Povídka „Únos do pekel“

1. Únos do pekel

Jmenuje se Jana. Toho léta jí bylo osmnáct let. Měla delší tmavé vlasy, štíhlou postavu a přes svůj přitažlivý vzhled dosud byla panna. Již čtvrtým rokem studovala gymnázium a po večerech chodila do místního tanečního kroužku.

Tentokrát se vracela z kroužku domů obzvlášť pozdě. Vedoucí to neustále protahoval a nechtěl je pustit, dokud všichni správně nezatancovali sestavu, kterou nacvičovali pro předtančení na ples již na příští pátek. Jí se to sice dařilo již od třetí zkoušky, ovšem Honza se jako vždy s nimi sladil až při osmém opakování. Nebýt jeho, mohla být Jana už hodinu doma. Teď už byla pěkná tma a tak pospíchala, aby byla z ponurých ulic co nejdříve pryč. Celé město zelo prázdnotou, pouliční lampy z úsporných důvodů nesvítily, jen měsíc zářil na jasné noční obloze obklopen spoustou hvězd.

Najednou ji oslnila silná světla auta, které vjelo do ulice, přímo proti ní. Jelo docela rychle, a tak se docela polekala, když se skřípěním brzd zastavilo vedle ní. Spolujezdec okamžitě stáhl okénko a vystrčil hlavu. Byla to asi třicetiletá žena s dlouhými blond vlasy.

„Nevíš, prosím tě, kde je tady Masarykova ulice?“ zeptala se Jany z ničeho nic.

„Ta je úplně na druhé straně města,“ odpověděla Jana reflexně.

„A mohla bys nám, prosím, ukázat na mapě, kde přesně?“ začala žena vytahovat do okýnka mapu a řidička rozsvítila v kabině světlo.

„Samozřejmě,“ odvětila Jana a přistoupila k vozidlu, aniž bych si uvědomila, že v ní jsou ulice popsané, takže si Masarykovu ulici mohly najít i bez ní. Sotva se však zadívala do mapy, cosi jí začalo stříkat do obličeje. Zvedla hlavu a viděla tu ženu jak v ruce drží nějaký sprej s stříká jím na ní. Pak se jí ovšem zamlžilo před očima a dál už se na nic nepamatovala.

Když se Jana se probudila, byla svázaná kovovými pouty do kozelce, s čímsi v ústech a převázanýma očima. Zmocnila se jí panika. Začala sebou trhat a snažila se vyprosti z pout. Samozřejmě marně. Za chvíli jí došli síly a tak se raději uklidnila aby se trochu nadechla, když nyní mohla dýchat jen nosem. Vzduch byl však docela zatuchlý a celé to místo se podivně chvělo. Jana tedy napjala uši a snažila se rozpoznat chrčivý zvuk co ji obklopoval. Za chvíli poznala, že se nejspíš nacházím v kufru auta. Také zaslechla tlumené huhňavé zvuky, ozývající se hned vedle ní. Trochu se pohnula, co jí pouta dovalila a hlavou drcla do něčeho měkkého. Zeď kufru to jistě nebyla. Navíc se to začalo pohybovat a drclo to zase na oplátku do ní. Pravděpodobně šlo o někoho v podobné šlamastice, jako teď byla ona. Jana chtěla promluvit, ale vyloudila ze sebe jen huhlání, podobné tomu, co před chvíli sama slyšela.

Ještě několikrát se Jana marně pokusila osvobodit z pout, než to definitivně vzdala. Když se konečně uklidnila a její spoluvězeň (spoluvězeňkyně?) také, začala přemýšlet, co s ní asi její únosci zamýšlejí. Že by chtěli výkupné? Nebo z ní chtějí udělat prostitutku? To snad ne, třeba jde jen o omyl, s někým si ji spletli a zase ji pustí. A co ta druhá osoba, co tu byla s ní? Hlavou se jí honilo spoustu těch nejdivočejších myšlenek celou cestu, která trvala neuvěřitelně dlouho.

Vozidlo najednou zastavilo. Jana slyšela z venku nějaké hlasy, ale nerozuměla jim. Po chvíli se auto opět dalo do pohybu ale tentokrát již jen na okamžik, než zastavilo úplně. Chvíli se nedělo nic. Pak byly slyšet blížící se kroky několika lidí. Jana přes zavázané oči ovšem nic neviděla, a tak mohla pouze hádat, kde je a co se okolo ní děje. Kufr se otevřel a několik rukou Janu vytáhlo ven a položili ji na zem. Tam jí rozvázali nohy, ruce jí však ponechali spoutané za zády. Poté ji pomohli se postavit na nohy a pak stejným způsobem zřejmě uvolnili i druhého zajatce. Jana se snažila promluvit, ale výsledkem opět bylo jen nesrozumitelné huhlání. Únosci ji chytli pod paží a kamsi vedli. Šli nějakou dlouhou chodbou, pak dolů po schodech dolů a zase dlouhou chodbou, až nakonec skončili v nějaké místnosti.

„No vida, už jsou tady, tak mi ukažte má nová zlatíčka!“ slyšela Jana cizí ženský hlas. Na tento povel ji osoba, která ji držela odepnula pouto z jedné ruky, ale než stačila vzpamatovat, už jí ruce opět spoutala k sobě, tentokrát ve předu. Hned poté k poutům připevnila nějaký provaz a ten se okamžitě začal vytahovat nahoru do výšky, až měla Jana obě ruce napnuté a stála jen na špičkách. Poté ta osoba začala Janu svlékat. Nejprve ji vyzula a sundala ponožky, pak ji začala stahovat kalhoty, ale to už se Jana snažila bránit, dá-li se to tak nazvat. Nesouhlasně huhňala do svého roubíku a přešlapovala na špičkách, neboť jinak se jí pouta bolestivě zařezávala do rukou.

„Ale, ony se nám vzpouzejí,“ zaslechla výsměšný hlas té samé ženské co před tím, „však si vás zkrotíme, holubičky!“ Množné číslo ženského rodu, které použila Janu utvrdilo v tom, že jejich druhý zajatec je také dívka a nejspíš jí právě vedle ní provádějí to samé. Janě mezitím stáhli kalhoty a triko co měla na sobě z ní nůžkami sestříhali. Nyní tam stála jen tak ve spodním prádle, s roubíkem a zavázanýma očima.

„Pěkné, obě dvě,“ začala zase ta ženská, „ještě se ale podíváme na zbytek. Po těchto slovech Jana přišla o podprsenku i kalhotky. Nyní tam visela dočista nahá, před neznámým publikem a propadala se hanbou.

„No, ty se vám opravdu povedli, s těmi si užijeme skutečně spoustu legrace!“ zákeřně se zachechtala. „Tak je zatím odveďte do jejich nových pokojíčků, ať se zabydlí.“ Z těchto slov Jana dostala strach. Jak to myslela, že si s nimi užijí spoustu legrace a ať se zabydlí? Jako by tu měly zůstat kdo ví jak dlouho.

To už ji ale někdo uvolnil ruce z provazu a opět jí je přepoutal za záda. Pak ji opět uchopili pod paží a kamsi vedli. Tentokrát však docela nahou. Po několika krocích se zastavili, Jana zaslechla chrastění klíčů, vrznutí těžkých kovových dveří a pak jí ta osoba konečně sundala z očí šátek. Oslnilo ji světlo a než se rozkoukala, strčili ji do dveří a ty se za ní okamžitě zabouchly a zamkly. Janě chvíli trvalo, než se rozkoukala. Byla v místnosti velké asi 2×3 metry. Byly zde jen holé zdi. V rohu stál prázdný kbelík a vedle něj ležela deka. Z jedné stěny visely kovové kruhy a celé to osvětlovala silná zářivka zapuštěná ve stropě. To bylo vše.

Jana chvíli jen tak stála na místě a snažila se pochopit, co do čeho se to vlastně dostala. Pak si uvědomila, že se jí chce strašně čůrat, a tak přistoupila ke kbelíku, který tu zjevně byl pro tento účel, podřepla si nad něj, což s rukama spoutanýma za zády šlo dost těžko a začala močit. Takhle poníženě se ještě nikdy necítila. Poté si lehla na deku a zmožená všemi událostmi a za chvíli usnula.

2. Nový život

Janu probudilo vrznutí dveří. Když se rozkoukala, uviděla nad sebou stát tu ženskou, která se jí ptala na Masarykovu ulici. Tentokrát však byla oděna do těsného, lesklého, gumového, červeného oblečku, v ruce svírala jezdecký bičík a již se netvářila tak přívětivě.

„Vstávej!“ poručila. Jana se začala zvedat, ale té ženě se zřejmě zdálo, že je moc pomalá a tak jí přetáhla tím bičíkem přes stehna a zařvala na ni: „Dělej!“. Janu to strašně štíplo, až z toho málem zase spadla zpátky na zem, ale naštěstí se jí podařilo udržet rovnováhu a postavit se na nohy. Žena pak ukázala bičíkem ven a Jana tam raději rychle vyběhla. Ona vyšla hned za ní a zabouchla dveře.

„Běž!“ řekla a bičíkem jí pleskla přes zadek. Jana se tedy dala do pohybu. Žena šla za ní, pobízela ji bičíkem a případně ji navigovala kam má zahnout. Šly chodbou, po jejichž obou stranách bylo spoustu dveří podobných těm, za nimiž byla Jana před chvílí zavřená. Zřejmě jich většinu, ne-li všechny, obývaly další nedobrovolné vězeňkyně.

Na konec prošly dřevěnými dveřmi do velké rozlehlé místnosti vybavené jako mučírna. Ze stěn visely okovy, stály tam různé lavice a klády, kříže ve tvaru velkého X, na věšácích byly zavěšeny různé bicí nástroje od rákosek až po velké biče, na poličkách pak byla různá podivná zařízení. Od stropu pak visely řetězy a provazy s háky na konci. Uprostřed toho všeho ve velkém křesle seděla nějaká ženská, oblečená v černých latexových šatech. Vedle ní stála ještě jedna v podobném odění, jako ta co sem přivedla Janu, ale v šatech modrého provedení.

„Vyndej tý čubce roubík,“ řekla žena na křesle, nejspíš šéfka těch dvou, a Janina dozorkyně jí konečně uvolnila ústa. Konečně mohla zase pořádně zkousnout a ulevit tak bolavým ústům. Mohla také konečně mluvit, a tak neváhala a zeptala se.

„Co se mnou chcete dělat?“ vyhrkla Jana otázku, která jí trápil od okamžiku, kdy se probrala v kufru. Místo odpovědi jí její dozorkyně silně přetáhla bičem přes stehna, až Jana vykřikla.

„Drž hubu, děvko!“ přikázala jí šéfka. „Mluvit můžeš, jen když se tě na něco zeptám!“

„Ale…“ pokusila se Jana oponovat a opět ucítila silnou štípavou ránu na svých stehnech.

„Něco jsem snad řekla a protože neposloucháš, poneseš následky!“ zařvala. „Dej jí zase roubík, ale tentokrát kolečko,“ poručila její dozorkyni.

„Né, já už budu mlčet,“ protestovala Jana. Ale to už jí do úst ta ženská cpala nějaký kovový kroužek se čtyřmi nožičkami, které k němu byly přivařeny, zřejmě pro to, aby ho nemohla v puse převrátit na plocho. Ten kroužek pak zajistila řemínkem, který k němu byl po obou stranách připevněn a ten Janě připnula kolem hlavy. Teď měla ústa nepřirozeně do široka otevřená a mohla tedy již opět jen huhňat.

„Tak je to lepší,“ uchechtla se šéfka, „a teď jí dejte lekci, aby si pamatovala, že nemá mluvit, kdy se jí zachce!“ Po těchto slovech Janu její dozorkyně silně uchopila pod paží a odvedla jí ke kříži. Jana se začala vzpouzet, ale to už tu byla i ta ženská v modrém a chytla ji za druhé podpaží, takže již neměla šanci. Ke kříži ji opřely zády. Nejdříve jí násilně roztáhly nohy a upevnily je do připravených pout a potom ji donutily k předklonu, aby se dostaly k jejím rukám spoutaným za zády a mohly je tak uvolnit, ovšem pouze pro to, aby je mohly zase uvázat každou do jednoho pouta. Když byla Jana takto znehybněná, s dokořán otevřenými ústy, vzala ta žena v modrém do rukou nějaké kleště, druhá Janu uchopila za vlasy, aby necukala hlavou, a začaly jí rvát ty kleště do pusy. Jana se bála se co jí chtějí udělat a tak protestovala, jak to jen šlo, ale nevzmohla se na nic víc než rychlé hýbání prsty na všech končetinách.

Kleště jí chvíli rejdily v puse, než se jim mezi ně podařilo uchopit její jazyk. Pak se okamžitě sevřely a pozvolna se vysouvaly ven. Janu skřípnutý jazyk strašně bolel, zvlášť, když jej vytáhly z úst celý, co jen jeho délka dovolovala. Jana se strašně bála, že jí ho chtějí utrhnout, ale to už jí na něj ta žena v červeném nasadila hned u úst nějaká dvě prkýnka spojená šrouby a ty hned začala utahovat. Brzy jí těmi dřívky slisovala jazyk víc než ty kleště, které jí naštěstí záhy pustily. Bohužel Jana teď měla jazyk násilně vypláznutý a nemohla si ho zandat zpátky do úst. Celý ji bolel, ovšem to vše teprve začínalo.

Žena v modrém položila kleště na poličku a vzala z ní nějaký drátek. Udělala na něm uzel a ten Janě utáhla na jazyku mezi ústy a tím dřevěným svěrákem. Potom vzala svorku s ostrými zoubky a tu jí přicvakla na špičku jazyka. Jana sebou bolestí trhla. Drátek vedoucí od svorky žena zapojila do nějaké krabičky stejně jako ten co byl k jejímu jazyku přivázaná uzlem.

„To tě naučí, držet tvůj drzý jazyk za zuby!“ poznamenala šéfka, která vše sledovala ze svého křesla a zřejmě se náramně bavila. Žena v modrém uchopila krabičku s drátky do levé ruky a pravou na ní začala něco mačkat. V tom Janě ústa zalila strašlivá bolest a především její jazyk byl v jednom ohni. Začala sebou škubat, co jí pouta dovolila, ale bolest stále pokračovala a ona si v tu chvíli přála, aby jí jazyk před tím raději vytrhli. Po nekonečných několika desítkách vteřin bolest najednou z ničeho nic ustala a Jana jen zůstala bezvládně viset v poutech. Netrvalo to však dlouho a vše začalo znovu, tentokrát ještě silněji. Opět prožila dvacet vteřin nesmírné bolesti svého nebohého jazyka. Po té se vše opakovalo ještě asi pětkrát, než Jana samou bolestí omdlela.

Tentokrát Janu probrala ledová voda, kterou na ni vychrstli. Tento ledový šok ji okamžitě přivedl k vědomí. Ihned zjistila, že se něco změnilo. Její jazyk již nebyl násilně vytažen ven, ale byl zpátky v jejich ústech, pravděpodobně trochu napuchlý, ale celý. Pusu měla tentokrát Jana zalepenou velkou náplastí, kterou si sama bez pomoci rukou nemohla sundat. Ruce však volné neměla. Visela totiž za roztažené nohy hlavou dolů kus nad zemí a ruce měla provazem natažené a připevněné k podlaze.

„Tak co, čubko, už budeš držet hubu?“ ozval se hlas šéfky a když Jana natáhla hlavu uviděla ji opět v jejím křesle jak se na ni ďábelsky usmívá. Jana neváhala a začala kývat hlavou co to šlo, na znamení, že už bude mlčet.

„Dobrá,“ řekla šéfka, „ale dávej si dobrý pozor, protože příště z toho tak snadno nevyvázneš!“ Pak pokynula hlavou a žena v červeném Janě strhla náplast z úst. Zabolelo to, ale Jana výkřik zadržela.

„Tak aby bylo jasné,“ začala šéfka mluvit k Janě, „na život, jaký jsi dosud vedla zapomeň! Od nynějška jsi jen ta poslední děvka, určená pro moje pobavení a můžu si s tebou dělat co se mi zlíbí! Postupně z tebe vycvičím poslušnou čubku a radím ti, abys ses tomu nijak nebránila, protože veškerou neposlušnost tvrdě trestám, jak sis už asi všimla. Až mě přestaneš bavit, prodám tě lidem, proti kterým ti budu připadat jako hodná, milá dáma, tak se snaž! Oslovovat mě budeš Madam, ale jenom, když tě k tomu vyzvu. Když tu náhodou nebudu, budeš na slovo poslouchat mé služebné! Jasné?“

„Ano, Madam.“ zahuhlala Jana, z napuchlým jazykem a slzami v očích. V tom ale ucítila prudkou bolest na svém přirození a když zvedla hlavu uviděla za sebou červenou asistentku, která ji právě bičíkem švihla přes rodidla. Leknutím se naštěstí nevzmohla na výkřik.

„Nahlas!“ šeptla ji Červená služebná.

„Ano Madam!“ zakřičela Jana co to v jejím stavu šlo.

„Dobrá,“ řekla Madam, „mé služebné, tě teď upraví, jak se sluší a patří, tak sebou moc necukej, ať to máme rychle z krku.“

Červená Janu obešla, sehnula se k její hlavě a do úst jí nacpala kuličkový roubík a zajistila jej řemínkem kolem její hlavy. Modrá zatím donesla vekou pinzetu a přistoupila s ní k mezi Janiny nohy. Druhou pinzetu podala Červené. Než Janě stačilo dojít, k čemu se chystají, začaly těmi pinzetami vytrhávat chloupky. Modrá z rozkroku a Červená z podpaží. Jana okamžitě ucítila na obou místech strašnou bolest, začal a křičet do roubíku a zmítat sebou, co to šlo. Byla ovšem napnutá pořádně, takže se k žádnému většímu pohybu nevzmohla a služebné tak mohly v klidu pokračovat ve své činnosti. Chloupky trhaly stále ve větších trsech, což Janě způsobovalo stále větší bolest. Zdálo se jí to nekonečně dlouhé, než bylo konečně všechno její ochlupení takto násilně vytrháno.

Po té se obě služebné postavily do pozoru vedle visící Jany a ohlásili: „Hotovo, Madam.“

„Výborně,“ řekla Madam, „tak ji teď můžete zase odvést do její cely a přivést tu druhou. Ale ať neusne, budeme ji ještě potřebovat!“

„Ano, Madam,“ řekly služebné na jednou a postupně Janu odvázaly a pomohly jí vstát na nohy. Pak jí zacvakly pouty ruce za zády a Červená ji odvedla zpátky do její cely.

Tam ji tentokrát přitlačila ke zdi, puta na rukou připevnila k řetězu visícím z jednoho z okovů, ten vytáhla, až se Jana musela předklonit a postavit na špičky a pak teprve řetěz zajistila kladkou. Ale asi se jí to zdálo málo a tak Janě kolem pravé nohy uvázala provaz, ten protáhla druhým okovem ve zdi, vytáhla Janě nohu do výšky, až ji Jana musela ohnout a měla ji tak za zadkem a až pak Červená provaz utáhla. Jana teď stála jen na špičce levé nohy, jinak visela za bolestivé se zařezávající pouta. Červená jí na konec uvolnila roubík z úst, ale než si Jana stačila užít této volnosti, už ji zase něco do úst cpala. Byl to nějaký umělý penis, nebo něco jemu podobného. Červená jí to zasunula hluboko do pusy, až se Jana málem začala dávit.

„Tohle pěkně drž v hubě a běda ti, jestli ti to z ní vypadne něž se vrátím!“ pohrozila Janě Červená a odešla z cely pryč a zabouchla za sebou dveře.

Jana osaměla. Nevěděla, jak dlouho v této hrozné poloze bude muset zůstat. Místa po vytrhaných chloupcích ji šíleně pálila, ale nemohla si na ně ani sáhnout. Musela stát na špičce levé nohy a držet rovnováhu, protože jinak se její váha přenášela na pouta a to bolelo ještě víc. K tomu všemu musela mezi zuby držet nějaký odporný umělý penis, což bylo nejen potupné, ale i velmi nepohodlné. Za chvíli ji začala bolet levá noha, ale nemohla si odpočinout, stejně tak nemohla dát oddych svým ústům, jestli nechtěla obdržet zase nějaký trest. Tato doba se jí zdála nekonečně dlouhá. Taky si uvědomovala, že má hlad a žízeň, ale nemohla s tím nic dělat.