|

Povídka “Ústav pro krátkodobý výkon trestu”

Prolog
Před lety byly v rámci jedné velmi halasné reformy českého vězeňství zřízeny tzv. Ústavy pro výkon krátkodobých a víkendových trestů odnětí svobody podle skandinávského vzoru. V podstatě šlo o ubytovací zařízení s velmi mírným režimem, jejichž správu měly obstarávat různé nadace a jiné neziskové organizace. Předpokládalo se, že vynaložené režijní náklady bude těmto organizacím z větší části hradit stát a z menší části sami odsouzení. Ústavy byly určeny i pro přestupce, kteří dobrovolně upřednostnili několik odpolední a nocí v novodobé šatlavě před povinností zaplatit peněžitý trest.

Zákon o Ústavech pro krátkodobé tresty však platil jen velmi krátce, neboť jej v podstatném rozsahu zrušil Ústavní soud a celá bublina „skandinávské“ reformy tak záhy splaskla. Jelikož však zákon nebyl zrušen zcela (ohledně přestupců platil i nadále), nemohla být šmahem zrušena už existující vězeňská zařízení. Počítalo se, že v důsledku nastalých změn postupně jeden ústav za druhým ukončí svou činnost a vznik nových se nepovolí. Přesně tak se i dělo, ale dokud některé ústavy existovaly, existovala i povinnost státu dotovat jejich provoz. Našli se i takoví chytráci, kteří pod pláštíkem Ústavu provozovali skrytou ubytovací a hotelovou činnost, kterou jim z kapes daňových poplatníků dotoval stát. Ústavy se však ke smůle vypečených podvodníčků nenacházely v atraktivních lokalitách, a tak i ty postupně zanikaly. Paradoxně ve zvlášť odlehlých a chudých koutech vlasti jich několik dál přežívalo. I malá dotace státu byla dar z nebes.
Ústav pro výkon krátkodobých a víkendových trestů, který jako jeden z mála ještě nezanikl, byl i Zámeček nacházející se v drsné krajině Nízkého Jeseníku. Bývalé Sudety i po více než půlstoletí zůstaly jen řídce osídlené. Zámeček stál v bohem zapomenutém místě i přes fakt, že v církevní restituci připadl ženskému řeholnímu řádu. I když jako oficiální klášter nesloužil, několik řádových sester v něm bydlelo a staralo se o jeho údržbu. V zoufalé snaze získat prostředky alespoň na plyn a na otop na zimu využily jeptišky šance a zřídily církevní nadaci, jejímž účelem bylo provozování Ústavu pro odsouzené ženy. Ve snaze zachránit zdroj státních dotací rozdával obecní úřad místním lesním dělnicím a nezaměstnaným ženám pokuty zákon nezákon. Neprotestovala žádná. Víkend v Zámečku se vyplatil všem. O dotaci se podělil Ústav, obecní úřad a pár desetikorun zbylo i na „potrestanou“. Druhým zdrojem byly turistky, které občas zbloudily z vyznačených tras a neměly kde přespat. Nikdo v širokém okolí zásadně přístřeší neposkytoval. Jediným ubytovacím zařízením byl Zámeček. Turistkám nezbývalo, než se nechat ryze formálně „postihnout“ za fiktivní přestupek, za což získaly několikadenní pobyt v Zámečku na účet státu i s polopenzí.
Idylka skončila před rokem, kdy dorazila na Zámeček přepadová ministerská kontrola. Zděšení řádových sester bylo veliké. Už se viděly v jiném než řádovém hábitu, ale kromě nedostatku, že v čele Ústavu není osoba, která má předepsanou odbornou způsobilost, a také chybějícího předepsaného minimálního počtu příslušníků ostrahy ministerská kontrola nic jiného nevytkla. Dokonce i zajistila promptně sama nápravu. Manažerem nadace a zároveň pověřeným ředitelem ústavu se stal nedávno penzionovaný vězeňský psycholog a psychiatr, který si sebou přivezl i dva výchovné pracovníky, rovněž v důchodu, kteří se měli alespoň formálně starat o ostrahu. Novopečený manažer se ujal díky své aprobaci všech možných funkcí od ředitele, pedagoga, vychovatele až po vězeňského lékaře. Od té chvíle se klima Zámečku změnilo a z levné ubytovny se opět stalo zařízení pro výkon trestu, byť pouze skandinávského typu.

Kapitola I.

Hanka V. věděla, že ne všechno, co by si přála v životě aspoň jednou prožít, se stane. Přitom by se zdálo, že má všechno na dosah, a její možnosti jsou téměř neomezené. Široké okolí, muži i ženy, ji považovalo za mimořádně krásnou. Sám slovutný ing. Z. ji před rokem přemlouval, aby se zúčastnila soutěže o královnu krásy – postup nejméně do finále by prý měla zaručený. Při dnešním boomu po přírodních blondýnách by ji mohla o korunku vítězství připravit jen kaštanová barva vlasů. Kromě magických devadesát šedesát devadesát a metru sedmdesáti šesti centimetrů výšky ji pánbíček nadělil i 135 bodů IQ, a to vše přikořenil výtvarným a hudebním nadáním. V jejích necelých dvaceti letech byla pro ni brána do nebe vyvolených doširoka otevřena. V zábavním průmyslu nebo ve světě módy by už v onom ráji několik měsíců mohla být, ale Hanka se sebevědomě rozhodla, že vsadí na jiné své přednosti než ideální míry svých ňader a boků a pevného plochého bříška. Začala studovat práva, k tomu brala u profesorky hodiny klavíru a k dokonalé angličtině a francouzštině se snažila naučit i španělštinu. V druhém semestru práv začala pracovat pro významnou reklamní agenturu a právě v ní viděla svou budoucnost. Jediné dilema, před kterým stála, bylo, zda přejde na dálkovou formu studia práv a vzdá se svého oblíbeného klavíru. A muži? Někdy měla pocit, že je na tom hůře, než kdyby byla jen obyčejnou průměrnou holkou. Ti, o které by třeba i stála, se jí báli. Sebevědomé zlaté hochy zase nemusela ona. Pak tu byli vítězové privatizace, kterým ke všemu luxusu chyběla atraktivní, o třicet let mladší manželka. Její pečlivě tajený feminismus jí nedovolil na takovou cestu do ráje ani pomyslet. Pozvánku si chtěla vybojovat sama. Exkluzivní, sebevědomá, na své emancipaci si zakládající a zoufale nedostupná. Přesně takovou ji všichni znali.
Nikoho by ani ve snu nenapadlo, jaká je její druhá skrytá tvář. Hančiny erotické představy byly na hony vzdáleny blýskavému světu, ke kterému tak rychle směřovala. V nich nevystupovala jako mladá úspěšná suverénka, ale jako turistka, zatýkaná kdesi v zapadlé cizině dvojicí nějakých domorodých policistů. Pod hrozbou napřažené zbraně má ruce zdviženy vysoko nad hlavou, zatímco druhý z policistů za ní jí neomaleně provádí osobní prohlídku. Jindy se zase ocitne ve vězení s režimem, který by se Amnesty International rozhodně nezamlouval. V snových představách nikdy nebyl ohrožován její život nebo zdraví, zato její ženská nedotknutelnost vždy dostala na frak. Podstupovala svlékací situace často za asistence celého vězeňského sboru. Její vzpínající se bílé tělíčko bývalo nekompromisně hněteno silnými, opálenými prackami dozorců, v jejichž temně hnědých očích však ani na okamžik nemizel bezmezný obdiv ke kráse znásilňované vězeňkyně…
Na začátku prvního semestru měla možnost zúčastnit se exkurze do vazební věznice. V paměti ji zůstal odporný naftalinový pach, šedivé tváře vězňů, vlhké horko linoucí se z ústavní prádelny a chronický nedostatek prostoru. Po pár metrech vždy následovala nějaká stěna, dveře nebo mříž. Měla pocit, že se nemůže ani pořádně nadechnout. Dobře si byla vědoma, že při autoerotice ve vaně provoněné koupelovou pěnou snila o něčem, co ve skutečnosti neexistovalo. Ve skutečnosti se děsila situace, že by se někdy opravdu dostala do situace, kdy by jí reálně hrozilo znásilnění. Rozuměla hrůze rukojmích někde v díře uprostřed pouště strachujících se o svou holou existenci. Její vězeňské sny nikdy neměly opustit hájemství fantazie. Opravdu ne všechno, co by si přála prožít, bylo uskutečnitelné. Její třináctá komnata měla navždy zůstat zavřená.
Na začátku druhého semestru se přestěhovala z kolejí do zbrusu nového bytečku s velkou terasou na jih. Zároveň velkomyslně nabídla výhodný podnájem Květce a Zdence, se kterými předtím sdílela třílůžkový kolejní pokojík. Docela si na jejich společnost zvykla a chtěla si tak co nejvíce zachovat kontakt s veselým studentským životem. Byly to obyčejné holky, takové chytré nenápadné myšky. Nijak hezké, ale ani ošklivé. Obě se angažovaly v hnutí Zelených a každý týden vyjížděly kamsi do přírody zachraňovat žáby lezoucí přes silnici pro motorová vozidla, nebo endemické brouky před staviteli dálnice na Rozvadov. Čas od času na několik dní vyrážely kamsi až na severní Moravu chránit hnízda vzácných dravců před pytláky a v létě pomáhat s opravou hradu Sovín, který dříve náležel nějakému německému řádu. „A proboha, kde tam vůbec v těch pustinách spíte?“ zeptala se jich, když si zrovna nad rozloženou mapou zakreslovaly hnízda vzácných sokolů stěhovavých. Zelenou barvu lesa jen občas střídaly malé černé čtverečky samot a hájenek.
„To by ses divila. Máme se skoro tak dobře jako v pětihvězdičkovém Puppu. Říká ti něco Zámeček? Je to nejlevnější hotel na světě. Za ubytování nezaplatíš nic a ještě máš plnou penzi zadarmo.“
Informace si žádala bližší vysvětlení. Zatímco jí obě holky zevrubně vysvětlovaly, jak to na Zámečku chodí, Hanka cítila, jak jí srdce tluče stále rychleji. „Něco takového fakt existuje?“
„Fakt jo. Však děláš práva, můžeš si to najít v zákoně. Ve skutečnosti o žádný trest nejde. Pět jeptišek tě obskakuje při snídani, pak máme až do večera ‚vycházku‘ a večer tě obskakují zase při večeři. Takový trest by si dala líbit každá. Takhle se, milá Haničko, dojí stát..“
Od té chvíle myslela Hanka na Zámeček kdesi v zapadlém koutě Moravy stále častěji. Ve sbírce zákonů zjistila, že Ústavy pro krátkodobý výkon trestu skutečně existují, i když svůj význam vlastně ztratily a umírají na úbytě. Zámeček se svou vězeňsky snovou atmosférou ji začal přitahovat jako magnetická hora. Občas navštěvovala starší sestru, která se přivdala do Ostravy.
„Holky, jedu za ségrou do Ostravy, jestli chcete, vezmu to přes ten váš Sovín.“

Kapitola II.

Cesta stříbrnou Ibizou, kterou si nedávno pořídila, ubíhala rychle. Hanka odhadovala, že díky dálnici jim do cíle zbývala tak hodinka.
„Stále nechápu, kdo vám to vězení jako uloží. Něco přece musíte provést,“ nenápadně se snažila z holek ještě něco vyzvědět.
„To jako určitě. Poprvé se nám to stalo tak, že jsme si rozdělaly stan tam, kde je to prý zakázáno. Nezapomeň, že místní nezaměstnaní z nás žijí. Každej je udavač a největší ras je Obecní úřad v R. Rozdávají tam pokuty jak diví a na Zámečku si zřídili dokonce expozituru. Přestupkem je totiž i zákaz vstupu do areálu Zámečku bez povolení a máš to… Okamžitě se můžeš ubytovat.“ Obě se vesele zasmály. Hanka měla co dělat, aby sledovala provoz.
Za Litovlí se krajina začínala vlnit. Brzy se už probíjely silničkou z obou stran sevřenou příkrými svahy. Serpentinami se dostaly na jakousi náhorní plošinu porostlou hustými lesy. Jen občas potkaly starou stodvacítku nebo dokonce předpotopní embéčko držící pohromadě jen parapsychickými schopnostmi majitele. Zdálo se jí, že ujíždějí proti toku času do minulosti. Pochmurnou náladu zesilovaly opuštěné silážní věže a kravíny dávno zkrachovalého státního statku. Silnička se vnořila se do lesa, který se zdál bez konce.
„Až vyjedeme, budeme v R.,“snažili se ji holky obdarovat optimistickou informací.
Les se neochotně rozestoupil do paseky akorát tak pro pár domků a přilehlé zahrady. Na pokyn děvčat projela osadou bez zastavení. Za vesnicí na hranici lesa se rýsovala v odpoledním slunci poměrně velká budova Zámečku. Zabočila na krátkou příjezdovou cestu k vjezdu do velkého nádvoří. Vjezd tvořila kamenná brána bez vrat. Právě jsem se dopustila přestupku, blesklo jí hlavou. Zastavily na provizorním parkovišti zpevněném jen drobným štěrkem. „Tak, a teď už to půjde samospádem. Jsem zvědavá, co bude dobrého na večeři,“ zahlaholila Květa.
Když ze dveří vyšel podsaditý padesátník, obě kamarádky se na sebe tázavě podívaly. „To jsou nějaké novinky…“
Přesto mu obě vyšly v ústrety. Hanka zůstala v autě a jen pozorovala stále živější debatu. Chlap během hovoru několikrát sjel Hanku ostrým pohledem, až se lehce zachvěla. Když ale rozhovor neustával, chtěla vystoupit a zjistit, co se děje. Květa jí však gestikulací rukou naznačila, ať zůstane ve voze. Řekla něco chlapovi a pak se vrátila k autu.
„Je to nějaký debil. Napařil pokutu i tobě. Radši nelez z auta ven.“
„A nechcete odsud pryč i vy?“ Hance se chvěl hlas.
„Skoro jo, ale co naši sokolíčci? Nějak to přežijeme. Otevři kufr od auta, ať si můžeme vzít tašky.“ Sotva tak učinily, zmáčkla Hanka elektronický zámek a nastartovala motor. Bušení srdce cítila až v krku. Přesto nechtěla holky opustit. Ještě si všechno mohly rozmyslet. Sokolíčci se pro jedno jaro bez jejich ochrany obejdou.
Nerozmyslely se. Rozmluva s chlapem se evidentně chýlila ke konci. Obě zřetelně kývly na souhlas. Rukou ukázal na místo, kde si mají položit tašky. Vzápětí se Hance z toho, co viděla, zatočila hlava. Květka se k ní obrátila a prudce rukou mávala, ať už jede pryč, ale Hanka nemohla. Co viděla, bylo jak vystřižené z jejích snů. Obě se zjevnými rozpaky začaly zvedat ruce nad hlavu. Zřejmě však chlapa špatně pochopily. Červené jak pivoňky daly ruce zase dolů, chopily se tašek a doprovázeny mužem zmizely v útrobách Zámečku.

Holky se vrátily ze severní Moravy evidentně bez jakékoliv fyzické nebo psychické újmy, ale o tom, co zažily, se jim vůbec hovořit nechtělo.
„Tak jak?“ snažila se prolomit Hanka mlčení.
„No trapas. Však jsi to viděla před barákem. Ještěže je ten Zámeček od Prahy tak daleko.“ Upovídanější Květa nakonec Hance všechno vyklopila.
„Představ si, že jsme tam museli chodit i v ústavním úboru.“
„V teplákách??“
„To teda ne. To by se ti parchanti neměli na co dívat. Ale je to jak v tureckým bazaru, leccos se dá usmlouvat. I právo nosit svý hadry, když aspoň uznáš, jak je šprnda smrtelně nebezpečná věc. Například na pronášení motáků. Taky se z ní dá vyrobit prak, kterým bys mohla panu řediteli vystřelit oko. A čím víc jsi k světu, tím jsi nebezpečnější. No sbohem Zámečku, už nikdy více.“
„Bylo to strašný?“ Hanka nedokázala ovládnout chvění v hlase, až se Věrka, zatím jen mlčky poslouchající, zasmála.
„No pro tebe, před kterou se marně plazí největší pracháči země, určitě. Plnit příkazy bachařů na penzi, kterých by ses nedotkla ani klackem, bys nepřežila. I mně to docela štvalo, i když těch pár hodin denně se dalo vydržet. Přes den jsme měly volno a mohly chránit hnízdečka sokolíčků. Nemít tašky v sejfu, vzaly jsme jim roha.“
„A abys věděla. Dostalas pěknou paletu. Ředitel se pořád ptal, jestli pro nás přijedeš. Už ti chystal ubikaci. Představ si tu nebetyčnou drzost! Ježíši, Haničko, ty jsi celá bledá…“ Květka ji chlácholivě vzala kolem ramen. „Fakt ničemu hroznému jsi neunikla. Vidíš, že jsme v pohodě.“

Kapitola III.

Červnové slunce pálilo, jako kdyby zkoušelo generálku na velké prázdniny. Stříbrná Ibiza spokojeně brumlala. Sportovně laděný motor zdolával četné kopečky s rezervou. Vjela do lesního úseku. Údaj venkovní teploty na displeji okamžitě ukázal o několik stupňů méně. Od minula věděla, že po několika kilometrech se les rozestoupí, a pak už uvidí vzadu na horizontu Zámeček. Podle předvolání měla ještě hodinu času.
Pravidelné výzvy ředitele ústavu k zaplacení nesmyslné pokuty nebo nastoupení náhradního víkendového trestu byly směšné. Uložených deset tisíc odpovídalo hranici únosnosti penzionovaného vězeňského lékaře. Její platební karta však měla denní limit padesát tisíc. Mohla si koupit celou slavnou nadaci a sama se stát ředitelkou. Ředitelova úpornost v zasílání výzev jí však čímsi imponovala. Možná už tenkrát na jaře odhalil její pečlivě ukrývanou slabinu a přesnými zásahy rozbíjel hradbu její obrany. Časem se stávaly výzvy řidší a řidší. Když myslela, že to už vzdal, našla ve schránce definitivně poslední úřední pozdrav ze vzdáleného Zámečku. Touha reálně si prožít svůj věčný erotický sen, dřív než ministerstvo definitivně všechny ústavy zruší, zvítězila.
Od holek věděla, co ji čeká. V tašce měla i předepsané oděvní součástky, aby neskončila jako Květka s Věrou v ústavních hadrech odpovídajících buranskému vkusu tří namlsaných vysloužilců. Vyjela z lesa a plynulou jízdou projela liduprázdnou návsí R. Až když spatřila kontury Zámečku, uvědomila si bláznivost celého svého dobrodružství.
Šlápla na brzdu, Ibiza poslušně zastavila. Úzká silnička však nedovolovala jakýkoliv jiný jízdní manévr než cestu vpřed.Vnitřně rozechvělá pokračovala se zařazenou dvojkou pomaličku dál a už bez zastavení zabočila na příjezdovou komunikaci. Když projela bránou, fyzicky cítila, jak z ní rázem spadlo těžké břemeno věčného váhání. V ústrety jí vyšla drobná řádová sestra evidentně šokovaná Hančinou exkluzivitou. Nevěřícně civěla do svých záznamů. Ano, je vskutku Hana V. Hubená jeptiška se úslužně ujala Hančiny tašky a vedla ji po schodech do prvního patra. „Máte pokoj číslo tři.“ Vešly do prostě zařízené místnosti, ale kupodivu se sprchou a WC. Další jeptiška právě dokončovala úklid. I ona střihla po Hance užaslým pohledem a moc nechybělo, aby se pokřižovala. Hubená jeptiška ji seznámila s chodem ústavu a s dobou snídaně a večeře, pokud by ovšem musela nastoupit trest. Ostatně pan ředitel už čeká, aby projednal její věc a uložil sankci.
Než se Hanka vzpamatovala, stála před ředitelem. Byl to ten, kterého viděla na jaře. Způsob, jakým ji sjel od hlavy k patě, byl jednoznačný. Zdvořilý klidný hlas promovaného psychiatra její ženský instinkt nemohl zmýlit. Pohled mu co chvíli sklouzl do jejího výstřihu. Věděla, že pokud zůstane, neodvratně nastane okamžik, kdy bude muset v řeči Květky „potěšit jeho oko.“ Na okamžik se při té představě vzedmula její hrdost. „Já zaplatím,“ přerušila jeho řeč.
„Dvacet tisíc?“
„Jak to dvacet? Napsal jste deset.“
„A co čtyřnásobné neuposlechnutí úřední výzvy? To je celkem dvacet a nesprávné parkování dalších pět.“
Matoval ji, ale všechno to byl nesmysl. Vlastně i teď by se klidně mohla zvednout a jít. Najednou si uvědomila, že sem přece nejela bezmála tři sta kilometrů, aby vysázela na stůl deset tisíc na hotovosti a zase odjela!
„Dobře, dám vám minimální možnou sazbu s výchovným programem od čtyř odpoledne do večerky. Za pár hodin budete mimo naši jurisdikci.“
Uvědomovala si, jak se ji rozčilením viditelně zdvíhá hruď.
„Co tomu říkáte?“
„Souhlasím.“
S viditelným ulehčením doplnil formulář uloženým trestem.
„Tady podepište, že souhlasíte s výkonem trestu. Výborně. Na pokoji najdete řád výkonu, ale pro mimořádnou krátkost pobytu bude váš výkon trestu rigoróznější. Ve vás je obrovská pýcha. Tak velká, že vám musí vadit. Od té vás teď na pár hodin osvobodíme. Po čtvrté odpoledne budete smět promluvit jen na přímou výzvu nebo požádat o dovolení promluvit. Jakýkoliv příkaz promptně a vzorově splníte. Těch bude jen několik. Na výzvu dozorce ‚stůj‘ se okamžitě musíte zastavit a zaujmout postoj bezbrannosti, to znamená zvednout paže nad hlavu a levou rukou pevně uchopit zápěstí pravé ruky. V rámci bezpečnosti ostrahy před nečekaným fyzickým útokem stejný postoj bezbrannosti zaujmete, pokud budete stát ode mě nebo od dozorců na vzdálenost kratší jednoho metru. Při eskortě stačí, když dáte ruce za sebe a opět si uchopíte pravé zápěstí. Všechno se bude dít za stálé přítomnosti řádových sester. Takto sami bez přítomnosti třetí osoby tu jsme oba naposled. Přesto budete povinna strpět výkon osobních prohlídek od osoby opačného pohlaví. Nebude jich mnoho, ale ať vám budou jakkoliv nemilé, nesmíte použít ani slůvko protestu nebo sebemenší náznak obrany a po celou dobu budete striktně držet předepsaný postoj. Vzorně budete muset dodržovat i ústrojovou kázeň. Používání rtěnky a líčidel je zakázáno. Z bezpečnostních důvodů je zakázáno nošení podprsenky. Nepokoušejte se tento zákaz obejít. Pokud máte jednoduché šaty nebo blůzičku s krátkou sukní, obé může sloužit jako předepsaný úbor, jinak byste si musela vzít ústavní. Spodní prádlo můžete mít vlastní.“ Celkem s ulehčením podepsala, že souhlasí i s pravidly výkonu, neboť všechno bylo soft, spíš v psychické než fyzické rovině. Bylo jasné, že víc se bude dít v její fantazii než v reálné skutečnosti.

Ve čtyři již byla připravena. Řádové sestře před chvílí odevzdala proti potvrzení své osobní věci včetně dokladů a klíčů od vozidla, které si bude moci vyzvednout až po desáté večer, a zároveň si určila, které oblečení jí po vstupní povinné koupeli předá.
Do oběda stačila podrobně nastudovat svůj individuální plán výkonu. Přes ředitelova silná slova byl krotký. Hořkostí z ponížení se rozhodně nezalkne.
Těsně před čtvrtou po jemném zaťukání vstoupily dvě sestry rozpačitě dál. Jedna malá a hubená, druhá kulatá jak ruská matrjoška. S omluvným výrazem, že nemají nic společného s tím, co se dál bude dít, se jí s opatrnou zdvořilostí zeptaly, jestli je připravená. Zavedly ji do suterénu, kde ji očekávala řádem předepsaná formální očista. Minuly nevlídně studenou sprchárnu, o které mluvily Květa se Zdenkou, a pokračovaly až do prostor vyhrazených pro řádové sestřičky.
„Lázeň již máte přichystánu,“ pokynula jí vlídně matrjoška, ať vstoupí dál do prostorné koupelny, lehce vonící. Na stojánek vedle vany položila oděv a velkou osušku.
„Necháme vás tu samu. Za dvacet minut přijdou dozorci, tak buďte připravena.“
Voňavá koupel s načechranou pěnou navozovala spíše dojem, že je v lázních, než v ústavu. Minuty „intenzivního“ výkonu trestu poplynou a ona v útěšné intimitě koupelny bude ležet naložená v levandulové lázni a snít – jako doma. Všichni se tu k ní zatím chovali plaše jako k vzácnému hostu, který si nečekaně vybral k pobytu hotel nižší kategorie. U oběda viděla i oba dozorce. Oba museli být zamlada postrachem všech recidivistů. Za roky nastřádané sádlo zakulatilo jejich kdysi hrozivou robustnost a přeměnilo ji v mírumilovnější fotrovskou zavalitost. I oni se na Hanku dívali jako na zjevení. Už dopředu bylo jasné, že ani po čtvrté odpoledne, kdy už bude ve vězeňském, se respektu a úcty k božsky krásné trestankyni nezbaví.
„Slečno V., už budete muset pomalu končit,“ upozornila ji jeptiška tichým, ale naléhavým hlasem, aniž by vstoupila dovnitř. Hanka rychle osušila levandulí provoněné tělo a začala se oblékat do pár kousků předepsaného oblečení, sestávajícího z krátké plizované sukně a z tenisové blůzky. Aby se v jakékoliv situaci, která ji čekala, cítila šik, zvolila si nakonec luxusní černá tanga. Pokud jde o ni, byla připravena.
Opět se ozvalo nesmělé zaťukání. „Slečno V., jste už nachystaná?“ Kdesi ještě více vzadu slyšela vrzání několika párů těžkých bot. Lehce se ji sevřelo hrdlo.
„Ano.“
Do koupelny vešly dvě jeptišky s evidentně provinilým výrazem ve tváři.
„Věřte, slečno, že s tím vším nemáme nic společného, ale nemůžeme nic dělat.“ Obě měly ustaraný výraz a v očích málem slzy.
„Věřím vám, sestřičky.“
„Buďte statečná. Celou dobu bude aspoň jedna z nás s vámi. V naších očích budete světice a pamatujte, že hříšné není vaše tělo, které stvořil Bůh, ale pohledy těch, kteří se na ně dívají.“
„Budu na to myslet.“
Tlustší z jeptišek jí udělala ukazováčkem ochranitelský křížek.
Neohrabaní medvědi v parádních bachařských uniformách na ni trpělivě čekali ve vedlejší místnosti. Evidentně si nevěděli rady, kam s předpisovými obušky, které svírali v obrovitých uhlířských dlaních. Co platilo na nebezpečné mordýře, působilo nesmyslně v kontrastu se štíhlou, něžnou postavičkou v sukýnce a blůzce. Ředitelovy instrukce však museli plnit stejně přesně jako všichni ostatní. Oba zaujali pohotovostní postoj a uchopili obušky do obou rukou. Drtivá síla vyzařující z obou stokilových mamlasů v ní poprvé v životě vyvolala autentický pocit, že se ocitla v cizí moci. Jedinou adekvátní reakcí bylo plně se podřídit určeným pravidlům. Postoupila mezi ně do jámy lvové. Pocit vlastní křehkosti se u ní ještě znásobil. Cítila, jak se její bytost rychle převtěluje do podoby, ve které vystupovala zatím jen ve svých erotických představách. I poplašeně bušící srdce pod blůzkou patřilo k věci a nesnažila se jej uklidnit. Začala uvažovat v jiné logice. Obři zvyklí na eliminaci hrubého násilí se očividně nedokázali vypořádat s jeho opakem. Probouzela v nich silné ochranitelské instinkty. Čím víc jim zamotá hlavu, tím víc zneutralizuje jejich drtivou moc.
„Ruce,“ zašeptala za ní jedna z jeptišek. Hanka zatáhla ramena a dala podle předpisu ruce za záda. Při pohledu lehce se dmoucí hruď pod náhle napjatou látkou vmžiku změkli, jakoby byli z vosku. Jediným opravdovým „zloduchem“ zůstal pouze ředitel, ke kterému ji eskorta právě vedla. Z chování řádových sester i neohrabaných dozorců poznala, že se blíží jeden z nejočekávanějších okamžiků, kdy bude muset být, jak říkala ustaraná sestřička, „statečná“. V doprovodu čtyř řádových sester a dozorců vstoupili do přijímací místnosti. Tam na ni kromě ředitele čekaly i zbylé tři vězenkyně, které ji během oběda zvědavě a s nehraným respektem okukovaly. Už věděly, že tajemstvím Hančiny přítomnosti na Zámečku je závratná pokuta. I přes respekt k Hance nemohly ukrýt plebejské uspokojení z toho, co ji čekalo. Pokoření takové pyšné krásky si nechtěly nechat ujít.
„Vzhledem k nedostatku vězeňského personálu jsme nemohli zbytek potrestaných nechat volně bez dohledu. Kromě řádových sestřiček vám budou dělat takzvané garde,“ řekl ředitel úvodem na vysvětlenou. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Měla dojem, že oběma dozorcům se klepou kolena z toho, co nastane. Nejraději by vystoupili na obranu její cti, ale bylo zcela zřejmé, že jejich nadřízený má ještě větší respekt.
„Odsouzená Hano V., předstupte!“zavelel ředitel. Jemné pošťouchnutí dozorce bylo dalším nezvratným důkazem jeho služební poslušnosti. S prudce bušícím srdíčkem, ale hrdě vzpřímená (přesně jako ve svých snech), udělala už bez doprovodu dozorců osm kroků vpřed.V místnosti se rozhostilo ohromené ticho, že by byl slyšet i spadlý vlas. Kromě ředitele a jedné z vězeňkyň, která mu měla asistovat, zůstali všichni za jejími zády. Z malé trestankyně s nepříjemně pichlavým pohledem přímo čišela škodolibá radost, že ne vždy dojde jen na chudáka. Každou další vteřinou však zlomyslný plamínek v jejích nehezkých očích hasl a naopak se do nich vracel obdiv, respekt a něco, co by se dalo nazvat ženskou solidaritou.
Ředitel zřejmě musel mít po celý život u žen velkou smůlu. Dvě vysoké školy svědčící o jeho inteligenci mu byly k ničemu, když se jeho vybuzené libido projevovalo tak odpuzujícím způsobem. Nejen vlhký pohled, kterým ji sjížděl od hlavy až k patě, ale i jeho robustní nízká postava s krátkým býčím krkem ho obíraly o jakoukoliv šanci na úspěch. Krátké chlupaté ruce musely mít smrtící stisk, ale na něžném ženském těle se vyjímaly jak vypasené tarantule. Polykala dosud nebývalý příval hořkosti i sladkosti zároveň. Její tělíčko se rozhodně nechvělo jen vzdorem.
„Ruce,“ zachytila ustrašený sykot řádových sester. Aniž by uhnula pohledem, zvedla ruce nad hlavu a zlehka uchopila zápěstí. Postoj bezbrannosti ji neponižoval. Její výšková převaha nad podsaditým ředitelem se opticky ještě zvětšila. Pro všechny v místnosti byla statečná dívka, která jen musí v soutěžní hře zvládnout strach a vydržet, když se kolem ní začne ovíjet had.
Malá trestankyně přečetla z karty její nacionále a když Hanka z rukama nahoře odsouhlasila jejich správnost, předala kartu řediteli, který, snad i proti své vůli, nemohl odlepit oči od vzdorem se zdvíhající hrudi vzdávající se Hanky. Vstal a udělal pár kroků k šatní skříni. Otevřel ji. Vyňal z ní bílý plášť a nedbale si jej přehodil přes široká gorilí ramena. V tom okamžiku by se dalo ticho krájet nožem. Hance se prudce rozbušilo srdce a nedokázala ovládnout svůj zrychlený dech. Od první chvíle tušila, pod jakou záminkou „potěší ředitelovo oko“.
„Prodělala jste v posledním roce nějakou chorobu?“
„Ne.“
„Byla jste někdy operována?“
„Ne.“
„Máte problémy s tlakem?“
„Nemám.“ Její mrazivě studené odpovědi plné pohrdání, působily na ředitele jako šlehnutí panským bičem.
„Nějaké současné potíže?“
„Nemám.“
„Jste tedy absolutně zdravá,“ konstatoval s ironií v hlase.
„Absolutně, pane doktore.“ Hanka však věděla, že není úniku.
„Tak si aspoň poslechnu jak má bít absolutně zdravé srdce. Odložte si do půl těla.“
Hořkosladký výron pokoření byl obrovský. I přes veškerou sladkost, kterou jí „snová“ situace přinášela, se těžko smiřovala se svou absolutní bezmocí, na kterou nebyla vůbec zvyklá. Obdařila ho smrtící dávkou pohrdání, který by musel každého muže bolet a pak postoupila ještě o jeden krůček vpřed. Uchopila oběma rukama blůzku za spodní okraje a jediným pohybem si ji přetáhla přes hlavu. Vězeňkyně s pichlavým pohledem k ní přiskočila úslužně jako pážátko a osiřelou blůzku převzala do své dočasné péče. Tím, že Hanka musela okamžitě opět zvednout paže nad hlavu, nabídla řediteli své topless obnažené tělíčko v nejideálnější pozici. Čekala, že ze šuplíku vytáhne stetoskop, ale nic takového neudělal. S očima planoucíma bezmocným vzdorem sledovala, jak k ní zvolna přistupuje až do absolutní blízkosti. Levandulová vůně linoucí se z jejího čerstvě vykoupaného těla se mísila se strohou mýdlovou vůní ředitelových hrozivě chlupatých rukou. Instinktivní nutkání k obraně vyžadovalo od ní silnou vůli ponechat ruce předpisově spojené nad hlavou. Když jí položil svou masitou ruku na krční žílu, aby jí změřil divoký tep, poznal zároveň, jaký odpor a vzdor vybudil. „Vydržte, už bude konec,“ šeptl na hranici slyšitelnosti a jeho ruka se vzápětí rozprostřela na jejím dekoltu.
„A teď hezky pomalu a velmi zhluboka dýchejte!“ zavelel. Jen ztěží se ovládla, aby rozhořčeně nesmetla jeho masitou pracku ze svého těla a nevyťala mu políček. Právě na něco takového tu některé vězenkyně škodolibě čekaly. S pohledem upřeným daleko před sebe, který procházel ředitelem jak čirým sklem, se podvolila vznesenému požadavku a začala pomalu a zhluboka dýchat. Jeho ruka se postupně přemístila z pravé strany na levou. Pak jeho krátké tlusté prsty zespoda uchvátily její levou bezmocně se vzdouvající broskvičku. Pak sklonil hlavu a pod lehce pozdvižené ňadro přitiskl své studené ucho. Hanka v marném vzdoru jen zkousla spodní ret a zavřela oči. Ještě aspoň třikrát se musela zhluboka nadechnout a vydechnout, než jeho pracka dala rozkošné pružné kozičce svobodu.
„Stačí. Můžete se obléknout.“ Vytáhl kapesník a otřel si na čele neexistující pot. Malá vězenkyně jí briskně podala blůzku. Ve tváři lehce zrůžovělá Hanka se ve vteřině oblékla. Až teď si uvědomila jak její „pokoření“ ve své podstatě proběhlo něžně a sladce, stejně jako v jejích snových představách. Navíc většina přítomných stála vzadu a z jejího striptýzu viděla jen nahá záda. Z toho, jak se všichni tvářili, bylo jasné, že v jejich očích obstála.

Po vstupních „formalitách“ se mohla přičlenit k ostatním odsouzeným. Komandantkou, kterou musela na slovo poslouchat, byla rozložitá čtyřicátnice se svaly zocelenými těžkou prací v lese. I zbylé dvě měly být její nadřízené, ale ve skutečnosti se chovaly k Hance přesně naopak. Kromě „komandantky“ ji braly jako Angeliku – markýzu andělů. Od nich se dozvěděla, že paní Barbora, jak se nejvýše postavená odsouzená jmenovala, je sice na chlapy, ale se zvlášť pěknou holčičkou si vždycky velmi ráda pohraje.
„Do večeře si s ní pěkně užijete. Pro všechny jste sice nedotknutelná, ale ona jediná má volnost, protože leccos na ředitele ví. Až budeme na zahradě, tak vás chce vyválet v blátě od hlavy až k patě. Během odpoledne přeměnila pařeniště v hnusnou bažinu. Zamaže i sebe a obě půjdete do sprch. Samozřejmě beze svědků. Má sílu jako chlap, ale na rozdíl od chlapů včetně ředitele je ochotna ji proti vám natvrdo použít. Leckteré už tady dala pořádnou facku i ránu pěstí. Bojíme se jí všechny.“
Hana neměla důvodu vězenkyním nevěřit. Cítila, jak se ji svírá žaludek až k hranici nevolnosti. Přesně něčeho takového se bála. Z násilí se Hance skutečně dělalo fyzicky špatně. Než budou moci dozorci zareagovat na její ochranu, „Těžká Barbora“ ji brutálně napadne a mrští s ní do odporného černého bláta. Ze zlosti, že jí záměr nevyšel, si později najde vhodný okamžik a uhodí ji třeba pěstí do obličeje. Dozorci pak použijí proti rozzuřené korpulentní útočnici pendreky. Možná se bude muset zavolat policie.Strach, který pociťovala, byl tentokrát zcela nefalšovaný.
Bez dokladů a bez klíčů od auta neměla ani šanci na útěk. Doufala aspoň, že její strach má velké oči, ale malá vězenkyně s trnkovýma očima jí vzala naději.
„Barbora umí být strašně výbušná. Ta se brzy ocitne v opravdickém kriminále.“ V nehezkých očích se zaleskly malé perličky slz. „Všem jste zamotala hlavu a Barboru totálně očarovala. Do půlhodiny bude průser jak hrom.“
Hanka definitivně poznala, že do hrdinky má nekonečně daleko. Klepala se strachy. Přitom nástup na odpolední zaměstnání na zahradě se blížil každou minutou. Malá spojenkyně na ni vrhla prosebný pohled. „Slečno Hanko, raději se dobrovolně vzdejte. Moc vás prosím. Bude na vás maximálně něžná. Nezkřiví vám ani vlásek.“

Zaměstnání na zahradě proběhlo v naprostém klidu. Pařeniště plné černého humusového bláta zůstalo netknuté. Malá myška předala těžké Barboře Hančinu prosbu o mír a nabídku dobrovolné kapitulace, která byla vzápětí přijata.
„Po večeři je až do večerky osobní volno. V osm vás čekám ve sprchách. Ručník a mýdlo si brát nemusíte“
Strach, který vzal Hance všechny iluze o míře její odvahy, zmizel. Barbora jí už neublíží, krev při pacifikaci rozzuřené komandantky nepoteče, mimořádná situace se vyšetřovat nebude a z ostudy si Hanka kabát neušije. Seběhla prázdným schodištěm do suterénu. I v šeru se dokázala orientovat. Sprchárna byla větší, než čekala. Zřejmě se skládala z několika místností. Někde by tu měl být vypínač..Náhle ji oslnil příval zářivkového světla. Leknutím sebou trhla.
„Vidím, že umíte držet slib, slečno V.,“ Barbora vyšla zpoza šatní skříně. Okatě si pohrávaje klíčem došla ke dveřím a zamkla je na dva západy.
„Nikdo nás teď rušit nebude. Pojďte za mnou.“ S bušícím srdíčkem ji následovala do další místnosti, vzdáleně připomínající lázeňské zařízení. Sprchy připomínaly zařízení na skotské střiky. Barbora vytáhla z police velkou dlouhou osušku. Mýdlo již držela v ruce.
„Pánbíček je nespravedlivej, když někomu dá tolik krásy a někomu jen chlupy pod nosem a chlapskou sílu. Teď se mi ale hodí. Jinak byste se nevzdala. Vzdáváte se?“
Hanka raději kývla nepatrně hlavou. Byla jí vydána na milost a nemilost. Tvrdý ocelový lesk v Barbořiných očích naštěstí rychle sametověl.
„Ani nevíte, jak jste krásná…Teď si všechno sundejte!“
Hanka si postupně svlékla krátkou sukni, blůzku a nakonec i tanga. Barbora namířila trysku, kterou mohla regulovat proud vody od pichlavě tenkého až po měkce širokého, mimo Hanku až do chvíle, kdy se jí podařilo namíchat ideální teplotu. Pak namířila štiplavý paprsek vody na dívku. Instinktivně se snažila rukama chránit citlivá místa.
„Ruce připažit, nebo to bude ještě víc štípat! A neotáčet se!“
Ostrý pramínek vody se jí klikatě stěhoval po těle a zanechával za sebou červenou linku dokonale promasírované kůže.
Barbora si užívala slasti totální nadvlády nad líbeznou nahotinkou. Její křehká krása působila v nevlídné suterénní sprchárně jako zjevení, její nahá bezbrannost sváděla k něžnosti a zároveň k nutkání se něčeho tak étericky prchavého aspoň na pár chvil totálně zmocnit. Výrazně zmírnila tlak vodního proudu a teprve pak jej zamířila na dokonale tvarovaná pružná prsa. Soustředěnými kruhy je masírovala až do okamžiku, než se ji podařilo jemným, ale trvalým tlakem vody zahrotit obě bradavky.Hanka se poprvé v životě ocitla v nefalšovaném područí jiné osoby. Teď už by jí nepomohli ani dozorci.
„Trošičku se rozkročte. Stačí na šířku chodidla. Tak, hodná holčička.“
Dráždivý paprsek vody jí přejel přes ploché bříško a pročísl sametový klínek, kde se na delší dobu zastavil.
„Kristepane, to je nesladší lízátko na světě.“ Vyměnila trysku za sprchovou růžici a Hanku, které poručila zvednout ruce, namydlila a osprchovala. Pak Barbora položila velkou bílou osušku na masážní stůl.
„Lehněte si naznak.“
Hanka neměla na výběr. Mohla si být alespoň stoprocentně jistá, že Barbora bude maximálně něžná. Jak dokonale zná taje dívčího těla, už prokázala.
„Tak, to je nádhera. Kolena od sebe. Musíte se teď úplně vzdát..A zavřete oči, ať nevidíte, jak jsem škaredá.“
Hanka zavřela oči, zatímco ji Barbora zprvu jemně a potom stále náruživěji masírovala. Přesto si dávala pozor, aby nepřekročila hranici bolesti. Hančino tělo se vymklo její vůli. Z jejího klínu se do celého těla rozlévaly stále silnější vlny horkosti.
„A teď si vychutnám tvé slaďoučké lízátko.“
Roztáhla jí kolena ještě více od sebe a vnikla jazykem do nejnádhernější úžlabinky, co kdy bůh stvořil. Ještě nikdo nedokázal v Hance vybudit tolik slasti. Její zmítající se tělo se jak zasažené elektrickým proudem vzepjalo do oblouku. V té krátké sekundě nemohlo být vítězství těžké Barbory absolutnější.

Výkon trestu skončil pro Hanku už po deváté večer. V doprovodu dozorců a osobních strážců v jedné osobě, jejichž ochrany před těžkou Barborou se raději zřekla, byla předvedena k řediteli. Všimla si, že už předtím jeptišky do ředitelny odnesly všechny její věci. Matrjoška na ni povzbudivě mrkla, že už to bude mít brzy za sebou. Co se stalo ve sprchárně, neměl kromě vězenkyň nikdo ani tušení.

Oba dozorci na první pohled nebyli ve své kůži.
„Franto, dál už ty sám.“ Sympatičtější z obou medvědů se Hance lehce uklonil a zmizel v postranní chodbě. Druhý, nevěda kam s očima, hledal slova vysvětlení.
„Starej trvá na předepsané osobní prohlídce. Viděl, jak jsme se v tomto ohledu úmyslně flákali. Nemám jinou možnost. Snažte se mi to ulehčit. Za pár minut budete mít po všem, tak to ještě vydržte…“
Mezitím došli k dveřím ředitelny. Rázně třikrát zaklepal a pokynul Hance ať vejde jako první. Uvnitř byla kromě ředitele jako garde Matrjoška, která již měla na stolku připraveny Hančiny věci včetně dokladů a klíčů od Ibizy.
„Proveďte vzorovou bezpečnostní prověrku! Nekázeň potrestám prodloužením trestu o hodinu a pokud jde o strážmistra, srážkou platu!“
Hanbou zrudlý valibuk zasalutoval a pak se obrátil k Hance.
„Ruce nad hlavu.“
Zvedla je, jak nejvzorněji to šlo. Opět stála čelem k řediteli a snášela jeho potměšilý úsměšek, zatímco za ní stojící dozorce jí rukama jak lopaty sjel po bocích a žebrech až k podpaží.
„Pokračovat!“
Na výslovný ředitelův pokyn ji, sotva se dotýkaje, sjel i zepředu.
„To mělo být pořádně!?“
„Omlouvám se.“
Tentokrát už byly jeho obrovité medvědí ruce nekompromisní. Systematicky postupovaly od pasu vzhůru. Již bez plachého spěchu důkladně prohnětl lákavě pružné kozičky a dal si pořádně na čas, než je rozvážně uvolnil ze svého chlapského zajetí.
„Je to v pořádku.“
Hromotluk se postavil do pozoru. Hanka okamžitě dala ruce dolů a metala na ředitele hromy, blesky.
Ředitel kývl souhlasně hlavou a ještě se pár vteřin pásl na její rozhořčením se zvedající nádherné hrudi.
„Ano, přesně tak má vypadat vzorná bezpečnostní prověrka!“ Pak se postavil do pozoru a přehnaně úředním hlasem oznámil, že Hančin výkon trestu je tímto okamžikem ukončen.

Zamkla se na dva západy a nejméně hodinu se sprchovala. Až když měla pocit, že se svlékla ze své staré kůže a oblékla si novou, plácla sebou do postele a okamžitě usnula. Spala hlubokým bezesným spánkem.Ráno, na rozdíl od posledních týdnů, si nepamatovala jediný sen. Možná však všechno, co se stalo včera, byl jeden extrémně živý sen, který se občas zdává malým dětem. Když před snídaní proplula jídelnou, museli mít evidentně stejný pocit i ostatní. Odsouzená Hana V. nikdy reálně neexistovala.

Epilog
Za necelé čtyři měsíce byl Ústav pro krátkodobý výkon trestu Zámeček ministerským výnosem zrušen. Ještě předtím získal od neznámého sponzora úctyhodnou částku ve výši dvaceti pěti tisíce korun. Vystudovaný lékař, psycholog a ředitel rázem vše pochopil.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.3 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *