Povídka “Poválečná doba”

Psal se rok 1948 a s mojí nevlastní sestrou Julčou jsme žily v malém městečku kousek od německých hranic. Všechno tam vždy stálo za nic, ať před válkou anebo po válce. Když skončila válka všichni slavily, tedy kromě nás dvou, protože se naše rodiče živý nevrátily. Na dlouhé truchlení nebylo času, museli jsme se hned začít starat sami o sebe. Dům po rodičích byla jedna velká ruina a peníze jsme žádné neměli. Ovšem hlad byl veliký, obstarávali jsme jídlo a ošacení kde se dalo. Po sousedech a známých to nešlo do nekonečna. Začali jsme chodit po různých přivýdělkách. Lesy, pole, odklízení suťi a různé jiné brigády za mrzký peníze, které stačily jen tak tak.

Při jedné brigádě jsme narazily na zhruba stejně starý pár., Jmenovali se Ana a Ota. Pocházeli někde od Ostravy. Nabídly nám, že když je necháme nějakou chvíli u nás spát, tak nás zasvětí do lehkých přivýdělků. S Julčou jsme souhlasily ale jen když to bude na chvíli. Plácli jsme si a ještě tentýž večer jsme, šli společně jak říkali na melouch. Byla to jen obyčejná zlodějna v okolních statcích a domech. Nelíbilo se to ani jednomu z nás. Ale vidina snadného výdělku a sehnání jídla byla silnější než poctivost, ze které jsme měli hlad. Při prvních vykrádačkách, jsme jen hlídali a dávali pozor, jestli někdo nejde. Později jsme se střídali a chodily  na střídačku v párech. Když byl večer tak kořist jsme si rozdělily rovným dílem.

Vždy to šlo jako po másle, nikdy nás nechytily a ani nás nedokázali identifikovat. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne. Onoho osudného večera jsme šli na vykrádačku já a Ana.

Julča s Otou měli hlídat a dát, popřípadě znamení, kdyby někdo šel anebo se něco stalo. S Anou jsme šli do jedné stodoly na statku, kde podle tipovačky měly být cenné věci.  Najednou jsme slyšeli ránu z kulovnice a výzvu k zastavení se. Šli jsme se podívat ihned ke dveřím co se děje. Po vykouknutí jsme uviděli dospělého muže, jak jde rychlým krokem ke stodole. Ve strachu a panice, jsme se schovali za balíky se senem a doufali že nás nikdo nenajde. Do stavení vešel mladý muž. Mohl být starý asi jako já a začal procházet stodolu. Když už skoro došel až k nám, vyrušil ho statkář s kulovnicí v ruce. Nás by se krve nedořezal a stáli jsme tak k sobě přitisklý a ani jsme nedutali.

„Tak co synu? Našel jsi někoho? Ne pan táto, bohužel nikdo tady není. Beztak to byly ti zloději, co vykrádají okolí. Až se mě dostanou do rukou, dostanou za vyučenou! Pojď půjdeme domu a pustíme psa kdyby se vrátily.“

Když se zdálo že odejdou a my budeme moc také, tak vtrhnul do stodoly veliký muž a držel Julču za vlasy a ruce. Její tvář byla červená a uslzená, snad jí ten hromotluk zfackoval.

„Můj pane, podařilo se mě chytnout zlodějku. Bohužel ten druhý utekl. Výborně Josef, jsem na tebe pyšný. Tak koho pak to tu máme, takové mladé děvčátko a krade. Tobě rodiče neříkali že krást se nemá? Jak se jmenuješ a odkud jsi?“

Odpovědi se nedočkal, avšak kopnutí do holeně a pokusu o útěk ano.

„Mám skočit pro četníky můj pane? Ne Josef, já mám lepší nápad. Připrav ji k výprasku. Přivaž ji tady k žebřiňáku. Ať je pořádně napnutá. Jak pán poroučí.“

 

Vysoký zdatný muž začal silně strhávat oblečení z bezmocné Julči, která jen bezmocně křičela a prosila. Bezmoc byla pro mě strašlivá, chtěl sem jí jít pomoct ale Ana mě zastavila, že to musíme vydržet.

Tak jsme vše sledovali zpoza rohu. Během chvíle byla Julča nahá. Všem přítomným se naskytl pohled na její dospělé nahé tělo, které mělo běloskvoucí pokožku. Jediné, co kontrastovalo byl její hustě černě zarostlý klín.

Po surovém vysvlečením statkář stopl čeledína.

„Počkej, Chci si osahat její kozy. No, nemáš je moc veliké, ale to nevadí. Dívej se mě do očí ty jedna špinavá zlodějko, když s tebou mluvím!“

Během zkoumání bylo řečeno mladému pánovy ať skočí pro bič a rákosku. Po uposlechnutí rozkazu se dali společně k připoutávání ke žebřiňáku. Statkář vzal visící tenké provazy a udělal smyčky na rukou. Čeledín silně nahodil nebohou Julču na hranu povozu až vykřikla bolestí. Reakce pány velmi pobavila a pokračovali ve své práci. Jak mile, se protáhly provazy šprušlami a ruce byli dostatečně napnuté, zbývali ještě nohy. Po krátkém laborování, jak provést fixaci nohou, usoudily že bude nejlepší provazy protáhnout skrze zadní kola povozu. Dílo bylo dokonáno ale statkář byl ještě stále nespokojen.

„Josef podej mě tu hadru a sroluj ji! Prosím pane. Tohle ti hezky přizvedne tu tvoji zlodějskou prdel.

Jsem tady táto. Omlouvám se, nemohl jsem najít rákosku. Nakonec ji měla páni máma, prý musela ráno seřezat děvečku za nepořádnost. To nevadí… Tak to je vše Josef, můžeš jít a běž za statkářkou ať ti udělá pomyšlení. Jak pane poroučíte“

Když odešel čeledín pryč, nastala debata otce se synem, která byla přinejmenším zvláštní.

„Synu, měl jsi někdy ženu? Ne pan Táto. A chceš jsi dnes sní užít? Ano, líbí se mi, je moc krásná. Budeš ji chtít šukat teď anebo až po výprasku?“

Mladý pán chvíli přemýšlel načeš odvětil.

Až po výprasku Pan Táto, líbí se mi, když má holka jelita a šlince na těle. Hlavně na pozadí. Ha, tak se mě líbíš, jde vidět, že jsi můj. Když to bude tedy tvá první, můžeš ji seřezat prdel rákoskou. Děkuji pan táto. Tak žádné zdržovaní a jdeme na věc, ať tady nejsme do rána. Musíme ještě poklidit zvířata a naséci futro!“

My a Ana jsme na sebe přitisknutí nevěřícně jen koukali, čeho jsme právě svědci. Její pohled do očí a osobní vůně mě přitahovala víc a víc. Nenápadně jsme se koukali směrem k centru dění. Kde chudák Julča se klepala přehnutá o povoz strachy. Statkář vzal stočený bič a pohodil ho směrem k povozu, Tím se krásně rozmotal a cvičně práskl do vzduchu až jsme se s Anou leknuli. Zvuk byl tak děsivý že začala Julča znovu brečet a prosit o smilování. Muž držící bič, přišel z boční strany povozu a přehnuté Julči dal dlouhé vlnité černé vlasy pryč ze zad na bok. Silným uchycení za ucho, donutil Julču aby se na statkáře podívala.

 

„Tak holčičko, doufám že tě dnešní lekce poučí a naučí tě, že krást se nemá. Děvečky trestám maximálně 5 ranami ale ty jsi jen špinavá zlodějka, takže dostaneš 10 ran bičem. Můžeš si zakřičet z plných plic. Nikdo tě neuslyší, a navíc alespoň mě pořádně rozrajcuješ! Za každou ránu chci poděkovat!“

Starší muž střední postavy popošel směrem k vyšpulenému pozadí a náležitě prozkoumal houští mezi nohami. Neodpustil jsi ani zatahat za černé chloupky, které zdobilo Julčino ženství. Po silném plácnutí přes zadek, odešel kus stranou a nadhozením srovnal bič do rovné polohy za sebe.

Z našeho výhledu jsme viděli, jak se bič ostrým švihnutím přenesl na druhou stranu a s ostře dopadnul na Julčiny bělostná záda. Praskavý zvuk biče a hned následoval nebohý křik mé nevlastní sestřičky.

„Auuuu, jauuuu, uuuuii to bolí!. Jedna! Uff auu, děkuji auuu. Tak je hodná, myslel sem že zapomeneš. Tady máš hned další!“

Hvízdavý zvuk se linul přes stodolu a následné prásknutí o holou kůži naznačilo že výprask bude pro Julču velmi bolestivý.

„Ahhhh bože prosím néé, už néé auu. Dva! Uff….auu děkuji jau.

Dvě ošklivá jelita se vybarvovala přes bílá záda a v krátkém intervalu přibyla další. Bičovaní pokračovalo a sním se stupňovala zranění, které bič způsoboval. U osmé rány statkář švihnul bičem tak silně, že okamžitě se udělal krvavý šrám přes zmrskaná záda.

„jeeeeuuuii, auuu, ja už to nevydržím prosím už ne! Co máš říct?! Auu uff, děkuji

Po desáté ráně vypadala Julča, že brzy omdlí, ležela tam bezvládně a celá se klepala. Muž stočil zpět bič do klubíčka a přišel k Julči. Oddělal jí vlasy z uslzené tváře a nechal jsi poděkovat a přitom přejížděl rukou po naběhlých jelitech na zádech.

„První půlku máš za sebou, teď je na řadě tvá prdel. Myslím si, že patnáct bude stačit až až. Můžeš začít synu. Děkuji pan Táto.“

Mladý statkář vzal rákosku a zbrkle švihnul Julču přes její tělo. Nepodařilo se mu trefit vyšpulené pozadí ale jen část levého stehna.

„Nic se neděje, tuhle nebudeme počítat. V klidu se rozkroč a stůj pořádně, odměř si vzdálenost, zamiř a silou švihni.“

Mladík dal na rady svého otce a druhá rána se povedla náramně. Přes bílou kůži na zadku se ihned objevil první pruh, který se ihned vybarvil. Nebohá Julča jen křičela bolestí a ústavičně se snažila dostat z provazů, kterými byla přivázána.

Jaaauu děkuji. Ufff.

To Mladému pánovy dodalo sebevědomí a druhou ránu provedl ještě silněji.

„Aaaaaa, děkuji, ufff.

Julča se snažila ranám uhýbat ale nebylo jí to nic platné. Byla přivázána opravdu pevně. Bylo dosti očividné, že se jí provazy zařezávají do rukou a nohou.

Během druhé části výprasku, jsem zacítil vzrušení z dané situace. Anina osobitá vůně, přitisknutí k sobě a mučení mé nevlastní sestry mě začínalo vzrušovat ale nechtěl sem to dát na sobě znát.

Vše jsme jen v tichosti sledovali a šuškali jsme si.

„Au, to musí strašně bolet. Nechtěla bych být na jejím místě. To určitě ano, chudák Julča snad ji nezmrzačí. Neboj, bude mít jenom nějaký čas fialový zadek a záda ale přežije to. Znám recept na dobrý lék na zahojení a modřiny. Poslouchej, ono se ti to líbí že jo? Tobě normálně stojí! Ne to není pravda! Ale nestyď se. No tak dobře, líbí ale nevím co to do mě vjelo. Celá situace je tak vzrušující. Pššš, ticho nebo tam skončíme taky.“

Dále jsme sledovali druhou část Julčina bití, které bylo již za polovinou. Její zadeček byl pokrytý rudými šrámy a neustále sním kroutila ve snaze ulevit bolesti. Hlas měla ochablý a už jen sporadicky děkovala.

Když se začínal výprask blížit ke konci, tak mé vzrušení dosahovalo maxima. Chytl sem Annu za zadek a začal ji líbat. Takový stav sem, nikdy předtím nezažil a myslel sem že jsem v nebi. Do reality zpět mě přivedl výkřik trestané Julči, která zažívala úplně jiné pocity. Ana mě rozepla kalhoty a začala honit mého postaveného kamenného čuráka. Druhou rukou mě dala ruku na prsa a pošeptala, abych jí je mačkal. Její přání bylo mým rozkazem. Jakož to tenkrát panic sem vydržel jen malou chvíli ale byla to nejkrásnější chvíle v životě. Když dopadla předposlední rána na Julčino pozadí a zazněl výkřik, jako by mnou projel elektrický proud a postříkal sem Anu.  Její šibalský úsměv a políbení mě naznačilo že jí to nejspíš nevadilo.

Konečně dopadla poslední rána a bití Julči ustalo, oba pánové se chvíli kochali nad třepající se zmučenou mojí sestrou, která kňučela bolestivě naříkala.

„Mám z tebe radost synu. Děkuji pan táto. Můžeš jít první, když jsi tak krásně připravil.“

Natěšený mladý muž ze sebe sundal kalhoty ještě za chůze, div málem nespadl, jak letěl k vyšpulené seřezané prdelce. Vše jsme sledovali v těsné blízkosti u sebe a já cítil že bych zvládl klidně druhé kolo.

Nezkušenost mladého pána byla znát ale nakonec prudkým zásunem se z něho stal muž a začal divoce přirážet o Julčinu seřezanou prdelku. Ta jen bezmocně ležela a snášela znásilnění, které bylo podle křiku bolestivé. Za kratičkou chvíli se mladý statkář prohnul v zádech, zakřičel a vše napumpoval do chlupatého Julčininýho klína.

„No žádná sláva synu ale to nevadí, poprvé to nikdy není ono. Teď je z tebe muž! Pozor, teď já ti ukážu, jak se to má dělat!“

„Prosím už mě nechte, auuu to bolí. Necháme tě zlodějko špinavá ale až jsi užiju. Můžeš být ráda, že jsme to vyřešily takhle a nezavolali jsme četníka. V kriminále by ti lépe nebylo!“

 

S Anou jsme se na sebe nadrženě podívali. Potichu a opatrně sem zajel prsty pod kalhoty na její kundu. Cítil sem, jak ji má chlupatou a mokrou.

„Teď bych chtěla být na jejím místě, hoň mi ji, dělej! Pošeptala mě do ucha a mě se opět udělala boule na kalhotech.

To už statkář začal šukat nebohou Julču tak, že začala křičet jak při bičovaní. Přes stodolu se ozývaly hlasité výkřiky s prosbami. Mezitím jsem intuitivně jezdil s prsty nahoru a dolů až se Ana udělala. Chvíli ve mně hrklo, zda nešlo slyšet Anino zasténaní ale přes křik Julči nebylo slyšet vůbec nic. Spocení a ulepení jsme v objetí čekali na konec mučení mé nebohé sestry. Po chvilce, která musela být pro Julču nekonečná, jse statkář konečně udělal a její mučení bylo u konce.

„Budeš tady do noci přivázaná, abys mohla nad sebou přemýšlet. Doufám, že ti lekce byla dostačující. Pak přijde Josef a vyhodí tě pryč. Ať tě tady už víckrát nevidím. Chraň tě ruka páně, jestli tě tady ještě chytíme. Pojď synu, máme ještě povinnosti a práci!“

Když se zabouchly dveře, šla Ana hlídat a já odvazoval Julču. Pomohl jsem, se jí postavit a alespoň sporadicky obléci. Po kontrole, zda je čistý vzduch jsme se dali na útěk zadem přes les. Julčino zranění jí způsobovala velkou bolest a museli jsme ji místy nést a podpírat. Po strasti plné cestě, která byla už dá se říct za tmy, jsme se konečně dostali domů.

Julča byla ošetřena a Ana namíchala lék, jenž slíbila. Jelikož se Ota vytratil neznámo kam, nechali jsme Anu ještě pár dní spát u nás, než se situace uklidnila.

Během téže noci, jsme se stal také mužem a to hned dvakrát. S Anou jsem zažil neopakovatelné chvíle na které dodnes rád vzpomínám. Za pár dní, když se Julča zmátořila a rány se jí zahojily, tak se Ana rozloučila a poděkovala za přístřeší. Anu s Otou jsme již nikdy neviděli a to bylo naposledy co jsme zažil takový zážitek. Nyní žijeme s Julčou ve státech, kam jsme oba emigrovali. Julča i já máme rodinu a tohle naše společné tajemství si střežíme. Nikdy jsme se o tom nebavily. A tak to i zůstane…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.3 / 5. Počet hlasů: 9

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář