Povídka „Cesta odevzdanosti 4.“

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz

 

Následující den jsem se vrátila do Jirkova bytu přesně v dohodnutý čas. Celou noc a celý den jsem strávila memorováním kodexu a jeho ručním přepisováním. Měla jsem pocit, že ta slova se mi vryla do paměti tak hluboko, že je nikdy nezapomenu. Každé pravidlo, každý protokol, každá instrukce – všechno jsem si opakovala stále dokola, jako mantru.

Dorazila jsem v 18:55, přesně pět minut před stanoveným časem. Stála jsem před dveřmi, nervózně přešlapujíc, v ruce pevně svírala desky s ručně přepsaným kodexem. Včerejší zážitky se mi v hlavě přehrávaly jako film – moje nahota, moje zranitelnost, moje ponížení. A přesto jsem se vracela, přitahovaná něčím silnějším než stud nebo strach.

V 19:00 přesně jsem zazvonila. Dveře se otevřely téměř okamžitě, jako by na mě čekal přímo za nimi.

„Dobrý večer, Eliško,“ řekl Jirka klidně.

Okamžitě jsem si vzpomněla na protokol. „Dobrý večer, pane,“ odpověděla jsem, sklopujíc oči k zemi.

„Vstup.“

Prošla jsem kolem něj do bytu, cítíc, jak se mi zrychluje tep pouhým vstupem do jeho prostoru. Jakmile za mnou zavřel dveře, okamžitě jsem se snažila zaujmout pozici „Připravena“, jak jsem se ji naučila z kodexu – nohy na šířku ramen, ruce za zády, pravá ruka držící levé zápěstí, záda rovná, oči sklopené.

„Lepší než včera,“ poznamenal. „Ale stále ne dokonalé. Ramena více dozadu, brada výš.“

Snažila jsem se upravit svůj postoj podle jeho instrukcí, vědoma si každého centimetru svého těla, každého napětí ve svalech.

„Přinesla jsi přepsaný kodex?“ zeptal se.

„Ano, pane,“ odpověděla jsem.

„Dej mi ho.“

Uvědomila jsem si, že abych mu podala desky, budu muset porušit pozici. Zaváhala jsem.

„Žádáš o povolení porušit pozici, abys mi mohla předat desky?“ zeptal se, jeho hlas najednou přísnější.

Mé srdce se sevřelo. První test a já jsem selhala. „Omlouvám se, pane. Ano, pane, žádám o povolení porušit pozici, abych vám mohla předat desky.“

„Povoleno,“ řekl stručně.

Uvolnila jsem ruce a podala mu desky. Pak jsem se snažila okamžitě vrátit do pozice, ale bylo to nejisté, neohrabané.

Jirka letmo prolistoval stránky, kontrolujíc mou práci. Bylo tam přes sto stran rukopisného textu, každá klauzule pečlivě přepsaná mým úhledným, precizním písmem.

„Dobrá práce,“ řekl nakonec. „Ale dnes budeme testovat, zda jsi skutečně pochopila a internalizovala obsah, nejen ho mechanicky přepsala.“

Odložil desky na stolek u dveří a pak řekl jediné slovo: „Klekni.“

Tento příkaz mě zasáhl jako úder. Bylo to tak náhlé, tak nečekané. Ale přesto jsem reagovala téměř instinktivně. Během několika vteřin jsem si klekla na tvrdou dřevěnou podlahu, snažíc se zaujmout správnou pozici – kolena přesně na šířku ramen od sebe, ruce položené na stehnech dlaněmi vzhůru, záda rovná, hlava skloněná.

„Lépe,“ řekl. „Teď mě následuj. Zůstaň na kolenou.“

To mě překvapilo. Měla jsem ho následovat po kolenou? Nejistě jsem začala pohybovat koleny po dřevěné podlaze, nešikovně se sunout za ním. Bylo to nesmírně ponižující – plazit se po podlaze jako zvíře nebo malé dítě.

Vedl mě do obývacího pokoje, pohybujíc se pomalu, abych ho mohla následovat. Bolest v kolenou se rychle stupňovala, jak jsem se sunula po tvrdé dřevěné podlaze, ale neodvážila jsem se stěžovat.

„Dnes začneme s formálním výcvikem základních pozic a protokolů,“ řekl, když jsme dorazili doprostřed místnosti. „Včera jsi se naučila dvě základní pozice – ‚Připravena‘ a ‚Klekni‘. Dnes k nim přidáme další.“

Stál přede mnou, já stále na kolenou, pohled sklopený k zemi. Cítila jsem jeho autoritu téměř jako fyzickou sílu, tlačící mě dolů, držící mě na místě.

„Pozice ‚Čekej‘,“ řekl. „Když dostaneš tento příkaz, zaujmeš klečící pozici vsedě na patách. Ruce položíš dlaněmi dolů na stehna. Záda budou rovná, pohled sklopený. Ukaž mi to.“

Upravila jsem svou pozici, sesunula se na paty, položila ruce na stehna dlaněmi dolů. Byla to méně náročná pozice než prostý klek, ale stále formální a podřízená.

„Dobře,“ přikývl. „Tato pozice ti umožňuje odpočinek během čekání na další instrukce. Nicméně, očekávám, že v ní dokážeš setrvat hodiny, pokud bude třeba.“

Hodiny? pomyslela jsem si. Nedokázala jsem si představit, že bych vydržela klečet hodiny. Už teď, po pár minutách, mě začínala bolet kolena a záda.

„Pozice ‚Lehni‘,“ pokračoval. „Na tento příkaz si okamžitě lehneš na záda. Nohy pokrčíš v kolenou a maximálně je roztáhneš do stran. Ruce položíš nad hlavu, dlaněmi vzhůru. Ukaž mi to.“

Tato pozice byla ještě více exponující, ještě více zranitelná. Pomalu jsem si lehla na záda, pokrčila nohy a roztáhla je do stran, jak nejvíce to šlo. Ruce jsem položila nad hlavu, jak bylo požadováno. V této pozici jsem se cítila naprosto bezmocná, vystavená jeho pohledu, bez jakékoli možnosti se bránit nebo skrýt.

Jirka obešel mé ležící tělo, studujíc mou pozici z různých úhlů. Cítila jsem jeho pohled jako fyzický dotyk, zkoumající každý detail mého těla.

„Nohy více od sebe,“ řekl. „Nemáš se co skrývat. Tvé tělo mi náleží, každý jeho centimetr je vystaven mému pohledu a kontrole.“

S třesoucíma se nohama jsem se snažila splnit jeho příkaz, ještě více roztáhnout kolena. Už takhle jsem byla maximálně exponovaná, a přesto chtěl víc.

„Lépe,“ řekl nakonec. „Vstaň.“

Nejistě jsem se zvedla na nohy, ztuhlejší než jsem očekávala po tak krátké době v těchto neobvyklých pozicích.

„Nyní ti předvedu pozici ‚Kontrola‘, kterou jsi včera jen krátce ochutnala,“ řekl. „Tato pozice slouží k mé inspekci a kontrole tvého těla. Předkloníš se, nohy na šířku ramen, rukama si roztáhneš hýždě, abych měl absolutní přístup a výhled na všechny tvé intimní části. Nechceme nic skrývat, že ne?“

Zrudla jsem při té představě. Už včera to byla ta nejponižující zkušenost mého života, a teď to mám opakovat, jako by to byla běžná věc?

„Ne, pane,“ odpověděla jsem tiše, hlas se mi třásl.

„Ukaž mi to,“ přikázal.

S třesoucíma se rukama jsem se postavila čelem ke stěně, předklonila se, rozkročila nohy. Pak jsem váhavě sáhla za sebe a rukama roztáhla své hýždě, přesně jak požadoval. Cítila jsem, jak mě zaplavuje nová vlna studu a ponížení. Byla jsem tak zranitelná, tak exponovaná, a přesto – přesto jsem cítila i něco jiného. Podivné vzrušení, které se šířilo mým tělem navzdory všemu ponížení, nebo možná právě kvůli němu.

Jirka přistoupil blíž, jeho přítomnost za mými zády téměř hmatatelná. „V této pozici budeš vždy čekat, dokud nedostaneš další příkaz,“ řekl tiše. „I kdyby to trvalo hodiny, zůstaneš přesně takto. Bez hnutí, bez protestů.“

Hodiny? V této pozici? To nemohl myslet vážně. Už po pár minutách mi začaly bolet paže a záda od napětí.

„Rozumíš, proč je tato pozice důležitá?“ zeptal se.

„Ne… ne zcela, pane,“ odpověděla jsem upřímně.

„Protože symbolizuje tvou naprostou odevzdanost,“ vysvětlil. „V této pozici jsi maximálně zranitelná, maximálně podřízená. Není to jen fyzická pozice, je to stav mysli – stav, kdy přijímáš svou naprostou podřízenost, své místo jako nástroj mé vůle.“

Jeho slova ve mně vyvolala podivnou směs odporu a fascinace. Část mě chtěla utéct, křičet, odmítnout takové podrobení. Ale jiná část – hlubší, primitivnější část – se tomu podivně poddávala, téměř to vítala.

„Zůstaň přesně takto,“ přikázal a pak se vzdálil.

Slyšela jsem jeho kroky, jak odchází z místnosti, ale neodvážila jsem se otočit hlavu, abych viděla, kam jde. Přikázal mi zůstat v této pozici, a tak jsem zůstala, navzdory rostoucí bolesti v pažích a zádech.

Minuty plynuly, zdánlivě bez konce. Mé tělo začalo protestovat, svaly se napínaly úsilím udržet pozici. Pot mi stékal po tváři, po zádech. Ale neodvážila jsem se pohnout, neodvážila jsem se uvolnit ruce, které držely mé hýždě roztažené.

Po době, která se zdála být věčností, jsem znovu uslyšela jeho kroky. Vrátil se do místnosti, jeho přítomnost znovu citelná za mými zády.

„Dobrá práce,“ řekl tiše. „Můžeš pozici uvolnit a narovnat se.“

S úlevou jsem uvolnila ruce a narovnala se, cítíc bolestivé protesty svých svalů. Netušila jsem, jak dlouho jsem byla v té pozici – pět minut? Deset? Bylo to jako věčnost.

„Otočíš se a klekneš,“ přikázal.

Otočila jsem se a okamžitě klesla na kolena do pozice „Klekni“, ruce položené na stehnech dlaněmi vzhůru, pohled sklopený k zemi.

„Dnes se naučíš ještě jeden důležitý příkaz – ‚Očisti‘,“ řekl. „Když ti řeknu ‚Očisti‘ a ukážu na jakýkoli předmět nebo část těla, použiješ svůj jazyk k jeho očištění. Rozumíš?“

Ta slova mě zasáhla jako úder. Čistit věci jazykem? Jako nějaké zvíře? Nebo služka z dávných dob? To byla úroveň ponížení, kterou jsem si nedokázala představit ani ve svých nejhlubších fantaziích.

„Ano, pane,“ odpověděla jsem tiše, hlas se mi třásl.

„Výborně,“ přikývl. „Teď mi očisti boty.“

Pohlédla jsem na jeho dokonale naleštěné kožené boty. Čistit je jazykem? To nemohl myslet vážně. A přesto jsem věděla, že to myslí smrtelně vážně.

Sklonil se, abych mohla dosáhnout na jeho boty. Zaváhala jsem, ale pak, ovládána něčím silnějším než odpor, jsem se předklonila a vyplázla jazyk. Dotkla jsem se jím špičky jeho pravé boty, cítíc chuť kůže a leštidla. Bylo to odporné, ponižující, a přesto – přesto jsem to udělala. Pokračovala jsem v olizování, snažíc se překonat odpor, který jsem cítila.

„S větším nadšením,“ přikázal. „Ukaž mi, jak vděčná jsi za příležitost mi sloužit tímto způsobem.“

Vděčná? Za tohle? Ale poslušně jsem zvýšila intenzitu svého lízání, snažíc se předstírat entusiasmus, který jsem rozhodně necítila.

„Lépe,“ řekl po chvíli. „Teď druhou botu.“

Přesunula jsem se k jeho levé botě a opakovala proces, každým pohybem jazyka cítíc, jak se propadám hlouběji do role, kterou mi určil – role jeho služebnice, jeho nástroje, jeho majetku.

„Dost,“ řekl nakonec. „Nyní mi poděkuješ za tuto lekci.“

„Děkuji vám, pane,“ řekla jsem automaticky.

„Ne tak,“ zavrtěl hlavou. „Řekneš: ‚Děkuji vám, pane, za lekci v pokoře a služebnosti. Jsem vděčná za příležitost vám sloužit a učit se své místo.'“

Zhluboka jsem se nadechla a pak zopakovala jeho slova: „Děkuji vám, pane, za lekci v pokoře a služebnosti. Jsem vděčná za příležitost vám sloužit a učit se své místo.“

„Výborně,“ přikývl. „Nyní přistoupíme k testování tvých znalostí kodexu. Za každou správnou odpověď budeš odměněna. Za každou chybu budeš potrestána. Rozumíš?“

„Ano, pane,“ odpověděla jsem, nervózní z nadcházejícího testu, ale zároveň zvláštně dychtivá dokázat, že jsem se naučila vše, co požadoval.

Následovala intenzivní, vyčerpávající hodina otázek a odpovědí. Jirka se mě ptal na specifické klauzule kodexu, na detaily protokolů, na přesné formulace pravidel. Musela jsem odpovídat přesně, bez zaváhání, bez chyb.

„Jaké jsou tři základní principy našeho vztahu?“ začal.

„Absolutní upřímnost, okamžitá poslušnost a projev vděčnosti, pane,“ odpověděla jsem bez zaváhání.

„Správně. Jak se zachováš, když vstoupíš do místnosti, kde jsem já?“

„Okamžitě zaujmu pozici ‚Připravena‘ a počkám na další instrukce, pane.“

„Dobře. Jaké jsou možnosti, jak můžeš požádat o dovolení mluvit?“

Tady jsem zaváhala. Bylo tam několik protokolů pro různé situace…

„Podle odstavce 15, část 3 kodexu, mohu požádat o dovolení mluvit těmito způsoby: Pokud stojím, zvednu pravou ruku do výše ramene. Pokud klečím, položím obě ruce dlaněmi dolů na podlahu před sebou. Pokud ležím, zkřížím ruce na hrudi. Pokud jsem v jiné pozici, řeknu: ‚Pane, žádám o dovolení mluvit.‘ a čekám na vaše svolení.“

„Velmi dobře,“ přikývl. „A co když ti dám příkaz, kterému nerozumíš?“

„Požádám o vysvětlení slovy: ‚Pane, nerozumím vašemu příkazu. Prosím o vysvětlení.‘ a čekám na vaši odpověď.“

„A co když ti dám příkaz, který je v rozporu s tvými osobními hranicemi nebo fyzickými možnostmi?“

Tato otázka byla těžší. Kodex obsahoval složitý protokol pro takovéto situace.

„Podle odstavce 42, část 7, mám použít tzv. ‚stupnice nepohodlí‘,“ začala jsem opatrně. „Pokud je příkaz na úrovni 1 – nepříjemný, ale zvládnutelný, vykonám ho bez protestů. Pokud je na úrovni 2 – velmi nepříjemný, ale neohrožující, řeknu: ‚Pane, toto je pro mě obtížné, ale pokusím se vyhovět.‘ a snažím se příkaz splnit. Pokud je na úrovni 3 – potenciálně škodlivý nebo za hranicí mých schopností, řeknu: ‚Pane, obávám se, že toto přesahuje mé možnosti.‘ a čekám na vaši reakci.“

„Výborně,“ usmál se mírně. „Zdá se, že jsi kodex studovala důkladně. Nyní přistoupíme k praktickému nácviku. Představ si následující situaci: Jsem ve své pracovně a pracuji. Ty vstoupíš, abys mi přinesla kávu. Co přesně uděláš, krok za krokem?“

Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se představit si scénu a aplikovat naučená pravidla.

„Zaklepu na dveře třikrát, tiše a rovnoměrně. Počkám na vaše ‚Vstup‘. Otevřu dveře, vstoupím, zavřu za sebou. Zaujmu pozici ‚Připravena‘ a řeknu: ‚Pane, přinesla jsem vám kávu.‘ Počkám na vaši reakci. Pokud řeknete ‚Polož ji sem‘, přistoupím k určenému místu, položím kávu, odstoupím dva kroky zpět a zaujmu pozici ‚Připravena‘. Pokud řeknete ‚Podej mi ji‘, přistoupím k vám, pokleknu do pozice ‚Klekni‘, podám vám kávu oběma rukama a zůstanu klečet, dokud nedostanu další příkaz.“

„Velmi pěkné,“ přikývl. „Zdá se, že máš dobrou představivost a dokážeš aplikovat pravidla na konkrétní situace. To je důležité – nestačí jen mechanicky memorovat text, musíš ho skutečně internalizovat a aplikovat v každodenním životě.“

Pokračoval v testování, jeho otázky stále detailnější, stále konkrétnější. Musel jsem popisovat přesné postupy pro různé situace, recitovat celé pasáže kodexu, aplikovat pravidla na hypotetické scénáře.

K mému překvapení jsem odpověděla správně na většinu otázek. Ty hodiny, které jsem strávila studiem a přepisováním kodexu, zjevně přinesly své ovoce. Ale přesto jsem udělala několik chyb – zapomněla jsem přesnou formulaci některých pravidel, zaváhala jsem příliš dlouho před některými odpověďmi.

„Za tyto chyby budeš potrestána,“ řekl, když skončil s testováním. „Ale nejprve si zasloužíš odměnu za celkově dobrou znalost kodexu.“

Odměnu? To mě překvapilo. Co by mohlo být odměnou v tomto zvláštním, převráceném světě, do kterého jsem vstoupila?

„Klekni přede mě,“ přikázal.

Okamžitě jsem si klekla do pozice „Klekni“, ruce na stehnech, pohled sklopený.

Pak udělal něco, co mě naprosto překvapilo – jemně mi položil ruku na hlavu a pohladil mě po vlasech.

„Jsi dobrá žákyně,“ řekl měkce. „Máš přirozenou dispozici k poslušnosti a poddajnosti. To je vzácný dar. S trochou výcviku a disciplíny se staneš dokonalým nástrojem mé vůle.“

Tato slova, spolu s jemným dotekem jeho ruky, ve mně vyvolala podivnou směs emocí – pýchu na jeho pochvalu, vděčnost za jeho uznání, a něco hlubšího, primitivnějšího, co jsem nedokázala pojmenovat.

„Děkuji, pane,“ řekla jsem tiše, překvapená tím, jak upřímně to myslím.

Jeho ruka se přesunula z mých vlasů na mou tvář, jemně mi zvedajíc bradu, abych se mu podívala do očí.

„Pamatuj si tento pocit,“ řekl tiše. „Pocit, když jsi dobře služila, když jsi splnila má očekávání. Je to nejčistší forma radosti, kterou můžeš zažít – radost z dokonalé poslušnosti, z vědomí, že jsi naplnila svůj účel.“

Dívala jsem se do jeho očí, hypnotizovaná intenzitou jeho pohledu, silou jeho slov. V tom okamžiku jsem skutečně cítila, co popisoval – hluboké, téměř transcendentní uspokojení z toho, že jsem ho potěšila, že jsem splnila jeho očekávání.

„Ano, pane,“ zašeptala jsem.

„Dobrá,“ usmál se mírně a pustil mou bradu. „Nyní k těm trestům.“

A tak začala další fáze mého výcviku – fáze, která mě naučila, že každá neposlušnost, každá chyba, každé selhání má své důsledky. Že v tomto novém světě, který jsem si zvolila, není místo pro nedbalost nebo lhostejnost.

Trestů bylo několik, každý pečlivě vybraný tak, aby odpovídal závažnosti mého přestupku. Za zapomenutou formulaci jsem musela stokrát napsat správnou verzi. Za příliš dlouhé zaváhání jsem musela zůstat v nepohodlné pozici několik minut. Za chybu v praktickém provedení protokolu jsem dostala fyzický trest – několik lehkých plesknutí na zadek, více ponižujících než bolestivých.

Ale co mě překvapilo nejvíc, byl můj vlastní postoj k těmto trestům. Nepociťovala jsem hněv nebo odpor, jak bych očekávala. Místo toho jsem cítila zvláštní směs pokory a vděčnosti. Jako by ty tresty byly způsobem, jak očistit svá selhání, jak dokázat svou oddanost, svou ochotu se zlepšovat.

„Děkuji, pane, za nápravu mých chyb,“ řekla jsem po posledním trestu, překvapená tím, jak upřímně to myslím.

„To je správný postoj,“ přikývl. „Trest není forma pomsty nebo krutosti. Je to nástroj výcviku, způsob, jak tě formovat do dokonalosti, kterou očekávám.“

A tak pokračoval můj výcvik – hodiny a dny naplněné učením, testováním, trestáním a občasnou, vzácnou odměnou. Každý den jsem se vracela do Jirkova bytu, dychtivá dokázat, že jsem se zlepšila, že jsem hodna jeho času a pozornosti.

Postupně jsem se naučila všechny předepsané pozice a protokoly. Naučila jsem se pohybovat se s grácií a elegancí, i když jsem byla nahá a zranitelná. Naučila jsem se mluvit jen když jsem tázána, žádat o povolení pro nejzákladnější úkony, vyjadřovat vděčnost za každý příkaz, každý trest, každou lekci.

A co mě překvapilo nejvíc, bylo, jak rychle jsem si na tuto novou existenci zvykla. Jak snadno jsem přijala roli poddané, služebnice, nástroje. Jak přirozeně mi to začalo připadat.

Po třech týdnech intenzivního výcviku jsem už dokázala provádět všechny základní protokoly bez zaváhání, bez chyb. Mé tělo si zvyklo na dlouhé hodiny strávené v různých pozicích, moje mysl se naučila okamžitě reagovat na jeho příkazy.

„Jsi připravena na další fázi výcviku,“ řekl Jirka jednoho večera, když jsem klečela u jeho nohou. „Fázi, která rozšíří mou kontrolu nad tvým životem i mimo tyto stěny.“

Ta slova ve mně vyvolala směs vzrušení a strachu. Co přesně to znamenalo? Jak by mohl kontrolovat můj život i mimo jeho byt?

„Ano, pane,“ odpověděla jsem poslušně, přestože uvnitř jsem byla plná otázek a obav.

„Zítra ti představím koncept denní rutiny a rozšířené poslušnosti,“ řekl. „Budeš potřebovat všechny dovednosti, které jsi dosud získala, abys uspěla v této nové fázi.“

„Rozumím, pane. Děkuji, pane,“ odpověděla jsem, cítíc podivnou směs strachu a očekávání.

Když jsem ten večer odcházela z jeho bytu, věděla jsem, že můj život se chystá změnit ještě radikálněji, než doposud. Že hranice mezi mou „normální“ existencí a tímto novým, podivným světem se chystá rozplynout.

A přesto – přesto jsem se nemohla dočkat, až se to stane. Nemohla jsem se dočkat, až se vzdám ještě větší kontroly, až se stanu ještě více jeho.

Byl to pocit, který jsem nikdy předtím nezažila – naprosté, bezpodmínečné odevzdání. A zjistila jsem, k mému vlastnímu překvapení, že mi přináší hluboký, nečekaný klid.

Rád se seznámím s dívkou či ženou, kterou vzrušuje být otrokyní. Kontakt: prootrokyni@email.cz