Povídka “Bounty”

Bounty není žádná dřevěná kocábka z dob objevování Tahiti, ale velice luxusní jachta určená k výletům a odpočinkovým cestám těch nejbohatších mužů. Správně. Jen mužů, protože až na posádku, starající se o chod lodi, je veškerá obsluha dámská. A ne ledajaká. Jako hostesky jsou vybírány ty nejkrásnější dívky, které však na oplátku za královský plat musely podepsat dost prapodivnou smlouvu. Pokud některá odmítla splnit hostu jakékoli přání, byla nahlášena kapitánovi a čekal ji jiný trest než snížení platu. Přísným trestem bylo vždy tvrdé veřejné zbičování.

 

Dnes ráno odmítla být “posloužit” dokonce dvěma hostům a třetímu při obědě polila oblek vínem. Teď už ale bylo sedm hodin večer, hosté seděli na horní palubě, čekali na kapitánův příchod a kochali se pohledem na nádherně vystavené Moničino pozadí. Ta ležela přehnutá přes vrchol vodní skluzavky, vedoucí z horní paluby do bazénu na hlavní palubě. Plavčíci ji připoutali tak, že horní část těla ležela na tobogánu volně dolů, ale nohy měla Monika široce roztažené a napnuté, přivázané k základnám konstrukce tobogánu. Své dlouhé, štíhlé nohy měla nataženy tak, že ji až bolely klouby. Připadala si jako čarodějnice natažená na skřipci. Jenže to zdaleka netušila, o kolik horší bude hlavní část trestu. Zatím byl Moničin zadeček a pohlaví vydán napospas jen lačným pohledům cestujících. Ti byli pohledem, který jim ukazoval nejtajnější partie ženského těla tak, jak ji ještě nikdy neviděli, téměř hypnotizováni. Přesně v sedm hodin předal kapitán službu prvnímu důstojníkovi, a teď už stál po Moničině levé straně bez košile a s metrovým bičem z měkké kůže v ruce. Všichni hosté i ostatní hostesky byli napjati a vzrušeni očekáváním. “Je ti jasné Moniko, co tě čeká? Tucet ran za každé provinění, a ještě bonus pro každého z poškozených hostů. Podepsala’s smlouvu. Nedá se nic dělat, tak se připrav.” Monika chtěla ještě požádat o milost. Chtěla říct, že už každému hostu splní jakékoli i nejbizarnější přání, ale k tomu jí kapitán nedal příležitost.

 

Sotva se nadechla k vyslovení prosby, zasvištěl vzduchem bič a dopadl jí na zadeček první úder. Zaznělo to tak ostře jako výstřel z pistole. “Áááááá.” Svist. “Jííííáááááá.” “Bolí to? To byla teprve druhá rána. Ještě jich bude čtyři a třicet.” “Proboha ne! Prosííííím, prosím.” Moniku už po dvou ranách zadeček pálil jako zasažený ohněm. Ty dvě rány se také začaly pěkně ukazovat. Na vyšpulených půlkách se během té krátké rozmluvy objevily dva rychle rudnoucí a natékající pruhy. Žádný z hostů už neseděl jen tak klidně ve svém křesílku. Všichni měli oči dokořán a někteří byli předkloněni, aby alespoň o trošku lépe viděli. Prásk. “Néééééé.” “To byla třetí. Jestli budeš takhle vyvádět při každé ráně, dám ti nasadit roubík.” Na to se ale ozval jeden z hostů:”Nedávejte jí roubík, kapitáne! Jen ať křičí. Je to vzrušující. Jen ať křičí JEŠTĚ VÍC. Chci ji slyšet HODNĚ křičet!” “Prosím. Ostatně ty holky jsou tu jen pro vaše potěšení.” Svist. Prásk. “Óóóóáááách.” “Ne! Už dost! Dost, prosím.” A znovu. Prásk. “Ááááááá.” “To bolí. To strašně bolí.” Monika sotva popadala dech. Další. Svist. Prásk. “Áááááááúúú.” Teď už jen hlasitě, přerývaně dýchala a nebyla schopná slova. Šest pruhů zbarvených od čerstvě růžové až po bordó první rány, bylo seřazeno na Moničině pozadí jako vojáci na přehlídce, jako linky v sešitě, jako přechod pro chodce. Pro Moniku to byl přechod mezi normálním stavem a zoufalstvím z bolesti. “Šest. Půl tuctu. Pánové. A to nejlepší nás, myslím, teprve čeká. Jsem zvědav po kolikáté ráně poprvé omdlí. Nevsadíte si pánové?” Zeptal se žertem host, který vyslovil přání, aby Monika nedostala roubík. “Abych ti trochu zkrátil bolest, dostaneš dalších šest rychle za sebou.” Jak řekl tak také udělal. Šest dalších pálících pruhů se objevilo na napjaté kůži zadečku a stehen. Monice to však jako milosrdenství nepřipadalo. Bolest to byla strašná. Monika byla už celá zpocená bolestí a křikem. Křikem, který po posledních šest švihnutí neustával a skoro ohlušoval. Kdoví, kde se v křehké, něžné dívce vzalo tolik síly. Hosté však seděli za Monikou, takže projevy její bolesti vnímali trochu tlumeně.

 

“Tak teď přijde na řadu ten bonus pro poškozené hosty. Pánové, kdo bude první?” Na tato slova se zvedl host, kterého odmítla Monika jako prvního. Přistoupil až těsně k ní, chvíli se kochal pohledem na její, bolestí se chvějící, zadeček, pak jej něžně pohladil, napřáhl se a plnou silou Moniku plácl na nejhůř postižené místo. “Jáááúúúú áááááá.” Ta blízkost její bolesti, možnost ji potrestat a ponížit přede všemi ho vzrušila na nejvyšší míru. Ještě jednou ji pohladil po zadečku a už tlačil svůj nástroj do Moničiny zadní dírky. Monika byla bolestí z bití tak ztuhlá, že mu to zprvu nijak moc nešlo, k pálení kůže se přidala ještě bolest z protláčení nevídaně ztopořeného penisu do jejího análu a to jí jistě na klidu a uvolnění nepřidalo. Host však nepovolil, a protože měl svůj klacek opravdu jako skálu tvrdý, tlačil se srdnatě dovnitř. Hrozně ho vzrušovalo, takhle tu dívenku “dřít” na sucho. Dělalo mu dobře, když křičela pod kapitánovým bičem, ale tohle bylo mnohem lepší. Teď jí mohl způsobovat bolest sám a navíc způsobem, který jemu samotnému dělal dobře. Prostě PARÁDA. Netrvalo to moc dlouho, ale Monice to připadalo jako celá věčnost, než se ten chlívák udělal. Bylo to nesnesitelné. Tak strašně jí bolel zadeček zvenku a teď ještě navíc to pálení uvnitř. “Určitě to moje ubohá zadnice nevydržela. To pálení je určitě nějaká krev. No možná mi pak kapitán odpustí zbytek trestu.” :namlouvala si. Ale marně. Když si navýsost uspokojený host sedl s obtížemi zpět do křesla, Prohlásil kapitán, že po téhle mezihře, kdy měla čas si vydechnout začne druhá část.

 

Druhá třetina bičování byla ještě horší, než ta první. Bolest z první části už trochu ustoupila, hladina endorfinů, které pomáhaly snést to nejhorší, klesala a navíc už se nateklá jelita stačila spojit v skoro jednolitý celek. Kapitán jen stěží hledal místo pro nové šlehy bičem. Když viděl, že po ráně, která dopadla na místo, kam už dopadly dvě před ní, se objevila krůpějka krve, snažil se mrskat Monice především horní část stehen. “Přece ta holka musí být použitelná po zbytek plavby. Pasažéři se o ní po dnešku určitě poperou, nebo alespoň o ní budou hrát poker. Sex s holkou, která bude cítit i závan vánku…No to bude něco!” Po nekonečné druhé třetině trestu se zvedl druhý host a požádal kapitána o bič. “Ale trestat ji smím jen já. Takové jsou podmínky.” “Já vím. Nemějte obavy a podejte mi ten bič.” Druhý host skutečně neměl v úmyslu pokračovat v kapitánově “díle”, ale protože někde u osmnácté rány nevydržel to napětí a musel se nechat nejbližší hosteskou orálně uspokojit (málem chuděrku udusil svým semenem, které skoro nestačila polykat), nemohl si teď právě užít s tou zbičovanou čubičkou, i když ho to hrozně lákalo. Protože měl ale fantazie na rozdávání, udělal to jinak. Nechal jednu z děvčat pěkně zvlčit násadu biče a už ho jemně a dráždivě sunul do dívčiny tajné jeskyňky. Snažil se jít na to přesně opačně, než jeho předchůdce. Něžně, opatrně a vzrušivě. Šlo mu to dobře. Už po pár vteřinách zapomnělo to ubohé děvče na všechnu bolest a myslelo jen na pocit slasti, jaký už dlouho nezažila. Snad to bylo právě spojením bolesti a rozkoše, že se Monika udělala během dvou minut. Když kapitán požádal druhého hosta, aby skončil, prosila Monika snad úpěnlivěji, než aby ji nebili.

 

“Ještě ne. Alespoň chvilku. Kapitáne, prosím, co vám to udělá?” Ale kapitán nepovolil. Trest je trest. Žádná legrace. I když i jemu se líbilo co ten chlápek s tou holkou dokázal. Ta by teď pro něj i zabíjela. No ale nedá se nic dělat. “Ještě nás čeká dvanáct ran. To se těš. Teď něco zažiješ!” Kapitán věděl co říká. Zkusili jste někdy dělat kliky takhle na sekvence? Tak určitě víte, že není první část jako poslední. A to jste nedostávali svázaní výprask býkovcem. No prostě a jednoduše, Monika po sedmi ranách omdlela bolestí. Nebylo snad místečko na jejím pozadí, které by nebylo modře, nebo alespoň rudě zbarvené. Jenže morálka je morálka, smlouva je smlouva, i když se jedná o křehkou sotva dvacetiletou dívku. Kapitán poručil ji probrat a vědro slané mořské vody, vylité na místy krvavý zadeček vykonalo, co mělo. Monika zařvala tak strašně, až to ostatní hostesky vyděsilo, ale hosty to jen přivedlo k většímu vzrušení. Už tři další děvčata klečela na kolenou s hlavami v rozkroku některého hosta. Posledních pět ran odpočítávali společně hosté i hostesky, které neměly zrovna plná pusu něčeho jiného.

 

“Konec. Vidíš, žes to přežila. Omdlela’s až při devět a dvacáté ráně. To jsem tě tipoval na míň. No každopádně tě čeká ještě jeden host, ale to až v jeho kabině a po ošetření. Je to jeho přání. Mně neděkuj.” Zakončil dnešní, vcelku vydařený večer kapitán. Otočil se k publiku. “Pánové, pokud některá z děvčat odmítne splnit vaše přání, dopadne podobně, jak jste to viděli dnes večer. Tak se nijak nebraňte tomu je nahlásit. A vy slečny si z toho vezměte ponaučení.” Kapitán si ale všiml ještě jedné věci. Spousta dívek měla ruce v kalhotkách a byly příliš zaměstnané samy sebou, než aby mohly poslouchat jeho varování. Ani chudák netušil, že v nejbližších dnech bude trestů spíše přibývat, protože víc než polovina dívek chtěla být dnes na Moničině místě a aspoň si zkusit, jaké to je, když nemůžete nic dělat a bič vám tančí na zadečku svůj krutý tanec bolesti a ponížení.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.8 / 5. Počet hlasů: 5

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *