|

Povídka “U ředitele”

Ozvalo se tiché zaklepání. “Dále.” Dveře se pomalu otevřely a do ředitelovy pracovny vstoupila asi osmnáctiletá dívka se sklopenou hlavou a aktovkou v ruce. “A, slečna Halová. Zavři. Již na tebe čekám.” Vstal jsem, obešel stůl a přistoupil k dívce. “Jistě jsi nezapomněla, proč jsi měla přijít. Za svoji drzost ke slečně učitelce Johanové budeš nyní řádně odměněna. Ostatně, nevidíme se takto prvně, viď?” vzal jsem ji za bradičku a pozdvihl jí sklopenou hlavu. Dívala se na mně očima, které se počaly zalévat slzami. “Prosím, pane řediteli, odpusťte mi, slečna učitelka mně již potrestala. “Ach, těch několik ran, a ke všemu tě ona může vyplácet pouze oblečenou, to byl jen závdavek. Běž támhle ke křeslu a připrav se.” Dívence se rozšířily oči hrůzou. Co tím myslel? Snad jí nechce… už to je dost, že má dostat nařezáno. Oh, jak moc se bojí. Učitelka ji dnes přede všemi ve třídě ohnula přes katedru a vysázela deset ran tlustou rákoskou. Jak to jen štípalo! “No tak, bude to”, přistrčil jsem ji netrpělivě ke stolku v rohu místnosti, na kterém ležela připravena pružná rákoska. Bylo to dlouhé váhání, jaký nástroj pro výplatu této velmi neposlušné žačky zvolit. Již jednou jsem ji trestal, tenkrát dřevěnou plácačkou a přes spodní prádlo. Je hezky vyvinutá, dnes se chci podívat na to, co před očima cizích lidí, zvláště mužů, mladé dívenky obvykle skrývají… “Svléknout! A žádné odmlouvání, nebo to bude ještě horší!” Nemohu se již dočkat, až tu zpupnou děvenku uvidím nahatou úpět pod ranami svištící hůlky. Oh ne, to snad ne! Přeci to jen tak myslel! Ale já se před ním nemohu… “Prosím, prosím, to ne, já se hrozne stydím…” “Jestli okamžitě neposlechneš, zavolám školníka, aby tě spoutal a vysvlékl. Líbilo by se ti to tak snad více?”

Viděla, že není zbytí. Stála vzlykajíc, hlavu v dlaních zády ke křeslu, přes které se měla posléze ohnout. Uchopila ke kolenům své dlouhé, dvoubarevné letní šaty s bílým krajkovým límečkem a pomalu si je počala vyhrnovat. “No, rychle, rychle!” Zavzlykala a poslechla. Stála přede mnou ve střevíčcích, punčoškách a bílých, vyšponovaných kalhotkách, krásně zdůrazňujících její už dospělou prdelku. “Nyní kalhotky!” “Ne ne, prosím…” “Bude to!” Otočila se zády a zajela rukama pod jejich lem. Za chvíli jsem již zahlédl bělostnou kůžičku. Prosté, bílé kalhotky na gumu s krátkými nohavičkami byly nyní shrnuty pod těmi nádhernými polokoulemi. Nervózně jsem přistoupil a strhl jí je až ke kolenům. “A teď ohnout.” Poslušně si klekla na sedátko a ohnula přes opěradlo, hlavu položila na překřížené ruce, nožky v kolenou pokrčeny. Kombiné se jí trochu vysoukalo, až těsně pod sedýnku, až zakrylo i kůži stehen, jelikož punčošky končily podvázány těsně nad koleny. “Okamžitě si vykasej to kombiné. Až na záda!” Oh bože, vždyť on mně uvidí úplně nahou, oh, to nepřežiji! A to mne takto bude bít! To bude jistě strašlivě bolet! Snad mně bude bít jen malounko, oh, já bych pak již nikdá nezlobila….utěšovala se v duchu nebožačka a počala obnažovat své nejintimnější partie. Jaká krása…látka se sunula, až se postupně před mými zraky objevily dvě nahaté, baculaté polokoule té dospívající dívenky. Kolena pokrčena a mírně od sebe, takže sedýnka byla nádherně vypjata. Má ji pěkně špičatou…

Přistoupil jsem a vzal do ruky připravenou třtinu. “Tak a teď se děvenko teš. Dostaneš jich patnáct a budeš si je sama počítat. Běda ti, jestli se spleteš nebo jestli ucukneš! To bych si tě vzal dolů do sklepa, jestli víš, co to znamená.” Postavil jsem se k ní z boku a pffffííí – první rána dopadla přes nejvyšší bod vyšpulené zadnice. “Au,auú..j-jedna..” Pffíúíú – druhá na stehna. “Aáúúíuiíí,jau,jaúúú – dvě..” Pomalu, stejnoměrně jsem ji mrskal přes ty nastavené bělostné hýždě, které se začínaly plnit zduřelými rudými pruhy. Cukala prdelkou, sténala a prosila o slitování, ale ucuknout se neodvážila. Když jsem jí vyměřil slíbených patnáct, odložil jsem nástroj a spokojeně se díval na seřezanou pruhovanou zadnici ještě řvoucí studentky, která se sesula o hladila si nebohou bolavou prdelku. “Tak děvenko. Dnes to bylo mírné. Jen pouhé varování. Jestli ještě jednou něco provedeš, zmaluju ti zadnici, že si týden nesedneš. Teď si běž kleknout támhle do kouta. A ne aby ses dovolila obléknout! Kombiné si budeš držet hezky nahoře, ať je ta tvá nezbedná zadnice hezky vidět!” Vzlykající holčina se pomalu odšourala do kouta, kde si dle rozkazu klekla, opřela si hlavu o zeď a jednou rukou přidržujíc kombiné a šaty na zádech, zkusila se druhou letmo dotknout a pohladit si sesekanou zadničku. “Dáš tu ruku pryč! Ani se tam nehni, nebo ti ještě přidám!” Rychle poslechla. Sedl jsem si za stůl a s potěšení se díval na ten krásny obrázek. Byl jsem na ni moc mírný. Ale však si má za půl hodiny přijít pro výprask ta mladá Nevidová. Ta ať se ale teší. Té seřežu tu prdel do ruda. Jak dnes ráno sedumnáctileté Edith.

Edith. Pěkné kvítko. No, však já z ní toho čerta vypráskám, času mám dost, její rodiče se z daleké cesty vrátí až napřesrok a to již bude dávno můj slib, že z toho jejich žabce vychovám řádnou mladou slečnu, splněn. Vzal jsem si ji k sobě na vychování asi před dvěma měsíci. A baže ji vychovávám! Dnes ráno rozlila čaj a pak ještě rozbila sváteční talířek, když mi nesla snídani. Hned jsem ji poslal, aby se u sebe v pokojíku připravila. Moc dobře už ví, co to znamená, a strachy brečí ještě mnohem dřív, než jí začne metla tancovat po zadnici. Když jsem za ní přišel, stála hezky u postele, šaty vykasané v pase a v ruce držela připravenou metlu, již patřičně osušenou. Mám ji vždy připravenou ve džbánu se slanou vodou, pěkně huňatou a pružnou. Edithtiny vykasané námořnické šatečky odhalovaly černé pletené punčošky, které mizely v krajkách bílých plandavých bavlněných spodních kalhot sahajících až pod kolena, které má nakázáno nosit. Původně nosila růžové francouzské a moc dobře se v těchto dětských ve svých šestnácti necítí.

Vzal jsem jí metlu z ruky a poručil jí kalhotky sundat. Pomalu rozepjala po stranách knoflíky, až celý zadní díl spadl dolů a obnažil tak její pozadí až do půli stehen. Přichystal jsem na kraj postele polštář a za krk ji stlačil dolů, až se přes něj hezky přehnula. Nikdy se toho pohledu na její vyšpulenou nahatou zadničku nenabažím. Není nic krásnějšího než téměř nahatá dospívající holčička s vystrčenou prdýlkou, která ví, že bude bita, a úpěnlivě prosí o milost. Mrskal jsem ji opravdu důkladně. Odshora dolů, střídavě přes každou polokouli. Metla svištěla vzduchem a ta její zadnice, která sebou házela a mlela, bezvýsledně se snažíc ranám uhnout, byla po chvilce celá pruhovaná a červená jak rajské jablíčko. Po pětadvaceti úderech jsem udělal malou přestávku a kouříc v křesle cigaretu, pozoroval jsem, jak brečí a lehounce si dlaněmi tře sešvihanou zadničku. Když jsem vstal, abych s nářezem pokračoval, rozeštkala se ještě více a prosila, ať už ji prý nechám, že to strašně bolí, že to již nevydrží. Prdelku měla křečovitě staženou. Vzal jsem si ji hezky na zem, musela si kleknout, opřít se o lokty a já se nad ní obkročmo postavil. Popadl jsem šaty které se svezly dolů, znovu ji obnažil celou zadnici a počal ji takto mrskat tentokrát vší silou. Ten řev a ryk! Kroutila se, svíjela a ječela, řičela bolestí. Déšť ran se snesl a metla jí tancovala po vypjatém zadečku, jako by neměla nikdy přestat. Obě dvě půlky i obnažená stehna byly pokryty změtí naběhlých pruhů, na některých místech pružná bříza teninkou vypjatou kůžičku holčičí prdýlky prosekla a na bité zadničce se začaly perlit první kapičky krve. Oh, chtělo se mi jí zmrskat velice. Popostoupil jsem, hlavu ji sevřel mezi nohama, sehnul se, zajel jí volnou rukou pod pás a nadzdvihl jí sedýnku do výše. Nožky se jí teď mlely ve vzduchu a zadnice byla vypjata k prasknutí. Čára dělící obě polokoule, jindy tajuplně mizící v rozkroku, se nyní rozevřela a odhalila mému pohledu panenskou, zcela ještě holou baculatou buchtičku. A to již vssssssss, vssssssss, vsssssss – svištěla metla a na takto vyšpulené zadničce konala přebolestivé dílo, jak bylo z ohromného nářku bité holčiny patrno. Už ani nemohla prosit a slibovat, z jejího hrdélka vyrážel pouze vzlykavý jekot. Ale to ještě nebylo nic proti tomu, když konečky březových větviček počaly zasahovat i na odiv vystavenou malinkou buchtičku. Svíjela se a řvala a řvala, metla dopadala tu na vypjatý vrchol krvavé již prdýlky, tu na citlivá stehýnka a občas i na tu její panenskou prcínku, která po několika prudkých šlehnutích celá zrudla a naběhla. A ještě několik posledních švihů a výprask je u konce. Spustil jsem to třesoucí se tělíčko na zem. Stočená do klubíčka se třásla, ani plakat již nemohla, jen škytala.

Poručil jsem jí vstát. Měla obličej plný rozmazaných slz a nudlí z nosu, třesoucí se ústa a oči vytřeštěné hrůzou. Odvedl jsem ji do koupelny, kde se musela vysvléci do naha. Vždy se hrozně styděla, ale dnes na to neměla ani pomyšlení. Ve vaně jsem ji pořádně vymydlil. To bylo zase ryku, neboť mýdlo ji na rozšvihané prdýlce ukrutně pálilo. Po studené sprše stála pak přede mnou již trochu zklidněná, stále se však třesoucí a skýtající. Prohlížel jsem si se zalíbením a vzrušením to téměř dětské ještě tělíčko, které však již dávalo tušit probouzející se ženu. Plná stehýnka a zadnička, lehounce zakulacené boky, malinká, jen náznakem jakoby stydlivě rašící ňadérka. A masitá, vypouklá a zcela holá buchtička, po přestálém výprasku celá zčervenalá a naběhlá. Když jsem si ji otočil, viděl jsem rozšvihanou zadnici a stehna, vše plné křižujících se naběhlých pruhů a jelit, rudých a temně fialových, která jistě krásně zmodrají a na které se posadit bude několik dní velice, velice bolestivé. Pak jsem jí poručil kleknout. Věděla, co bude následovat, ale neodvážila se protestovat, k tomu již neměla sil. Třesoucíma se ručkama mi počala rozepínat kalhoty…

Tak, za chvíli končí Nevidové hodina. Ale tady nemám pořádnou rákosku, budu si muset dojít dolů…ale možná bude lépe, když… Zazvonil jsem na zvonek. Po chvíli se ozval dusot nohou a po zaklepání vstoupil školník. Překvapeně přejel zrakem po dívce klečící v koutě a pak se obrátil na mne. “Přál jste si, pane řediteli?” “Zajděte do druhé učebny, a až tam skončí výuka, odveďte slečnu Nevidovou a počkejte s ní na mne v předpokoji trestnice.” “Ano, pane.” Tak a je to. Tam to bude o mnoho lepší… Po čtvrt hodině jsem se zvedl, propustil s malým kázáním tu Halovou a sešel dolů do sklepa. Rázně jsem vzal za kliku a otevřel těžké, masivní dřevěné dveře. V malé strohé místnosti byl jen stůl, židle, a pohovka. Školník sedící na židli se zvedl a odešel. Zamkl jsem za ním a obrátil se. U stolu stála shrbená dívčí postavička ve školní uniformě pro mladší dívky. Z jejích materiálu jsem věděl, že má příští týden šestnácté narozeniny. Je u nás teprve týden a trestána ještě nebyla.

“Tak, jistě víš, proč jsi zde.” “Ne, prosím.” “Ale, ale. Celý týden jsou na tebe samé stížnosti. Dnes jsi převrhla kalamář. Učitelka mi to oznámila a já si tě nechal předvolat. A ty nevíš, co to znamená? Nikdo ti nic neřekl?” “To ano…” “Jak máš odpovídat!” “Ano, prosím.” “Tak co to znamená, když se žačka proviní a je předvolána k řediteli?” “Bude prý potrestána.” “Správně. A jak bude potrestána?” “Bude bita.” “No.” “Na..na..na zadničku, prosím”, vzlykla tichounce dívenka. “Velice správně. Byla jsi již někdy bita?” “No tak?” “Ano, prosím. Jednou od vychovatelky, když jsem hodně zlobila.” “A čímpak jsi byla bita?” “Měchačkou…” “Bolelo to?” “Oh, ano, velice.” “A bila tě na holé tělo?” “To ne! Přes šaty!” “Tak v našem ústavu jsou delikventky trestány zásadně přes spodní prádlo či na nahé tělo. Ty dnes dostaneš svou první velikou výplatu, aby sis uvědomila, že poslouchat se u nás musí a sebemenší prohřešky jsou zde přísně trestány. Pro příště budeš bita jako ostatní i v hodinách, za větší prohřešky budeš mít co do činění se mnou. Než se vrátím, lehni si na břicho zde na pohovku, hlavu na polštář.”

Otevřel jsem druhé dveře vedoucí do této místností a vešel do trestnice. Za chvíli se s ní seznámí i to děcko, ale na úvod jí zadnici zahřeji vedle. Otevřel jsem skříň a z jednoho v ní stojících džbánu vyňal teninkou rákosku, asi metr dlouhou, která zde naložena ve slané vodě čekala, až bude co nejlépe využita. A to dnes jistě bude. Osušil jsem ji a vrátil se do předpokoje. Ležela, jak jsem přikázal. Postavil jsem se k její hlavě. “Vyhrň si sukni.” “Ach, prosím, pane řediteli, nebijte mně, já již budu hodná, budu poslouchat, jen mně prosím.. Naklonil jsem se a prudce jí vykasal tmavou sukénku až do poloviny zad. Objevily se bílé vypasované plátěné kalhotky s polodlouhými nohavičkami zakončenými krajkou. Tmavé punčošky končily nad koleny. “Ne, ne prosím, já se stydím, já se bojím, já…” Ruce měla skrčeny pod tělem, jedna noha jí sklouzla po straně pohovky na zem. Takto roztaženy by jistě, byla-li by nahatá, dávaly krásný výhled na její tajemství… Uchopil jsem do volné ruky okraj jejích kalhotek a prudce jím trhl vzhůru. “Aúúúúú,ah,ah..to..to bolíúí…” zařičela nešťastnice nečekanou bolestí, neboť kalhotky se jí prudce zařízly do rozkroku. Pod silně vypjatou látkou krásně vystoupla její buchtička, šev se do ní hluboce zařezával. Již to muselo býti jistě velmi bolestivé. Rozmáchl jsem se a – pfíííiíí – pfííiu – seknul jsem ji nečekaně nejprve přes levou, pak přes pravou polokouli toho maličkého zadečku. “UUUUáááááááá, aúúúauauau, ne, néééé..” vyjekla holčička a zazmítala sebou. Neodolal jsem tomu pohledu a švihl jsem jí ne tak prudce přímo dolů, do rozkroku, přes tu vyšpulenou buchtičku. To byl řev! Zařvala a škubla sebou tak prudce, až se mi vytrhla a sesula se na zem, kde se stočila do klubíčka. “Tak ty se budeš vzpírat! No, jak myslíš!” Sehnul jsem se, popadl ji za ucho a vytáhl nahoru. “Aúúúú,au au, to hrrrozně bolí, mě to tam strašně pálí, to né, tam už prosím, prosím nééé.” Bez jakýchkoli odpovědí jsem ji zatáhl do trestnice. U protější stěny stála nízká dubová lavice. Donutil jsem ji, aby se na ni položila a vzápětí jsem ji připravenými koženými řemeny připoutal, jedním v podpaží a druhým v kolenou. A znovu musely dívčiny šatečky nahoru, až k prvnímu řemenu. Tentokráte jsem jí nehodlal na zadničce ponechat nejmenší ochranu a rázně jsem jí strhl i vypasované kalhotky, takže ta malá ležela nyní přede mnou nahatá od kolen až do poloviny zad. Hlavička, položená na překřížených loktech, se jí otřásala tichým pláčem. Nehodlal jsem bití nijak odkládat a uchopil jsem těžký, tlustý ořešákový prut. Řezal jsem jí za jejího řevu ty bezmocné holé půlky, na kterých naskakovaly tlusté podlitiny, až nakonec nebylo kam udeřit. Na svoji první návštěvu v trestnici našeho ústavu jistě jen tak nezapomene.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3.9 / 5. Počet hlasů: 7

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *