Povídka “Narkomafie – 2. část”

(Pokračování prvního dílu)

První pocit, který mne zcela naplnil, ač jsem nebyl ještě plně při vědomí, byla tupá bolest vycházející z mých varlat a rozlévající se po celém mém podbřišku až k žaludku, který se mi nečekaně a nezadržitelně zvedl a já začal zvracet. Sebeponížení této situace mne probralo trochu víc a já si začal uvědomovat,co se stalo a kde to jsem. Měli jsme s mou kolegyní Jane, která byla současně i má velmi blízká přítelkyně, v rámci dovolené, splnit jeden v podstatě jednoduchý úkol: Předat nějaké „horké“ materiály, odhalující propojení vládních úředníků s místní narkomafií od jedné spojky k druhé. Materiály jsme získali, však spojce Consuele jsem je nestihl předat, protože v okamžiku našeho setkání nás přepadli a odvlekli sem. Neměl jsem je samozřejmě, z bezpečnostních důvodů, v té chvíli u sebe, jenže říct jim, kde opravdu jsou, by byla naše smrt. Zkoušeli to po dobrém, potom nás začali bít a když mne připoutali na stůl a mezi dvěma destičkami mi začali drtit varlata, ztratil jsem vědomí.

Zaposlouchal jsem se do ticha, které mne obklopovalo. Po chvilce je protrhly nějaké výkřiky, které však nebyly tak vzdálené, abych nerozeznal, že je to bolestivý křik nějaké ženy. Ozýval se rytmicky, v přesně oddělených pomlkách, jako při pomalém rytmickém bití. Měl jsem svázané ruce, ale nohy byly volné. Pokusil jsem se vstát, ale ve tmě jsem při prvním kroku narazil na něco na zemi a při pádu jsem se udeřil o roh něčeho tvrdého do rozbolavělé oblasti v okolí pánve a opět jsem asi na chvíli ztratil vědomí.

„Panáček se nám vyspinkal?“ bylo první, co mne nyní probralo.

„Akorát včas. Tak pojď, někdo se tě už nemůže dočkat.“ A s těmito slovy mne neurvalé ruce nahého, jak jsem si všiml, popadly pod rameny a táhly ven, do chodby osvětlené po celé délce jen jednou slabou žárovkou. Venku mi na hlavu nasunuli nějaký látkový pytel, takže jsem opět nic neviděl a vedli někam pryč.

Výkřiky zněly stále blíž a něco mi na nich bylo jaksi povědomé. Náhle ustaly, ozvalo se zaskřípění dveří a my vešli do nějaké místnosti. I přes plátěný pytel jsem viděl, že je tady mnohem víc světla. V tom mi jej někdo strhl z hlavy a já mhouřil oči pod jeho přílivem. Byl jsem opět v místnosti, kde mne již jednou mučili.

„Na židli!“ vyštěkl hlas, který jsem si dobře pamatoval. Byl to Ramiréz, velitel mých trýznitelů. Cítil jsem, jak se mnou smýkli na stranu a pod bolavými hýžděmi jsem ucítil chlad hrubého dřeva. Zatímco mi poutali ruce vzadu za opěradlem, pomalu jsem se rozkoukával víc a víc. Kus ode mne nalevo visela za široce roztažené nohy zavěšená nahá ženská postava. Ruce měla svázány za zády a její štíhlé tělo bylo pokryté škaredými šrámy a modřinami. Byla ke mně otočená zády, takže jsem jí neviděl do tváře. Byla však při vědomí, protože přerývaně dýchala a slabounce sténala.

„Otoč ji!“ vyštěkl Ramiréz a kreatura v špinavé košili, stojící vedle ní ji uchopila za levé lýtko a táhla ji tak, že se celá otočila. Když jsem jí uviděl do tváře, krve by se ve mně nedořezal. Byla to Jane!

„Tak co pane Marku Northone, nejste rád, že se setkáváte se svou přítelkyní?“ zaznělo posměšně z jeho úst.

Nestál mi za odpověď. Bylo vidět, že i Jane mne poznala, a v jejích očích plných přestálé bolesti se objevila jiskřička vzdoru a její oteklé rty se pohnuly, jako by mi chtěla něco říct. Dokonce se nad pokusila pousmát… To ve mně utvrdilo ještě větší nenávist vůči našim trýznitelům. Bál jsem se představit, co s ní tady prováděli, ale ona není zlomená. Tento krutý scénář však měl mít, bohužel, své pokračování.

„Slečna Woodová nebyla zatím o nic sdílnější, než vy, pane Northone, avšak vaše kamarádka Consuela nás však před tím, než se odebrala na pravdu boží, stačila přesvědčit, že jste jí asi opravdu žádné materiály nepředali. Což znamená, že je máte ještě pořád vy.“

Na chvíli se odmlčel a popotáhl z dopůli vykouřeného doutníku. Oblakem vypouštěného kouře ke mně dorazila jeho další slova: „Takže protože jsme zatím nic nedostali ani z vás, ani slečny Woodové, a nemůžeme si, zatím, dovolit, o některého z vás přijít, zkusíme to trošku jinak.“ S těmito slovy vstal a došel k visící Jane. Položil svou ruku na její lýtko a pomalu přejížděl dolů, přes její štíhlá stehna až k široce roztaženému pohlaví. Jeho ruka se tam na chvíli zastavila a bylo vidět, jak si prst hraje s jejími pysky. Jane se snažila pánví uhýbat, ale nebylo jí to moc platné.

„Máte rád tohle to místečko? Věřím, že ano. Je to oblast, která umí dávat i přijímat rozkoš, ale je díky tomu velice velice citlivá a zranitelná.“

Náhle se změnil tón jeho hlasu a tvrdě vyštěkl: „Rozšvihej jí tu její kundu!“ a odstoupil bokem.

Viděl jsem, jak Jane pevně sevřel rty a v jejích očích se objevila neskrývaná hrůza. Jeden z pohůnků k ní zepředu přistoupil s asi metrovou gumovou hadicí, ale postavil se tak, abych na visící dívku stále dobře viděl. Napřed ji pomalu, téměř láskyplně začal přejíždět hadicí po nohách sem a tam, nahoru a dolů, zastavil se přímo na přirození a jemně, téměř něžně tam s ní vrtěl. Když se rozmáchl k úderu, vykřikl jsem já dřív, než hadice stačila dopadnout.

„Neeééé, proboha to nesmíte!“ Ránu jsem však již neodvrátil. Dopadla plnou silou na něžné „rtíky lásky“ mé milované Jane, v jejíž tváři byla vidět neskutečná snaha se stisknutými rty bolest vydržet a nekřičet. Bolest však byla větší, než její vůle. Vykřikla hrozným hlasem a po dalších ranách, které se v pravidelném rytmu valily jedna za druhou na její drásané pohlaví křičela dál a dál a její hlas přecházel v táhlé zvířecí vytí.

Nemohl jsem to vydržet a zmítal se, upoután na židli, jako bych jí mohl nějak pomoci.

„Nechte toho, proboha nechte tohoooo!“ řval jsem, jako by ty rány dopadaly na moje a ne její tělo. Nic to nepomohlo. Po asi dvaceti ranách katan s týráním Jane přestal a tázavě se otočil na Ramireze.

„Tak co, už KONEČNĚ řeknete, kde ty materiály jsou?!!!“ řekl znechuceně Ramiréz. „Už mne to s vámi nebaví. Podívejte se na ni…“vstal a došel opět k visící Jane.

„Jak je mladá a krásná. Zatím jsme ještě neudělali nic, co by se z pár dní nezahojilo a vy si budete moci společně dál užívat dovolené.“

Jeho hlas zněl opět mírně a vemlouvavě. Já se však díval do její, polohou a překonanou trýzní, překrvené tváře. Pláčem a podlitinami opuchlé oči se pootevřely a ona se stisknutými zuby téměř neznatelně zavrtěla hlavou. Bylo to opět na mně. Byl bych jim řekl všechno, co chtěli vědět už dávno, jenže mi bylo jasné, že potom by nás už nepotřebovali a já chtěl přežít. Přežít i s Jane tuhle noční můru, kterou jsme si ještě včera, když jsme se procházeli ruku v ruce prosluněným městem ani večer, když jsme se chvíli něžně a chvíli zase divoce milovali v našem hotelovém pokoji, nedovedli ani představit. Musíme vydržet, to jediné mi nyní šlo hlavou. Je to jediná šance, jak přežít. Musím něco vymyslet.

Ramirez se na mne hloubavě díval, jakoby věděl, co se mi honí hlavou.

„Já čekám! Nemám tolik času, jako vy a rád bych tuhle naši společenskou událost nějak ukončil.“ řekl po chvíli a obrátil se k tomu s hadicí. „Pokračuj!“

Janino tělo se napjalo v očekávání přívalu bolesti. Křečovitě jsem zavřel oči, abych se na ni alespoň nemusel dívat. Její sténání a křik se však zarývaly až do hloubi mé duše a jen slyšet bylo snad ještě horší. Přestal jsem počítat tupé rány dopadající na její nejintimnější část těla a jen jsem cítil, jak mi z křečovitě zavřených očí pomalu začínají stékat slzy beznaděje. Po nějaké chvíli rány ustaly a já si uvědomil, že jsem Jane již nějakou dobu neslyšel křičet. Otevřel jsem oči. Její tělo viselo bezvládně, protože ztratila vědomí. Kbelík studené vody ji však hned probral k vědomí. Nyní jen tiše sténala a ledová voda pomalu kapala z jejích dlouhých, k zemi visících vlasů, které jí nyní skoro úplně zakrývaly tvář.

„Chvíli přestaň…“, řekl Ramiréz směrem ke katovi a hned se obrátil na mně: „Vidím, že budeme muset přitvrdit…vážně to chcete?!“

„My nic opravdu nevíme. S někým si nás kurva pletete!!“ křičel jsem na něj, ale bylo mi jasné, že tohle asi nezabere.

„Tststs…no nic, jak chcete.“

Obrátil se na své pohůnky: „Dejte ji na křeslo.“ a ukázal směrem do kouta, kde stálo starobylá gynekologické křeslo. Začal jsem ztrácet půdu pod nohami. Co s ní proboha chtějí ještě dělat? Brzy jsem se tu hrůzu měl dozvědět.

Během chvilky byla Jane odvázaná a přenesená na křeslo, kde ji posadili. Nevím, kde se v ní vzala ještě nějaká síla, ale snažila se s nimi prát, velice rychle ji však přemohli a nejprve jí jeden, zatímco ji druhý přidržoval sedící, připoutal ruce za hlavou a potom jí společně roztáhli nohy, vložili je do kolenních opěrek a pevně utáhli předem připravené řemeny kolem stehen a kotníků. Těsně pod ňadry jí ještě utáhli jeden široký kožený pás a doširoka roztáhli nohy. Měli tak úplný přístup k nejintimnějším částem jejího těla.

„Nejprve ji namasíruj trochu rákoskou,“ řekl Ramiréz jednomu z pochopů. Ten vzal ze stolu něco jako krátký tenký lískový prut a několikrát jím před Janinýma očima švihl do vzduchu. Prut vydal nepříjemný svištivý zvuk. I na dálku bylo vidět, jak Jane táhla svaly na rukou a stehnech v očekávání bolesti. Katan si s ní zatím jen pohrával.

„Kdepak začneme? Tady?“, a pohladil jí špičkou rákosky již z asi předchozího mučení oteklou pravou bradavku, „nebo tady?“ a špička rákosky směřovala těsně pod ňadra, „ne tady!“, vyštěkl náhle a prudkým švihem udeřil Jane přes vypjatá stehna. Ránu v této chvíli už nečekala, takže rákoska se hluboko vnořila do povolených svalů.

„Áááággrh“, zařvala Jane prosycená nečekaným přívalem bolesti. Katan nechal bolest odeznít a tentokrát švihl přes hroty obou ňader. Trýznivý výkřik mu byl odměnou a hned následoval švih přes roztažené pohlaví.

Opět následovala rána za ranou a mučitel střídal místa dopadu rákosky s nepravidelností, která mučenou Jane musela dovádět k šílenství.

„Dost dost dost!!!“, přidala se k mému křiku najednou mučená Jane.

„Už proboha dost, stačí…to se NEDÁ vydržet!“, začala křičet.

Ramiréz s nadějí vstal ze svého křesla.

„Ano? Tak povídejte.“

„A co chcete slyšet?“ zeptala se Jane, jako kdyby vůbec netušila, proč tu jsme.

„Ty materiály!“, syčel jí teď již do ucha Ramiréz.

„Jaké materiály. Nevím nic o žádných materiálech?“, zašeptala nechápavě a upřela na něj oči plné bolesti. Šeptala tak potichu, že se sklonil blíž, aby lépe slyšel. V tom se Jane vypjala v poutech a zakousla se mu do nosu. Ramiréz zařval, ale Jane držela vší silou, nepouštěla a bylo vidět, jak tiskne ještě silněji. Zareagoval však jeden z pochopů, kteří v místnosti byli a rychle uchopil nějakou tyč, ze které vedly dráty do krabičky na stole, něco na ní zapnul a vrazil ji Jane do rozevřeného pohlaví. Ozvalo se suché zapraskání, Jane hrozně vykřikla, ale tím uvolnila stisk čelistí a Ramiréz rychle odskočil od křesla. Držel se za nos a z dlaně mu proudem crčela krev.

„Tos neměla dělat ty děvko!“, zaskučel nenávistně a dal si na rozkousnutý nos kus hadru namočeného ve vodě. Nebýt situace pro nás tak dramatická, byla by to celkem fraška. Chvíli pobíhal po místnosti, neartikulovaně a nenávistně řval jako pominutý. Potom se začal pomalu uklidňovat. Rozhlížel se po místnosti, jakoby něco hledal. Mne si v té chvíli vůbec nevšímal. Potom náhle popadl do ruky onu elektrickou tyč, která jej z jejího sevření vysvobodila a přistoupil k ní. Jane zatím plivala krev, která tentokrát nebyla jen její.

„To mi zaplatíš ty děvko!“, syčel nenávistně a přiblížil hrot elektrody k jejímu roztaženému a oteklému pohlaví. Jane se začala hystericky smát a já dostal strach, že se úplně pomátla. Jej to však ještě víc rozzuřilo a houknul na pohůnka, který stál u stolu s generátorem:

„Dej tam šestku!“ Ten něco nastavil a Ramiréz stisknul tlačítko na elektrické tyči. Ozvalo se opět ono suché zapraskání. Tyč se s nepříjemným praskáním blížila k jejímu tělu. Praskot přestal, jak uvolnil spínač. Přejel jí po břiše a zvolna se začal prodírat jejími chloupky. Hrotem elektrody je lehce prohrábl a sjel níž mezi její rozevřené pysky. Ještě pomaleji projížděl rýhou dolů a nahoru, až se zastavil v místě jejího nejcitlivějšího bodu.

„Teď poznáš, že se nevyplácí hrát si s Ramirézem. Jane byla napjatá v očekávání přívalu bolesti, až jí svaly na vypracovaných štíhlých stehnech a pažích vystoupily, jako spletené provazy.

On však náhle odstoupil od jejího křesla a druhou rukou táhnouc za sebou dva dráty vedoucí z elektrické tyče, třemi rychlými kroky přistoupil ke mně. Aniž se jakkoliv rozmýšlel, vrazil mi ji mezi nohy, pod oteklá varlata a stisknul vypínač. Opět se ozvalo, tentokrát tlumenější, zapraskání elektrického výboje, ale já jej hned přehlušil svým výkřikem. Jakoby mi nějaký obrovský lis sevřel rozbolavělý podbřišek, z něhož se rozšířil sálavý žár dál do celého těla. Řval jsem, jako pominutý a zmítal se na židli. Protože jsem měl jen uvázané ruce za opěradlem, podařilo se mi z židle sesmeknout a přerušit tak kontakt. Vyskočil jsem na nohy a snažil se bosou nohou kopat kolem sebe. Chvíli to vypadalo, že se mne opravdu bojí, ale během chvilky se jim podařilo dostat se mi za záda a já ucítil prudkou ránu zezadu do hlavy a ztratil jsem opět vědomí.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *