stačit.” zhodnotila spokojeně svou práci. Aleš se tvářil
zoufale, ze všech sil cloumal spoutanými pažemi a snažil se vyrvat ruce ze
smyček řemene, vyvaloval oči na Majku, napínal krk a pokoušel se něco říci, ale
mohl vydávat zvuky jenom nosem, takže mu nebylo rozumět. Hrudník se mu ale
mohutně zvedal a klesal, takže dýchat mohl, a to Majce stačilo.

“Tak jdeme!” zavelela nám.

Irča ji s radostí následovala. Já na okamžik zaváhala, ale pak jsem vykročila za
nimi také. Nechtěla jsem trhat partu ani kazit zábavu, a nevěřila jsem, že by mi
Majka chtěla něco udělat. Byla to přece kamarádka! Tolik jsme toho přece už
spolu zažily, a vždycky jsme si pomáhaly! Věděla jsem o ní všechno, a ona o mně
samozřejmě také.

“Co chceš dělat?” nemohla zkrotit zvědavost Irča. “A kdy začneme?”

“Třeba hned!” pokrčila rameny Majka a otočila se ke mně. “Sundej si tu vázačku!”
přikázala mi. Určitě měla na mysli tu ozdobnou vázačku, kterou jsem měla
uvázanou kolem pasu.

“Proč?” podivila jsem se.

“A proč ne? Když to po tobě chci!” odpověděla Majka. “Udělá ti to snad něco?”

Neudělá, to jsem musela uznat. Majka vždycky rozhodovala, co budeme dělat, a já
i Irča jsme byly zvyklé ji poslouchat. Sundala jsem si tedy vázačku a podala ji
Majce.

“No vidíš, že to šlo!” pochválila mne Majka s úsměvem. “A stalo se ti něco?”

Nestalo. To jsem musela uznat.

“Tak vidíš! A teď dej ruce za záda!” pokračovala Majka.

“Proč? Co mi chceš s nimi udělat?” zeptala jsem se.

“Uvidíš!” usmála se Majka, jako kdyby mne čekala nějaká překvapivá zábava. “Nebo
se snad bojíš?!” dodala pohrdavě.

Nebyla jsem si jistá, ale netroufala jsem si Majce něco odmítnout. To se prostě
v naší partě nedělá. Zapažila jsem tedy, Majka mne vzadu chytila za ruce,
zkřížila mi je na zádech zápěstími na sebe a pak mi je svázala dohromady mou
vlastní vázačkou. Irča natěšeně přihlížela.

“Spokojena?” usmála se na ni Majka.

Irča radostně přikývla.

“A co já?” zeptala jsem se. “Co mám teď dělat s těma rukama?”

“Co chceš!” uchechtla se Majka. “To už je tvůj problém, co s nimi dokážeš dělat.
A my jdeme!” rozhodla a hned vyrazila na další cestu. Irča jako věrný nohsled
klusala za ní a mně nezbývalo než se přidat. Se svázanýma rukama mi sice nebylo
nejlíp, ale v tomhle stavu jsem přece nemohla jít někam jinam sama mezi cizí
lidi. Musela jsem jít za Majkou přinejmenším do té doby, než mi ruce zase
rozváže.

Ta se k tomu ale nijak neměla. To už i okolní stromy ji zajímaly víc než já a
moje ruce. Rozhlížela se kolem sebe, koukala, kde co lítá, a mně nevěnovala ani
pohled. Zastavila se pod mohutným košatým stromem, natáhla se po jedné silnější
větvi vodorovně rostoucí kus nad její hlavou, ale nedosáhla na ni.

“Potřebuješ tam něco?” všimla si toho Irča.

Majka přikývla.

“Myslím, že tohleto by pro ni mohlo být docela dobré.” řekla uvážlivě. “Jen
nevím, jak ji tam dostat.” Tím určitě myslela mne, tím jsem si byla jistá. Jen
jsem netušila, co chce se mnou udělat.

“To se dá snadno zařídit.” prohlásila Irča ochotně. “Klekni!” rozkázala mi rázně.

Opatrně jsem poklekla na zem. Hleděla jsem pak vzhůru na Irču a čekala, co si
vymyslí dál a jak ta celá legrace skončí.

“Sehni se!” poručila mi Irča.

V kleku, s rukama na zádech, jsem se předklonila. Irča se mi najednou bez
varování rozkročmo posadila na šíji. Hlavu jsem měla mezi jejími stehny.

“Vstávej!” zavelela Irča a pro zdůraznění povelu mne pleskla dlaní do obličeje.

Pokusila jsem se narovnat z předklonu. Irča byla příšerně těžká. Stála sice
oběma nohama na zemi, ale ani se nepokusila mi to nějak ulehčit. Musela jsem ji
zvednout vlastními silami.

“To nejde!” pokusila jsem se zaprotestovat. “Já nemo – …”

Irča mi beze slova zakryla rukama obličej a hlavně ústa, takže jsem nemohla ani
doříct větu a zmlkla jsem v půli slova. Už jse jí ani nestačila říct, že ji
neuzvednu, protože tolik síly nemám.

“Nekecej a zvedej se!” přikázala mi důrazněji.

Ona si snad opravdu myslela, že já ji uzvednu. Já ale nemohla něco vysvětlovat.
To mi Irča právě dala najevo naprosto jasně. Horší bylo, že jsem nemohla ani
dýchat, protože mi Irča zakrývala dlaněmi nejen ústa, ale i nos. Vypadalo to, že
dokud neposlechnu a Irču nezvednu, tak mi obličej neodkryje a já se nenadechnu.
I když – vlastně ani tím jsem si nemohla být jistá, že když poslechnu, tak za
odměnu mne Irča zase nechá dýchat. Možná, že ani neví, že mi brání v dýchání, a
já neměla žádnou možnost, jak jí to dát najevo. Neměla jsem na výběr. Navíc jsem
se ani nemohla dlouho rozmýšlet, musela jsem spěchat, abych stihla Irču zvednout,
dokud vystačím s dechem. Až mi bude docházet vzduch v plicích, tak už to
zaručeně nedokážu.

Byla jsem na tom stejně jako předtím Aleš se mnou. Rozdíl byl pouze v tom, že
Aleš byl mnohem silnější než já. Jenže tohle bych asi Irče nevysvětlila, i
kdybych mohla mluvit. Nezbývalo mi než se pokusit jí vyhovět. Na dlouhé
rozmýšlení nezbýval čas. Pod Irčinou vahou mi rychle ubývalo sil i když jsem ji
ještě ani nezačala zvedat, a hrozba brzkého nedostatku vzduchu byla ještě horší.
Zaťala jsem nejen zuby, ale napjala jsem všechno, co jsem v těle měla, a
vzepřela se té strašlivé váze za krkem.

Skutečně se mi podařilo se narovnat do sedu na patách. Irča mi teď seděla na
ramenou a já měla pocit, že mne svou vahou rozmačká.

“Tak dělej!” pobídla mne netrpělivě. “Nahoru!”

Strnula jsem překvapením. Doufala jsem, že teď mne Irča nechá vydýchat. Jenže ta
mi zakrývala ústa i nos dál a zřejmě si myslela, že s ní na ramenou dokážu vstát
a postavit se na nohy. Navíc bez dechu. Nezdálo se ale, že by byla ochotná se
mnou o tom diskutovat, a také mi nedovolila ani jediné slovo námitky. Prostě
nehybně čekala, až poslechnu. Pokud věděla, že mi nedovoluje dýchat, pak určitě
tušila, že dlouho čekat nebude, protože při takové námaze já dlouho bez dechu
nevydržím. I mně bylo jasné, že teď jen zbytečně ztrácím síly a především
drahocenný kyslík, a že budu muset dříve nebo později Irče stejně vyhovět. A čím
dřív to dokážu, tím líp pro mne.

Napjala jsem stehna, až mi v nich zapraštělo, a pokusila jsem se zvednout se s
Irčou na ramenou. Kdybych se o něco takového pokusila s činkou, musela bych
vyhrát olympiádu. Bylo to neuvěřitelné, ale skutečně jsem se zvedala.

Vtom mi Irča zaryla prsty do očí. Kdybych neměla zakrytá ústa a mohla ze sebe
vypravit nějalý zvuk, asi bych vykřikla bolestí. Tlak Irčiných prstů na mé oči
byl skutečně zlý, ale naštěstí se nezvětšoval. Irča mi nic dalšího nedělala. A
toho, že její útok na mé oči přišel právě ve chvíli, kdy se mi podařilo zvednout
ji natolik, že už nedosahovala nohama na zem, jsem usuzovala, že se asi
potřebovala něčeho přidržet, aby mi s ramenou nespadla, a nic jiného než moji
hlavu neměla po ruce. Jen se přidržovala mé hlavy trochu nevhodným způsobem a
neposkytovala mi možnost ji na to nějak upozornit. Irča mi sice zakrývala ústa a
nos teď už jen jednou rukou, ale přesto to stačilo. Nikdy jsem si sice nevšimla,
že by měla tak veliké ruce, ale zato teď byla ta ruka přímo obrovská a hlavně
absolutně neprodyšná.

Konečně jsem stála na napnutých nohou a potácela se jako opilá, protože jsem
nebyla zvyklá nést tak děsivě těžký náklad na ramenou. Zoufale jsem se snažila
udržet na nohou, protože upadnout s rukama svázanýma za zády, když mi Irča
seděla za krkem a navíc mi pevně držela hlavu, by nepochybně znamenalo jen
jediné: zlámat si vaz.

Irča klidně čekala, jak mé kolísání dopadne. Jí nešlo o nic. Kdybych to
nezvládla, jí by se nestalo nic. Kdybych padla dopředu, ona by dopadla na nohy.
Kdybych padla dozadu, Majka by ji vzadu za mnou zachytila.

Když je zle, člověk se učí rychle. I já si rychle zvykala na to strašlivé
zatížení na ramenou. Ne že by mi přestalo vadit, stále jsem měla pocit, že mne
Irča rozmačká. Všechno v těle jsem měla stisknuté, křečovitě napnuté, také
nadechnout jsem se pořád ještě nemohla. Ale rychle jsem se naučila, jak udržet
rovnováhu i s takovým nákladem v takové výšce. Jen jsem doufala, že mne Irča už
konečně zase nechá dýchat, až se přestanu potácet a kymácet. Už byl nejvyšší čas,
už jsem byla se vzduchem v plicích u konce.

Konečně jsem jakž takž stála. Irča mohla být spokojená. Naštěstí pochopila, že
pokud zůstanu dál bez vzduchu, dlouho na nohách stát nebudu. Milostivě mi
odkryla obličej, zato se mi i tou druhou rukou zaryla prsty do očí. S tím jsem
nic dělat nemohla, pořád to ale bylo lepší, než když mne tou rukou dusila. To
jsem si nemyslela, co všechno je mi taková kamarádka schopná udělat, když se jen
trochu znelíbím. Ale já jí to všechno vrátím, umiňovala jsem si. To jen teď je
na koni a já nejsem schopná jí v ničem zabránit, ale to nebude trvat věčně, a
pak přijde zase moje chvíle! Do té doby to ovšem budu muset nějak snášet,
smiřovala jsem se se současným stavem. Přece se před ní neshodím a nedám jí
najevo, jak moc mne ničí! Zjišťovala jsem, že skutečně asi je možné zvyknout si
na všechno. Zvykala jsem si i na Irčinu váhu. Také se mi podařilo se pod tím
nákladem na ramenou trochu uvolnit, abych mohla opět dýchat, když už jsem měla
ústa zase volná. Ovšem zároveň Irča na mých ramenou zase ožila. Dokud seděla
nehybně, dalo se na ni zvyknout. Jenže teď se začala pohybovat a já jsem kromě
její váhy musela ještě navíc hbitě vyrovnávat její pohyby, abych udržela
rovnováhu.

“Tak běž!” poručila mi Irča netrpělivě. “Na co čekáš?!”

Nevěděla jsem, kam mám jít, a ani jsem neviděla, kam bych mohla jít. Irča mi
zakrývala oči, takže jsem stála nadobro slepá a netroufala jsem si pohnout se z
místa ani o krok, abych o něco nezakopla. To však Irču nezajímalo.

“Tak dělej!” pobídla mne ostře, a snad na zdůraznění svých slov mne prudce
pleskla rukou do obličeje. “A nemysli si, že budeš zase něco kecat!” dodala
výhrůžně a znova mi zakryla dlaní ústa i nos. Znova mne připravila o možnost
dýchat. Rychle jsem proto pochopila, že musím Irče za každou cenu vyhovět. Měla
příliš mnoho možností, jak mne k tomu přinutit, a já neměla naprosto žádnou
možnost, jak se sebeméně chránit. Nejistě jsem proto vykročila kupředu, i když
jsem vůbec netušila, kam jdu. Do jednoho oka mi totiž Irča zarývala prsty, takže
tím jsem neviděla nic, a druhé mi zakrývalo Irčino zápěstí té ruky, kterou mi
Irča zadržovala dech. Tím jsem viděla jen kousek země před sebou.

Nebylo divu, že jsem špatně šlápla a zapotácela se. Irča mi okamžitě stiskla
hlavu mezi stehny tak, až mi zalehly uši. Asi měla strach, že mi s ramenou
spadne. Asi také zamávala pažemi, aby udržela rovnováhu, protože její ruce mi
zmizely s úst i s očí. Zase jsem mohla dýchat a zase jsem mohla vidět, kam jdu.

Bohužel to štěstí nemělo dlouhého trvání. Irčiny ruce se mi vrátily před obličej
a zaryly mi prsty zpátky do očí tak rychle, že jsem je ani nestačila zavřít.

Irča musela pod rukama cítit, že mi oči vylézají z důlků. Musela vědět, že mi
teď tlačí rukama do otevřených očí, přinejmenším musela cítit na kůži jejich
vlhkost, ale zavřít oči mi nedovolila. Víčka mi narážela do jejích prstů, ale
nebyla jsem schopna dostat víčka pod ně. Irča mi dál tlačila prsty do očních
bulev, a třebaže musela cítit pohyby mých očních víček a řas, neuhnula jim a
nenechala je, aby se pod jejími prsty zase spojily. Nebyl to omyl, velice dobře
věděla, co dělá. Když jsem se pokusila zavřít oči větší silou, i ona mi
zatlačila do otevřených očí větší silou, aby mi to znemožnila. Pochopila jsem,
že si s mýma očima jen tak pohrává a že se tím asi náramně baví. Po téhle lekci
už jsem se raději dál nepokoušela oči zavřít, silou vůle jsem držela oči
otevřené, snažila jsem se nepohnout víčky, i když Irčiny prsty a zejména jejich
pohyby po mých nechráněných očních bulvách byly tak nesnesitelné, že se to ani
popsat nedá. A to mi dělala moje nejlepší kamarádka! Bývalá kamarádka! Nejhorší
svině na světě jsou právě nejlepší kamarádky!

“Napravo!” zavelela Irča, jako kdyby se nic nedělo. Jakoby mi nic nedělala.
Neposlechla jsem okamžitě, měla jsem docela jiné starosti. Z nich mne ale rychle
vyvedlo další prudké plesknutí Irčiny dlaně do obličeje. Ano, nesměla jsem
myslet na svoje oči ani na to, co mi s nimi Irča udělá dál, ale jen na vzorné
plnění jejích přání. A také jsem musela být Irče vděčná, že tentokrát mne
nechala dýchat dál, že mi ústa ani už nezakryla. Rychle jsem se natočila doleva.

“To je moc!” ozvala se hned Irča a zdůraznila to dalším pleskancem. Už s ním ani
nečekala, zda poslechnu okamžitě nebo až za půl vteřiny.

“Zastav!” zavelela po několika krocích.

Když jsem poslechla, ucítila jsem, že se k ní přidala i Majka. Teď už byly na
mne dvě. Majka mi dělala něco na prsou. Nemohla jsem se podívat, co, to mi Irča
nedovolila. Přesto jsem po chvilce poznala, že mi Majka vytahuje z oblečení
šňůru, kterou jsem měla nahoře zašněrovaný výstřih. Cítila jsem, jak se mi
blůzka na prsou uvolnila. Nemohla jsem v tom Majce nijak zabránit, ani kdybych
na ni viděla a neměla ruce svázané, protože pod Irčinou vahou jsem se
neodvažovala ani pohnout.

“Krok zpátky!” zavelela zase Irča, když byla Majka se mnou hotová. “Půl kroku
dopředu! Půl kroku doprava!”

Nechápala jsem, co tím Irča sleduje, a ani jsem neměla možnost to zjistit.
Poctivě jsem se ale snažila plnit Irčiny příkazy co nejrychleji a co nejlépe,
abych ušla dalším fackám do obličeje. Také jsem nechtěla znova ztratit možnost
dýchat.

Jakmile jsem se zastavila, ožila Irča. Pevně mi mezi stehny ze stran stiskla krk,
ne sice tak bolestivě jako před chvílí, ale přesto dost nepříjemně. Nárty nohou
se mi zahákovala za trup kdesi na zádech, a pak mi konečně odkryla oči a pustila
mi hlavu, které se až do té chvíle rukama přidržovala.

Světlo mne udeřilo do očí, a já s hrůzou zjistila, že nic nevidím. Jen stěží
jsem rozeznávala nějaké nejasné neostré obrysy něčeho kdesi přede mnou, zato mi
před očima pulsovala svítící kola, přes která nebylo vidět už vůbec nic. Oči mne
nesnesitelně pálily, ale konečně jsem je mohla zavřít. Asi jsem na nich měla
otisky špinavých Irčiných prstů, alespoň jsem viděla před sebou obrovsky
zvětšené linie velice podobné tomu, co jsem jednou viděla na obrázku v jednom
časopisu. Jen velice zvolna se mi zrak vracel do dřívějšího stavu. Pomalu a
těžce se mé oči vzpamatovávaly z toho, co jim Irča udělala.

Irča zatím nahoře nad mou hlavou něco dělala, ale co, to se nedalo poznat. I
kdybych viděla normálně, nemohla bych se podívat, protože jsem měla hlavu
sevřenou mezi Irčinými stehny tak pevně, že jsem s ní nemohla ani pohnout. Jen
jsem cítila, že se Irča na mých ramenou různě předklání a zaklání, a já musela
tyhle její pohyby vyrovnávat, abych neupadla. Irča se pevně držela nohama mého
trupu a vůbec se nestarala, jak se s jejím nakláněním vypořádám.

Když se mi konečně zase vrátilo normální vidění, objevily se mi před očima
Irčiny ruce a jejich prsty mi znovu zamířily neomylně přímo do očí. V sevření
mezi Irčinými stehny jsem nemohla uhnout hlavou ani o milimetr. Jen jsem stihla
oči zavřít. To mi je však nemohlo nijak ochránit před dalším rozmačkáváním.
Vědomí, že Irča se jen trochu méně šetrně přidržuje mé hlavy, mne moc
neutěšovalo.

“Klekni!” zaslechla jsem Irčin povel.

Sklesla jsem k zemi. Dopadla jsem na kolena takovou ranou, až jsem se vyděsila,
že jsem si ty kolena rozbila. Neuvědomila jsem si, jak strašlivou váhu nesu na
ramenou a že tou obrovskou silou narazím koleny do země. Pořád jsem měla
živelnou hrůzu z toho, že bych se mohla s Irčou na ramenou převalit dopředu nebo
dozadu. Dosednutí do kleku na kolenou mi připadalo nejstabilnější.

Irča se postavila na nohy, zatímco já jsem vyčerpaně dosedla na paty a
předklonila se obličejem až ke kolenům. Spoutané paže mi zůstaly ležet na zádech.

Najednou jsem pocítila, že mi s nimi někdo něco dělá. V té chvíli mi to bylo
nadobro jedno. Pak jsem ale najednou poznala, že mám ruce volné. Spadly mi
bezvládně se zad dolů na zem vedle mne. Nechala jsem je tam ležet, jen se mi v
duši rozlévala úleva, že ty dvě snad konečně dostaly rozum a že mám tu hrůzu už
za sebou. To byla teda hodně drsná hra! Sice jsme s Irčou a Majkou zvyklé na
ledacos, ale tohle byla opravdu síla! Tohle už podruhé s nimi hrát nebudu!

“Vstávej!” zaslechla jsem najednou Majčin ostrý povel, a rýpnutí něčí nohy do
mých žeber ho ještě zdůraznilo. Najednou jsem pochopila, že to ještě nebylo
všechno, že to ještě za sebou nemám. Těžce jsem se narovnala a zůstala před
Majkou klečet na kolenou.

“Předpaž!” poručila mi Majka.

Rezignovaně jsem natáhla paže dopředu. Netušila jsem, co to má znamenat. Byla
jsem tak vysílená, že mne to ani nezajímalo.

“Můžeš jí ty ruce zase svázat. Ale tentokrát vpředu!”

To patřilo Irče. Neměla jsem sílu ani na nějaké námitky, natožpak na nějakou
obranu. Zato Irča byla plná energie a nadšení. Podívala jsem se naposledy na své
volné ruce a rezignovaně je nastavila Irče k novému spoutání. Jen jsem netečně
přihlížela, jak mi Irča znova svazuje zápěstí k sobě. Bolelo to, zápěstí jsem
měla otlačená a Irča mne nijak nešetřila. Uvazovala mi pouta přesně do těch
bolavých míst a nemilosrdně utahovala.

Nekladla jsem odpor. Ani jsem se nepokoušela napínat šlachy na zápěstí, abych si
pouta uvolnila, jak jsme se to kdysi s Majkou a Irčou učily z jedné skautské
příručky. Vlastně jsem si na to ani nevzpomněla. Jen jsem nešťastně hleděla na
své ruce, překřížené a na zápěstích omotané mou vlastní odzobnou vázačkou.
Napadlo mne sice, že v téhle chvíli asi ztrácím velkou příležitost, ale nevěděla
jsem, co mám dělat jiného.

“Vstávej!” přikázala mi Majka. “A ty pazoury dej nad hlavu!”

Těžce jsem se postavila na nohy. Ještě se pode mnou chvěly. Zvedla jsem spoutané
paže nahoru a podívala se za nimi. Visela tam z větve moje šňůra, kterou jsem
mívala ve výstřihu. Tak proto jsem musela Irču zvedat a nosit na ramenou, aby
tam dosáhla a mohla ji tam uvázat! Teď mi k té šňůře Majka přivázala spoutané
ruce. A pak mne začala Irča tou šňůrou vytahovat nahoru. Dost nemilosrdně, paže
jsem měla úplně natažené a musela jsem se pořádně zvednout na špičky. Pak se k
ní přidala i Majka a společně mi znatelně protáhly tělo do délky. Vázačka se mi
zařízla do zápěstí ještě bolestivěji. Naštěstí jsem měla šňůru v dosahu prstů
spoutaných rukou a tak jsem se jí pevně chytila oběma rukama, abych aspoň část
té síly udržela rukama a neměla zápěstí tak strašně stisknutá. Šňůra mi ale
klouzala v prstech, nedokázala jsem ji sevřít tak pevně, takže mi to moc platné
nebylo. Pak Majka napnutou šňůru uvázala ke kmeni stromu, takže mi bylo jasné,
že tady zůstanu stát takhle natažená delší dobu. Pak společně s Irčou
přistoupily ke mně a obě si mne znalecky prohlížely.

“Takhle nemůže zůstat!” prohlásila Majka. “Tohle všechno musí dolů!” s odporem
rýpla prstem do mého oblečení.

“To z ní nesundáme!” namítla prakticky Irča. “Přes ty svázané ruce jí to
nestáhneme!”

“Tak jí to stáhneme jinak!” usmála se Majka. “Máš nůžky?”

“Mám manikůru!” nabídla Irča. “Tam jsou nůžky!”

“Tak vidíš! Tak je vytáhni!”

Víc Irča nepotřebovala. Hbitě rozbalila manikůru, nůžky z ní mi zabořila do
rozevřeného rozšněrovaného výstřihu a začala mi ho roztříhávat odshora až dolů
přímo na mém těle.

“Co to děláš?!” vykřikla jsem zděšeně. “Vždyť mi to zničíš!”

“Na to jsi měla myslet dřív!” usadila mne Majka. “Když sis hrála s Alešem! Když
jsi mu dovolila si užívat! Teď to schytáš za něj!”

Irčiny nůžky mi postupovaly po těle přes břicho až k okraji halenky a zůstávala
po nich strašlivá rozstřižená stopa. Zoufale jsem pozorovala zánik své halenky a
nevěděla, co mám dělat. Nemohla jsem ji zachránit. Ze začátku jsem se bláhově
pokoušela Irčinu dílu zkázy uniknout, měla jsem ale tělo tak natažené a napnuté
jako struna, že jsem nebyla schopná před Irčinými nůžkami uhnout ani o píď.

“Když se budeš tak mrskat, tak se mi na ty nůžky nabodneš!” varovala mne Irča,
ale ve svém ničivém počínání nepřestala.

Vzdala jsem to. Halenka už byla nenapravitelně poškozená, už se nedalo dělat nic.
Pak už jsem jen nehybně držela, když mi Irča rozstřihávala i rukávy a když mi
pak zbytky halenky spadly s těla na zem k nohám. Najednou jsem stála před těmi
dvěma bývalými kamarádkami, nyní megerami téměř nahá, jen v kalhotkách a
podprsence. I když by bylo bláhové si myslet, že by mne halenka mohla před nimi
nějak chránit, přesto jsem si teď, s holou, ničím nekrytou kůží, připadala tak
strašně jim vydaná napospas, jako ještě nikdy a nikomu v životě.

Irča si to zjevně myslela také a okamžitě toho zneužila. Začala zkoumat moje
tělo, jakoby se nechumelilo. Přejela mi rukou po těle, aby se přesvědčila,
jestli ho mám dostatečně vypjaté. Bolestivě mne štípla do levé prsní bradavky,
aby se přesvědčila, že nejsem schopná uhýbat ani při takové bolesti. Majka mi
mezitím rozpustila vlasy, které jsem až do té chvíle měla sepnuté do ohonu a
spuštěné na záda. Majka mi je vyhrnula vzhůru a na hlavě mi je sepnula do
nějakého drdolu. To jsem samozřejmě nemohla vidět, to jsem si jen domýšlela
podle toho, co jsem cítila. Pak se obě sešly zase přede mnou a mlčky, zkoumavě
si mne prohlížely.

“Ty prsa by neměla mít takhle chráněná!” prohlásila Majka.

“Já jí to sundám!” horlivě se přihlásila Irča a už se sápala po mojí podprsence.
V prvním momentě jsem se pokusila uhnout, ale pak jsem to vzdala. Nemělo to cenu.
S rukama nad hlavou bych svou podprsenku stejně neubránila. Irča mi ji bez
zábran rozepnula a teprve potom najednou zjistila, že mi ji nemůže sundat, když
mám svázané ruce. Po krátkém zaváhání vzala nůžky a podprsenku mi přímo na těle
rozstřihla na polovic. Prsa mi z ní vypadly. Zato Irča teprve teď zjistila, že
ani to nestačí a že mi podprsenka visí ještě na pažích. Přestříhala tedy na ní i
ramínka a zbytek podprsenky pak odhodila na zem.

“Co ten zbytek?” zeptala se a popadla do ruky mou obnaženou prsní bradavku.

“Taky.” přikývla Majka. “Ty prsa jí zatím můžeš nechat,” usmála se, “ale všechno
ostatní musí dolů. Jen by nám to na ní zbytečně překáželo.”

Irča mi tedy nespokojeně pustila prsní bradavku a stáhla mi kalhotky po nohou
dolů až na kotníky. V první chvíli jsem se sice chtěla bránit tím, že bych
stiskla nohy k sobě, ale nemělo to cenu. Nevěděla jsem, co mi chtějí udělat,
takže nebylo vhodné je rozvzteklit ještě víc. Proto jsem Irče ještě pomohla a
nastavila jí nohy tak, aby jí to šlo co nejsnadněji.

Teď jsem měla nohy uvězněné v kalhotkách a vlastně jsem je tím měla jimi
spoutané. Vlastně na tom už nezáleželo, protože jsem stejně nemohla nikam jít,
ale zvyšovalo to ve mně pocit mé bezmocnosti. Měla jsem teď celé tělo obnažené a
bez ochrany vydané všanc těm dvěma děsným megerám – bývalým kamarádkám. Mohly mi
teď bez jakýchkoliv potíží udělat cokoliv, co je napadne.

Irča se přede mnou vztyčila a z jejích očí čišela dychtivost, co mi provedou.
Majka mne pomalu obešla a ze všech stran pozorně zkontrolovala, zda jsem správně
připravená. Postavila se přede mne, přemýšlivě se na mne zahleděla, pak se
rozpřáhla a dala mi strašlivou ránu rozevřenou dlaní do levého prsu. Celým tělem
mi projela tak šílená bolest, jakou jsem ještě nikdy nezažila. Asi jsem vykřikla,
protože Irča se škodolibě rozesmála. Majka se rozpřáhla druhou rukou a pak jsem
dostala druhou stejně děsivou ránu do pravého prsu. Až se mi před očima
zajiskřilo.

Ale to pořád ještě nebyl konec. Majka se znova rozpřáhla. Pokusila jsem se
rychle se otočit k Majce zády, protože to byla jediná možnost, jak si své
citlivé prsy uchránit před další pohromou. Majka to ale postřehla a hbitě mne
chytila za pravý prs, aby si mne otočila zpátky. Příšerně to zabolelo, měla jsem
pocit, že mi prs sevřel ocelový drapák. Ani jsem netušila, že má Majka takovou
sílu v prstech. Přitom já mám prsy dost choulostivé, nemám ráda ani lehký dotek
něčeho cizího na nich. Proti Majčinu stisku jsem ale nemohla dělat nadobro nic.
Ani proti tomu, co přišlo potom. Majčina pravačka znova zasvištěla vzduchem a
znova to strašlivě plesklo do mého levého prsu.

Ani to ještě nebylo všechno. Majka mne chytila teď za ten levý prs, který jsem
měla od těch dvou pekelných ran celý rozbolavělý, rozpřáhla se a další děsivé
plesknutí postihlo můj pravý prs.

“Jééé – checheche! Jak jí ty prsy poletujou!” zalykala se smíchem Irča. “Jako
balóny!

Ano, po každé té šílené ráně mi prs odletěl stranou a pleskl mi do druhého prsu,
čímž se ta nesnesitelná bolest ještě zdvojnásobila. Mám hodně velká prsa, bez
podprsenky nemůžu nikam chodit, a tu jsem teď neměla. Tu mi Irča zničila. Teď mi
prsa skutečně visela na těle jako dva obrovské balóny. Majka se svými placičkami
mi je vždycky záviděla. Teď si tedy svou závist vybíjela, to mi bylo jasné. Teď
měla ty moje prsy v rukou, teď se mi mohla pomstít za to, že ona se na takové
nikdy nezmůže.

“No jo! Má ráda koule!” uchechtla se škodolibě Majka. “To jsme poznaly tam – u
Aleše. Tam ji ty koule úplně fascinovaly!”

“Tak jí ty koule uděláme!” snaživě navrhla Irča. “Z těch jejích prsů!”

“No jo! Jasně!” nadšeně přijala Irčin návrh Majka. Zaryla mi prsty do obou ňader.
“Má je úplně měkký! To musíme napravit!”

“Ale čím?” nadhodila problém Irča. “Máš něco?”

“Proč já bych měla něco mít?” nechápala Majka. “Ona přece musí mít všechno, co
potřebuje! – Co my na to potřebujeme!” opravila se pak. “Přece jí nebudu dávat
něco svýho!”

“Myslíš, že ještě někde něco má?”

“Jasně!” prohlásila s naprostou jistotou Majka. “Co třeba ty řemínky, co má na
botách?”

Měla jsem parádní botky přivázané k nohám řemínky obtočenými kolem kotníků. Irča
nezaváhala ani na okamžik, s nesmírnou ochotou se mi vrhla po nohách téměř
střemhlav, řemínky mi z kotníků odmotala a od botek odstřihla. “Tady jsou!”
rychle je podávala Majce.

“Natáhni jí ten prs!” přikázala jí Majka. Irča mi tedy chytila prsní bradavku,
zatáhla a prodloužila mi prs dopředu do takové délky, jakou bych si nedovedla
představit ani v nejdivočejším snu. Zadržela jsem dech, abych nevykřikla bolestí
a neudělala jí tím radost. Majka mi pak protažený prs omotala u samé hrudi
řemínkem z boty. Utáhla mi ho tak strašně silně, jak mi s prsem ještě nikdy
nikdo nezacházel. Zavázala uzel, a pak mi Irča pustila bradavku a prs se mi
vrátil do původní velikosti.

Ne však do původního tvaru. Se skloněnou hlavou jsem si prohlížela svůj
zdeformovaný prs. Měl teď skutečně tvar koule na krátké stopce vytvořené a
ovinuté utaženým řemínkem. Ve stisknuté stopce jsem zřetelně cítila svůj tep. Co
ale bylo hrůzostrašnější, pozorovala jsem, jak se mi prs zvolna zvětšuje a mění
barvu do modra. Netušila jsem, co se mi s ním děje, co mi s ním Majka udělala,
ale určitě to nebylo nic dobrého.

Majka s Irčou mi mezitím podvázaly i druhý prs. Byla jsem tak zaujatá
pozorováním změn toho prvního, že jsem si toho skoro ani nevšimla. Stejně bych
jim v tom nemohla nijak zabránit. Až když byly hotové, uviděla jsem, že i ten
druhý mi otéká stejně jako ten první.

Po chvíli se mi oba prsy navzájem velikostí i barvou vyrovnaly. Přitom se mi oba
dál zvětšovaly a dál získávaly stále temnější modrou barvu. Jasně jsem cítila,
jak se mi na nich napíná kůže. Viděla jsem, jak se mi na ňadrech zvětšily a
vztyčily bradavky.

“Podívej se na ni!” vykřikla pohoršeně Irča, když si toho všimla. “Ono se jí to
snad ještě líbí!”

To se mi tedy rozhodně nelíbilo. Nic příjemného na tom nebylo. Kůži na ňadrech
jsem měla už tak napjatou, až se leskla. Naběhlá ňadra se mi prostě do té kůže
už nemohla vejít.

A pak mi ta nafouklá ňadra Majka stiskla mezi prsty. Myslela jsem, že vyletím z
kůže, co mi tím způsobila.

“No vida! Teď už je nemá tak měkké!” spokojeně konstatovala Majka. “Teď už jsou
to opravdové koule! Vůbec se nedivím, že se jí to tak líbí!” prohlásila a
stiskla mi druhou rukou bradavku.

Tentokrát už jsem zaskučela bolestí. To se nedalo vydržet. Majka se mi usmála
přímo do obličeje.

“Sáhni si!” vybídla Irču. “Zpracuj jí třeba tu druhou kouli, ať si třeba
nestěžuje, že jsme ji nějak zanedbávaly!”

Irča se nenechala pobízet. Zavřela jsem oči, abych neviděla tu hrůzu, která se
blížila k mému pravému prsu. Zaťala jsem zuby a napjala celé tělo, abych
vydržela potichu co nejdéle. Ucítila jsem Irčinu ruku na svém prsu, a pak už
celým mým tělem zacloumala nepředstavitelná bolest. Nevím, co jsem dělala, nevím,
jak jsem to snášela, nevím, jak dlouho to trvalo. Vím jen, že nakonec bolest
přece jen polevila a já se pomalu uvolnila.

Žádné cizí ruce už jsem na těle necítila. Na ňadrech jsem cítila jen nepříjemně
napjatou kůži. Pomalu jsem otevřela oči.

“Tak už jsi se vzpamatovala?” zeptala se Majka posměšně.

“Co jí uděláme dál?” zajímala se Irča.

“To se uvidí časem.” pokrčila rameny Majka. “Teď ať si v klidu popřemejšlí o tom,
co provedla!” dodala a obrátila se k odchodu. Irča chvilku zaváhala při pohledu
na mne, ale pak poslušně odběhla za Majkou vako věrný pejsek.

Oni mne tady snad chtějí nechat takhle! pochopila jsem najednou. V tomhle stavu!
Nahou a uvázanou! Samotnou a se spoutanýma rukama! Na pospas každému, kdo mne
tady najde!

“Vy mne neodvážete?” zkusila jsem křiknout za odcházejícími kamarádkami, i když
jsem tušila, že je to asi zbytečné.

“Neodvážeme!” potvrdila mi Majka. “Kdoví, kam bys pak šla a co bys pak dělala!
Takhle se ti bude přemejšlet mnohem líp, když se nebudeš zabejvat ničím jiným!”

“A co moje prsa?” zkusila jsem ještě.

“To už je tvůj problém!” zasmála se Irča. “Chtělas koule, tak máš koule. Víc pro
tebe udělat nemůžeme!”

Irča se po mně ani neohlédla a obě pak zmizely mezi stromy. Zůstala jsem nadobro
sama. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Dál jsem musela stát na tom samém místě, ze
kterého jsem se nemohla vzdálit ani o jediný krok, a mohla jsem jen čekat, co
mne na tomto místě potká dál. Šňůra, na níž jsem byla za ruce uvázaná, už nebyla
tak napnutá jako ze začátku, už mi nenatahovala tělo do délky. Asi se nějak
uvolnila mým zmítáním, když mi Majka ničila prsa. Teď jsem dokonce měla paže
trochu pokrčené v loktech.

Prohlédla jsem si spoutaná zápěstí. Uzel na šňůře z výstřihu, kterou jsem byla
uvázaná k větvi, jsem měla uvázaný na hřbetní straně rukou. Na ten si rukama
nedosáhnu. Na to Majka určitě myslela, když mi ruce svazovala. Uzel ale
nevypadal moc složitě. Ten by se dal rozvázat určitě docela snadno, jen kdybych
se k němu mohla nějak dostat. Majka není žádná expertka, balík převázat neumí.
Tam jí uzel vždycky povolí. To, co mi udělala na zápěstích, ale drželo až
proklatě pevně.

Kdyby to nebylo tak vysoko, mohla bych třeba použít zuby. Sice jsem ještě nikdy
nic nerozvazovala pomocí zubů, ale jednou člověk začít musí. Krk mám sice hodně
dlouhý, aspoň mi to všichni ctitelé tvrdí, ale tak douhý jako paže přece jenom
ne. A jak by se mi přitom teď hodil! Budu ale muset vymyslet něco jiného.

Při pohledu na své nahé paže vedoucí vzhůru do pout se mi vybavila posilovna.
Takhle jsem své paže viděla vždycky, když jsem se dřela s činkami. Myslím, že
mám slušnou sílu. Jen mi teď ta síla není nic platná, když mám ruce svázané.

Opravdu mi není nic platná? Nedokázala bych se vytáhnout tam nahoru, abych
dosáhla zuby na uzel? Mám snad paže málo vytrénované? Zahleděla jsem se zkoumavě
na své svaly na uvázaných pažích. Moc vidět nebyly. V tomhle mají ženské smůlu.
Chlap se dvakrát pohne a hned má svaly jako balóny. Ženská se dře jako kráva do
strhání těla a zblbnutí duše a pořád na ní není nic vidět. Jenže teď mne mohou
zachránit jenom tyhle miniaturní provázky, kterým se odborně říká bicepsy.

Vyskočila jsem do výšky a podařilo se mi chytit se větve svázanýma rukama.
Pokusila jsem se udělat pod větví něco jako shyb. Dopadlo to hrozně. Zuby k uzlu
jsem nedostala ani náhodou. To bylo příšerné, jak jsem byla těžká. Já jsem
vážila snad tunu! Jenže já se tam nahoru musím dostat! Párkrát jsem svaly na
pažích naprázdno napjala a uvolnila jako rozcvičku, pak jsem skrčila nohy až na
prsa, kopla jimi do vzduchu, abych se trochu odlehčila, a pokusila jsem se
dostat se nahoru znovu.

Podařilo se! Přece jen jsem se nedřela v posilovně zbytečně! Zahryzla jsem se do
uzlu na šňůře. Byl tvrdý, nepoddajný, vzdoroval mým zubům víc, než jsem čekala.
Olízla jsem jej jazykem, abych prozkoumala, jakým způsobem jej v zubech držím a
kam bych měla kousnout, aby mi to šlo lépe. Uzel byl nepříjemně suchý a drsný.
Zaťala jsem do něj zuby, co jsem měla síly, uzel však nepovolil ani o milimetr.
Tuhle šňůru nepřehryžu, kdybych se rozkrájela. Nechápu, proč obyčejná šňůra do
výstřihu musí být takhle šíleně pevná. Ruce mi umdlévaly únavou. Moc dlouho už
to nevydržím. Pověsila jsem se na uzel plnou vahou těla. Uzel se ani nepohnul,
zato namáhané zuby mne krutě zabolely. Přecejenom nemám zuby tak pevné jako
bojový pes. Otevřela jsem ústa a spadla dolů až na zem. Ani rukama už jsem se na
větvi neudržela.

Moje svaly na pažích dostaly při tomhle pokusu zabrat tak děsně, že jsem jim
musela dopřát odpočinek. Mezitím jsem si prohlížela uzel. Připomněla jsem si,
jak jsem jednou viděla rozvazovat uzly v televizi. Tam měli ocelový bodec, který
zabodávali do uzlů a tím je uvolňovali. Teď ovšem žádný takový bodec k dispozici
nemám. Teď mám jen zuby.

Ano, moje zuby mi musí nějakým způsobem ten bodec nahradit. Znovu jsem si uzel
důkladně prohlédla a určila jsem si na něm místa, do kterých bych bodec
zapichovala, kdybych ho měla. Procvičila jsem si prsty rukou, abych se udržela
na větvi déle, znova jsem se odrazila od země a zachytila se větve. Kopala jsem
nohama do vzduchu, vzepjala se vzhůru k větvi a popadla uzel do zubů. Jazykem
jsem se na něm pokoušela najít vybraná místa. Když jsem nabyla dojmu, že jsem to
místo našla, vrazila jsem do něj své špičáky. Doufala jsem, že mi aspoň trochu
nahradí chybějící bodec. Páčila jsem uzel zabodnutými zuby, jak jen to šlo. Jen
jsem měla strach, abych si některý špičák nevylomila.

Cítila jsem, že to jde. Zuby mi pronikaly do uzlu sice nekonečně pomalu, po
zlomcích milimetru, ale přece jen. Po chvíli mne začaly bolet žvýkací svaly na
tvářích. Bojovala jsem však s uzlem dál.

Konečně jsem ucítila, že se mi zuby uvnitř uzlu setkaly. Šíleně namáhané bicepsy
mne už zase krutě bolely, ruce svírající větev ještě víc, ale teď jsem se
nesměla pustit a spadnout dolů, abych si ten uzel znovu neutáhla. Pomalu, po
kouskách, jsem vytahovala smyčku z uzlu ven.

Konečně uzel povolil. Jen pomocí zubů jsem z něj vytáhla konce šňůry a uzel byl
pryč. Pustila jsem se větve a spadla jsem na zem jako pytel brambor. Šňůra
zůstala nahoře na větvi.

Nechala jsem ji tam. Co nejrychleji jsem uháněla odtud pryč. Bylo to naprosto
iracionální, ale nechtěla jsem na tomto místě zůstat už ani okamžik. Naštěstí
jsem si pamatovala, kudy jsme sem přišly, takže jsem nezabloudila.

Najednou jsem uviděla Aleše. Stál u stromu uvázaný přesně tak, jak jsem ho tam
nechala. Zarazila jsem se a rychle skočila za nejbližší strom. O další setkání s
Majkou a Irčou jsem teď rozhodně nestála. Někdy v budoucnu možná, až se jim budu
moci pomstít, ale teď jsem měla pořád ještě ruce svázané. Prohlížela jsem si
vskrytu za stromem svá spoutaná zápěstí, ale uzel byl na druhé straně. Ten jsem
ani nezahlédla, natož abych se do něj mohla zahryznout.

Až po chvilce jsem si uvědomila, že ani Majku ani Irču tady nikde nevidím ani
neslyším. Vypadalo to, že tady Aleš stojí sám úplně stejně jako jsem zůstala
sama já tam… vlastně jsem už ani nevěděla, kde přesně. Už bych to místo asi
nenašla. Majka s Irčou se tedy k Alešovi asi nevrátily a nechaly ho tady stát
uvázaného stejně jako mne.

Došla jsem k Alešovi. V prvé chvíli se přímo vyděsil, když uviděl moje nahá,
podvázaná prsa naběhlá do tak obludných rozměrů a zbarvená do tak nepřirozeně
temné modři, která se tak děsně lišila od barvy kůže na zbytku mého těla. Pak už
nevypadal moc překvapeně, když uviděl mé svázané ruce. Sám se také pokoušel
osvobodit se. Chvíli jsem přihlížela jeho marným pokusům. Neměl šanci. Jeho jsem
uvazovala já, a já to umím lépe než Majka. K mému uzlu na svých zápěstích by se
Aleš zuby nedostal ani kdyby se zkroutil jako had, a prsty rukou na něj také
nedosáhl. Mohla bych být na své dílo hrdá – kdybych teď na tom nebyla stejně.
Jedině Aleš mne teď mohl osvobodit – to bych ho ale nesměla předtím tak dobře
přivázat. Já jeho jsem teď osvobodit nemohla, na to byl uvázaný moc vysoko. Na
jeho svázaná zápěstí jsem nedosáhla, a vylézt po jeho těle nahoru jsem se
svázanýma rukama nedokázala.

“Ukaž, co to máš na těch rukách?” zeptal se Aleš. “Dej to blíž!”

Přistrčila jsem mu svá zápěstí omotaná vázačkou přímo před oči. Jen ať se podívá,
jen ať se škodolibě zachechtá. Aleš natáhl krk a najednou se mi zahryzl do
vázačky. Málem jsem ucukla, až teprve potom mne napadlo, že on se přece k tomu
mému uzlu dokáže dostat. Držela jsem tedy a Aleš hryzal a hryzal. Moc mu to
nešlo, látková vázačka byla asi větší problém než kožená šňůra, se kterou jsem
předtím zápasila já – anebo neměl Aleš tak ostré zuby jako já. Už jsem měla tu
vázačku celou promáčenou, Alešovy sliny mi tekly po pažích až k loktům, ale
vázačka mi svírala zápěstí stále stejně pevně.

Konečně její tlak polevil. Jasně jsem cítila, jak se s každým dalším Alešovým
zahryznutím sevření mých zápěstí uvolňuje. Už jsem nechtěla dál čekat ani
okamžik. Netrpělivě jsem se vytrhla z Alešových zubů, napjala jsem paže tou
nejstrašlivější silou, jaké jsem byla schopná, a podařilo se mi vyrvat z
uvolněných mokrých a zpěněných pout jednu ruku. Byla jsem volná! Poslintaná
vázačka mi spadla se samotné druhé ruky do trávy.

Uvázaný Aleš na mne napjatě hleděl, co udělám teď. Byla jsem přece jedna z těch,
které ho do téhle situace dostaly a které ho tady mučily. Byla jsem dokonce
přímo ta, která ho tady přivázala. Teď jsem byla zase volná a mohla jsem klidně
odejít stejně jako předtím Majka s Irčou.

Koukala jsem na Alešovo téměř nahé tělo a musím přiznat, že se mi líbilo čím dál
tím víc. Bylo vysokánské, pevně stavěné, perfektně vypracované. Začínala jsem
chápat, co na něm Veruna viděla. Bylo na co se dívat. Přímo jsem zatoužila
ohmatat si to krásně tvarované tělo celé, nejen jeho caplík, se kterým jsem si
pohrála předtím, než… Bylo to lákavé, pohrát si podle libosti s takovým
obrovským chlapem. Aleš navzdory své síle byl bezmocný, nemohl mi nic udělat ani
mi v ničem zabránit, nemohl ani přede mnou utéct. Musel by strpět všechno, co by
mne napadlo. Tak jako jsem musela Majce všechno strpět já…

Vybavilo se mi, co jsem cítila já, když jsem byla uvázaná. Aleš je na tom teď
úplně stejně. Říká se, že chlap cítí skoro stejně jako člověk. Asi bych ho měla
odvázat. Jsem tady sice sama, ale já jsem mu přece nic tak moc neudělala, tak
třeba ani on mně nic neudělá, když bude volný.

Napřed jsem si ale musela osvobodit prsa. Už jsem to nemohla déle snášet. To, co
jsem v ňadrech cítila, už sice nebyla bolest, byl to pocit úplně jiný, naprosto
nepopsatelný, ale byl k nevydržení. Dokud jsem měla ruce svázané, tak se s tím
nedalo nic dělat, musela jsem to nějak přečkat, ale teď už se nedalo čekat ani o
okamžik déle. Ani jsem se nesnažila nějak si prsa skrýt před Alešovými pohledy.
To by několik vteřin trvalo, a tak dlouho už jsem to snášet nechtěla. Přímo před
Alešem jsem rozšmodrchávala Majčiny uzly na řemíncích jak nejrychleji to šlo.
Aleš přihlížel a vypadal dost zklamaně, že se zabývám jen sama sebou a že jsem
ani nepomyslela, že bych mu mohla své vysvobození oplatit. Asi neměl nejmenší
představu, jak mi je a co mi to Majka udělala. On prostě taková prsa nemá.

Teprve až když jsem se těch prokletých řemínků zbavila a prsa mi začala
splaskávat do původní velikosti a blednout do původní barvy, jsem zase dostala
náladu myslet na Aleše.

Přistoupila jsem k němu, hleděla jsem vzhůru na jeho pouta a přemýšlela, jak
nejlépe bych po jeho těle vyšplhala nahoru a dosáhla na ně. Aleš skrčil jednu
nohu a nastavil mi koleno. Šlápla jsem mu na stehno, vystoupila na něj jako na
stoličku a chytila se jednou rukou Aleše za vlasy jako za držadlo, abych
nespadla. Aleš zvedl nohu a spolu s ní i mne ještě výš. Připadala jsem si jako
ve výtahu. Nezdálo se mi, že by moje váha Aleše jakkoliv tížila. Jeho noha
nesoucí celé mé tělo se ani nezachvěla. Teď jsem byla tak vysoko, že jsem měla
Alešova spoutaná zápěstí i kravatu s mým uzlem přímo před sebou. Větev, k níž
byl Aleš uvázaný, mi šla asi tak do podpaždí. Přidržela jsem se jí loktem, abych
měla obě ruce volné, a v několika okamžicích jsem měla uzel rozvázaný. Volnou
kravatu jsem hodila na zem před Aleše.

Pak mne Aleš spustil na svém koleně zase dolů. Ruce přitom dál držel vztyčené
nad hlavou, abych se měla čeho přidržovat. Objímala jsem jeho paže oběma rukama,
tiskla se k nim, sjížděla po nich a celým tělem vnímala každý sval, každý hrbol
na těch mocných pažích pevných jako kmeny stromů. Pocítila jsem tu sílu a
nezdolnost Alešova těla, a byl to tak krásný zážitek, že na něj do smrti
nezapomenu. Až mi to bylo líto, když jsem se dotkla nohama země a pochopila, že
už je toho zážitku konec. Aspoň ještě na chvilku jsem se přitiskla k tomu
úžasnému tělu. Aleš si mne rukama přitiskl k tělu ještě víc. Jen to bylo jakýmsi
divným způsobem. Až pak jsem si uvědomila, že má pořád ještě ruce spoutané
řemenem a proto mne nemůže obejmout normálně.

Rozepnula jsem mu řemen – a co bylo dál, to už nemusíte vědět. Snad jen to, že
od té doby mám toho nejúžasnějšího chlapa, jakého si vůbec dovedete představit.
Samozřejmě že už jsem si to jeho nádherné tělo ohmatala místečko vedle místečka
už nespočítaněkrát, že už znám každý jeho sval nazpaměť, i jeho tvar a tvrdost,
a že si je všechny ještě nesčíslněkrát ohmatám. Majka s Irčou se mnou od té doby
nemluví a čiší z nich bledá závist. Ony se na takového chlapa nezmotají kdyby se
rozkrájely. Žádný druhý takový totiž na světě není. A jak Aleš umí fantasticky
zacházet s tou svou úžasnou ozdobou!

Ale to už opravdu nemusíte vědět!

K o n e c

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet hlasů: 2

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *