|

Povídka “Marek”

Jmenuji se Marek a jsem zahradníkem v malém městečku na jihu země. Bydlím v posledním domku před městskými hradbami se svojí krásnou a hodnou ženu Karolínou a stejně krásnou dcerkou Adélkou, a na malém políčku za městskými hradbami, kde pěstuji zeleninu, kterou Karolína prodává na trhu, kdysi dávno můj předchůdce zasadil břízu, vrbu a lískový keř. Naší zeleninu kupují na trhu ženy rády, a s břízou, vrbou nebo lískou se již také hodně z nich seznámilo. Před několika lety jsem choval býčka. Měl velmi pěknou kůži; tak pěknou, že když si na ní některá místní děvčata vzpomenou, vyhrknou jim slzy do očí. Na trh s Karolínou nechodím. Když tam někdy v neděli musím jít, doprovázím vždy jinou ženu. Karolíně to ale nevadí, a ty, které se mnou jdou, ještě lituje. Když jednou, to jsme měli pár hodin před svatbou, se mnou jít na trh musela, měla stejně jako ty ženy, které tam teď doprovázím, svázané ruce za zády. Dovedl jsem jí až na pranýř, přivázal jí ruce vysoko ke sloupu a rozvázal jí tkanici na sukni. Sukně spadla na zem a všichni okolo obdivovali Karolínin nádherný zadeček. Jenže jeho bělostná kůže velmi rychle zrudla, když jsem jí ho, tak jako všem nezbedným dívkám a nevěrným ženám, které se mnou teď na trh chodí, zmrskal metlou z proutků z břízy z našeho políčka.

To bylo tak: Pracoval jsem jako zahradník a kočí v panském domě. Byl jsem tam kromě pána domu a jeho synka jediný muž. Kromě práce na zahradě jsem se staral o pár koní, a když bylo třeba, zapřáhl je do kočáru. A měl jsem ještě jednu povinnost. Musel jsem mít vždy připravené dostatečně pružné lískové pruty a březové metly, aby pán mohl kdykoliv potrestat neposlušné služebné. Ty mně za to, že jsem pánovi podával metlu nebo prut, když ležely s vyhrnutou sukní na lavici, a pak se díval, jak dostávají na holou zadnici výprask, srdečně nenáviděly. Ubližovaly mi, jak mohly, a já se proto vždycky radoval, když pán nařídil, abych lavici připravil. Když paní přijala novou komornou, mladičkou Karolínu, ihned jsem se do ní zamiloval. Jenže jsem se jí dvořil tak nešikovně, že si toho ostatní všimly a Karolína, aby se jí nesmály, mně odmítla. A když jednou dostávala na lavici metlou, a viděla, že místo toho, abych jí litoval, mám radost že je bita, začala mě nenávidět také. Od té doby jsem si přál, abych jednou mohl místo pána nařezat služkám já. Zanedlouho se moje přání splnilo. Pán se zrovna chystal dát výprask Karolíně a druhé komorné, Magdaléně. Magdaléna už ležela s obnaženou zadnicí připoutaná k lavici, když nečekaně přijel pánův bratr. Pán mi podal prut, nařídil abych obě zmrskal sám, a odešel. Srdce mi poskočilo radostí. Usmál jsem se na Karolínu, která stála opodál a začal s exekucí. Takový výprask ještě Magdaléna nedostala. Prut svištěl vzduchem a na její zadnici se objevovala jedno jelito za druhým. Magdaléna křičela bolestí a Karolíně se začaly na tvářích objevovat slzičky. Věděla, že teď jí vrátím všechno, co mi dosud provedla, a že si na tom dám záležet. Když dopadl prut na zadnici Magdalény popětadvacáté, nařídil jsem Karolíně, ať jí odváže a na lavici vystřídá. Když už si na ní lehala, otevřelo se v domě okno, a paní zavolala na Karolínu, ať jde ihned za ní.

„Počkám tu na tebe“, řekl jsem Karolíně a sedl si na lavici.

Jenže asi za hodinu vyšla Karolína uplakaná z domu, a hladila si zadeček. Bita už byla od pána a tak jsem lavici uklidil.

Magdaléna na výprask, který ode mne dostala, nikdy nezapomněla a ztrpčovala mi život, jak mohla. Proto jsem se ženám v domě vyhýbal a když jsem měl čas, hrál jsem si s pánovým synkem. Zdálo se, že ten jediný mě má rád.

Jednou v domě vypukl požár. Služky zapomněli zhasnout svíčku a od té začaly hořet záclony. Když všichni vyběhli ven, otevřelo se okno a v oblacích kouře bylo vidět pánova syna. Rychle jsem vběhl do domu a chlapce vynesl. Bylo to opravdu na poslední chvíli, oba jsme měli ohořelé šaty a dusili se kašlem. Ošetřovala nás pánova manželka, a když jsem se cítil zdráv, spěchal jsem nařezat čerstvé lískové pruty a březové proutky na metly. Věděl jsem, že tentokrát bude pán služebné trestat obzvlášť přísně. Když mě poručil, abych nachystal lavici, vynesl jsem jí na dvůr a do vědra s vodou dal máčet pruty a metly. Hospodyně, obě komorné, kuchařka a obě služky už stály u lavice, když pán přišel. Aby bylo zřejmé, proč budou dnes ženy bity, poděkoval mě za záchranu syna a ukázal na kuchařku. Ta se dala do pláče, ale poslušně si lehla na lavici. Když jí hospodyně zdvihala sukni, požádal jsem pána, abych jim mohl dát výprask sám. Pánovi se moje přání zdálo divné; věděl ale, že mám jeho syna rád a ty, které mohly za to, že málem zahynul, potrestám pořádně, a tak souhlasil.

„Všem dáš pořádných pětadvacet“, řekl a odešel.

Ženy se začaly tvářit vzpurně. Věděl jsem, že sám bych na ně nestačil a tak jsem, když byl ještě pán v doslechu, požádal hospodyni, aby kuchařku připoutala k lavici a šel vybrat prut. Kuchařka měla mohutnou zadnici a tak jsem si vzal jeden z nejsilnějších. Párkrát jsem s ním švihnul vzduchem, abych jej zbavil kapek vody, a pak ho nechal poprvé dopadnout na kuchařčinu zadnici. Žena vykřikla bolestí, ale to už na obě půlky jejího zadku dopadl prut podruhé. A vzápětí potřetí, počtvrté a popáté… Hospodyně musela počítat hodně hlasitě, protože kuchařka naříkala tak, že to muselo být slyšet až na druhem konci města. Neměl jsem s vyplácením nezbedných žen žádné zkušenosti, a tak jsem kuchařku mrskal tak rychle, že hospodyně stěží stačila počítat. Výprask trval velmi krátkou dobu, a když hospodyně kuchařku odvázala, nezdálo se, že by to byl pro ní moc velký trest. A tak jsem jí poručil, aby si svlékla sukní a postavila se za lavici s rukama za hlavou, aby všichni viděli její do ruda zbarvený a fialovějícími podlitinami pruhovaný zadek. Pak jsem řekl hospodyni, ať mě připraví další. Hospodyně zavolala na Karolínu. Karolína na mně vyplázla jazyk, ale poslušně šla k lavici.

„Ne“, řekl jsem. „Karolína až naposled“.

Hospodyně tedy nařídila jedné ze služek, aby si svlékla sukni a připoutala jí k lavici. Tentokrát jsem si vybral metlu. Šlehal jsem s ní sice služčin holý zadek o něco pomaleji, ale ani tak to netrvalo dlouho. I ona ječela bolestí a když jich dostala všech pětadvacet, měla zadek rudý jako rajské jablíčko. I když jsem věděl, že by si moc ráda svou zadnici pohladila, musela se postavit s rukama za hlavou vedle kuchařky. Jako třetí přišla na řadu Magdaléna. Když si svlékala sukni, podíval jsem se na Karolínu. Opět na mně vyplázla jazyk.

„Jen počkej“, řekl jsem jí, a šel si pro nový prut.

Magdaléně jsem hodlal nařezat ze všech nejvíce. Zřejmě to tušila, protože už teď hlasitě plakala a zadeček se jí třásl strachy. Tentokrát trval výprask velmi dlouho. Když se prut zakousl do jejího zadku, Magdaléna zaječela bolestí a zadnice se jí napjala. Počkal jsem, až se svaly na jejím zadku uvolní, a teprve pak jsem jí znovu přetáhl prutem. Magdaléna naříkala tak hlasitě, že ochraptěla dřív, než měla polovinu trestu za sebou. Pak už jen zoufale lapala po dechu; její sténání téměř nebylo slyšet. Předstíral jsem, že se mi zdá, že jí to nebolí a vyměnil jsem prut za metlu. Její proutky, dopadající na podlitinami pruhovanou zadnici působily Magdaléně obrovské utrpení. Když výprask skončil, její zadnice hrála všemi barvami. Pak přišla na řadu druhá služka. Když jí hospodyně přivazovala k lavici, opět jsem se podíval na Karolínu. Řekl jsem:

„Příště přijdeš na řadu ty!“

I teď na mě vyplázla jazyk.

Druhé služce jsem našlehal metlou. Zpočátku jsem jí mrskal zadek pomalu, ale pak jsem začal spěchat; nemohl jsem se dočkat, až budu vyplácet Karolínu. A tak metla svištěla vzduchem, jen to mlaskalo a netrvalo dlouho, a dopadla na zadnici trestané ženy popětadvacáté. I ona si musela stoupnout s rukama za hlavou mezi ostatní.

Když jsem prstem kývnul na Karolínu, už na mě jazyk nevyplazovala. Viděla zmrskané zadky ostatních žen a tak se jí v očích leskly slzy. Pomalu si rozvazovala tkanici na sukni, a když jí nechala spadnout na zem, studem jí zrudly tváře. Chtěla se rychle položit na lavici, ale zadržel jsem jí. Opřel jsem si o lavici levou nohu a Karolínu jsem si přehnul přes koleno. Pevně jsem jí uchopil levou rukou kolem pasu a pravou jí začal vyplácet. Mám velkou dlaň a plácal jsem jí pořádně, takže to pleskalo po celém dvoře. Když ostatní ženy viděly, jak je Karolína bita, daly se do smíchu, přestože je zadnice ještě moc a moc bolely. Karolína plakala víc hanbou než bolestí, a zoufale mrskala rukama i nohama. Ale pořádných pětadvacet dostala i ona. A její zadnice byla stejně rudá, jako zadnice těch, co na ní dostaly metlou. Teď stálo vedle lavice pět žen s rukama za hlavou. Na jejich obnažených zadnicích bylo vidět, že všechny byly bity pořádně. Šestá, hospodyně, se na mně podívala a zeptala se, jestli mi může udělat něco k jídlu. Nechtěla dostat ode mne na zadek před ostatníma a očima mě prosila, abych s ní šel do kuchyně. Byl jsem jí vděčný za to, že mi pomohla, a tak jsem souhlasil. Těm pěti, co už výprask dostaly, jsem řekl, že tam budou stát tak dlouho, dokud si pán nepřijde zkontrolovat, jestli byly bity pořádně a odešel jsem s hospodyní.

Hospodyně mě nikdy neubližovala, ale také nikdy holky, když mě trápily, neokřikla. Nestál jsem jí za to. Teď ale předstírala, že jí na mě záleží a přinesla mi tolik jídla, co jindy za týden. A samé dobroty. Jenže zbytečně. Když jsem se pořádně najedl, odepnul jsem řemen a řekl jsem jí, ať se přehne přes stůl. Odmítla. Ode mne si výprask dát nenechá.

„Dobře“, řekl jsem, „zavolám obě služky, a ony mi s tebou pomůžou“.

Hospodyně zbledla a rychle se přehnula přes stůl. Pozdě. Poručil jsem jí, aby si dala ruce za záda, zdvihnul jí sukni nad hlavu a její podolek pevně svázal provazem. Otevřel jsem okno do dvora, vzal jí za loket a dovedl jí k němu. I odtud bylo dobře vidět stopy po výprasku na zadnicích žen, které stály u lavice. Hospodyní, která se teď ze všeho nejvíc podobala cibulové panence, jsem přehnul přes okenní rám. Pak jsem jí vykasal spodničky; měla celkem čtyři. Jej zadnice byla stejně mohutná, jako kuchařčina. Rozhlédl jsem se po kuchyni a spatřil jsem v díži velikou vařečku na míchání těsta. To bude ono! Vzal jsem jí a přemýšlel, kterou stranou hospodyni nasekám. Vhodné se zdály obě. A tak jsem jí pořádně plácnul pětkrát na levou půlku zadku, a pak pětkrát na pravou. Pěkně to mlaskalo a hospodyně ze strachu, aby ostatní služky nevěděly, že teď je bita ona, ani nehlesla, přesto, že měla zadnici naklepanou, jako maso na řízky. To se mi moc nelíbilo, a tak jsem vařečku obrátil a začal jí zadek zpracovávat rukojetí. Když dopadla poprvé, hospodyně jenom překvapením vykřikla. Pro jistotu jsem jí přitlačil k oknu a přetáhl jí přes zadek podruhé. Ozval se hlasitý sten. A když se na její zadnici objevila třetí podlitina, naříkala skoro tak hlasitě, jako ty, co jsem vyplácel na lavici. Nic jsem jí neodpustil. Dostala jich pětadvacet, tak jak měla. A zrovna, když jsem končil, přišel na dvůr pán s paní zkontrolovat, je-li všechno v pořádku. Bylo. Služky se mohly obléci a hospodyni jsem rozvázal sukni. Ta jediná si mohla seřezanou zadnici pohladit hned. Já šel uklidit lavici a vědro s pruty a metlami, které dnes měly hody.

V noci jsem dlouho nemohl usnout. Kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem samé obnažené ženské zadky. A tak jsem vstal a šel jsem se projít. Uviděl jsem světlo v komůrce, kde spávala Karolína a zatoužil jsem po ní. Zaklepal jsem a vešel dovnitř. Karolína nejprve ztuhla překvapením, ale vzápětí se na mně vrhla a začala mně tlouct svými drobnými pěstičkami. Dal jsem se do smíchu. Vzal jsem jí do náruče a slíbal její slzičky. A protože za chvilku moje polibky opětovala, zůstal jsem u ní dlouho do noci.

Brzy ráno jsem šel, jako obvykle, do kuchyně na snídani. Přivítaly mně nenávistné pohledy všech žen; jen Karolína mě kývla na pozdrav. Všechny měly oči zarudlé od pláče a ani jedna z nich neseděla; zmrskané zadnice je ještě příliš bolely. Kuchařka mi přinesla hrnek mléka a tvrdou, asi týden starou patku chleba. Sotva jsem se mléka napil, ihned jsem jej vyzvracel. Musela v něm být snad plná hrst soli. Chtěl jsem si smějící se kuchařku přehnout přes koleno a naplácat jí na holou, ale to by mi musel dovolit pán, a žalovat se mně nechtělo. Bita by určitě byla, ale příště by si vymyslela něco jiného, a já bych musel žalovat zase. Copak jsem mohl za to, že dostaly na zadek? Velice mně zklamala Karolína. Myslel jsem, že mě má alespoň trochu ráda, a teď se smála ze všech nejvíc. Celý den jsem přemýšlel, a pak jsem zašel za pánem, a požádal ho, aby mně propustil. Nebyl rád, ale pochopil, že teď by se mi v domě žilo těžko. A tak jsem se rozloučil s jeho synem a šel jsem.

Pronajal jsem si malý pokojík na druhém konci městečka u hodné starší vdovy. Za to, že jsem zachránil pánova synka, jsem dostal tolik peněz, že jsem hodně dlouho nemusel hledat práci. Občas jsem vdově s něčím pomohl, a jinak jsem si užíval života. Vdova měla služku Vlastu, mladé drzé děvče, které jí neposlouchalo a velice často odmlouvalo. Byla velmi nepořádná a její paní si s ní nevěděla rady. Jednou, když vdova služku o něco požádala, a ona jí drze odsekla, dostal jsem zlost. Chytil jsem služku za ruku, dovedl jí k nejbližší židli. Sedl jsem si, dívku si položil na klín a zdvihnul jí sukni. Pak jsem jí tak nasekal na holou zadnici, že se jí zdálo, že jí hoří. Když jsem jí pustil, utekla do komory a já se omluvil její paní. Moc mě mrzelo, že jsem to udělal bez jejího svolení a poprosil jí, ať mi to odpustí, že se hned odstěhuji. Byla velmi překvapená a zavolala na služku. Ta ihned přišla a velice zdvořile se ptala, co si paní přeje. Bylo vidět, že má strach a na mně se bojí podívat. Paní jí poručila, ať jde ihned umýt schody a služka vzala bez řečí vědro a za malou chvíli bylo vidět, jak velice pečlivě uklízí. Vdova se rozesmála.

„Za to, co jste udělal, vám musím poděkovat. Sama bych na to nestačila a požádat vás, abyste jí přiměl k poslušnosti, to bych se styděla. Ale naplácal jste jí pěkně. To si bude dlouho pamatovat! A kdyby snad zapomněla, udělejte to znovu.“

Asi za týden jsem byl celý den ve městě, a když jsem se pozdě večer vrátil, Vlasta stála v kuchyni v koutě a tiše plakala. Zeptal jsem se, co se jí stalo.

„Paní mi nařídila, abych ti řekla, že jsem byla zase nezbedná a že tě prosí, abys mě potrestal, “ řekla a pohladila si zadeček.

Posadil jsem se a požádal jí, ať mi nachystá večeři. Mám hlad, a tak musí ještě chvilku počkat. Krajíc chleba nemusela ani solit, tolik slziček na něj nakapalo, když jej mazala sádlem. Jedl jsem schválně pomalu. Čím déle bude na výprask čekat, tím lépe. Protože když jí to nestačilo jednou, bude to teď horší. Když jsem dojedl, vstal jsem a odepnul řemen. Dívka zbledla, ale poslušně si lehla na stůl. Samozřejmě jsem jí vyhrnul sukni a když řemen svištěl vzduchem, svíjela se na stole a hlasitě naříkala, ale nedovolila si výprasku nějak bránit. Vysázel jsem jí na holou zadnici obvyklých pětadvacet. Spát bude muset na břichu a pár dní se jí nebude dobře sedět. Ale snad si to zapamatuje lépe, a více už nebude muset být bita.

Několik dní na to přišla na návštěvu vdovina sestra. Velice se divila, jak je Vlasta poslušná a pořádná a jednou jí dokonce pochválila.

„To náš Marek“, řekla vdova, „Ten Vlastu vyléčil, má totiž na neposlušnost medicínu“, a mrkla na Vlastu. Vlasta zrudla hanbou.

„A dokázal by vyléčit i naší Alenu? Nevím si s ní rady“.

Chtěl jsem říct, že ne, ale vdova poručila Vlastě: „Dojdi pro ní!“

Vlasta vyběhla z domu a já nevěděl, co mám říci. Vdova se jen usmívala a její sestra si nebyla jistá, jestli nežertuje. Když Vlasta Alenu přivedla, vdova řekla:

„Marek má medicínu pro nezbedná děvčata, běž s ním, on ti jí dá!“ a mrkla na mně: „Nemusíš s ní šetřit!“

Aleně zřejmě Vlasta řekla, co jí čeká, protože sotva jsme vyšli z pokoje, vysmekla se mi a chtěla utéci. Jenže já jsem dokázal nasadit ohlávku i bujnému koni, takže svázat ruce vzpurné holce mi nedělalo potíže. Pak už jsem jí snadno dovedl na dvůr, druhý konec provazu přehodil přes větev vysoké břízy a vytáhl Aleně ruce tak vysoko, že se země dotýkala jen konečky prstů nohou. Kroutila se a spílala mi tak, že by se červenali i dragouni. A protože na mně dokonce plivla, udělal jsem chybu, která by později rozesmála celé náměstí. Protože jsem chtěl vidět, jak se bude tvářit až zjistí, že bude bita na holou, chtěl jsem jí rozvázat tkanici na sukni zepředu. Když jsem k ní přistoupil, kopla mě do rozkroku. Z očí mi vyhrkly slzy a jen tak tak, že jsem nezačal bolestí nahlas křičet. Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval. Alena si mezitím uvědomila, že přede mnou nemůže utéci a tak zbledla a zoufale hrabala prsty u nohou v zemi.

„No počkej“, řekl jsem, a odepnul řemen. V dívčiných očích se objevily slzy.

Strhnul jsem z Aleny sukni a řemen začal mít hody. Zpočátku doprovázely jeho svištění nadávky trestané dívčiny, brzy se ale změnily v zoufalý nářek. Alena se bezmocně svíjela a řemen dopadal na její obnaženou zadnici, jen to mlaskalo. Než mě přešla zlost, dostala jich nejmíň dvacet. Zadek měla rudý jako zralé jablko a její nářek se změnil v pouhé sípání. Přestal jsem jí šlehat. Otočil jsem si jí tváří k sobě a nazvedl jí prstem bradu. Hleděla na mě uplakanýma očima, ve kterých jsem viděl strach.

„To bylo za to, co jsi mi provedla“, řekl jsem. „Lék dostaneš až teď.“

Uřízl jsem asi deset dlouhých březových proutků a začal z nich skládat metlu.

To je kouzelná bříza“, řekl jsem. „Její proutky léčí neposlušnost. Je to trochu bolestivé, ale velmi účinné. Dává se ve dvou dávkách po deseti kapkách. Umíš počítat do deseti?“

Alena kývla hlavou.

„Tak abys věděla, že je dostaneš všechny, budeš je nahlas počítat. Rozumíš?“, řekl jsem a pořádně jí přetáhl metlou přes zadek.

Alena vykřikla bolestí a horlivě zakývala hlavou.

„Tak začneme“, řekl jsem a rozmáchl se.

Metla opět zasvištěla vzduchem.

„Auuuu, jedna, “ vyhrkla Alena, a metla dopadla na její zadnici podruhé.

„Dvě….“

Rozmáchl jsem se znova.

„Auuuu, to bolí…., tři“.

Léčení pokračovalo. Alena mezi pláčem počítala:

„Čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset“.

„Tak, to máme první dávku. Teď necháme lék chvilku působit, a pak dostaneš dalších deset kapek“, řekl jsem, a podíval se na metlu.

Některé proutky už byly rozlámané. Odložil jsem jí a natrhal nové. Tentokrát jen velmi tenké. Když jsem skládal novou metlu, Alena začala prosit a slibovat. Že už bude hodná a udělá všechno, co jí paní řekne, jen ať už jí více nebiji.

„Vidíš“, řekl jsem. „Lék už působí. Ale jeho druhá část je proti ztrátě paměti. Přeci bys nechtěla, abys byla bita příště jen proto, že jsi zapomněla, jak moc to bolí. A počítej pořádně, když se spleteš, budeme muset začít znova“.

A výprask opět začal. Alena ze strachu, že se splete, počítala velmi hlasitě. Už ani neplakala, jen zoufale lapala po dechu. Šlehal jsem jí zadnici konečky proutků, jednou jednu její půlku, podruhé druhou. Proutky pěkně štípaly, takže i když se to zdálo být nemožné, po jejich dopadu Alenina zadnice ještě více zčervenala. Když Alena odpočítala:

„Devět“, zeptal jsem se jí, jestli se nespletla.

Zkoprněla hrůzou a dala se do zoufalého pláče. To už snad musely být její poslední slzičky. Přetáhl jsem jí metlou přes zadek naposled a řekl za ní:

„Deset“.

Opět jsem ji otočil tváři k sobě, zvedl jí prstem bradu a ještě s metlou v ruce jsem se jí zeptal:

„Chceš si ještě někdy přijít pro lék?“

„Ne, prosím, už nikdy ne!!!!“

„Budeš svou paní poslouchat?“.

Zakývala horlivě hlavou. Rozvázal jsem jí ruce a nařídil, aby se oblékla. Třesoucíma se rukama si oblékla sukni a vzápětí si je pod ní strčila a hladila si zadeček. Ještě jednou jsem jí prstem zdvihnul bradu.

„Až se vrátíme do pokoje, odprosíš svou paní a slíbíš, že budeš nejposlušnější služka ve městě“, nařídil jsem jí.

Opět horlivě zakývala hlavou. Cestou zpět jsem se jí ještě zeptal, proč chtěla utéci, když jsem jí vedl na dvůr.

„Vlasta mi řekla, jak byla bita, a že i mně asi nařežeš.“

„Jak vidíš, nemýlila se. A teď dostane na zadeček také“, řekl jsem a otevřel dveře do pokoje.

Alena se vrhla před svou paní na kolena, začala jí líbat ruce a když jí prosila o odpuštění, dala se opět do pláče. Ta nevěřila svým očím. A když Alena slibovala, že bude na slovo poslouchat, jen ať už jí sem víckrát neposílá, zeptala se mne:

„Jak si to dokázal?“

„Mám svůj lék“, řekl jsem a požádal jsem dámy, jestli bych si mohl chvilku popovídat s Vlastou. Vlasta zbledla, ale poslušně se mnou odešla do kuchyně. Když jsem se posadil na židli a ukázal na klín, s pláčem se mi na něj položila. Věděla, proč jí chci nasekat na zadek. Když jsem jí vyhrnul sukni, zoufalým hlasem si postěžovala:

„Já jsem nevěděla, že Aleně nemám říkat, že bude asi bita!“

Měla pravdu. Zakryl jsem jí zadeček a posadil si jí na klín. Utřel jsem jí slzičky, usmál se na ní a pohladil jí. Když jsem se začal omlouvat, objala mě a zavřela mi ústa polibkem. A když v noci přišla za mnou do mého pokojíku, sice jsem jí také hned vyhrnul sukni, jenže tentokrát z úplně jiného důvodu.

Asi za týden přišla paní Aleny opět na návštěvu. Doprovázel jí manžel, který, jak jsem pochopil, byl váženým členem městské rady. Oba vlastně přišli za mnou i když hlavní slovo měla Alenina paní. Řekli mi, že když před několika lety zemřel kat, město už nenašlo nového. Když bylo třeba někoho popravit, zaplatili katovi ze sousedního města, za trestání povětrných a cizoložných žen ale platit nechtěli. A ty, protože jim nehrozil veřejný výprask, byly stále nestoudnější. Alespoň tak se to zdálo Alenině paní; její manžel skoro nic neřekl. A protože se jim Alena přiznala, jak jsem jí „léčil“, přišli mi nabídnout (městská rada to určitě schválí), pronájem domku po katovi s malým políčkem za městskými hradbami. Já bych za to tu a tam na pranýři zmrskal zadnice některým ženám, „které to potřebují jako sůl“, jak prohlásila Alenina paní, která už zřejmě věděla, čí zadnice budou vystaveny na pranýři nejdřív. To se mi líbilo. Měl bych svůj vlastní domek a práci, která se mě čím dál, tím víc líbila. Souhlasil jsem a za necelý týden se stěhoval. Vdova s Vlastou mi pomohly domek uklidit (Vlasta pomáhala někdy i dlouho do noci). Tak, jako můj předchůdce, dostal jsem i já od města statného býčka; na co, to jsem pochopil, až když jsem zjistil, že skoro všechny biče, důtky a řemeny jsou zpuchřelé a musel si udělat nové. A hned příští pátek mě přivedli tři krásné dívky, které se chovaly tak nestoudně, že bylo třeba, abych je v neděli na pranýři naučil slušnému chování. Zavřel jsem je do cely, která byla součástí domku, a protože v ní měly zůstat až do neděle, požádal jsem Vlastu, jestli by, než si seženu hospodyni, pro ně něco neuvařila. Vlasta se urazila. Jednak doufala, že si jako hospodyni vezmu jí, a také si uvědomila, že jsem se vlastně stal katem, a už se mnou nechtěla nic mít. A tak si holky musely uvařit sami a když jsem pochopil, že z výprasku, který v neděli dostanou, si moc nedělají, protože to je riziko jejich povolání, brzy jsme se spřátelili a sobota nám příjemně utekla, zvláště když jsem se jim musel podívat pod sukně, abych věděl, jak jim je budu na pranýři vysvlékat. Holky věděly, že jim musím nařezat pořádně, protože všichni očekávají, že budou mít rudé zadnice a budou zoufale naříkat, jak moc to bolí. Jen mě prosily, abych to udělal tak, aby stopy po výprasku brzy zmizely. Se zjizvenou zadnicí by se neuživily. To se lehko slíbilo, jenže jak to udělat, to jsem nevěděl. Pak jsem si ale vzpomněl, že když můj pán trestal služky prutem, na jejich zadnicích byly ještě vidět podlitiny, když dostávaly další výprask za týden. A když jednou zmrskal služku bičem, jizvy jí už na zadku zůstaly. Po šlehání metlou zrudlý zadek brzy opět zbledl. Takže si musím udělat pořádné metly, abych diváky, kterých přijde určitě hodně, protože podobnou zábavu už dlouho neměli, nezklamal. V neděli ráno jsem brzy vstal a přidělal z každé strany k sloupu na pranýři ve výši hlavy dlouhý trám, aby se děvčata vedle sebe netlačila. Doprostřed a na obou krajích jsem měl připravené kruhy, ke kterým jim přivážu ruce. A protože metly mi holky pomohly udělat už včera, šel jsem jen zkontrolovat, jestli jsou dámy připraveny. Byly. Tkanice na sukních měly přešité dozadu, takže bude stačit jen za ně zatáhnout, a jejich překrásné zadečky si budou moci všichni prohlédnout. A když se blížila desátá hodina, svázal jsem jim ruce za zády, metly vzal do levé ruky, karabáč do pravé a pomalu kráčel za nimi na náměstí. Občas jsem lehce některou z nich přetáhl karabáčem přes stehna; podle jejich výkřiku to vypadalo, že jsem na ně velice přísný, ale moc jim to neublížilo. Když jsme došli na pranýř, jednu po druhé jsem připoutal k trámu. Pak jsem jim rozvázal tkanice na sukních, které hned spadly na zem a odhalily jejich zadečky. Dívky tak, jak slíbily, začaly naříkat. Na nic jsem nečekal, vzal metlu a začal mrskat první z nich. Metla svištěla vzduchem, dívka hlasitě naříkala a diváci se zdáli být spokojeni. Když metla dopadla na zadek nezbedné dívky podesáté, přestal jsem šlehat. Dívka byla překvapená; měla jich dostat pětadvacet: já jsem ale nevěřil, že by dokázala celou dobu věrohodně předstírat, že jí to opravdu moc a moc bolí. Tak jsem přešel k druhé dívce a i té vysázel na zadek deset. Pak i třetí dostala deset metlou na holou. To ale nebyl ani zdaleka konec. Po krátké přestávce, kdy jsem si pečlivě vybíral novou metlu, jsem opět začal šlehat zadnici první dívce. Ta už nemusela nářek předstírat. Opuchlý zadeček po první části výprasku jí teď bolel čím dál, tím víc. A zase jich dostala jen deset. Stejně byly bity i ostatní dívky. To se divákům, co se přišli podívat na trestání neřestných žen, moc líbilo. A aby si mohly jejich zadečky dosyta prohlédnout, posadil jsem se a zapálil si dýmku. Dívky už naříkat nepřestaly. Zadnice je svrběly a nemohly si je ani pohladit. Kroutily s nimi na pranýři k obveselení diváků. Přítomným mužům se velice líbily, ženy zase měli radost, že na ně dostávají výprask. Posledních pět jsem dal dívkám postupně. Obcházel jsem pranýř, a šlehal je jednu po druhé. To už otáčely hlavy a z uplakaných očí jim čišela nenávist. Však se také hned, jak jsem je odvedl zpět do jejich cely, na mě vrhly a tloukly mě svými drobnými pěstmi. Vysloužily si ale jen další výprask, protože jsem všem ještě na jejich rudé zadnice naplácal. Když pak večer odcházely, měl jsem jistotu, že se nikde nebudou chlubit, že je to vůbec nebolelo, a protože ve městě bylo takových dívek víc, nebude dlouho trvat, a seznámím jejich zadečky s metlou všechny.

V pondělí brzy ráno mě probudilo klepání na dveře. Když jsem otevřel, podávala mi uplakaná mladá dívka stříbrný peníz. Její paní jí za mnou poslala, abych jí dal výprask. Pochopil jsem, že i když většina mužů trestá své ženy, dcery a služky doma, osamělé ženy o tuto službu budou žádat mně. Alenina paní zřejmě všem svým přítelkyním řekla, jak to s neposlušnými holkami umím. Zeptal jsem se dívky, proč má být bita a ona se mezi vzlyky přiznala, že byla včera se svým mládencem a vrátila se domů až ráno. Bylo mi jí sice líto, ale nasekal jsem jí na zadek pořádně. Když hlasitě vzlykajíc opouštěla domek, dal jsem se do práce. Vytáhl z komory lavici, na které jeho předchůdce mrskal ženám zadnice, utřel z ní prach a vyměnil zpuchřelé řemeny, kterými se k ní nezbednice poutaly. Na půdě jsem našel starou deku, sroloval jí a položil jí doprostřed lavice, aby dívky, které na ní ulehnou, měly zadečky pěkně vyšpulené. Prohlédl jsem si biče a důtky, a když jsem z nich skoro všechny vyhodil, vzpomněl jsem si na býčka a dovedl ho řezníkovi. Býčka hned porazili a jeho jsem kůži zanesl k sedláři. A za několik dní jsem měl zbrusu nové biče, důtky a řemeny. Právě včas. V sobotu mi přivedli ženu vysloužilého vojáka, který přišel v bitvě o pravou ruku. Přesto, že se jí dařilo dobře, podváděla ho, s kým se dalo, a tak jsem jí měl v neděli na pranýři veřejně zmrskat zadek. Žena to byla opravdu nestoudná; pokusila se mě svést a brzy se mi zprotivila. Ta tedy bude bita opravdu pořádně! A protože Vlasta už za mnou dlouho nepřišla, poručil jsem jí, ať v domku uklidí. Ta nebyla zvyklá dělat ani doma, a tak odmítla a spílala mi. Nevěděl jsem, co mám dělat. Kdybych jí nařezal, bylo by na pranýři poznat, že už jednou na zadek dostala, a to jsem nechtěl. Musel jsem s úklidem počkat, až se zítra vrátíme z náměstí.

Ráno jsem si vzal pěkné nové důtky; těmi jí pořádně zmrskám zadek. Protože i dnes jsem chtěl, aby to byla pěkná podívaná, i jí jsem svázal ruce za zády, a k pranýři jí popoháněl bičem. Tak pěkný zadek, jako dívky minulý týden neměla, ale i tak se všem líbilo, jak jeho barvu mění důtky. Úplně všem ale ne, v první řadě stál jednoruký muž ve staré uniformě, a protože jsem v jeho očích viděl slzy, zřejmě svou ženu litoval.

Když jsme se vrátily po výprasku do domku, opět jsem ženě poručil, aby uklidila. Tentokrát neprotestovala. Když si pro ní manžel přišel, klečela na kolenou a drhla podlahu. Starý voják se nestačil divit. To doma nikdy nedělala. Zmrskat na pranýři jí nechal on, protože sám by to jednou rukou nesvedl, pořád jí ale litoval, Řekl jsem mu, že si to zasloužila.

„Zasloužila, “ řekl starý voják, „ale je to hanba, že to muselo vidět celé město.“

„Kdybys se rozhodl, že bude potřeba jí nařezat zase, přiveď jí ke mně. Budeme o tom vědět jen my dva, a ona to jistě nikomu nepoví.“

Starý voják mě děkoval, a se smutkem v očích řekl, že určitě brzy přijde.

Protože stále ke mně posílaly hospodyně své služky, abych je potrestal, nedivil jsem se, když za mnou přišla mladičká dívka se starší ženou. Holka asi zlobila a má být bita, myslel jsem si. Jenže mladá slečna přivedla svou chůvu.

„Pořádně jí nařež“, řekla, a podala mi peníz.

Zkoprněl jsem úžasem. Chůva stála s hlavou sklopenou k zemi a na tvářích zrudlými hanbou se jí zaleskla slza. Otevřel jsem skříň a vyndal z ní pěkný řemen. Dívce zajiskřily oči radostí. Jenže jen na chvilku. Vzápětí už ležela přehnutá přes moje koleno a na její obnaženou zadnici se sypaly rány řemenem. Nejprve ječela zlostí, pak bolestí a nakonec už jen tiše prosila. Výprask dostala pořádný a když jsem jí pustil, s pláčem rychle utekla. Podíval jsem se na její chůvu. Děkovala mi, ale stále se tvářila smutně. Vrátit se za svou schovankou nemohla. Zeptal jsem se jí, jestli by mi nechtěla dělat hospodyni. Byla ráda a už u mě zůstala.

Jednoruký voják přivedl svou ženu za necelý měsíc. Přestože věděla, co jí čeká, tvářila se vzpurně. Přišla s ním jen proto, že jí pohrozil, že jinak bude bita zase na pranýři. A když jsem jí připoutával k lavici, vysmívala se manželovi, že je takový budižkničemu, že jí sám ani nařezat nedokáže. Dostal jsem zlost. Obnažil jsem jí zadnici, vzal pěknou lískovou hůl a podal jí jejímu manželovi. A ten hned dokázal, že se dokáže pořádně ohánět i jednou rukou. Nařezal jí tak, že domů jsem mu jí musel pomoci odvést na káře. A pak jí ke mně přiváděl skoro každý týden. To už se vzpurně nechovala, naopak. Pokorně si lehala na lavici a plačíc prosila, ať jí muž odpustí. Výprask už ale nikdy nedostala takový, jako poprvé. Stávala se z ní poslušná manželka.

Hospodyně se o mě dobře starala, ale stále jsem nenašel dívku, která by se mohla stát mojí ženou. Hodná děvčata se mi zdaleka vyhýbala a o ty, s kterými jsem přicházel do styku, jsem nestál. I když některé z nich měly velice pěkné zadečky… Když jsem zase jednou zvedal sukni ženě jednorukého vojáka, která měla dostat od manžela svůj obvyklý výprask, přivedla hospodyně za mnou dívku s malinkým dítětem v náruči. Karolína! Chtěl jsem jí dát najevo, že mám radost, že jí zase vidím, jenže zrovna v tom okamžiku začal voják svojí ženu vyplácet a její nářek Karolínu natolik vyděsil, že se dala do pláče také. Odvedl jsem jí na dvůr, a zeptal se jí, proč za mnou přišla. Rozplakala se ještě víc a mezi vzlyky mi řekla, že jí za mnou poslal její pán. Pochopil jsem. Dítě nemá otce, a Karolína má být za to ode mne na pranýři bita. Řekl jsem hospodyni, ať jí odvede do cely, ve které čekaly nezbedné dívky do neděle, kdy jim byly na pranýři zmrskány obnažené zadečky, když se holčička rozplakala také. Karolína jí začala utírat slzičky a já jsem na její tváři uviděl pihu. Zrovna takovou, jako mám já. Chtěl jsem vzít Karolínu do náruče a říct jí, ať se nebojí, že bita nebude, že zajdu za jejím pánem, a řeknu mu, že dítě je moje a že si jí vezmu za ženu, ale najednou jsem dostal zlost, že mi nic neřekla, a nechal jsem jí odejít s hospodyní. Celou noc jsem přemýšlel. Bude mně chtít? Hned ráno jsem šel za jejím pánem. Když jsem mu řekl, že dítě je moje, rozesmál se a zeptal se, co chci udělat. Když jsem mu to řekl, souhlasil.

V neděli jsem Karolínu vzbudil brzy ráno a šel s ní nařezat proutky na metlu, kterou bude bita. Pak jsem jí, tak jako všem dívkám, kterým jsem na pranýři našlehal na zadečky, svázal ruce za zády a odvedl na náměstí. Když jsem jí připoutal ruce ke kůlu, rozvázal jsem tkanici na sukni a nechal jí spadnout na zem. Karolínina bělostná zadnice se třásla strachy a mě bylo ubohé dívky najednou líto. Jenže odpustit jsem jí to nemohl. Dostala výprask, jako ostatní. Když metla zasvištěla vzduchem naposled, uvolnil jsem jí ruce a nechal jí obléknout sukni. A pak, k překvapení všech, místo abych jí opět svázal, vzal jsem jí za ruku a odvedl do kostela. Karolína nic netušila ani když jsem jí přinutil pokleknout před oltářem. Teprve až po příchodu faráře se její slzy bolesti změnily v slzy štěstí. A nebyla by to ona, kdyby mi v okamžiku, když říkala své ano, nestoupla na nohu. Ale na to, kdo bude doma pánem, to nemělo žádný vliv. Ani ne za týden jí o tom přesvědčilo pleskání mého řemene, dopadajícího na její obnaženou zadnici.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.6 / 5. Počet hlasů: 7

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *