Povídka “Isabela”

Hrobové ticho se rozhostilo v refektáři kláštera klasirek. Matka představená ostřížím zrakem přehlížela osazenstvo konventu. Řádové sestry, novicky i chovanky školy jímala hrůza. všechny dobře znaly tenhle pohled a věděly, že se bude trestat.

Matka představená trestala všechny, když chování neodpovídalo řádovým nebo, ato především jejím představám.

Mladší řádové sestry, novicky a chovanky si neznatelně poposedávaly. Mnohé věděly, jak pádnou ruku má fortnýřka a jak zadek bolí po lískovce.

„ Slečno, de …, předstupte ! „

Ze skupiny chovanek se zvedla asi dvacetiletá žena Isabela de …. Do kláštera byla poslána z rozhodnutí její babičky vývodky de la …, protože jí nezvládala. Tato mladá dáma bylo pěkné kvítko, nevinonst ztratila s podkoním v patnácti, zapletla se s loupežníky, kterým dávala echo, kdy a jaký host odjíždí od paní vévodkyně. Královský prokurátor v Dijonu, už měl dostatečné informace, aby Isabelu poslal spolu s ostatními loupežníky na popraviště. Doporučil paní vévodkyni, aby jí načas poslala do kláštera než se celá záležitost urovná a pozapomene.

Isabela hrdým krokem předstoupila a její postoj dával tušit, že se nebojí. Byla si vědoma, že její titul a společenské postavení jí ochrání, jak již mnohokráte pře nějakým zvlášť nepříjemným trestem. Týden půstu o chlebu a vodě a tvrdém loži již několikrát vyzkoušela, takže jí to bylo jedno.

„ Vaše prohřešky, již přesahují všechny meze. „ rozhovořila se abatyše

„ Váš poslední výstřelek, však neohrozil jen Vaši výchovu, ale ohrozil celý klášter a to nepřipustím!!!! Jsem šlechtična tak jako vy milá slečno, z královské krve, a proto jsem se rozhodla, že Vás exemplárně potrestám. „

Slečinka stála jak solný sloup. Dívala se nevěřícíma očima na abatyši. V refektáří bylo hrobové ticho. Nikdo neměl odvahu ani nedýchat.

„ Za prvé – po dobu pobytu v našem klášteře jste zbavena výsad urozené osoby a jste v postavení vězně. Za druhé – bude oblečena toliko v žíněné košili. Za třetí – budou Vám ustřiženy vlasy a ty budou spáleny. Za čtvrté – budete veřejně a na nahém těle, zmrskána v počtu šedesáti ran. Za páté – na nohy vám budou nasazeny řetězy, aby jste si rozmyslela nějaké útěky. Za šesté – budete pracovat v kuchyni a zahradě. Za sedmé – v případě neplnění svých povinnosti budete opětovně trestány výpraskem. Za osmé s nikým nesmíte a niko s Vámi nesmí mluvit, s výjimkou přidělování práce. Za deváté – v případě že by jste na dále neplnila povinnosti, nebo je zavržení hodným způsobem porušil, jako je pokus o útěk, rouhání budete okamžitě eskortována ke královskému soudu do Dijonu, kde budete odsouzena jako zlodějka k trestu smrti vpletením do kola.“ Abatyše domluvila. Usedla do svého vyvýšeného křesla a neznatelným pohybem ruky dala znamení, aby se s Izabelou vypořádaly.

Isabela se nezmohla na žádný odpor. Její oči zoufale hledali nějakou oporu, pomoc. Žádná nepřicházela, ani náznak. Pomalu si začala uvědomovat, že svět se boří. Její přátelé již hnijí na šibenici a pokud se bude chtít tý mrše abatyši pomstít musí to vydržet, žádná jiná možnost teď není. Bude to těžké ví že její důstojnost bude ta tam. Zubatá je, ale hrozně blízko.

Dva páry rukou jí začaly zbavovat šatů. Na to, že to jsou jeptišky, byly dost zručné a rychlé. Za pár chvil stálá přede všemi nahatá. Dívala se do refektáře – jeptišky, novicky a chovanky se kradmo na ní dívaly. Nikdo se neodvážil se zastat Isabely.

„ Cvvak, cvvka ….. cvvka…. „ několikrát zastříhala fortnýřka na prázdno nůžkami. Isabele na těle naskočila husí kůže.

Ostří nůžek se zakouslo do jejích hustých, dlouhých černých vlasů. Prameny padaly na kamennou podlahu a na své cestě jí šimraly na ramenech, zádech a ňadrech.

Isabela pořád stála hrdě, vzrušovalo jí to. Její píča začala pracovat sama, bez jejích zkušených prstů. Bradavky se jí začaly nalévat a pindička vlhnout. Rty pevně přimkla k sobě, přece nedá abatyši šanci k ještě krutějšímu trestu. Ale přesto jaké by to bylo takhle na náměstí v Dijonu, před celým městem, ale né až by ten opojný slastný pocit skončil byla bych mrtvá rychle zaplašila tu ďábelskou myšlenku.

Posadily ji na schody. A A už přinášejí řetězy. Uchopily jí jednu nohu „ klap „ druhá noha

„ klap „. Okovy pevně obepínaly útlé kotníky a železo chladilo a na dva lokte dlouhý řetěz mezi ni ma nádherně řinčel. Orgasmus se nezadržitelně blížil. Čím dál tím víc jí to vzrušovalo. Její myšlenky zalétly o pár měsíců do minulosti. Jaká rozkoš se jí rozlévala po těl, když tajně pozorovala zpoza okna svého kočáru, jak sedlák řeže asi svou ženu řemenem. Ten křik, ta rudá zadnice, ty mrskající se nohy. Jak si přála být na jejím místě. Jak opojné.

Teď se jí to splní za pár chvil jí ta hnusná tlustá fortnýřka zpráská. Ano budu křičet, prosit o slitování, o milost, ale současně budu chtít víc, silněji a od chlapa………

Je v tranzu. Její tělo se zvedá, oči zalité rozkoší se slastně dívají na lavici – za chvěli zde ulehne. Zadnice bude vystavená a připravená ochutnat hůl. Rychle, rychle, řetěz řinčí, je těžký nemůže dělat velké kroky. Už už je u ní. Ruce doprovodu jí tlačí do zad. Ohýbá se a pomalu si lehá.

Lavice je úzká. Ruce jsou nataženy a pevně připoutány provazy. Prsa volně visí podél hran horní desky lavice. Silný konopný provaz jí uvazují kolem pasu. Zařezává se jí do kůže. Bolest přechází pomalu, plíživě v rozkoš. Hlavu pokládá na lavici. Je plná očekávání.

V refektáři to mírně zašumělo.

„ Ticho !!! „ ozval se hlas abatyše

Napětí pro řízl svištot lískovky

„ Aáááááááááááááááááááááááááááááááá …………. „ ozval se výkřik, celým tělem projel blesk, prudká palčivá bolest se promísila s záplavou rozkoše. Tělo se otřásalo mohutným orgasmem, který doposud nezažila.

Jednotlivé rány pravidelně dopadaly na stehna a zadek. Z každou přibývající ranou se blaženost stupňovala. Výkřiky byly víc ze vzrušení než z bolesti. Mrskané tělo pálilo, ale příjemně, slzy byly štěstí. Bradavky jsou nadité krásně vystouplé jen a jen prasknout. Chci vidět krev, chci být zbičována celá, chci aby mne bičovali – stále,

 

Rány dopadají, zadek se mění v jeden krvavý lívanec a křik pokračuje

„ Áááááááááááááááááááááááááááááá……..“

Konec. Bití ustalo. Tělo se sebou stále škube. Je zalité potem.

„ Odvažte jí a hoďte jí do cely. Zítra začne pro ní nový život. „

Nemůže jít. Nohy by jí neunesly. Dvě jeptišky jí chytli podpaždí a táhnou směrem ke konventu. Nesnaží se ani nohama pohnout. Špičky nohou se jí dřou po kamenné podlaze, řetěz nádherně řinčí a občas jí uhodí přes kotníky. Její oči sledují vystrašené divačky, ony pláčou. Ta bolest, kterou musela snést. Kdyby tak věděli. Co prožívala. Chce to prožít znovu a znovu až do skonání světa.

Upadla do mdlob.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.4 / 5. Počet hlasů: 9

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *