|

Povídka “Anglická výchova”

Budu vám vyprávět jeden příběh. Není sice pravdivý, ale v případě, že by byl, asi bych se nezlobila.

S naší rodinou jsme se odjakživa hodně stěhovali. Mohla za to práce rodičů. Ne že bych si stěžovala, poznala jsem tak hodně lidí a dostala se do světa. Snad jediné, co mi na tom vadilo, že jsem neměla stálé kamarády. V jedné škole jsem vydržela tak rok a pak jsme se odstěhovali na druhý konec republiky. No, nedalo se nic dělat.

Když mi bylo asi tak osmnáct, přišli naši s úžasnou novinou. Prý otce firma posílá do Anglie a tak se budeme znovu stěhovat. Do Londýna! Tam jsem se vždycky chtěla podívat, angličtina byl můj oblíbený jazyk a byla jsem v něm docela dobrá. A tak jsem se musela rozloučit se svými známými, jako už tolikrát a jeli jsme.

Nemohla jsem si stěžovat. V Londýně bylo krásně (přijeli jsme koncem léta), měla jsem dost času prohlídnout si město a všechno se mi moc líbilo. Dokonce i škola, do které jsem byla zapsaná, vypadala zvenčí dobře, byla v takové staré Viktoriánské budově. Chodila jsem po muzeích, výstavách a prostě jsem si užívala prázdnin v cizí zemi, takže mi těch několik týdnů do začátku školního roku hezky rychle uteklo.

Do školy jsem šla se smíšenými pocity. Měla jsem poznat nové lidi, přizpůsobit se anglickému školskému systému a bylo toho ještě víc, z čeho jsem byla nervózní. Ale první den školy mě příjemně překvapil. Noví spolužáci byli ke mně překvapivě milí, teda ne, že by mě někdy přímo vypískali, nebo tak něco, ale tohle bylo přece jen příjemné překvapení – čekala jsem studené Angličany – řekla jsem si, že už nikdy nebudu mít předsudky.

Během několika dnů jsem založila několik kamarádství, která vypadala, že budou na celý život. V lavici jsem seděla s jednou dívkou, jménem Linda. Byla to blondýnka, stejně jako já a měla se mnou hodně společných zájmů, mezi které patřilo taky to, že jsme k smrti rády klábosily – úplně jedno o čem, a protože se moje angličtina hodně zlepšila, brzy jsme o přestávce skoro nezavřely pusy. Bohužel, nejen o přestávce, ale i v hodině. Musím přiznat, že to byla spíš moje vina. Linda zpočátku vypadala, že upřímně chce dávat pozor, ale brzy prostě neodolala a během výuky jsme špitaly, aby nás nebylo slyšet. Ještě, že jsme seděly v předposlední lavici. Ale jednoho dne, asi měsíc po začátku roku, jsem zjistila, že vzdálenost nebyla dostatečná.

Zrovna jsme potichu probíraly Dereka, roztomilého blonďáka s roztomilým pozadím, když se přísně ozvalo: “Slečno Lucy!” Slečna Cunninghamová, naše učitelka anglického jazyka, sedmadvacetiletá bruneta sportovní postavy, mi vždy říkala slečno Lucy, protože moje ryze české příjmení prostě nedokázala vyslovit. “Slečno Lucy! Okamžitě vstaňte!” S nepříjemným pocitem jsem se postavila a čekala na proslov, který jistě přijde. “Již několikrát jsem vás napomínala, slečno Lucy,” opravdu začala slečna Cunninghamová, “ale vidím, že to zřejmě není nic platné. Jsem tedy nucena sáhnout k tradiční výchovné metodě.” Třída tiše zašuměla a já naprosto nic nechápala. “Pojďte dopředu”, vyzvala mě učitelka a já poslechla, zmatená jako už dlouho ne. Budu snad stát v koutě, nebo co? “Vypadáte poněkud zaraženě”, prohodila slečna Cunninghamová maličko pobaveně, “úplně jako byste nevěděla, co vás čeká. Vy jste snad nečetla školní řád?” Školní řád jsem samozřejmě nečetla. Byla to asi dvacetistránková brožura a už od pohledu vypadala pěkně nudně. Takže jsem přečetla zhruba půl stránky a někam ho založila. To jsem samozřejmě nechtěla přiznat a tak jsem odpověděla, že jsem řád pochopitelně četla. “To ráda slyším, slečno Lucy,” pokývala slečna učitelka hlavou, “kolik si tedy myslíte, že byste měla dostat?” Teď mě tedy úplně dostala. Nevěděla jsem, o co běží. Kolik čeho, proboha? A nejhorší na tom bylo, že jsem to zřejmě nevěděla jediná z celé třídy, alespoň podle toho, jak se všichni tvářili. Učitelka na mě brzy poznala, že vůbec nevím, na co se mě ptá a tak dodala: “No, vidím, že kromě soustavného vyrušování také lžete. Školní řád jste ani neviděla. Takže vám to vysvětlím, pokud dovolíte.” Něco jsem nesrozumitelně zamumlala a slečna Cunninghamová se dala do vysvětlování.

“Samozřejmě se vás ptám na to, kolik si myslíte, že byste měla dostat na vaši zadní část těla. V této škole totiž spoléháme na starý osvědčený způsob výchovy, který říká, že jedna rána mnohdy spraví víc, než tisíc slov. A jelikož je náš ústav již dosti starý, mohu říci, že tuto skutečnost může celý učitelský sbor jen potvrdit. Takže, slečno Lucy, dostanete výprask na zadek.” Zůstala jsem stát před celou třídou s pusou dokořán. To snad nemyslí vážně. Začala jsem v tom smyslu něco říkat, ale slečna Cunninghamová mě rázně přerušila. “Dostanete patnáct ran za vaše vyrušování a pět za lhaní.” “Ale to nejde, to nemyslíte vážně, vždyť už jsem dospělá, nenechám se mlátit!”, vyhrkla jsem, ale učitelka se jen usmála (připadalo mi, že trochu škodolibě) a prohlásila, že za vzpurnost dostanu dalších pět a pokud budu vzpurná i nadále, klidně mě nechá při výprasku přivázat. “Takže, slečno Lucy? Budete se chovat jako mladá dáma a se ctí přijmete trest, nebo budu muset požádat službu, aby vás připoutala?” Připadala jsem si jako ve zlém snu. Ona to snad opravdu myslí vážně. Za pár měsíců mi bude osmnáct a mám dostat na zadek? Ale opravdu vypadala, že to myslí vážně a tak jsem radši odpověděla, že přivazování nebude nutné. Prohlásila, že to ráda slyší a vyzvala mě, ať tedy přistoupím k jejímu stolu, ohnu se přes něj, vykasám si sukni a stáhnu kalhotky. Zase jsem nevěřila vlastním uším. Na holou?!? A před celou třídou?! Před kluky??! “Ne!”, Vykřikla jsem. ” Přece se nebudu svlékat před třídou!” “Přestaňte zdržovat, slečno Lucy, už tak jste dost rušila mou výuku a teď ještě protahujete to, co vás stejně čeká. Pokud vám jde o to, že se stydíte, pak vás mohu ubezpečit, že během školního roku uvidíte jejich pozadí stejně, jako oni teď uvidí to vaše. Takže se položte přes stůl, nebo vám ještě zvýším trest za drzost.” No co jsem mohla dělat? Tohle už opravdu nevypadalo jako vtip a pokud to tedy vtip nebyl, rozhodně jsem si nepřála nějaké zvýšení trestu. Doma mě nikdy nebili a tak jsem si sice nedokázala představit, jakých bude těch pětadvacet, ale pořád lepší pětadvacet, než třicet, říkala jsem si.

A tak jsem tedy jako omráčená přistoupila k jejímu stolu, ohnula se přes něj, uchopila sukni a vykasala si ji. Pak jsem se nadechla a jediným pohybem si stáhla kalhotky těsně pod zadek. “Konečně začínáte poslouchat,” prohlásila slečna Cunninghamová spokojeně a vyzvala mě, ať si dám ruce za hlavu a pokrčím nohy. Se slzami hanby v očích jsem poslechla a nenáviděla učitelku víc, než kohokoli v životě. Proč mi to nikdo neřekl?! Ta blbá Linda si se mnou klidně vykládá a neřekne mi nic o tom, že za to můžeme dostat jako malé holky! A proč tu vůbec neleží ona? A co si asi teď o mě všichni myslí? A jak se teď vůbec budu moct podívat na Dereka, když mě tady vidí s holou prdelí? Takové myšlenky mi táhly hlavou a vháněly mi slzy čím dál tím víc do očí, zatímco jsem sledovala, jak slečna Cunninghamová otevírá skříň a něco tam vybírá. Když to konečně našla, otočila se ke mně a ke třídě. V ruce držela rákosku! Vyděšeně jsem polkla. “Vidím”, usmála se na mě učitelka téměř mile, “že víte, co držím. Ano, je to rákoska a je to jedna z těch lehčích. Chlapci dostávají vždy alespoň tou, která je další v řadě a je silnější a děvčata buď touto nebo tou silnější. Vy jakožto začátečnice dostanete touhle.”

Pořád jsem nevěřila vlastním uším ani očím ani ničemu a říkala jsem si, že se určitě každou chvílí musím probudit. Vždyť to přece bude určitě hrozně bolet! Ale brzy jsem měla zjistit, že to není žádný sen. “Tak myslím, že bychom mohli začít”, prohlásila učitelka a pomalu přešla za mě, takže jsem na ni neviděla. “Držte ruce za hlavou a zůstaňte ležet, jinak dostanete přidáno”, varovala mě ještě a pak to začalo. Slyšela jsem, nebo si to aspoň myslela, jak se napřahuje a jak pak rákoska pluje vzduchem. To, co jsem si už představovat nemusela, bylo, když dopadla na moje vyšpulené pozadí. Ozvalo se plesknutí nebo spíš prásknutí a já zaječela: “Jééááůů”. Cítila jsem, že rákoska mi na zadku namalovala pruh a ten hrozně pálil. Až do té chvíle jsem si nedokázala představit, že by obyčejné švihnutí hůlkou mohlo takhle hrozně štípat a bolet. “Jedna”, pronesla slečna Cunninghamová a znovu se rozmáchla ( jak jsem si představovala, protože otočit jsem se na ni nemohla, pokud jsem nesměla sundat ruce z temene hlavy) a znovu mě práskla přes zadnici. Nevím, jestli jsem si to jenom nepředstavovala, ale zdálo se mi, že tentokrát ještě silněji. Znovu jsem zavřískla, jak se mi zadkem šířilo strašné štípnutí a dlouho a obtížně zadržované slzy mi konečně vyhrkly. Nevím, jestli to učitelka zaznamenala, ale pokud ano, myslím, že jí to bylo srdečně jedno. Znovu se napřáhla a znovu mě uhodila. “Ááááůůůůů, už dóóst, prosíím”, kvičela jsem, protože nejenom, že mi tahle rána přišla ještě silnější, než předchozí, ale (což bylo ještě daleko horší) pořád jsem stejně intenzívně cítila ty předchozí rány. Bolest z nich prostě vůbec neustupovala. “Ale, ale, slečno Lucy,” pronesla slečna Cunninghamová pobaveně, “vždyť jsme sotva začaly, ještě jich máte před sebou dvaadvacet.” A nelítostně mě uhodila znovu. Teď už mi slzy tekly pořádně, zadek mě pálil jako čert a zoufale jsem si ho chtěla pohladit. Naštěstí jsem se natolik ovládala, že jsem to neudělala. Nepochybovala jsem totiž, že pokud sundám ruce z temene hlavy, ta potvora mi klidně přidá. A tak jsem držela. Při každém švihnutí jsem vydala zaječení, při kterém se zatřásla okna, sem tam jsem prosila o milost, a když se počet ran přehoupl přes patnáct, už jsem kašlala i na angličtinu a občas prosila i česky. Klidně jsem mohla i čínsky, slečna Cunninghamová mě práskala dál a na moje protesty, prosby a různé “ééééíííííááááůůů” a “jééáááááíííí” a podobné citoslovce doprovázející každý dopad rákosky na moje nebohé pozadí vůbec nebrala ohled. Spíš jsem měla pocit, že z toho má radost.

Pak najednou bití ustalo. Chtěla jsem vstát, ale slečna učitelka mě zarazila. “Nikam, nikam, slečno Lucy, ještě jsme neskončily. Jestli neumíte dobře počítat, zatím jste dostala pouze dvacet ran z pětadvaceti a pět vás tudíž ještě čeká. Dostanete je ovšem až za malou chvíli, aby byl jejich účinek o to vyšší.” V tu chvíli jsem netušila, co to mele, ale Linda mi to později vysvětlila. Šlo o to, že stopy po rákosce trochu otečou a dostat přes ně bolí o hodně víc, když se trochu otéct nechají, než kdybych dostala najednou. Samozřejmě jsem zjistila, že je to pravda. Ležela jsem ohnutá přes stůl asi pět minut, zadek určitě červený ( opravdu byl a pořádně, to mi kamarádi po skončení hodiny potvrdili ), z očí mi tekly slzy proudem, rty rozkousané bolestí a slečna Cunninghamová zatím zadávala třídě domácí úkol. Já se můžu zbláznit, jak mě zadek pálí, z ostudy bych mohla mít deset kabátů a ona si tu zadává blbý domácí úkol! To se mi snad zdá! Ale, bohužel, nezdálo. Učitelka zadala úkol a pak přešla zase za mě. Líbezným hlasem prohlásila, že se mi zadnička začíná barvit domodra a tak už mohu dostat zbytek trestu. Neměla jsem sílu na to jí něco říct. Ona taky na nic nečekala a začala. Když na moji sedinku dopadla jedenadvacátá rána, zaječela jsem tak, že ty předchozí výkřiky proti tomu nebyly nic a ještě druhý den mě trochu škrábalo v krku. Něco tak hrozného jsem nečekala. Už jsem to nevydržela a chtěla si sáhnout na zadek, abych se ujistila, že nehoří, ale zadržela mě ruka slečny učitelky. Pevně mě chytila za zápěstí a znovu švihla. Další zaječení, další švih. A znovu. “Jééééééééééíííůůůůůůů”. “Prásk”. A zas. A znova. A pak konečně pětadvacet. V tu chvíli jsem si připadala polomrtvá a měla jsem pocit, že mě zadek už nikdy bolet nepřestane.

“Tak, slečno Lucy, a máte to za sebou,” prohlásila slečna učitelka a pustila mě. “Můžete se obléct a jít na své místo. Doufám, že se z trestu poučíte a nebudete mě nutit, abychom si to musely zopakovat. A protože toto byl zřejmě váš první výprask, a protože jste cizinka, dovoluji vám protentokrát na svém místě klečet. Ale příště si budete muset sednout a pak uvidíte, jak budete pro příště poslušná.”

Narovnala jsem se, sukně mi zakryla pruhovaný zadeček a pak ho znovu odhalila, jak jsem se shýbla pro kalhotky. Natáhla jsem si je a v tu chvíli poznala, jaká to byla chyba. Kůže na mém pozadí byla totiž neuvěřitelně citlivá a tak jsem si kalhotky znovu stáhla. Pak jsem si uvědomila, že mě pořád všichni sledují, ale teď už mi to bylo celkem jedno, když mě mohli tak dlouho pozorovat při výprasku. Kalhotky jsem si prostě svlékla úplně a jako v transu se vrátila na své místo. Židli jsem odsunula stranou a zbytek hodiny strávila v kleče. Musím říct, že i tak to bylo dost tvrdé, pořád jsem cítila látku sukně na citlivé kůži a nejradši bych utekla domů a strávila zbytek dne vleže na břiše. Ale nedalo se nic dělat, mohla jsem jenom děkovat slečně Cunninghamové, že nemusím sedět na tvrdé dřevěné židli. Vůbec si neumím představit, jak bych to vydržela.

No a to je vlastně všechno. Přetrpěla jsem zbytek dne, vyslechla si od spolužáků, jak jsem byla statečná, politovali mě, že mi Cunninghamová neměla naložit hned pětadvacet a Linda se mi omluvila, že mě měla varovat, ale vlastně netušila, že o tom nevím. Samozřejmě jsem na ni byla trochu naštvaná, ale brzy mě to přešlo. zvlášť po tom, co jí následující týden potkal stejný osud jako mě. Neměla domácí úkol a vymýšlela si výmluvy ( dost průhledné ). A tak musela nastoupit před třídu a vyšpulit na nás svůj pevný zadek. Myslím, že ji matikář nešetřil o nic víc, než angličtinářka mě. A Linda si ještě pak musela sednout, což jsem jí rozhodně nepřála. A co se týče Dereka, začali jsme spolu po dvou měsících chodit. Když v hodině dějepisu vypadal ten jeho vyšpulený zadeček tak roztomile…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.2 / 5. Počet hlasů: 6

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *