Povídka "Předvelikonoční bití"

Přijela ke mně jednou na Velikonoce asi 18náciletá dcerka mých známých. Napadlo mě, že se chce u nás skrýt před domácími koledníky. Vydali jsme se spolu hledat proutky na pomlázky. Šla ochotně se mnou a pomáhala mi vybírat. Přinesli jsme domů hrst vrbových proutků a začali plést. Při pletení pomlázek se mě stále vyptávala, jak taková správná koleda vypadá, jestli jsou holky hodně bity, jestli brečí a tak podobně. Začalo mi docházet, že je na nářez zvědavá. Když byly pomlázky hotové, navrhl jsem jí:

“Tak co, nechceš si to vyzkoušet?” Souhlasila překvapivě rychle, ani se nesnažila dělat drahoty. “Tak třeba jo, oni to kluci v pondělí stejně odfláknou…” Nemusela mi říkat víc. Držela v ruce dlouhý silný prut, který se na pomlázku nehodil. Vzal jsem jí ho a zkusmo jím švihl ve vzduchu. “Tímhle? Pomlázky necháme na koledu….” “Tak jo,” souhlasila celkem bez váhání. “Kolik?” Mluvila co nejmíň, nechtěla dávat najevo, co cítí, ale neodvážila si nesouhlasit, abych si to nerozmyslel. Do této chvíle jsem ji bral za děcko, ale teď mě začala zajímat. “No, myslím že tak pětadvacet z každé strany. Pro začátek, pak uvidíme.” “Tak jo,” odsouhlasila už obligátním výrokem moji nabídku. “Teda holka, ty se snad toho nářezu nemůžeš dočkat. No dobrá, já jsem pro. Takovéhle snaživé mládě člověk nepotkává každý den. Tak schválně, jestli se mi povede ji svlíknout.” Takovéhle myšlenky mi běžely hlavou, než jsem se jí odvážil pobídnout. “No tak nestůj a svlíkej se, nebo myslíš že tě budu svlíkat já? A do nahata, u nás se vyplácí na holou!” Teď teprve zkusila námitku: “Do naha nechci, já se stydím….” “No to je bezva, a já myslel že už nejsi děcko! Šup, sundej to!” ukázal jsem proutkem na tričko. “Tak jo”, poddala se už bez námitek. Stáhla tričko a začala si sundávat ponožky. Rozepla rifle a zaváhala. “Neřekneš to, nikomu, ani mámě?” “Spíš abys ty někde nekecala,” pomyslel jsem si. Ale i kdyby, o Velikonocích se má vyplácet… “Co bych asi měl komu říkat? Sundej kalhoty, dělej!” Všiml jsem si, že je raději, když jí něco přikážu, než aby se musela sama rozhodovat a dávat tím najevo, co chce. Poslední díl svlíkání proběhl bez řečí. Sundala rifle najednou i s kalhotkama a rozpačitě je skládala na židli. Nechal jsem ji, využil jsem té chvíle abych si ji prohlédl. Líbila se mi, štíhlá, pevná holka, heboučká drobná prsíčka ještě pevná a něžná. Nahatá vypadala mladší. Pevná zadnice se zdála jako stvořená na mrskání. Konečně se postavila přede mne, ale než stačila něco říct, popadl jsem ji do náruče a odnesl do ložnice. “Tak dobře beruško, chceš vejprask, tak ho dostaneš! Ukážu ti jak se u nás vyplácejí holky, však ty si to zasloužíš! Na Velikonoce si schytáš nářez za všechny lumpárny a mám dojem, že máš za co dostat, viď? Nejseš náhodou moc často hubatá na mámu?” Dívala se mi pevně do očí a na moji otázku jenom přikývla. Snažil jsem se jí nahnat strach, aby měla možnost si to rozmyslet. Ale teď už bylo mezi námi jasno. Věděla, že bude bita a nesnažila se to nijak odvrátit. Spíš ještě provokovala. Teď jsem “v tom jel” s ní. Dostával jsem čím dál větší chuť ji spráskat. “Nějak neumíš mluvit, co? Řekni to, no tak! Teď dostaneš na prdel! Na holou prdel a co se do tebe vejde rozumíš? Řekni za co teď dostaneš, jak a kam! Koukala se do země, zrudlá rozpaky. “Dostanu pořádnej vejřez…na holou…prdel…prutem, abych nebyla hnusná na mámu… a za všechno…prosím, nařež mi…” Frajerka, zvládla to celkem snadno.

“Ohni se, víc, no tak vystrč tu prdel – na, tady máš na začátek, a ještě, a ještě tři!” Slízla si pět pořádných švihanců, než se stačila vzpamatovat. Vzpínala se ale nevykřikla, jen zatínala zuby. “Narovnej se! To bylo na úvod, abys věděla, jak to prutem chutná. Už se ti začínají vybarvovat jelita. Tak co, dobrý? Můžeme pokračovat? Mluv, jak se ti to líbí?” Měla slzy na krajíčku. Vzlykavě požádala: “Můžeš prosím tě trochu míň? Aspoň pro začátek, než si zvyknu. Tady na stranách to hrozně bolí…Já ještě nikdy nebyla bita…. “Proč jsi asi bita, aby tě to lechtalo? Nářez je od toho aby to bolelo holčičko, aspoň si to budeš pamatovat. No, že je to poprvé tak ti trochu slevím, ale budeš poslouchat na slovo! Poslušně držet budeš, rozumíš? “Budu poslušně držet a budu hodná!” Pohladil jsem ji po tváři a setřel slzičku. “Dobrá, stoč si deku na posteli a přehni se přes ni! A budeš počítat nahlas!” No tak, bude to? Tu deku! Pobídl jsem ji proutkem až to mlasklo. Poslechla bez váhání a rychle upravila lůžko. Stejně bez váhání ulehla břichem na podloženou pokrývku, tak, že zadek měla přičinlivě vystrčený vzhůru. “Ruce si dej pod hlavu, a tam taky zůstanou! Tak začínáme! Na, tumáš, na holou prdel, na hanbatou prdel, to budou jelita a počítej nahlas, není ti skoro rozumět!” Vrtěla se a vzpínala po každém šlehnutí, ale držela. Počítala vzlykavě do pětadvaceti. “Vstaň a otoč se, teď dostaneš z druhé strany. A pohyb!” Vyplácel jsem ji nepříliš silně a pomalu. Po první padesátce jsem udělal malou přestávku. “Tak už pořádně, nebo si tě mám přehnout přes koleno a nasekat ti rukou?” “Radši rukou, já…” “No jo, tak pojď!” Nastavil jsem nohu, a ukázal jak se má přehnout. Teď jsem s ní byl v dotyku, takže jsem cítil na stehně každý její pohyb. Pleskal jsem ji dlaní přes nastavené půlky, už dost silně na to, že prvních padesát švihanců bylo už dost znát. “Teď nepočítej, to je jenom na rozehřátí. Líbí se ti to? No tak, přiznej se, chtěla jsi dostat nářez? A celou větou mi to řekni!” “Jo, chtěla jsem dostat bití…” přiznala se konečně.

“No, tak, povídej” – pobídl jsem ji. Pomohl jsem jí se zvednout. Po pravdě řečeno, ohnutá přes moji nohu mě dráždila víc, než bylo v tu chvíli možné zvládnout. Postavila se přede mně a rozpovídala se: “Já – byla jsem teď dost hnusná na mámu a tak mě přišlo, že bych potřebovala nářez. Napřed jsem se zkoušela švihat sama, ale to nejde, když se to dá vydržet, tak to není vejprask. A ty už jsi mi vloni naznačil, že bych potřebovala na zadek, tak jsem přijela. Věřila jsem, že mě pořádně spráskáš.” Neskutečně mě dráždila. “No ano, to máš pravdu, když má mít vejřez nějaký účinek, tak musí být přes moc. Až když už to nemůžeš vydržet.” Prohlížel jsem si její nahaté tělo a odhadoval jsem, co vlastně snese. Líbilo se mi její vyznání i snaha přijmout trest za špatné chování. Byl jsem na rozpacích – chtěl jsem ji seřezat doopravdy přísně ale bylo mi jí i líto. Nechám to na ní, rozhodl jsem se, i když mi bylo jasné, že čeká na moje rozhodnutí. “Tak dobrá, Báro, vidím, že jsem se nespletl a že potřebuješ ten zadek sesekat důkladně. Tak pojď, zpátky na postel a lehni si na záda přes tu deku!” Podívala se na mne trochu překvapeně, ale poslechla.

Váhavě se položila na lůžko tak, že její kačenka byla nestydatě vyšpulená vzhůru. Postával jsem nad ní s prutem v ruce a odolával jsem myšlence našvihat jí trochu zepředu. To ne, to by jí mohlo ublížit. “Přitáhni si nohy k sobě, kolena k ramenům, tak! A teď bude mazec, jakej jsi ještě neviděla! Tohle je vejprask prutem, pěkně na nestydatou prdel, aby to bolelo, na, ještě, tady nad stehna a drž!” Švihal jsem ji rázně, jen jsem dával pozor, abych neuhodil mimo zadek. Počítala plačtivě a po každém šlehnutí zavýskla: ” Aů,ů” “Jen drž, Barunko, nevrť se, ty sis moc bití neužila, tak si to teď schytáš!” “Strejdo, prosím tě, přestaň aspoň chvilku, to moc bolí!” vrátila se k dětskému oslovení “strejdo”. Teď přišla ta chvíle. Stáhl jsem ji s postele a plačící donutil pokleknout před pelest. “Tady, klekni si na kolena, když prosíš, tak! Ohni se a dej ruce dozadu!” Chytil jsem ji za ruce a zatlačil do předklonu přes postel. “Tak, aby ses mi nevzpouzela, děvenko, ještě se ti pár jelit na prdel vejde, viď? Na! Tumáš, co sis zasloužila, pěkně, prutem, nebudu se s tebou párat, na, na, na!” “Už dost, prosím, už ne, já už budu hodná, néé, nebij mě už, prosím tě!” Teď už se zdálo, že má opravdu dost. Mrskala sebou tak, že už se dala stěží udržet a naříkala tak, že jsem už prostě nemohl pokračovat. Pustil jsem ji a položil plačící na postel.

Nemohla zastavit pláč, utírala si slzy do kapesníku, aby se vzápětí rozbulela znova. Hladil jsem ji po těle, lehce a jemně jsem ji konejšil. “No, tak, Barčo, už dost!” Otočila ke mně uslzený obličejík. “Já neřvu z bolesti, jenom se uvolňuju. Teď už to skoro nebolí. Ty víš, že jsem chtěla dostat a jsem strašně ráda, že to bereš. A klidně mě zpráskej znova, třeba hned! Nebo radši večer. Na tyhle Velikonoce asi nikdy nezapomenu! A to mě ještě čeká v pondělí pomlázka.” Najednou se rozpovídala. “Jo, Barčo, ještě ti nasekám, ale až ti trochu otrne. Docela mě to baví, líbíš se mi, jak se při vejprasku vrtíš. A ty modrý jelita na tý tvojí něžný prdelce ti fakt slušej.” “Hm, a já se bála, že ti to bude protivný, řezat blbou uřvanou holku. Já nevím, čím to je, ale poslední dobou jsem nemohla myslet na nic jinýho, než jak budu bita. Někdy jsem ani nespala, celou noc jsem si představovala, jaký bych dostávala vejprasky třeba kdybych měla tátu. Sousedovic Danku táta řeže bejčákem, skoro každej tejden…Já ji vždycky slyším brečet a odprošovat. Je mi jí líto a přitom jí strašně závidím.” Odmlčela se, asi si znovu vzpomněla na kamarádku. “Kolik jí je?”, zeptal jsem se. “Osmfpanáct, jako mě. Ale bití dostává už dávno. Párkrát mi vyprávěla, jaký to je, dostávat bití a po vejprasku. Strašně se mi to líbilo. Někdy mi ukázala zadek, měla takovýhle jelita, modrofialový.” Ukázala palec na ruce, aby mi předvedla tloušťku Dániných jelit. “A asi třikrát mi dovolila, abych jí ty jelita hladila,” dodala tiše, jakoby pro sebe. “Třeba by ti taky nasekala, nezeptala ses jí?” “No, jenom jsem naznačovala, že bych taky potřebovala nářez. Ptala se mně, jestli nemám nikoho, kdo by mě měl rád. Třeba strejdu. Tak jsem si hned vzpomněla na tebe.” Ještě jsme si chvilku povídali, ležela vedle mne nahá a nechala se hladit. Bylo to příjemné. “Je ti takhle dobře?” zeptal jsem se jí. “Co bys teď chtěla?” “Je mi báječně. Ještě mě takhle hlaď a vyprávěj mi, jak mi ještě nasekáš, prosím.” Strávili jsme tak skoro celé odpoledne. K jídlu jsme se dostali až skoro večer. Poprosila, jestli smí spát u mne. Bylo to hodně zvláštní a dráždivé. Dovolil jsem jí to, ale musela si vzít pyžamo. Než se oblékla, prohlédl jsem stopy dnešního výprasku. Rudý podklad se již vytratil a jelita teď byla výraznější. Byl jsem zvědav, jak zítra bude snášet pokračování. Najednou jsem dostal nápad.

Než se stačila vzpamatovat, ohnul jsem ji přes stůl a na takhle připravenou zadnici jsem jí vysázel další sérii tenčím proutkem. “Jej, jej, au, už ne, dneska už ne, už mě nebij! Nebo jo, jak chceš. Rozbreč mě, přidej mi, až budu řvát!” Nemusela mě moc pobízet. Za chvíli se zmítala tak, že jsem ji měl co držet. “Řekni dost! Řekni si dost” Vyplácel jsem ji s novou chutí a vychutnával jsem si její vzpouzející se mladé tělíčko. “Dóst, už nemůžu!” vyjekla mezi nářkem. Pustil jsem ji. Svezla se mi k nohám a s pláčem děkovala. “To bolelo, hodně, ale děkuju ti!” “Oblíkej se, nebo se neudržím, a dostaneš tak, že tě to bude mrzet. A mě pak taky!” Zajela do pyžama, docela ochotně. “Tak nevím, jestli zejtra nezačnu řvát hned, jak dostanu první,” třela si zbitý zadek a zalezla do postele. Přitulila se ke mně a za chvíli div nepředla. “Seš můj fajn strejda. Dobrou noc!” Ráno jsem ji našel odkrytou, pyžamo rozepnuté a kalhoty shrnuté pod kolena. Ze spánku se usmívala. Díval jsem se na ni, dokud se nevzbudila. Plaše se na mne podívala a zrudla jak na povel. Usmál jsem se na ni a zabránil jsem jí přikrýt se dekou. “Buď tak, vždyť už se známe.”

Povídali jsme si ještě skoro celý den. Popisovala mi všechno co kolem výprasku zažila, dokonce po mírném pobídnutí i to, co dělala v noci, když jsem spal. Dokonce prý se potají odešla do kuchyně ještě párkrát šlehnout sama, aby si znovu přivodila tu palčivou slast. I když si sama neřekla, navečer jsem jsem ji znovu vyplatil prutem. Měla už zadnici modrofialovou a zcela podle odhadu ječela a vřískala po každém šlehnutí. Ale tentokrát jsem si ji podržel a zlískal jsem ji tak, že jsem si byl jistý že už víc nesnese. Udělal jsem při tom několik delších přestávek, jednak aby si odpočinula, ale hlavně proto, abych ten nářez co nejvíc prodloužil. Prosila s pláčem abych ji už nebil ale marně.Sotva se uklidnila, musela se ohnout přes kuchyňský stůl a mrskání pokračovalo. Kdybych nevěděl, že si to tak moc přála, nikdy bych ji takhle zpráskat nedokázal. Ale takhle se mi to hrozně líbilo, hlavně když sebou hodně házela a snažila se bránit zbitý zadek. Na půlnoc jsem nařídil budíka a dostala svou Velikonoční koledu, vzhledem k jejím jelitům a modřinám spíš symbolickou. Ale ječela stejně znova. Ráno byl druhý díl, zase na holou. Tentokrát jsem trochu přitlačil, takže se zase rozplakala. Na její zadnici už nebylo jediné místečko, které by nebylo napuchlé a temně modré. Pak jsem jí dovolil se obléct, dokonce jsem jí pomohl vyložit zadek nenápadně utěrkou. Nechtěl jsem ji vystavit dalšímu bití od koledníků, či dokonce aby musela ukázat svoji takto seřezanou nahotu. Odjela odpoledne, později mi telefonovala, že se jí jelita ztrácela skoro tři týdny. A že prý to bylo krásné. Příští rok přijela zase a uchystala mi úžasné překvapení.