Povídka “Dášenka III.”

Povídka je pokračováním Dášenka I a Dášenka II.

Ráno. Rudé slunce pomalu vystupuje na obzor a společně se zpívajícími ptáky vítá všechny lidi v našem městě do nového dne. Do dne, který bude pro většinu školáků velmi důležitým, protože někteří z nich dostanou své vůbec první vysvědčení za druhé pololetí, jiní zase navždy opustí brány svých základních škol, a tak dále, a tak dále.

Tohoto dne dostane vysvědčení i moje přítelkyně, která studuje na obchodní akademii. Je to už opravdu dospělá ženská se svým vlastním názorem a postojem ke světu. Jen kdyby chtěla vstávat! Již je za deset minut sedm a ona pořád ještě leží v posteli! Potvůrka jedna malinká! Musím jí jít vzbudit. Mimochodem: tahle činnost mi šla vždy na výbornou.

„Vstávej, Dášo, již je za deset minut sedm, ať nepřijdeš poslední den pozdě do školy!“, řekl jsem polohlasem a pohladil jsem svou rozkošnou přítelkyni po překrásně růžovoučké tvářičce.

Pohnula sebou.

„Ještě chvíli, prosím, Hansi!“, řekla rozespale.

„Žádný takový a vstávat!“, zavelel jsem a strhl z ní peřinu.

To jsem ovšem neměl dělat, protože mne čekalo velmi nepříjemné překvapení. Ano, jak správně tušíte, Dášina postýlka byla celá mokrá. Nejen, že se sebeukájela, ale navíc měla i počůrané prostěradlo!

„Teda Dášo!“, vykřikl jsem.

Okamžitě se probrala a začala si protírat oči.

„Podívej se na tu spoušť!“

„Dobré ráno, Hansi!“, přivítala mne svým roztomilým a ještě trochu dětským hláskem do nového dne.

„Dobré“, odpověděl jsem. „Podívej se, co jsi přes noc provedla se svou postelí!“, ukázal jsem na velký flek na prostěradle.

Sklonila hlavu a hrůzou ustrnula nad potupným dílem.

„Běž se rychle umýt a obléknout, ať nepřijdeš pozdě do školy! A až přineseš vysvědčení, tak si o všem promluvíme!“, dodal jsem důrazně.

V ten okamžik začalo být Dášence jasné, co ji čeká a nemine. Moc dobře věděla, že dostane výprask, neboť se tato věc nestala poprvé.

Během deseti minut byla připravena k odchodu do školy. Spěšně jsme se rozloučili a já se pustil do „likvidace pohromy“. Šlo mi to celkem rychle, a tak bylo vše hotovo dřív, než se Dáša vrátila ze školy s vysvědčením.

Ještě nebylo ani 10 hodin, když se ozvalo chrastění klíčů ve dveřích. Byl jsem překvapen, že to ve škole proběhlo tak rychle.

„Tak jak jsi dopadla, miláčku?“, zeptal jsem se již ve dveřích.

Odpovědí mi byl její zoufalý pohled do země, takže nemusela mnoho říkat. Bylo jasné, že „pohrom“ bude dnes víc.

„Tak pojď dál a netvař se jako kakabus, snad to nebude tak špatný!“, snažil jsem se povzbudit svoji berušku.

Beze slov jsme vstoupili do kuchyně. Jedním pohledem mi dala najevo, že by si se mnou dala kafe. Neměl jsem důvod nesouhlasit, neboť u kafe jsme spolu vyřešili již mnoho problémů a nebylo k tomu potřeba žádných výstupů. Položil jsem kafe na stůl, na němž v poklidu spočívala rákoska, bonboniéra a červená růžička. To všechno bylo pro moji milovanou.

V první řadě dostala sladkost s květinou, aby se trochu uklidnila. Pozorně jsem si přečetl její výsledky. Musím uznat, že nebyly nejhorší, ale úplně fantastické rozhodně nebyly. Jediné, co mne zarazilo, byl fakt snížené známky z mravnosti. Nedalo mi to moc přemýšlení, neboť jsem věděl, co se za ní skrývá. Ano, samozřejmě, že je to za ten týden za školou a k tomu ty neomluvené hodiny! Avšak Dáša mi tvrdila, že z toho vyvázne „se zdravou kůží“. Rozhodně mi má co vysvětlovat. Máme na to celý den, tudíž si může své odpovědi řádně rozmyslet.

„Miláčku, výsledky máš hezký“, začal jsem klidně hovořit po dlouhé odmlce.

„Sice nejsou úplně nejlepší, ale prošla jsi se ctí. Až na tu sníženou známku z mravnosti, ta se mi rozhodně nelíbí!“

Bylo na ní vidět, jak studem klopí oči a dívá se do země. Nebyla schopna říct jediného slova na svoji obranu.

„Je mi naprosto jasné“, pokračoval jsem ve svém započatém monologu, „proč máš sníženou známku z mravnosti. Určitě je to za ty neomluvené hodiny a ten týden za školou, je to tak, viď, miláčku?“

Lehce přikývla na znamení souhlasu.

„Dobrá. Proč jsi mi ale tvrdila, že z toho vyvázneš „se zdravou kůží“?“, chtěl jsem vědět.

„Víš, Hansi, já jsem se paní profesorce třídní omluvila, jak jsme se dohodli a myslela jsem si, že je tím všechno vyřešený.“, hájila se.

„A to Tě, miláčku, nenapadlo, že Ti to neprojde jen tak lehce?“, začal jsem být mírně nervózní

„Ne, Hansi.“

„Podívej, Dášo, nedá se nic dělat, ale zasloužíš si za to výprask na holou. Sníženou známku z mravnosti a lhaní Ti rozhodně, zdůrazňuji rozhodně, nebudu tolerovat!“, řekl jsem přísným tónem.

V tu chvíli se mojí milované vrhnuly do tváře slzy jako hrachy. Začala natahovat k moldánkům, avšak stačil jediný pohled k tomu, aby pochopila, že si tím může zkomplikovat situaci.

„Víš, Hansi, jsem schopna přijmout jakýkoliv trest, jen mne, prosím, nebij!“, začala smlouvat.

„Ne, Dášo! Už jsem jednou řekl a nesmlouvej se mnou!“, zařval jsem

„O tom, zda si zasloužíš výprask či nikoliv, rozhoduji já, nikoliv Ty!“. Sklopila hlavu. Věděla, že si dlouho nebude moci řádně sednout, byť si to zapříčinila vlastní vinou.

„Nuže, Dášo, přejděme k výprasku, ať už to tady zbytečně neprotahujeme“, zavelel jsem.

Ustrašeně na mne pohlédla, ale když viděla v mé tváři naprosto nekompromisní výraz, začala si pomalu svlékat sukni. K mému zděšení jsem zjistil, že neměla oblečené kalhotky! V ten okamžik se o mne pokusila centrální mozková příhoda.

„Ohni se přes stůl, dej ruce před sebe a hezky vyšpul prdelku!“, poručil jsem jí.

Udělala to. Nic jiného jí nezbývalo.

„Tak, mladá dámo, dnes všechno zúčtujeme tak, jak to má být.“

Položil jsem levou ruku na její alabastrově bílou zadnici a cítil, jak se celá chvěje. Napůl strachem z následujících okamžiků a taky napůl vzrušením. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se jí začíná otevírat její ženství.

„Takže, to máme mokrou postel – počůranou a od sebeukájení, dále pak lež, dále to, že jsi dnes neměla oblečené kalhotky a fakt snížené známky z mravnosti, je tomu tak?“, zeptal jsem se jako účetní, který dělá inventuru.

„Ano, Hansi.“, nesměle mi přisvědčila moje beruška.

„Když tohle všechno spočítáme, tak mi vychází, že dostaneš 125 ran rákoskou na holou,“ dodal jsem s klidem sobě vlastním.

Nastalo chvilkové hrobové ticho. Bylo mi jasné, že je ve velkým šoku. Nikdy nebyla tolik bita. A že už pár výprasků ode mne dostala!

„Nyní přejděme k exekuci. Každou ránu budeš hezky nahlas počítat. Pokud bych Ti nerozuměl nebo byses spletla v počítání, začíná celý výprask znovu od 0. A za každou ránu mi budeš hezky děkovat. Je Ti to jasné, Dášo?“

„Ano, Hansi. Je mi to jasný!“

„Fajn. Začněme. A počítej s jelity.“

Vzal jsem do své pravé ruky rákosku, trochu si poodstoupil, vyměřil si prostor, kam bude rákoska dopadat a započal výprask.

Sotva na Dášin zadeček dopadla první rána rákoskou, začala moje milovaná ječet jako siréna. Musel jsem ji napomenout, ať tolik nekřičí, že přece nemusí všichni kolem dokola vědět, že dostává „výplatu“ za vysvědčení.

Zhruba po 50 ranách jsem udělal malou přestávku a vzal Dášu k zrcadlu, aby viděla, jak to všechno vypadá. Chůze jí, samozřejmě, činila „trošku“ problém, přesto k zrcadlu došla. Otočila se a zahlédla svůj zadeček. Byl rudý, opuchlý a jelita na něm jen vzkvétala. Mojí milované se udělalo trochu mdlo, a tak jsem ji chytil za ruku a opatrně ji dovedl ke stolu do kuchyně. Dal jsem jí napít trochu vody na uklidněnou. Poté jsem ji zase opatrně přehnul přes kuchyňský stůl a pokračoval v mučení její prdelky.

Mezi ranami mne začala prosit o milost, avšak jsem svou berušku naprosto neposlouchal a udělil jí trest v plné výši. Po skončení exekuce jsem své vyvolené pomohl vstát a poslal jí do koupelny, aby si umyla uplakaný a bolestí pokřivený obličej.

Zdálo se mi, že je tam nekonečně dlouho. Avšak jsem se mýlil, vyšla odsud již po 5 minutách. I když vlastně nevyšla, spíš se odsud vyšourala jako stařík o holi. Již zcela ignorovala svoji poloviční nahotu, avšak jsem intuitivně vycítil, že jí spadl balvan ze srdce. Došlo mi, že se celou cestu domů bála, co tomu všemu řeknu a jak budu reagovat. Nyní už vše věděla. Pomalu přišla ke mně, podívala se mi do očí a takřka neslyšitelným hlasem řekla:

„Děkuji Ti, Hansi, že jsi mne takto seřezal! Budu si to do smrti pamatovat“.

„Není zač. A už buď hodná a nechoď za školu!“, dodal jsem, jako kdybych byl jejím skutečným otcem.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.3 / 5. Počet hlasů: 4

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *