|

Povídka “Odlouděné výprasky”

V Praze jsem se naučila, že průšvihy a tramvaje se rády houfují. Dlouho nic, pak všechno těsně za sebou. A když to nejmíň čekáte. V půli léta jsem přišla o výnosnou práci i o výhodný podnájem za jediný den. Ach, krutě nesnáším reorganizace a rekonstrukce.

Odstěhovala jsem většinu svých věcí k rodičům. V Praze jsem si nechala jen hromádku drobností, tak do kabely a kabelky, a provizorně jsem bivakovala na gauči v obýváku u mé kamarádky. Její kluk po mně zle loupal očima a pořád okatě dával najevo, že překážím.

Pokorně jsem věšela hlavu a slibovala brzké vypaření. Celé dny jsem usilovně sháněla střechu nad hlavou, avšak marně. Podnájmů bylo dost, ale taky za dost peněz. Pak najednou terno! Aspoň na první dojem. Šlo sice o místnost ve vilce, pronajatou pouze na půl roku s platbou předem, ovšem jen za deset litrů celkem. Včetně energií.

Nedůvěřivě jsem si šla omrknout svou životní šanci. Přepychově zařízená slunná místnost o ploše aspoň třicet metrů. Společné příslušenství zahrnovalo koupelnu o velikosti panelákového obýváku, terasu a špičkově vybavenou kuchyňku. Celý luxus prvního patra jsem měla sdílet jen s neteří domácího, Zuzanou, znuděnou, unylou černovláskou s vyzývavým poprsím.

Se zíváním odpovídala na moje všetečné otázky, až nakonec otráveně řekla: “Hele, dlabeš hnidy tam, kde nejsou. Pokoj okupuje vnučka mého strýce. Je na stáži ve Státech a strýc furt za obchodem. Bojím se tady sama, a proto jsem ho ukecala, aby mi dovolil cimru pronajmout do Vánoc, než jeho milované kůzle vrátí. Jasný?”

“Dostanu smlouvu?” nadhodila jsem.
“Samozřejmě,” souhlasila. Vzala si mou občanku a vepsala mé údaje do připraveného formuláře, který dole podepsala. Přečetla jsem si šroubovité věty, zdály se v pořádku. Zacvakala jsem tedy deset litrů předem za šestiměsíční bydlení.

Během prvních tří dnů zmizely moje podvědomé obavy. Začala jsem lenošit. Práci jsem hledala jen dopoledne. Odpoledne jsem kecala o všem možném se Zuzanou – klubala se z ní docela sympatická žvanilka mého věku. Večer jsme spolu vařily jako dvě letité kámošky a přitom vydatně plenily strýčkovu spíž. Mlsaly jsme dobroty a pouštěly si romantická dývka. Před spinkáním jsem si užívala obrovskou vanu, téměř na plavání.

Zuzka měla jedinou nectnost. Kouřila marjánku. Nabízela mi, ale marně, v tomhle mám jasno. Nevadí mi, když jiní fetují, ale sama nic neberu. Její vášeň nás dovedla až k tomu, co už asi čekáte – k výpraskům.

V sobotu odpoledne dorazil strýc. Vychrtlý, trochu shrbený padesátník, s očima muže prošlého těžkým životem. Vešel bez zaklepání do kuchyně zrovna, když jsme my ženské pařily techno a načínaly archivní víno vyrabované z jeho zásob, což by asi přežil, zato všudypřítomná vůně marjánky, ho rozběsnila.

“Za tohle budou už dvě minuty!” zasyčel na Zuzku místo pozdravu. “Pošlu ti SMS, kdy přijedu, a ty krávo, a ani se neobtěžuješ krotit!”
“Strýčku, dvě minuty, nééé!” zabědovala Zuzka prosebně.
“Čekám v tělocvičně,” procedil strýc na odchodu přes rameno. “Máš deset minut na převlečení.”

Zuzka vychrlila několik proseb na jeho mizející záda, ale minuly se účinkem a tak se zaměřila na mě: “Řekneš mu, že šlo společnej prásk, viď?” začala žadonit. “Pak schytáme každá jen minutu,” drmolila. “To přežijem…”

Nechápala jsem význam minut. Ochotně mi je vysvětlila. Když něco provedla, musela se převléci do tenké noční košile a lehnout si na lavici. Strýc ji šlehal metlou přes zadek. Půl minuty až minutu, podle závažnosti provinění. Mrskal ji tenkými proutky ve svižném tempu a minuta znamenala obvykle tak padesát švihanců.

Odmítla jsem. Pochopitelně. Ukecala mě. Samozřejmě, jinak bych ani neměla co vyprávět. Uměla mlít pusou, uprošovat i trochu citově vydírat, přece jenom mi pomohla k luxusnímu podnájmu.

Za pět minut jsem už stála ve sklepní posilovně, oblečená jen do proklatě tenké, půjčené silonové košile. Vedle mě věšela hlavu Zuzka, stejně oděná. Zalhala jsem nasupenému strýci, že jsem vykouřila půlku jointu.

“Ukecala tě,” konstatoval suše strýc. “Umí vymluvit díru do hlavy,” dodal ledově. “Ale dobře, každá z vás minutu. Ty začneš!” Ukázal napřed na mě a poté na dlouhou polstrovanou cvičební lavici v prostředku místnosti.

Se zaťatými zuby jsem se položila na břicho. Natáhla jsem nohy a rukama se chytla za boky lavice. Zuzančin strýc popadl svazek tenkých proutků a nařídil digitální minutku na 60 vteřin. Při 59 mě přetáhl metlou poprvé, při 58 podruhé a tak pořád vytrvale dál.

Nebolelo to, spíš štípalo, ovšem palčivost ran se neustále stupňovala, jak se kůže stávala citlivější. Vydržela bych v klidu, doma mi táta dával horší nakládačky, ale raději jsem nedráždila a dávala najevo bolest. Na 40 vteřinách jsem hezky kroutila zadkem, v polovině lekce sykala a škubala nohama. Když zbývalo jen dvacet vteřin do konce, zrychleně jsem dýchala, křečovitě svírala lavici a popotahovala. Nulu jsem přivítala jako konec bzučení zubařovy vrtačky. S dlouhým šťastným povzdechem.

Podstoupila jsem místo té, které mě do toho navezla. Zuzana předvedla ještě větší tyátr než já. Ustrašeně se položila na lavici a přitom se klepala jako mopslík, oči plné slziček. Vytrvale prosila, aby jí strýček odpustil. Nedbal však na její škemrání a nařídil minutku.

Metla se míhala v ruce a v divokém staccatu mrskala Zuzančin zadek, rýsující se pod tenkou noční košilí. Jedna rána za druhou. Holka ječela, svíjela se, kopala nohama, třásla půlkami a přitom kvičela, jako kdyby jí kat mrskal devítiocasou kočkou s železnými háčky. Prohýbala se v zádech a třásla svými čtyřkami. Dokonalé divadlo! Naprosto nedůvěryhodné, ale její strýc to bral a postupně ji šetřil. Tempo bubnování do půlek se zpomalovalo, takže nakonec dostala jen polovinu šlehanců než já.

“Po půlnoci přivezu vnučku z letiště,” ukončil strýc výprask a odložil metlu. “Takže vzorně ukliď její pokoj, ve kterém jsi nechala bez dovolení spát svou kamarádku,” vyštěkl. “Tohle si už víckrát nedovol!”
“Vše udělám strýčku,” drmolila mezi Zuzana s předstíranými vzlyky. “Ještě než odjedu.”
“Kam?” zazněl jeho přísný hlas.
“Na kurz přece, říkala jsem ti…” drmolila na jeho záda. Neposlouchal ji a okatě dával najevo, že její řeči ho krajně obtěžují.

Stála jsem ve sklepě doslova jako tvrdé Y, naprosto neschopná slova. Naštěstí jsem měla smlouvu. Nahoře jsem tahala vrácení peníz ze Zuzany.

“Hovno, krávo!” odsekla. “Podpis není ověřený. Není ani můj. Pouhý klikyhák,” vychechtala se mi. “Vykliď pokoj a vypadni.”

Chvíli jsem na ni řvala. Pak jsem řvala už sama. Při balení svých věcí. Na mé drobnosti stačilo pár minut. Bylo mi hodně zle. Motala se mi hlava a nedokázala jsem ani pořádně jít. Dovrávorala jsem se svou výbavou do koupelny a zamkla se tam. Deset tisíc za třídenní nocleh! Cítila jsem se na zvracení, ze své pitomosti i ze světa kolem. Okradla mě bohatá holka topící se v penězích. Úplně jsem se z toho rozklepala od nervů.

Zalezla jsem do horké vody, abych se aspoň trochu vzpamatovala. Do uší jsem si vrazila sluchátka od svého mp3 přehrávače, kombinovaného s diktafonem a rádiem, a v jeho paměti jsem vybrala pořádně tvrdé techno, abych zapomněla na ošklivý svět.

Asi jsem usnula ve vaně. Probraly mě až kopance do dveří a hulákání Zuzany: “Tohle ti nepomůže, ty krávo! Potřebuji do koupelny. Okamžitě vypadni, nebo zavolám poldy!”

Nervy se mi už zregenerovaly a opět jsem uvažovala chladnokrevně. Vyšla jsem ven obalená jen ručníkem, v ruce jsem nesla kabelu se svými věcmi a kolem krku pověšený přehrávač

“Slíbila jsi mi podnájem do Vánoc,” zaútočila jsem hned ve dveřích na Zuzanu. “Vzala sis za to deset tisíc a vyhotovila falešnou smlouvu! Proč jsi mě okradla, když máš peněz jako šlupek?”
“Ale ne na fety, huso!” zašklebila se drze. “Na ty strýc nepřispívá.”
“A k čemu ten výprask?” pokračovala jsem. “Dostalas strýcovu SMS,” vyhrkla jsem. “Nechala ses schválně chytit!”
“Uhádla. Chytrá myška!” pochválila mě jízlivě. “Víš, mého mecenáše moc rajcuje zmrskaný zadek.”

Chtěla mě odstrčit a vlézt do koupelny, ale nedala jsem se.

“Ale kvůli čemu jsi chtěla, abych lhala strýci a nechala se taky seřezat?”  osočila jsem se na ni.
“Teď hloupá myška!” Vyplázla na mě jazyk. “Strejcova zdravotní masáž je přece k smíchu. Hraju divadlo. Chtěla jsem načerpat inspiraci, jak se jiné kroutí.” Povýšeně dodala: “Můj zazobanec mě rád plácá na prdelku. Za tučný prachy, ty chudinko. Litr za ránu,” pochlubila se a prodrala se kolem mě do koupelny. “Budu s ním šoustat celý týden. Za moc penízků na fetování.” Zabouchla dveře a skrz ně jsem slyšela, jak se mi směje: “A žalovat strýci můžeš, neuspěješ, se žebrotou se nebaví.”

Usušila jsem se a oblečená sešla dolů. Zaklepala jsem na dveře strýcova pokoje.

“Nezajímáš mě, socko!” vychrlil bez uvítání celý zamračený, sotva mi otevřel.
“Tohle by mohlo,” odtušila jsem a podala mu svůj přehrávač Do jeho paměti jsem nahrála celý můj předchozí hovor se Zuzanou. “Stačí stisknout…”
“Umím s tím zacházet,” zasyčel. Vytáhl svůj laptop a přehrál do něho záznam. Vrátil mi přehrávač s jízlivou poznámkou. “Tobě jsem to vymazal.”

Pokrčila jsem rameny a čekala, až si to poslechne. Nahrávka byla čistá a zřetelná. Při řeči o smlouvě jsem vytáhla i zmíněný papír. S pobaveným šklebem prohodil něco o husách, ale veselí v jeho tváři brzy zkyslo. Zamračil se. Zle se mračil.

“Žádný peníze od mě nečekej,” vyštěkl, když si vše doposlechl, a přitom mi před nosem zamával svou levačkou zaťatou v pěst, na které měl starožitný prstem s velkým třpytivým briliantem. “Nalítla jsi podvodnici, tvoje chyba. Za informaci taky nezaplatím. Akorát zdroj starostí.”

Ušklíbl se a chystal se zavřít dveře, ale pak se na moment zarazil. “Něco si přece zasloužíš.”
Doufala jsem, že si to rozmyslel a pustí chlup, ale byl škrt. S jízlivým úsměvem nabídl jen podívanou, která ho nic nestála: “Pootevřu okénko tělocvičny, můžeš čumět.” Ukázal východ z vily. “Ven! Tam třetí vlevo.”

Otráveně jsem vyšla na zahradu a posadila se na svou kabelu před určeným okénkem, zatím zavřeným. Přes čtvrthodinu jsem znuděně poslouchala rádio, než se okénko pootevřelo. Viděla jsem škvírou do tělocvičny, na prosící Zuzanu v koupacím županu a na strýce pohrávajícího si s centimetr tlustou ratanovou rákoskou.

“Máš na vybranou, ty feťácká kurvo!” vychrlil Zuzanu. “Zaprvé si můžeš sbalit svý krámy a zmizet z mýho domu. Táhnout zpět k tomu žebrákovi, za kterýho se tvá máma provdala.” Ostře dupnul. “Za druhé, chceš-li u mě zůstat, lehni si na lavici a popros, abych tě svázal a nařezal ti na holou prdel, co se do tebe vejde!” Máchl ve vzduchu rákoskou. “Počítám do deseti. Jedna…”

Šviháním rákosky naprázdno odměřoval její rozhodnutí. Po osmém mávnutí už vše uvážila. Shodila župan a natáhla se nahatá na lavici. Viditelně se třásla hrůzou, drmolila nějaké omluvy a taky pomluvy na mou maličkost.

“Využilas její hlouposti,” odsekl strýc, když nezdárnici poutal popruhy k lavici – za kotníky, kolena, boky a ruce. “Ona zas využila tvého vytahování. Tak to chodí.”

Bledá Zuzana se tvářila jako před trháním zubu. Zatímco strýc napřahoval rákoskou, její napjaté nožky se už klepaly hrůzou jako auťák na polní cestě. Oprávněně. Tlustá rákoska ostře zasvištěla a zaryla se jí hluboko do půlek. Zuzana zaječela, tentokrát žádné divadlo, ale opravdový bolestný řev raněné zvěře. Zadkem zmítala jako rozvášněná sbíječka a cloumala pouty.

“Pokorně popros o druhou výchovnou ránu!” nakázal jí strýc. “Nebo řekni, že už víc nechceš a zmiz navěky z mýho života, fracku.”

Chvíli jí to trvalo, než se uklidnila a odhodlala se zažádat o další bolest. Slova jí přitom vázla v hrdle. Sotva plačtivě špitla: “Prosím druhou…” Už ji koupila. Nové jelito se zvolna vyrýsovalo souběžné s tím prvním, napřed jako bílá linka, poté se měnící v dvojitě konturovaný pruh, který pomalu rudnul a naléval se. Nakonec se změnil v krvavě rudé, dvojité jelito, pěkně naběhlé.

Zuzana kvičela bolestí i zoufalstvím. Trhaně dýchala a klepala půlkami, aby zahnala pocit pálení. Z očí jí stékaly záplavy slziček a kroutila se jako kriminálník u výslechu. Až na zahradu jsem slyšela drhnutí popruhů o lavičku, jak je napínala.

Dívala jsem se na ni s opovržením – byla nejen prolhaná, ale i zbabělá. Můj autoritativní otec mě nikdy nepoutal, když vytáhl rákosku. Musela jsem stát sama, hezky předkloněná a nahlas počítat bez vyvádění, jinak bych dostala přidáno. Vybrečet jsem se mohla až po skončení exekuce, ve svém pokojíku, když jsem v osamění masírovala zduřelá jelita. Raději jsem proto zkoušela vrtkavé štěstí v Praze než doma tátovy nálady.

Ježíšmarjá, už nééé!!! Už mi odpust…” škemrala zhýčkaná Zuzana, sotva se uklidnila, ale strýc zůstal nemilosrdný. Pod pohrůžkou vystěhování ji znovu donutil, aby vykoktala novou prosbu o výchovnou ránu.
Tu máš, ty kurvo!” zasyčel na ni, když se napřahoval. “Tuhle vylepšenou zdravotní masáž dostaneš ode dneška pokaždé, když mě nasereš!”
Narýsoval na její zadek další jelito. Sotva Zuzana zavyla, přidal ještě jedno o kus níž, se vzteklým syčením: “Odnaučím tě fetovat, to si piš, ty sviňko!” Do jejího umocněného kvičení zařval: “Teď popros o pokračování!”

Postupně tak pokrýval její prdelku naběhlými jelity, občas zbarvenými do fialova a místy i krvácejícími. V pauzách nutil svou obět, aby pokorně škemrala o další rány, o nové utrpení v objetí pout.

Přestal, až když Zuzana měla už celý zadek a horní část stehen zkrabatělou vlnitým plotem naběhlých jelit. Vylil na její zbité půlky nějakou pálivou desinfekci, poslední zdroj zoufalého nářku.

“Zůstaneš tady dvě hodiny uvázaná,” oznámil zostření trestu, mnohem krutější než předchozí bití.
Néééé! To mi nemůžeš udělat!” kdákala Zuzana zbědovaným hlasem. “Jedu kurz…”
“Leda šoustat, ty prolhaná kurvo!” odplivl si strýc.
“Nech mě aspoň zavolat!” kvílela. “Čeká na mě…”
“…domácí vězení a spojovací klid!” okřikl ji strýc.
“Chce se mi na malou…” zkusila další fígl, ale taky neuspěla.
“Nic ti nebrání. Pak umyješ podlahu,” prohodil ironicky a s bouchnutím zavřel sklepní okno, aby mi dal na vědomí, že divadlo skončilo.

Ploužila jsem se pryč. Pokud si myslíte, že mi srdce plesalo nad potrestanou podvodnicí, mýlíte se. Zaplatila jsem deset litrů za koukání do sklepa, což se rozhodně nedalo nazvat rozumnou investicí pro nezaměstnanou holku bez střechy nad hlavou.

Vlekla jsem se Dejvickou vilovou čtvrtí jako stín bez duše. Ožila jsem až za rohem, když jsem si všimla zaparkovaného sportovního kupé, v němž seděl pohledný třicátník ve vyzývavém oblečení a zuřivě se zkoušel někomu dovolat. Zkusila jsem své štěstí.

“Zuzka nepřijde,” oslovila jsem muže.
“Cože!” vyhrknul. “Jak si tohle představuje!”
“Letěla mezi rudé kůže. Se svým strýcem. Nějak nahonem.”
“Mrcha!” zavrčel muž. “Co teď udělám s letenkami, hotely…” S kyselým obličejem nahodil motor.
“Říkala jsem Zuzi, že nemá smysl, aby se sem štvala jako její náhrada,” nadhodila jsem. “V chvatu jsem si nestihla ani sbalit slušný věci.” Mávla jsem rukou a dělala, že se loučím. “Tak se měj!”
Skočil na návnadu a vyběhl z vozu: “Počkej!”

Zamračeně si prohlédl mou postavu. Nohy mám dlouhé, rovné, a proto ráda nosím mini, ale nahoře jsem se nemohla měřit s vyvinutou Zuzanou.

“Říkala jsem ti přece, že mě zaskočila,” prohodila jsem omluvně, aby zamluvila své nedostatky. “Nemám nic na sebe.” Dala jsem najevo novou snahu odejít.
“Maličkost, koupím,” zadržel mě. “Zajímá mě hlavně tohle.” Pohladil mě po zadečku. “Víš, o čem mluvím?” sondoval situaci.
“Jo, dokonce jsem trénovala s proutky,” nalíčila jsem udičku.
“Tak to je jiná,” dychtivě se zakousl do hozené návnady.
“Mám jen tři podmínky,” shladila jsem jeho prvotní nadšení.
“Předem odmítám. Nesnáším, když ženské komandují,” odsekl otráveně.
“Já zas nesnáším spěch, drogy a mobily!” Pohodila jsem vzpurně hlavou.
“Povídej, tohle by mě snad mohlo i zajímat.” Přimhouřil oči.
“Jednoduché,” začala jsem. “Ze začátku nepůjdeme rovnou na věc, ale dáme si čas na sblížení. Pak rozhodně odmítám jakékoliv drogy. A oba vypneme své mobily a necháme je tak do konce výletu.”

Pokrčila jsem lhostejně rameny, abych zamaskovala, jak moc mi záleží právě na posledním bodě. Musím ho odříznout od kontaktu se Zuzanou, aby mu nemohla zavolat a vše vyslepičit, až ji strýc vysvobodí ze sklepa.

Rozesmál se. Příjemným zvonivým smíchem. S ním v hlase mi prozradil: “Víš, jedinej feťák byla Zuzina. Drogový, mobilový i časový. Pěkně mě tím štvala.” Zadíval se na mě jinýma očima. “A taky lhala. Takže i já mám podmínku. Chci si předem ověřit kvalitu tvého tréninku, jestli nelžeš.”

Zvedla jsem sukni a dovolila jsem mu, aby mi vzadu trochu stáhl kalhotky. Jeho prsty přejely po mých obnažených půlkách, aby si ověřily pravost stop šlehanců. Nadrženě se přitom zachvěl, ale ovládl se. Vrátil kalhotky na své místo a vlepil mi pusu.

Se spokojeným výrazem vytáhl svůj mobil, vypnul ho a strčil mi ho do tlapky. Ukryla jsem ho v kabele a věnovala mu na oplátku své véčko.

“Pospěšme, za tři hoďky nám to startuje,” vzal galantně mou kabelu a uložil ji do kufru vozu. “A musím na tebe ještě přebukovat Zuzančinu letenku. Máš platný cestovní pas?”
“Samozřejmě,” odtušila jsem. Vždy jsem ho nosila s sebou. A rovněž zásobu antikoncepce. Pro všechny případy.
A čas?” zajímal se lačně. “Týden, dva, či víc? Hraje kalendář roli?”
“V létě nesnáším spěch,” mile jsem se na něj uculila. “Času mám tolik, kolik sama uznám za vhodné.”

Netušila jsem sice vůbec, kam poletíme, ale bylo mi to srdečně jedno. Znamenalo to zas střechu nad hlavou na pár dnů.

“Tahle výměna se mi začíná docela zamlouvat, kotě,” obdařil mě roztouženým úsměvem a zařadil rychlost. “Tož vzhůru na naši první dovču.” Když jsme vjížděli na Evropskou ulici, dodal s poťouchlým úsměvem: “Mám pro tebe přichystanou sbírku proutků a bankovek. Všechny mohou být tvé.”

“Nevyjdou nazmar,” ujistila jsem ho, že přijímám mrskání svých půlek jako můj vklad do hry. Nic není zadarmo. Kromě toho mě hřál hodně zlomyslný pocit – představa, jak zlodějka Zuzana bude asi řádit, až zjistí, že jsem jí odloudila výnosné výprasky.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.2 / 5. Počet hlasů: 10

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *