|

Povídka “Cindy v nesnázích”

Ne, Cindy ten kšeft opravdu neměla brát… Ale na takové myšlenky už je pozdě, všechno se to seběhlo tak rychle, a bylo to příliš lákavé… – Takhle zoufale přemítá nová komorná na Oglethorpe Manor, venkovském sídle sira Archieho kdesi v Kentském hrabství, a chvěje se hrůzou, v předtuše toho, co jí čeká…

Cindy Carpenterová je asi třiadvacetiletá buclatá zrzka “krev a mlíko”, zdravím kypící rudovláska, na svůj věk a nevinný výraz ovšem s velmi pestrou minulostí… Když její tatík, ovdovělý venkovský krčmář, topící se v dluzích, padl za oběť poslední epidemii cholery, skončila mladičká Cindy posléze v Londýně. V Londýně, v plném rozkvětu osvícené vlády Jejího veličenstva Viktorie, Královny Velké Británie a Irska, císařovny Indické atd., atd. … Bůh jí ochraňuj! Přesněji řečeno, skončila Cindy ale v londýnském podsvětí… S naivním výrazem obrovských zelených kukadel v pihovatém obličejíku, s roztomilým pršáčkem, dlouhými rusými kadeřemi, se štíhlým pasem, ale vpředu i vzadu pěkně zaoblená přesně podle módy, se brzy naučila svých půvabů patřičně zneužívat! Stala se příležitostnou děvkou bez jakýchkoliv zábran, vydržovanou milenkou bohatých pánů, především ale protřelou zlodějkou, které uvízne za nehty vše, co se naskytne… Teď je jejím šamstrem Ratcliffe, vyhlášený chmaták, čórkař a kápo lupičské bandy, a mladá nemravná dáma Cynthia Carpenterová je ideální “volavkou”! Nebyl opravdu problém sehrát náhodné sražení kočárem do bláta venkovské cesty, a Cindy (ubohé osiřelé dcery venkovského pastora, nevinné a přísně ctnostné, hledající své příbuzné – jak její životopis poněkud upravil Ratcliffe) se gentlemansky ujalo Jeho lordstvo, sir Archibald Oglethorpe, osmnáctý hrabě z Oglethorpu, pro zranění předčasně penzionovaný generál armády Jejího veličenstva, bývalý guvernér a místodržitel Krišnapurské provincie. Především ale pětačtyřicetiletý zachovalý vdovec, jek se šeptá, se zálibou v hezkých děvčátkách, a hlavně: díky své službě v Indii za povstání, majitel vyhlášené sbírky diamantů a klenotů z pozůstalosti bývalého krišnapurského rádži! Sir Archie s veškerým šarmem rád nabídl mravné dceři pastora momentální výpomoc v podobě dobře placeného místa osobní komorné na své usedlosti (přinejmenším, než se o ni postarají příbuzní…), a Cindy záhy poznala lehce pochmurné rodové sídlo se spoustou věžiček tudorovské gotiky… Kromě oddaného indického služebnictva se ale také především seznámila s klíči, trezorem, zadním vchodem a brankou v parku… Ratcliffova parta už byla v pohotovosti, ale nová komorná nezapomínala ani na “malou domů” a zatímco vodila vilného a přes mohutný knír, monokl a zálibu v těžkých doutnících docela přitažlivého aristokrata za nos zatvrzelým odmítáním jeho přízně, nějaká ta zapomenutá stolibrová bankovka či nevysvětlitelně zmizelá zlatá tabatěrka končily pod slamníčkem v jejím pokojíku…

Všechno je ale jinak! Jaksi se to nepodařilo… Cindy dnes v noci otevřela dvířka ve zdi kolem zámeckého parku, a chvatným polibkem přivítala Ratcliffa. Jen ji plácl přes kulatou prdelku napínající sukni, a v čele své maskované bandy spěchal k domu… Pravda, Cindy není zrovna génius, a některých bezpečnostních opatření si jaksi nepovšimla… Když se zbytek tlupy, neskolen utajenými samostříly v chodbách, přeci jen dostal ke trezoru v lordově pracovně, kde se vzal, tu se vzal, věrný pánův mazlíček, mungo “Rikki-tikki-tavi” se po svém způsobu promyk indických prosmykl pod nohami lupičů a vzbudil osobního buttlera sira Archieho, strašlivého dvoumetrového Chandru Singha, bývalého poddůstojníka generálovy osobní škadrony Bengálských kopiníků! Mohutný sikh s černým plnovousem na prsa vpadl v turbanu a noční košili v čele ozbrojených služebníků do místnosti, mezi zuby svírá nabroušený kinžál, v každé ruce však osmiranný armádní revolver Adams, a dovnitř se věren tradici svého národa vrhá opravdu tygřím skokem, neustávaje v palbě! Do všeobecného zmatku se navíc znenadání vrací samo Jeho lordstvo z předčasně ukončené večeře v klubu po zasedání Horní sněmovny! Cindy v koutku sotva vnímá, jak vykloněn z okna mlátí rozjařeně jezdeckým bičíkem o parapet, a do občasných výstřelů ze Sniderovek povzbuzuje své služebnictvo v pronásledování lupičů mocným řevem: “Kupředu, mí věrní hoši, jako u Lucknow! Na ně!”… Jako dobře vychovaná viktoriánská mladá dáma (kterou rozhodně není…), pak Cindy raději upadá do milosrdných mdlob, aniž si uvědomuje jasně usvědčující svazek klíčů, ukradených starému majordomovi, který stále svírá v dlani!!!

Ráno je však plné překvapení… Zatímco telegraficky povolaná divize Scotland Yardu vyslýchá zbytek neuprchlých a přeživších lupičů, k nesmírnému překvapení zrádné komorné (sedící zhrouceně ve fotelu a hlídané orlím zrakem mohutného Singha), Jeho lordstvo, generál lord Oglethorpe ji zaníceně obhajuje a ručí před vyšetřujícím konstáblem za naprostou nevinu mladé dívky! – Jo, určitě je tak zblblej a udělanej do mě! – utěšuje se Cindy, než po odchodu policie nastává onen okamžik, kdy se v obavách z budoucnosti rozklepe hrůzou…

 

Náhle vyzdvižena obrovským indickým komorníkem z pohovky, dlaně za zády v jeho železném stisku jen konsternovaně naslouchá siru Archiemu, který usedl do houpacího křesla před krbem, natáhl pohodlně nohy na tygří kožešinu, zapálil si luciferkou mohutné havana, proti zvyku koloniálních důstojníků popíjí dvanáctiletou “single malt” skotskou Glenfiddich už takhle po ránu, a naprosto znuděně promlouvá: “Přece si nemyslíte, mladá dámo, že vám opravdu věřím? Prohlídka ve vašem pokojíku odhalila opravdu zvláštní věci, pak také ty klíče… a ten pes Ratcliffe, než zdechnul, taky ještě mluvil… Taková spoluvina, hmmm… No, na doživotní deportaci do trestanecké kolonie v Austrálii by to také stačilo, nemyslíte?” “Ale Vaše lordstvo, já přece…” špitne Cindy. “Mlčet!” náhle šlehne hlas muže zvyklého velet, důstojníka jež hnal své muže do sebevražedných, avšak vítězných útoků na Krymu i v Indii… Zatímco roztržitě hladí munga Rikkiho, nadšeně mu oňufávajícího pravé ucho, opět zcela klidně pokračuje: “Ale tak hezkého děvčete by byla škoda, a i když jí přízeň komandéra Bathského řádu jaksi nebyla dost dobrá, přece jen si to asi nezaslouží… A když jí navíc ten jistý pán zbavil celkem neradostné vyhlídky deportačního soudu, jistě sama uzná, že bez patřičného potrestání se to přeci jen neobejde, co, ty děvko zlodějská, zrzavá?” “Vaše lordstvo…” “Ne, netřeba děkovat! Hezky si to vyřešíme mezi sebou, a za péči o tvůj mravní rozvoj mi jistě ráda poděkuješ potom, než půjdeš po svých… No, ehm, tedy jestli půjdeš po svých… každopádně mi ale určitě nebudeš děkovat v sedě…” S potutelným, nepříliš příjemným úsměvem pod velikým knírem, pokračujícím licousy na tváře zažloutlé od malárie, pokračuje ke stále ještě nepříliš chápající Cindy: ” Takže se jistě nebudeš zlobit, kočičko, když to všechno vyřešíme osvědčenými prostředky, podle starých, dobrých a prověřených metod, na kterých stojí naše impérium, že? A ostatně se taky aspoň seznámíš s mým, řekněme koníčkem… Nerozumíš? Singh už ti to vysvětlí!” A Cindy, které začíná nebezpečně svítat, jako ve snách slyší obřího sikha, zubícího se zářivým úsměvem: “Sáhib přát, aby my slečně zmrskat holou prdel! Řezat, řezat a řezat! Slečna pak už jistě nekrást, slečna řvát a prosit, ale my jí pořádně práskat na prdel, jak zasloužit!”

Pod Cindy se jen podlamují kolena a cítí, jak jí oblévá studený pot… Pravda, tatík jí občas nařezal řemenem když byla malá, nějaký ten pán si taky občas po jejím buclatém zadečku rád plácnul, ale tak nějak tuší, že tohle bude asi něco docela jiného… Sir Archie blýskne monoklem, pomalu přejde k psacímu stolu, stiskne tajné tlačítko… Nešťastná zrzka jen s hrůzou a marnou lítostí sleduje, jak se v dubovém ostění otvírají skryté dveře do další, utajené místnosti… Na zdech visí rákosky, bičíky, důtky, metly a bůh ví, co ještě, uprostřed se tyčí trestná lavice, pranýř, koza… Tohle Cindy zná, jeden bohatý pán jí kdysi vzal na veřejně přístupné mrskání do Bridewellské věznice – Oh, my God! – když si vzpomene, jak tam na nádvoří nějaká ta ubohá děvka ječela… S holým zadkem, chvějícím se pod švihanci neúprosné rákosky, pokrývajícím se rudými jelity, zmítající se na lavici… a ječela, a ječela… Cindy cítí, jak jí do očí mimoděk vstupují první slzy, smysl některých zařízení ještě vůbec nechápe, za to už velmi dobře tuší, co ji čeká… Se sklopenýma očima se snaží tvářit co nejkajícněji, oběma rukama se mimovolně chytne za kulatý zadeček, snad se pán přece jen nad takovým svedeným, nevinným děvčetem smiluje… Sir Archie ji však jen nadzvedne prsty bradičku, pohlédne s úsměvem do zděšených zelených očí a nevzrušně dodá: “Well, takže takové dva tucty metličkou, pěkně na holou, zlobivému děvčeti jen prospějí, že?” “A… a… ano, pane… ehm, Vaše lordstvo, já… já si to určitě zasloužím, prosím, zmrskejte mě, já slibuju, že… že…” blekotá překvapená Cindy, nemohoucí uvěřit svému štěstí – no, čekala to tedy podstatně horší… Pán je zřejmě jen takovej ten praštěnej úchyla, takovej lepších pánů je, to se zvládne! A třeba, když uvidí konečně její krásnou prdelku… “Ehm…, tedy jaksi pro začátek, že? Pro zahřátí, než ti děvenko tu tvou tlustou prdel sešviháme do krve, že uslyšíš zpívat andělíčky, ty couro!” dodá naprosto lhostejně sir Archie, a ukousne špičku dalšího doutníku…

 

Ubohá Cindy zbavena iluzí, se marně vzpouzí, a nakonec se rezignovaně nechá sikhským lamželezem položit na tvrdou dubovou lavici. Jako v mrákotách vnímá, jak jsou její kotníky a zápěstí upnuty do klád s otvory, ale natolik volně, aby byla vzápětí brutálně nadzdvihnuta za boky, a pod pánev jí byl vsunut velký tvrdý válcový polštář… Její oblý, pravda, trochu větší a velmi žensky vyvinutý zadek se tak stává nejvyšším bodem ležícího těla, a tajíc dech cítí, jak ji kdosi vyhrnuje na záda černou sukni komorné, a vzápětí dolů putují i dlouhé bílé spodní kalhotky s nohavičkami, aby konečně její buclatá zadnice zasvítila do šera mučírny bělostnou (jak dlouho ještě?) pletí rusovlásky… “Tak co, děvko, těšíš se?” sotva vnímá ironický dotaz přehlušený mohutným plesknutím, když jí čísi chladná ruka pěkně štiplavě plácne přímo přes hlubokou rýhu a obě masité půlky vyšpuleného zadečku. Jistě tam zůstal pěkně rudý otisk, ale jen prudce vydechne, a až na mimovolné zavlnění boků sotva vnímá pálení, když nakloněnou hlavou po očku zahlédne indického sluhu, jak ze džberu s vodou vyndává DVĚ!!! metly (a ne březové, ale z pružných vrbových proutků!), a v předtuše budoucího nářezu se neubrání plačtivému popotahování a kňourání jako úplně malá holčička: “Prosím, pane, né, néééé, já už budu hodná, já už to neudělám!”…

 

Odpovědí je jen smích a zaslechnuté: “Tak, Chandro, začneme!” zatímco oba muži obstoupili lavici a rozpřáhli se… ŠVIH! ŠVIH! První dvě rány, z každé strany jedna, současně horce přistály na jejích obnažených hýždích, Cindy vyjekla, ale první pocit přes palčivost která se rozlila půlkami, kupodivu nebyl až tak úplně nepříjemný… “A počítat si nemusíš, my tě neošidíme!” rozlehlo se mučírnou, zatímco ale vzápětí následují další švihance ve vzrůstajícím tempu – hezky střídavě, levá půlka, pravá půlka… Nejprve docela zajímavý pocit začíná však rychle přerůstat v takřka nesnesitelné pálení, které se z tučných půlek její nestoudně vyšpulené holé zadnice rozlévá do celého těla, jak je soustavně zpracovávána pružnými konci vrbových proutků… Zrádné komorné se zdá, jakoby jí holý zadek polévali vařící vodou, zmítá se a kroutí boky seč jí upnutí v kládách dovoluje, ale z úst jí zatím vychází jen rychlé hrdelní oddechování… Oba muži se však ve svém řemesle skutečně vyznají, tempo a intenzita švihnutí stále vzrůstá, Cindy začíná stahovat chvějící se hýždě v marné obraně před každou ranou, a když jí dochází (počítání se neubránila…), že těch skoro pětadvacet je myšlených OD KAŽDÉHO!, nemůže se už vůbec ubránit kňourání, skučení a nakonec i výkřikům: ” Aúúú, jaúú, jauvááá… Nééé, nééé!” Pálivá bolest je stále horší – Proboha, to přece nevydržím! – Cindy polévá studený pot, chvěje se jak raněné zvíře, ale náhlý konec úvodní lekce ji vlastně docela překvapí… “Tak kočičko, co dělá prdelka?” zeptá se mile sir Archie, a jakoby mimoděk odklepne zbytek popela z doutníku mezi dva roztomilé důlky na kostrči, na “véčko” tvořící zakončení rýhy mezi půlkami… Cindy se zazmítá spíše překvapením (lehce teplý popel se žhavému pocitu zmrskaného pozadí rozhodně nevyrovná), ví ale, že odpověď: – pálí, ty prase aristokratický! – ke které má sto chutí, by jí jistě neposloužila, takže se raději nechá docela povolně vysvobodit, ani si neuvědomuje, že sukně a kalhotky její tělo přitom definitivně opouští… Teprve teď si všímá, že stěny komnaty jsou opatřeny zrcadly, zatají dech při pohledu na úplně rudé pozadí, kontrastující s bílým zbytkem těla, v nestřeženém okamžiku si macaté půlky opatrně pohladí, jsou podivně hladké, horké, citlivé, ale s překvapením zjišťuje, že intenzivní palčivost je poměrně rychle opouští! Posmrkne, popotáhne, a pak si teprve uvědomí, že je od pasu dolů nahá, rudé kudrny jejího buclatého pohlaví jen velmi nedostatečně zakrývá naškrobená zástěrka komorné, a na povel:

 

“Tak svlíkat, děvenko!” reaguje úplně odevzdaně… Přesto si pak jednou rukou hloupě zakrývá hrdé poprsí s velkými růžovými bradavkami, druhou svůj rozkrok, jehož barva konkuruje červenému zadečku, a třese se hrůzou, když vidí Chandru Singha, jak doprostřed místnosti postrkuje trestnou kozu s vypolstrovaným opěradlem a zcela jednoznačnými koženými pouty vpředu i vzadu, zatímco sir Archie se lhostejně probírá sbírkou bicích nástrojů! “Prosím pane, nééé, nééé, já už nechci být bita, to strašně bolí!” Úplně marně běduje, když jí svalnatý sikhský obr poutá ohnutou přes kozu, tlak břevna v podbřišku není zrovna příjemný, ale zcela na to zapomíná, když křečovitě zvednutou hlavou spatří jeho lordstvo, které si konečně vybralo! – Tawse! – Skotský školní trestný nástroj – solidní půlmetrový kus tlustého koženého řemene, rozdělený asi do poloviny na dva prameny… Chandra Singh němě zvedne lahvičku s olejem… – “Kdepak, pěkně tvrdej, ať si děvenka hezky užije!” Ve své nešťastné pozici Cindy jen vesele špulí na svého exekutora rozpálený holý zadek, při prvním dotyku řemene se zděšeně vzepne, jakoby i s kozou chtěla odejít někam úplně pryč, samozřejmě marně! – I když to bylo jen pohlazení, přejel jí mráz po zádech, pak ale…

MLASK! Tawse přilehne na vystrčené obliny, mladá dáma mimoděk zaječí… Vlastně by to nebylo o moc horší, než tatíkův pásek, utěšuje se, ale rozcitlivělá prdelka, pěkně připravená metlami, se až příliš bolestně hlásí o svá práva… Tentokrát si exekutor dává více než dost času, a mrskané děvče už jen rychle oddechuje, když v tom na druhé zarudlé půlce přistane další šlehnutí! “Jaúúú!” – To už opravdu bolí! Cindy se vzpíná, marně cuká připoutanými končetinami, a sikhský služebník jí jen nadzvedne bradičku stiskem jak svěráku, a zatímco sleduje pána rozpřahujícího se k další ráně, druhou rukou jí konejšivě hladí po rozcuchaných vlasech s širokým úsměvem… “Slečnu bolet prdel? – To dobře, musí bolet pořádně, to teprvá začátek! Memsáhib klidně řvát, ať uleví, bude hůř! Sáhib umět trestat!” – Ironicky předstírá fatální neznalost angličtiny… Švihance dopadají pomalu, střídavě na obě třesoucí se půlky, tak, aby si každé plesknutí mohla řádně vychutnat… Po asi deseti důkladných ranách se zlodějská děvka sice ještě statečně snaží bránit jekotu, ale z očí se jí nekontrolovaně začínají řinout slzy jako hrachy, vzdechy začínají v řev přecházet, a když konce řemene krom vyšpulených polokoulí bitého zadku zasáhnou i odhalenou buchtičku, jen zařičí, jako vzpurná kobylka… Sir Archie si však nezdařené zamíření uvědomí, a o to více se soustředí na zadek! Nejhorší je, že Cindy vůbec netuší, kolik ran koženým nástrojem ji vlastně čeká… Přímo cítí, jak jí trestané pozadí začíná napuchat, přestává se definitivně ovládat, a mezi vzlyky už jen ječí a ječí… MLASK! – “Jaúúúú!” – MLASK! – “Jááááá!”, Můj zadek, moje prdel, moje ubohá prdééél, tam ne, pane, prosím, tam už néééé!!!” – MLASK! – “Jaúúúú! Tam néééé,, tam nééééé!” – MLASK!… – řve, zatímco Jeho lordstvo s perverzní rozkoší znovu zasahuje místa, kde už se nalévají hezky zduřelé rudé pruhy po obou pramenech nástroje… MLASK! MLASK! MLASK! Cindy už sebou v poutech hází opravdu jako svéhlavá klisna, brečí, křičí, ale žhavým pozornostem uštědřovaným jejímu roztomilému buclatému zadečku není konec… “Jaúúú! Moje prdel! Už néééé, udělám všechno, My lord, odpusťte mi, všechno, už nééé, néééé!” MLASK! MLASK! – exekuce pokračuje… MLASK! MLASK! “Prosím, prosíííím!” Pravidelně se stupňující pulzující palčivá bolest z trestané prdelky vystřeluje v impulzech do celého těla, kožená pouta se Cindy stejně bolestně zařezávají do končetin jak sebou hází, ale s hrůzou zjišťuje, že to její vlastní těžce zkoušené tělo ji zrazuje, a “tam dole” je kupodivu vlhká, jako nikdy… Ani siru Archiemu to ovšem neuniká, a náhle je konec! – Kolik jich vlastně bylo? – Třicet, padesát?… Zkušeným hmatem sáhne Jeho lordstvo do zrádné úžlabinky pod sešlehanými půlkami, Cindy se mezi hysterickým vzlykotem zachvěje bolestnou rozkoší…

 

PLESK! PLESK! – Těch pár plácnutí rukou šlo někam úplně jinam… “Ty děvko, tobě se to líbí, co? No počkej!” Jako ve snách, otřásajíc v pláči celou trestnou kozou, vidí mezi slzami indického komorníka, úslužně pánovi podávajícího obálku – psaníčko s “francouzskou specialitou” z rybího měchýře… Cindy ví, co bude dál… Vniknutí mohutného údu jí nepřekvapí, a kupodivu ho přijímá docela radostně, ač pleskání kyčlí aristokrata rozlévá jejím našponovaným tělem další vlny bolesti, způsobované pravidelnými nárazy na sešvihaný kulatý zadek… Ve snaze se zavděčit, začíná radostně vzdychat… PLESK! PLESK! – Důkladné plácnutí rukou přes obě bolavé půlky jí vrátí do reality… “No počkej, čubko, ty si budeš užívat?” Dlouho se nic neděje, Cindy už jen rezignovaně visí přes kozu, lape po dechu, a vůbec nevnímá neřestné pohupování těch svých vlastních, rozhoupaných výpraskem i dalšími pozornostmi generála Jejího veličenstva… Podivný zvuk prudkého švihnutí vzduchem ji probere úplně, a velmi rychle! SVÍÍÍST! – PRÁÁÁSK!!! – “Uááááááááá!!!” – zavřeští, jako by jí zmrskanou zadnici přejel žhavým drátem! “Néééé, pane, néééé, už néééé!” Přejetím konečku nového trestného nástroje po páteři napjatých zpocených zad a nadzvednutím už skoro bezvládně visící hlavy se Cindy seznamuje se svou novou přítelkyní… Skoro jako malíček tlustou, poctivou dlouhou ratanovou rákoskou s ohnutou rukojetí! ŠVIH! – PRÁSK! Cindy se znovu rozvřeští, začne sebou házet, aniž si uvědomuje, jak ideálním cílem jsou její zmítající se baculaté půlky, i koza poskakuje po podlaze, těžká pazoura Inda spočinuvší jí na zádech ji sotva uklidní… PRÁÁÁSK! – Další! Škoda, že nevidí, jak se rákoska vždy přímo vnoří do opuchlých macatých půlek, jí však ten pohled (který tak těší sira Archieho) vůbec neschází, se zadkem v jednom ohni se jen děsí kam dopadne další pálící rána, a řve, a řve, ječí jak parní siréna transatlantické parolodi… “Áááááááááááá!” PRÁÁÁSK! – Tak, a teď se počůrám! – napadne jí v posledním záblesku jasné mysli… Ale náhle je opravdu konec Sir Archie si otírá zpocené čelo a jen unaveně velí: “Odvést, zavřít, ráno nakopat do zadku a vyhodit!”

 

Odpoutaná “komorná” sotva stojí na nohou, klepe se jak ratlík, rychle oddychuje, a když v zrcadlech zahlédne svůj ubohý zadek, pokrytý křížem krážem červenými a lehce fialovějícími stopami po řemenu, mezi nimiž kraluje pět opravdu rudých dvojitých stop od rákosky, nalévajících se do fialových jelítek, pravidelně rozmístěných napříč oblých ztrestaných půlek, začne si oběma rukama hloupě třít sešvihaná místa, neuvědomujíc si, že tak bolest jen stupňuje… Nakonec se zoufale chytne za bolavý zadek, prohne se, zakloní hlavu a začne nahlas brečet jak malá, seřezaná holčička… Už je jí úplně jedno, že je chodbami vedena nahá, se zmrskaným pozadím, což nejednomu sloužícímu jistě neuniklo, a popotahujíc a polykajíc slzy vítá dveře svého pokojíku… Po provedené prohlídce a nálezu ukradených věcí se trochu změnil… Bez zařízení, mříž v okně, holá pryčna bez slamníku a zaklapnutí zámku zvenčí… No, ale nakonec… přežila to, prdel bolí jako čert, ale zítra půjde po svých! – říká si Cindy, statečně posmrkne, a úplně mimoděk se chce posadit… Zavyje, vyletí z pryčny a přemáhajíc vzlykot si jemně osahává opuchlé půlky, aby nakonec strašlivě unavená po řádné exekuci rezignovaně usnula na bříšku…

PLÁC! – Takové probuzení Cindy ještě nezažila! Důkladné plesknutí přes ubohý bolavý zadek ji probere do opravdu trpké reality, sotva chápe co se děje… Venku je ještě tma, v kalném světle plynové lampy se tyčí sikhský obr s rukou napřaženou k dalšímu úderu – Proboha, jen to ne! – a za ním se ve dveřích v celé kráse opírá nonšalantně o veřej lord Oglethorpe – tentokrát v gala uniformě, se šavlí po boku – že by se chystal na přehlídku? Když je nešťastná nahá Cindy vyváděna ven, pohled na šarlatově rudou coatie – blůzu se zlatými knoflíky a dvěma šůsky – ji jakoby inspiruje ke kradmému ohlédnutí přes rameno na sesekaný zadek – Rudá barva je jen lehce na ústupu, navíc se hlavně na okrajích hluboké rýhy mezi naducanými a prapodivně se vybarvujícími půlkami začínají zjevovat poctivé modřiny od konců řemene, a celé to nadělení je dovršeno pěti úhlednými fialovými jelity – skoro bolí pouhý pohled, natož dotek! Zoufalá bývalá komorná netuší, kam ji vedou, ale s hrůzou se ocitá znovu v “mučírně”! Sir Archibald usedl do přineseného houpacího křesla, oknem prosvítá kalný úsvit, Jeho lordstvo se tentokrát tváří skutečně velmi zachmuřeně, mátožně popotahuje z havana, popíjí portské a promyku Rikkiho oddaně se mu ovíjejícího kolem krku, krmí kandovanými sarančaty… “Takže, milá mladá dámo! Myslel jsem, že je to vyřízeno… Ale v noci se zjistilo, že při útěku té bandy zmizela má kravatová jehlice s krišnapurským smaragdem! Ano, s oním krišnapurským smaragdem! Jistě chápete…” – pokračuje v sarkasmech – “že nemám nejmenší chuti vyčkávat na výsledek pátrání, když mám v rukou spoluvinici! Takže naše nevinné výchovné hrátky ještě neskončily, a trochu se změní… A než tě prodám do veřejného domu – ano, slyšíš dobře, ty malá čubko!” (no bóže, myslí si šokovaná zmrskaná Cindy, tam už sem taky byla…) “Abys mi tu ztrátu trochu nahradila, tak předtím se lehce pobavíme! – Takový malý vynález… – Chandro!” – luskne prsty…

 

Věrný buttler smýkne zděšenou, třesoucí se a němě polykající, ještě úplně neprobuzenou Cindy k podivné konstrukci… Než se vzpamatuje, má kolem pasu upevněnou “kládu” – dvě široká plochá prkna s vypolstrovaným výřezem pro tělo, Singh kopnutím donutí bosé nohy k rozkročení, jednu po druhé nadzvedne (neodolá si přitom plácnout do hezky zpracované prdelky, a ranní ticho prolomí Cindino táhlé zaskučení – jistě ne poslední toho dne!) a pod koleny upoutá připevněnými řemeny… Nešťastná zlodějská děvka je záhy pod prkny nestoudně rozcapená jak žába, a kromě baculatého pozadí bezmocně špulí i své další nejtajnější půvaby… Až když jsou k okům na horní straně obou prken připevněny provazy, začíná lehce tušit…. ale i když se nakonec díky rumpálu houpe v této nemravné pozici asi dvě stopy nad zemí, stále úplně nechápe a beze slova se zmítá v podivné houpačce, než Jeho lordstvo odešle indického komorníka do přístěnku se zvláštním dotazem: “Jsme pod parou? – A mimochodem, ještě kapku portu!” – kývnutí je odpovědí… Cindy si ve své nedůstojné pozici teprve teď povšimne obláčků kouře, mizejících před oknem ve světle svítání… Záhy se odkudsi ozve pravidelné pufání parního stroječku… Jeho lordstvo pak osobně přesně pod Cindin houpající se zadek přistrčí prapodivný přístroj… Válec ve stojanu s ložisky, opatřený spoustou pružných gutaperčových bičíků! Ta nešťastná holka to sice sotva vidí přes dřevěnou zástěnu kolem pasu, ale když sir Archie (s pohvizdováním si oblíbeného pochodu “British Grenadier”) zapojí řemenici k transmisi u zdi, znovu pohodlně usedne do křesla, do mosazné “špráchroury” houkne” “Pět minut!” a chopí se páky strojního telegrafu (jako uzmutého z kapitánského můstku dělového člunu Jejího veličenstva) k poloze “Slowly ahead!” – Pomalu vpřed! – i Cindy už pochopí, a začne neartikulovaně skučet jak týrané zvířátko! Rotující bičíky začínají pomalu štiplavě mrskat obolavělé hýždě, stehna, a co horšího, i rozcapenou kundičku a nemravně vyšpulenou řiťku! I “Pomalu vpřed” je až příliš rychle, její nářek přechází do jekotu spějícího až k ultrazvukovým hodnotám, v marné snaze uniknout se Cindy zmítá, buší pěstičkami do prken kolem pasu, bránící jí dosáhnout na mučené pozadí, a neuvědomuje si, že rozhoupáváním houpačky jen napomáhá k tomu, aby “spanking machine” zasahovala pečlivě a důkladně celý spodek jejího těla! První (a poslední) její srozumitelná slova toho rána jsou: Proboha mylord, nééééé, nééééé!!!!” Sir Archibald Oglethorpe pokyne dveřmi do pracovny zámecké kapele (k jejích nevšední radosti vzbuzené v nekřesťanskou hodinu), a zatímco v rudém světle vycházejícího slunce usedá zpět do křesla, nářek mučené dívky přehlušuje Mozartova melodie – árie ptáčníka Papagena z Kouzelné flétny… Jeho lordstvo si zapaluje nový doutníček, uvelebuje se v křesle, hází nohu přes nohu, popíjí portské, drbe pod krčkem Rikkiho, a s úsměvem dává páku strojního telegrafu na “Full ahead!” – Plnou parou vpřed!… “Jen řvi, děvenko, řvi! Ještě pět minut, Chandro!” Jak krásné, poetické ráno! Cindy už pravda poněkud chroptí, a zmítá se v křečích, prdel v jednom ohni… Sir Archie nakonec vypíná přístroj, přistupuje zepředu ke své bezmocně visící oběti, přitiskne se k dmoucímu se mohutnému poprsí, do úst rozevřených v němém výkřiku nalije sklenku portského, a pak neodolá, něžně hladí a líbá zarudlý zpocený obličejík s vytřeštěnýma šílenýma očima, které snad už vyplakaly všechny slzy… Ubohou děvku s fialově sešlehaným zadkem opět definitivně zradilo vlastní tělo, a v agonii utrpení se s křečovitým chvěním a mimovolným učůráváním propracovala k neskutečnému bolestivému orgasmu… Pak už si nepamatuje nic…

Až zase: leží na pohovce na břiše, na ztýraném zadečku chladný a léčivý obklad, Chandra Singh ji napájí nějaký indickým čajovým dryjákem, a Jeho lordstvo jí něžně hladí, líbá do vlasů a šeptá do ouška: “Tak, děvenko, ty si myslíš, že to je konec? Než tě prodám, ať mi nahradíš ten smaragd, tak ti teprve pořádně tu tvoji zmalovanou prdel rozsekám rákoskou do krve! A veřejně! Já na to totiž mám náhodou právo, mrskat poddané – už po předcích z normanských dob – a naše osvícená panovnice to jaksi nezrušila… – Těšíš se, kočičko?” Cindy znovu omdlévá…

Aniž tuší jak, ocitá se dopoledne u pranýře na zadním nádvoří (všimla si ho, za své “kariéry” komorné, ale…) Přivedena mezi rozjařeným služebnictvem, nahá, už druhý den soustavně mrskaná, si už nemůže všímat posměšných výkřiků, komentujících hlavně stav jejího pozadí, neskutečně bolavého, opuchlého, hrajícího všemi barvami, ale jako zázrakem neporušeného… Teprve když s vzhůru připoutanými pažemi ke kování kamenného sloupu (opatřeného dole s ďábelskou vynalézavostí vysokou a širokou podezdívkou, tak, aby se delikvent mohl zmítat, tancovat, skákat a mrskat nohami, neustále však v mírném předklonu s vyšpuleným zadkem), všechno se v ní definitivně zlomí… Při pohledu na samotného sira Archieho v zářivé slavnostní uniformě s její “nejlepší přítelkyní” – tlustou rákoskou v ruce, začne bez ohledu na smějící se obecenstvo znovu nahlas brečet… Přesto jí první pálící švihanec nemine! Její baculaté, fialově zmalované půlky napříč přetáhnuté rákoskou, se křečovitě sevřou za radostného aplausu přihlížejících, nadskočí (jak ráda by si je chránila rukama, ale…), a na celé kolo zakřičí: “Proboha, mylord, mylord, smilujte se Vaše lordstvo, smilujte sééééé! Já už to nikdy neudělám, nebudu lhát, nebudu krást, polepším se, všechno přiznávám, všechno, ale už né, néééé, to strašně bolí, já už to nevydržím, moje prdel, moje ubohá prdéééél! Nééé, néééé!” “No vidíš, děvenko, třeba jsem přesně tohle chtěl celou dobu slyšet! A děkovat za výchovnou lekci mi ani nemusíš, jako by se stalo!” Cindy nevěří svým uším, zasvitne jí naděje a začíná doufat, že má celé utrpení za sebou. “No, ale pořád je tady ten krišnapurský smaragd, a taky si lekci přece musíš pořádně zapamatovat, ne? A že nemůžeš? Voják, když nemůže, tak ještě dvakrát může, a taková zlodějská čubka přece taky něco vydrží, ne? Té přece pořádný výprask jen prospěje! Takže takové čtyři tucty budou tak akorát, jistě souhlasíš, kotě?” Než se Cindy stačí vzpamatovat, něžně ji pohladí po rozcuchané zpocené rudé hřívě, a pak už se znovu pořádně rozpřáhne… ŠVIH! PRÁÁÁSK! ŠVIH! PRÁÁÁSK! Nešťastné bičované děvče z posledních sil zavřeští, snaží se uhýbat, hopsá kolem kůlu, Jeho lordstvo však přesto míří přesně, jedna jde těsně pod kostrč, na samý vrchol jejich macatých sešlehaných oblin, druhá naopak na rozhraní prdelky a stehen, do nejcitlivějších míst, čímž si generál se strategií profesionálního vojáka vytyčil cíl…

O dalším průběhu exekuce toho nevíme o mnoho více, než ubohá Cindy… Zpola v mrákotách, neschopná ochraptělým hrdlem už ani jekotu, jen vzlyká a lape po dechu, stále se však podvědomě (a marně) pokouší uskakovat před švihanci. Jeho lordstvo však nešetří silou ani obratností při míření, přes taneček trestané (které je už úplně jedno, že obecenstvo s posměšnými výkřiky a povzbuzováním pána spatřuje i její skryté půvaby lemované ohnivě rudými chloupky) se snaží rány umísťovat pravidelně a úhledně… Rákoska mlaská, maluje na buclaté prdelce jedno tučné nateklé jelito za druhým, ubohá holka kope hezkými nožkami do vzduchu, a konečně poznává, co je to opravdu pořádný (a v jejím případě tak potřebný a zasloužený vejřez! SVÍÍÍST! PRÁÁÁSK! Tam, kde se díky jejímu uskakování přeci jen jelita kříží, začínají prosakovat první krůpěje krve, generálovi už také situace před obecenstvem přestává vyhovovat… I když… Poznamenat její zadek opravdu důkladně, jizvami na vždy? – Hmmmm – Ale ne, to jeho plánům rozhodně neodpovídá! Ještě se však pořádně rozpřáhne, sekne opravdu vší silou…Cindy zaječí ve stylu alpských jodlerů, diváci zaječí také, avšak rákoska se na konci roztřepí do čtyř dílů, dokumentujících tak jasnou převahu pořádného, solidního a poctivého ženského zadku, který musí něco vydržet. I jeho lordstvu už je trapně, nechává rozehnat publikum, věrný sikhský obr odpoutává Cindy, která se oběma rukama přece jen v marné snaze po úlevě konečně chytne za žhavé, opravdu důkladně zpracované půlky, zoufale zavyje, a kácí se komorníkovi do náručí. Slzavý pohled však překvapivě psovsky oddaně upírá na generála, a snad oba chtějí věřit v účinnost “nápravné lekce”…

Po poledni uhání kočár k Londýnu… Cindy je omámená laudánem a orientálními čajíčky, kontakt sedadla s jejím nemožně seřezaným zadečkem ji však vůbec nesvědčí, takže se raději v polospánku vyklání z okna, aniž tuší cokoliv o svém budoucím osudu… Už za šera ekvipáž staví u Crystal Palace, do rachotu salv a ohňostroje zahajujícího přehlídku zaznívá: “Rule, Britania, Britania rules the waves! Brittons never, never, never shall be slaves!” – Panuj Británie, vládni nad vlnami, Britové nikdy otroky nebudou!… Generál automaticky zasalutuje k černému dvourohému bicornu se zlatým premováním na hlavě, neopomene však zmámenou Cindy visící z okna pěkně s citem plesknout přes vystrčený roztomilý zadeček (už zase skrytý hezky v sukni, ukrývající krom jeho půvabů i zbědovaný stav), na rozloučenou se zašklebí (v ústech pro změnu s lehkým viržinkem) a beze slova ve skvostné rudozlatočerné uniformě seskakuje ze schůdků, odpovědí na “pozdrav” mu je táhlé zaječení do zvuků plukovních kutálek, a kočár mizí někam k brlohům v Soho…

Cindy se rozkoukává v prázdném kočáru (i Chandra Singh sedí s kočím na kozlíku) – co teď? – utéct? – dvířka zamčená nejsou a navíc!… Na sedadle leží tlustá, jistě omylem zapomenutá kožená peněženka! Přes veškerá dobře míněná předsevzetí a čerstvě vzniklou oddanost k muži, jenž jí řádným tělesným trestem snad nastínil cestu k lepší budoucnosti, vítězí zvyk – druhá přirozenost – a ta nešťastná pitomá kráva (která už autora vůbec nebaví) si ji navyklým pohybem skryje v záňadří… A ven! – kočár jede docela pomalu… Železný stisk za krkem opravdu nečekala, tím méně pak Indova slova v náhle dokonalé angličtině! “Takže to byla poslední zkouška, mladá dámo! Jeho lordstvo k vám totiž ráčilo vzplát kupodivu náklonností, a snad vás dokonce chtělo pojmouti za choť! – Takhle ovšem… Tak si to užij, ty čubko!… – Jedeme!” mlaskne na kočího, a poslední stopa po Cindy končí v neřestných doupatech vykřičené čtvrti…

Přece jen však neopomeneme dodat, že když se “prodaná nevěsta” Cindy po mrákotném spánku (stále na břiše) probere v noci v docela čistém pokojíku trochu zvláštního veřejného domu (No bóže, v bordelu taky není poprvé, nějakýho bohatýho pána se zase chytne, prdelka se zahojí a toho bláznivýho generála vem čert!), neubrání se překvapení, když jí budí podivně laskavá postarší bordelmamá, a přes protesty ohledně zdravotního stavu jí nekompromisně odvádí za prvním zákazníkem… ovšem do sklepa! Zpitomělá Cindy s opět probuzenou bolestí zlinýrovaného pozadí, pruhovaného jak zebra, ztěžka, s obtížemi, ale hloupě statečně sestupuje po schodech, aby se před jejím zděšeným zrakem záhy zjevila dokonale zařízená mučírna! – Zcela neočekávaných pár facek přes buclaté tvářičky ji opět rychle uvede do reality…

“Tak, děvenko, tady sme totiž zařízený na bohatý pány s divnejma chutěma! Ale ty to máš prej ráda, a taky si máš co odpracovat, že jo? Neboj, tady se ti bude líbit! Denně tě budou řezat přes tu tvou tlustou prdel, denně! A nemysli si, že zdrhneš!” – Šokovaná Cindy se nezmůže na slovo… “Tak šup, šup, svlíkat, na lavici a vystrčit pěkně prdel! Nebo mám zavolat pacholky, aby ti pomohli?” Úplně odevzdaně se automaticky začne svlékat a poslušně pak ulehne na mučící zařízení… Jen tiše vzlyká, patronka jí zkušenými hmaty připoutá, při pohledu na zdevastovaný zadeček znalecky mlaskne, a když jí přes sešvihané bolavé půlky pěkně s rozmachem plácne rukou, Cindy už jen rezignovaně vyjekne… “Hmmm, ty to máš asi opravdu ráda, co? A jestli ne, tak se to brzo naučíš! Ono ti totiž nic jinýho nezbyde! A takhle zmrskaná prdel se bude pánům móóóc líbit! Tak se hezky připrav na další pořádnej vejřez a užij si to, pán už čeká! – Jo, a važ si ho, je to náš nejlepší a stálej zákazník!” Už zase se neubrání slzám jako hrachy, s opět pěkně vyšpuleným kulatým zpráskaným zadkem, v podivně známé situaci jen odevzdaně zírá…

 

Dveře vrznou, bordelmamá se uklání, do mučírny s celým svým šarmem a elegancí aristokrata, s dychtivě naježeným knírem,blyštícím se monoklem a nezbytným doutníčkem vchází Jeho lordstvo, generál sir Archibald Oglethorpe, osmnáctý hrabě Oglethorpe!!! Sir Archie si vesele pohvizduje “British Grenadier”, pošvihává rákoskou – “nejlepší přítelkyní zlobivých mladých dam” – a na jehlici v nákrčníku pod krkem mu září “ukradený” krišnapurský smaragd! “NÉÉÉÉÉ, PROBOHA, NÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!”…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.8 / 5. Počet hlasů: 5

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *