Povídka “Vysvědčení”

Jedná se o první díl. Následuje povídka “Jana II – trestný oddíl”.

“Tomuhle říkáš dobré vysvědčení” křičel otec na 18letou Janu, která se pokoušela obhajovat své špatné vysvědčení. “Příští rok máš maturovat a jak se tak koukám, budeš mít problém, aby si vůbec postoupila do dalšího ročníku” zhodnotil otec Janino vysvědčení, na kterém se skvěly dvě pětky.

“Říkám ti to od pololetí, že pokud se nezlepšíš, tak strávíš prázdniny v penzionátu a ty se pořád jenom směješ”.

“No netlem se tak blbě”PLESK, padl první pohlavek “a běž se sbalit”.”Zajistil jsem ti od prvního července pobyt v penzionátu. Tam tě naučí jak se chovat a při jejich způsobu výuky, uděláš reparát na výbornou” informovat otec Janu o jejím programu na prázdniny. “Ale tati mi jsme se s holkama….” Jana větu nedokončila a sledovala otce, jak si z kalhot vytahuje pásek. ” Ty už půjdeš spát” snažila se o vtip. Otec se ani nezasmál, drapl po Janě, přehnul si jí přes kolena a pásek začal dopadal na Janin zadek, sice chráněný džínami, ale i tak Jana, podle jejích reakcí, výprask cítila.

Prvních několik ran se Jana snažila mlčky držet, doufala, že vztek otce brzy přejde, o tom, že otec její zadek nešetří svědčilo pouze trhávání nohou. S pokračujícím výpraskem se začala Jana křičet.

“Prásk” dopadl řemen na Janin zadek – “Au” ozvala se Jana.

“Prásk” – “Aau”

“Prásk” – “Aaau”

“Prásk” – “AU, tati prosím, přestaň”

“Prásk” – “AAUUUU, prosím, prosím”

“Prásk” “Prásk” “Prásk” tří rány rychle za sebou vehnaly Janě do očí další slzy a jednotlivé výkřiky se slily v souvislý jekot.

Po dvacáté ráně otec skončil s bitím a se slovy “Tak tady máš malou ukázku toho co tě čeká” dovolil Janě vstát, podal jí list papíru ” Tady máš seznam, zabal si tašku a já tě zítra odvezu na Šumavu, do penzionátu”.

Jana se otočila, přitiskla si ruce na zadek a rychle odešla po schodech do svého pokoje, kde okamžitě sundala kalhoty, padla na postel a začala si masírovat zadek. “Není přece možné, abych strávila celé prázdniny v nějakém penzionátu a učila se” říkala si, přemýšlela, jak tuto situaci vyřešit, přemluvit otce, aby od svého rozhodnutí odstoupil, nebylo možné. Nastala noc.

Nakonec se rozhodla, že uteče. Na seznam, který dostala od otce, se ani nepodívala, nacpala do batohu věcí, které bude potřebovat při svém útěku a chtěla odejít. Uvědomila si ale, že bude potřebovat nějaké peníze. Věděla, kde jsou uloženy, rozhodla se sejít domů a vzít si je. Potichu, aby nevzbudila rodiče, sestupovala po schodech. Konečně se dostala do obýváku, opatrně otevřela zásuvku skříně a uchopila krabici, ve které byly peníze, otevřela ji a naslepo vzala několik bankovek, věděla, že do krabice otec dává peníze na dovolenou a to pouze tisícovky. Náhle se otevřely dveře a v nich se objevil otec ” Co tady hledáš” zeptal se. “Jdu se napít” lhala Jana. “Proč se hrabeš ve skříni” zeptal se otec, poté, co uviděl otevřenou zásuvku ” a co to máš v ruce, ukaž” přikázal otec. Jana nerada, velice nerada ukázala otci ruku, ve které držela peníze. Náhle se otočila a rychle se rozběhla do patra, doufala, že se jí podaří dostat do pokoje, kde by se zamkla a oknem utekla. Otec byl rychlejší, skočil po ní a zadržel jí. ” Slečna se rozhodla krást. A hned ve velkém” křičel, když uviděl obnos, který se Jana pokusila ukrást. “Tak tohle z tebe, než vodjedeš, ještě vytluču” s těmito slovy zavřel Janu do koupelny a odešel se připravit. Jana se pokusila vyrazit dveře, což se jí nepodařilo a tak pouze hystericky křičela “Nesmíš mě bít, vždyť jsem dospělá”.

Dveře se náhle otevřely a v nich se objevil otec a v ruce držel osvědčený řemen. Když jej Jana uviděla na chvíli ztichla, ale hned se opět rozeřvala ” NE, TO NESMÍŠ”. Otec po ní rychle hmátl, silou jí přehnul přes okraj vany a kolenem jí donutil, aby se hluboce ohnula a tento rychlý pohyb doprovodil slovy ” Ale smím, dokonce musím”.

Janin zadek, nesoucí stopy předešlého výprasku, byl díku Janině poloze maximálně vypnutý a přímo sváděl k ráně. Otec Janě ještě stáhl kalhotky, poslední oděv, který ještě chránil Janin zadek, což Jana doprovodila výkřikem ” NE, TO NE”, trochu jí ještě přehnul do vany, levou rukou jí podržel ruce, kterými se pokusila chránil nyní již holý zadek a poprvé udeřil.

Přeložený silný kožený řemen zanechal na Janině zadnici rudý pruh, což Jana doprovodila srdcervoucím jekotem “AUUUUUUUUUUU”. Ještě než výkřik dozněl, byl Janin zadek ozdoben druhou stopou po dopadu řemene. Druhý výkřik se slil s prvním. S dalšími dvěma ranami otec počkal, až se Jana nadýchne. Během čekání informoval Janu ” Šetři dech, dostaneš jich padesát, tak ať si neztrháš hlasivky”. Než stačil Janin mozek, nyní zahlcený bolestí, kterou se hlásilo její pozadí, zpracovat otcovu informaci, dopadly další dvě rány “Svist” “Svist”. Dopad řemenu Jana doprovodila opět hlasitým křikem “AUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU”. V další pauze, který otec Janě dopřával, aby si užila bolest, Janě došlo, co jí otec řekl “Cože padesát ?” ozvala se hlasem, který již nesl stopy přepínání hlasivek “Co nemyslíš vážně”. “Svist, Svist, Svist” dopadly další tři rány, kterými otec doprovodil slova “Smrtelně vážně, jedna rána za sto kaček cos` ukradla”. Hlasový projev, který doprovodil rány byl neuvěřitelný “AUUUUUUUUAUUUUUUUUUUUUUUAUUUUUUUUUUUUUUU”.

Na místech, kde si vzájemně křížily stopy po řemenu se začaly objevoval drobné krůpějky krve. Další přestávka byla delší, aby Jana opět popadla dech.

Jekot, který doprovodil další tři rány, překonal hlasitostí minulý rekord.

“No vidíš prvních deset máš za sebou” konstatoval otec “a ani to nebolelo, nebo snad jo” zavtipkoval. V přestávce si Jana plně vychutnala bolest, která tepala v jejím zadku, který postupně otékal a stopy po řemenu měnily barvu, postupně tmavly.

Přes slzy Jana pořádně neviděla a když jí otec přikázal, aby vstala a šla s ním, zmateně jej následovala. Otec Janu dovedl do obýváku, kde jí přikázal ” Ohni se přes gauč, budeme pokračoval tady, nebudeme dělat divadlo sousedům, v koupelně je všechno slyšet”.

Jana chvíli otálela s vykonáním příkazu, ale když jí otec švihl řemenem přes lýtka, s bolestivým výrazem se ohnula přes opěradlo.

“Tatínku, prosím tě odpusť mi, já už to nikdy neudělám. Prosím, už mě nebij” pokusila se bezúspěšně obměkčit otce.

” To sis` měla děvenko rozmyslet dřív, než si kradla” doprovodil otec další ránu, která začal druhou pětinu výprasku. Nepatrně se v něm ale asi pohnulo svědomí, takže Janu již nebil plnou silou, což ale nebylo na hlasitosti výkřiků, kterými Jana doprovázela jednotlivé rány, příliš poznat. Tentokráte se otec rozhodl, že ránu budou v rychlých sériích po pěti.

” Švih, svist, švih, svist, prásk” ozývalo se pokojem, první rána byla doprovázena pouze hlasitými vzlyky Jany, další byly zcela přehlučeny Janinými výkřiky a prosbami o přerušení výprasku.

Po pěti ranách dával otec Janě vždy přestávky, aby se mohla nadýchnout, protože, během výprasku na to neměla pro samé prosby a křik čas.

Čtvrtou desítku ran otec Janě vysázel jednotlivě. Přestávky mezi ranami postupně prodlužoval, aby Jana, jak řekl, mohla odpočívat a vychutnat výprask, aby s toho taky něco měla.

Před čtyřicátou ranou Janin zadek připomínal rudý míč s fialovým vzorem a na čtyřicátou ránu Jana reagovala pouze jakýmsi zachrčením. Celé tělo se jí třáslo prožitou bolestí, po obličeji jí stékaly stružky slz, které se mísily s potem a nedefinovanými tekutinami, které mi vytékaly z nosu a pusy. Tričko, jediný oděv, který měla na sobě bylo nasáklé potem. Jana nebyla daleka mdlob. Otce pomalu přecházel vztek, pohlédl na svou dceru. Jak se tak Janu prohlížel, všiml se, že již zdaleka není děvčátkem a zatoužil si ji pořádně prohlédnout. Jak na to ? Náhle jej něco napadlo.

“Tak co budeme pokračovat” zeptal se Jany a švihl se řemenem přes nohu, byl překvapen bolestí, kterou mu to způsobilo. ” Ne tatínku, prosím tě už ne” zasípala Jana. “Chybí nám ještě deset ran, co s tím provedeme ?” vrhl otec na Janu tázavý pohled. “Tatínku, prosím tě promiň mi to, prosím tě !!!!!” zavzlykala Jana. “Tak to ani náhodou” zmařil otec její naděje na ukončení trestu “ale mám pro tebe návrh” pokračoval. ” Naplácám ti rukou, jako malý holce. A malý holky se musí svlíct dohana. Další možnost je, že budeme pokračovat řemenem a bez svlíkání”. Jana na otce vrhla udivený pohled, chvíli přemýšlela a potom přikývla.

“Tak dem na to” také kývl otec a doufal, že v jeho hlase není znát radost. Jana se těžce zvedla z gauče, kde si vytrpěla část trestu a přetáhla přes hlavu tričko, které bylo zcela propocené. Okamžitě se otočila zády k otci a rukama si zakryla prsa a rozkrok. Otec si sedl na gauč a pohlédl na dceru, rudý zadek, kontrastoval s téměř bílou pokožkou zad a stehen. ” Otoč se, dej ty ruce dolů a pojď sem” přikázal otec.

Jana se nerada, velice nerada, otočila a s rukama zakrývajícími prsa a klín se blížila k otci. “Říkal jsem, ruce dolů” zahřímal otec. Jana sebou trhla, jakoby se probudila ze snu, a pomalu spustila ruce dolů. Otec se mohl pokochat pohledem za pečlivě vyholený klín a pěkná, trochu větší prsa s růžovými bradavkami. “Mám pěknou dceru” řekl si sám pro sebe. “Ohni se, budeme pokračovat” přerušil své i Janino přemýšlení. Jana se těžce přehnula přes otcova kolena, otec sevřel její rozevřené nohy mezi svými a položil svou ruku na její, nyní temně rudý, zadek. Vnímal tepání krve a horko, které vydávala zbitá zadnice. Začal zadek lehce třít, jakoby hledal nejteplejší místo. Konečně našel místo, které se mu zdálo nejvhodnější. Natáhl ruku dozadu a plnou silou udeřil. Rána určitě nebyla taková jako řemenem, ale Jana se bolestně prohnula a kdyby jí otec pevně nedržel, nejraději by utekla. “AUUUUUU” zaznělo opět obývákem. Otec si vychutnával doteky Janina těla. Opět hladil zadek a zajížděl rukou i mezi roztažené nohy. Opět se napřáhl a obývákem zazněl Janin bolestný výkřik.

Při další ráně se rozhodl otec experimentovat, roztáhl Janě půlky zadnice a dvakrát udeřil dlaní mezi ně, Jana opět prověřila kvalitu svých hlasivek.

Další dvě rány padly rychle za sebou po jedné na každou půlku. Janě opět začal vypovídat hlas a další bití již doprovázela pouze sípavými zvuky. Další rány si otec vychutnával, před každou ranou důkladně promasírovat Janě zadek, lehce prstem pohladil pohlaví a potom plnou silou udeřil. Každá rána byla doprovázena Janiným výkřikem. Otec zjistil, že jej Janiny výkřiky vzrušují a tak jí dával před další ranou čas, aby chytila dech a další její výkřik byl opět co nejhlasitější.

Konečně na Janin zadek dopadla poslední rána, Jana ležela přes otcova kolena, otec naposledy pohladil její zadek a potom jí poručil vstát.”Sypej do koupelny, dej se do pořádku. Doufám, že máš sbaleno na zítřek”.

Jana se zvedla, rukama se pokusila zakrýt prsa a klín, ale potom ruce svěsila podél těla a s výrazem odrážejícím prožitou bolest pomalu sebrala tričko a šla směrem ke koupelně.

V koupelně se okamžitě vrhla pod sprchu a na zbitý zadek si pustila studenou vodu, která, jak doufala, trochu zmírní bolest. Když se bolest trochu zmírnila, osprchovala se a umyla si obličej. Sebrala pohozené kalhotky, oblékla si je, ale okamžitě si je, kvůli bolesti, sundala. Namočila se ručník, přiložila si jej na zadek a nahá vyběhla do svého pokoje, padla na postel a rozbrečela se. Pláčem se trochu uklidnila a mokrý ručník trochu ztišil bolest a Jana začala přemýšlet.

“Asi budu muset do toho penzionátu jet” říkala se sama pro sebe. Zvedla se, našla pohozený seznam a začetla se do něj.


Chovanky si s sebou vezmou tyto věci:

– přiměřené množství spodního prádla (bez ozdob, bílé nebo jednobarevné)

– hygienické a toaletní potřeby

– sportovní boty

– holínky

– sandály

– učebnice z doučovaných předmětů, sešity, psací potřeby a další předměty potřebné k výuce

– další věci dle vlastní úvahy (za přivezení nevhodných věcí, následuje trest)

Dívky přijedou jednoduše oblečeny. Dovoleny nejsou šperky, líčidla a luxusní spodní prádlo.

V penzionu není povoleno kouření, alkohol a drogy.

Rodiče, před přijetím chovanky, odevzdají popsané Prohlášení (díl B).


Zde seznam končil, druhý list byl odtržený.

Jana se zvedla a s povzdechem začala balit. Naházela do tašky věci ze seznamu a přidala další, které by mohla potřebovat. Pozastavila se nad učebnicemi, nevěděla které předměty se bude doučovat, předpokládala, že ty, ze kterých propadá.

Ráno se Jana společně s otcem vydala směr Šumava, do penzionátu. Během cesty se Jana pokusila otce ještě přemluvit, ale otec byl neúprosný. Cesta byla pro Janu dlouhá, velice dlouhá, zadek ji bolel, nevěděla jak si sednout.

Cesta konečně skončila, auto se zastavilo před budovou. Vysoká kamenná zeď, kovaná brána se zvonkem u kterého byla tabulka s nápisem ” Penzion pro dívky”. Otec zazvonil, po chvíli se v bráně otevřelo okénko ve kterém se objevila přísná ženská tvář.

“Dobrý den” pozdravil otec “tady vám vedu dceru”. Brána se otevřela a otec postrčil Janu dovnitř. Ženě otec předal obálku, rozloučil se s Janou a odjel.

Jana uchopila tašku a pohlédla na ženu. “Tak jdeme” řekla žena, položila Janě ruku na rameno a vedla ji chodbou.

První den

Žena Janu dovedla do malé místnosti která končila dveřmi s nápisem “PŘÍJEM CHOVANEK”. “Tady si sedni, mlč a čekej, až zavolají tvoje číslo” řekla před odchodem a podala Janě papírek s číslem. V místnosti sedělo tiše několik dalších dívek, každá s taškou a vzájemně se prohlížela. Jana zůstala stát, sednout si na tvrdou židli netroufala. “Okamžitě sednout” ozvalo se z reproduktoru nade dveřmi. Jana ze syknutím dosedla na židli, zadek jí krutě bolel. Pohlédla na lístek, který jí dostala, měla číslo 8.

Z reproduktoru se postupně ozývala čísla, dívky se zvedaly, odcházely, ale nevracely se zpět.

Konečně se ozvalo ” Osm”. Jana se zvedla a vstoupila do dveří.

Během hodiny Jana absolvovala úvodní pohovor, poměrně nepříjemnou vstupní lékařskou prohlídku, odebrání civilního šatstva, dostala oblečení, které bude potřebovat během pobytu a byly jí zkontrolovány věci, které si přivezla z domova. Při kontrole bylo objeveno nepředpisové prádlo a Jana dostala svůj první trest – pět ran.

Po absolvování vstupních formalit byla Jana přivedena na pokoj. V pokoji bylo deset postelí, u některých již postávaly dívky a snažili se je ustlat. “Tahle je tvoje” ukázala vychovatelka na postel s číslem 6. “Ustlat” hodila Jane povlečení.

“Už jste tu všechny, takže stručné poučení” vykřikla, dívky ztichly. ” Budete mne oslovovat “Paní vychovatelko”, pokud mne budete hledat jmenuji se Dřišťáková. Teď si ustelete a dáte věci do skříněk. Jak, je popsáno v Řádu co jste dostaly. Pokud budete hotovy, nastudujte si zbytek Řádu. Za hodinu se vrátím, zkontroluji práci a rozdělím tresty. Potom opravíte chyby a v deset vás odvedu do školy. Zatím nesmíte opustil pokoj, jinak následuje trest.”

Jana společně s dívkami se daly do práce. Hodina utekla velice rychle, dveře se otevřely a vychovatelka vstoupila. “Každá před svou postel” přikázala a dívky se rozestavily. Za naprostého ticha si vychovatelka prohlížela postele a skříňky. Občas se ozývaly výkřiky ” Špatně” a zvuk vysypávané skříňky nebo strhávaného povlečení. “Za každou chybu deset ran” vynesla vychovatelka trest. Některé dívky udiveně vykřikly. “Opravit” přikázala vychovatelka poté co si zaznamenala tresty jednotlivých dívek. Jana měla smůlu, všechno měla špatně, čekalo jí dvacet ran.

Do deseti hodin se podařilo všem dívkám ustlat a uklidit věci tak, že když vychovatelka provedla závěrečnou kontrolu byla spokojená.

“Dvojstup nastoupit” nařídila a poté co se dívky seřadily odvedla je do školy. Ve škole se dívky seřadily a ředitelka zahájila projev. Z celého projevu ji Jana zapamatovala pouze “Nejste naše otrokyně, jste chovanky. Trestány budete, ale trest není cíl, ale pouze prostředek k podpoření vaší snahy. Doufám, že množství trestů bude klesat úměrně s dobou pobytu. Jste tady, abyste dohnaly, co jste za celý rok zameškaly.” Po projevu následovalo rozdělení do jednotlivých tříd, jak Jana tušila, byla zařazena do tříd s výukou angličtiny a matematiky, předmětů ze kterých propadala.

Organizace dne byla prostá. Budíček 6.30, hygiena, do 7.30 musely dívky uklidit pokoje a převléci se do školní uniformy, následovala prohlídka a udělování trestu. V 7.30 odchod na snídani a v 8 hodin začínala škola.

Organizace výuky byla jednoduchá – v jednotlivých třídách se celý den vyučovala stejná látka a dívky se museli každý den zúčastnit předepsaných předmětů. Docházka se kontrolovala pomocí náramku s kódem, který nosila každá dívka. Zkoušení se provádělo denně pomocí testů a podle výsledků se určovaly tresty, 1 chyba = 1 rána. Pokud dívka nebyla ve třídě, musela se shromáždit v místnosti, odkud si jednotlivé vychovatelky vybíraly dívky, pokud potřebovaly provést nějakou práci, ve volnu také dívky absolvují oběd.

Škola končila v 15 hodin, každý den bylo tedy 7 hodin. Poté se dívky převlékly do pracovního a začala “pracovní výchova” což znamenalo práci na pozemcích penzionátu, kde se pěstovaly rozličné plodiny.

V 17 hodin práce končila, následovala večeře a do 20 hodin následovala “příprava na vyučování” což bylo prosté učení.

V 20,15 poté co se dívky převlékly do nočních košil následovalo udělování trestů.

Od tohoto okamžiku měli dívky “osobní volno”, kdy se mohly pohybovat po ubytovně a čas do večerky v 22.00, trávit dle svého.

Po rozdělení Jana spěchala do třídy, kde měla absolvovat angličtinu. Dostala se do první skupiny, výuka začala testem. Během půl hodiny dívky napsaly test a přeložily několik vět. Poté dostaly za úkol přečíst si článek a na další hodinu vypracovat jeho obsah. Vyučující mezi tím opravila test a tak se ke konci hodiny Jana dověděla výsledek, za chyby jí čekalo dalších deset ran. Zazvonilo a první hodina skončila. Do třídy, kde se vyučovala matematika se Jana napoprvé nedostala, odešla proto do klubu, kde čekala, jestli jí nebude potřeba. Nikdo jí nepožadoval a tak si začala připravovat úkol z angličtiny. Opět zazvonilo a Jana spěchala do třídy, kde se vyučovala matematika. Tentokráte se do třídy dostala, čehož za hodinu litovala, výsledek písemky byl velice špatný a Jana zakončila vyučování s celkovým skóre 50 ran. Opět šla do klubu a cestou přemýšlela, jak její zbitý zadek snese dalších padesát ran.

V klubu si jí společně s dalšími deseti dívkami vyzvedla vychovatelka, která je odvedla do jídelny na oběd. Po mizerném obědě je vychovatelka vyvedla ven, kde každá s dívek dostala koště a do 15 hodin uklízely za dozoru vychovatelky okolí školy.

Z úderem gongu se dívky seřadily a odešli na ubytovnu, kde se převlékly do hnědých pracovních uniforem a odešly na pozemek. Zde Jana společně s dalšími okopávala zeleninu a plela květiny. Janu práci absolutně nebavila, v práci zaostávala za ostatními. Vychovatelka, která měla nad dívkami dozor, si toho povšimla s Jana dostala další trest – 10 ran.

Konečně bylo 17. hodin a dívky mohly opustit pozemek, po rychlém umytí následovala stejně rychlá večeře, chuťově ještě horší než oběd.

Po večeři se dívky shromáždily v klubu, kde se pod dozorem vychovatelek a některých z učitelek připravovaly na další den. Jana nerozuměla ani úlohám z matematiky ani z obsahem z angličtiny si nevěděla rady. Pokusila se získat radu od sousedky, ale výkřik “Ticho” její snažení okamžitě ukončil.

Jana seděla nad papírem pokrytým škrty a myslela na výprask, který jí čeká a na další, které budou jistě následovat. Uder gongu oznámil, že je 20. 00. Několik dívek radostně vyskočilo, byly to ty šťastnější, které nečekal výprask. Ostatní se pozvolna ploužily na pokoje. kde se převlékly do modrých spacích košil a nastoupily na chodbu.

“Do trestnice, odchod” zavelela vychovatelka a dívky se pozvolna ploužily za ní. “Rychle” zvolala vychovatelka a zrychlila, dívky jí musely následovat.

Sestoupily domů do sklepení školy, kde si je podle čísel, rozebraly jednotlivé vychovatelky. Jak Jana za chvíli zjistila, skupinky se tvořily podle výše trestů.

Společně s Janou byly ve skupině ještě čtyři dívky, každou z nich čekalo 60 ran.

“Tak jdem” postrčila jedna z vychovatelek skupinu dovnitř. V místnosti byla pouze skříň a lavice.

“Chovanky, Pozor” zavelel muž, který stál u lavice “právě jste vstoupily do naší trestnice”. “Jsem místní školník a dnes vás budu trestat. Objasním jak se tady budete chovat. Výprask se zde uděluje pouze na holou. Počet ran bude oznámen před provedením trestu. Trest se uděluje takovým nástrojem, který si chovanka zvolí. Podle její volby se přepočte počet ran. Jasný” dokončil muž krátký proslov.

Dívky na něho udiveně vzhlédly, jednak byly překvapeny tím, že je bude vyplácet muž a také nějak nechápaly co jim vlastně říkal.

“Tak která půjde první” zeptal se muž “Tak třeba ty”. Prst mířil na Janu.

Janu okamžitě polil studený pot. Pomalu přistoupila ke školníkovi. “Svlíknout” rozkázal. “Jana si rozepnula košili a pomalu ji přetáhla přes hlavu. Položila jí na lavici a rukama si zakryla prsa a rozkrok. Školník její pozici nekomentoval a pouze se zeptal ” Číslo a kolik máš dostat”. Jana nechápala. “ČÍSLO” důrazně opakoval muž, když Jana neodpovídala, popadl jí za ruku, natáhl jí k sobě a na náramku, který měla Jana na ruce přečetl její číslo. “926” zamumlal si sám pro sebe, zatímco studoval papír, který držel v ruce. “A kolik ti vysázím na prdel” otočil se z úsměvem na Janu. “Š – Še -Šedesát” koktala Jana.

“Takže šedesát” konstatoval školník. “Tak se u nás položte” ukázal rukou na lavici. Jana si lehla a školník uviděl její zadek, který nyní získával fialovou barvu. “A hele, někdo nám nabacal, což” okomentoval Janin zadek, zatímco jí řemeny přivazoval k lavici.

“Takže 60 ran na zadek” přemýšlel nahlas. “takže to je” nahlížel do papíru “60 řemenem, 40 rákoskou, 40 důtkami,20 bičem a nakonec 20 přes prsa nebo 15 přes pohlaví, důtkama”přečetl Janě možnosti trestů. “Takže co si vybereme” otočil se k Janě. Janě se z hlavě točily čísla, nevěděla, věděla pouze, že jí to bude bolet, hodně bolet. “Snad ty důtky” špitla po delší pomlce. “Zmrskáme kozičky” vyhrkl školník a začal jí povolovat pouta. “Néé” okamžitě jej zastavila Jana. “Takže na zadek” konstatoval smutně školník a opět Janě dotáhl pouta.

Došel ke skříni odkud vyňal důtky s devíti asi půlmetrovými prameny. Pokusně s nimi švihl do vzduchu a ze zvuku, který se ozval naskočila Janě husí kůže.

“Začneme” prohlásil do vzniklého ticha školník.

Přistoupil k lavici na které ležela Jana, široce se rozkročil, napřáhl ruku s důtkami a vší silou udeřil. První rána dopadla na Janin zbitý zadek, ke stopám, které zde včera zanechal otcův řemen přibyly další. “Aúúúúúúúúúúúúú áááááááááááá” Jana bolestným výkřikem potvrdila, že rána byla dostatečně silná. Ještě než stačila Jana popadnout dech dopadla další rána. Jako cíl si školník vybral místo, kde končil zadek, místo kam ještě žádná rána nedopadla. Jana opět dala opět bolestným výkřikem vědět, že školník jí skutečně nešetří.

Nastala krátká pauza, kterou školník dopřál Janě, aby si uvědomila bolest, která vystřelovala z míst zasažených důtkami.”Ještě 38″ pomyslela si a nevěřila, že tolik ran ještě vydrží.

Po krátkém oddechu se školník opět rozpřáhl a výprask pokračoval. Pět ran rychle za sebou dopadlo na Janina záda, kde zanechalo zřetelné stopy. Na místech, kde se stopy ran křížily, se objevily krvavé krůpěje. “Au, prosím přestaňte, prosím, to bolíííííí, AUUU” doprovodila Jana první údery. Během dalších ran jí hlas selhal, pouze kňučela.

“Mlč, nebo dostaneš roubík” přikázal jí školník, kterého zřejmě Janin křik rušil. Svá slova doprovodil dalšími třemi ranami. Tentokráte si jako cíl vybral Janina stehna, na kterých prameny důtek zanechaly krvavé stopy. Jana samozřejmě nevydržela tyto rány bez hlesu a doprovodila je bolestnými výkřiky dokazujícími, že školník jí skutečně nešetří.

Prvních deset ran bylo vyplaceno. Školník si opět udělal přestávku, které využil k tomu, aby Janu ztišil. Ze skříně vyňal roubík a zasunul jej Janě do úst.

“Tak a bude konečně ticho. To bych za chvíli ohluchnul. Já nevím, že vy holky, při tom bití tak řvete” komentoval svou činnost.

“A budeme pokračovat” školník švihl důtkami do vzduchu, rozpřáhl se a udeřil Janu přes záda. Rychle za sebou následovalo pět ran, které na Janiných zádech zanechali krví podlité stopy. Z některých ran vytékala krev, která se mísila s potem a společně s ním stékala po Janiných zádech. Její křik byl značně tlumen roubíkem, ale i tak se trestnicí ozývalo její výkřiky.

Po krátké pauze, které akorát tak stačila na to, aby Jana chytila dech a trochu se uklidnila začal školník s dalším bitím. Opět vysázel v rychlém sledu pět ran a tentokráte se zaměřil na Janin zadek. Již první rána prosekla kůži a po Janině boku začal stékat tenký pramínek krve. Po dalších ranách se toto krvácení ještě zvýšilo.

Školník opět dopřál Jane další oddech. Vytáhl telefon a krátce do něho mluvil. Po chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupila žena v bílém plášti.

“Ty si jí teda zřídil” řekla školníkovi. “To já ne, to si přinesla z domova” bránil se. Lékařka pohlédla do papírů. “No jo, má to tady napsaný”. “No nic, zastavíme krev a můžeš pokračovat” s těmito slovy polila Janě zadek kapalinou z láhve, kterou vyňala z kufříku. Zvedla Janě hlavu a podívala je jí do očí, ze kterých tekly slzy. “Kolik ti ještě chybí” zeptala se Jany. Teprve teď si všimla, že Jana má v puse roubík. “Hele, dávej si pozor, ať neomdlí” obrátila se na školníka, zavřela kufřík a se slovy ” tomu zadku dej dneska pokoj” opustila místnost.

“To jsou pořád nějaké ohledy” řekl si sám pro sebe školník a opět uchopil důtky. Kapalina na Janině zadku pěnila a po bocích jí stékali růžové pramínky.

“Tak polovičku máš za sebou” obrátil se školník na Janu a zlehka jí plácl po zadku. Podíval se na ruku se stopami krve a znechuceně si jí otřel o plášť.

“Popojedem” řekl do ticha a opět začal Janu bít. Jana byla bita po celém těla, její záda byla nyní pokryta vzájemně se proplétajícími se stopami po dopadu řemínků důtek. Po každé ráně se Jana vzepjala a pokusila se přetrhnou pouta a vydala roubíkem ztlumený výkřik. Její pokusy byly samozřejmě marné a Janu pouze vysilovaly. Školník bil strojovým tempem nahoru na záda, dolů na záda, střed zad, stehna a znovu záda a Janě již nenechával čas na odpočinek. Se zvyšujícím se počtem ran přibývalo také krvácejících zranění. Celá Janina záda byla nyní pokryta krví.

Po 36. ráně Jana naleznou ztichla a zůstala bezmocně ležet na lavici.

Školník otevřel dveře a do chodby zakřičel “Doktor”. Za chvíli do místnosti vstoupila opět žena v bílém plášti a naklonila se nad Janu.

“Vyndejte jí ten roubík a podejte mi vodu” nařídila školníkovi, který postával u ní. Školník tedy povolil řemínky, které přidržovaly roubík a ten vypadl z Janiných úst. Jana se zhluboka nadýchla a ztěžka otevřela oči.

“Kolik jí ještě chybí” zeptala se lékařka školníka. “Ještě čtyři” odpověděl školník. Doktorka si prohlédla Janino zkrvavené tělo a ukázala na konec stehen. “Takže sem, ale není důvod jí nějak šetřit, ty čtyři už nějak vydrží”.

Školník se rozmáchl a udeřil Janu přes stehna. Jana vykřikla a rozkymácela lavici. “Dokud křičí, tak neomdlí” konstatovala lékařka a odešla. Než zavřela dveře uslyšela další výkřik, školník Janu skutečně nešetřil. Jana ztěžka dýchla, tělo pokryté potem, který jí pálil k ranách.

Poslední rány dopadly na Janina stehna. O Janu se opět pokoušely mdloby. ale v tom cítila, jak jí školník povoluje řemeny a jakoby z dáli slyšela “Vstávej, máš to za sebou”.

Jana se pokusila zvednout, ale neměla dost sil. “Pomozte jí vstát” přikázal školník dívkám, které stály u stěny.

Dvě z dívek přiskočily a za paže zvedly Janu z lavice. “Vy dvě jí doprovoďte do sprch a pusťte na ní studenou vodu. Potom se vraťte.” školník se otočil ke zbývajícím dvěma dívkám ” Vy se rozhodněte která sem půjdete” ukázal na lavici.

Jana si z lavice vzala košili a pomalu podpíraná oběma dívkami šla do sprch.

“Je to hodně špatný” zeptala se jedna z dívek Jany, v jejím hlasu byl cítit strach. “Bolí to, hodně” odpověděla Jana. Dívku určitě neuklidnila.

Konečně doklopýtaly do sprch, opřela se o sprchu a za záda si pustila studenou vodu. “Auu” vykřikla, když voda dopadla na zbité tělo. Voda odplavovala seschlou krev a stopy po důtkách se objevily. Celá záda včetně nohou byla pokryta rudými pruhy.

Dívky sledovaly Janina záda. “Můžeme ti pomoc” zeptala se jedna z nich. Jana se rozplakala a pouze zakroutila hlavou. Dívky se neochotně vrátily do trestnice, kde se čekal stejný osud.

Studená voda trochu ztišila bolest a tak Jana sprchu opustila. Celá mokrá s košilí na prsou vyšla ze sprch.

“Co tady děláš” uslyšela náhle. ” Já já ………..” zavzlykala Jana a přes slzy spatřila jednu z vychovatelek. “Co blekotáš” obořila se na ní vychovatelka. V tom uviděla vodu smíšenou s krví, která stékala na bílé dlaždičky. Trochu ztišila hlas a obrátila se na Janu ” Ty máš po výprasku, viď” řekla skoro smutně ” pojď se mnou, dovedu tě na ošetřovnu.”

Před ošetřovnou stálo již několik dívek, většina byla polonahá a jejich těla nesla stopy bití. ” No pane jo, tys to teda schytala” zhodnotila jedna z dívek stav Janin zad.

Z ošetřovny vyšla lékařka, podívala se po dívkách, která stály okolo a ukázala na Janu “Pojď” řekla a otevřela dokořán dveře.

Jana vstoupila do ordinace. “Nejdřív dokumentace” řekla doktorka a ukázala směrem ke stěně, kde stál na stativu fotoaparát.

“Sem si stoupni, ruce podél těla”. Janu oslnil fotoblesk “Otoč se” znovu se blýsklo. “Tak to bychom měly a teď se ti podívám na ty záda. Lehni si” ukázala směrem k lehátku. Jana si lehla a doktorka začala s prohlídkou. “Není to zase tak nejhorší, od bolesti ti nepomůžu, ta k tomu prostě patří. Pomalu ti to zasychá, ani to moc nekrvácí” komentovala stav.

“Nech to zaschnout, košili si zatím neoblíkej a tady máš něco proti horečce” ukončila doktorka prohlídku a podala Janě tabletku.

Jana došla na pokoj, kde se nahá svalila na postel a dala se do pláče. Takhle ty dva měsíce nevydrží.

Pláčem se vysílila a ležíc na břiše usnula.

Tak skončil Janin první den v penzionátu.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.4 / 5. Počet hlasů: 10

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *