Povídka “Dlouhý nos”

Konečně je v mé moci. Jak jen jsem se na tento okamžik těšil. Ty čubko, ty kurvo, ty běhno ty lhářko a podvodnice – teď, ano právě teď si to s Tebou vyřídím…

V prostorném sklepení hradní mučírny stojí princezna Helida a já si ji prohlížím navenek klidným, věcným a dokonce, pro neznalého věci, laskavým pohledem. Kdyby mi ovšem někdo mohl nahlédnout do duše, zavyl by jak vlkodlak o úplňku a dobrovolně skočil do temné a hluboké strže pod hradem.

Helida pohodí svojí tmavou hřívou a v zelených očích jí blýskne vztekem: „Proč už nezačneš doktore ?“ Jako když rozmazlený spratek žaluje, že se k němu někdo nechová tak, jak by se patřilo.

„A proč jsi mě dovedl právě sem ? Na tohle po čertech hnusné místo ? „ Vida, jaký vytříbený jazyk má naše princeznička „ Tak kurva odpovíš mi ?“ A jeje, že by až tak…to jsem doopravdy netušil…

„Sama si si právě odpověděla má milá…. K tvému vyléčení je potřeba přistupovat abych tak řekl ab complexum“ hraju si na učeného „ víš tvá nemoc zapustila tak hluboké kořeny, že nebude jednoduché ji vyléčit.“

„Hovno…“ reaguje, ani neví jak trefně, ta královská čubka „ máš mi odstranit tenhle hnusnej nos, … tak dělej rabe, nebo tě dám zbičovat“ stoupá její hlas do vřeštivé fistule.

„Slíbil jsem tvým rodičům a to doslova – odstraním jí to co je na ní  navíc a nepatří jí to – „pronesl jsem slavnostně  “a svůj slib hodlám splnit !“

Měl jí varovat můj tón, ale ona odjakživa neuznávala nikoho kromě sebe a tak nepostřehla nebezpečí.

„Ty cháme sprostej, ty …..“ dál jsme se nedostali, jelikož dostala takovou facku že skončila na zemi a chvíli s nevěřícným výrazem ve tváři vrtěla hlavou, patrně, aby ji přestalo zvonit v uších.

„Nejen že je tvůj případ vážný sám o sobě, ještě je navíc komplikovaný přídavnou nemocí – vulgariosus regis, „

„Za to, že si se odvážil dát mi facku.. za to skončíš na popravčím špalku ty šmejde, ale ještě předtím tě nechám zaživa stáhnout z kůže a osobně se toho stahování zúčastním…“zasyčela jak jedovatý had.

„ Princezno pokud Vás mám vyléčit je potřeba nejdřív odstranit onu průvodní nemoc o které jsem se zmiňoval a to lze jenom jedním způsobem, bohužel takříkajíc až moc lapidárním a nemůžu se přitom ohlížet na Váš majestát, jinak by léčba neměla účinek.“

„Dělej si idiota z někoho jiného…“ hodila po mě, ale už byla načatá.

„Copak ti nevykládala tvoje komorná, jaké metody jsem musel použít v jejím případě ?“

„Toho by ses neodvážil…“ tvář jí zbledla docela stylově.  Vida holubičky vrkaly, takže si nemusím namáhat hlasivky. Jo ty čubo, tvoje komorná, ta děvka proradná, dostala co zasouložila, pardon zasloužila, i když to první bylo pak taky… Ono se konec konců není co divit, když mi někdo otráví oblíbeného psa, uspí stráže, zabije velitele a mé dva nejlepší přátele sváže jak dva otepy sena, aby nedej pánbů nekladli odpor když se na nás vyřítili královi vojáci. Kdyby tuhle historii Pardus a Mustan nepřežili, byla by teprve něco zažila děvka zkurvená…. „ Tfuj !“

„To nemyslíš vážně…“ že by děvenka začala mít potíže s hlasivkami a navíc ještě s očima, má je vytřeštěný jakoby jí navštívila mrtvola…. sakra to bude asi tím jak se tvářím, uvědomil jsem si naštěstí včas.

„Milá princezno – řekl jsem tím nejlaskavějším tónem jakého jsem byl schopen –musím stejně nejdřív provést vyšetření, abychom určili nejlepší způsob léčby. Ujišťuji tě ovšem, že v tvém případě bude užito trochu jiné metody než u komorné. Ta byla přeci jenom sprosté krve a ty si krve vznešené, královské…“ v duchu jsem se ušklíbl jaký se ze mě stal za poslední dobu schopný pokrytec. Za posledních 5 let přesněji řečeno. Sakra když si vzpomenu o co mě tahle kunda připravila…Můj vztek přešel z rudé do bílé barvy a já přímo cítil jeho mrazivý žár.

„Prosím, svlékni se do naha !“

„Ty jsi se zbláznil, ty…“

„Princezno nenuťte mě prosím sahat k určitým opatřením…“

„Pche…“

No konec konců, já ji varoval – „ …takže v tom případě odcházím a délce Vašeho nosu nebude pomoci…“ řekl jsem zlomeným hlasem.

„ Ne…“ Jestli můj hlas byl, tak správně herecky, zlomený žalem nad situací, tak ten její byl zlomený tak stokrát víc, protože jí došlo co by to pro ni znamenalo…

Dobře to jde, pochválil jsem sám sebe v duchu. Jo ten rok u kočovného divadla má něco do sebe, kdo by jednou tušil jak mi to bude k užitku.

„Tak honem šaty dolů, šup, šup a žádný upejpání…“

Ne zcela ochotně, ale přeci jenom Helida splnila můj příkaz.

„Tak a teď si vyjasníme základní věc – léčba která je potřebná pro odstranění oné kosmetické vady je natolik delikátní povahy, že je nezbytně nutná absolutní důvěra a poslušnost pacienta k jeho lékaři, tedy tebe ve mně. Jestli nebude fungovat tento základní moment, nebude léčba úspěšná – rozumíš princezno ?“

Nechtěl bych být v té chvílí myšlenkou v její hlavě,   protože ten kolotoč bych určitě nepřežil ve zdraví.

Po chvilce jí to všechno zapadlo na správná místa a …

„Ano rozumím“ řekla podstatně pokorněji než jsem čekal, a tak jsem se jí pro jistotu podíval do očí – no jo, samozřejmě, že jenom naoko ty mrcho, nezklamalas, ale neboj … ono tě to přejde.

„Tak do naha a alou, kolikrát ti to mám říkat !“ zařval jsem na ni jak lev.

Teď pro změnu změnila barvu do zcela jiného, ale velmi zajímavého odstínu. Docela jsem si užil jejího velice neochotného striptýzu. Upřímně řečeno výslední efekt mě téměř dostal tak, jako když jsem ji viděl poprvé v rouše Evině. Téměř. Onen bílý vztek hořící ve mně jako ledový oheň a vynášející před mé oči kaleidoskop obrázků z minulosti nedovolil, aby se mě zmocnilo to co tehdy. Na zádech jsem ucítil rány od metel, kterými mě vyšlehali ze města  a musel jsem chvíli zhluboka dýchat, abych zahnal šílenství, které hrozilo, že se mě zmocní.

Kývl jsem rukou a mí dva pomocníci se vynořili z koutů sklepení. Postavy zahalené kápí viditelně zapůsobili na její princeznovskou výsost, ale čas k vyjádření jejích niterních pocitů nebyl jaksi k dispozici. V okamžení skončili zápěstí i kotníky v okovech s řetězy a než stačila vydechnout byly její ruce vytaženy nahoru a do stran a nožičky pěkně od sebe zafixované řetězy v podlaze. Výsledný efekt připomínal něco mezi křížem a písmenem X.

Zvolna jsem se k ní blížil a přibíjel její duši svým pohledem k podlaze. Říká se „oko do duše okno“ a myslím, že to bude pravda, protože evidentně nebyla moc ráda tomu co uviděla v tom mém. Přesněji řečeno, asi ji začlo docházet, že věci nejsou takové jaké se zdají být, protože se jí konečně začal zmocňovat strach.

„Po dobu tvé léčby jsem Tvůj pán a vládce a ty mě ve všem poslechneš. Na znak toho, že přijímáš ti bude na krk nasazen obojek…“

„Jako psovi – ty bastarde, to neuděláš…“ přerušila mě, ne zrovna podle etikety.

„Myslím, že je načase, aby si pochopila pár věcí a začala se podle toho chovat.“ Řekl jsem sladkým hlasem a pokynul k jedné z postav v kápi, aby mi podala obojek. Nasadil jsem ho zmítající se Helidě a kousek poodstoupil abych se pokochal výsledným efektem.

Vzal jsem od dalšího z pomocníků rákosku a několikrát s ní zkusmo švihnul do vzduchu. Proud nadávek z princezniných úst se zastavil a její oči téměř pokryli půlku obličeje.

„Ne!“ –zašeptala.

Obešel jsem jí dozadu a ona se mě pokoušela pohledem dál sledovat.

„První a poslední výstraha – jestli odteď neposlechneš na slovo, bude to pokaždé horší – Dostaneš 3 rány za odmlouvání – po každé řekneš číslo a hezky poděkuješ. Jestli se nebudeš chovat jak se patří   – dostaneš ránu navíc za každý prohřešek.“

První rána ji zastihla ještě v ohromení z vývinu událostí – zaječela, že by před tím hrůzou prchla celá vesnice.

„Čekám !!!“ připomenul jsem se.

„Au, au, na co ty hajzle?“

„Řekni – co máš říct – jinak dostaneš další tři rány navíc…!“ Můj hlas musel získat na přesvědčivosti protože reakce byla okamžitá. Nebo, že by zapracovala fantazie – hmmm….

„Děkuji pane.“ Pípla mezi vzlyky a okamžitě schytala další ránu. „Špatně !“

„Jednááááá..!?“ odvážila se zareagovat promptně a já taky zareagoval. Další ránou. „Špatně!“

Tentokrát byla zvuková vsuvka znatelně delší a přidala i nějaké ty slzy.

„Jedna. Děkuji pane.“ Dostala ze sebe mezi vzlyky.

„No vidíš, že je to jednoduché – provedla jsi to dobře – tak se drž i dál a uvidíš jak nám to pěkně půjde.“

Další dvě rány zvládla dle mých pokynů, takže se nekonalo ani repete. Že by byla učenlivější anebo se za tou drzou fasádou skrývá něžná a plachá duše ?

Ať tak nebo tak mohli jsme postoupit do dalšího kola.

Vytáhl jsem ovčí střívka a před jejími užaslými zraky jsem si je začal navlíkat na prsty.

„Teď musím vyšetřit zda li jsi ještě virgo intacta, promiň, panna,   vážená princezno. Takže – nejdřív bych potřeboval vědět zda li jsi již někdy obcovala s mužem.“

„Ne!“ – odpověď byla tak briskní, že jsem byl na rozpacích jestli je to vůbec odpověď, nebo výkřik zhrození.

„Ne, ne, ne – to nesmíš, to nesmíš“ – řvala jak smyslů zbavená.

Jeden by řekl, že se už mohla trochu poučit, že jo ?

„Za tento prohřešek dostaneš dvě rány a chraň Tě pánbů to ještě někdy udělat“ –  dovolil jsem si princezničku „jemně“ přeřvat.

„Protože nejsem necita, necháme tvoji zadnici chvíli na pokoji…“ – pronesl jsem jako největší lidumil a pozoroval jak se jí příbojová vlna úlevy mísí na tváři s výrazem nedůvěry. „A budeme se věnovat tvým ňadrům!“

Nezařvala  jenom proto, že byla tak ohromená, jako ještě nikdy v životě. V okamžiku kdy se vzpamatovala natolik, že začala myslet na protesty jsem jí utnul – „zkus si pustit hubu na špacír a dostaneš dvakrát tolik!!!“

Mí pomocníci se postavili každý z jedné strany a čekali na můj pokyn. Jeden z nich byl levák – a schválně -, že neuhodnete, ze které strany stál ?

„Teď sama poprosíš o každou ránu a nezapomeneš slušně poděkovat až ji dostaneš !“ dovolil jsem, aby trochu toho mrazivého ohně z mého nitra proniklo do slov.

Řekl bych, že byla zelená děsem, ale v tom mizerném osvětlení to nešlo moc poznat.

„Popros !“ – v tomto jediném slově bylo víc mého vzteku než jsem si uvědomil.

„Prosím……prosím o ránu přes mé levé ňadro….“ Vytlačila ze sebe jako umíráček v posledním tažení.

„Mustane vyhov přání naší vznešené pacientky ! – ještě nedoznělo poslední slovo a už odezníval rudý šlinec rozdělující polokouli jejího nádherného ňadra na dva téměř stejné geometrické útvary.

To zmítání bylo opravdu rozkošné a akustický doprovod úplná balada.

Systém učení však přinášel výsledky –

„Jedna, …ssss… děkuji pane.“

Pravda následovala malá prodleva, ale ta záhy skončila, když se její oči setkali s mými a v té pěkné hlavince seplo, že je to všechno myšleno natvrdo vážně a velice, velice bolestivě, pokud nehejbne kostrou…

„Prosím, prosím, prosím ….“ Lkala tak krásně jak asi dávno ne, ale trochu jsem jí to vystoupení překazil –„Zkrať to, ať se můžeme vrátit k práci, jinak …“

„Prosím, přes….přes…. pravé…. Aúúúúúúúúúúúúú, to bolí !“

Přiskočil jsem k ní a za bradu zvedl její zmučený zrak k sobě – „Tak co bude, to tu máme čekat až se vám uráčí poděkovat jasnosti…!“

„Dva, dě- …, děkuji !“ povedlo se jí ze sebe vytlačit.

„Nemám rád když se pacient nedrží mých pokynů. Znamená to, že nechápe jasně svou situaci. Léčení se zbytečně zdržuje a natahuje a není efektivní. Takže snažně prosím, princezno Helido, vyvarujte se do budoucna oněch hloupých reakcí, které jste právě předvedla. Je to  doopravdy zbytečné.“

„No. Zpátky k věci – obcovala jsi již s mužem ?“

„Ne…ano.“

„Tak ano nebo ne ?“

„Ano!“

„Byl jenom jeden, nebo jich bylo víc ?“

„Jen jeden….“

„K této otázce se ještě vrátíme a varuju tě jestli jsi neodpověděla pravdivě !“

„No ono jich bylo vlastně víc. Dva, tři, nepamatuju se přesně“

„Tak si koukej vzpomenout a to okamžitě, nebo si já osobně vzpomenu na velice dobrou metodu pro podporu paměti, která se ti bude moc líbit….!“

„Bylo jich pět.“  polkla nevěřícně nad vlastní pravdomluvností.

„Co všechno jste dělali ?“

Pokud jsem si myslel, že před nedávnem předvedla nejzajímavější  barevný odstín, tak se právě teď začala překonávat.

Lezlo to z ní jako z chlupaté deky, ale nakonec jsem získal podrobný přehled jejích milostných avantýr.

„No a teď fyzické vyšetření „– povzbudil jsem ji radostně, protože se mi zdálo, že to potřebuje jako sůl.

Ke svému překvapení jsem zjistil, že ta kunda je mokrá jak hradní příkop a široká jak brána.

Nejdřív jsem začal jedním prstem, ale záhy tam byli tři a pořád pohoda.

Na můj povel jí zvedli nohy nahoru a do stran pomocí řetězů na okovech a jejich očka upevnili na háky visící ze stropu a tak byl přístup do kundy té kundy zcela volný. Zajímavé slovní spojení, že by se ze mě stával básník ?

Vytáhl jsem prsty z díry a začal se věnovat kožním záhybům onoho převelice zajímavého místa. Trochu jsem jí prožmoulal pysky až naběhli ještě malinko víc než byli a pak jsem cvrnknul ukazovákem do poštěváčku. Výsledný efekt se trochu podobal hře na harfu. Jako když prstem zatáhnete za strunu a její chvění vnímáte jako pohyb bez zvuku….

Princeznička přivřela oči a skousla horní ret. Její bradavky signalizovali, že tónina byla nasazena správně. Zkusil jsem rozšířit její už bez tak širokou bránu a během chvilky byla ruka v „rukávě“. Co bylo, ale ještě překvapivější – ta čuba spolupracovala…a to jako, že velmi. Teda ono její protipohyby zas až tak velké nebyly, ale byly to ty správné…Najednou se jí po vnitřní straně stehen rozběhli jemné záškuby, jejichž další cestu už jsem cítil přímo na vlastní kůži, nebo lépe řečeno ruce. Byl to opravdu silný zážitek. Tělo se chvíli škubalo v křeči a z hrdla se řinul neartikulovaný zvířecí řev.

„Myslím princezno, že vyšetření je u konce….“ zahlásil jsem a vytáhnul ruku pomalu ven. Helida se ovšem vzpamatovávala znatelně pomaleji.

„ Můžeme přistoupit k léčení vulgariosus regis. Jsou v zásadě dvě možnosti – amputatio klitoris et labius vulgaris nebo…“ – udělal jsem dramatickou odmlku- „stanovení ochranného dozoru.“ – teď už se teda vzpamatovala a bylo na ní vidět, že si něco málo z latiny pamatuje. K mému štěstí toho zas až tak moc ne, protože jinak by mě už dávno prokoukla.

„Rozuměla jste výsosti ?“

„Pochopila jsem správně, že ta první věc je ……kastrace ?“ roztřeseným hlasem ze sebe dostala Helida. To by jeden neřek jaký rozhled mají dnes princezny….

„Pochopil jsem já správně, že tato možnost se Vám nezamlouvá  “ kul jsem železo dokud bylo žhavé.

„Ano!“ – Nutno říct úpěnlivé a pokorné „ano“. A při bližším pohledu do strachem rozšířených zornic nutno říct, že i upřímné „ano“. Holka má fantazii.

„Dobře osvětlím Vám druhou možnost, když jste se pro ni rozhodla – stanovená osoba na Vás bude pro zbytek života dohlížet. Jestli se objeví co i jen náznak recidivy vulgariosus regis zakročí. Protože se jedná o velmi nebezpečnou nemoc, zákroky budou …odpovídající.“

„Abychom si dobře rozuměli projevy vulgariosus regis jsou různé, ale v podstatě se jimi všemi prolíná jako nejzákladnější tresť  nedostatek pokory a úcty. Nejzákladnější pokory a úcty. Dále soustředění se pouze na sebe sama a žádná snaha pochopit druhé. S dalším popisem nebudu unavovat a abychom to zjednodušili, stačí když si zapamatujete následující – ona osoba, která na vás bude dohlížet – – protektor – bude mít nad Vámi absolutní moc – tudíž Vám bude stačit držet se jeho pokynů.“

V mezičase moji pomocníci upravili princezničku zase do původní polohy

„No a nyní můžeme přistoupit konečně k tomu hlavnímu – oné kosmetické vadě !“

Nos to byl doopravdy královský, neváhal bych dokonce označit ho slovem – majestátný. Řek bych tak 25 cm živé délky nad původní velikost nosánku princezničky a trochu se podobal zobáku obrovského krkavce. Byl sice impozantní, to jo, ale nemyslím, že by se těšil Helidině obdivu a lásce. Spíš naopak. A vzato kolem a kolem není na tom nic divného. Na to doopravdy nemusí mít jeden bujnou fantazii, aby si to dokázal představit. Z druhé strany, já nějakou tu fantazii mám….

„Takže, pochopil jsem správně, že od své komorné víte jak probíhala léčba v jejím případě ?“

„Ano. Bil jste jí bejkovcem… pane“ – odpověděla pokorně a jaksi ztěžka.

„Nemoc musí z těla ven a to zcela a úplně. Metoda sama je jen prostředkem k očištění, ale ono očištění je základem k dosažení původního stavu fyzického a možná, že v tvém případě i zlepšení stavu psýchy.“ kriticky jsem si ji přeměřil

„Jinak jsi ale onu metodu popsala poměrně správně, z laického hlediska, …mhm, …ale v tvém případě je stejně potřeba nasadit delikátnější prostředky.“ – a s těmito slovy jsem jí předvedl kožené důtky. Vysloužili si její dokonalou pozornost.

„A ještě k průběhu kůry – tento nástroj“ švihl jsem důtkama „ nebude zahálet dokud neřekneš čeho jsi se dopustila tak strašného,   že se ti někdo pomstil …jak se ti pomstil. Až se doznáš bude polovina cesty za námi. Pak je nevyhnutné zlo, skryté ve svém činu nebo činech poznat, pochopit, litovat a … kát se. No a nakonec, je potřeba, aby jsi udělala něco co dokáže že to myslíš všechno vážně a že chceš doopravdy dojít odpuštění. Pak bude léčba ukončena k všeobecné spokojenosti.“

Už delší dobu jsem pozoroval, že na princeznu má chlad podzemních prostor jisté účinky a v okamžiku kdy jsem dokončil svůj výklad se to stalo. Tichý svištivý zvuk a Helida nám předvedla intimní vodotrysk v celé nádheře. Obzvlášť pikantní na celé věci bylo, zase jednou, pozorovat její obličej. To jak vůle prohrávala boj s potřebou těla, bylo pouhou ouverturou k smršti pocitů, které se jí pak odrazili v tváři. Bylo by to doopravdy hodno mistrovského štětce nejlepšího malíře. V mých vzpomínkách onen okamžik, ale zůstane uchován stejně v nejživějších barvách a lepším provedení.

Aby se nestihla dostydět pustil jsem se do ní – „Myslel jsem, že je Vám jasné jasnosti, že bez mého dovolení si ani neuprdnete a vy se nám tady na důkaz své inteligence zatím  pochčijete !!!“

Uvažoval jsem co by ji ještě mohlo donutit k lepším výkonům co se týče barvy jejího obličeje, ale po čertech jsem nevěděl na nic přijít…. No, ono možná něco přijde na mě, zasmál jsem se v duchu.

Ještě chvilku jsem si dovolil popásávat se na její bezmoci, hanbě a vzteku a obešel jsem jí zase zezadu.

„Začínáme !!!“ zařval jsem, aby se holka soustředila na to co jsem potřeboval.

Důtky dopadli teprve potřetí, jekot a pláč pouze začal nabírat cestu ke správným výšinám, když  –

„Přestaňte, řeknu čeho jsem se dopustila…..“ a než jsem stihl jakkoli zareagovat vychrlila ze sebe celý příběh. Nemusel bych jí poslouchat, znal jsem to totiž. Bodejť by ne, když jsem byl hlavní aktér…..

„Vidím, a to s potěšením, že tvoje léčba postupuje zatím velmi dobře“ zatvářil jsem se zase jednou přívětivě.

„Teď druhá část…. „  vytáhl jsem malou kovovou svorku se zubatým zakončením.

Za tyto svorky jsem zaplatil tomu prokletému černokněžníkovi docela dost, ale stálo to za to. Jejich očarování zaručovalo, že si oběť, které byla připnuta doslova užil přehršle různých druhů bolesti, které se ještě navíc nepředvídatelně buďto střídali, nebo naopak trvali, až moc dlouho. Mám za to, že tam ten lotr uvěznil nějaké obzvlášť zlomyslné démony.

„Poznání, pochopení, lítost a …pokání !!!“

Přistoupil jsem k ní a pohladil její levé ňadro. Nádherně tvarované, pevné jak kaštan a navíc s rajcovní ozdobou co na něm zanechala rákoska ve mně budilo ty nejlibější pocity…

Helida fascinovaně pozorovala svorku v mé ruce. Myslím, že pochopila její účel, ale její mysl se zdráhala přijmout onen logický závěr.

„Teď ti připnu „malého zpovědníčka“ a ty budeš mít čas k rozjímání – a opakuji ještě jednou – nezapomeň  – jedině poznání, pochopení, lítost a …pokání je tou správnou cestou !!!“

Upevnit svorku na chladem vztyčenou bradavku nebylo nic těžkého, ale trochu jsem si s tím vyhrál, aby si to princeznička užila jak se patří. Nejdřív kapku něhy a pak jsem svorku utáhl tak akorát – ani málo, ani moc. Jen tak mimochodem – není tak jednoduché udělat to správně

Ze začátku se skoro nic nedělo, pokud teda opomenu některé akustické projevy jako sykání a tak. Posadili jsme se z pomocníky k připravenému občerstvení a přitom pozorovali její jasnost. Za nějakou chvíli jsem mohl sledovat tenký čúrek potu stékající po její tváři a bolest prostupující až do jejích nádherných očí. Nakonec ve snaze se osvobodit, se začala snažit špičkou nosu shodit svorku.

„Princezno jestli nepřestanete dám Vám dalšího „zpovědníčka“ na poštěváček !!!“ uklidnil jsem ji i když jsem si nemyslel, že by měla šanci ve svém snažení uspět.

Pak …sice to ještě nějakou dobu trvalo, ale výsledek za to stál –

„…aááááááá… ááúúúúúúúúú… prosím, prosím, prosím, ne… netrapte mě, jaá… néééééééé… ano, ano neměla jsem… jauuuuuuu… to je příšernéééééééé… ne… neměla jsem to dělat… jsem mrcha… ano jsem potvora… lhářka… podvodnice… prosím sundejte to… néééééééééé…“ slzičky se mísily s potem a tělo se jí začalo chvět, přičemž jsem si byl jistý, že zimou to rozhodně nebylo.

Užívali jsme si jejích výlevů ještě nějaký čásek, než jsem dospěl k rozhodnutí, že by to chtělo zpestřit…Helida už jenom sípala, takže to začalo ztrácet na přitažlivosti.

Přistoupil jsem k ní  a pomalu jí před očima předvedl dalšího „malého zpovědníčka“. Chvíli jsem si myslel, že její pozornost nemám šanci upoutat a tak jsem si začal hrát s její pravou kozou a svorkou jsem jí cvrnknul o pravou bradavku. Ztuhla jak prkno a pak zvýšila hlasitost – „  Pane prosííííííííím to nééééééééééééééééééééé, ….. ne udělám cokoli, jenom to nedělejte, ………. PROSÍÍÍÍÍÍÍÍM !!!!!“ řvala jak smyslů zbavená a mlela sebou jakoby chtěla přetrhnout to poctivé železo.

„Ale ano Vaše Jasnosti – je to pouze ve Vašem zájmu – ovšem pokud bude Vaše pokání jak se patří, slibuji, že Vás zbavím té bolesti….“ a připnul jsem druhou svorku.

Chvíli jsem si doopravdy myslel, že ty řetězy přetrhne. Pak jsem si sedl ke sklenici vína a vychutnával si její řev.

„…ty hajzle……… ty kozle smrdutej……… … áááááááááááááááááááááááá……… zabiju…………nééééééééé…… ááááááááááá…ano…

osobně ti upálím koule zaživa………jáááááááááááájjj… ne pane odpusťte…prosím …já ne, prosím ……lituju… kaju se…… prosím……… zabiju tě……….“ ještě chvíli se v ní svářili dva světonázory, ale nakonec měla navrch stejně bolest a proti té její vůle neobstála.

Pak už jenom plakala a řvala, až nakonec po docela dlouhé době z ní vypadlo pokorné a zlomené – „…odpusťte….“

V té chvílí už neměla daleko do mdlob a tak jsem urychleně přistoupil a sundal svorky –

„ Výborně princezno, výborně !!! Nyní dovolte, abych Vás trochu ošetřil..“ a potřel jsem jí bradavky pálenkou. Musela toho mít doopravdy dost, protože trvalo dobrou minutu než jí bolest probrala. Dokonce už nebyla ani schopna křičet.

„Nyní to poslední princezno – něco čím dokážeš, že chceš doopravdy dojít odpuštění !!!“

„No, nic Vás nenapadá ?“

„To je mi teda doopravdy líto..“ řekl jsem sklíčeně a zamával jí před očima svorkou. Reakce byla blesková –

„Néééééééé ! Moje bradavky, néééééé“

„Utište se Helido, Vaše bradavky jsou mimo nebezpečí.“ uklidňoval jsem ji a zajel ji mezitím rukou mezi nohy, kde moje prsty hbitě vyhledali klitoris.

„Teď budeme nuceni pokračovat poštěváčkem, milá moje…“ – sdělil jsem jí mírně jako nějaký kněz.

„Prosííííííííííím – ty věci, co jsem mu ukradla – měšec, píšťalka a opasek – dám je tomu princi  zpátky a sama pokorně poprosím o odpuštění. Prosííííííííííííííííííííííííím !!!“

„Je to Tvoje svobodná vůle ?“

„Anoooooooo !!!“

„Kde jsou ty věci ?“

Helida nám velmi podrobně popsala, jak je najdeme a tak jsem vyslal Parduse, aby je přinesl.

Čekání jsme si zkrátili tím, že Mustan sepisoval co všechno udělá princeznička, aby toho nebohého prince doopravdy královsky poprosila o odpuštění….

Pokračování příště………..

Návrat do seznamu povídek

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet hlasů: 1

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *