|

Povídka “Přísný šerif”

Santa Fe, stát New Mexico, srpen 1896.

 

Místní šerif George Peterson seděl ve své kanceláři a klidně pokuřoval silný kubánský doutník. V jeho snědé tváři byl klid. Mohl si to dovolit. Široko daleko platil za rovného a spravedlivého chlapa, ale zároveň byl známý jako opravdový drsňák, který se s případnými hříšníky nepáral. Možná právě proto se jeho městu všichni týpci s nekalými úmysly zdaleka vyhýbali, a tak tu už hezkou řádku týdnů k nějakému závažnějšímu incidentu nedošlo.   Jedinou osobou, která mu občas přidělávala starosti, byla jeho dcera Jane. Zkuste uhlídat temperamentní děvče, kterému bylo před pár dny osmnáct a navíc patří k nejatraktivnějším dívkám v okolí. Měl ji rád a ledacos jí toleroval, ale poslední dobou se mu zdála čím dál tím víc divočejší. Zpočátku její drobnější prohřešky řešil domácím vězením, ale postupně docházel k závěru, že to přestává stačit, a když jednou při svých „hrátkách“ s jeho odloženým koltem postřelila starého Samuelsona, neváhal a seřezal jí řemenem. Tenkrát mu plačící slíbila, že se polepší, ale skutek utek, a tak ještě mockrát byl slyšet nářek slečny Petersonové, to jak spočívala přehnutá přes otcovo koleno, zatímco odepnutý pásek, vedený silnou otcovou rukou, tvrdě trestal její nádhernou pevnou zadnici.

 

„Kde asi tak právě teď lítá. Nejlepší by bylo, kdyby se vdala. Aspoň by měla trochu jiné starosti“ říkal jsem si v duchu. „Jenže ten Frank, ten neustálý dotěra, co za ní pálí, je obyčejný moula a nepomůže mu ani velký statek jeho rodičů, který má jednou zdědit. A navíc Jane jeví čistej nezájem…“ Najednou mě z úvah vyrušilo několik krátkých výstřelů. Vyběhl jsem rychle ven a spatřil, jak v dálce rychle mizí jezdec na koni, s odstupem následovaný dalším. Siueta jeho postavy mně přišla jaksi povědomá. To už se ale ke mně blížili dva místní muži, kteří mezi sebou vlekli vzpouzející se dívčinu. Na první pohled mi připomněla Jane, ale nebyla to ona. Byla taky velice krásná, ale měla o něco vyšší postavu a tmavší hnědé vlasy. „Šerife, tahle slečinka se pokusila přepadnout naši banku. Byly dvě, ale ta druhá ujela. Možná jsem ji trochu postřelil, ale nevím. John ji pronásleduje.“ halekal ten vpravo. Pohlédl jsem dívce do tváře. Měla ji ušpiněnou od bláta, jak upadla na zem. Působila křehce a nevině, ale v jejích očích se nacházel zloba a vzpurnost. „Pojďte dovnitř“ zavelel jsem. Vešli jsme do dveří a muži smýkli dívkou na podlahu. „Tak, slečno, čeká vás přísný trest, ale ještě před tím nám hezky povíte, kdo jste a kdo je ta druhá dívka.“ Mlčky na mě hleděla. „Ptám se podruhé a naposled: kdo jste a kdo je ta dívka, co ujela.“ Zase ten dlouhý pohled a pak vyštěkla: „Nic ti nepovím, ty hajzle.“ „Dobře, jak chceš.“ řekl jsem klidně. „Položte ji na lavici. Dostane 20 ran holí na zadek. To jí určitě rozváže jazyk.“

 

Oba muži se jí ihned chopili, vzpouzející ji dovlekli k lavici a přivázali jí za ruce, pas a kotníky provazy. Otevřel jsem skříň a vyndal asi metr a půl dlouhou ratanovou hůl. Přistoupil jsem k lavici a silně se rozmáchl. Vzápětí se ozval dutý zvuk, to jak hůl dopadla na dívčinu zadnici. K mému překvapení nevydala ani hlásek, jenom křečovitě stáhla a okamžitě opět uvolnila svaly svých pevných hýžďů, jejichž obrysy se zřetelně rýsovaly pod tenkou přiléhavou sukní. Udeřil jsem podruhé. Její zadnice se opět tak nádherně zavlnila, ale ona jen tiše sykla a v její tváři se objevila bolestná grimasa. „Statečné devče“ pomyslel jsem si. Do třetí rány jsem vložil veškerou svou sílu. Vykřikla a v očích se jí objevily první slzy. Pokračoval jsem v bití dál, a tak se postupně její jednotlivé vzlyky změnily v souvislý pláč. To už jsem věděl, že máme vyhráno. Po patnácté ráně začala zoufale prosit, ať přestanu, že vše poví. Odložil jsem hůl a vyčkával. „Jmenuji se Jacqueline Clarková“ sténala. Tiše jsem hvízdl. Tak tohle je ta „Jackie“, dcerunka známého bandity Clarka, která je v posledním roce postrachem všech dostavníků, projíždějících New Mexikem. Na to, že je jí dvacet, se docela činí. Zřejmě tatínkovy geny. „Jaká čest, slečno. Jsem rád, že vás konečně poznávám osobně. Otec by byl s vámi určitě spokojený, že? Ale i já jsem spokojený. A víte proč? Protože jsem vás konečně dostal a budu vás moct vlastnoručně potrestat.“ Tupě na mě zírala. „A teď ještě jméno té druhé dívky a rychle.“ Krátce zaváhala. „Je to Jane – vaše dcera.“ Oba muži tiše zahučeli. Polil mě studený pot. Tak přece to nebylo jen zdání. Já to tušil. Teprve po chvíli jsem byl schopný realisticky uvažovat. „Doufám, že ji John pozná. Jinak je ten blázen schopný zastřelit jí. Blacku vem si několik mužů a pročesejte okolí. Pokud ji John ještě nechytil, nebude daleko. Znám ji.“ Black kvapně odcházel s výrazem hladové šelmy. „Počkej, ještě něco“ řekl jsem důrazně. „Nezkřivíte jí ani vlásek, potrestám ji sám, rozumíš?“ Přikývl. Otočil jsem se k Jacqueline. „Jackie, podle zákonů téhle země bych vás mohl nechat pověsit, a kdyby jste byla muž, tak to pravděpodobně udělám, ale já jsem džentlmen, a tak vám dám ještě šanci. Zasluhujete potrestat tvrdě a nekompromisně, stejně tak jako jste tvrdá a nekompromisní ke svým obětem. Proto vás nechám veřejně zbičovat přes holá záda. Exekuce proběhne zítra ráno, dostanete 50 ran. Pak budete šest měsíců tvrdě pracovat na plantážích a pak budete volná.“ „Odveď ji do cely“ pohlédl jsem na Paula. Odkráčela důstojně, bez náznaku znepokojení.

 

Večer se vrátil John i ostatní muži se zprávou, že Jane nenašli. Víceméně jsem to očekával. Znala okolí dost dobře na to, aby se jim dokázala skrýt. Věděl jsem ale, že je jen otázkou času, kdy svůj úkryt opustí v cestě za jídlem a pitím. Věděl jsem, že ji dříve nebo později dostaneme, proto jsem odešel vcelku klidně spát. Uprostřed noci mě vzbudil rozrušený Paul. „Jackie zdrhla. Šel jsem jen na záchod a když jsem se vrátil, byla pryč“ koktal. „Ty blbče, jak si ji mohl nechat utéct, však víš, že ta holka je všemi mastmi mazaná. Honem pojď, jdeme ji hledat. Daleko nebude, po patnácti holí na zadek se špatně utíká.“ Nemýlil jsem se. Dohonili jsme ji kousek za salonem. Při potyčce kousla Paula do ruky tak silně, že zařval bolestí.Udeřil ji do tváře až spadla na zem. Rychle jsme ji dovlekli zpět do cely a pro jistotu pouty přimkli ke mříži. „Tak za tohle dostaneš navíc pětadvacet rákoskou přes chodidla, mrcho“ houkl jsem při odchodu. Začínal jsem se na zítřek čím dál tím víc těšit.

 

Ráno se před salonem shromáždil početný dav. Každý z přítomných měl ve tváři cejch očekávání. Veřejné bičování hezké mladé ženské, to už tu hezkých pár měsíců nebylo. Po chvíli Paul vyvedl Jackie z cely. Vší silou se mu snažila vytrhnout, takže jsem mu musel přispěchat na pomoc. Společně jsme pak Jackie roztáhly ruce a přivázali ji za zápěstí ke dvěma kůlům, zaraženým do země. Poté jsem k ní ze zadu přistoupil a roztrhl její bílou halenku takovou silou, že z ní zbyl cár visící jen na její levé paži. Dav zašuměl. Zvedl jsem ze země dlouhý tenký bič a poodešel několik kroků dozadu. Mrskání mohlo začít. Ještě jsem pověřil Paula, aby v duchu počítal rány a pak jsem se již vší silou rozmáchl. Ozvalo se hlasité prásknutí, to jak bič prořízl vzduch a obrovskou rychlostí dopadl na dívčina záda, která po celé šířce rozšvihl do krve. Jackie strašlivě vykřikla, ale to už bič olízl její záda podruhé a zanechal krvavý šrám táhnoucí se přes celá záda od pravého ramene až k pasu. Nešťastná dívka s sebou křečovitě škubala a snažila se zbavit pout. „Prásk…“ „Ááááh….“ Jednotlivé údery směřovaly nejen na záda, ale konec biče se jí obtáčel kolem celého těla a zanechával stopy i na ňadrech a břiše. Z výrazu v její tváři bylo čitelné neskutečné utrpení, které odsouzená právě prožívá a po tváři jí stékaly slzy, ale já jsem pokračoval v bičování nemilosrdně dál. Její záda byla již hustě pokryta dlouhými šlehy, ze kterých se řinula krev. Městem se dál nesl zvuk práskání biče, doplňovaný zoufalými výkřiky trestané lupičky, které se postupně změnily v souvislý nářek. Najednou ztichla. Poznal jsem, že ztratila vědomí. Přestal jsem se šleháním a podíval se na Paula. „Kolik?“ „Třicet osm.“ „Dobře. Polej ji.“ zavelel jsem. Paul nabral do vědra vodu a vychrstl ji dívce do tváře. Ta hned nabrala vědomí a začala vzlykající prosit o milost. Už dopředu jsem věděl, že jí neodpustím ani ránu, ale teď se mi jí přece jen trochu zželelo. Její záda totiž byla úplně rozšlehána do krve. Rozhodl jsem se proto, že zbývající rány dostane přes zadek a stehna. Na chvíli jsem odložil bič a stáhl jí sukni až na zem. Všem přítomným se naskytl pohled na její nádherné štíhlé nohy a svalnatý zadeček, na němž byly ještě dobře patrné stopy po včerejším výprasku holí. Uvědomil jsem si, že je opravdu velmi krásná. Trestání takové krásky tohle město určitě nepamatuje. Lačné pohledy kolem tomu nasvědčovaly. Pokračoval jsem v mrskání s takovou razancí, že mě již začínala bolet ruka. Zase ten zoufalý řev, doprovázený hlasitým práskáním biče. Během okamžiku měla i zadnici rozšvihanou do krve. „Padesát“ zahlásil Paul. Už zase pomalu upadala do mdlob. Odvázali jsme ji a ona se sténající sesunula na zem. Ale to ještě nebyl konec. Čekal ji trest za útěk.

Uchopili jsme ji pod paží a táhli k trestné lavici. Nikdo z přítomných se nepozastavil, nikdo s ní neměl kapky slitování. Jen mlčky přihlíželi, jak ji pokládáme a přivazujeme k lavici. Jackie byla natolik vyčerpaná předchozím bičováním, že už nebyla schopná prosit ani klást sebemenší odpor, jen rychle oddychovala. Shýbl jsem se pro velmi tenkou rákosku, ležící vedle lavice a zkusil prudce švihnout. Ozval se krátký svist, ve tváři Jackie ale i mnohých dalších se objevil bolestný výraz. „Jsi připravená na druhou část svého trestu?“ zeptal jsem se. Neodpověděla. Napřáhl jsem pravici až za hlavu a prudce švihl. Rákoska zasáhla její chodidla přesně. Jackie hlasitě vykřikla. Nesnesitelně palčivá bolest vystřelila do celého jejího těla. Bezprostředně následovala další rána. „Ssssáááách…..“ prudce s sebou škubla. Ve tváři útrpný výraz a moře slz. Pokračoval jsem v pravidelném rytmu v sázení dalších ran. Na jejích chodidlech přibývaly úzké červené jizvy. Na mnoha místech byla kůže proseknutá do krve. Její tělo se nacházelo v permanentní křeči, každý sval napnutý k prasknutí. Po každém švihu s sebou házela, jen jak ji to pouta dovolily, ale její řev již nebyl tak hlasitý. Měl jsem pocit jakoby se zajíkala bolestí. Konečně padla poslední pětadvacátá rána. Jackie opět upadla do milosrdných mdlob. Nechal jsem ji odnést do cely na nosítkách, stejně by se teď na nohy nepostavila, a zatímco jsem omýval zkrvavenou rákosku, dav se tiše rozcházel.

 

O tři dny později.

 

Byly asi dvě odpoledne, když se do města vřítila skupina několika místních mužů na koních. „Tak vám ji vezem, šerife“ volali z dálky. Opravdu, přes hřbet jednoho z koní byla přehnutá svázaná Jane. „No konečně“ pomyslel jsem si. To už ale jeden z mužů sundával Jane z koně a rozvazoval jí pouta. Stála tam se sklopenou hlavou a mlčela. Bylo jí moc dobře jasné, že neexistuje nic na její omluvu. Své blonďaté vlasy měla svázané do slušivého drdůlku tak, že byla odhalena její něžná šíje. Celkově teď působila velmi něžně a zranitelně, ale mě již nemohla oklamat. „Stáhni si kalhoty“ řekl jsem přísně a jal se odepínat svůj těžký kožený pásek. Poslechla okamžitě. Věděla, že nemá cenu smlouvat. Pomalu rozepnula přesku opasku a prsty si stáhla své džíny značky William&Delvin ke kolenům a odhalila tak svoji bílou pevnou prdelku. Všichni muži tiše zahučeli. Sám jsem musel uznat, že má dcerka je snad každým dnem krásnější. Krátce a vyplašeně na mě pohlédla. Beze slov jsem k ní přistoupil, levou rukou jsem ji objal kolem pasu a přehnul přes koleno. Pravačka opsala prudký pohyb a řemen s mlasknutím dopadl na Janinu zadnici, na které zanechal rudý pruh. „Aúúú…“ Druhá rána. Jane tiše sykla, ale téměř se nepohnula. Bylo znát, že je na tvrdé výprasky řemenem zvyklá. Pokračoval jsem dál a teprve po sedmé ráně se v Janině tváři objevily první slzy.

„Hej, šerife, počkejte“ volal z dálky přicházející starý Samuelson. „Nebylo náhodou vaší dcerce už osmnáct?“ Přestal jsem s bitím a dovolil Jane, aby se postavila. V tu chvíli jsem si uvědomil, že má Samuelson pravdu. Vůbec mi to nedošlo a pravděpodobně ani nikomu z ostatních, ale tenhle seschlý stařík byl, jak se zdálo, obdařen mimořádnou bystrostí, aspoň co se záležitostí kolem mé dcery týkalo. Zřejmě se mu neodmyslitelně vryla do paměti svým osudným výstřelem, který jí Samuelson do dneška určitě neodpustil. „To by pak měla být trestána podle práva státu New Mexico, že?“ ševelil radostně. Musel jsem mu dát bohužel za pravdu. Začínal jsem si uvědomovat, co to pro Jane znamená. Ano, budu ji muset veřejně zbičovat a to jsem opravdu nechtěl. Seřezat řemenem jsem ji dokázal kdykoli to bylo za potřebí, ale bičování bylo tak krutým trestem, který bych ji nikdy nepřál. Nedalo se ale nic dělat. Informace o plnoletosti mé dcery byla pravdivá a zákony jsou platné pro všechny, dceru šerifa nevyjímaje. Musel jsem na ni pohlížet jako na kteréhokoliv jiného hříšníka. „Máte pravdu“ řekl jsem nerad. Můj mozek pracoval na plné obrátky, ale nenapadal mě žádný způsob, jak to zahrát do autu. Nezbývalo nic jiného, než vynést verdikt. „Jane Petersonová, za tvůj čin tě odsuzuji k šesti ranám bičem na holou vleže na trestné lavici a ke dvěma měsícům práce na plantáži“ pronesl jsem chvějícím se hlasem. „Tělesný trest byl udělen v nejnižší možné výši s přihlédnutím k tvému věku.“ „Ježišmarjá, tati, to přece nejde. Seřež mě klidně řemenem, jak chceš, ale bičem ne, prosím, prej to strašně pálí“ vzlykala Jane. Uvědomoval jsem si, že pro sametově hebkou kůži Janiny zadničky bude každé prásknutí bičem znamenat jizvy, které se budou hojit velmi dlouho a možná zcela nezmizí nikdy, ale musel jsem trvat na svém. Nic jiného mi totiž nezbývalo. „Nesmlouvej a běž se připravit do svého pokoje“ řekl jsem přísně. „Výprask bude vykonán dnes před západem slunce.“

 

Navečer se již před salonem nacházela připravená trestná lavice, kolem níž se postupně tvořil půlkruh zvědavců. „Šerifova dcera Jane bude dnes veřejně zpráskána bičem.“ To byla zpráva, která se šířila nečekaně rychle. Kolem sedmé tu bylo shromážděno snad celé město a netrpělivě očekávalo nadcházející exekuci. Nemohli jsme dál čekat. Vzal jsem Jane za ruku a přes její prosby jí vedl ven. Měla na sobě jen krátkou tenkou halenku a jinak byla úplně nahá. Při pohledu na její štíhlé sportovní nohy a kulatý zadeček jsem pocítil neskutečné vzrušení. „Prosím, tatínku, ne…“ řekla tiše a upřela na mě smutný pohled. „Lehni si a neodmlouvej.“ Znělo to tak nesmlouvavě, že jsem se sám sobě podivil. Jane rezignovaně padla na lavici. Připoutal jsem ji provazy, stejně jako předtím Jackie a chopil se biče. „Prásk“ „Áááááááááá….néééé“ zařvala Jane. „Dvě“ zase se bič omotal kolem jejího zadku a rozsekl kůži do krve. Jane brečela na celé kolo a křečovitě napínala své tělo. Třetí rána přišla v zápětí, následována zoufalým výkřikem mé dcery. Dav tiše šuměl. Zřejmě nikdo nečekal, že budu trestat svoji dceru tak tvrdě. „Švih – ssááááh…“ Janina zadnice byla už úplně zalitá krví. Poslední dvě rány jsem vysázel bezprostředně po sobě, abych její utrpení co možná nejvíc urychlil. Odhodil jsem bič a rychle Jane odvazoval. Celá se třásla a hlasitě sténala. Vzal jsem ji do náruče a odnášel domů. Objala mě kolem krku a plačtivě pronesla: „Tatínku, já už budu hodná.“ Musel jsem se hodně ovládat, abych potlačil slzy ve svých očích. Políbil jsem ji na tvář.

 

Dav se pomalu rozcházel. Kotouč slunce postupně mizel za obzorem a nad Santa Fe přicházela noc.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.3 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *