Povídka “Můj krok ke scestí”

-1-

 

Jmenuji se Dáša. Jsem odbarvená blondýna, modrooká, 40-ti letá a 173 cm vysoká. Před třemi lety jsem ovdověla. Manžel se zabil při autonehodě a má mladší dcera Barbara (18 let) při ní utrpěla vážný úraz mozku v jehož důsledku potřebovala trvalou ústavní psychiatrickou péči. Má starší dcera Iveta studovala na internátní škole, takže domů dojížděla jen na víkendy. Krátce po úrazu mé Báry jsem si jasně uvědomila jak příšerné jsou životní podmínky ve veřejných zdravotních zařízeních a rozhodla jsem se jí zaplatit místo v soukromém sanatoriu. Tím začala má cesta do problémů. Až do té autonehody mne manžel živil. Pracovala jsem sice pro malou nadaci, ale to bylo spíše, jak se teď módně říká, abych neztratila sociální kontakt. Nyní jsem se tedy musela vrátit ke své původní profesy učitelky. Tedy je fakt, že ani to nebyl zrovna finanční zázrak. Navíc podmínky ve školství se od mého mládí citelně změnily. Z dětí byly, v zásadě všeobecně, nezvladatelní a nezvládaní spratci. A potomci zbohatlíků byli vůbec zvláštní sortou. Jeden z nich Anton Zogra, synátor nějakého cikánského grófa, nebo co, se rychle stal mou noční můrou. Již odmala na mne vyplazoval jazyk a pokřikoval “Bílá svině”. O rok později přidal sprostý posuňky a klidně se mne každé ráno zeptal jestli jsem si v noci mrdla. Před svým 3-tím rokem výuky jsem z něj již opravdu měla trochu strach. Ten se začal rychle naplňovat asi po 14-ti dnech školy. Obvyklé grimasy, posuňky a sprosté “dotazy” jsem se již snažila jen ignorovat.

 

Když jsem to ráno šla do třídy měla jsem hodně bídnou náladu. Peněz se prostě nedostávalo. Tlačilo na mne sanatorium, internát mé Ivety, pan domácí, vodárny…. Dlužila jsem kam jsem se podívala. Zkrátka-měla jsem nad čím dumat a okolí jsem moc nevnímala. A najednou mne někdo plácnul přes zadek. No-spíš praštil. Ta rána byla fakt pořádná a rychle mne vytrhla z úvah. Byl to Anton a mě se z toho vařila krev. Prostě jsem to nezvládla. Zaječela jsem na něj: “Ty xindle zasranej!” a zfackovala ho. Ani to s ním nehlo. Jen se na mne klidně podíval a prohlásil: “Uvidí se kdo z koho.” Odpoledne jsem si postěžovala ve sborovně. Reakce mé kamarádky a kolegyně Zuzany mne šokovala. Komentovala to s úsměvem: ” Jó Tony! To je starej sprosťák. Voplácává nás tu všechny.” Večer jsem šla domů, nic zlého netuše. Trochu mne zarazilo, že dveře od bytu nebyly zamčeny, ale řekla jsem si, že jsem ráno nejspíš zamknout zapomněla. Odložila jsem si, přezula se a šla do bytu. Pak jsem dostala šílenou ránu do hlavy z otevřených dveří koupelny. Vědomí jsem neztratila, ale upadla jsem na zem. Ihned na mne kdosi skočil a na zápěstí mi “přicvakl” želízka. Ke krku se mi přitiskla čepel nože a ozva se známý Antonyho hlas: “Snad by jsi měla držet hubu a bejt hodná účo!” Poprosila jsem ho ať mne pustí, že pak nikomu nic neřeknu. Nemělo to žádný efekt. Ani mne to moc nepřekvapilo. Jen zopakoval, že nemám kecat a mám bejt hodná. Bála jsem se jak nikdy, a tak jsem ztichla.

 

Dovlekl si mne do obýváku a tam mi připoutal ruce k radiátoru. Z kapsy vytáhl lepící pásku, přidržel si mou hlavu a zalepil mi ústa. Posadil se mi rozkročmo na hrudník a břicho a klidně konstatoval: “Říkal sem ti jasně účo, že se ještě uvidí kdo z koho. Za ty facky tě samozřejmě musím ztrestat, vidím to tak na 15 řemenem na zadek. No a pak si trochu užijeme.” Nemohla jsem dělat nic jinýho než funět a poulit oči. Vstal a svlékl se. Když byl nahej vytáhnul z kalhot pásek. Byl to celkem široký a silný kožený řemen s přezkou ve tvaru podkovy. Na svých 18 let byl Antony více než dobře vyvinutej a už v pohotovosti. Obrátil si mne na břicho. Zoufale jsem se zmítala, jenže připoutaná k ústřednímu jsem neměla šanci. Vyhrnul mi sukni zaklekl mi na záda, abych nemohla uniknout. Pak mne přes punčocháče a kalhotky začal vosahávat. Stahovala jsem stehna k sobě, ale moc účinná obrana to nebyla. Prohrábnul si mne fakt důkladně a “holku” mi mačkal, až mne to bolelo. Na to vzal řemen, přehnul ho na půl a začal s výpraskem. Důkladně. Už při 1.ráně jsem měla pocit, že mi zadek snad vodpadne. Skučela jsem do lepící pásky a nosem, kopala nohama, ale nemohla jsem nic jiného než svírat žebra radiátoru a počítat si rány. Konečně 15.dopadla. Trochu se mi ulevilo. Najednou mi stáhnul punčocháče a kalhotky. Chytnul řemen obráceně a prohlásil: “Tak těch prvních patnáct máš za sebou. Teď posledních 15, a to přezkou na holou.” Byla jsem z toho zoufalá, ale nebylo jak se bránit. Každá rána mi do zadnice otiskla podkovu. Jestli to před tím hodně bolelo, tak teď to bylo k zešílení. Když skončil lapala jsem naprosto zoufale po dechu. A on mi, naprosto drze, stáhnul punčocháče a kalhotky úplně.

 

Obrátil si mne na záda, trhnul za halenku, až se knoflíčky rozlétly po celém bytě a vytáhnul má prsa z košíčků podprsenky. Mohl si tu se mnou dělat cokoliv by chtěl. Mohl mne tu i umlátit, kdyby na to přišlo. Bála jsem se, moc jsem se bála, takže jsem ho zvadle nechávala ať si se mnou dělá co chce. Znovu mi vyhrnul sukni tak, abych měla zcela odkrytý klín, a nalehl na mne. Třel se údem o mé stehno. Hnětl, mačkal a štípal mi ňadra. Ústy je sál, lízal, líbal i kousal. Pak mi hrábnul do rozkroku a … poznal to. Samoživitelka se dvěma dětma, z toho s jedním postiženým, nemá moc příležitostí. No prostě mi tahle druhá fáze byla podstatně méně nepříjemná (a to bez ohledu na předchozí výprask) než bych si sama přála. Chvíli si se mnou, tam dole, pohrával. Tahal za chloupky, pysky i laplíčky a sahal do mne. Když se toho nabažil pronikl do mne. Narážel mne tvrdě …, až to bolelo. Ale kdybych říkala, že mi to bylo jen proti chuti, tak bych lhala. Netrvalo dlouho a pokrčila jsem nohy … a začala mu vycházet vstříc. Bylo mi jasné, že je mu sice 18, ale já jeho první nejsem. Trvalo mu dost dlouho než se uspokojil. Bezohledně se vystříkal do mého lůna. Když byl hotov vstal, naprosto klidně se oblékl a na podlahu položil 5 000,-. “Koncem měsíce dostaneš dalších 5 000,-. Přijdu každý den po škole. Ty mi uděláš jídlo, obsloužíš mne a potěšíš. Jestli něco zvořeš nebo mě nějak naštveš, tak tě potrestám. A jestli budeš rozumná, tak i do budoucna máš ke každý výplatě 10 000,- čistýho navíc.” S tím mi rozpoutal ruce a prostě odešel. Až později mi jeho zručnost se šperhákem objasnila jak se dostal do bytu.

 

Posadila jsem se. Prsa jsem měla zarudlá a pálila mne. Pohlaví na tom bylo velmi podobně a zadek bolel přímo nepopsatelně. Zacházel se mnou fakt hnusně, ale já nedokázala nic jinýho než tupě zírat na tu pětitisícovku. Ty peníze jsem opravdu šíleně potřebovala. Bylo mi jasné, že budu jeho kurvou.

 

– 2 –

 

Po svém prvním znásilnění jsem skoro celou noc nespala. Nechtělo se mi začít sloužit 18-ti letýmu přičmoudlýmu parchantovi. Ale neviděla jsem jiné východisko z problémů. Konec-konců se jeho “sexuálně-otrocký příspěvek” v zásadě rovnal mému čistému platu. Další den mé potíže jen posílil. Neodolala jsem tlaku svých věřitelů a z těch 5 000, -zaplatila alespoň část mých dluhů. Je dost na pováženou, když učitelka vezme od svého žáka peníze za sex-byť násilný, ale bylo mi jasné kde jsem jestliže ty peníze použiji. Co mne však uklidňovalo byl fakt, že se ten den a den následující Tony choval nečekaně klidně a skorem i slušně. Byl to(samo/sebou)dost pitomoučký omyl, ale já ještě svého pána neznala.

 

Třetí den mi zaklepal na dveře kabinetu. Velice slušně mi předal malý balíček a obálku-prý, že to pro mne může být důležité. To měl tedy ten zasraň pravdu. V balíčku byl medvídek co jsem v sanatoriu nechala své mladší dceři a v obálce fotky mé starší dcery na internátu. Byla jsem z toho úplně zdrchaná. Pochopila jsem, že mne fakt dostal. Když jsem odpoledne dorazila domů zavřela jsem za sebou dveře. Obratem se v nich ozvalo zaštrachání, dveře se otevřely a v nich stál Tony se šperhákem v ruce. Otevřel si skoro jako kdyby měl normální klíč. Stála jsem přitisknutá ke stěně a vytřeštěně na něj zírala. Zavřel za sebou, zvednul mi sukni, vrazil mi ruku mezi stehna, sevřel klín a prohlásil: “Nazdar účo. Tvý spodní prádlo-řeknu ti nic móc, ale to změníme. Tak jak jsme se domlouvali – chtělo by to ten gáblík, pak se spolu vykoupem ve vaně-vy bílí se prej rádi koupete, tak proč to nezkusit, a pak…”. Jeho mlčení bylo mimořádně výmluvné. Schlípla jsem a poslušně šla vařit. Šel se mnou. Po celou dobu co jsme byli v kuchyni mne osahával na zadku a rozkroku. Občas mne přes zadnici i praštil-plácnutí se tomu říkat nedalo. Pojedli jsme guláš a já šla připravit vanu. Než jsme se šli koupat musela jsem ho svléknout a pak jsem se já musela svléknout před ním. Nedělala jsem žádnej striptejz, ale také přiznávám, že jsem se styděla podstatně méně než by se slušelo.

 

Ve vaně to bylo dost drsný. Hned si mne chytnul za prsa, vosahával si mne “navostro” mezi nohama a kousal mne do nohou-nikterak něžně. Pak jsme vylezli. Já musela otřít jeho a on otřel mne. Hlavně na prsou a v rozkroku. Poprosila jsem ho zda by to dnes nechtěl řešit jinak, že se mi má z internátu vrátit dcera. Konstatoval, že i s tou by se dalo ledascos podniknout(což mne dost poděsilo), ale že záleží na mne. Vstřícná povolnost prý může spoustu věcí urychlit. Šokovaně jsem na něj zírala a uvědomovala si, že to je fakt má jediná šance. Chytla jsem ho za ruku a řekla: “Tak pojď!” Vedla jsem ho rychle do ložnice a vůbec si nebyla jistá zda při tom pociťuji pouze odpor. Hned jak jsme tam vešli praštil se mnou o postel a vrhnul se na mne. Hnětal a kousal má prsa, mačkal mne v rozkroku a já ho mazlila jak divá. Byla to bolestivá hra, ale dost se mi to líbilo. A pak mi ho tam vrazil. Byla jsem ještě suchá z vany a bolelo mne to. Ale vlhla jsem a uvolňovala se dost rychle. Bušil do mne jak hluchej do vrat a já se přizpůsobovala… a pak mi přišel vrchol. První po mnoha letech a s 18-cti letym násilnickym frackem. On však pokračoval. Znovu mi to nepřišlo, až později jsem to s ním měla i víckrát za sebou-teď ještě né. Moc jsem toho pak již necítila. Prostě mne rajtoval a pak to do mne naflusnul. Posadil se na posteli a chvíli se mi prohraboval v klíně. A z ničeho nic mne štípnul do pysku. Dnes tyhle ataky beru jako “běžný” projev přízně, ale tenkrát mne ta šílená bolest ještě těžce šokovala. Uplně jsem nadskočila do sedu. Ukázal na mne prstem a prohlásil: “Pamatuj si-to co mi jednou patří nepouštim a umím si to pojistit!” Až moc dobře jsem věděla o čem mluví. Před očima se mi zjevil medvídek a fotky. Když odcházel jen po mne křiknul: “Tak zas v pondělí účo.” Bylo mi jasné, že školní výuku na mysli neměl. Odešel právě včas. Zhruba 15 min. po té dorazila má Iveta.

 

– 3 –

 

Byl to takový hloupý začátek týdne. Pondělí a hned státní svátek-1 den. Od středy se zas “hákovalo”normálně. Starší dcera odjela na internát a vracet se na den to(samo-sebou)nedávalo smysl. Tou dobou mne Tony pigloval již 3 měsíce. Zvykala jsem si lhala bych, kdybych říkala, že ne. Ale také jsem se ho bála, a to tak, že hodně. Bil mne často a za každou chybičku. A to co mi dělal, když na mne dostal chuť, mi na těle nechávalo spoustu modřin. Tohle pondělí se ovšem hodně věcí změnilo. Až dosud jem si v práci připadala relativně bezpečná. No občas mne třepnul po zadku, nebo někam štípnul. Ale to od něj postihovalo všechny učitelky, takže klídek. Jenže tohle pondělí ráno vešel do mého kabinetu a zamknul za sebou dveře. Naprosto klidně-jako kdyby vešel do svého vlastního pokoje.

 

“Co… co pot… potřebuješ Tony?” vykoktala jsem ze sebe. “Přehni se přes stůl a vyhrň si sukni.” Řekl to se stejným klidem s jaký si já v obchodě říkávám o chleba. Pokusila jsem se hájit svou důstojnost: “Tady ne Tony. V práci né!” S ledovým chladem mne uzemnil: “Tak to máme za 15 přes prdel. Víš tím jezdeckým bičíkem co jsem nám ho minulý týden dones.” Co jsem mohla dělat-ohnula jsem se přes stůl. Punčocháče jsem již nosit nesměla, takže mi prostě přes punčochy stáhnul kalhotky do půlky stehen. Čekala jsem, že do mne pronikne. Jenom za mnou něco kutil. A pak ho do mne začal cpát. Né-svůj úd ne. Něco studenýho a velkýho a nasucho. Bolelo to jak samo peklo. Musela jsem se kousat do vlastní ruky, abych nekřičela. Konečně mi to tam nacpal a povytáhl mé kalhotky. Pak cosi zacvaklo a on mi milostivě dovolil se napřímit a upravit. Když jsem se dozahalovala zjistila jsem, že mi z pohlaví čouhá jakýsi řetízek a ten je na karabinku zacvaknut kolem spodku mých kalhotek. “Co… co to je?” ptala jsem se vyjeveně. “Venušino vajíčko. A má dálkový ovládání!” zazubil se. Měla jsem chuť ho praštit, ale nemohla jsem a věděla jsem to. Klidně dovysvětlil: “Budeš ho v sobě mít celý den a bez mého souhlasu si ho nevyndáš.” To mne dost vyděsilo. S jeho třídou jsem měla mít ten den 3 hodiny a nic dobrého jsem nečekala. Z kabinetu jsme vycházeli hned na tu první. Co se dělo za dveřmi jsme zamaskovali tím, že mi nesl pomůcky. Skoro jako vzorný žáček.

 

Už jít s tou věcí uvnitř bylo děsivé. Mechnismus uvnitř nechával kuličku volnou a ta při každém mém kroku drncala o stěny vajíčka a to zas o stěny mé zhmožděné pochvy. Ve třídě nastalo peklo. Posadila jsem se a vykládala látku. Nic se nedělo. Pak jsem vstala a šla k tabuli. V tu chvíli ho ve mě ten parchant spustil. Strojek kuličku rozkmital naprosto šíleným způsobem a její drnčení mi vystřelovalo po páteři až do zubů. Ženy rády říkají: “Myslela jsem, že se mi hlava rozskočí.” Já myslela, že se mi rozskočí píča. Došla jsem k tabuli a nastal klid. Div, že jsem nepodklesla v kolenou. Dokončila jsem u tabule co třeba a vrátila se za katedru. Dosedla jsem, vlastní vahou si tak stiskla spodek a v tu chvíli to pustil znovu. Pokoušela jsem se vykládat, ale byla jsem “poněkud” nesoustředěná. Pokusila jsem si ulevit tím, že bych vstala a chodila po třídě. Rachot v mém spodku opět ustal. A to do chvíle než jsem se vracela za katedru. Spustil mi to v prostřed kroku. Podlomení kolen jsem zahrála na podvrtnutý podpatek. Tahle hra mu vydržela na celou hodinu. Vždycky mne nějak dostal. Neměla jsem šanci. Z hodiny jsem doslova utíkala. Byla jsem rozbolavělá vyděšená a… Bradavky jsem měla tvrdý jak safíry a klín úplně mokrej. Další hodinu jsem měla Tonyho třídu až později na suplování tělocviku. Nevěděla jsem jak s tou věcí do sportovního úboru, tak jsem si jí já husa vytáhla. Nechala jsem kluky hrát fotbal a holky vybíjenou. Vše vypadalo v pohodě. Najednou se ke mě Tony přitočil a zasyčel na mne: “Ty sis ho vyndala-viď! Za to bude dalších 25, tedy celkem 40 bičíkem. A po hodině půjdeme spolu. Ponesu ti pomůcky. A vrátíme ho kam patří.” Jak řekl tak se i stalo. O 2 hodiny později, na našem posledním vyučování, mi zuby již zase drnčely v rytmu vůle mého pána. Znovu mne to potkalo až v obchodě, když jsem pro nás kupovala jídlo. No ano-jó, rozhodl se se mnou zůstat přes svátek. Když jsem vyšla rachot v mém nitru ustal. A znovu, když jsem nastoupila do výtahu. Rychle to doběhl, tlemil se jak idiot a já s ním tak musela vyjet do svého patra. Tam to zas přerušil. Až do večeře. Když jsem dosedla zase to zapnul. Nu-na jídlo jsem se moc nesoustředila. Ta hnusná věc ve mě pak běžela i při mytí nádobí a přiznávám 2x jsem dospěla(proti své vůli)k vrcholu. Vypnul ji. Jen proto, aby mi nařídil předklonit se, vyhrnout si sukni a opřít se rukama o vlastní kolena.

 

Takhle mi bičíkem vysázel těch 40 ran, a to se vší důsledností. Co rána to zášleh plamene bolesti, to výkřik a také zadrnčení a impuls rozkoše. Bylo to ponižující, deprimující i fascinující. Další průběh večera byl již obligátní. Koupel, troch posluhování a mnohačetné znásilnění. Důležitější bylo ráno. Probudila jsem se první a dívala se na něj. Celá zválená “rozvrzaná” a obolavělá. Dívala jsem se a najednou mi došlo kam, či lépe komu patřím. Tím nejsilnějším bylo prostě to vědomí, že někomu patřím. A překvapivě to vůbec špatný pocit nebyl.

 

 

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet hlasů: 9

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *