Povídka “Dárek z Anglie”

Ten páteční den nezačal příliš dobře. Ráno jsem zaspala a navíc venku pršelo. No co, pojedu dneska do práce autem. Všechno stihnu a stejně musím odpoledne na letiště. Můj přítel se vrací dneska ze stáže v Anglii. Víc než měsíc jsme se neviděli a večer bude určitě nádherný. Rychle jsem se oblékla a vyrazila. Díky poněkud rychlejší jízdě jsem dorazila celkem včas. Čekalo mě několik pracovních schůzek a jednání ohledně nové zakázky. Všechno probíhalo v pohodě a já už pomalu myslela na večerní setkání.

Najednou zvoní telefon. Volá kolegyně: „Kde jsi? Už jsou taky všichni. Oslava začala. A už jen ty chybíš!“. „Proboha, šéf má narozeniny!“ a já na to úplně zapomněla. „Hned jsem tam! Měla jsem ještě telefon.“ vymlouvám se a spěchám za ostatními. Oslava je skutečně již v plném proudu. Sotva jsem šéfovi popřála už mi podávají skleničku. Připíjím si s ním a s další sklenkou v ruce pomalu vplouvám do víru zábavy. Bavím se výborně, pomalu upíjím ze sklenky vínko. Víno je znamenité. Šéf přivezl zásoby z Moravy. Úplně zapomínám na čas.

A najednou zvoní mobil. Přítel. „Právě jsme přistáli, ještě asi půl hodinky a jsem u Tebe.“ Já úplně zapomněla, že ho mám vyzvednout na letišti. Ale co autem to stihnu! „Budu na Tebe čekat, moc se těším!“. Spěšně se loučím a spěchám k autu. Ráno jsem zaparkovala snad na nejhorším místě ve firmě. U nízké zídky vedle vchodu. Při vyjíždění o ni lehce zavadím blatníkem. Odřený lak. Hrůza! Jak to jen svému příteli vysvětlím?! To zase bude řečí o mém řidičském umění. Raději o tom nepřemýšlím a spěchám na letiště.

Vcházím do letištní haly a hned u vchodu vrážím do svého již nervózního přítele. „Kde jsi? Čekám tady už věčnost!“ vítá mě. „Promiň, zdržela jsem se v práci.“ vysvětluji a líbám ho na ústa. „Ty jsi pila!“ „Ale šéf měl narozeniny. Dala jsem si skleničku vína.“ „A to řídíš?! Ty jsi se snad zbláznila?!“ rozčiluje se. „Vždyť to bylo jen trochu vína, nic se neděje.“ „Ale děje, jsi nezodpovědná. Víš, že to nesnáším a uděláš to. Teď se nebudu rozčilovat. Dej mi klíče. Pojedu já!“ naštvaně bere klíče a odchází na parkoviště. Pomalu jdu za ním. „To zas bude večer. Samé výčitky! A to ještě až uvidí ten odřený blatník…“ přemýšlím. Přicházíme k autu. Společně dáváme věci do kufru. Přítel otevírá přední dveře a …. Najednou se zarazí: „Tady je odřený blatník? Co se stalo?“. „Ále, já….“ koktám, „víš, pospíchala jsem na letiště … a jak jsem v práci vyjížděla …..“ „Raději mi už nic neříkej! Už toho mám vážně dost! Počkej doma!“ spílá. Sedáme do auta a mlčky jedeme domů. Je mi do breku. Tak jsem se na jeho návrat těšila a kvůli své hlouposti jsem všechno pokazila.

Přijíždíme domů. Přítel vybaluje věci a pak odchází do sprchy. Rychle připravuji večeři. Zatím padlo jen několik formálních slov. Večeříme. Po večeři přítel pouští v pokoji televizi a sleduje zprávy, já myji nádobí a uklízím v kuchyni. Když vše dokončím, jdu také do pokoje.

Sedám si do křesla a snažím se začít rozhovor. „Jak jsi se měl?“ ptám se. Přítel vypíná televizi a sedá si naproti. „Měl jsem se celkem fajn. Poznal jsem mnoho nového.“ začíná svůj monolog. „Víš, že v Anglii stále ještě existují ústavy, kde se zabývají výchovou nezvedených a vzpurných žen. Když si nepamatují jak se mají chovat, vezme vychovatel rákosku a řádně jim zmaluje zadnici. A já dneska zjistil, že ani s tebou není lehké pořízení. A myslím, že by ti taková lekce prospěla.“ „Ale já přece …..“ koktám. „Po pořádném výprasku si alespoň budeš pamatovat, že nemáš sedat za volant když jsi pila! U nás bohužel takové ústavy nejsou a tak se o tvou nápravu budu muset postarat sám.“ Ty jsi …, ty jsi se snad zbláznil! Chceš mě bít jako malou holku!?“ „Pleteš se, chci tě bít jako velkou holku. Malým holkám stačí naplácat a vysvětlit jim, co dělaly špatně. Na Tebe tohle neplatí! Ty potřebuješ zažít pořádný výprask! Seřezat zadek tak, že si pár dnů nesedneš. Jedině tak si zapamatuješ jak se máš chovat! Potřebuješ dostat pořádně rákoskou! A pěkně na holý zadek!“ „Ty jsi se vážně zbláznil! To si opravdu myslíš, že si nechám nařezat?“ „Necháš a dobrovolně! Jinak spolu končíme. Už toho mám totiž vážně dost. S tím pitím to není poprvé a ani další chování není bez chyb. Je prostě čas začít tvoji převýchovu.“ Ale já ….., já Tě nechci ztratit, mám Tě ráda a …!“ „Tak to Ti nezbývá nic jiného, než vystrčit svůj nahatý zadek a trpět“ „Ale …. vždyť nemáš žádnou rákosku. Tak čím mě chceš potrestat …?“ Náhodou jsem si jednu pěknou přivezl. Dostal jsem ji darem, když jsem tam vyprávěl o své zlobivé přítelkyni“, zvedá se a odchází do ložnice. Vzápětí se vrací a v ruce drží dlouhou tenkou rákosku. Zatajil se mi dech a v krku mám sucho. Z té rákosky jde hrůza. „Prosím, já …. Já už to nikdy neudělám. Já už nikdy nebudu řídit opilá. Já už budu poslouchat…“ slyším svůj hlas. „Odpust mi, prosím!“ Nesmlouvej a pojď sem. Svlékni se! „Néé, to né!“ protestuji. „Odpusť si protesty a dělej, stejně tomu neujdeš. Čím déle to bude trvat, tím to bude horší.“ Vidím, že nemám na vybranou. Pomalu se svlékám. Za chvíli stojím před přítelem nahá. „Ohni se přes křeslo a pořádně vystrč zadek.“ Neochotně plním jeho příkaz a ohýbám se. Můj zadek je nestoudně vystaven jeho pohledu. „Jestli se budeš bránit a cukat, svážu Tě!“ vyhrožuje. Do očí se mi derou slzy studu a ponížení. „Připrav se. Teď si užiješ!“ rákoskou přejíždí po mém obnaženém pozadí. Lehce švihá do vzduch. Chvěji se strachem v očekávání co bude následovat.

Najednou vzduch a ticho prořízne ostrý zvuk. Prásk! Rákoska poprvé dopadá na můj vyšpulený zadek. „Aúúúú!“ vykřiknu a ruka vyletí na ochranu zadnice. „Dej tu ruku pryč“ nařizuje. „Prosííím, já se polepším!“ slibuji. „Po tomhle výprasku se určitě polepšíš!“ „Prosííím…!“ Ale to už na mou zadnici znovu dopadá rákoska. Prásk! Cítím jak mi naskakuje první jelito. „Aúúúú!“ A pak znovu a znovu…. Prááásk! „Aúúúú, jaúúúúú!“ Práááásk! „Aúúúúúú! Prosííím….!“ Prááásk, práááásk, práááásk…… V pravidelném rytmu dopadá rákoska na mou zadnici. Prosím, naříkám, křičím ….. po tvářích mi tečou slzy. Můj přítel nezná slitování. Rákoska se zakusuje do mých půlek, každá rána po sobě zanechá rudý pruh. Prááásk! Prááásk, prááásk, prááásk…. „Aúúúúúúúúú, aúúúúúúú. Prosíííím. Já už budu hodná! Já už to neudělám!“ křičím. Už dávno jsem přestala počítat kolik ran dopadlo na mou nebohou prdelku. Prááásk, prááásk, prááásk…. Na mém zadku naskakují další temné pruhy. „Aúúúúúúúúúúúúúú, jaúúúúúúúúúú, aúúúúúúúúúú!“ Nová jelita zdobí mou zadnici. Už jen chraptím, po tvářích se koulejí slzy jako hrách. A znovu: Prááásk, prááásk, prááásk! „Aúúúúú, aúúúúú, aúúúúúúúúúúúú!“ Výprask nemá konce. A zase: Prááásk, prááásk, prááásk, prááásk, práááásk! „Aúúúúú, aúúúúú, aúúúúúúúúúúúú, aúúúúúúúúúú, aúúúúúúúúúú!“ Už jen sípám! Zadek mám v jednom ohni. Malá pauza, a už je to tady zase: Prááásk, prááásk, prááásk! „Aúúúúú, aúúúúú, aúúúúúúúúúúúú!“ Opět pauza a znovu: Prááásk, prááásk, prááásk! „Aúúúúú, aúúúúú, aúúúúúúúúúúúú!“ Zadnice mě příšerně pálí. A pořád dokola: Prááásk, prááásk, prááásk! „Aúúúúú, aúúúúú, aúúúúúúúúúúúú!“ Pauza. Prááásk, prááásk, prááásk! „Aúúúúú, aúúúúú, aúúúúúúúúúúúú!“ Pauza. Prááásk, prááásk, prááásk! „Aúúúúú, aúúúúú, aúúúúúúúúúúúú!“ Skoro omdlívám bolestí. A najednou …., najednou je konec!

Přítel mi pomáhá vstát! Utírá mi z očí slzy… „Teď už si doufám budeš pamatovat jak se máš chovat!?“ „Budu!“ slibuji s pláčem. „ Pokud ne …. Víš co Tě zase čeká …..!?“ říká a pohrává si s rákoskou. „Vím! Já se polepším“ slibuji a rukama si hladím potrestanou zadnici. „Ode dneška bude mít tahle rákoska čestné místo na poličce v ložnici! Budeš ji mít stále na očích a bude Ti připomínat jak se máš chovat! A jak to nebude to pravé, znovu ji pocítíš na své zadnici!“ oznamuje mi přítel a odnáší rákosku na její nové místo. Já si zatím v zrcadle prohlížím svou potrestanou zadnici. Je celá rudá a zdobí ji mnoho fialových jelit. Pomalu se oblékám. Pokouším se sednou si do křesla. „Aúúúúúú!“ vyskočím. Dneska tedy určitě budu ležet na břiše a kdovíjak budu v pondělí sedět v práci. A to máme dlouhou poradu.

Jedno vím ale jistě: „Svého přítele už budu poslouchat na slovo!“ A hlavně: „Už nikdy nebudu pít před jízdou alkohol!“

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.9 / 5. Počet hlasů: 7

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *