Povídka “Oživení sexuálních hrátek”

Jitka a Petr byli manželé pět let. On byl stavební architekt, lehce přes třicet let. Ještě nedávno hrával házenou, ale pro potíže s koleny toho nechal. Ona dělala účetní v jedné malé soukromé firmě. Navenek harmonické manželství, ve kterém je vše jak má být. To však bylo pouze zdání.. Po pěti letech bezdětného manželství a před tím třech letech chození by ostatně spíše bylo divu, kdyby byl sexuální život neustále bouřlivý a plný elánu. Oba cítili, že dochází k určitému stereotypu a marně přemýšleli, kudy z bludného kruhu ven. Jitce se však už v hlavě rodil ďábelský plán.

Jednou večer si dodala odvahu skleničkou čehosi ostřejšího a po nepovedeném milování prohodila: „Petře, takhle to dál nejde, musíme zkusit něco, co ten sex oživí!“ „To já vím už dávno, ale nic mě nenapadá“ odvětil Petr na půl úst. „A co kdybys mi takhle před milováním nařezal?“ „Nezbláznila ses? Co je to za blbost“ zděsil se Petr, který patřil k těm, co by ženu ani květinou neuhodili a byl na to náležitě pyšný. „No, co?“pohodila Jitka hlavou „V práci mám přístup k internetu a dost často tam čtu o tom, jak takový výprask před milováním dokáže rozproudit krev a já bych chtěla alespoň zkusit jaké to je“ „Rozhodně to bude zajímavější než to co dneska“ dodala potichu, ale Petr to slyšel a co si budeme povídat, dotklo se ho to.. „A to mám jako dojít pro řemen a ohnout si tě přes koleno, jo?!“ „Ale ne, ty seš houby romantik, já to mám promyšlený už dlouho a úplně jinak. Musí z toho být cítit atmosféra strachu. Jako ve středověku – abych měla pocit, že nemám jinou volbu a tak“ a začala Petrovi líčit scénář scénky, který ji již dlouho ležel v hlavě. Když skončila, na Petrově tváři se usadil zamyšlený výraz. „No, nezní to špatně, ale má to spoustu nedostatků. Kde chceš vzít trestnou lavici a rákosku? A uvědomuješ si, že bydlíme v paneláku, vždyť bude všechno slyšet. Navíc si myslím, že si vůbec neuvědomuješ, že rákoskou na holou to docela bolí – to chceš vážně bejt přivázaná, aby ses nemohla ani hnout?“ Jitka však myslela na všechno: „Tak předně to přivázání je nejdůležitější, ty trumpeto! Celý by to nemělo smysl, kdybych se mohla kdykoliv zvednout a odejít. Abych nekřičela, na to se vyráběj roubíky a ten koupím sama v sexshopu, stejně jako rákosku! Když pustíš na CD něco poslouchatelnýho – například Mozarta, tak sousedi neuslyšej ani to švihání. Jo a trestnou lavici máme ve sklepě – tu dubovou po babičce, stačí, když ji přivezeš výtahem. Pouta na ní už přiděláš sám, pod zadek přivážeme polštář a je to!“ usmála se vítězně. „No, počkej, počkej. A co když to nebude taková slast, jak si myslíš? Jak já asi poznám, že už tě to bolí víc než je zdrávo, co? Na to sou i paragrafy!“ „No Petře, vždyť seš študovanej! Co takhle přidělat na dosah prstů malej zvonek. Něco, jako je u dveří. Ruce mi připoutáš k nohám lavice a tlačítko přiděláš tak, abych ho mohla stisknout, až to bude neúnosný!“ Petr se nechal ještě celý večer přemlouvat, přeci jen si oživení sexu nepředstavoval tak, že svou milovanou seřeže, ale k ránu se mu celá záležitost přestávala zdát tak odporná, jako zpočátku.

Přípravy začaly probíhat přesně dle plánu. Nákupy zařídila Jitka, Petr přivezl lavici na kterou přidělal pouta i zvonek. Zvonkové tlačítko bylo umístěno na noze lavice, samotný zvonek napájený plochou baterkou byl přišroubován zespoda lavice – na to provedení byl Petr obzvláště hrdý. Den D a hodina H připadly na páteční večer, aby se případná jelita stačila do pondělního rána patřičně zahojit. Ve čtvrtek proběhla zatěžkávací zkouška a dopadla nade všechna očekávání. Petr připoutal ještě zcela oděnou Jitku na lavici, nasadil ji roubík a z vlastní iniciativy ji zkusil polochtat – jindy vřeštící Jitce neunikl ani hlásek, přestože hlavou házela jako pominutá. Jitka si zase vyzkoušela zvonek a pochvalovala si pouta – nemohla se ani pohnout,ale nikde nic neškrtilo, celá akce byla důkladně připravena. K páteční večeři Jitka připravila zapečené těstoviny – nechtěla mít těžký žaludek. Nalila do skleniček červené víno a k večeři se dostavila v bílé halence a černozelené kostičkované minisukni. Její dokonale vypracovaný zadeček tak ještě více vynikl. Sama byla zvědavá, v čem přijde Petr, protože kostýmy si připravoval každý sám. Petr přišel ještě v domácím, ale po večeři, během níž napětí jiskřilo okolo jako pověstný pešek se odešel ustrojit. Jitka zatím zatáhla závěsy, rozžehla svíčky, které umístila okolo celého pokoje, hodila do sebe rychle skleničku koňaku a čekala. Pohled na spoře osvětlenou lavici uprostřed místnosti ji přiváděl mravenčení kolem žaludku, ale nebylo to nepříjemné. Když se otevřely dveře, vstoupil NĚKDO. Petr si oblékl černé kalhoty, těžké černé boty a na obličej si nasadil černou škrabošku. Když v rukou ohnul pružnou rákosku, hrál mu na obnažené horní části těla každý sval. Jitka zatajila dech. Petrovo sportem vypracované tělo ji už teď vzrušovalo víc než kdy dřív.

„Jitko předstup!“ zaduněl pokojem mohutný hlas. Jitka se jako omámená zvedla ze židle, vyklouzla z pantoflí a přistoupila k lavici. „Svléknout!“ zazněl další rozkaz a Jitka si začala pomalu rozepínat knoflíky u blůzičky. Petr si všiml, jak je roztoužená a to jej začínalo vzrušovat. Jenom jemně pokynul rákoskou směrem k lavici a Jitka se sama položila do předem připravené pozice. Petr ji nejprve dlouhým řemenem svázal kotníky a ty jí tím samým řemenem připoutal k lavici. Druhý řemen měl připravený u kolen. Jitka byla v kolenou pokrčena, protože pánev měla podloženu polštářem, proto tenhle řemen, který znemožňoval pohyb kolen. Už teď byla Jitka jak se patří navlhčena a Petr si toho nemohl nevšimnout. Posledním řemenem obkroužil Jitčin útlý pas a ani si nevšiml, že jak protahoval řemen pod lavicí, uvolnil se jeden kontakt z baterie, která napájela zvonek. Potom připevnil malými, ale pevnými, řemínky Jitčiny ruce k nohám lavice. Kdyby Jitka teď vyzkoušela zvonek, mohla ještě ledasčemu předejít, ale to ji ani nenapadlo, naopak si užívala svou bezmocnost v područí milovaného netvora a nic nebránilo tomu aby jí Petr nasadil roubík, čímž byl osud večera zpečetěn. Petr poodstoupil a zálibně se zadíval na dívku, jeho role se mu začínala zamlouvat. Udělal dva kroky stranou a pustil na CD připravenou muziku. Znovu se podíval na chvějící se Jitku a zkusmo švihl do vzduchu rákoskou. Jitka podvědomě sevřela půlky a Petr se s překvapením přistihl při kacířské myšlence, že kdyby Jitka zazvonila moc brzo, může ji vlastně pár ran přidat.

Potom již přistoupil k lavici začal s dlouho očekávaným výpraskem. Rákoska zašvištěla a zakousla se do vyšpulených hýždí. Celé Jitčino tělo sebou škublo a na bělostné kůžičce se objevil první červený proužek. Petr se ještě celkem ovládal a prvních pět ran Jitčin zadeček očividně šetřil. Dělal sice dlouhé mezery mezi jednotlivými šlehy, ale rány nevedl příliš velkou silou, přeci jen určité zábrany pracovaly. Zatím. Jitka držela statečně. Zadeček ji příjemně pálil, pomyslela si, že pokud budou mít Petrovy ránu tuhle intenzitu, vydrží jich pětadvacet a možná i víc. Od páté rány však Petr přidal na síle. Stalo se mu to co asi každému. Výprask je přece jenom erotická záležitost a když chlapovi před očima tancují dvě půvabné polokoule, asi se neudrží nikdo. Jitka postupně poznávala, že pětadvacet je příliš velké sousto. Sama byla rozhicována na nejvyšší možnou míru, při desáté ráně poprvé škubla hlavou, ale říkala si že přeci není žádná bačkora a ještě něco vydrží. Sotva však dopadla rákoska zašvištěla pojedenácté Jitkou projela ďábelská bolest. Petr se pomalu dostával do ráže. Ještě před týdnem ho vůbec nenapadlo, že by ho něco takového mohlo bavit, ale nyní již nechal rákosku řádit plnou silou. Jitce vyhrkly slzičky a rozhodla se vše ukončit. Jaké však bylo její zděšení, když jako odpověď na stisknutí zvonku se místo osvobozujícího zadrnčení ozvalo jen další zašvištění rákosky a na zadečku vytryskl nový gejzír bolesti. Jitka se orosila. Mimo jiné si uvědomila, že si s Petrem nestanovili nejvyšší možný počet ran a že ji Petr bude tlouct tak dlouho dokud neuslyší zvonek. Rychle se pokusila vymyslet nějaký jiný způsob jak dát najevo, že chce výprask ukončit, ale další rána ji zbavila rozumného uvažování. Teprve teď poznávala, co ve středověku znamenal výprask! Její tělo se zmítalo jako v agónii – zoufale házela hlavou, škubala rameny, její oči byly zalité slzami a kdyby mohla, vřeštěla by jako tur. Každičký sval jejího těla byl napnut k prasknutí, ale Petr už neviděl a neslyšel. Sám na sobě pozoroval, že se mu výprask líbí čím dál tím víc. Dostal se do extáze, ze které se těžko nacházela cesta zpět. Své udělal i alkohol, který si i Petr loknul na kuráž. Jitčin zadeček se zmítal v křečích a jelita se pomalu barvila do šarlatova. V jednu chvíli Petra napadlo, jestli to nepřehání, ale sám se okřikl : „Jitka má přece zvonek. Kdyby to chtěla ukončit stačí zazvonit! Přece nebudu takovej slaboch, abych končil dřív, než bude sama chtít!“ naopak s přibývajícím počtem ran si stále častěji říkal: „Tak zazvoníš, nebo ne? Však já z tebe to zazvonění vytluču!“ Na druhém konci bylo o poznání hůře. Jitce blesklo hlavou, že když je fušérsky udělán zvonek, tak snad půjdou vytrhnout i pouta, ale ty jako na potvoru držely pevně. Rány již ani jeden nepočítal, ale jejich počet se určitě blížil k padesáti, když Jitce povolily svěrače a na lavici i na koberec se rozlila teplá, žlutá tekutina. V ten samý okamžik se Petrovi podařilo rozseknout kůži na Jitčině zadečku a jako by do něj udeřil blesk, si uvědomil, že je něco v nepořádku. Rychle zahodil rákosku a sňal Jitce roubík.

„Dost! Už dost! Ten zasranej zvoneček nefunguje ty surovej idiote!“ zamumlala Jitka mezi jednotlivými vzlyky. Petr nešťastnici rychle odvázal a pokusil se ji zvednout, ale Jitka raději zůstala ležet. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy a o nějakém milování už nemohlo být ani řeči. Jitka neměla daleko do mdlob a její rozšvihaný zadeček pálil, jako žhavé železo. Celý víkend se Petr snažil starat o svou milovanou, jak nejlépe uměl. Mastičky a chladivé obklady však nepomohly. Jitka sice mohla vstát a lehnout si na postel, ale o tom že by šla do práce a tam si, nedej Bože, dokonce sedla k počítači se nedalo uvažovat. Nezbývalo, než si vzít týden dovolené a doufat, že jelita po sedmi dnech pustí zmrskanou dívčinu do pracovního procesu. Z týdne se nakonec vyklubaly tři neděle a i po té Jitka u stolu spíš postávala, než seděla. Několik kolegů poznamenalo, že kdyby nevěděli, jaký je Petr dobrák od kosti, mysleli by si, že jí pořádně zmaloval sedinku!