Stalo se, nestalo. Jak to všechno začalo…

Tento příběh jsem vyslechl k kavárně před dvaceti lety, kde si ho špitala dvě odrostlá děvčata. I když se cizí hovory nemají poslouchat, jejich zážitek mne tak zaujal, že jsem si ho pozorně a s chutí poslechl. Zdálo se mi, že ženy ví, že je jejich řečem nasloucháno a že je to i baví.

Rozhodl se vše zaznamenat.

****

Jmenuji se Jolana. V dětství jsem nikdy nebyla doma bita. Když jsem něco provedla, následovalo rodičovské kázání a zákaz chození ven po školním vyučování. Někdy zákaz televize. (PC tenkrát ještě nebyly).

Bylo mi 18 let, když rodiče odjeli na jeden rok na montáže do Lýbie. Což byl za vlády komunistů spřátelený stát. V tu dobu mne vychovávala teta, sestra maminky, která měla na vesnici malé hospodářství.

Sestřenice Alžběta byla velmi vyvinutá sedmnáctka, za kterou chodili hoši z celé vesnice. Tehdy jsem získávala první sexuální zkušenosti s klukama. Převážně s těmi, se kterými sestřenice pohrdla a také s novými spolužáky. Všichni jsme se scházeli tajně ve velké stodole a pohoda nám trvala skoro dva měsíce. Připadala jsem si jako v Ráji. Poznala jsem za tu dobu intimně asi 12 kluků.

Jednou šla teta do stodoly pro vajíčka a načapala nás tam se sestřenicí a dvěma kluky z vesnice. Všechny tak, jak nás Pánbůh stvořil. Šíleně se rozčílila, vzala bič na koně a nahé kluky vypráskala ze stodoly ven. Pak za nima hodila jejich oblečení. Mne a sestřenici však ven nepustila. Křičela na nás, že jsme vesnické děvky a častovala nás dalšími nadávkami. Do osmnácti prý máme na tahání s kluky čas.

Nedovolila nám se obléci a bičem nás obě nahé hnala přes dlouhý dvůr do baráku za všeobecného smíchu Jindrovic kluků, kteří vše pozorovali z oken sousedního domu. Šíleně jsem se styděla. Byla jsem rudá od čela až k patě.

Obě nás v domě zavřela do sklepa a řekla, že za naše provinění bude následovat přísný trest, který jde vymýšlet. Ačkoliv byl červenec, ve sklepě bylo chladno a naše nahá těla se třásla zimou i strachy z toho, co bude následovat. Betka říkala, že byla od matky pouze dvakrát bita lískovkou, ale že to stálo za to. Vždy měla na zadku takové modřiny a krvavé podlitiny, že si bez bolesti deset dnů nemohla sednout. Ve škole to pro ní bylo utrpení. Tyto řeči sestřenice mi strach z toho, co bude následovat, ještě zvýšily.

Trvalo celou věčnost nežli se teta pro nás do sklepa vrátila (ve skutečnosti to bylo 40 minut). Když jsme přišly do kuchyně, zalapala jsem po dechu a hrůzou se mi roztřásla stehna. Na naší exekuci si totiž teta přizvala posilu. V kuchyni stála statná, svalnatá sousedka, která v ruce držela důtky. Asi půlmetrové řemínky budily ve mně i v Betce šílenou hrůzu. Obě jsme spustily, že už jsme veliké a že nás takto nemohou řezat. Odpovědí nám byl smích obou žen. Teta pak řekla, že když se neumíme chovat, musíme být přísně potrestané. Sousedka popadla Betku, svázala jí ruce dlouhým provazem, jehož druhý konec přehodila přes trám pod stropem. Pak vytáhla sestřenici ruce nad hlavu tak, že si musela stoupnout až na špičky. V zápětí, nežli jsem se vzpamatovala, totéž postihlo mne. Stáli jsme obě nahé, napnuté jako luk, uprostřed kuchyně zády ke dveřím.

Teta vyřkla ortel: „Každá vás sešviháme důtkama přes celé nahé tělo, mimo hlavy. Od každé z nás dostanete 25 ran. Tedy celkem padesát. Celá jsem se strachy rozklepala a začala šíleně nahlas téměř hystericky řvát : „ To je sadismus, to nemůžete. Tolik ran se nedá vydržet.“ Tetinou odpovědí bylo, že mi teta do pusy nacpala nějaký hadr.

Prvních 25 ran měla vysázet sousedka sestřenici, pak teta mně. Potom si nás ženy prohodí.

Sousedka se postavila asi metr za sestřenici. Pak se mocně rozmáchla a vší silou přetáhla nebohou dívku důtkama přes záda tak, aby pramínky dopadly se shora dolů. Betka jen bolestí sykla. Druhá rána dopadla na její vypracovaný zadek, který jsem jí záviděla, třetí přes stehna. Betka stále překonávala bolest se sevřenými rty. Pak si stoupla exekutorka před sestřenici a vší silou jí přetáhla přes břicho. Několik kožených pramínků se zakouslo dívce mezi nohy. Trestaná spustila šílený řev a poskakovala po špičkách. Rovněž další dvě rány dopadly do rozkroku. Betka řvala na celé kolo a bolestí se pochcala. Pak následovalo šest ran ze zadu. Ale tak, že kožené řemínky dopadly na záda a ovinuly se okolo boků. Třikrát okolo levého a třikrát okolo pravého. Třináctá rána dopadla ze zadu na stehna a Betka bolestí omdlela. Teta vychrstla na hlavu své dcery vodu. Betka se probrala a dostala do pusy také roubík, aby prý tak neřvala. Čekalo ji ještě dvanáct ran.

Třináctá a čtrnáctá dopadla na její masitá stehna. Patnáctá na prdel, kde zanechala krvavou spoušť. Šestnáctý švihanec přistál Betce na prsou……

Sledovala jsem exekuci své sestřenice s vytřeštěnýma očima a celá jsem se klepala strachy. Bylo mi jasné, že za chvilku budu stejnou bolest zažívat já. Byla jsem hrůzou celá bez sebe a téměř jsem nevnímala, že Betku ještě jednou museli polívat vodou a že už má první část trestu za sebou.

Pak se ozvalo zlověstné tetino:

“ A teď ty, Jolano“. Než jsem se nadála, ovinuly se mi kožené řemínky okolo levého boku. Byla to šílená pálivá bolest. Další rána mne ze zadu trefila do rozkroku a cítila jsem, jak mi mušlička začíná otékat. Kdybych neměla hadr v puse, asi bych ječela tak, že by spadla chalupa. Ještě nikdy v životě jsem nezažila takovou šílenou bolest. Bylo to peklo na zemi, co jsem nyní prožívala. Po dalších čtyřech ranách, které dopadly na záda, jsem cítila, jak mi začíná téci krev. Další tři rány přes prsa jsem přežila s pochcáním a poskakováním na špičkách. Jeden z řemínků mi při deváté ráně natrhl levou bradavku, zatmělo se mi před očima a šílenou bolestí jsem omdlela. Když mne exekutorky probraly vodou k vědomí, řekly mi, že mi dají 5 minut na to abych se vzpamatovala a zbývajících 16 ran si stoprocentně užila při plném vědomí. Betka vedle sténala v bolestech a já jí brekem doprovázela. Pět minut uplynulo velice rychle a na má záda, břicho i boky dopadaly zase ty strašlivé kožené řemínky. Celé mé tělo bylo v jednom ohni. Rudé pruhy se střídaly s modrými ze kterých na několika místech prosakovala krev. Škubala jsem s sebou jako šílená. Provazy mne dřely do zápěstí. Zbytek těla mne pálil po obdržených ranách. Při sedmnácté ráně jsem opět bolestí omdlela. Po probrání jsem dostala silnou ránu ze předu do rozkroku. Řemínky mi natrhly stydký pysk a já se opět pochcala a hned po té opět omdlela. Ještě osm ran, slyšela jsem jako z dálky, když jsem se probírala k vědomí. Dvě jsem obdržela přes prsa, dvě přes stehna, dvě přes záda. Poslední dvě rány dopadly na břicho, kde roztrhly na několika místech kůži. Z ran mi kapala krev.

Pak teta povolila Betce i mně provaz, abychom mohli stát na celých chodidlech. Ruce jsme měli stále svázané nad hlavou. Strašně mravenčily.

„Takto budete stát půl hodiny“, řekla teta a pokračovala: „ Já jsem zatím pozvu sousedovic kluky, aby viděli jak se trestají děvky“

Normálně bych protestovala a studem se asi propadla. Ale šílená bolest, která stále vystřelovala z mnoha poraněných míst na celém těle, mne uvedla do apatie. Za chvilku přišel Tonda s Jirkou. Byla to osmnáctiletá dvojčata. Oba se nám smáli a hodnotili naše zadky, kozy a stopy po výprasku.

Jirka řekl tetě, že by si chtěl zkusit, jaké to je, když vyplácí holky. Tonda se hned k němu přidal. Teta neměla pro jejich nápad pochopení a řekla, že jsme dnes již dostaly dost. Že máme trest padesát ran. Dnes jsme dostaly dvacet pět a za týden to bude dalších dvacet pět. Protože dnes bychom celý trest asi nevydržely. Trošku jsem si oddechla, že už dnes nebudu dále bita. Sousedka však mé vnitřní nadšení rychle zchladila. Začala přemlouvat tetu, že se nám nic nestane, když každá obdrží ještě pár ran od kluků. Tonda s Jirkou se začali radovat, že nás mohou bít. Když jsem to slyšela, začala jsem strachy i studem brečet. To mi ovšem nebylo nic platné. Vzbudilo to jen u kluků smích a pobavení, jak se bojím nadcházejícího výprasku. Teta svolila a všichni se domluvili, že každý s kluků nás třikrát přetáhne důtkama přes nahé tělo. Nyní se strachy rozbrečela i sestřenice. Aby bylo naše utrpení a ponížení větší, vyndali nám klucí z pus hadry a nařídili nám, že si rány budeme sami počítat. Pokud si ránu nezapočítáme nebo se spleteme, začne výplata tří švihanců od začátku.

Jak jsme měli obě pusy, začaly jsme prosit o slitování. Ale marně. Klucí se dohodli, že první na řadě budu já. Statnější Jirka měl začít s výplatou. První rána dopadla na již do krve sešvihaný zadek. Řemínky se mi ovinuly okolo boků a stehen a tělem projela veliká vlna bolesti. Z posledních sil jsem stačila zařvat:

„Jednáá“. Jirka se usmál a obešel mne. To jsem pozorovala s nelibostí. Bylo mi jasné na jaká citlivá místa budou mířit kožené řemínky. Bohužel jsem se nemýlila. Prudká rána dopadla na moje již zbičované kozy. Zařvala jsem dva a k pobavení kluků se bolestí pochcala. Třetí rána neomylně zamířila na mojí mušličku. „Áááááááuuuu, nééé, sem né, jau“, řvala jsem šílenou bolestí, která se z postiženého citlivého místa šířila do celého těla.

„Nepočítalas“, řekl Jiří. „Takže znova od začátku absolvuješ trojici švihanců“.

„Néééééééé, prosím o slitování. Néééé. To šíleně bolí. Já už víc nevydržím“. Spustila jsem šílený řev.

„Vydržíš, musíš. Trest je trest“. Smál se Jiří. Pak se rozmáchl a vší silou mne důtkama přetáhl přes břicho. Opět se mi několik pramínků zarylo do vagíny. Řičela jsem bolestí, ale naštěstí se mi podařilo vykřiknout jedna. Další rána byla slabší a dopadla na stehna. „Dvě“ , počítala jsem. Třetí, opět silná rána mi způsobila bolest na zádech. Ale i tuto ránu jsem stačila řádně odpočítat. Od Jirky jsem tak dostala šest švihanců a další tři mne ještě čekaly od Tondy.

Ten si stoupl netradičně z boku, rozmáchl se…. Byla jsem překvapena, jak silná rána dopadla na můj pravý bok a břicho od tohoto drobného kluka.

„Jedna“, řekla jsem a škubala se bolestí. Navíc jsem již stála asi hodinu s rukama svázanýma nad hlavou. Ruce mne začaly šíleně bolet. Ale to se Tonda přesunul na druhou stranu a vší silou mne švihl přes levý bok. Nyní se mi několik strašlivých kožených pramínků zakouslo do vagíny. Cítila jsem, jak my pysky otékají a bolestí jsem upadla do mdlob. Když mne probrali, Tonda řekl:

„Jolanko, bohužel jsi nezapočítala dvě a tak začínáme od začátku“.

„Néééééé, prosím“, začala jsem brečet. Nic mi to však nebylo platné. Slyšela jsem ten strašlivý zvuk, který vydával let kožených šlahounů, které se mi vzápětí zakously do zadku.

„Jedna“, vysoukala jsem ze sebe poslušně. Další rána přistála na totéž místo.

„Dv dváá“, vzlykajíc jsem počítala. Na třetí ránu se Toník postavil přede mne a já s hrůzou vytřeštěnýma očima čekala, kam přistanou ty strašlivý kožení hádci. Bohužel jsem se nemýlila. Dostala jsem silný švihanec přes kundu, jak řekl Jiří, který pobaveně exekuci sledoval.

„Jauúúúúú, tři, ááááááu, to bolí, pomoc, tři,tři, tříííí nééé, jaúúú, tři“. Hystericky jsem počítala kolem do kola. Naštěstí to byl pro dnešek konec mého mučení. Dvacet pět ran od tety a deset od kluků. Třicet pět ran mi rozedralo prsa, břicho, rozkrok, prdel, záda i stehna do krve.

Nyní šla na řadu strachy bledá Betka. Opět začínal Jiří. Zdálo se mi však, že na rozdíl ode mne sestřenici nějak šetří. Všechny tři rány ji dal jen na prdel. Žádná kunda ani kozy. Betka sice řvala bolestí ale vzorně trojici švihanců odpočítala. Na jedné straně jsem Betce tvrdší výprask nepřála. Na straně druhé jsem to však cítila jako nespravedlnost vůči mně.

Pak si vzal ty strašlivé, od nás obou zkrvavené, důtky do ruky Tonda. Ten si stoupl před Betku, která strachy vypoulila svá kukadla. Do této doby jsem sestřenici litovala. Ale nyní jsem se přistihla, že jí přeji vejřez přes kundu, aby si užila šílenou bolest, jako před chvílí já prožívala při výprasku. Tonda, jako by četl mé myšlenky, se usmál, rozmáchl se a vší silou přetáhl Betku přes kundu.

„Nééééé, auúúúúúú, jéééévaus, to šíleně bolí, auúúúúú“, řvala a řvala a zapomněla počítat. Když se trošku uklidnila, Tonda jí připomněl počítání, na které zapomněla a to, že se tedy začíná od jedničky.

„Néééééééééééééééé, prosíííííím,néééé“ řičela sestřenice.

„Drž hubu, kdo to má poslouchat“, okřikla jí matka. „Nebo chceš dostat přídavek?“

Tonda se rozmáchl a svííííst. Důtky se zastavily na již rozdrásaných kozách sestřenice.

„Jednáááá“, vykřikla se slzami v očích.

A zase svííííst. Tentokrát se dívce ovinulo všech osm pramínků okolo nohou, kde způsobily krvavou paseku. Betka naštěstí ještě stačila zařvat: „dváááů.“ Pak bolestí omdlela. Pod jejíma nohama se začala tvořit loužička. Nyní mi jí bylo opravdu líto. Naštěstí však Betku čekala snad už poslední rána. Když se probrala, přistály jí důtky na prdeli.

„Tříííí, jaúúúúú, jauvaáááás, jááááúúúú, nééé“, křičela Beata, jako pominutá.

Když se sestřenice uklidnila, poděkovala teta klukům za spolupráci při naší výchově a nám oznámila, že druhou část trestu si vychutnáme na deset dní. To prý snad už nám zmizí jelita a krvavé stopy. Pak nás odvázala.

Nyní máme vytřít podlahu, pak půl hodiny klečet nahé uprostřed kuchyně, přemýšlet o našem provinění a pak si můžeme jít po svých.

Celou noc jsem nemohla spát. Na bolavých zádech a zadku, ležet nešlo a na rozervaných kozách také ne. Boky mne pálily…

Asi šest dnů jsem pořádně nemohla chodit, sedět, spát. Poznala jsem, že peklem není jen samotný výprask ale i dny následující po něm. Zadek a břicho jsem měla fialové. Prsa s rudými šrámy…

Na koupaliště jsem se styděla takto zbičovaná jít a tak jsem trávila tyto parné letní dny většinou v baráku. Sestřenice také.

Vzájemně jsme si mazaly rány hojivou mastí. Tehdy jsem poznala, že nejen mužské doteky jsou příjemné. I když jsme uvažovaly co by mohlo být dále, jako příbuzné jsme si to netroufly spolu dělat.

Jak se blížilo datum naší další exekuce, kdy jsme měly obě dostat zbývajících dvacet pět švihanců důtkama, byla jsem stále nervóznější, vystrašenější…. Betka chodila jako bez duše…

Navíc nám teta několikrát denně vyhrožovala, že pokud nebudeme poslouchat, přidá nám deset ran navíc. A na důtkách udělá uzlíky, aby to více bolelo. Obě jsme se snažily ji dělat pomyšlení, aby se nám výprask nezvýšil a nezhoršil. Teta si pochvalovala, jak jsme poslušné a jak je její přísná výchova účinná.

Závěrem

Během ročního pobytu u tety jsem mimo uvedeného dvoj výprasku důtkama byla bita ještě dvakrát lískovkou, vždy po patnácti ranách na prdel v leže na lavici (za školní neúspěchy), jednou opět pětadvacet důtkama na celé tělo ve stoje (za domácí neposlušnost a odmlouvání). Dále za lhaní jednou nepočítaně ran řemenem od kalhot přes zadek a stehna, kdy jsem před ranami poskakovala po celé místnosti. Dvakrát mne teta dokonce zasáhla nohy i přezkou, což šíleně bolelo. Fialový otisk kovu jsem na stehně nosila celý týden. Naštěstí to bylo již v zimě. Měla jsem pak omluvenku na tři dny z tělocviku ve škole.

Bylo to jediných šest výprasků za celý můj dosavadní život. Všechny tresty šíleně bolely. Hodně mne také ponížily, protože se u tety tresty udělovaly zásadně při vysvlečení donaha. Navíc při výprasku řemenem byl jako divák přítomen soused se sousedkou. Studem jsem se tenkrát propadala. Oba tehdy tetu povzbuzovali:

„Jen jí ještě přidej, co se do ní vejde. Škoda každé rány, která padne vedle“.

Nejvíce zahanbujícím však byl výprask od Jirky s Tondou. Nikdy na něj nezapomenu.

Sestřenice nebyla prý tak drškatá, jako já. Trošku lépe se učila a byla za dobu mého pobytu bita již jen dvakrát. Nepočítám-li jednou pohlavek za to, že se jí nechtělo v sobotu vysávat prach.

Jednou dostala dvanáct ran lískovkou v leže na lavici na holý zadek, za pětku z matematiky a to proto, že se večer před zkoušením neučila, ale byla na diskotéce. Podruhé to bylo dvacet ran řemenem za to, že rozbila sousedům okno, když si s kamarádkama házela míčem. To byl také její poslední výprask. Měla tři týdny před osmnáctými narozeninami. Pak teta prohlásila, že je dospělá a už jí trestat nebude.

Jednou jsme si před maturitou mezi holkama povídali o tom, koho doma tělesně trestají a koho ne.. Bylo to skoro půl na půl. Šest holek nebylo nikdy bito a sedm ano.

Gita byla řezaná každý týden, někdy i častěji. Chuděra měla neustále na prdeli jelita od výprasků rákoskou. Rány se jí mezi jednotlivými tresty ani nestačily zahojit. Moc nám jí bylo líto, když nám ukazovala stopy po výprasku. Po výprasku navíc musela vždy nahá stát v pozoru v koutě. Pokud se pohnula, dostala tři rány rákoskou přes zadek. Kruté také bylo, že si před výpraskem musela sama přinést otcem určený bicí nástroj a na konci za výprask poděkovat. Stejně tak byl bit i její o rok mladší bratr. Gita nám vyprávěla, jak jednou s bráchou něco provedli a otec jim oběma nařídil se vysvléct donaha. Přinesl čerstvě utržený lískový silný prut. Nařídil Gitě seřezat přes prdel svého bratra a potom měl Gitu spráskat brácha. Bylo to strašné ponížení. Oba měli na zadku fialové pruhance.

Ostatních šest holek ze třídy bylo bito asi tak jednou za tři až pět týdnů. Většinou řemenem nebo vařečkou. Tu a tam prutem. Pouze Alena dostávala přes kalhoty nebo spodní prádlo. Všechny ostatní jsme byly bity při vysvlečení donaha.

Většinou výprasku nebyla přítomna třetí osoba. Byly však výjimky.

Jana občas také dostávala dřevěným ramínkem. Bylo to prý horší nežli vařečkou. Jednou byla bita také elektrickým kabelem, což byl její nejhorší trest v životě. Na prdeli a stehnech měla samá krvavá jelita. Ještě pět minut po poslední ráně se bolestí svíjela na zemi. Naštěstí pro Janu se tato kruťárna již nikdy neopakovala, protože její otec, kupodivu, přiznal, že to moc přehnal.

Z těch šesti, které nebyly bity, musely dvě za trest klečet v koutě a tři dostávaly různé zákazy. Například nesměly ven nebo se dívat na televizi.

Dana byla jednou za trest půl dne zavřená ve sklepě. Tento trest se však minul účinkem, protože se tam opila z otcových vinných zásob.

Nejlepší to měla Marcela. Byla jedináček. Nic jí nezakazovali a ani jí netloukli. Rodiče jí pouze neustále domlouvali. Kázání byla často prý i půl hodinová a občas si Marcela v duchu přála raději výprask a klid, nežli dlouhá kázání. Takže si vlastně nevyberete, co je lepší.

Zkrátka takový různorodý je těžký dívčí úděl.