Povídka “Dvojitý výslech”
Příběh se odehrává v Chile kolem roku 1970.
Bylo to jako ve snu a přitom to se to všechno seběhlo tak rychle. Věděla jsem, že moje nebližší kamarádka Klára se zajímá o místní odbojové hnutí, ale nikdy by mě nenapadlo že míra její spolupráce bude taková, že se o ní začne zajímat místní tajná bezpečnost. Situace ve které jsem se – coby její přítelkyně -ocitla byla poměrně nezáviděníhodná. Policistka po sérii otázek týkajících se odbojového hnutí na které byla nejčastější odpověď ve stylu „nevím“ nebo „neznám“ nebyla očividně spokojena.
Na chvíli se zamyslela a pak se na mě tázavě podívala:
„Určitě mi nechcete ještě tady něco sdělit ?” byla to spíše výhružka než otázka.
„No dobře“ pokračovala „uvědomujete si, že boj s vnitřním nepřítelem má u policie tu nejvyšší prioritu a že každá informace má pro nás nesmírnou cenu“
Nevěděla co říct a tak jsem špitla své ano a přemýšlela kam tím míří.
„Ukážu vám jakým způsobem ty informace získáváme, pojďte prosím se mnou“
Sešli jsme spolu o patro níž do místnosti na níž mě upoutali masivní vytlumené dveře. Vešli jsme dovnitř a můj průvodce rozsvítil světlo. Uprostřed místnosti stál masivní úzký krátký stůl. Kromě umyvadla v rohu a jedné skříně byla místnost prázdná. Kachlíčková podlaha dodávala místnosti zvláštní chladnou atmosféru.
„Pokud si o někom myslíme že nám záměrně tají odpovědi na otázky, tak ho nahého ohnem přez hranu támletoho stolu a připoutáme ho tak aby nám sebou moc neházel.“
Všimla jsem si že stůl má na nohách a na desce připevněny vlastně pouta. Zřejmě na nohy, na ruce a jeden masivní řemen na přitáhnutí zad k desce stolu.
„Následuje stupňovaná série výprasků mezi kterými má vyslýchaný 30 minut na rozmyšlenou zdali nám nechce něco říct.“ Mezitím došela ke skříni a vyndala z ní solidní prut.
„Nejprve oběti vysázíme 50 ran touhle rákoskou aby věděla o co se jedná. Pokud si nevzpomene, dostane za půl hodiny dalších padesát s tím že mu před výpraskem důkladně navlhčíme houbou. Abych nezapomněla – protože nechceme aby nám tady někdo chytil nějakou infekci, po každém výprasky zadek desinfikujeme. Někdy jódem, jenomže ten tady nemáme takže obvykle pomůže Vodka.“
Stála jsem jako přimražená a nevědomky jsem si sáhla na svůj zadeček. Moje trýznitelka si toho všimla a ještě sugestivněji pokračovala:
„Výprask rákoskou na mokrou řiť docela bolí, ale najdou se hrdinové kteří i po tom všem odmítají spolupracovat. Proto tady máme další překvápko“ a s těmito slovy vytáhla ze skříně bič. „tím to bolí mnohem více než rákoskou. Obzvláště pokud si uvědomíš že zadek je rozbitý od předchozích ran. Během této fáze trestu se nám přizná už většina lidí. Na ty kteří si nevzpomenou, čeká tohle“ A zalovila do skříně naposled a vytáhl pixlu a vyndala z ní něco malého. “toto je malý čípek který se zasune do zadního otvoru. Po chvíli se začne rozpouštět a nepřej si zažít to peklo. Do toho dalších 50 ran bičem na mokrý zadek… inu nic příjemného, ale na paměť to má vysoce blahodárný vliv.
Koukala jsem na ní nevěřícným zrakem a zmateně koktala: „Ale já opravdu ….. nic…..“.
„Dobře, jak chceš a s těmito slovy mě vyvedla z místnosti. Šly jsme o několik metrů chodbou dál kde byli ještě jedny podobné dveře. Do nich jsme vešli a před námi se objevilo okno kterým bylo vidět do místnosti velmi podobné jako byla ta předchozí. S jediným rozdílem: tahle nebyla prázdná.
Na stole byla přivázaná moje kamarádka Klára. Oči měla uslzené a celá se třásla. Byla jsem upozorněna na její zadek: byl celý červený, místy modrý. Polil mě strach. Do místnosti vstoupila ještě jedna žena v uniformě. Měla šlachovitou postavu a při každém pohybu na ní bylo znát že má své tělo dokonale pod kontrolou.
„tak kapitáne“ oslovila jí moje průvodkyně „jak jsme daleko?“
„už dostala prvních 50 bičem, teď se chystá na dalších 50 s bonusem“ při slově bonus se na mě maličko usmála. Spíš chladně než vřele.
„To je ona?” zeptala se. “ Ano, přivedla jsem ti jí sem dřív aby se pokochala“
„Tak dobře, jen ať se podívá“ ušklíbla se na mě kapitánka a po té vešla do místnosti s klárou. „Tak co? Povíš mi kdo je v buňce odporu nebo budeme pokračovat a s těmito slovy vytáhla z krabice ze stolu čípek a dala ho Kláře před oči.“
„Nikdy! Nikdy vám nic nepovím!“ odpověděla Klára. Z jejího hlasu byla slyšet bolest, beznaděj ale i odhodlání vydržet a porazit tu ženskou.
„Dobře. Budeme pokračovat.“ Obešla Kláru ze zadu, sehla se k jejímu zadku a vsunula jí čípek hluboko do řitního otvoru. Klára se sice pokusila se vzedmout ale jedno plácnutí na zadek jí přimělo k poslušnosti. Kapitánka na chvíli poodstoupila. Na Kláře bylo vidět že se snaží čípek vypudit, ale nešlo to. Začala propadat panice. Na tuto chvíli čekala kapitánka.
„Začneme“ prohlásila jedovatě a napřáhla se k první ráně.
Klára jako by jí nevnímala když se neustále pokoušela zbavit se čípku ale dopadnuvší rána jí donutila koncentrovat se na povrch zadku. Vzepřela se v poutech a její hlasivky vydali ohromě hlasitý výkřik, nicméně rány na její pozadí se snášeli dál. Po 25. ráně si dala kapitánka chvíli pauzu.
„Nerozmyslela sis to?“ Klára sice nepřestávala během pauzy brečet nicméně zavrtění hlavou bylo pro kapitánku dostatečně průkazný nesouhlas k tomu aby se opět rozmáchla a na Klářino pozadí začali opět pršet rány. Posledních pět bylo opravdu pekelných. Klára už řvala téměř soustavně a po každé ráně se jejím tělem zacloumal pokus o to vymanit se z pout.
Po 50. ráně kapitánka odložila bič. Dávala si pauzu během které se Klára začínala pomaličku uklidňovat. Pak sehnula se pro láhev s desinfekcí.
„Ne, prosím ne“ zaprosila naříkající Klára.
„Uděláme obchod“ navrhla kapitánka „pověz mi vše co víš o buňce odporu a já přinesu led a trochu morfia aby tě tvoje zadnice nebolela.“
„Neřeknu, neřeknu“ zoufale opakovala Klára.
„Jak myslíš“ prohlásila kapitánka a houbou nanesla roztok na Klářino pozadí na kterém jasně převládala fialová barva. Opět se ozval Klářin zoufalí křik. Kapitánka se na ní medovým hlasem obrátila:“Máme tady pro tebe překvapení. Když už víš jak moc to bolí… a se záhadným úsměvem se vypravila směrem k našemu stanovišti.
Krve by se ve mně nedořezal. Klidně bych při pohledu na Klářino zmasakrované pozadí vyklopila vše co vím, ale bohužel jsem jaksi neměla co. To jsem taky odpověděla na pravděpodobně zásadní otázku kapitánce.
„Svlíkni se do naha!“ zněl tvrdý rozkaz od kapitánky. Nereagovala jsem, stále jsem tomu nějak nemohla uvěřit.
„Tak bude to? Jestli ti budu muset pomoct, dostaneš čípek do zadečku hned od začátku“ pohrozila mi. Neochotně jsem se začala svlékat.
„Řekla jsem úplně do naha“ štěkla na mě kapitánka a její kolegyně se uchechtla: „nemá smysl se stydět. Pokus si nevzpomeneš ani ty ani tvoje kamarádka, čeká vás druhé patro – tam výslech provádějí muži!“
Rozbrečela jsem se ale nebylo mi to nic platné. Moje průvodkyně mě zavedla nahou do místnosti kde mezitím kapitánka odvazovala Kláru. Když jí odvázala nemohla se chudinka pořádně podstavit. Když se jí to konečně podařilo a uviděla mě málem upadla. Kapitánka jí pomohla do rohu kde jí opřela o zeď.
Mezitím mě moje průvodkyně začala přivazovat ke stolu. Cítila jsem Klářin pot a na břicho se mi lepily Klářiny slzy. Když upevnila poslední řemínek obrátila se na zmatenou Kláru.
„Tak teď, když víš jak to bolí, nechtěla by si aby tvoje kamarádka zažila něco podobného.“ Klára zavrtěla hlavou a na očích jí bylo znát že je úplně zmatená. Ona byla vlastenka a naše okupanty nenáviděla. Já jsem byla spíš ustrašená a bojácná.
„Takže se připrav.“ Rákoskou se dotkla mého zadku. Myslela jsem že se zblázním. To čekání se mi zdálo věčné. Pak najednou svist a něco mi přeřízlo zadek na půl. Bolest to byla neuvěřitelná. Začala jsem řvát jako přetržená a před očima jsem měla rudou mlhu.
„Moment stop“ zavzlykala Klára „vede nás Jiří Toman z továrny, mistr z dílny“
Pak jim pověděla úplně všechno. Bylo vidět jak se její hrdost postupně vytrácí a na konci tam seděla jako troska. Pak nás odvedli do cel. Mě pustili druhý den k večeru. Kláru jsem už dva roky neviděla a nevím co s ní je.
