|

Povídka “Tereza”

Zvonek zadrnčel nepříjemně vysokým tónem, který se rozléhal po celém domě. Koho to sem čerti… Pomalu jsem se šoural tmavou chodbou a pak chvíli štrachal s klíči. Otráveně jsem otevřel dveře do slunečného letního rána.

„Terezo?! Tys neodjela?“

„Dobrý den.“ pozdravila dívka a mírně se usmívala. Srdce se mi úplně zatetelilo blahem. Tereza bydlela v sousední velké vile společně s otcem. Vídával jsem ji několikrát v týdnu po mnoho let a už nejméně dva roky jsem na ní mohl oči nechat. Teď jí bylo osmnáct, měla sice drobnější, ale sportovní, vypracovanou postavu. Jemnou, opálenou pleť a husté, černé vlasy na ramena. Oblečená byla do bílého trika s krátkými rukávy a vínové sukně ke kolenům. Vlasy měla stažené bílou stuhou a moc jí to slušelo.

„Tak jsem tady, pane.“ řekla.

„Táta mi nařídil, že se mám hlásit hned ráno.“ Stála vzpřímeně a upírala na mne své velké, tmavé oči.

V hlavě se mi rozjel zběsilý kolotoč myšlenek. Starý Pacovský byl u nás v podniku uznávaný odborník přes počítačové sítě. Starý se mu říkalo spíše pro jeho nabručenost, protože pokud vím, ještě mu nebylo čtyřicet. Byl značně uzavřený a s nikým se nekamarádil. Snad jen já jsem představoval jakousi výjimku. Přestože jsem asi o třináct let mladší, docela jsme se sblížili. Chodíme spolu na obědy, kde si povídáme, převážně však o počítačových záležitostech. Dostal jsem od něho mnoho zajímavých námětů v této oblasti. Snad proto jsem s ním vždy rád vysedával, ikdyž je vyhlášený morous a každému odpovídá často jen na půl úst a jakoby s nechutí.

Minulý týden mě tímto svým charakteristickým způsobem požádal o laskavost. Na celý červenec odjíždí na jakési školení mimo republiku a chtěl, abych se mu jako soused postaral o barák. Vyložil jsem si to tak, že potřebuje hlavně pravidelné zalévání zahrady. O jeho dceři Tereze přitom nepadlo ani slovo. Předpokládal jsem, že jako každé léto odjíždí někam do přírody, protože jsem ji o prázdninách nikdy neviděl.

Teď ale stála tahle nádherná dívka u mě na prahu.

„Pojď dál, Tery.“ pobídl jsem ji zmateně a pokynul směrem do chodby.

„Jak si přejete, pane.“ odvětila poslušně a následovala mě až do obýváku.

„Posaď se.“ pobídl jsem ji a přistrčil jí křesílko.

„Děkuji, pane.“ Způsobně se posadila, pokrčené nohy měla u sebe, dlaně si položila na kolena a znovu na mne upřela ten svůj oddaný pohled. Byl jsem z toho dost vyvedený z míry. Vždycky mě jen pozdravila a já jí na pozdrav odpověděl. Někdy přišly na řadu občasné otázky a odpovědi typu:

„Jak se máš?“

„Dobře.“

Nebo:

„Tak co ve škole?“

„Dobrý.“

Jinak jsme se spolu nikdy nebavili.

„Dáš si něco k pití, Tery?“ otázal jsem se, abych zakryl rozpaky.

„Jen, když si to budete přát, pane. Jinak ne.“ odpověděla zase tak příšerně způsobně, že jsem měl co dělat, abych se netvářil jak pitomec. Přitáhl jsem si druhé křesílko a posadil se naproti ní.

„Tak proč jsi přišla, Terezo?“ zeptal jsem se a hned zaregistroval údiv v jejích čokoládových očích.

„Já…“ zajíkla se.

„Táta povídal, že se s vámi domluvil, pane…“

„Chtěl na mně, abych se mu postaral o barák.“ řekl jsem váhavě.

„Ano, pane.“ usmála se.

„Takže jste o tom mluvili.“ Vypadala, že ji to uklidnilo. To ovšem vůbec neplatilo pro mě.

„Můžeš mi vysvětlit, o co tady jde?!“ vypálil jsem na ni.

„Přece o to, abyste mě potrestal, pane.“ Řekla to s milým úsměvem, ale já zůstal, jako by vedle mě sjel blesk. Chvíli jsem vůbec nebyl schopen ze sebe vypravit slovo. Zpozorovala to, samozřejmě, ale taktně mlčela a nedala na sobě nic znát.

„Co… cože? Řekni mi pořádně o co jde!“ vyrazil jsem ze sebe po chvíli, když se mi podařilo se trochu vzpamatovat.

„Táta na mě nemá přes rok moc času.“ začala Tereza vysvětlovat.

„Tak všechny moje prohřešky jen tak odbývá. Ale když začnou prázdniny, tak mi to spočítá za celý rok. Jenomže letos mu do toho přišlo to školení. Ale pak mi řekl, že poznal vás, pane a že vy jste velmi schopný mladý muž, který ho v jeho nepřítomnosti dokáže určitě nahradit.“

„Cože??!“ nevěřícně jsem zíral na dívku proti sobě.

„Ale on se mnou o tobě vůbec nemluvil!“

„O tom nic nevím, pane.“ usmála se.

„Ale mně řekl, že budete určitě vědět, co a jak máte udělat. Že jste velmi schopný.“

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Najednou mi začaly docházet souvislosti. Starý Pacovský přece u nás pracuje mimo jiné jako správce počítačové sítě. Pod jeho rukama procházejí všichni uživatelé internetu a je mi nad slunce jasné, že má přinejmenším možnost přesně vědět, na jaké stránky se kdo hlásí. Když si uvědomím, kam se nejčastěji dostávám já, musí o mně mít už dlouho naprosto přesný obrázek. Ale proč se nikdy ani slůvkem nezmínil?

Anebo zmínil? Teď si vzpomínám například na náš poslední rozhovor, při kterém mě žádal o sousedskou výpomoc. Jak to jen říkal?

„Nechal jsem ti tam nějaký maso, tak ať nezasmrádne!“ A já pitomec jsem se chtěl podívat do lednice!

Najednou jsem viděl Terezu novýma očima. Seděla naproti mně stále ve stejné pozici, tiše a s mírným úsměvem na své hezké tváři. Proboha, přece mi ale nepředhodí svou dceru, abych s ní dělal to, co s takovou oblibou prohlížím na internetu?

„Řekni mi, jaké tresty dostáváš, Terezo!“ nařídil jsem a vstal. Snad to rozchodím.

„Přes školní rok to není nic moc, pane.“ začala dívka své líčení.

„Vždycky jen nějaká ta facka nebo řemenem na zadek. Jen málokdy větší výprask, třeba rákoskou nebo tak. To bývá obvykle před víkendem nebo když je větší volno. Naštěstí se mi modřiny dost rychle ztrácejí, ale i tak mi dává táta jen mírnější tresty a spíše používá takové, které nezanechávají dlouho stopy. Třeba i různé způsoby bondáže v bolestivých polohách. Nebo taky elektriku. Když jsou ale prázdniny, to je jiné. V srpnu už se musí táta mírnit, abych byla do začátku září v pořádku, ale v červenci se do toho vždycky pustí naplno. To vždycky strávím celou dobu ve sklepě v těch největších bolestech.“

Tahle krásná dívka, kterou jsem vždy obdivoval na ulici, tu teď seděla u mne v obýváku a s nadšením zářícíma očima mi líčila své utrpení. Takové utrpení, které jsem si já ve svých nejtajnějších snech vymýšlel pro jiné dívky, ale také i pro ni.

Nerozchodil jsem to. Musel jsem se posadit na pohovku. Byl jsem teď stranou od Terezy, pozoroval jsem ji zleva a poněkud zezadu. Krátce se na mne ohlédla, pak opět otočila hlavu před sebe a pokračovala:

„V červenci není potřeba se ohlížet na následky, které mi po trestech zůstanou. Takže se nemusíte nijak omezovat, pane.“ dodala s mírným úsměvem. Zůstala klidně sedět na svém místě a ikdyž jistě sluchem sledovala co dělám, pohled upírala stále rovně před sebe. Pomalu jsem vstal a přistoupil k ní zezadu. Obě dlaně jsem jí položil seshora na tváře a velmi zvolna jsem jí zvrátil hlavu dozadu. Poslušně se podvolila a klidný pohled jejích tmavohnědých očí se setkal s mým. Opět se usmála. Pravou rukou jsem jí sevřel husté černé vlasy a levičkou ji vzal za bradu. Uvědomil jsem si, že jsou to moje první dotyky. Už pár let jsem si představoval, jak si hraji s tím jejím překrásným, pružným tělem a dnes se tedy moje představy plní. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Pomalu jsem spouštěl levou dlaň níž po dívčině napjatém hrdle a výstřihem až do trička. Neměla podprsenku, ale taky ji nepotřebovala. Její prsy byly tak střední velikosti – ne malé, ale ani příliš velké. Ovšem jejich tvrdost byla ohromující. A nejlepší na tom bylo to, že držela, ani se nepohnula.

Vytáhl jsem ruku z jejího trika, pustil jsem její vlasy a o krok odstoupil.

„Tak za co tě mám potrestat, Terezo?“ otázal jsem se přísně chraplavým hlasem. Zůstala chvíli v té poloze, ve které byla, když jsem ji držel a teprve po mé otázce znovu narovnala hlavu.

„Ale na tom přece vůbec nezáleží, pane.“ řekla tiše.

„Prostě je jen potřeba využít té příležitosti, že nemusím do školy a můžu zůstat zavřená v mučírně, pane.“

„Ty máš mučírnu?!“ vydechl jsem nevěřícně.

„Ano, pane.“ přikývlo děvče s úsměvem.

„Táta ji udělal ve sklepě už asi před čtyřmi lety.“

„Tak dlouho už tě trestá?“ zeptal jsem se s úžasem.

„To už mnohem déle, pane.“ opět se usmála Tereza.

„Tresty mám už odmalička, ale když táta postavil mučírnu, mohl začít s velkými tresty o prázdninách. Je to tam výhodnější, protože když křičím bolestí, není to slyšet ven, pane.“

„A tuhle mučírnu můžu použít?“ otázal jsem se.

„Jistě, pane.“ přikývlo děvče.

„Je tam všechno, co bude potřeba.“

„Dobře. Tak tedy půjdeme k vám. Není proč se zdržovat.“ vyhrknul jsem nedočkavě a Tereza ihned vstala z křesílka.

„Jak si přejete, pane.“

Zavřel jsem domek a následoval dívku do zahrady. Zamířila k malým dvířkům mezi keři, která spojovala oba pozemky. Dostali jsme se tak do zahrady Pacovských, aniž bychom museli vyjít na ulici.

„Neměla by se přece jen zalít zahrada?“ otázal jsem se váhavě.

„Ne, to není potřeba, pane.“ otočila se na mě Tereza a zůstala stát.

„Máme tady automatické zalévání a to se spouští samo každý večer, pane.“ dodala s úsměvem.

„A co tedy máš za povinnosti, Tery?“ ptal jsem se zvědavě dál.

„Uklízím v domě a vařím večeře, pane. A každý den musím cvičit. Takovým způsobem a tak dlouho, jak táta nařídí, pane.“

„Aha. A dnes jsi cvičila?“

„Ne, pane.“ pípla tiše a sklopila oči.

„Ale táta mi nařídil, že se mám u vás hlásit hned ráno!“ vysvětlovala překotně.

„Hm.“ pokýval jsem hlavou.

„Tak to musíš napravit. Kde obvykle cvičíš?“

„V tělocvičně, pane.“ vyhrkla.

„Mám vás tam zavést?“ otázala se rychle. Když jsem přikývl, otočila se a pokračovala v chůzi k domu. Pohled na její štíhlé, opálené nohy a pevný, kulatý zadeček byl nádherný.

Po několika krocích jsme přišli na verandu domu. Dívka odemkla a oba jsme vstoupili do tmavé chodby. Pak Tereza vstupní dveře zevnitř zamkla a beze slova mi podala klíč. Mlčky jsem ho schoval do kapsy. Tereza zmáčkla vypínač a otevřela dveře vlevo od vchodu. Objevilo se osvětlené točité schodiště dolů. Hned začala sestupovat a já ji následoval. Po chvíli jsme se dostali do sklepa, plného starého haraburdí. Vlevo byl vchod do jakési dílny a vpravo jsem zahlédl uhlí. Rovně byla místnost s potravinami. Vstoupili jsme mezi police s kompoty a Tereza se opřela o jeden regál. Ten se odklopil i se svou zadní stěnou a za ním se objevily opět schody, směřující do hloubky. Sestupování po nich trvalo o něco déle než po předchozích. Usuzoval jsem z toho, že jsme již v poměrně solidní hloubce pod zemí. Pak schody skončily krátkou, asi dvoumetrovou chodbičkou, která měla na každé straně jedny bytelné dřevěné dveře. Tereza sáhla nahoru na rám pravých dveří, vyndala odtud velký klíč, kterým odemkla a opět mi ho odevzdala. Pak otevřela dveře dokořán. Přitom jsem mohl pozorovat mohutnost dveří. Byly silné asi dvacet centimetrů a zevnitř polstrované. Pak dívka zašátrala rukou po zdi vedle dveří. Rozsvítilo se světlo a odhalilo tak slušně vybavenou tělocvičnu o rozměrech asi pět krát pět metrů. Stěny natřené na bílo a vyleštěná dřevěná podlaha. Podél stěn stálo několik strojů, známých z fitnes center.

„To je tělocvična, pane.“ informovala mě Tereza dost zbytečně.

„Mučírna je vedle přes chodbu.“ Otočila se ke druhým dveřím, nad jejich rámem vyndala další klíč a odemkla stejně provedené dveře jako ty první. Odevzdala mi další klíč, pak rozsvítila a já jen ohromeně zíral.

V záři šesti stropních světel se přede mnou objevila místnost asi třikrát větší než tělocvična. Ale to vybavení! Měl jsem už možnost, prohlédnout si obrázky mnoha mučíren, od středověkých až po ty nejmodernější, ale to, co jsem viděl nyní, to překonalo všechna moje očekávání. Na zdech po celém obvodu bylo množství nejrůznějších polic a věšáků na nepřeberné množství nástrojů. Byly zde rákosky, biče, hole, důtky, různé řemeny, jehlice, dráty, spousty provazů, řetězů, svorky a svěráky různých velikostí. Ve zdech i stropě bylo zapuštěno několik kovových kruhů, háků a kladek s provazy a řetězy. Strop byl uprostřed místnosti podpírán silným betonovým sloupem s mnoha úchyty k připoutávání. V jednom koutě byl masivní dřevěný stůl s rumpály v rozích, v druhém koutě trestná lavice a mezi nimi několik drobnějších poutacích zařízení, jako židle s řemeny, kláda, štafle a tak dál. Na druhé straně pak stála malá ocelová klec, umyvadlo a nízká vanička na sprchování. V posledním koutě byla umístěna velká kovová skříň.

Ještě jsem si nestačil všechno pořádně prohlédnout, když mě Tereza vzala za ruku a odvedla k jedné z polic.

„Tohle si vezměte na sebe, pane.“ řekla a ukázala na velikou bílou zástěru, visící na háku vedle police. Pak si naprosto přirozeným pohybem stáhla tričko, složila ho do úhledného balíčku a položila do šuplete v regálu. Hned nato následovala její vínová sukně a dívka zde stála v maličkých, sněhobílých kalhotkách. Ty však bez nejmenšího zaváhání stáhla vzápětí dolů a když vystoupila ze svých malých pantoflíčků, měl jsem možnost poprvé spatřit její tělo až na stuhu ve vlasech úplně nahé. Tedy pohled to byl tak úžasný, že se mi srdce rozbušilo jako zvon. Naštěstí se Tereza otočila zády ke mně, postavila se čelem ke střednímu sloupu, ruce složila za hlavou a vypjala své tělo do pozoru. Její záda, pevný zadek a štíhlé, rovné nohy s vypracovanými svaly kreslily takové křivky, až jsem usoudil, že nabízená řeznická zástěra je pro mě za dané situace ten nejvhodnější oděv. Shodil jsem tedy se sebe rychle oblečení a navlékl si tu zástěru. Byla mi do půl lýtek, vzadu se docela uzavřela, že nechala volná záda jen v okolí lopatek a vepředu mi sahala až ke krku. Ramena a paže jsem měl volné.

Přistoupil jsem k čekající Tereze a uchopil ji zezadu za boky. Dotek její hebké kůže byl velmi příjemný. Tělo měla teplé a suché, cítil jsem její svaly. Pomalu jsem objel dlaněmi stehna a hýždě.

„Tak co s tebou mám udělat, Tery?“ zeptal jsem se tiše a zvolna ji obrátil tváří k sobě. Jak stála vypjatá, ruce na týle a s hlavou hrdě vztyčenou, mohl jsem vidět, že má hladce vyholené nejen podpaží, ale i svůj klín.

„Všechno, co si budete přát, můj pane.“ odvětila mírně a nepatrně se přitom usmála.

„Táta předpokládá, že mě nezabijete a nezpůsobíte mi zranění, které by bylo viditelné ještě po skončení prázdnin.“ pokračovala.

„Jinak si se mnou můžete dělat co chcete.“ dodala nakonec.

„A co předpokládáš ty?“ zeptal jsem se. Znovu reagovala úsměvem.

„Já předpokládám, že mi po celý červenec budete způsobovat ty největší bolesti, které jen vydržím.“

„Tobě se to líbí?“ otázal jsem se pomalu. Zajiskřilo jí v očích.

„Nezáleží na tom, jestli se mi to líbí!“ namítla šibalsky.

„Záleží jen na tom, co se líbí vám, můj pane!“ a oči jí zářily.

„Ale líbí.“ dodala po krátké odmlce hodně tichým hlasem.

„Co když tě znásilním?“ nadhodil jsem.

„Jak si budete přát, pane.“ odpověděla bez zaváhání.

„Mám antikoncepci, takže se nemusíte nijak omezovat.“

Stál jsem v bílé řeznické zástěře v perfektně zařízené mučírně před nádherným nahým děvčetem a přemýšlel, jak ho budu trýznit. Na mysl se mi dralo tolik různorodých představ, že jsem se nedokázal pro nic rozhodnout.

„A jak to dělá tvůj otec, Tery?“ otázal jsem se po chvilce mlčení.

„Obvykle mě nejdřív seřeže do bezvědomí.“ odpověděla dívka.

„Před dvěma lety mě hned na začátku prázdnin natahoval na skřipec, ale každou nohu zvlášť.“ pokračovala.

„Jenomže jsem to nějak nevydržela. Něco ruplo a mezi nohama mi začala téct krev. Pak už nevím, protože jsem omdlela. Ale táta to nějak zastavil a pak mi to sešíval. Z toho si pamatuju jen příšernou bolest a pak tmu. Zase bolest a zase tmu. A to mnohokrát za sebou. Ten první týden jsem o sobě skoro pořád nevěděla. Teprve potom jsem se trochu vzpamatovala, abychom mohli v mučení pokračovat. Ty prázdniny už jsem toho moc nestihla.“ řekla smutně.

„Ale podívejte se, jak se to zahojilo, pane!“ prohlásila hrdě a sklonila hlavu ke svému podbřišku. Opravdu jsem neviděl žádnou stopu po ráně. Až když jsem se skrčil na bobek a prohlížel si nahé tělo opravdu zblízka, postřehl jsem drobnou jizvu na spodní části levého třísla. Ovšem kdyby na ni neupozornila, vůbec bych si jí nevšiml.

„Nejdřív ale budeš cvičit!“ nařídil jsem, abych trochu urovnal zmatek, který jsem měl v hlavě.

„Jak si přejete, pane.“ souhlasila Tereza. Přešli jsme zpět do tělocvičny. Zde jsem vybral veslařský trenažér a vybídl jsem dívku, aby se na něj posadila. Poslechla a hned se začala pohybovat. Její opálené nahé tělo kmitalo rytmicky sem a tam a já se zalíbením sledoval, jak se jí napínají svaly na pažích, nohou i na břiše. Bylo vidět, že je zvyklá. Pohled měla upřený přímo před sebe a pracovala jako stroj.

Chvíli jsem ji sledoval, ale pak jsem se rozhodl vrátit se ještě do mučírny. Potřeboval jsem si rozmyslet, co s tím nádherným děvčetem vlastně budu dělat.

„Hm, nejdříve seřezat do bezvědomí.“ Říkal jsem si pro sebe. To není špatný nápad. Ale co s ní budu dělat pak?

„Nechal jsem ti tam nějaký maso, tak ať nezasmrádne!“ slyšel jsem v duchu slova starého Pacovského. Vypadá to opravdu na to, že si s ní můžu dělat, co se mi jen zlíbí. A tohle maso je opravdu podle mého gusta. Lepší si nemohu přát.

Okouzleně jsem se prohrabával množstvím mučicích nástrojů na policích a představoval si, co všechno s nimi můžu Tereze dělat. Možností jsem nalezl nepočítaně a stále jsem se nemohl nabažit.

Najednou jsem si uvědomil, že slyším otevřenými dveřmi přes chodbu Terezin sípavý dech. Vždyť ona tam celou tu dobu cvičí! Rychle jsem prošel zpět do tělocvičny. Děvče stále úporně veslovalo, ale nahé tělo mělo splavené potem, oči vytřeštěné před sebe a v přerývavém dechu byly slyšet i tlumené vzlyky.

„Už přestaň Terezo!“ zavolal jsem na ni. S úlevným vzdechem se zastavila.

„Vstaň!“ nařídil jsem a dívka se váhavě zvedla z trenažéru. Udělala dva malé úkroky na nejistých nohou, vzpřímila se a paže založila za hlavou. Její pěkně klenutý hrudník se prudce dmul a bylo vidět znatelné chvění břišních a stehenních svalů. Hezký obličejík byl stažený v bolestivé grimase a celý promáčený, takže jsem ani nevěděl, jestli je to pot nebo slzy, ale asi obojí.

„Nechal jsem tě dlouho cvičit…“ řekl jsem s náznakem omluvy.

„To je v pořádku, pane.“ odpověděla zadýchaně s pokusem o slabý úsměv.

„Udělám všechno, co nařídíte, pane.“ Pomalu se uklidňovala.

„Dobře. Tak teď půjdeme na ten výprask!“ oznámil jsem jí a lehce ji plácnul pravou dlaní přes mokrý zadek. Okamžitě se pohnula.

„Jak si přejete, pane.“ Spustila ruce a vykročila ke dveřím. Ve chvilce jsme stáli v mučírně. Opět se postavila do vypjaté pozice s rukama za hlavou a tázavě se na mne podívala.

„Tady se postav!“ ukázal jsem jí místo a zavřel vstupní dveře.

„A nastav ruce!“ Navlékl jsem jí na zápěstí kožené poutací náramky a ukázal na dřevěný stůl v rohu.

„Támhle se polož!“ nařídil jsem a dívka vykročila.

„Na záda!“ upřesnil jsem svůj rozkaz. Tereza pružně vyskočila na mírně vypouklou dřevěnou desku, lehla si na ni, ruce vzpažila za hlavu a klidně čekala. Pomalu jsem k ní přistoupil, na kotníky nohou jsem jí nasadil druhý pár poutacích náramků a k jejich kovovým okům připjal karabiny od provazů, navinutých na cívkách ve spodních rozích stolu. Několikerým pootočením oběma navijáky jsem provazy natáhl. Potom jsem obešel stůl, připjal karabiny od provazů na druhé straně ke kovovým okům na dívčiných zápěstích a přitáhl jsem navijáky. Nahé tělo se na desce stolu napjalo. Díky prohnutí desky se pevné dívčí prsy vyklenuly do výše. Na hebké, stejnoměrně opálené kůži nádherně vystoupily svaly. Poodstoupil jsem dál od stolu a díval se. Tereza klidně ležela, jen ploché bříško a klenutý hrudník se jí pomalu rytmicky pohybovaly. Pouta jí dovolovala pouze otáčet hlavou, ale nevyužila toho, dívala se do stropu a poslušně čekala na bolest, kterou jí budu působit. Nemohl jsem se pohledu na to překrásné tělo nabažit.

Po chvíli jsem opět přistoupil blíž, přisedl na stůl vedle levého boku dívky, opřel se oběma dlaněmi o její prsy a zahleděl se do jejích tmavých očí. Odtrhla zrak od stropu a podívala se mi do tváře. Mírně se usmála. Naklonil jsem se, prsty jsem prohrábnul její černé vlasy, stáhnul z nich bělostnou stuhu a pověsil ji na naviják u její levé ruky. Husté vlasy se rozprostřely na desce stolu mezi napjatými pažemi.

„Vidím, že nenosíš ani náušnice.“ poznamenal jsem. Teď byla skutečně nahá.

„Co takhle kroužky do bradavek?“ napadlo mě.

„Viděl jsem tu něco takového. Nezkusíme to?“ zeptal jsem se.

„Jak si přejete, pane.“ odvětila poslušně.

„Ale v srpnu se budou muset sundat.“ upozornila.

„Táta chce, abych měla do školy tělo v pořádku.“

„No to víš, beruško.“ uklidňoval jsem ji a lehce ji poplácal levou dlaní přes pravou tvář.

„Do srpna je ale ještě daleko.“ Vstal jsem a z jedné police přinesl malou krabičku s několika kroužky.

„Má tady táta nějakou desinfekci?“ zeptal jsem se.

„Na polici napravo od dveří, pane.“ odpověděla hned, aniž by pohnula hlavou.

„Je to v té modré krabici.“ Podíval jsem se a našel několik lahviček desinfekčních sprejů. Doufám, že to pořádně štípe. Jehly jsem uviděl hned. Položil jsem vše na židli a židli přenesl ke stolu. Postavil jsem se k Tereze z levého boku a lehce ji plácnul přes břicho.

„Tak se na to podíváme.“ řekl jsem a levou rukou jsem děvčeti důkladně promnul levou prsní bradavku. Mačkal jsem ji mezi prsty dost velkou silou, kroutil a protahoval ji. Muselo to být dost bolestivé, ale Tereza ani nesykla. Pak jsem nastříknul trochu desinfekce o opět důkladně promnul bradavku mezi prsty. Vzal jsem ozubenou svorku, přicvaknul jsem ji na bradavku, což se tentokrát už neobešlo bez Terezina tlumeného zasténání. Potom jsem bradavku silně natáhl, vzal do pravé ruky silnou jehlu, našel místo, kde bradavka přecházela do dvorce a propíchnul ji jehlou skrz naskrz. Odstranil jsem svorku a jeden konec kroužku – ten s vnějším závitem – jsem zasunul do dutiny jehly. Pak jsem jehlu pomalu vytáhnul a tím protáhnul kroužek skrz bradavku. Sešrouboval jsem kroužek a lehce za něj zatáhl. Pak jsem ještě znovu nastříkal na ranku trochu desinfekce a otřel tampónem pár kapek krve, které vytekly. Zvedl jsem židli s nástroji, obešel stůl a provedl jsem stejnou operaci i na pravé bradavce.

Když jsem skončil, pohladil jsem ozdobené dívčí prsy a poplácal Terezu po bříšku. Oči měla maličko zaslzené, ale usmála se na mě.

Chvilku jsem si připoutanou dívku zálibně prohlížel, pak jsem odsunul židli stranou, abych měl kolem stolu dost prostoru a přinesl jsem si z věšáku kožený řemen, rozstřihnutý do tří pramenů a široce jsem se rozmáchl.

„Svist – prásk!“ dopadl řemen s plnou silou na ploché bříško.

„Ááááááúúúúú!“ zaječela Tereza, svaly se jí rozechvěly bolestí a na nahém těle se objevily nové kapičky potu.

„Svist – prásk!“

„Áááááááúúúúúú!“

„Svist – prásk!“

„Ááááááááúúúúúúú!“

„Svist – prásk!“

„Áááááááááúúúúúúúú!“

„Svist – prásk!“

„Ááááááááááúúúúúúúúú!“ Na zpocené, mokré tělo přiléhala každá rána s větší razancí a křičící a plačící dívka se kroutila, co jí provazy dovolovaly. Nesoustředil jsem se jen na její bříško, ale snažil jsem se ji rovnoměrně zasahovat na všechna dostupná místa. Rány tak dopadaly i na pevná stehna a vyklenuté prsy.

„Svist – prásk!“

„Áááááááááááúúúúúúúúúú!“

„Svist – prásk!“

„Ááááááááááááúúúúúúúúúúú!“

„Svist – prásk!“

„Áááááááááááááúúúúúúúúúúúú!“ Tereza křičela a plakala bolestí. Na prsou se jí z propíchnutých bradavek znovu vyronilo několik kapek krve.

Přestal jsem s bitím a odložil jsem řemen. Dívka ještě chvilku vzlykala. Jen jsem stál a pozoroval její chvějící se nahé tělo, lesklé potem a trochu zakrvácené na hrotech ňader. Když se uklidnila a utišila, povolil jsem navijáky, poutající její ruce a odpojil obě karabiny. Obešel jsem stůl a rozepnul jsem i karabiny od kotníků jejích nohou. Tereza však zůstala ležet, jako by stále byla připoutaná. Byla zticha, jen trochu rychleji dýchala.

„Tak vstávej, Tery!“ vybídl jsem ji. Hned se zvedla a seskočila vedle stolu. Pohodila hlavou, aby si urovnala rozcuchané vlasy, rychle si je přihladila oběma dlaněmi a pak nechala ruce za hlavou, vypjala přede mnou své nahé tělo a očekávala moje další rozkazy.

„Tak jak se ti to líbilo, Terezo?“ otázal jsem se. Trochu se usmála a lehce zavrtěla hlavou.

„Nezáleží na tom, co se mi líbí.“ odpověděla tiše.

„Důležité je jenom to, co se líbí vám, můj pane!“

„Ale no tak!“ vzal jsem ji lehce za bradu. Znovu se usmála.

„Líbilo, pane.“ zamumlala váhavě a oči jí zářily. Objal jsem ji oběma rukama, přitiskl její prsa ke své hrudi, až jsem ji mírně nadzvedl. Naklonil jsem hlavu, našel její rty a vášnivě ji políbil. Natáhla ke mně mokrý obličejík a přisála se ke mně se stejnou vášní. Naše jazyky se proplétaly, její vlhké tělo se mi chvělo v náručí, ale přesto mě neobjala, ruce nechala stále za hlavou.

Pomalu jsem ji postavil na zem a odstoupil. Zůstala stát vypjatá a poslušná. Mírně se usmívala a její černé oči pozorně sledovaly každý můj pohyb.

„Tak pojď.“ řekl jsem.

„Budeme pokračovat.“ a lehce jsem ji plácl přes vlhký zadeček.

„Jak si přejete, pane.“ usmála se zářivě a vykročila směrem, kterým jsem ji postrčil. Postavil jsem ji doprostřed prostoru mezi sloupem a stěnou.

„Ukaž ruce!“ nařídil jsem. Poslušně je nastavila a já ke kovovému oku na každém jejím zápěstí připevnil jeden z provazů, visících s kladek na protilehlých stěnách. Pak jsem zatočil nejprve jedním navijákem a přitáhl tak jeden provaz. Potom jsem přešel k druhé stěně a druhým navijákem natáhl druhý provaz tak, až se tělo děvčete zvedlo za roztažené paže do výše. Tereza měla nohy u sebe a snažila se stát na napjatých špičkách. Točil jsem navijákem tak dlouho, až se dostala do takové výše, že se dotýkala země skutečně jen špičkami napjatých palců.

Potom jsem si přidřepnul k jejím kotníkům a oky poutacích náramků jsem protáhl provazy, přivázané ke kruhům v podlaze, vzdáleným od sebe asi dva metry. Když jsem provazy pevně přitáhl, napjalo se Terezino nahé tělo v provazech, až bolestně zasténala. Visela teď mezi provazy roztažená jako písmeno X s nohami jen kousek nad zemí. Ještě jsem znovu postupně dotáhl oba navijáky, držící její paže, aby se tak její tělo vypjalo na nejvyšší možnou míru. Lehce jsem pohladil dívčiny boky a její sametová stehna. Pak jsem si vybral dlouhý silný bič z hrubé kůže a pořádně jsem se rozmáchl.

„Svíííííííííst – prásk!“ dopadl bič na dívčí zadeček.

„Áááááááááúúúúú!“ zaječela dívka a nahé tělo se jí prohnulo v bolesti. Hlavu s mokrými, slepenými vlasy zaklonila dozadu, až se jí hrdlo napjalo a z tmavých očí jí vytryskly slzy.

„Svíííííííííst – prásk!“

„Ááááááááááúúúúúú!“

„Svíííííííííst – prásk!“

„Áááááááááááúúúúúúú!“

„Svíííííííííst – prásk!“

„Ááááááááááááúúúúúúúú!“

„Svíííííííííst – prásk!“

„Áááááááááááááúúúúúúúúú!“ Rána za ranou dopadala na svíjející se, zpocené tělo a jednotlivé údery biče práskaly jako výstřely z pistole. Zasahoval jsem bičem nemilosrdně celé to chvějící se a kroutící se nahé tělo. Červené stopy po biči tak postupně zaplňovaly nejenom krásný, kulatý zadeček, ale i svalnatá záda, tuhá stehna a lýtka. Z druhé strany jsem pak pokračoval od stehen nahoru přes dmoucí se břicho na hruď.

„Svíííííííííst – prásk!“

„Áááááááááááúúúúúúúúúú!“

„Svist – prásk!“

„Ááááááááááááúúúúúúúúúúú!“

„Svíííííííííst – prásk!“

„Áááááááááááááááúúúúúúúúúú!“

„Svist – prásk!“

„Ááááááááááááááááúúúúúúúúúúú!“

„Svíííííííííst – prásk!“

„Áááááááááááááááááúúúúúúúúúúúú!“ Nádherné nahé tělo se zmítalo v provazech. Jak Tereza škubala hlavou, dostala několik bolestivých ran i přes obličej. Její utrpení muselo být jistě veliké, křičela a zoufale plakala. Ale byla zřejmě hodně trénovaná, protože jsem ji mlátil z plných sil, až mě už začala bolet ruka, ale o tom, že bych ji snad zbil do bezvědomí, nemohlo být ani řeči.

„Svíííííííííst – prásk!“

„Ááááááááááááááááááúúúúúúúúúúúúú!“

„Svíííííííííst – prásk!“

„Áááááááááááááááááááúúúúúúúúúúúúúú!“ Bolest ruky byla už nesnesitelná. Nechtěl jsem přestat Terezu bít, ze všech svých sil jsem se tomu bránil, protože jsem se nemohl nabažit pozorování těch nádherných záchvěvů jejích svalů při každém úderu biče, ale bolest v mé ruce se stále stupňovala.

Najednou se se mnou všechno zatočilo a doširoka jsem otevřel oči. Ležel jsem ve zválené posteli na pravém boku, srdce mi zběsile bušilo a ruka brněla od přeležení.

NO TO SNAD NE!!!

Tak tenhle úžasný zážitek byl tedy jenom sen! Za oknem se staženou roletou svítí slunce a zpívají ptáci a já se budu muset jít podívat k Pacovskému na zahradu.

Sakra, proč jsem se jenom vzbudil! Kdybych teď ještě zkusil usnout, třeba by ten nádherný sen ještě chvilku pokračoval?

Aspoň chvilku!!

Ne!!!

Nejde to. Všechno je to pryč, pryč, nenávratně pryč! A navíc někdo zvoní. Kdo to sem sakra leze?!

Otráveně otevírám dveře do slunečného letního rána.

„Terezo?! Tys neodjela?“

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.8 / 5. Počet hlasů: 12

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *