Povídka „Narkomafie – 1. část“

Zatímco vlažná voda stékala po mém těle a smývala nepříjemnou lepkavost potu z mé pokožky, rozkošnicky jsem se protahovala v ramenou a prsty projížděla své dlouhé hnědé vlasy. Nebýt toho, že jsem měla o Marka takovou starost, byla bych si tuto chvilku naprosto dokonale vychutnala. Jeho zmizení mi však nedalo chvíli klidu. Byla to jen náhoda a on se někde v nějakém baru „zapomněl“ nebo to mělo přece jen souvislost s naším úkolem tady? Vše bylo ale již ukončeno a všechny materiály v této chvíli nejspíš opouštěly hranice této země. Nás mělo čekat ještě pár dní prázdnin, ale ty jsme chtěli strávit raději jinde a sem se nějakou dobu. Kolumbie je sice nádherná zem, ale většina oblastí života je tu ovládána narkomafií, jejíž vliv sahá až do nejvyšších kruhů. Materiály s důkazy právě o spojení jednoho vysokého státního úředníka s mafiánským bosem Gulliermem, které jsme jako spojka převzali a přes další, nám neznámou dívku Consuelu odeslali do Států, však měly pomoci rozkrýt jednu z významných cest, po níž proudily tuny drog k distributorům na Floridě a přes území USA až do Kanady. Proto nebylo úplně ideální se tu příliš dlouho zdržovat. Jakmile jsem zastavila vodu a sáhla po osušce, zaslechla jsem zvonění hotelového telefonu. Zanechávajíce mokré stopy na podlaze jsem vyběhla ze sprchy a zvedla sluchátko.

„Seňorita Woodová?“ zeptal se neznámý hlas. Po mém přitakání pokračoval: „Mám pro vás vzkaz od seňora Marka. Má nějaké potíže a potřebuje vaši pomoc. Máte přijet v devět večer do přístavu, je tam restaurace Trabuko, kde jste prý nedávno spolu byli. Bude tam, ale máte být opatrná.“

Netrpělivě jsem jej přerušila: „Co se s ním stalo? A co se děje? Jaké mám problémy?“

Hlas zazněl o trochu naléhavěji, ale ztišil se, jako by muž začal šeptat: „Víc nevím, seňor mne jen požádal, ať tohle vyřídím. Sám prý nemůže ven, aby si zatelefonoval.“ A spojení se přerušilo.

Horečnatě jsem začal přemýšlet, ale jak se později ukázalo, přemýšlela jsem přece jen málo. Třeba, proč Mark nepoužil svůj mobil nebo proč nenaznačil, o co jde? I když, kdyby šlo o „naši záležitost“, určitě by mi to nějak nenápadně také dal vědět. Mělo mne však také asi napadnout, že kdyby o ni nešlo, také by to nechal vyřídit tak, aby mi to došlo.

Bylo pár minut po osmé, tak jsem neměla moc času. Hodila jsem na sebe jen triko a na holé tělo natáhla seprané džínové kraťasy, do tašky přes rameno mobil, dolarku (dárek od Marka), nezbytný pepřový spray a pas, na nohy tenisky a vyběhla před hotel. Venku stál naštěstí prázdný taxík.

„Přístav, restaurace Trabuko“, křikla jsem na řidiče, který pokuřoval vedle taxíku. Seděla jsem uvnitř ještě dřív, než on.

„Víte, kde to je?“

Podmračeně přelétl pohledem přes mé dlouhé nohy a zastavil se na prsou napínajících tenké tričko a něco si mumlajíc neochotně přikývl. Byla jsem tady však na podobná individua zvyklá a mé schopnosti dané, byť jen základním, bojovým výcvikem byly dostačující k tomu, abych se s nimi, v případě potřeby uměla vypořádat. On mne však dál nijak neobtěžoval, nastartoval a vyrazili jsme.

Během asi půlhodinové jízdy večerním městem se mi hlavou honily otázky, na které však chyběla jakákoliv odpověď. No, uvidíme, třeba jde jen o nějakou hloupost, řekla jsem si nakonec. Minuli jsme právě přístavní molo a v dálce jsem již zahlédla terasu restaurace, když z prostoru mezi kontejnery vpravo od nás vyrazil tmavý terénní vůz a zatarasil nám cestu. Vše se potom odehrálo velice rychle. Odstředivá síla při brzdění mne vrhla dopředu a než jsem stačila sáhnout po klice od dveří, otevírali je dva chlapi z venku a ihned jsem byla za paže a vlasy vytažena z auta. Snažila jsem se bránit, ale zase tak dobrý můj výcvik není a ti chlapi věděli, co mají dělat. Ruce mi vyvrátili za záda a na zápěstích jsem cítila chladný dotek policejních želízek. Současně mi přes hlavu hodili nějaký černý pytel, který byl cítit po kávě. Kopající nohy mi znehybnili jednoduše tak, že mi servali kraťasy a stáhli je až ke kolenům. Ale to už mne dva páry rukou nesly pár kroků a vhodily mne na něco tvrdého a chladného. Kroutila jsem se jako had, ale v tom jsem ucítila, jak mne otáčí na břicho a někdo si mi sedl na nohy a záda a další ruce mne zatlačily ramena. Malé píchnutí na levém předloktí jsem téměř ani nezaznamenala, jen to, že se mi najednou vše začíná halit do mlhy, ruce a nohy mne přestávají poslouchat a já se propadla do bezvědomí.

Když jsem se probrala, nevěděla jsem, jak dlouho jsem vlastně byla v bezvědomí. Ruce jsem měla stále sepnuté za zády, jen kraťasy se opět nacházely tam, kde mají být a pytel na hlavě bohužel také. Vrávoravě jsem se postavila a zkusila udělat pár kroků. Asi po dvou jsem s bolestivě praštila do holeně a já znovu upadla. Rachot mého pádu však asi někomu oznámil, že jsem vzhůru, protože než jsem se znovu stačila postavit, ozvalo se odemykání nějakého zámku a otevírání dveří. Ztuhla jsem v očekávání toho, co se bude dít.

„Tak slečinka se nám už vyspinkala?“ ozval se nějaký hlas a já slyšela, jak do místnosti vstupují asi tři lidé.

„Co se děje? O se stalo? Kdo jste a co mi chcete?“ začala jsem ze sebe chrlit otázky, i když jazyk mne ještě moc dobře neposlouchal a hlava mne bolela jako střep. Asi po té uspávací injekci. I kdybych nestála tak vrávoravě, byl by mne úder, který jsem dostala do břicha stejně poslal znovu na zem. Začala jsem dávit a uměle to prodlužovala, abych získala trochu času a mohla začít střízlivě uvažovat.

„My se budeme ptát a ty jen odpovídat. Comprende?“ cítila jsem, jak si ke mně kleká a výhružně syčí skloněný k mé hlavě. Kopnutí, které jsem směřovala směrem, odkud šel hlas se minulo účinkem, avšak vyvolalo vlny smíchu z několika hrdel.

„Pěkně vzpurná klisnička, no už se těším…takové krotím nejraději.“

Než jsem to stačila nějak okomentovat, vyvlekli mne ven a vedli někam jinam. Asi po padesáti krocích jsme zabočili doprava a následovaly shody dolů. Další chodba a odbočka doleva. Z dálky jsem zaslechla něco, jako úpění a bolestivé steny. Snad se mi to zdálo. Ale ne, opět stejný zvuk a jako by se blížil. Pojednou se ozval hrozně blízko srdcervoucí výkřik, bolestivé zavytí. Stáli jsme asi přede dveřmi, z nichž onen zvuk přicházel. Slyšela jsem, jak se dveře otevírají a byla jsem vtažena dovnitř.

„Tady je, comandere,“ řekl hlas, který jsem již znala. I přes černou látku pytle na mé hlavě začalo prosvítat nějaké světlo a z prostoru se ozývalo tiché, jakoby vzdálené chroptění.

„Sundejte jí to,“ řekl jiný hluboký a velitelský hlas. Čísi ruce mi rozvázaly provázek na krku, jímž jsem měla svázán pytel kolem hlavy a strhly mi jej. Přechod ze tmy do světla mne oslnil tak, že jsem se zapotácela. Dva chlapi mne však drželi za levé i pravé rameno, takže jsem neupadla.

„Omlouvám se za toto neodbytné pozvání, ale potřebuji od vás slečno nějakou důležitou informaci…a omluvte mne za mou nezdvořilost, že jsem se ještě nepředstavil. Jsem Pedro Ramirez a potřebuji se vás zeptat na nějakou záležitost svého přítele dona Gullierma.“

Během jeho mluvení jsem se pořádně rozhlédla kolem a začala se opravdu pořádně bát. Místnost byla celkem dobře osvětlená, takže se dalo poznat, že je to vlastně něco jako mučírna. Na stropě trámy, stůl s nějakým nářadím a nějakými skříňkami, z nichž vedly barevné dráty, z trámů visely řetězy a provazy a nějaké kladky, uprostřed bytelný dřevěný stůl s plechovým kováním na němž byl právě někdo přivázaný, v jednom rohu gynekologické křeslo, v jiném lavice s vydutím uprostřed a koženými pouty ve všech rozích, nějaká skříň a stůl s pár židlemi, na nichž seděl Ramiréz a ještě někdo. Třetí člověk stál u toho, kdo byl upoutaný na stole. V posledním rohu této místnosti bez oken se krčila nějaká nahá ženská postava…a já poznala, kdo to je. Bylo to Consuela, dívka, která byl naší spojkou a jíž jsme předali ony materiály usvědčující napojení vysokých úředníků na narkomafii. Na čele mi vyrazil ledový pot. Začala jsem vidět již normálně a také mi bylo jasné, oč tu jde. Člověk na tom stole byl… Mark.

„Víte slečno, vaši přátelé již měli možnost vyzkoušet naši pohostinnost, ale mám strach, že se jí již dost nasytili a o moc více by jí nesnesli“, říkal ten chlap posměšně a inonicky, „a tak to asi bude na vás.“

„Ale já nevím, co vlastně vůbec chcete? Proboha nechte nás jít, asi je to nějaký omyl.“ Snažila jsem se. A byla bych asi dost přesvědčivá, kdyby oni již nevěděli dost.

„Ale no tak. Slečinko neblázněte,“ říkal muž skoro konejšivě. „Nechtějte, abychom na vás vyzkoušeli naše metody. Jste podle mne jediná, kdo ví, kam se materiály, o které má můj přítel zájem, odeslaly a my bychom se k nim potřebovali dostat dřív, než se dostanou do nesprávných rukou.“ Chvíli mlčel, a když jsem na to nic neřekla, pokračoval: „Podívejte, ještě jednou to zkusíme na vašem příteli a když to nezabere, budeme se muset stejným způsobem ptát vás. Já nemám rád, když se ubližuje ženám, a to ještě tak půvabným. Moji podřízení však mají jiný názor a Sancho“, ukázal bradou na muže stojícího u Marka, „mnohem raději věnuje svůj um něžnému pohlaví.“

Braly mne mrákoty.

„Ještě jednou“, vyštěkl náhle změněným hlasem Ramirez na Sancha a přikázal, ať mne přivedou blíž ke stolu.

„Už to nepůjde,“ zabrumlal Sancho, „zase omdlel“.

Ramirez zaklel: „Tak ještě jednou tu děvku. A tentokrát zkus elektriku. Chci aby slečna Woodová (znal dobře i mé příjmení!) viděla, co ji případně čeká.“

Měla jsem pocit, že jsem se ocitla mimo realitu. Marka odvázali a odvlekli jej někam pryč. Ani jsem se pořádně nestačila podívat, v jakém je stavu, viděla jsem jen podlitiny a bezvládné ruce a nohy, kterak mizí ve dveřích. Na moje prosby, že s ním chci promluvit, nikdo nereagoval.

Consuelu přivlekli ke gynekologickému křeslu a zkušeně ji upoutali s nohama roztaženýma jako u doktora. Jen měla navíc spoutané ruce natažené za hlavu a pod prsy ji obepínal další pás řemene.

Mně rozepnuli želízka, ale hned mi svázali ruce v předu a vytáhli mi je hladkou nahoru, takže jsem byla našponovaná a stála skoro na špičkách. I s kladkou mne přitáhli ke křeslu, „do první řady“ jak mezi sebou vtipkovali.

Consuela se snažila prosit o slitování, ale mučitelé na její prosby nikterak nereagovali. Přitáhli ke křeslu stolek s nějakou skříňkou, z níž vedly dráty a ty připnuli Consuele na spoutané tělo. Dva dráty přilepili černou náplastí na pravý prs z obou stran tak, aby její tmavorudá, ale drobná bradavka byla mezi nimi. Další drát jí přilepili do pravého podpaždí (díky výcviku jsem věděla, že se správně vyhýbají levé polovině hrudi, aby nenavodili nechtěnou zástavu srdce) a poslední připojili k něčemu, co vypadalo jako robertek a ten zasunuli do její pochvy. Ani se nesnažila uhýbat pánví, stejně by jí to pevně utažené řemeny nedovolily. Jen vyděšeně těkala očima z jednoho mučitele na druhého a mumlala o slitování. Byla zřejmě v šoku, celé její tělo již prošlo asi těžkým mučením, protože byla poseta tmavomodrými otoky, množstvím oděrek a podlitin a z levé bradavky jí tekla pomalu zasychající krev.

Muži se ještě chvíli spolu bavili, ale potom přišel první šok.

Nevinné cvaknutí reostatu vyvolalo v dívčině těle prudkou reakci. Celá se prohnula do oblouku, až to vypadalo, že přetrhne silné řemeny. Místnost naplnil srdcervoucí výkřik, který neustával. Asi po půlminutě mučitel vypnul proud a tělo se vrátilo do původní polohy. Consuela měla oči vytřeštěné přestálou bolestí a chraptivě vydechovala.

„Pokračujte,“ ozval se opět Ramiréz. Consuela jen prosebně zavrtěla hlavou, když její tělo opět vymrštila křeč do oblouku. Tentokrát nekřičela, protože asi nestačila nabrat dech, jen chroptěla. Když její tělo opět uvolněně dopadlo zpět do křesla, měla oči obrácené v sloup a téměř nedýchala.

„Zase omdlela,“ zaskuhral omluvně Sancho směrem k Ramirézovi.

„Po dvou šocích?“ zeptal se udiveně.

„No nic, zaneste ji zpátky do sklepa, ať nám tu nezkape. Ještě se může hodit.“

A obrátil se ke mně.

„Tak co slečinko? Poučila jste se? Řeknete mi, co potřebuji vědět?

„Já opravdu nic nevím.“ Málem jsem jekotala zuby. Byla to totiž pravda. Materiály jsem předala Consuele a ta je měla odeslat dál. Šly pro nějakou agenturu ve Státech, na krycí adresu, ale nikdo z nás nevěděl pro kterou a kam.

„Tak to je mi líto,“ odtušil Ramiréz a obrátil se na své pochopy. „Začněte hoši, ale nesmí skapat. Znáte rozkazy. Musí mluvit, ale nesmí umřít. Nerad bych to Gulliermovi vysvětloval. A navíc nás tlačí čas.“ Muži chápavě pokývali hlavou.

„Tahle je ale v dobré kondici a pěkně trénovaná. Ta vydrží dost,“ odtušil ten nejmenší z nich. A bylo na něm vidět, že už se třese, aby mne viděl nahou.

Snažila jsem se ještě protestovat, ale beznaděj a bezvýchodnost této situace mne zatvrdily. Když už z toho nemůžu nijak ven, tak jim tu nebudu dělat divadlo. Když vydržel Mark, tak já taky. Vzpomínka na Marka mne naplnila ještě větší zuřivostí.

Neměla jsem však moc času přemýšlet. Jeden mi rozřízl vpředu tričko a obnažil mé prsy. Musela jsem se stydět, protože přes prekérnost situace jsem měla vztyčené bradavky, jako bych byla nějak vzrušená. Hned si toho také všimli a zatímco druhý mi opět stahoval kalhotky přes boky dolů z těla, ten první si začal pohrávat s mými bradavkami. Mnul je mezi palcem a ukazovákem a pomalu začal tisknout víc a víc. Začalo to bolet, ale stiskla jsem zuby a mlčela.

„Zapomněli jste na oči,“ vyštěkl Ramirez. Hned mi je zavázali nějakou páskou.

Cítila jsem, jak mne na kladce přetahují někam bokem a najednou mi něčí ruce roztáhly nohy od sebe a připoutaly doširoka roztažené. Musela jsem vypadat jako obrácené „Y“ a bylo mi jasné, že takto mají volný přístup k celému mému tělu. Bylo mi zle z pomyšlení, co mne čeká a ještě horší bylo, že jsem nic neviděla a nemohla se tak připravit na to, co a kdy přijde. Nemusela jsem čekat dlouho.

Slyšela jsem jen, jak kolem mne někdo chodí nebo se rozestavují. Občas si něco zabrblali, ale nerozuměla jsem pořádně, o čem mluví. Najednou se ozval Ramirezův hlas:

„Tak naposledy slečinko, budete mluvit?“

„Ne, nic nevím, musíte mi věřit!“

„Začněte.“

Napnula jsem svaly v očekávání bolesti, ale chvíli se nic nedělo. Pojednou jsem uslyšela ze zadu zasvištění a na má záda dopadla první rána. A hned z druhé strany, zepředu přes břicho, druhá, jen zlomek vteřiny po té první. Nečekala jsem to, takže jsem těžce vyhekla a prokousla si ret. Museli mne bít nějakými hadicemi, protože bolest byla tupá a ne řezavá, ale rozlévala se zvolna do šířky i délky. A další dvojice ran, které dopadly těsně vedle těch prvních. Navíc ta ze předu šla výš, někam na spodek žeber, takže mi téměř vyrazila dech. A další rány!

Za chvíli jsem přestala počítat, jen jsem se snažila odhadnout, ze kterého místa svého těla můžu další nápor bolesti očekávat. Vzadu se rány pomalu blížily k mému vypracovanému zadečku, ale vpředu se už už dotýkaly spodní linie mých ňader. Čekala jsem s hrůzou, kdy dojde řada i na ně, ale zatím zatínajíc zuby jsem kromě hekání a sténání přes zuby nevydala ani hlásku.

Po chvíli rány ustaly.

„Slečinka je tvrdá,“ ozval se uznale nějaký hlas. Již jsem se je nesnažila identifikovat a soustředila se na nadcházející bolest.

„Stále nám nechcete něco říct?“

Raději jsem neodpovídala, jen jsem zavrtěla hlavou.

„Tak ji ještě trochu přitáhněte, protože by se nám mohla začít mrskat“, pokračoval hlas a hned jsem slyšela cvakání západky a moje tělo se protáhlo do výšky. Pulzující bolest z bití byla téměř přehlušena bolestí z tahu rukou, která mi vystřelovala do páteře a beder až po bolestivě dřené kotníky od pout na nohou.

„Tak dál,“ uslyšela jsem opět lakonický hlas.

Tentokrát šel první úder zepředu a zasáhl spodek mých vypjatých prsou těsně pod bradavkami. Bolest to byla příšerná a cítila jsem, jak mi obě ňadra natékají. A další rána zleva, těsně do podpaždí. A další, tentokrát přes levé ňadro, která zasáhla naplno i bradavku. Zavyla jsem. Nedalo se to vydržet. Rány však padaly s nezměněnou silou dál a pokrývaly celou oblast mého hrudníku. Měla jsem horní polovinu těla jako v ohni a posléze jsem již naplno křičela. Zdálo se mi, že to trochu pomáhá od vystřelující bolesti, takže jsem křičela a křičela, až do ochraptění.

Toto „masírování“, jak říkal Ramiréz, trvalo snad hodinu. Dělali krátké přestávky mezi bitím, ale to asi jen proto, aby si sami odpočinuli. Byla jsem ochraptělá, ale zatím nezlomená, i když jsem věděla, že tohle zatím vlastně ještě nic nebylo.

Po nějakém čase přestali s bitím, povolili mé napnuté tělo a sundali pásku z očí. Měla jsem je plné slz bolesti, ale na otázku, zda promluvím, jsem odpověděla stejně jako dřív.

„Nic nevím. Proboha opravdu nic. Nechte nás jít.“

Bylo to však, jako bych mluvila do zdi. Zhroutila jsem se na podlahu a snažila se trochu ukrýt svou nahotu. Tělo jsem měla pokryté rudými a fialovými pruhy a hlavně prsy mne strašně bolely.

„Dejte ji na stůl,“ ozval se hlas a teď jsem viděla, že to mluví Sancho. Dva pochopové mne tvrdě vzali za ruce a přes můj odpor mne položili na stůl, z něhož před tím odvázali Marka. Ruce mi rychle přikurtovali natažené za hlavou, nohy doširoka roztažené k oběma trnožím dole, takže moje pohlaví bylo doširoka přístupné. Přes pas mi ještě silně utáhli silný řemen, takže jsem byla naprosto znehybněná. Sancho ke mně přistoupil z pravé strany a ukázal předmět, který měl v ruce. Byly to kleště. Obyčejné montérské kleště, kterým se myslím říká kombinačky.

„Takový obyčejný nástroj,“ řekl, „a co to dokáže s lidským tělem.“ A nezadržitelně se s rukou blížil k mému pravému ňadru. Nejprve jej objel po celém jeho obvodu a téměř něžně mi prso kleštěmi hladil. Nejsem nic moc, mám sotva dvojky, ale prsa mám pevná a mou hrdostí jsou bradavky. Velké světlehnědé dvorce s nádherně vzrušivými bradavkami. A ty se právě měly stát cílem Sanchovy ruky s kleštěmi. Nebyla jsem schopná z pomalu se rozevírajících čelistí spustit zrak a tvrdě jsem zkousla zuby, abych zabránila výkřiku bolesti. Kleště se však blížily velice pomalu a já mimo to koutkem oka zaznamenala, že se víc mužů přiblížilo k místu, kde jsem byla trýzněná, aby měli lepší výhled. Naplno rozevřené čelisti kleští se dostaly až na místo, kde bradavka vystupuje z dvorce a začaly se svírat. Zpočátku to byl téměř vzrušující dotyk (a to nejsem žádná masochistka), který však rychle přecházel v nepříjemný tlak. Držela jsem zaťaté zuby a cítila, jak se mi v očekávání bolesti napínají všechny svaly a šlachy v těle. V tom se nečekaně čelisti kleští prudce sevřely a nepovolovaly, tlak ještě více zesiloval. Zařvala jsem jako zvíře, veškerá má snaha o hrdost byla ta tam, a já se zalévala potem a křičela a křičela. Ve chvíli, kdy mučitel začal navíc kleštěmi sevřenými na bradavce kroutit sem a tam, cítila jsem, jak ze mne dole vytryskla moč. Nevydržela jsem a počurala jsem se. Chlapi se jenom zasmáli, až na jednoho, který to ode mne „schytal“ a nadávajíc odešel z místnosti. To již Sancho přešel na druhou stranu, aby se věnoval mému levému prsu. Pravou bradavku jsem měla stále jako v ohni, když stejný osud stihl i tu levou. Již jsem se zbytečně nebránila a dávala průchod své bolesti slzami a křikem.

Když ho hrátky s mými bradavkami přestaly bavit a já již byla téměř ochraptělá, přešel do spodku stolu a postavil se mezi moje roztažené nohy. Vytřeštěně jsem jej sledovala a jen pomalu mi docházelo, co mne asi čeká nyní.

Kleště vzal do pravé ruky a levou napřed zlehka promnul mé rozevřené pohlaví. Pomalu a jakoby rozkošnicky projížděl prsty nahoru a dolů, vypadalo to, že mne chce vzrušit. Byť jsem na nějaké vzrušování neměla ani pomyšlení, ten mizera věděl co dělat a já cítila, jak se mi zvolna vlévá krev do podbřišku, pysky se prokrvily a já, byť jsem se tomu bránila, jsem cítila, jak se mi odspodu po celém těle rozlévá hřejivé teplo. Když jsem si se sebou a svými pocity pomalu přestávala vědět rady, cítila jsem, jak Sancho sevřel dvěma prsty kůžičku mého klitorisu, stáhl ji dozadu a já náhle zaznamenala chladivý dotek kleští na mém odkrytém nejcitlivějším místě svého těla. Zmatené pocity byly náhle ty tam a já začala zajíkavě prosit o slitování:

„Neee, tam proboha neeeee!“ Chvíli se nic nedělo a já si pomalu začala myslet, že mé prosby konečně vyslyšeli, když tu se kleště na poštěváčku sevřely a začaly nezadržitelně tisknout. Nikdy jsem nezažila takovou bolest. Bylo to tisíckrát horší, než jsem si dokázala představit. Zařvala jsem a křičela a zalévala se potem. Krutost lidské vynalézavosti je bezbřehá a já neměla nic k tomu abych se mohla bránit. Celé moje tělo se proměnilo v jedno žhavé hořící a pulsující peklo, které se nalézalo v mém podbřišku. Nemyslela jsem, necítila jsem bolest, stala jsem se bolestí.

Z té mne osvobodily mé první mdloby.