Povídka “Věznice 1. část”

Letiště v horách bylo úplně obsazené sněhu chtivými turisty. Z kanceláře velitele stráže bylo vidět do nástupní haly, kde přelévající se proudy čekaly na malá dopravní letadla, která je přepravovala do údolí záhy poté, co vyložily další várku toužící si zalyžovat na sluncem jiskřivém sněhu horských plání. Letištní amplión hovořil ve čtyřech jazycích a informoval o odletech. Velitel stráže jej nijak zvlášť nesledoval. Ty, na které čekal a které vyhlížel ze své prosklenné kanceláře, již stejně z tohoto letiště nikdy dopravním letadlem neodletí.

Jeho pozornost upoutaly čtyři studentky opálené horským sluncem, které vstoupily do haly spolu se skupinou z víkendového autobusu, jenž zajišťoval dopravu mezi letištěm a horskými středisky. Dívky mohly být ve věku od 18 do devatenácti let. Podle vystupování i podle toho, že se držely stranou od ostatního proudu cestujících, ale přitom pospolu, to bezpochyby byly kamarádky, pravděpodobně spolužačky. Z kanceláře velitele, kryté kouřovým sklem (bylo průhledné jen z jedné – vnitřní strany, z vnějšího pohledu odráželo dění v hale), velitel jasně viděl, že jde o dívky neobyčejně půvabné. Jejich tváře byly plné života, rozesmáté, svěží, prozářené vydařeným dnem na sluncem zalitých horských svazích. Ani zimní oblečení, silné bundy a šponovky nezakryly mladistvý půvab dospívajících dívčích těl a přirozenou ladnost pohybu. Ani jejich chování se nedalo zřejmě nic vytknout, vypadaly vesele, ale ne hlučně, a na cestující, jimž se občas v hale musely vyhnout, se obracely se zdvořilou vlídností. Všechny měly jemné a příjemné tváře, mezi nimiž zvlášť vynikala citlivě a něžně vykreslená tvář nejmladší dívky, jíž opravdu nebylo víc než třináct nebo čtrnáct let. Měla plné, elegantně vykrojené rty, rovnou a jemnou linii nosu a především jasné, bezelstné a krásné oči. Muž za neprůhledným sklem na ně zaměřil svoji pozornost. Nebyl hloupý a z očí nyní odhadoval dívčinu povahu. Nezkušená, zřejmě dokonale nevinná, naivní, svěřená péči kamarádek, životem dosud nijak nezasažená. Když si v proteplené hale sundala čepici, doplnil její tvář na krátko ostříhaný účes, který děvčeti dodával zvláštní jímavosti a zranitelnosti. Pro muže za sklem to vše zvyšovalo její cenu. Velitel se rozhodl.

Mezi vybavení kanceláře patřil i dokonale ukrytý malý knoflík pod stolní deskou, elektronicky spojený se strážnicí. Kdo na něj zatlačil, mohl přivolat beze všeho rozruchu hlídku, mohl dvojím stisknutím také způsobit poplach. Velitel stráže jej stiskl jednou.

Na znamení vstoupila strážná. Čtyřicetiletá, možná až pětačtyřicetiletá žena hrubého výrazu a vystupování. Šedá uniforma obepínala mohutné tělo s velkými prsy. Za opaskem se blýskala ocelová pouta. Masitá a svalnatá ženská ruka, se zápěstím jako římský sloup, si pohrávala s černým tlustým obuškem. Muž jí pokývnutím hlavy ukázal čtveřici dívek v hale. Prohlédla si je studenýma, dokonale nezúčastněnýma očima. “Tu malou, nejmenší,” zašeptal nevýrazně muž. “Přiveď mi sem tu nejmenší. Něco u ní najdi. Jak to uděláš, je tvoje věc. Chci, aby byla v tomhle kanclu. Aby neměla nic na sobě. Aby prošla důkladnou detailní prohlídkou. Aby ta prohlídka byla úspěšná. Potom sbalíme všechny.”

“Řezník chce maso, co?” ušklíbla se strážná. Chlap se jen tiše usmál. Strážná si ho několik vteřin měřila a potom upřela pohled na půvabnou a okouzlující čtveřici. “Budeš ji mít. Budeme mít všechny.” Čtyři dívky vůbec netušily, co se chystá. S úsměvem poslouchaly štěbetání své nejmladší kamarádky, pro kterou byla návštěva hor bez rodičů možná největším dobrodružstvím, jaké dosud prožila. Nevěděla, co ji čeká… Co ještě bude muset prožít.
“Slečno,” položila jí náhle na rameno ruku mohutná žena v šedivé uniformě. “Jsem z letištní ostrahy. Prosím, pojďte se mnou. Věci si vemte s sebou.”

“Co se děje? Máme ji na starost,” zastala se jí nejstarší. “Vaše kamarádka je předběžně zadržena. Musí se mnou. Ostatní se dozvíte včas!”

“Půjdu s ní. Mám za ni odpovědnost.”

“Vy zůstanete tady!” rezolutně odmítla strážná. “Žádné scény, nebo to bude horší. Až do odvolání zůstanete v hale a nebudete se nikam vzdalovat! Vaše kamarádka mě bude následovat do kanceláře ostrahy! Teď hned!”

“Co tam s ní chcete udělat?”

“To záleží na ní a na vás. Když budete rozumné, nepotrvá to dlouho!” Obrovská strážná uchopila děvčátko za rameno. Proti drobné postavičce vypadala jako hora masa. “Vem si batoh a pojď!” “Prosím, neubližujte mi,” vzlykla dívenka.

“To záleží na tobě,” sykla jí náhle surová strážná do ucha. Smýkla s děvčetem směrem k služebním prostorům letiště. Když se děvčátko neposled ohlédlo, uvidělo, jak jeho kamarádky obstoupili muži s pistolemi odepjatými v pouzdrech. Panebože, co se to děje? Za dívkou a za její surovou průvodkyní zapadly těžké dveře. Z vnitřní strany byly polstrované a navíc byly neobyčejně silné. Z haly sem teď nedoléhal jediný zvuk. Strážná dloubla dívku do zad obuškem. “Nahoru po schodech. Rychle!”

Holčička poklusem vyklopýtala schody, přestože jí na zádech překážel těžký batoh. Ocitla se tak v kanceláři, ze které si ji před chvílí vyhlédl velitel ostrahy. Kancelář byla nyní prázdná. Kromě dlouhého stolu s lampou a jedné židle nebylo v místnosti žádné jiné zařízení. Místo jedné stěny se táhlo široké okno umožňující výhled do haly, místo druhé neobyčejně rozměrné zrcadlo, které šlo přes celou šířku stěny. Jinak byla místnost prázdná. Dívka v obavách pohlédla na ženu, která ji sem přivedla. “Všechny věci vyndej na stůl! Všechno z batohu i z kapes!” zazněl rozkaz. Poslechla. Třesoucíma rukama vybalovala své zavazadlo. Běžná horská výbava osmnáctileté dívky pomalu zaplňovala stolní desku. Dívka přidala k vybaleným věcem několik drobností z kapes a zůstala nehnutě stát. Lehce se chvěla a cítila, jak jí hrůzou buší srdce. Žena ji úkosem pozorovala. “Svlékni se donaha,” prořízl ticho druhý břitký rozkaz. Děvčátko nevěřícně vytřeštilo oči. Příšernost a odpudivost toho rozkazu ji zahltily, nemohla vypravit slovo. Jen její tělo se stáhlo a viditelně roztřáslo. Ruce si přitiskla k prsům a současně vrhla nevěřícný pohled dolů do haly. Netušila, že okno je z opačné strany neprůhledné a zděsila se, že by se měla svlékat před zraky všech, kteří by náhodou vzhlédli. Prosebně obrátila zrak ke své mučitelce, v očích se jí zatřpytily první slzy.
“Svléknout!” zazněl opět rozkaz. “Tady na místě. Jestli neposlechneš, mohou tě podle platných nařízení vysvléknout vojáci. Chceš si to zkusit? Donaha!”

“Co jsem udělala?” rozplakala se dívka. Ale oči proti ní byly chladné, naprosto bez citu. Šla z nich zima.

“Jsi zatčená pro podezření z pašování drog. Musíš být podrobena důkladné prohlídce. Nesmíš mluvit, můžeš odpovídat pouze, pokud se tě budu výslovně ptát. Upozorňuji tě, že tvůj odpor je velice vážným důkazem proti tobě a že ovlivní také tvůj trest. Už ani slovo. Svlíkej se, všechno dolů! Teď hned.”

Dívka pochopila, že není úniku. Pohlédla směrem k hale a zrudla studem. Během puberty se ještě nikdy nesvlékala v přítomnosti další osoby. Dech se jí zrychlil a viditelně se roztřásla. Současně však začala plnit ten nesmlouvavý rozkaz.

Třesoucíma rukama rozepjala zip své zimní bundy, svlékla ji a podala dozorkyni, která začala prohlížet kapsy. Pak si dívka přetáhla přes hlavu svetr a položila ho na stůl. Na řadu přišly zimní šponovky. Aby je mohla vysvléci, zula si boty a sundala podkolenky. Šponovky tiše zašustily kolem beder. Dívka z nich vystoupila, podala je nelítostně natažené ruce před sebou a zůstala nehybně stát na studené dlažbě. K hanbě, kterou dosud prožívala, se přidalo i utrpení ze zimy. Schoulila se do sebe a ještě víc se rozechvěla. Strážná rychle prošacovala záhyby a podšívky oblečení, které děvče vysvléklo. Prohledané kusy šatstva házela vedle sebe na stůl. Když byla hotova, znovu pohlédla na děvče.

Dívka dosud nebyla zcela nahá. Na sobě měla košili a její štíhlé nohy byly skryty v černých poloprůhledných punčocháčích, které věrně kopírovaly tvary jejích lýtek, stehen i boků. Strážná zaznamenala, že tělo děvčete, přestože celkově drobné a zdálo by se dětské, je v samém rozpuku dospívání. Košile se na prsou vypínala a i ostatní záhyby dávaly tušit, že dívčí postava je sice útlá, avšak na správných místech již žensky zaoblená.

“Punčocháče!” zavelela krutá šedá uniforma. Děvčátku se z hrdla vydral tichý a přerývavý sten. Rudé hanbou si sáhlo k bedrům a shrnovalo elastickou látku kolem nahých stehen. V místnosti bylo ticho jako v chrámu. Punčochy skouzly na zem. Dívka se napřímila, zrychleně dýchala. Punčocháče podala dozorkyni a zůstala stát bosá. Tlustá ženská ruka v černé rukavici rychle projela i tento kus dívčina oděvu – první, který dívka považovala za zcela intimní a soukromou část prádla. Teď si dívala, jak si s ní pohrává cizí žena. Hraní však nebylo doménou dozorkyně. Její pozornost se rychle přesunula od punčocháčů zpět k trpícímu děvčeti. Viděla, že dívka ji sleduje s krajními obavami. Proto nepromluvila, jenom ukázala rukou. Její oči byly mrtvé a prosty jakéhokoli výrazu. Holčička pochopila, že nemá jinou možnost. Třesoucími prsty rozepínala knoflíky na košili. Na obnažené kůži zasvitlo bílé prádlo, podprsenka a bavlněné kalhotky. Košile sklouzla z nahé pokožky stejně jako všechno oblečení předtím. Ponurou místnost jakoby ozářil svit. Osmnáctileté děvče, jenom v podprsence a v kalhotkách, s rukama nehybně spuštěnýma kolem těla. V podprsence se však již chvějí mladé prsy, ještě polodětské, nezralé, ale přesto již vzrušující. V kalhotkách se rýsuje oblouk Venušina pahorku, dosud nikdy nedotčeného, a půvabně rozšířené dívčí boky. Celé tělo děvčátka se třese. Dívka svírá rty hanbou. Prsy jí vykvetly docela nedávno, proto si dnes tajně vzala podprsenku místo tílka nebo trička, které by na hory bylo bezpochyby praktičtější. Teď se stydí za své vystavené tělo. Pohled dozorkyně neuhýbá. Dívka rozumí tomu pohledu. S očima zalitýma slzami, červená neskutečným ponížením, sáhne na své bělostné kalhotky a stahuje je přes boky. Přestože ji neoděnou roztřásá po celém těle krutá zima, cítí náhle, jak jí z podpaží a po zádech stékají ledové potůčky potu. Nad horním okrajem kalhotek vystoupí dívčí, lehce ochlupený klín, který se odráží temnějším stínem proti světlé pleti.

Dozorkyně se ušklíbla. “To stačí. Na tvý chlupy z kundy nejsem zvědavá. Nejsi v bordelu.”

Dívka na ni zmateně pohlédla, ale pak rychle vytáhla kalhotky do původní polohy. Zůstala stát ve spodním prádle, ve strachu z příštích chvil.Dozorkyně se teď přiblížila těsně k ní, dívku ovanul její páchnoucí dech. Nosem se téměř dotýkala obnažené kůže. “Dej ruce za hlavu a roztáhni nohy,” zafičel další studený rozkaz. Dívka poslechla. Strážná jí sjela rukama po těle, zmáčkla přes podprsenku její prsy tak silně, až dívka nahlas vzlykla, pak sklouzla rukama po svěžích bocích, navzdory svým slovům hrábla pod kalhotky surově dívce do klína, a poté po vnitřních stranách stehen sjela až ke kotníkům. Během celé této ponižující procedury musela dívka stát nehybně s roztaženýma nohama a s rukama za hlavou, přestože se téměř zalykala hanbou a ponížením a přestože se její tělo nejednou celé vzpříčilo, jak se chtělo bránit surovému dotyku. Dozorkyně se spokojeně ušklíbla a narovnala. Převyšovala děvčátko o třičtvrtě hlavy.

“Otoč se a postav se čelem ke zdi vedle zrcadla. Ruce na zeď, nohy pořádně roztáhnout. Žádný otáčení hlavy, dokud nedovolím.” Teď získala dozorkyně čas a příležitost k uskutečnění podlého plánu, který se zrodil v hlavě velitele stráže. Znovu spokojeně pohlédla na vyděšenou, roztaženou dívku u zdi. Už teď určitě vytrpěla víc, než v celém svém životě, pomyslela si. A to ještě neví, co ji čeká. Dozorkyně se totiž chystala k zákeřnosti, který její krásnou zajatkyni navždy zbaví svobody.

Dívka se nehybně dívala do zdi. Její odraz vyplňoval část plochy zrcadla po její pravé ruce. Z druhé strany zrcadla sledoval pokořené děvče spokojeně velitel stráže. Podobně jako okno v jeho pracovně, i zrcadlo odráželo jen z jedné strany. Z té druhé bylo normálně průhledné a tvořilo okno úzké místnosti, která přiléhala ke kanceláři a byla vybavena jednou lavicí a videokamerou. Tohoto zařízení se využívalo například pro nečekané konfrontace, pro tajné sledování zatčených nebo, jako nyní, aby velitel ostrahy mohl nerušeně pozorovat všechny bolestivé a ponižující procedury, jimiž prošla zatčená děvčata a kterým se nyní podrobila nebohá dívka. Že dosud není zcela nahá, ho ani v nejmenším neznepokojovalo. Věděl, že ještě není konec.

Zatímco zatčená podle rozkazu hleděla přímo do zdi, netroufaje si otočit hlavu, přišpendlila dozorkyně k vnitřní straně její košile malý sáček naplněný bílým práškem. Pohlédla na svou zajatkyni – dívka neobracela hlavu a určitě nemohla nic vidět. “Vida! Co je to tady?” zaduněl hlas dozorkyně vítězoslavně. Dívka přemohla strach a zvedla oči. Dozorkyně svírala v ruce sáček, který děvče vidělo poprvé v životě. “Feťačka!” zahřímala mučitelka. “Nebo že by sis schovávala sníh ze sjezdovky?” otevřela sáček, nabrala na špičku prstu jeho obsah a olízla. “Kdepak, ty máš něco lepšího. Taková malá a bagáž plnou heroinu!”

“To není moje,” vykřikla dívenka zoufale. Vzápětí dostala prudkou ránu obuškem přes záda. Nohy se jí málem podlomily, pod podprsenkou naskočil rudý pruh. Trýznitelka zvedla svou zbraň a vrazila ji surově děvčátku ze strany pod krk. “Drž hubu,” zasyčela. Černou hlavou obušku brutálně tlačila na citlivé nervy. “Budeš litovat, že ses narodila,” procedila mezi zuby. Tlakem přiměla dívku odstoupit od zdi a dovedla ji do středu místnosti, přímo před zrcadlo. Obušek stále držela pod jejím hrdlem, občas s ním děvče neskutečně surově dloubla. “Dolů ty spoďáry,” zavelela. Děvče poslechlo, hlavu zvrácenou dozadu, obušek stále pod krkem. Mléčně bílé kalhotky klesly na studenou zemi k dívčiným kotníkům. Obnažený klín se odrážel od zrcadlící plochy. Muž sedící za zrcadlem jej měl přesně v úrovni očí.

“Úplně donaha. Všechno svlíkni! Kozy taky ven! S feťačkou se srát nebudu,” pokračovala strážná, ze které spadly i poslední zábrany, které dosud držely v mezích její sadismus. Dívku zaléval pot, přes slzy skoro neviděla, z obušku pod krkem se jí dělalo k zvracení špatně. Ale musela poslouchat. Sněhobílá podprsenka skončila na zemi vedle bavlněných kalhotek. Holá prsíčka se zachvěla a zazářila uprostřed studené kancelářské šedi. Nebohá mučednice tu stála nahá. Teď teprve uvolnila dozorkyně její krk, ale zato ji znova udeřila přes záda. Úder mlaskavě přilnul k obnažené zpocené pokožce, holčička vykřikla a upadla na kolena. Úplně nahá zůstala bezmocně klečet, neodvažuje se pohnout. V zádech ji pálilo, měla pocit, že se jí dotkli rozžhaveným železem.

“Vstaň! Dva kroky dopředu! Těsně k zrcadlu,” velel úsečně nelítostný satan v ženské uniformě, když se nabažil pohledu na klečící zhanobenou oběť. “Stačí! Ruce za hlavu a roztáhnout nohy!” Bolestí a strachem bezmála šílené děvčátko vyplnilo každý rozkaz, který mu jeho katanka dala. Stálo těsně u zrcadla v již známé ponižující pozici, jenže teď úplně nahé. V hladké vyleštěné ploše před sebou viděla dívka svůj obraz a téměř umírala studem. Muž za sklem poposedal vzrušením. Přímo před očima, jako na dlani, měl živou, horoucí nahotu, roztřesenou hrůzou, úchvatnou ve své dětskosti a bezmocnosti, panenskou nahotu úplně vystavenou bezostyšnému ponižování a dokonce i přímému surovému mučení. Prsa dívenky byla zahrocena nevelkými růžovými koláčky, vypjatými nad jasně se rýsujícími žebry, vystouplými tím, jak dívenka musela vzpažit ruce. Její ňadra již nesla znaky probouzejícího se ženství, byla zdola zakulacená a pružná, až se otřásala pláčem. Uprostřed obnažených boků pak vystupoval dívčí pahorek, který pokrývalo ještě nerozkvetlé ochlupení. Dívka byla přirozená černovláska a i její “bobřík” byl tmavý, přestože neskonale jemnější. Zatím měl spíš rezavý odstín, který tmavnul v bezprostředním okolí dívčiny čárky, ale zdaleka ne natolik, aby ji zakryl. Jinak byl trojúhelník klínu ochmýřený jemnými vyrážejícími chloupky. Dodávalo to dívčinu nahatému tajemství zvláštní dojímavosti a zranitelnosti. Drobné nahé tělíčko se ostatně celé chvělo tak, že by to dojalo tygry, ale surová strážkyně neznala soucit. Dívka, která se zalykala hanbou při pohledu na svůj vlastní obraz, náhle v zrcadle rozpoznala, že se k ní dozorkyně blíží s podivně nataženou rukou. Vzápětí ucítila studené cizí dlaně na svém holém zadku. Prohmatávaly jí hýždě. Vykřikla zděšením, když jí ruka té hrozné ženy prudce a bezohledně zajela do konečníku. Mučitelka však bez sebemenšího hnutí mysli ještě mnohonásobně přitlačila. Trýzněná holčička myslela, že ji uvnitř snad roztrhne. Taková strašlivá bolest se snad nedá vůbec vydržet!

Hrůzyplný výkřik se rozlehl kanceláří, v ozvěně se vracel od neprodyšných a lhostejných stěn.

Tři mladé turistky v hale zatím neměly nejmenší tušení o peklu, kterým jejich nebohá malá kamarádka prochází. Semknuty v těsné trojici, hleděly závistivě na šťastné a spokojené davy lyžařů, kteří zcela volně procházeli kolem nich. Ještě před malým okamžikem dívky patřily mezi ně, byly šťastné, spokojené, rozdováděné ze sněhové nadílky. Najednou kolem nich vyvstalo neznámé a neidentifikovatelné nebezpečí, strach z chladných tváří semknutých kolem. Dívky dosud nechápaly, co se děje, ale kdesi cítily, že šťastný a bezstarostný svět nenávratně skončil, že se jich zmocnilo neznámé, studené a lhostejné zlo. Nikdo nic neřekl – ale dívky tušily, že nehybné figury letištních strážců a pohledy studené jako pažby jejich revolverů nevěstí nic dobrého. Nevěděly nic – a pocit neznámého nebezpečí člověka znejisťuje a děsí ze všeho nejvíc.
Strážci se kochali pohledem na své zajatkyně. Bloudili očima po jejich zimních bundách a uznale se ušklíbali představě, co je asi pod nimi. Přitahovaly je i dívčí oči, naplněné strachem. Jen jedna z dívek měla pro ně i jiný pohled.

Tahle zvláštní dívka měla delší tmavohnědé přirozeně zvlněné vlasy, které vroubily její tvář a spadaly na ramena. Byla vysoká, štíhlá, dokonale urostlá, ze všech tří pravděpodobně nejkrásnější a také nejstarší, mohlo jí být bezmála devatenáct let. Pod tmavohnědým obočím měla jasné a pevné oči, hlubokého pohledu, který svědčil o silné osobnosti. Dojem podtrhávaly i silné, výrazné, avšak elegantně vykroužené rty, teď pevně a pohrdavě semknuté, a hrdě vztyčená brada dokonalého oblouku. Dívka se neohýbala ani nekrčila. Stála klidně, avšak vzpřímeně jako královna a její velmi pěkná postava budila respekt. Tato dívka nehleděla na své věznitele jen s obavami. Popravdě řečeno, jestli vůbec nějaké měla, pak především o své kamarádky, za něž v tuto chvíli cítila odpovědnost. Ona sama za sebe však pociťovala víc odpor – a touhu po boji. Cítila křivdu, zradu, podlost, jasně rozpoznala zákeřnost v celém chování strážců, v celém podivném únosu jejich nejmladší přítelkyně. Její hrdá povaha se proti takovému jednání bouřila. Nic však zatím nevěděla a byla příliš chytrá na to, aby mařila čas bezúčelnými provokacemi. A tak čekala jako všichni.

Nemuseli čekat dlouho. Na konci chodby, tam, kde zmizela dozorkyně i se svou malou zajatkyní, se pootevřely znovu dveře. Na okamžik se v nich objevil dívkám neznámý muž v uniformě. Jeden ze strážců na něj pohlédl a tázavě nadzvihl obočí. Muž téměř neznatelně přikývl. Hlídač mu kývl v odpověď a vzápětí se v jeho ruce objevil odjištěný revolver.

“Co se děje?” zeptala se klidně hrdá dívka.

“Zatýkáme vás pro důvodné podezření z pašování drog zakázaných na území tohoto státu. Až do odvolání nesmíte mluvit, nesmíte se vzpěčovat našim rozkazům, při pokusu o útěk můžeme střílet bez vyzvání. Jakýkoli odpor je zbytečný – a zákony této země jej umožňují potrestat až padesáti ranami bičem. Budete převezeny k výslechu. Při pokusu o útěk nebo o vzpouru budete zastřeleny.” “Jsme cizí státní občanky! Vaše předpisy jsou proti mezinárodním lidským právům! Nic jsme neudělaly.”

“Jste kurvy! Vaše kumpánka převážela drogy. Drž piču!” “Nemáte právo s námi takhle jednat!” vykřikla hnědovláska. Strážný se k ní s úsměškem otočil.

“Blahopřeju. Právě sis řekla o zmrskání. Ale o tom rozhodne až ředitel věznice. Odvést!”

“Jaký ředitel věznice? Co soudce? Chcete nás zavřít bez soudu?” volala odvážná hnědovláska, ale to už jí mužská ruka ucpala ústa, další jí bolestivě zkroutily ruce za záda. Uslyšela cvaknout ocelová pouta a kdosi ji dloubl do zad. Uslyšela nářek svých družek, jimž ucpávaly ústa látkové roubíky. Ucítila vzápětí i ve svých ústech vláknitou, odpornou, smrdutou textilii, která se bolestivě zařízla do jejích dásní. Prohnula se bolestí pod ránou pendrekem, jež ji pobízela k pohybu. A pak už jen napůl klusala a klopýtala a napůl byla vynášena někam ven do zimy, kde čekala jakási dodávka se slepými a navíc zamřížovanými zadními skly. Řidič dodávky otevřel zadní dveře. Pod dekou tam vzadu u přepážky, která mříží oddělovala vězeňský a řidičský prostor, ležel jakýsi předmět – nebo člověk. Ale nebyl čas na seznamování.

Naházeli dívky dovnitř jako kusy masa. Spoutané, bezmocné, oněmělé, vyděšené bolestí i panickou hrůzou. Válely se na zemi v blátě a špíně z rozměklé sněhové břečky opadané z mužských bot, která špinila jejich oděv a lezla jim do vlasů, uší i rtů. Ani posadit se nemohly. K podlaze vozu je tiskly ledové hlavně samopalů, které se opíraly o jejich spánky. Jejich záda přitlačily k zemi těžké a špinavé vojenské kanady. Vojáci šlapali po bezbranných tělech a zatlačovali je do bahna. “Obličejem k zemi! Nezvedat hlavu!” zazněl nekompromisní rozkaz. Přemáhaje odpor otočily dívky tváře do toho hnusného marastu. Ústa jim plnilo bláto, které pronikalo mezi zuby. Kromě pachu oleje zavanul z podlahy i kyselý, štiplavý zápach lidské moči. Celá podlaha jím byla nasáklá, navíc vycházel zřejmě i z té deky, která zakrývala postavu v rohu. “Prasata,” pomyslela si hnědovláska, ale musela zůstat ležet stejně jako ostatní. Bahno a moč prostupovaly její oděv, uchytávaly se na obnaženém hrdle a stékaly jí za šaty. Otřít se nemohla, ruce měla zkrouceny a spoutány za zády. Otřásla se odporem. Dveře se zavřely a odňaly dívkám denní světlo. Vůz se rozjel.