|

Povídka „Reformy 2. část“

Tato povídka je pokračováním povídky Reformy.

Na počátku 18.ho století uskutečnil Ruský car Petr Veliký ve své říši celou řadu reforem. Jednou z nich bylo i vydání právoplatného dekretu, který by byl současnou mluvou patrně nazván PRAVIDLA SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ. Text byl jakýmsi souborem všeobecných etických norem, platných pro celou společnost. Korigoval i podobu partnerských a rodinných vztahů. Mj. se zde uvádělo, že je nepraktické a tedy společensky nevhodné užívat k bití manželek a žen těžkých kovových předmětů, potažmo bít do hlavy a do obličeje…

Vojsko kozácké se radovalo z vítězství nesmírného a zahnání nepřítele pohanského. Ataman Vasilij měl ale starosti. V opilosti rozdal kořist, která po právu patřila plukovníku Juryjovi, a to byl sice důstojník nevídaně mladý, ale taky neslýchaně krutý. Sem tam se špitlo cosi o tom, že Juryjovu otci prý kdysi ukradli svěřené stádo koní a ten pak zemřel ve vězení pro dlužníky. Mladý Tuchaněv je od té doby horší, než tisíc katů a to hlavně na cikány jakési, které starý Tuchaněv do poslední chvíle z krádeže obviňoval. A tenhle ukrutník teď bude po právu chtít od atamana své dva hřebce… A vtom se Vasilovi vyloupl v hlavě nápad jako kulka do ručnice! „Když ne koně, tak kobylky!“ A jako jelen vyběhl od prázdné ohrady rozdaných yvířat. Hned byl ve stanu atamana Ivana, ne nadarmo přezdívaného Karbanič. „Boh těbě dobré, bratře! Máš eště zajaté ty cikány, co v nepřátelském táboře pohanům hráli? Že máš?!! Hujajá! Tož daj tři jejich děvčata, nebo zaplať dluh z karet!“ Ivan, lakomec, sice na oko do knírů brblal a smlouval, v duchu byl ale přitom rád, že nemusí dávat tolary. A tak si Vasilij z jeho zajatecké klece přece jen jednu snědou černovlásku v dlouhých sukních a pestrobarevných šátcích na provaze odvlekl. Nebylo to ovšem jen tak. Křiku, vřískotu, nářku a ran při tom bylo dost a dost. Tlupa vajdy Vranka Koniba, třeba zajatá, nechtěla Jolanu, tak se dívka jmenovala, dát, ač to bylo ven z otrockých klecí a dívčina taky dělala jako pominutá. Pěkných pár ran holemi, řetězy a obušky museli Ivanovi semeni zasadit. Jakmile ale osmnáctiletá dívčina zjistila, že ji ten chachar nevleče na kůl, ale do atamanského stanu, zklidnila se, ztichla a najednou byla jako ovečka. Vasil ve stanu přehodil provaz přes vysokou tyč a holku vytáhl, že se celá vypjatá a jak strunka natažená jen tak-tak držela na propjatých špičičkách bosých nohou. Přesto se černýma očiskama už rozhlížela a počítala. Že ji nečeká smrt už věděla a v ostatním si věřila. Prostě bude nějaký čásek ukazovat pánu bohu zpod vyhrnuté sukně holá kolena, nebo bosé paty a – pak uteče. Nebude to tak ostatně poprvé, a třeba dokáže pomoct i zbytku tlupy… Tak to v duchu vypočítala-a už zkoušela házet po atamanovi ohnivými pohledy i dojímavými vzdechy. Jenže vtom se cípy stanu rozhrnuly a objevil Juryj. „Vítej, vítej, bratře plukovníku! Pojď, posaď se a medoviny popij! Tys věru vzácný host!“ Brebentil kozák a v duchu trnul – i jásal. Moc dobře si všiml, jak plukovník loupl po Jolaně očima, ledva ji uhlídal a viděl taky, že i cikánka až zatajila dech, když důstojníka spatřila. Nebylo se ani moc co divit. Jolana byla moc pěkně rostlá krasavička s líbeznou tvářičkou a Juryj byl nejen mladý, ale i vysoký, štíhlý, statný mládenec, s hladce oholenou a přímo cherubínsky krásnou lící. Ataman se v duchu chechtal, když viděl, jak se holka i přes své vytažení, při plukovníkově shlédnutí zhoupla v bocích, až přešlápla. Hlavou jí přitom samy od sebe bleskly myšlenky, které docela přejinačily pomyšlení na vyhrnuté sukně. „Naši věc hned vyřídíme!“ Vsadil Vasilij všechno na jednu kartu. „Ale nejdřív mi promiň, musím něco spravit s touhle pohankou!“ Ukázal na cikánku a už sahal po šavli. Ta se rozječela, jakoby měla s atamanem smluveno. „Nééééé! Nééééé! Milost! Slitování! Při Ježušu křižatémúúú…!“ „Počkej.“ Nezklamal zdánlivě Juryj. „Co provedla?“ „Pohanům nepřátelským sloužila a já smrt všem takovým, co dostanu, přísahal!“ „Mlády pane spaste ňa! Spaste ňááááá! Pro lásku božííí! Pro vděčnost věčnóóó!“ Dávala o sobě dívka vědět, až se rozléhalo a mrskala se přitom, až se jí jediná košilka vylezla ze sukní a ty jí všechny vlály až nad boky. „Hm. Co kdybys mi ji dal?“

Nadhodil Tuchaněv a bylo s podivem, že nebylo slyšet tu ránu, jak Vasilovi spadl kámen ze srdce. „ Jen tak? Proti svaté přísaze?“ Rozdurdil se na oko. „Ne jen tak, Vasile!“ Usmál se mládenec. „Ne jen tak, ale za ty koně, cos mi je hlídal a přitom daroval carovým střelcům!“ A PRÁSK!, bacil plukovník kozáka pěstí, že ten si vlastní krví pád podplivnul, jak tváří na zem dopadnul. Plukovník se zatím už bez zájmu o něj otočil, uťal svou šavlí poutací lano u samé tyče a už si dívku vlekl k vlastnímu táboru. Ta nezaváhala ani na okamžik, rychle jeho krok docupitala, co šlo se přimkla a spustila. „Nebudeš litovat pane! Nebudeš! Šikovná jsem jako veverka! Mrštná jako ještěrka, pružná jako užovka a…“ Zvlášť se přivinula, holým bříškem otřela „…a vlhká jako žabička!“ Vzdychla horce, div že se Juryjovi skráň nevznítila. Ten se jen uhlédl a maličko pousmál, že jí až horkem projelo od plic až do rozkroku. Chudinka netušila, co všechno čeká… ale měla se dozvědět.

Zvenčí zprvu viděla rozlehlé, ohrazené stavení, spíš tvrz než tábor, a libovala si, že jizby budou jistojistě teplé a lože široké, možná i s medvědinou, která na holé kůži moc krásně lechtá.

Nejdřív šlo všechno líp, než čekala. Pevné jizby byly nejen teplé, ale také plné koberců i kožešin a první co tu zažila bylo, že dostala krásné nové šaty a volná směla usednout k pánovu prostřenému stolu! V duchu si umínila, že kdyby měla ďáblu duší platit, tohohle pána si udrží. Jenomže když upíjela rudého, rozletěly se dveře, a dovnitř vpadl kněz.

„HA!“ Rozkřikl se vousatý pop, s krucifixem a holí v rukách.

„Zde ta slota pekelná!“ Ukazoval na ni, div křížem nezažehnával. „Pryč s tou čertovinou! Nepříteli od bojarů donášela! Poznali jí na cestě od Karbaniče!! Vydej ji pane!!! Ostrý kůl a smolná hranice pod ním už spravedlnost zjednají!“ Plkal vousáč, navlečený do kněžského hábitu. Juryj od Karbaniče věděl co a jak, však mu Ivan dlužil tucetkrát víc, než atamanovi a tlupu v pěším boji nezajal jen tak, ale Juryj si chtěl hrát. Že Jolana bojarský tábor někdy „navštívila“ bylo jistojisté a to na obvinění stačilo. Snědá kráska zavřískla a po hlavě se vrhla k mládencovým nohám, kterých se chytla jak tonoucí záchrany. Hra začala.

„Nevydám. Patří mi po právu.“ Úlevou skučící Jolana mu div boty neokousala.

„A ty patříš církvi!“ Halekal fanatik a cikánka strachy zaskučela. „Ta mi škodu svévolně nezpůsobí.“ Juryj na to. „Dobrá“, ustoupil váhavě kněz. „Ale beze škody ji jako poslušný věřící potrestat musíš!“ Juryj se zamyslel, Jolana se mu s psíma očima div do rozkroku nevtiskla. „Pane! Pane! Milosť! Ochranu! Všecko, všecičko pěkně udělám! Věrně přistojím! Poslóchat budu! Na slovo! Na – na slovéčko-ve všem! Ve všem-všecičkom! Hnedka! Hnedlička! Vděčnost podržím…!“ „Trest musí být, sic tě odekřtít nechám!“ Křikl pop a to končila legrace.

„Bez zohavení, bez zmrzačení, beze smrti!“ Řekl Juryj pevně. Cikánka fňukla, ale vůčihledně se jí ulevilo.

„Hm. Dobrá, ale podle mne a s mým dohledem!“

Jolana blýskla očkem i úsměvem a košilku porozhrnula.

„Dohled ano, ale způsob budu smět poupravit!“

„Budiž. Takže…!“

Dívka se napjala.

„Sto ran holí!“

Jolana vřískla.

„Hůl je moc!“ Odmávl Juryj pravicí. „Tak lískovkou, ale na holou – a dál už neustoupím, to je moje poslední slovo!“ Dívka zavyla jak vlk za úplňku. „Řekl‘s, ale já dodávám – ne najednou! Po dvaceti každý třetí den, víc ne – a to je zase moje poslední slovo!“ „Platí! Ale tvou vlastní rukou a začít teď hned! – A jestli jednu jedinou ránu ošidíš, tak okamžitě a bez milosti kůl nad hranicí!“

Jolana se Juryjovi rozbrečela do boku jak želva, ale v skrytu duše výskala. Pár lískanců místo kůlu a ohně! Co to je?! Takových bylo! Pěkně to odvříská, pop podruhé nepřijde-a to ona už zaonačí, aby místo druhého pardusu bylo něco jinšího! Juryj zatím vyštěkl pár rozkazů a dva jeho semeni odstavili od stěny síně dlouhou lavici. Otýpčička lískovek stála v koutě pořád. „Jolano!“ Vyskočila. „Sukně dolů!“ Smlouvat se neodvážila, ale s bučkou padla na kolena a stužky, pentle i šňůrky v pase rozvazovala pěkně pomaličku a za táhlého naříkání, sténání a klácení tělem na všechny strany. Košilka se rozvírala, jedna radost. Když povolila třetí z pěti sukní, došla popovi trpělivost. „Vstaň! A dost bylo toho brekotu!“

S brekotem naopak teprv pořádně začala, ale vstala a zbylé sukně svými rozvlněnými boky spíš shoupávala, než sundávala.

Ještě se ve hře na slzavou cudnost zády otočila. Juryj s vojáky se div nerozchechtali.

Konečně sjela k zemi i poslední sukně a zbyla jen košilka akorát pod boky. Dívka se otočila a aby zapůsobila, křížila pravým předloktím poprsí a levou dlaní klín.

„Na lavici!“Ukázal pán maštěnou haluzí. Jolana se zas rozbrečela, ale už se snažila. Lem košilky uchopila, povytáhla, stehýnko za pokleklým kolínkem pěkně povystrčila a s naříkavým bědováním se na lavici natáhla, jak když se taneční had ukládá. Jak na míru jí konce sedáku byly k nataženým dlaním a bosým chodidlům. Semeni přikročili, sevřeli je a přitiskli.

Juryj přistoupil a mrkl na ni. Jolana se div neusmála. Vyšlo jí to! On ji bude šetřit, ona pro popa vřískat a příště bude onačejšího „mrskáníčka“! „Na holou!“ Připomínal kněz a pohodlně se usadil opodál. Cikánka sedinkou div nezavrtěla a hrdlem nezapředla, když jí moloděcova dlaň vyhrnula lem košilky a konečky prstů jí přitom jemňoučce přejely po obnažovaných půlkách. „Mám ho! Teď jen pěkně vřískat, ječet a naříkat!“ Sama ještě mrkla po mládenci a honem udělala mučednicko-kajícnický obličejík na kněze.

Svist – LAJSK!

„RJAUUUUUUUUUUUUUUU!!!!!“ „Ale tohle bolí!“ Jolana zadkem pohodila do výšky a zazmítala se ze strany na stranu tak, že nedržet jí vojáci tak pevně, byla by se z lavice skulila. Ježe oni ji tak pevně drželi… Na zadku jí nabíhal šlinec až hrůza.

Svist – LAJSK!

„RJAAAAAUUUUUUUUUUUUUUU!!!!!“ Pop sice hrozil kůlem při šizení, ale tohle je moc! Na zadnici nabíhalo druhé jelito, posazené na chlup přesně vedle prvního.

Svist – LAJSK!

„JAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUAAAAA!!!!!“ Vždyť on ji nic nešetří! BOLÍ!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

„RJJJIIIIIIAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUAAAAAAAAAA!!!!!!!!!! JAAAAAAAAAA!!

JAAAAAAAAAA!! HRYJAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!

HEEEEEEEEEE-HRJEEEEEEEEEEEUUUUUUUUUUUUUEEEEEEEEEEEEJ!!!!!!!!!!!!“

Při svatej čírtici! To jsou švihancééééé!!! Páááááááááálíííííííííí!!!!!!!!!!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

„RJJJIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIOOOOOOOOOOOOOOOUUUUUUUUVAAAAA!!!!!

HOUVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Co jen mohla se Jolana svíjela, mrskala a řvala, až jí sliny po bradě tekly.

Tomuhle že chtěla podržet? DÁT? NIKDY! Nedá! Kotníky zaklesne! Kopat bude! Kousat! Škrábat! NEDÁ! NIKDY!!! NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Voják si ji obešel, kněz kvůli výhledu taky a lískovka začala konečkem dopadat u druhého boku.

Z kozáků jen lilo, jak museli držet.

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

HYYYRVIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!!!!!!!!!!!!!!!!-HE-HEEEEEEEEEEEEEUUUVEEEEEE!!!!!!!!

DÁ!!!!! Podrží –íííííííííííííííííí!!!!!!!!!!–jak žáááááááááádnááááááááááááááááááááááááááááááááá jinááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!! „AUVAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Přirážet bude! Tisknout! Třeba i zadek nastaví-ííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

JEN UŽ…… „DOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOST!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

Svist – LAJSK!

„RJAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

HEEEUUUVEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

KONEC

Jolaně jen spadly z lavice puštěné ruce i nohy a visely po stranách sedáku jako mrtvé.

Ani nevnímala, jak kněz připomíná, že se za dva dny vrátí, jak ji semeni zvedají, odnášejí a zavírají do pevné komory.

Jako na výsměch tu bylo široké lůžko s medvědinou. Ona ale cítila jen to, že jí zůstala vyhrnutá košile – a za to bohu děkovala.

Její zadek hořel. Zřetelně cítila, jak ho olizují plameny.

„Utéct!“ Pomyslela si roztřeseně, když se trochu probrala. „Utéct!“ S takovou plukovníka nesvede a druhé takové bití…..!!! Celá rozklepaná se tím strachem vyštrachala na nohy a šourala – kulhala se podél stěny k oknu. Dveře ani nezkoušela. Konečně se k oknu doplouhala a vyhlédla. Litovala nadosmrti. Nevadily ani tak pevné mříže, ale pláň za ní nesla pravý lán kůlů – s její tlupou.

Byli tam všichni. Úplně. A docela vpředu, přímo proti oknu, jejich vajda – její dědeček.

A před ním, s rukama za zády,- Juryj.

„Mám tě, Vranko, mám!“ Pronášel tak hlasitě, že slyšela i ona. A nejhorší bylo to, když poznala, že slyší a rozumí taky dědeček, třebas jeho tělem poškubávaly křeče smrtelné bolesti.

„Po všech těch letech se za otce konečně pomstím, Vranko Konibe! A víš ty, co je nejhezčí? Že tě tu teď do pekla posílám s tím, že mám tvou jedinou vnučku! A VÍŠ TY, ČÍM JI ZA TEBOU BUDU PĚKNĚ POMALOUČKU POSÍLAT??!!! LÍSKOVOU HOLÍ!!!!!

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3.3 / 5. Počet hlasů: 4

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *