|

Povídka “Sportovkyně”

S Danou už se to nedalo vydržet. Dokud se kolem nás motali ostatní lidi z oddílu,
tak se ještě krotila. Teď je ale vrchol sezóny za námi, na závodech jsme se
neumístily nejhůř, a tak nás bafuňáři poslali za odměnu na pár dní na odpočinek
na chatu. Je to malá chata, jako ostatně všechno, co oddílu patří. Na větší
prostě oddíl nemá peníze, takže jsme tam byly jen samy dvě. Jako v ponorce. A
tam se Dana projevila naplno.

Dana přišla do oddílu poměrně nedávno. Ze začátku neuměla nic, jako kterákoliv
jiná začátečnice. Zlepšovala se rychle, to je také ze začátku obvyklé. To až
později je každé sebemenší zlepšení vykoupené nekonečnými tréningy a litry potu.
Její vzestup byl ale přímo raketový. Stala se hvězdou oddílu tak rychle, že jsem
se ani nestačila divit. Přiznávám, nebylo mi to moc příjemné, jak snadno mne
sesadila z trůnu oddílové jedničky. Přitom nebyla lepší než já, neměla takové
výsledky. Přesto se všechno v oddíle najednou točilo jen kolem ní. Všechny si
otočila kolem prstu, najednou byla pro všechny nejdůležitější ona, a ne já. To
se stává, s tím bych se ještě smířila. Horší je, jak mi to dávala najevo.

Denodenně mi to dávala přímo sežrat, že jedničkou je teď ona a já že už jsem v
oddíle jen do počtu. Jen před lidmi se trochu krotila, ačkoliv jí nikdy žádný z
bafuňářů neřekl ani slovo výtky. Jak si na mně ale začala dovolovat teď v té
chatě, když jsme tady najednou byly samy, to už přesahovalo všechny meze. Hned
první den si ze mne udělala služku. Musela jsem vařit, uklízet po ní a ještě
jsem za to dostávala vynadáno. Už prý nejsem jednička, a proto mým úkolem,
stejně jako úkolem všech ostatních v oddíle, je pomáhat té hlavní, to znamená jí.
Že tím trenér myslel jen pomoc při tréningu a při závodech, to ji nezajímalo.
Musela jsem pomáhat vždycky, když si poručila. Když jsem odmítla, přinutila mne
násilím. Byla silnější, neměla jsem proti ní šanci. Jakmile to zjistila,
ztratila zábrany nadobro. Kdykoliv něco potřebovala, klidně si to vzala z mých
věcí. Když jsem něco potřebovala já, nedovolila mi vzít si nic. Všechny mé věci
už považovala za své a nedovolila mi na ně ani sáhnout. Ještě se ani nesetmělo a
mně už bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Kdoví, co by ji napadlo dál.

Odjet jsem nemohla. Dana mi už ani nedovolila převléct se do svého vlastního
oblečení, a v županu a pantoflích jsem přece nemohla jít nikam. Musela jsem
udělat něco jiného. Jen mne pořád nic nenapadalo.

Po televizi jsme šly spát. Dana si bez zaváhání celou dvojpostel zabrala pro
sebe, aby měla větší pohodlí, a mne nechala spát v křesle. Za chvíli už
spokojeně oddychovala, jako když ji do vody hodí, zatímco já vsedě v křesle
nezamhouřila oka. Když jsem ji tak viděla uvolněně rozvalenou napříč oběma
postelemi, s pažemi volně rozhozenými kolem těla, najednou jsem věděla, co musím
udělat.

Potichoučku, aby se neprobudila, jsem si přinesla švihadlo. Musela jsem všechno
stihnout dřív, než se probere. Opatrně jsem jí srovnala paže podle těla, a
jakmile se pohnula, tvrdě jsem jí dosedla na páteř a stáhla jí paže za záda.
Probrala se rychle, a přece pozdě. Přimáčknutá břichem k posteli, s pažemi
vyvrácenými do výše už jí ta její síla ani žádné chvaty nebyly nic platné.

“Co to má znamenat?!” zaječela výhrůžně, když si srovnala v hlavě, co se jí
stalo.

“Změna situace.” oznámila jsem jí. “Teď nejsme na závodech ani nic netrénujeme,
takže teď zas chvilku budu poroučet já.”

“Co si to dovoluješ? Okamžitě mne pusť!” ječela Dana. Nemohla se přitom ani
pohnout. Paže jsem jí držela hodně vysoko.

“Pustím, pustím, neboj!” řekla jsem smířlivým tónem. “Jen co si tě napřed trochu
zajistím.” Švihadlem jsem jí pevně svázala zápěstí k sobě dohromady a zajistila
několika uzly. Dana se pode mnou divoce zmítala, ale nedosáhla tím ničeho.
Chvilku jsem si ještě její bezmocnost nohama vychutnávala, a pak jsem ji pustila
a slezla z ní.

Dana se přímo vymrštila na nohy. Svíjela se jako červ, aby si dohlédla na ruce
za zády a podívala se, co se jí tam s nimi stalo. Chvíli se pokoušela vyrvat si
ruce ze švihadlového smotku. Pak se najednou bez varování vrhla na mne. Tak, jak
byla. S rukama spoutanýma za zády.

Podcenila jsem ji. Zapomněla jsem, proč se Daně říká “princezna bojovnice”. Dana
se nikdy nevzdává. Myslela jsem si, že se svázanýma rukama už mi nic udělat
nemůže. Mohla. Zapomněla jsem, že existuje kick-box. Zasypala mne kopanci, před
nimiž jsem nestačila uhýbat. Hodně jsem jich schytala, než jsem se vzpamatovala
a podařilo se mi jednu nohu jí chytit. Pak už byla neškodná. Poskakovala přede
mnou na jedné noze s rukama za zády a vypadala vztekle jako deset pekel. Bylo mi
jasné, že neškodná zůstane jen tak dlouho, dokud jí tu nohu budu držet.

Tohle jsem nečekala. Myslela jsem si, že když jí svážu ruce, že ji pak už
zvládnu docela snadno. Teď jsem poznávala, že jí budu muset nějak svázat i nohy.
Naštěstí jsme měli ještě i její švihadlo. Napřed jsem ji ale za tu nohu trošku
povodila po chatě. Poskakovala za mnou usilovně po jedné noze a asi to neměla
jednoduché, protože za chvilku jsem zaslechla její zrychlené oddechování. V
chatě moc místa nebylo, tak jsem vytáhla Danu ven. Její nohu jsem sevřela
pevněji a vyrazila jsem nocí po louce k lesu. Dana chtě nechtě skákala za mnou.

Byla dobře vytrénovaná, měla výdrž. Oddychovala ovšem jako kompresor. Hodně
dlouho jí to trvalo, než se konečně ozvala.

“Dost!” zasípala. “Prosím tě, už dost!”

Zastavila jsem se, otočila se a pomalu se vracela do chaty. Dana za mnou měla
čím dál větší potíže. Cítila jsem to na její noze. Šla jsem čím dál pomaleji, a
Dana mi přesto sotva stačila. Opravdu už měla dost. Došli jsme do chaty. Dana
padla na postel jako mrtvola obličejem dolů a ani se nepohnula. Bez odporu si
nechala svázat nohy svým vlastním švihadlem, jakoby to ani nevnímala.

“Co chceš?” zeptala se po chvíli.

“To, proč tady jsme. Užít si pár dní klidu a pohody.”

“A co já?”

“Ty mi v tom už nebudeš překážet.”

“Co se mnou uděláš?”

“To uvidíš. – A pocítíš.” V té chvíli jsem ještě nevěděla, co s ní chci udělat.
Určitě jsem ale nechtěla tuhle příležitost nechat nevyužitou. “Ty mne už hodně
dlouho sereš.” oznámila jsem jí. “Teď si to trochu vynahradím. A postarám se,
abys taky něco zažila.”

Dana se znova pokusila roztrhnout švihadlo na zápěstí nebo se z něj aspoň nějak
vyvléci. Stále to byla princezna bojovnice, i když teď svázaná. Nikdy by mne
nenapadlo, co všechno těma rukama za zády dokáže a kam všude si jimi dosáhne.
Pomáhala si celým tělem, ale s tím švihadlem nehnula. Šikovná a ohebná byla, až
jsem ji musela mimoděk obdivovat. Já bych to nedokázala, já tak pružná nejsem.
Nicméně švihadlo jí drželo ruce za zády spolehlivě. Na něj ani ty její gumové
klouby nestačily. Poznala jsem, že se nemusím ničeho obávat. Začínalo se mi to
líbit, jak usilovně se snažila o nemožné s pažemi vykroucenými za záda a se
svázanými Achillovkami. Jen mi trochu vadilo, že je oblečená v noční košili,
takže nemohu vidět do detailů, jak se snaží.

To se ovšem dalo snadno napravit. Přinesla jsem si nůžky a sedla jsem Daně na
záda. Dana znehybněla. Možná překvapením, možná proto, že pod mým tělem už jí
nezbylo moc prostoru k pohybu. Chtěla jsem tu košili z ní dostat dolů a proto
jsem ji musela na ní rozstříhat. Hlavně rukávy, protože jinak se z nich její
svázané ruce dostat nedaly. Dana to pochopila po prvním střihnutí.

“Co to děláš?!” vyjekla. “To přece nemůžeš!”

“Chceš mi v tom nějak zabránit?” zachechtala jsem se a vyvrátila jsem jí paže
nahoru až do svislé polohy.

“Jau!” vykřikla Dana. “Vykloubíš mi ramena!”

“S radostí.” ujistila jsem ji. “Jestli budeš dál kecat tímhle tónem, tak ti je
vyvrátím až pod nos!”

“Ale to ne – ” najednou se zarazila Dana. “Jak potom budu trénovat?” pokračovala
tónem znatelně uctivějším.

“Nijak. Je přece po sezóně.” oznámila jsem jí. “Teď ty ramena na nic potřebovat
nebudeš. – A za dva za tři měsíce se ti vykloubená ramena zahojí, takže na
příští sezónu budeš moci trénovat jako dřív.”

Dana už neřekla nic. Jen jsem pod sebou cítila, jak napíná celé tělo a pokouší
se vyvrácenými pažemi nějak pohnout. Držela jsem ji za zápěstí a nedovolila jí
nic. Bylo to snadnější, než jsem čekala. Dana se pode mnou namáhala ze všech sil
a já všechny výsledky jejího usilovného snažení mohla likvidovat možná i jedním
prstem.

“Máš to marné!” řekla jsem jí po chvíli, a zaznělo to posměšně.

Dana už taky pochopila, že si ramena neubrání, a uvolnila se. Ležela teď pode
mnou nehybně a odevzdaně čekala, co jí s rameny udělám.

Nechtěla jsem jí ty ramena lámat. Alespoň pokud se bude dobře chovat. Nechala
jsem ji tedy chvíli čekat na to, co se jí s nimi stane, a pak jsem jí paže
pustila. Ramena jsem jí nechala netknutá. Pokračovala jsem v rozstřihávání
rukávů.

Dana se vzdala odporu. Možná ze strachu o ramena. Ležela uvolněně a tiše. Jak
nůžky postupovaly, vynořovaly se pod nimi Daniny pěkně tvarované, výkonné, leč
nyní bezmocné paže. Rozstřihla jsem jí oba rukávy až ke krku. Teď už by se z ní
košile dala stáhnout, to by ale Dana musela vstát, a mně se na ní sedělo docela
dobře. Tak jsem jí rozstříhala košili i na zádech. Cucky jsem odhrnula stranou a
z nich se vynořil Danin trup. Pěkně opálený, krásně vypracovaný, s jemnou kůží,
pod níž se jasně rýsovaly hrbolky páteře, lopatky a všechny ostatní detaily.
Uvězněný mezi mými stehny a s pažemi svázanými dohromady vypadal přímo nádherně.

“Co se mnou chceš udělat?” zeptala se Dana už docela pokorně.

“Schladit si na tobě žáhu.” oznámila jsem jí. “Za to všechno, co jsi ty dělala
mně. – A pak si tě taky trochu vychovám. Abyses ke mně příště chovala jinak než
doposud.”

Vzala jsem do ruky její loket, protože se k tomu přede mnou přímo nabízel, a
zaryla jsem jí na něm palec do brňavky. Pěkně plnou silou. Dana sebou trhla a
tiše zavyla. Nepolevila jsem a ryla jí do lokte dál. Dana se pode mnou křečovitě
napjala a přestala dýchat. Cítila jsem nohama každé její sebemenší hnutí. Dana
zatínala zuby a zadržovala dech, aby nedala najevo, co prožívá. Nemusela. Z
mimovolných záškubů jejího těla se to dalo uhodnout. Napadlo mi vyzkoušet, jak
dlouho dokáže ten dech zadržovat a co udělá pak. Promačkávala jsem jí tedy loket
dál, jak nejhlouběji to šlo. Po chvíli jsem druhou rukou přibrala i ten druhý.
Dana citelně ožila a škubala sebou teď mnohem zřetelněji. Konečně z ní vyrazil
vzduch jako při explozi a Dana s bolestným úpěním začala lapat po dechu.

Ty zvuky se mi zalíbily. Vzala jsem ji tedy za vlasy a zvrátila jí hlavu nahoru
na záda. Teď měla ústa otevřená dokořán a nemohla už zatínat zuby. Druhou rukou
jsem jí znova rozmáčkla brňavku. Dana se dál snažila zadržovat dech, ale s ústy
dokořán se jí to už moc nedařilo. Vycházely z ní teď zvuky připomínající
kloktání a kvílení porouchaného vodovodu. Napínala paže, jako kdyby si tím mohla
ten nerv v lokti nějak chránit. Cítila jsem palcem ty napínající se šlachy v
jejím loketním kloubu, jenže byly kousek vedle a nijak mi nepřekážely, ať se
Dana snažila sebevíc. A že se snažila celým tělem! Dokonce zatínala pěsti, což
bylo těsně vedle těch spoutaných zápěstí obzvlášť roztomilé.

Ty pěsti jsem měla přímo v rozkroku. Najednou jsem pocítila, že tam dole nějak
vlhnu. Mít mezi nohama bezmocnou kroutící se Danu bojovnici a dělat si s ní, co
se mi zlíbí, byl příliš silný zážitek. Rychle jsem se rozhodla, že se nebudu
nijak omezovat. Ten zážitek může být ještě silnější.

“A teď mně uděláš to nejlepší, čeho jseš schopná.” poručila jsem Daně a
poposedla jsem si na ní tak, abych měla svoji rozevírající se lasturku právě u
prstů jejích rukou.

Dana se otřásla. Asi nepatřila do toho našeho antického cechu, možná se jí to
hnusilo, ale na tom přece nezáleželo. Mně se její tělo líbilo, a ona neměla na
výběr, takže nebylo co řešit. Dana to pochopila rychle, protože začala jednou
rukou ohmatávat můj rozkrok, aby zjistila, co ji čeká. Bylo to příjemnější, než
jsem čekala. Dana mi jezdila prsty po vnitřní straně stehen, po podbřišku i po
lasturce všude, kam až rukou omezenou pouty dosáhla. Na předloktí se jí
viditelně pohybovaly svaly a napínaly se šlachy vedoucí pod pouta. Bylo
vzrušující sledovat námahu jejích rukou pohybujících se v poutech. Tohle jsem
ještě nezažila. Bylo to nádherné. Dana nemohla nic vidět, ale po hmatu se
orientovala na mém těle po chvíli už docela dobře. Věděla sama, co mi má dělat,
nic jsem jí nemusela přikazovat. Snažila se poctivě. Hrozba vykloubení ramen
působila spolehlivě. Bylo to čím dál krásnější. Dana mi systematicky
zpracovávala ty nejcitlivější místa. Jako žena přesně věděla, které to jsou.
Nevím, jak se při tom tvářila sama, a ani mne to nezajímalo. Sklonila jsem se k
ní a pak jsem si jí rovnou lehla na záda. Teď jsem navíc břichem cítila i
všechny pohyby svalů a šlach na jejích předloktích. Do ňader se mi zabořily její
lopatky trčící jí ze zad vystouplé v důsledku spoutání rukou. Objala jsem ji
pažemi kolem krku, abych se k ní mohla přitisknout ještě těsněji. Dana začala
trochu chroptět, ale snažila se dál. Bylo to tak úžasné, že se to ani popsat
nedá. Bylo to poprvé, co jsem něco takového zažila. Ne to, co mi dělala prsty.
To jsem už znala. Ale to, že jsem tiskla pod sebou její vypracované a přesto
bezmocné tělo nezkrotné princezny bojovnice, cítila její drsná pouta a každý
její pohyb v nich, její těžký namáhavý dech, slyšela její tiché chrčení v
zúžených dýchacích cestách, které jsem jí asi nějak utlačovala, před očima měla
její vlasy ode mne důkladně pocuchané, které si nemohla sama upravit, to všechno
bylo tak nezvyklé a neznámé, až se mi svíraly vnitřnosti.

Udělala jsem se tak úžasným způsobem jako ještě nikdy. A Dana pokračovala dál.
Nepřestávala. Pochopitelně. Nedostala k tomu rozkaz. V té fantastické chvíli
jsem nebyla schopná ji něco přikázat, a později už se mi nechtělo. Pořád to bylo
příjemné. I když to nejlepší už bylo pryč, rozvalovala jsem se na Danině těle
dál jako na gauči, chodidlem jsem si pohrávala s pouty na jejích kotnících a
její prsty stále se pohybující v mé lasturce byly docela pěkným doplňkem.

A pak už to nebyl jen doplněk. Pocítila jsem, že ta nádhera se vrací. Pode mnou
se mohutně a těžce vzdouval Danin hrudník, zatížený mojí vahou, pod ňadry se mi
pohybovaly její trčící lopatky podle toho, jak Dana pilně obsluhovala moji
lasturku a pouta jí v tom překážely. Okraj jedné lopatky jí pod kůží jezdil
přímo přes mou prsní bradavku. Blaho se mi rozlévalo po celém těle. Udělala jsem
se tak postupně ještě třikrát. Pak už mne začala přemáhat ospalost. Přecejenom
bylo hodně pozdě v noci, a den byl náročný. Dana ovšem pracovala neúnavně stále
dál a dál. V poutech pode mnou ostatně nic jiného dělat ani nemohla, a přestat
si netroufala, i když už to nebylo zapotřebí. Ležela jsem na ní už jen v jakémsi
blaženém polosnu. Pohyby její ruky jsem v rozkroku cítila stále, pořád to bylo
příjemné, pohyby Daniných vztyčených lopatek pod mými prsy také, ale ta pravá
nálada už se vytratila. Bylo na čase to ukončit. Však zítra je taky den, a Daně
ty ruce hned tak nerozvážu.

Jen jsem musela Danu někam uklidit. Na posteli zůstat nemohla. To bych neměla
klidné spaní. Tak jsem ji popadla za vlasy a stáhla ji s postele dolů. Pravda,
asi by i v poutech dokázala slézt sama, kdybych jí poručila, ale takhle to bylo
jednodušší a pro ni nepříjemnější. Za vlasy jsem ji také odtáhla po zemi ke
dveřím. Nebylo to tak těžké. Dana se usilovně odrážela spoutanýma nohama od země
a poskakovala za mnou vsedě po zemi tak, aby nevisela z mé ruky za vlasy plnou
vahou. Vlastně dolezla ke dveřím sama, já jsem jí za vlasy jen určovala směr. U
dveří jsem ji zvedla do kleku. Zase stačilo jen ji za vlasy lehce nadzvednout a
ona už se sama rychle přetočila tak, aby se mohla opřít o zem koleny. Pak jsem
jí přitáhla hlavu ke klice dveří.

“Zakousni se do toho!” poručila jsem jí, a když otevřela ústa, nečekala jsem ani,
až poslechne, a sama jsem jí hlavu navlékla otevřenými ústy na kliku. Kov jí v
hloubce úst narazil na zuby a Dana se zakousla do kliky jako do rohlíku. Teď
jsem potřebovala něco na přivázání. Do oka mi padla vázačka z Danina domácího
županu, v němž tady večer chodila. Zašla jsem si pro ni. Dana zůstala u dveří na
chvilku sama, ale dál poslušně zatínala zuby do kliky a jen mne sledovala očima,
protože kvůli klice v ústech nemohla otáčet hlavou. Byla už pěkně zkrocená, ale
přivázaná být musela i tak. Přehodila jsem jí vázačku přes ramena, za šíji jsem
Danu vázačkou přitáhla blíž tak, aby měla kliku v ústech úplně celou, a pak jsem
vázačku zavázala na uzel kolem té druhé kliky na opačné straně dveří. Dana teď
nemohla pustit kliku z úst, protože vázačka na šíji jí nedovolovala couvnout
hlavou od kliky.

“A teď hryzej!” poručila jsem jí. Dana na mne koukala a ani se nepohnula. Možná
nepochopila, co mne právě napadlo. “Hryzej kliku!” zopakovala jsem jí. “Přežvykuj!”

Teď už Dana pochopila a začala přežvykovat. Ozvalo se cvakání zubů o kov, občas
to zaskřípělo. Spokojeně jsem si zalezla do postele. Mít celou dvojpostel jenom
pro sebe bylo opravdu fajn. Krásně jsem si lebedila, když škrábání Daniných zubů
o kliku najednou utichlo.

“Co je?!” křikla jsem do tmy. “Kdo ti dovolil přestat?! Když ti poručím hryzat,
tak budeš hryzat tak dlouho, dokud neřeknu Dost! Jasné?”

Škrábání zubů o kov se ozvalo znova a já se při něm blaženě schoulila pod dekou
do klubíčka a pomalu usínala.

Někdo naklepával kosu. Rychlé rytmické zvonění se neslo nad loukami a já se
zvolna probouzela. Louky zmizely spolu se snem, ale naklepávání kosy zůstalo.
Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem v chatě, pochopitelně, ale to rytmické
bušení na kov zde bylo stále a bylo překvapivě silné. Pomalu jsem si vybavovala,
co se včera v noci stalo. Dana! Co je s ní?

Klečela u dveří tak, jak jsem ji tam v noci nechala. Paže i nohy měla trochu
promodralé a třásla se jako ratlík. Konečně jsem pochopila, co byly ty zvuky.
Dana zimou cvakala zuby do kliky. Ráno bylo dost chladné a ona měla na sobě
jenom pouta, která ji asi moc nehřála.

Odvázala jsem ji od dveří. Pouta na rukou i na nohou jsem jí nechala, aby nebyla
úplně nahá. Na klice zůstaly otisky jejích zubů, vlhkost od jejího jazyka a
lehké škrábance po jejím nočním ohryzávání kliky. Dana teď cvakala zuby
naprázdno. Na můj povel se postavila na spoutaných nohou, ale chvěla se tak, že
se na nich nálem neudržela. Musela se nějak zahřát, tak jsem jí poručila, aby
skákala sounož na spoutaných nohou kolem stolu, a to co nejrychleji. Sama jsem
si zase zalezla do vyhřáté postele, protože bylo opravdu chladno. Odtud jsem
pozorovala Danino poskakování a popoháněla ji, když ochabovala.

Když už nemohla, naordinovala jsem jí jinou rozcvičku. Předklon, záklon,
předklon, záklon, dřep, vztyk, dřep, vztyk, úklony do stran, prostě všechno, co
se dá dělat i v poutech. Až jsem se sama divila, jak vydatně si může člověk
zacvičit, i když má ruce i nohy svázané. I ty spoutané ruce si Dana trochu
procvičila zapažováním a ohýbáním paží v loktech. Dana zápasila s pouty, jak se
dalo. Zpočátku byla nemehlo non plus ultra. Tatam byla její vznešená elegance
každého pohybu. Na svázaných nohou udržovala rovnováhu jen s největšími obtížemi.
Nezapřela ale svoji inteligenci. Nepochybně přemýšlela o tom, co jsem jí
poroučela, a po chvilce sama vždycky objevila, jak co udělat a co všechno se jí
může podařit. Učila se rychle a zvykala si na pouta jako na druhou přirozenost.
Také už se jí do paží i do nohou vrátila normální barva. Zaručeně už jí teď
nebylo zima. Nicméně rozcvička pokračovala. Poručila jsem jí posadit se na zem a
natáhnout nohy před sebe. Pak cvičila leh – sed – předklon – sed. Když mne to
přestalo bavit, musela prohýbat tělo nazad do výšky opřeny rukama za zády o zem.
Musela v leže na zádech přednožovat, zvedat svázané nohy do výše a spouštět zpět
na zem. Poprvé se při tom se vztyčenýma nohama převalila na bok. Pro větší
stabilitu potřebovala víc roztáhnout od sebe lokty, jimiž se opírala o zem. V
tom jí ovšem bránila spoutaná zápěstí. Nechala jsem ji, ať na to přijde sama,
jak to má udělat. Prohnula se v zádech, aby mohla pohnout rukama, posunula si je
pod tělem nahoru blíž k lopatkám, čímž se jí lokty skutečně trochu roztáhly od
sebe, a znovu nalehla zády na ruce. Zašklebila se bolestí, ale protože jsem jí
nedovolila přestat, musela pokračovat dál.

Nakonec se naučila dělat v poutech všechno, co mne napadlo. To už jsem vyloženě
zkoušela, co všechno ještě dokáže v poutech udělat. Musela mi předvést třeba
svíčku a most. Pak jsem jí přikázala vstát. Byla jsem zvědavá, jak zvládne tohle.
Dana se na zemi posadila, vzepřela se spoutanýma rukama za zády, prohnula se
břichem vzhůru, ale tak rychle, že se po odrazu rukama o zem elegantním
bleskurychlým švihem skoro vymrštila do vzduchu. Málem přepadla dopředu do kleku
na kolena, ale vybalancovala to poskokem na spoutaných nohou dopředu, a stála –
ani ne za půl sekundy. Bylo to tak rychlé, že to vypadalo jako náhoda. Tak jsem
Daně poručila lehnout a postavit se znova. Byl na to tak pěkný pohled, že to
musela zopakovat ještě několikrát. Pak mne to přestalo bavit, protože jsem
dostala hlad.

Vylezla jsem z postele a uvařila jsem si snídani. Dana stála v koutě, koukala na
mne, jak se cpu, polykala naprázdno, ale nedala jsem jí nic. Se svázanýma rukama
by stejně nemohla jíst. Cvičit v poutech se dá, ale jíst ne.

“Mohla bych dostat aspoň napít?” zeptala se Dana tiše a opatrně, když všechno
jídlo před jejíma očima zmizelo a na ni nezbyl ani drobek. Zadívala jsem se na
ni pevně rozhodnutá nedat jí ani kapku a místo toho jí vynadat za takovou
troufalost. Pak mne napadlo něco jiného. Jen ať se trochu potrápí v těch poutech.
Na stůl jsem jí postavila sklenici vody.

“Jak – ” začala Dana, a pak se zarazila. Správně pochopila, že víc pro ni
neudělám a dál že si musí poradit sama, protože kdyby něco namítala, tak tu
sklenici zase vyleju. Chvíli nad sklenicí váhala, pak se předklonila a uchopila
její okraj do zubů. Rty obemkla okraj sklenice a z horního rtu vytvořila jakousi
nálevku. Pak začala zvedat hlavu i se sklenicí pomalu vzhůru. Sklenice stoupala,
ve vzduchu se nakláněla, tekutina v ní dorazila Daně k ústům. Dana nassávala
vodu přes horní ret, cedila ji přes zaťaté zuby, v nichž přitom pevně držela
sklenici za okraj, pomalu a opatrně zakláněla hlavu se sklenicí tak, aby jí voda
stále zaplavovala trychtýř horního rtu, ale přitom se jí nepřelila přes okraj
rtů a nepobryndala ji. Vody ve sklenici rychle ubývalo. Dana s rukama za zády
vyssála vodu ze sklenice až do dna, zaklonila hlavu a efektně obrátila sklenici
v zubech dnem vzhůru. Ani jediná kapička jí neukápla, a sklenice byla prázdná.
Dana se zase pomalu předklonila a opatrně položila sklenici před sebe na stůl.
Vždycky byla šikovná, ale tohle mne trochu překvapilo. Podařilo se jí to celé
tak bezchybně, až jsem z toho měla pocit, že mne vlastně převezla.

“A teď ukliď se stolu!” poručila jsem jí, abych zakryla rozladění.

Danu ten rozkaz sice překvapil, ale nenamítla už ani slovo. Třemi poskoky se
těžkopádně otočila, svázanýma rukama za zády opatrně nahmatala na stole sklenici
tam, kam ji předtím ústy položila, a neobratně s ní odskákala. Stejně naslepo,
jen po hmatu, našla za zády umývací dřez a sklenici do něj odložila. Pak se
vrátila ke stolu pro ostatní zbytky od mé snídaně. Dívala jsem se na ni, jak
poslušně pracuje a jak moc jí při tom pouta překáží, a dobrá nálada se mi
vracela. Ten pohled na spoutanou Danu byl přímo balzám na duši. Tak tahle ženská
mi způsobila tolik nepříjemností! A přitom stačí dvě švihadla a rázem je všechno
v pohodě. Jak jednoduché!

A pak jsem si všimla, že to švihadlo na jejích zápěstích není uvázané tak, jak
jsem to včera večer udělala. Opravdu, jeden uzel tam chybí a ty volné konce s
držadly jsou delší! Dana se v noci, když jsem spala, pokusila si ty ruce
osvobodit! Ano, princezna bojovnice si nedá pokoj, ani když je spoutaná. Věděla
jsem, že je šikovná, ale že má ruce tak ohebné a obratné, že na ten uzel dosáhne
a dokáže ho rozvázat, to mne nenapadlo. Naštěstí další uzly měla na hřbetní
straně zápěstí a tam už si ani při největší obratnosti nedosáhla.

“Cos to dělala s tím švihadlem?!” pustila jsem se do ní rázně. “Lehni!”
rozkázala jsem jí a ukázala prstem na zem před sebou.

V Daně viditelně hrklo. Okamžitě věděla, co se stalo. Až příliš poslušně
přiskákala ke mně, klekla přede mnou a převalila se na zem. Nemilosrdně jsem ji
šlápla na záda mezi lopatky a chybějící uzel na švihadle zase zavázala. Pak jsem
ji podebrala nohou a převrátila na bok. Beze slova, za naprostého ticha, ale
Dana i bez rozkazu poznala, co chci, a spolupracovala jako zjednaná. Stačilo jen
se jí dotknout špičkou nohy a už ležela na boku. Prs vespod se jí tak pěkně
rozložil na zemi, že se to přímo nabízelo. Podpatkem pantofle jsem jí s gustem
šlápla na prsní bradavku. Dana zaječela bolestí, až okna zadrnčely.

“Tak tohle si dovolovat nebudeš!” zaječela jsem na ni zase já, když jí došel
dech a ztichla. “Když ti svážu ruce, tak je budeš mít svázané tak dlouho, jak já
uznám za vhodné! Jak tě to vůbec mohlo napadnout, chtít si je rozvázat sama?!
Bez mého rozkazu?!”

Dana se pokusila uhnout a osvobodit si bradavku zpod mého podpatku. Bezúspěšně,
stála jsem jí na ní pevně. Jen se jí ňadro protáhlo do délky a do špičky. “Těch
švihadel se už ani prstem nedotkneš!” pokračovala jsem. “Budeš čekat se
svázanýma rukama tak dlouho, až se já rozhodnu rozvázat ti je sama! Jasné?!”

Zvedla jsem patu a uvolnila jí bradavku. Dana se hbitě překulila na břicho, aby
si chránila prsa aspoň tělem, když nemohla rukama. “Jestli na těch švihadlech
uvidím sebemenší změnu, tak ti rozšlápnu i tu druhou ozdobu!” ujistila jsem ji.

Dana u mých nohou tiše skučela bolestí. Rázně jsem se jí posadila na záda mezi
nadloktí. Vzduch jí prudce vyletěl z plic a Dana zmlkla. Pak už se pod mou vahou
nadechovala trochu obtížněji, takže neplýtvala vzduchem na žádné zbytečné zvuky.

“A teď mi pěkně povíš, co máš s Tondou. Co jsi s ním udělala.” poručila jsem jí.
Tonda byl můj trenér. Její ovšem bohužel taky.

“Nic!” vyrazila ze sebe Dana silou mojí váhy. “Nic s ním nemám!” a zase se
začala těžce nadechovat a nadzvedávat mne tím.

“Nekecej nesmysly! Co jseš v oddíle, je Tonda úplně jiný!”

“Za to já nemůžu! – ” Zase chvíli nadechovala. ” – To je jeho věc!”

“To není jeho věc! To je taky moje věc! Je to můj trenér! Co jsi ho zblbla, už
se mi tolik nevěnuje. Jasně cítím, že už nerostu tak, jak bych mohla. Vím, že
mám na víc, ale nevím, jak toho dosáhnout. Honza už mi to neřekne!”

“Nemáš na to! Už nejseš jednička! – – Smiř se s tím, že já jsem lepší!”

“Nejseš lepší! Jseš jenom drzejší. Čím jsi Tondu oblbla?”

“Ničím! Třeba se mu líbím víc! – – Jsem přece pěkná!”

Ano, Dana byla opravdu pěkná holka. V obou významech těch slov. Všichni chlípáci
na ní mohli oči nechat, a ona se nijak neupejpala. Jenže Tonda přece takový
nebyl! Tondovi přece vždycky šlo jen o sport, o výsledky na závodech a především
o co nejlepší činnost oddílu!

Vzala jsem Danu pod sebou za vlasy a zvedla jí hlavu kam až to šlo.

“Nevykládej nesmysly!” obořila jsem se na ni. “Tondu znám déle než ty! Tohle na
něj neplatí! Co jsi s ním udělala?!”

Dana vydala jakýsi zvuk, kterému nebylo rozumět. Držela jsem jí hlavu tak
zakloněnou, že s ústy dokořán nemohla normálně artikulovat. Pokoušela se něco
říct, ale nebylo poznat, co to má být.

Vstala jsem z ní a zvedla ji za vlasy vzhůru. Dana se prohnula v zádech co
nejvýš, takže vypadala jako tuleň. Nestačilo to, nemilosrdně jsem ji zvedla
ještě výš. Teď už visela za vlasy a vyklouzlo jí bolestné zaúpění. Rychle
skrčila spoutané nohy pod tělo, aby se jimi mohla opřít o zem. Nechala jsem ji
kleknout na kolena, nechtělo se mi držet váhu celého jejího těla v ruce příliš
dlouho.

“Tak jak to bylo?!” udeřila jsem na ni znova. Teď už mohla mluvit.

“Nijak!” prohlásila mi do očí. “Nic nebylo! Nesváděla jsem ho!”

“Ještě abys ho sváděla! Tak co jsi s ním dělala?”

“Nic! Já nemůžu za to, jak tě vede. On je trenér, on musí vědět, co potřebuješ.
Pokud se ti něco nelíbí, tak musíš jít za ním. U mne jsi na špatné adrese!”

“Myslím, že jsem na moc správné adrese!” ujistila jsem ji a popotáhla jsem ji za
vlasy o kus kupředu. Na kolenou svázaných nohou mne nemohla následovat, takže
přepadla kupředu a zase visela za vlasy v mé ruce. Bolestně se šklebila a
neodpovídala.

“Myslím, že víš velice dobře, proč mne Tonda zanedbává.” zatřepala jsem s ní
trochu. “Chceš ho ulovit, chceš ho mít jen sama pro sebe, a tak jsi ho nějak
zblbla. Jak to bylo?! Cos s ním udělala?! Mluv!”

“Nic jsem s ním neudělala, o ničem nevím!” ucedila Dana, protože zatínala zuby
bolestí. “To si vyřiď s Tondou, já s tím nemám nic společného!”

“S čím nemáš nic společného?!” chytila jsem ji za slovo.

“S ničím! Já s Tondou nic nemám, věř mi! Já za nic nemůžu!”

Nedostala jsem z ní nic. Visení za vlasy s ní nehnulo. Musela jsem vymyslet něco
jiného. Jen jsem nevěděla, co. Usoudila jsem tedy, že bude lepší věnovat se
zatím něčemu jinému. Však mi Dana neuteče. Svázaná je dobře, a v těch poutech
může klidně počkat, až mne nepadne něco, co bych jí mohla udělat.

Jen jsem ji nechtěla nechat ležet na zemi jen tak. Už si na pouta zvykla a
naučila se docela dobře se pohybovat i na těch svázaných nohou. Nechtělo se mi
hlídat ji, kdyby si něco usmyslela. Lepší bude někam ji přivázat. Ke klice ale
ne. To šlo v noci, když jsem spala. Ve dne by mi tam Dana překážela a zase by mi
tu kliku poslintala. Ve dne není potřeba postel, takže přes den může být Dana
vždycky přivázaná tam.

Odtáhla jsem ji tedy k posteli. Přemísťovat svázanou Danu za vlasy bylo mnohem
snadnější, než by se na první pohled zdálo. To už se Dana také naučila, jak se
má odrážet svázanýma nohama a rukama od země, aby nebyla tažená za vlasy moc
silně. Prostě jsem ji držela v ruce jako kufr a pomalu šla kupředu. Dana se za
mnou zmítala a posunovala se po zemi tak usilovně, že skoro i stačila rychlosti
mé chůze. Žádnou námahu mne to nestálo. Dana se sama ze všech sil snažila, abych
ji nemusela táhnout moc velkou silou.

Pokud si myslela, že se bude celý den rozvalovat na posteli, tak se spletla.
Nechala jsem ji na zemi vedle postele a postavila jsem si ji zase na kolena do
kleku zády k pelesti. Pak jsem jí ruce za zády zvedla nahoru a přivázala jí je k
horní tyči pelesti. Volné konce švihadla, které jí visely od zápěstí, k tomu
byly jako stvořené. Kousek jsem odstoupila a zálibně si prohlédla své dílo.

Postel byla trochu vyšší, takže Dana u ní musela klečet poněkud shrbeně s rukama
zapaženýma skoro vodorovně. Zápěstími se shora opírala o pelest postele. Prsty
rukou jí trčely do prázdna, nehrozilo žádné nebezpečí, že by se mohla odvázat. I
když byla velice šikovná a klouby měla hodně pohyblivé, teď těmi prsty zaručeně
na nic nedosáhne. Když mi včera tyhle ruce obsluhovaly moji lasturku, byla
jejich šikovnost a pohyblivost docela příjemná. Teď jsem na to náladu neměla,
takže teď ta šikovnost nebyla zapotřebí. Vypadá to ale pěkně, když takové
šikovné a obratné ruce jsou pevně svázané dohromady a trčí do prázdného prostoru,
kde jim ta šikovnost není nic platná. Ještě jsem Daně sáhla na tep na zápěstích.
Byl normální, silný, pravidelný. Pouta jí nijak neomezovala krevní oběh. I její
ruce měly normální barvu, neotékaly ani nebledly. Nic špatného se Daně nedělo.
Klidně ji tady mohu takhle nechat pár hodin bez dozoru bez obav, že by se jí
stalo něco nenapravitelného. Dana byla vytrénovaná sportovkyně, zdatná a
houževnatá, ta těch pár hodin i v takové nepohodlné pozici vydrží přivázaná jako
nic.

Pohodlně jsem se rozvalila do křesla na terase a uvažovala nad naší situací.
Danu si nechám svázanou po celou dobu, co tady v chatě budeme. Nemělo cenu ji
rozvazovat, s tím by byly jen zbytečné potíže. K životu toho moc nepotřebuje, a
co potřebuje doopravdy, to se naučí zvládat i svázaná. Snadno a ráda. Ani ji k
tomu nebudu muset nutit. Pár dní prožitých v poutech jí jenom prospěje. Aspoň si
pak už nebude na mně tolik dovolovat. A co má s Tondou, to mi za tu dobu
zaručeně řekne. O to už se postarám.

Zevnitř se ozval nějaký šramot. Nakoukla jsem přes dveře, co tam Dana dělá.
Kroutila se, jak jen v poutech mohla. Od nepohodlné polohy, v níž byla přivázaná,
ji už asi bolelo tělo. Pokoušela se nějak se v poutech protáhnout a najít
nějakou jinou polohu, kterou by jí pouta dovolily. Stále na kolenou dosedla na
paty. Musela se přitom předklonit obličejem až ke kolenům, aby si nevyvrátila
ramena. Chvíli tak zůstala s hlavou svěšenou málem až na zem a pak se zase
narovnala. Asi si chtěla narovnat záda a ohnout je na chvilku zase na opačnou
stranu. Na to ale klečela koleny moc daleko od postele, a se svázanýma nohama se
nemohla posunout po zemi o těch pár centimetrů, které by potřebovala. Pokusila
se sice trochu se zaklonit, ale rychle toho nechala. To by si asi opravdu
vykloubila ramena. Poskládala se do jakési polohy, která nebyla ani normálním
klečením, ani sedem na patách, ale něco mezi tím. Napůl klečící, napůl pověšená
za ruce napínala stehna, aby udržela zadek čtvrt metru nad zemí, a střídavě
narovnávala a ohýbala záda.

Vrátila jsem se zpátky na terasu. Takhle rozcvičovat se směla Dana podle libosti.
To mi nevadilo. Nebyl důvod jí to zakazovat. Naopak jsem byla ráda, že si Dana
dovede poradit i v takové situaci. O to déle jsem ji tam mohla nechat přivázanou
a nestarat se o ni. Docela se mi to líbilo, jak pěkně se všechny ty potíže s
Danou vyřešily. Ještě včera to vypadalo, že pobyt na chatě s Danou bude příšerný.
Dnes se zdálo, že se svázanou Danou bude velice příjemný. Začetla jsem se do
knížky, kterou jsem si s sebou na chatu přivezla. Včera jsem se k ní nedostala,
Dana mi ji prostě sebrala. Přitom sama si také nějaké čtení přivezla, ale to
moje se jí pak líbilo víc. Teď už si ovšem nepřečte nic. Teď má a ještě bude mít
docela jiné starosti. A já si zatím pěkně v klidu budu číst.

Byla to pohoda, jakou jsem původně ani nečekala. Až později mne z ní začaly
vyrušovat jakési občasné temné rány z vnitřku chaty. Dana prostě nevydržela ani
chvíli v klidu, ani když byla svázaná. Vždycky měla tolik energie, že nedokázala
chvilku posedět na místě. Pořád musela něco dělat. Teď jí v tom ty pouta asi
dost překáží. Proto také jsem nepokládala za nutné jít ji zkontrolovat.
Spoléhala jsem, že ty švihadla ji udrží v klidu a pořádku. Napřed jsem si
dočetla kapitolu, a až teprve potom jsem se šla podívat, co to tam ta Dana v
těch poutech zase vyvádí.

Daně už ta nepohodlná poloha se zapaženýma rukama vkleče u postele hodně vadila.
Všemožně se snažila najít nějakou jinou polohu těla, která by byla možná při tom
způsobu, jakým jsem ji k posteli přivázala. V tom jí nejvíc bránily svázané nohy,
které jí neumožňovaly udělat krok a postavit se u pelesti tak, jak by
potřebovala. Všelijak se kroutila a svíjela a zase natahovala, jen se jí
nedařilo něčeho tím dosáhnout. Přitom to asi bylo dost namáhavé, protože
zhluboka oddechovala jako při plném výkonu na tréningu. S neuvěřitelnou
vytrvalostí také ohmatávala konečky prstů švihadlo na zápěstích. Tady ovšem
neměla šanci. Když jsem jí to švihadlo naposledy zavazovala, tak už jsem si
dávala pozor, abych všechny uzly udělala bezpečně mimo dosah jejích prstů. Jenže
Dana se už asi za každou cenu potřebovala aspoň na chvilku narovnat. Najednou se
opřela zadkem o pelest, křečovitě napjala stehna a vší silou se začala zvedat do
vzpřímeného stoje na spoutaných nohou. V prvé chvíli jsem si myslela, že to se
jí nemůže podařit, protože na to měla ruce uvázané příliš nízko. Tak vysoká ta
pelest nebyla, aby se vedle ní mohla Dana i s těma přivázanýma rukama rovně
postavit. Dana to ale vyřešila velice jednoduše: prostě celou tu postel
nadzvedla. Ovšemže ne rukama, protože nemohla uchopit do dlaní tu tyč, k níž
měla přivázaná zápěstí. Nadzvednutá pelest jí teď visela na poutech na hřbetní
straně zápěstí. Dana teď stála vzpřímeně, protahovala si záda, zakláněla hlavu a
šklebila se bolestí. Přece jenom už měla ruce svázané dost dlouho, asi už měla
od švihadla trochu otlačená zápěstí, a teď jí na těch zápěstích ještě navíc
visela celá postel. Přesto Dana pevně stála na nohou, a kdyby je neměla svázané,
určitě by dokázala chodit po místnosti a tu postel tahat za sebou. Dana prostě
měla sílu. Vždycky poctivě dřela v posilovně a vypěstovala si tam pěknou
výkonnost. Teď ovšem mohla tu sílu využívat jen na zvedání postele, a to mi
nevadilo. Ostatně dlouho to nevydržela. Po chvíli rovnání páteře znovu klesla na
kolena do předklonu a postel s temnou ranou dopadla na podlahu na své původní
místo. Tak tohle byly ty temné rány, co jsem slyšela na terase.

Teprve teď si mne všimla. Zvedla hlavu a zadívala se na mne s očekáváním a s
jakousi nadějí ve tváři. Chvíli tak na mne upřeně hleděla, než pochopila, že
jsem nepřišla proto, abych ji odvázala. Pak zase svěsila hlavu k zemi a začala
znova střídat postupně různé polohy těla, které jí uvázání vkleče dovolovalo.

Bylo to docela zajímavé, co všechno už vyzkoušela a co všechno s těmi švihadly
na rukou a na nohou zvládla. Já myslela, že se nebude moci ani hnout, když jsem
ji přivazovala. Zůstala jsem stát ve dveřích a dívala jsem se, jak se Dana snaží
a jak jí to jde. Takhle jsem ji ještě neviděla, a moc se mi to líbilo. S Danou
bylo na světě docela hezky, když byla svázaná. Bylo příjemné pomyšlení, že je
zcela odkázaná na mne, že sama může jen čekat, co s ní udělám nebo neudělám já.

Bylo na čase, abych jí opravdu něco udělala. Musela mi říct, jak to je s ní a s
Tondou doopravdy. Sama mi to asi bez mučení neřekne. Tak jsem si z kuchyně
přinesla louskáček na ořechy. Dana zvedla hlavu, všimla si, co nesu, a oči jí
povylezly s důlků. Upřeně pozorovala louskáček a s obavami napjatě čekala, co s
ním udělám.

“Tak co? Povíš mi, co mezi tebou a Tondou je?” zeptala jsem se ještě po dobrém.

“Nic mezi námi není! Trénuje mne, to je všechno!” skoro vykřikla Dana tvrdohlavě.
Těch několik hodin přivázání k pelesti postele ji tedy asi nepoučilo. Musela
jsem přitvrdit. Nastavila jsem si na louskáčku nejmenší možnou mezeru a nasadila
jsem ji Daně na palec jedné ruky. Dana sebou trhla a zachvěla se. Najednou jí na
předloktích začaly vystupovat a nabíhat velké modré žíly, které tam nikdy
předtím neměla. Jen mírně jsem stiskla louskáček, a Dana zaúpěla bolestí.
Pokusila se strhnou si louskáček z palce, ale to jsem jí nedovolila. Stačilo
stisknout silněji a Dana rychle pochopila, že o tohle se pokoušet nesmí.

“Tak co, teď už mi to řekneš?” zeptala jsem se klidně.

“Nemám co!” přidušeně zaúpěla Dana. Zaťala pěsti, napjala paže a celým tělem se
vzepřela proti pelesti, aby vyrvala ruce z pout. Marně, provazy švihadel jsou
pevné. Takovou sílu Dana přecejenom neměla. Stiskla jsem louskáček trochu
silněji. Dana vykřikla.

“Copak?” zeptala jsem se. “Ty mi chceš něco říct?”

“Není co!”

“Vidíš, a já si myslím, že je toho víc než dost!” Přitlačila jsem ještě víc.
Dana zaťala zuby a jen tiše zavyla. Vší mocí se snažila nedávat najevo, co cítí.
Už si všimla, že nejraději jí dělám to, při čem dala nějakým způsobem najevo,
jak moc ji to bolí. Teď se tedy snažila, aby na ní nebylo poznat, co cítí. Jen
jí to moc nešlo. Dávala to najevo už tím, že vší silou napínala celé tělo, div
se jí paže nepřetrhly. Ani to mi nevadilo. Švihadlo na zápěstích měla uvázané
tak natěsno, že jím ruce zaručeně neprotáhne. Tím jsem si byla jistá. Mohla jsem
si s ní pohrávat podle libosti. Na chvíli jsem jí louskáček na palci uvolnila, a
když se Dana uvolnila také, stiskla jsem jej znova. Dana vyjekla a znova vší
silou napjala všechny svaly v těle.

“Tak co? Stojí ti Tonda za to?” zeptala jsem se nevinným tónem. “Mám pokračovat?
Nebo mi něco povíš?”

“Nemůžu!” vypravila ze sebe těžce Dana.

“Nemůžeš? No vida, tak tady přece jenom něco je, co bys mně měla říct! A když
teď nemůžeš, tak počkám, až budeš moci. Já nikam nespěchám, však tady budeme
ještě dlouho. A zatím si můžeme takhle hrát.” Stiskla jsem louskáček silněji.
Dana sebou trhla a zakňučela.

Chvilku jsem si s ní pohrávala, ale Dana už neřekla nic. Ani už nereagovala tak
pěkně bouřlivě jako ze začátku. Asi už si zvykala. Bylo potřeba vymyslet zase
něco jiného.

Vzala jsem Danu za nadloktí a na vnitřní straně jsem jí zaryla prsty pořádně do
hloubky až na kost. Tam někde by měla mít nerv. Že jsem ho našla, to jsem
poznala podle toho, jak sebou Dana škubla. Trošku jsem jí ten nerv prohnětla.
Dana napínala paže, aby si ho chránila, ale moc jí to nešlo. Podle toho, jak
sebou cukala při každém pohybu mých prstů, jsem věděla, že jsem úspěšnější. Byla
to zábavná hříčka, já ale měla v plánu něco jiného.

Držadly louskáčku jsem Daně v podpaždí zaryla mezi žebra. Její vydatně zapažené
svázané paže k tomu přímo vybízely. Dana zaúpěla a zazmítala se, aby ucukla.
Neměla šanci, proto jsem ji držela za to nadloktí, aby nemohla uhýbat.

“Až budeš moci něco říct, tak se ozvi.” řekla jsem jí klidně a zaryla jsem jí
louskáček do sousední mezery mezi žebry. Dana se kroutila a vzpínala, ovšem
bezúspěšně. Prohrabávala jsem jí žebra louskáčkem téměř nerušeně. Dana měla sice
pěkně vypracované tělo, ale při zapažení měla ty žebra po stranách trupu krásně
přístupné. Také louskáček se osvědčoval líp, než jsem čekala. Těmi jeho držadly
bylo možné zarýt Daně do dvou mezer mezi žebry současně. Hladké zaoblené konce
kovových držadel jezdily Daně po těle mezi žebry jako po kolejích.

“Co chceš slyšet?” konečně se ozvala Dana.

“To jsem ti, myslím, vysvětlila už dost jasně.”

“Chceš slyšet o podpoře mladých talentů? To o tom Tonda mluví málo? Nebo snad
chceš slyšet, že jsem perspektivní naděje oddílu? Myslíš, že to Tonda málo všude
zdůrazňuje?”

“No a co? Já snad nejsem perspektivní?”

“To asi Tonda ví líp. Mám ti připomínat, že jsem mladší než ty?”

“To chceš říct, že už jsem moc stará?! Vždyť je mi dvacet, jestli to nevíš!”
Znova jsem Daně vztekle zaryla louskáčkem do žeber, až zavyla bolestí. “Pořád
ještě jsem lepší než ty! Ještě nikdy jsi mně neporazila, i když všichni v oddíle
skáčou jenom kolem tebe a mne si Tonda skoro ani nevšimne! Dovedeš si vůbec
představit, kam bych to mohla dotáhnout, kdyby mi Tonda pomáhal aspoň z poloviny
tak jako tobě?” Ještě jednou jsem Daně prohrábla žebra a ona se v poutech divoce
zazmítala a zaúpěla. “Neplácej nesmysly a spusť! Jak je to mezi vámi doopravdy?”

“Nijak!” vykřikla Dana. “Říkám ti pravdu! Nic mezi námi není! Jen mne trénuje!
Protože ty už nebudeš lepší! Nedělej si iluze! Já teď budu lepší! Smiř se s tím,
že už nejsi jednička!”

“To je nesmysl! Nikdy nebudeš lepší! Na mně prostě nemáš! Nechápu, co ti to
Tonda navykládal. Když i mně je jasné, že mne nikdy neporazíš, tak on to musí
vědět tím líp. Plácáš nesmysly! Chci slyšet pravdu!”

“Je to pravda! Nic už s tím nenaděláš!”

“To se ukáže! Však ty mi to nakonec řekneš!”

Znova jsem Daně systematicky rozryla všechny mezery mezi žebry odshora až dolů
pěkně jednu po druhé jako brázdy na poli. Dana se svíjela bolestí, napínala
všechny svaly na těle, rvala se s pouty jako lvice. Nic dalšího jsem se už ale
od ní nedozvěděla. Tak jsem ji vzala ještě z druhé strany. Tam měla žebra ještě
nedotčená. Bylo to poznat hned po první brázdě. Dana se tak divoce vzepjala, že
zase nadzvedla celou postel. Ovšemže tím mému louskáčku neunikla. Rozorávala
jsem jí žebra stejně důkladně jako předtím. S těma přivázanýma rukama si prostě
nemohla zakrýt žebra pažemi či jakkoliv jinak si je chránit, ať dělala co dělala.
Snažila se přitom jak mohla. Zkoušela všechno, co jen jí švihadla dovolily,
zápasila s pouty jako opravdová princezna bojovnice. Schoulila se na kolenou do
klubíčka, zjistila, že jí to není nic platné, tak se zase na kolenou narovnala
vzpřímeně, div si nevykloubila ramena, pak si sedla do dřepu v bláhové naději,
že by si snad mohla ochránit žebra stehny svázaných nohou. Pokoušela se uniknout
mému louskáčku všemi způsoby, kterých byla s přivázanýma rukama schopná. Znovu
padla na kolena a předklonila se hlavou až na zem, pak se vzepjala do jakéhosi
shrbeného polodřepu a zvedla se v něm zadkem až k přivázaným rukám, aby zkusila,
jestli si přece jenom nedokáže zakrýt žebra svázanými pažemi. Nic z toho mi
nevadilo. Všechny žebra měla pořád stejně dokonale přístupná. Přidržovala jsem
si ji za nadloktí, abych si ji tím louskáčkem neodtlačovala pryč, a když už jsem
tam tu ruku na tom jejím nervu měla, tak jsem jí zároveň opracovávala i ten.
Dana zatínala zuby, chvílemi zadržovala dech, chvílemi rychle oddychovala a tiše
kňučela bolestí. Kůže na žebrech jí docela hezky zčervenala. Nic nového už ale
nepověděla.

Nakonec mne to přestalo bavit. Dana ochabovala, začínala být otupělá, takže už
to nebylo tak zajímavé. Kromě toho mi také vrtalo hlavou, jestli třeba náhodou
nemá pravdu. Možná, že ve dvaceti už jsem opravdu moc stará na to, abych byla
pro oddíl perspektivní. Některé závodnice sice vydrží déle, ale – kdoví? Jsem
opravdu tak dobrá, abych ještě pár let vydržela? Tonda to určitě ví líp. Když se
plně soustředil na Danu a na mne se vykašlal, tak to třeba už opravdu patřím do
starého železa. Nechala jsem Danu odpočinout a vzpamatovat se, a šla jsem na
terasu srovnat si to v hlavě. Daně se budu věnovat zase později. Pochopitelně že
jsem ji tam nechala přivázanou tak, jak byla. To jí v tom vzpamatovávání se
vadit nebude.

Čím déle jsem na terase přemýšlela o tom, co jsem z Dany dostala, tím se mi to
zdálo divnější. Oddílu vozím medaile, tak jak to, že už jsem neperspektivní?
Jistěže jednou budu muset skončit. Jednou se v oddíle objeví nějaká lepší než já,
ale teď ještě nejsem tak stará. Pěkných pár let ještě ty medaile vozit budu.
Dana mne nenahradí, ta nikdy nedokáže to co já. Na to bude muset přijít nějaká
jiná. V oddíle zatím za mne žádná náhrada není. To, co mi Dana navykládala, byl
prostě nesmysl. To si Dana vymyslela, aby zakryla svůj poměr s Tondou.

Původně jsem chtěla vyrazit někam ven. Při takovém ostrém běhu lesem se mozek
provětrá mnohem lépe. Dana klidně mohla zůstat v chatě sama. Přivázaná tam byla
spolehlivě. Jsem zvyklá na každodenní dávku vydatného pohybu, rychlosti a
fyzické námahy. Nehybně sedět v chatě mi moc nevyhovovalo. Jenže venku bylo
nevlídno, mrholilo, prostě hnus. Nejrozumnější, co se dalo dělat, bylo zůstat
pod střechou a mučit Danu.

Vrátila jsem se do chaty. Dana klečela u pelesti a upřeně hleděla na louskáček,
který jsem nechala ležet na zemi, protože jsem ho zapomněla uklidit. Vypadalo to,
jakoby ho hypnotizovala. Ležel jen kousek před ní, a přesto se ho nemohla ani
dotknout, natož aby s ním něco udělala. Když jsem vstoupila, Dana zvedla hlavu a
se strachem v očích a s pootevřenými ústy se zkoumavě zadívala na mne. Zhluboka
se nadechla a jako už nejméně potísící se ještě jednou pokusila vší silou
vytrhnout ruce z pout.

“Koukám, že už jseš zase plná energie.” ocenila jsem to. “To je dobře, aspoň
budeš živější.”

Dana se u postele schoulila na kolenou do klubíčka, což se zapaženýma
přivázanýma rukama vypadalo obzvlášť zajímavě, a vykulenýma očima zírala na mne,
co udělám.

“Co ještě chceš?” zeptala se utrápeně.

“To přece víš!” usmála jsem se. “Chci vědět, cos udělala s Tondou!”

“Ale to už jsem ti přece všechno řekla!” zakvílela Dana zoufale.

“Jenže já ti nevěřím ani slovo!” oznámila jsem jí stále s úsměvem. “Já chci
slyšet, jak je to s vámi doopravdy!”

“Ale já jsem ti řekla pravdu! Opravdu mezi námi nic není, věř mě!”

“Hmm – Co dělá paleček?” zeptala jsem se.

Dana sebou cukla a rozechvěla se, ani jsem se jí nemusela dotknout. Na těle se
jí zaperlily kapičky potu jako drahokamy. Nehet na palci měla mírně nafialovělý.
Sáhla jsem jí na něj. Dana se celá prudce napjala. Zatínala zuby a snažila se
nedat najevo, co prožívá. Nejspíš doufala, že si budu myslet, že ji to nebolí a
že jí ten palec nechám být. Zadržovala dech, aby zůstala potichu. To mi nevadilo.
Její pocity se daly snadno zjistit. Kamkoliv jsem jí na těle sáhla, všude jsem
jí nahmatala svaly tvrdé jako kámen, napjaté k prasknutí.

“Tak budeme pokračovat.” řekla jsem jí neutrálním tónem. “Zdá se, že už tě ten
palec nebolí. To se dá snadno napravit.” ujistila jsem ji.

Bylo mi jasné, že ten palec asi naopak teď právě dosáhl maximální citlivosti.
Přesně to se mi teď hodilo. Důkladně a plnou silou jsem jí ho začala žmoulat
mezi prsty. Dana přes zaťaté zuby zaskučela a začala se v poutech divoce zmítat.
Zatínala pěstí, vzpínala se, až postel poskakovala, ale to bylo asi tak všechno,
co mohla dělat. Pohrávala jsem si s jejím palcem pěkně pohodlně jako s hračkou.

“Pro tvou informaci: závodnice, která vítězí na závodech, se obvykle nepovažuje
za neperspektivní.” řekla jsem po chvíli Daně.

“Ale ty vítězství přece nejsou tak důleži…” vyletělo z Dany dřív, než se
zarazila.

Tak vida! Přecejenom ten paleček k něčemu byl! Tedy kromě toho, že bylo docela
zajímavé si s ním tak pohrávat. Dana přitom předváděla v poutech neuvěřitelné
věci. Mimo jiné se i podřekla. Tak vítězství nejsou ve sportu důležité! Vida,
vida!

“Ne?! A co teda je podle tebe důležité?”

Dana neodpovídala, jen zatínala zuby, aby neječela, protože jsem jí dál mačkala
palec střídavě z různých směrů a navíc mne napadlo zkusit ho mezi prsty válcovat.
Konečně Dana pochopila, že s tím nepřestanu, dokud mi neodpoví.

“No co asi? – Joúú! – Přece peníze!” vypravila ze sebe.

“Peníze?” zarazila jsem se. “Co s tím mají co společného peníze?”

“Oddíl přece potřebuje peníze, ne vítězství!” řekla mi Dana už srozumitelněji,
protože jsem jí přestala mačkat palec. Tak moc mne ty peníze překvapily. Ale asi
to byla pravda. Tonda přece sháněl pro oddíl peníze, kde se dalo. Jen já to
pořád nechápala.

“Budiž. Za vítězství si oddíl opravdu nic nekoupí.” řekla jsem ironicky. “Ale co
to má co společného s tebou? Nebo se mnou?”

“To, že já ty peníze oddílu mohu získat. Ty ne.”

“Co je to za nesmysl?! Jenom za vítězství se přece dávají ceny!”

“Ceny! Těch pár šupů? Peníze můžou dát jen sponzoři, a ti si musí toho našeho
oddílu napřed všimnout!”

“To asi ano.” uznala jsem. “Ale stejně nechápu, co s tím máš společného ty.”

“To, že jsem hezká. Na rozdíl od tebe. Mně si na závodech všimne každý. Po tobě
ani pes neštěkne, i když vyhraješ.”

Tak za toho psa jsem jí zase rozválcovala palec. Dana zavyla jako ten pes.
Nicméně začínalo mi to dávat smysl. Tak proto se všechno v oddíle točí kolem
Dany, i když ještě nikdy nic nevyhrála! Dana už měla fotku v novinách. Já ještě
nikdy. Zase jsem měla co si srovnávat v hlavě. Seděla jsem na posteli a
prohlížela si Danu novýma očima. Dana teď klečela schoulená s hlavou bezvládně
svěšenou, se zapaženýma rukama tyčícíma se do výše. Tak krása tohohle těla má
pro oddíl větší cenu než moje výkony! Je fakt, že Dana měla pěkně rostlé tělo, a
v oddíle si ho ještě vylepšila. Bylo na co se koukat. Navíc Dana měla i pěkný
obličej, skoro jako nějaká modelka. Ne jako některé jiné sportovkyně, které mají
také pěkné tělo, ale jejich obličej by víc slušel nějakému dřevorubci než ženě.
Dana žádnou takovou vadu na kráse neměla. Byla to prostě po všech stránkách
hezká ženská. Vlastně ani není divu, že si na závodech všichni všímali spíš jí,
než nějaké vítězky. Nakonec i mně se vždycky líbila. Kdyby se ke mně nechovala
tak nemožně, už dávno jsme mohly být přítelkyně. Vybavil se mi včerejší večer, a
najednou jsem dostala na Danu chuť. Zatoužila jsem mít zase pod sebou to krásné
živoucí tělo a cítit každý jeho pohyb. Včerejšek přece skončil tak nádherným
způsobem, na jaký bych si netroufala pomyslet ani v těch nejfantastičtějších
snech. Proč bych teď nemohla pokračovat tam, kde jsem včera skončila?

Odvázala jsem Danu od pelesti. Ruce i nohy jsem jí nechala svázané dál, jen už
nemusela mít ruce zapažené nahoru na pelest. Dana se okamžitě převalila nabok na
zem a natáhla se do maximální délky. Narovnávala si záda, protahovala si nohy a
také už zase mohla ohnout paže v loktech, i když za zády jen nepatrně. Chvíli
jsem pozorovala její pohyby a líbilo se mi to čím dál víc. Najednou se mi už
nechtělo čekat ještě déle, a tak jsem si Danu převrátila naznak a s potěšením
jsem se jí posadila na břicho. Dana rychle skrčila nohy v kolenou a vytvořila mi
tak za zády svými stehny pohodlnou opěrku. Spokojeně jsem se opřela, natáhla
nohy před sebe Daně přes ramena a rozvalila se na Danině těle jako na gauči.

Neznám příjemnější posezení než jaké je na něčím břiše. Je to měkké, teplé,
hebké, mírně se to pohybuje, je to lepší než sedět na koni. S koně se dá
spadnout, s Dany nikoliv. Navíc na koni není takové pěkné opěradlo, jaké mi
udělá každý, komu sednu na břicho. Stehna mi za zády každý vždycky sám od sebe
nastaví do toho nejpohodlnějšího sklonu, jaký žádné křeslo nemá. Dana nebyla
výjimkou, i ona hned vystihla ten správný sklon stehen. Jen se pode mnou trochu
víc vrtěla a napínala. Jistě, svázané ruce jí zůstaly pod tělem a drtila je teď
váha nejen Danina, ale i mého těla. Kdoví, jak to snášel Danin nabouraný palec.
To ale nebyl můj problém. Já seděla pohodlně opřená, pod sebou jsem cítila
napínání a uvolňování Daniných břišních svalů, pod stehny zvedání a klesání
Danina hrudníku, mezi koleny pohyby Daniny hlavy, za zády napínání a uvolňování
Daniných stehen, a bylo mi dobře. V pohodě jsem vnímala všechny projevy života
toho těla pod sebou, ale chuť na něj mi rušilo pomyšlení na to, co mi Dana řekla.
Nešlo mi to z hlavy.

Budiž, Dana svou krásou láká sponzory. To ale nevysvětluje, proč Tonda zanedbává
mne. Budiž, ze mne žádné peníze nekoukají. To ale nekoukaly ani tehdy, když se
mi Tonda ještě věnoval jako hvězdě oddílu. Tahle jeho péče skončila právě tehdy,
když se objevila Dana. Takže pořád ještě mi Dana neřekla všechno.

“Tak budeme pokračovat.” řekla jsem Daně.

“Co ještě?!” Dana se přímo vyděsila. Zřetelně jsem cítila, jak se jí rozklepala
stehna, o něž jsem se opírala.

“Ještě jsi mi neřekla, co jsi udělala s Tondou.”

“Nic jsem s ním neudělala! Já ti přísahám, že za to nemůžu!”

“Za co nemůžeš?”

“No to, co – ale to já ti nesmím říct.”

“Nesmíš?! Jak to, nesmíš?! Tak to pozor! O tom, co smíš a co nesmíš, teď
rozhoduju já! Jenom já, a nikdo jiný! Ty už vůbec ne! Jestli jsi to ještě
nepochopila, tak ti to velice rychle vysvětlím!”

Přestala jsem se opírat o její stehna a skrčila jsem nohy, abych měla lepší
přístup rukama k jejímu tělu. Daně už zase hrůzou lezly oči z důlků, když to
viděla.

“Já fakt nesmím! – Jóúú!” vykřikla zoufale a zaúpěla, když jsem jí stiskla mezi
prsty prsní bradavku. Zazmítala se pode mnou, ale bez úspěchu. Shodit mne
nemohla, vyvléct se zpod mne také ne, zato mně se to její zmítání se pode mnou
zalíbilo. Mačkala jsem jí tedy bradavku znova a znova. Jen tak, aby se zmítala
dál. Bylo to příjemné. Dana mi v tom nijak zabránit nemohla. Její prsní bradavky
jsem měla před sebou volně přístupné jako knoflíky na pračce. Stiskla jsem, a
Dana se začala krásně zmítat. Pustila jsem, a Dana znehybněla. Přesedla jsem si
do kleku nad ní a sevřela jsem jí tělo nohama, abych lépe cítila a mohla si lépe
vychutnat to její zmítání, a také abych jí trochu omezila volnost pohybu při tom
zmítání, aby mi nic z těch pohybů jejího těla neuniklo. Když jsem jí teď
zmačkala ňadro v ruce jako kus papíru, Dana se pode mnou nádherně kroutila jako
žížala a dokonce se pokoušela kopat mne koleny do zad. Bylo to spíš milé než
nepříjemné, protože k tomu neměla dost místa a svázanýma nohama se při tom
nemohla opřít o zem. Proto ty údery byly spíš mírné šťouchance oběma koleny
současně. Před každým takovým šťouchancem jsem už předem cítila, jak Dana
nejdřív zadržela dech, pak se pode mnou vší silou napjalo Danino břicho, pak se
mi o záda opřely Danina stehna a teprve až potom se její kolena nepříliš silně
dotkla mých lopatek. Ani jsem za to Danu nijak netrestala. To její úsilí s tím
spojené se mi docela líbilo, a výsledný úder koleny připomínal spíš poškrábání
na zádech. Navíc po chvíli začala Dana ochabovat, tak jsem jí prsní bradavkou
zakroutila kolem dokola jako knoflíkem. Dana rázem ožila a znova mne začala
drbat koleny na lopatkách tak energicky jako ze začátku.

“Tak co?” zeptala jsem se Dany. “Už víš, koho máš poslouchat?”

Dana jen zatínala zuby a neodpověděla. Bylo potřeba přitvrdit. Zatím jsem ji
ovládala jen jednou prsní bradavkou. Tu druhou měla poněkud opuchlou a zmodralou
od toho, jak jsem jí ji ráno přišlápla. Určitě ji teď měla také citlivější.
Zkusmo jsem jí na ni sáhla, jen docela lehce, a Danino tělo se pode mnou otřáslo
a prudce napjalo. Ano, to asi bude to pravé. Plnou silou jsem tu bradavku
rozmáčkla.

Dana zaječela jako siréna a vzepjala se pode mnou takovou silou, až mne trochu
nadhodila. Zmítala se pode mnou jako ještě nikdy. Musela jsem jí tělo stisknout
nohama plnou silou, abych se na ní udržela. Takovou divočinu jsem ještě nezažila.
Měla jsem opravdu co dělat, abych Danu pod sebou udržela. Nicméně mačkala jsem
jí bradavku dál a byla zvědavá, co mi Dana předvede dál a kdo to vydrží déle.

Bylo to ovšem jasné. Dana neměla šanci. Pro ni to vzpínání se byla mnohem větší
námaha, mnohem víc vyčerpávající než pro mne to mačkání bradavky. Po nějaké době
jí došly síly. Znehybněla, jen se šklebila bolestí a prudce oddychovala. Její
hrudník se mi rychle vzdouval mezi stehny jako kovářský měch. S úsměvem jsem jí
hleděla do očí.

“Teď si můžeš chvilku odpočinout.” dovolila jsem jí a bradavku jsem jí uvolnila.
“Až se vzpamatuješ, tak pak ti tu tvou ozdobu zkroutím tak, že ji budeš mít jako
provázek.”

“Ale to fakt není, jak si myslíš! To je úplně jinak!” rozpovídala se konečně
Dana. “Já jsem Tondu k ničemu nenaváděla! To on! To on s tím přišel, že – ”
zarazila se.

“Co že?! – No?!”

“Že – no, – že v oddíle překážíš.”

“Cože?! Cos to řekla?! Já že v oddíle překážím? Já, která jsem získala pro oddíl
tolik medailí?!” Vztekle jsem Daně stiskla bradavku. Dana zavyla a vzepjala se
pode mnou jako divé zvíře. “To mi musíš vysvětlit!” dorážela jsem na ni. “Jak to
myslíš, že překážím?!”

“To neříkám já, to řekl Tonda!” vykřikla Dana zoufale. “Na stupních vítězů
překážíš! Třeba na těch posledních přeborech jsem byla čtvrtá. Kdybys ty tam
nebyla a nevyhrála to, tak bych stála na bedně!”

“Tak bys byla třetí, no a co?”

“Měla bych fotku v novinách, a nějaký sponzor by třeba zabral! Když jsem nestála
na bedně, tak si mne nevyfotil nikdo!”

To mne uzemnilo. Něco takového by mne ani ve snu nenapadlo. Takhle mohl uvažovat
skutečně jen hospodář oddílu.

“Proto tě Tonda trénuje tak, abys neměla takové výkony. Snaží se, abys nebyla
lepší než já.” pokračovala Dana.

“Proč něco neřekne? Klidně můžu přestoupit do jiného oddílu.”

“To právě nesmíš!” vysvětlovala Dana naléhavě. “To by bylo ještě horší! Jinde by
tě trénovali líp a byla bys ještě lepší a zabírala bys mi to místo na bedně
ještě víc, ještě častěji!”

Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo to jako rána do hlavy. Nebyla jsem schopná
slova.

“Ale tohle ses nikdy neměla dozvědět. Právě proto, abys neodešla jinam. Tonda
mně zabije, až zjistí, že jsem ti to řekla.” dodala Dana rezignovaně.

“Pokud nezabiju já jeho.” odpověděla jsem pomalu.

“Nesmíš mu to říct, že jsem ti to řekla!” vyděsila se Dana.

“Nemusím mu to říkat. To se dovtípí sám, až se dozví, jakým způsobem jsme si
tady krátily dlouhou chvíli.”

“Ode mne se to rozhodně nedozví! Já se mu tím chlubit nebudu, cos mi tady dělala
– a proč!” prohlásila Dana.

“A já už se s ním asi nebudu bavit vůbec o ničem.” dodala jsem já. “Ale zato si
ho při první vhodné příležitosti někde podám úplně stejně, jako jsem si tady
podala tebe! Na mne rozhodně do smrti nezapomene!”

K o n e c

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3.8 / 5. Počet hlasů: 4

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *