| |

Povídka “Frankova sekretářka”

Ve svých 18-i letech, po ukončení střední školy jsem nastoupila jak sekretářka do jedné menší firmy. Práce sekretářky obnášela mimo jiné i přijímání a evidenci objednávek včetně domlouvání detailů se zákazníky. Práce to byla poměrně zajímavá a bylo jí dost, protože šéf svému oboru rozuměl a věnoval práci hromadu času. Kromě nás dvou byla ve firmě účetní a několik dělníků vyrábějících a distribuujících výrobky. Šéf Frank byl muž již asi 40-letý, svobodný, ale nemohla jsem si na něho a jeho chování v nejmenším stěžovat. Jednal se mnou vždy korektně, plat mi vyplácel slušný. Očekával za to však nadstandardní výkon včetně práce odpoledne i večer, byla – li vyšší poptávka.

Jeden vpodvečer jsem se zrovna zvedala ze židle, že už půjdu domů, když do dveří vstoupil asi 30- iletý muž s tím, že by si rád objednal naše zboží. Vypadal natolik movitě a slušně, že jsem ihned spustila počítač a začala zapisovat jeho iniciály. Bylo zřejmé, že o našich výrobcích ví dost, takže jsem ho nezdržovala zbytečným vysvětlováním technických detailů. Choval se naprosto uvolněně, diktoval mi údaje o firmě, kam máme zboží dodat. Zvrat v jeho jednání nastal v okamžiku, kdy jsem mu položila otázku, kolik kusů a kam máme dodat. Trochu se ošklíbl a řekl: „ Jeden a hned teď, ty krávo. ” Nejprve jsem myslela, že je to nějaký hodně blbý vtip, ale při pohledu na jeho výraz jsem jen připitoměla zopakovala svou otázku. „Ty seš asi vážně vadná, že? “, otázal se s tak hrozivým výrazem, že jsem se začala rozhlížet, kde je kdo, odkud by mohla přijít pomoc. „Díváš se zcela marně, všichni odešli domů, mám tě zcela ve své moci.“ Vyskočila jsem ze židle, ale ne rychleji než on, protože mě ihned srazil zpět do křesla. „Kam tak zhurta holubičko nebo spíš pičko?“ „Co si to dovolujete, budu volat o pomoc“, pokoušela jsem se ho zastrašit, protože mi nebylo jasné, jak moc nebezpečný je či není. „Klidně to zkus… „ „Pomóóóóóóć, pomóóóóóóć, pomóóóóóóć!“ A v tom se ozval na chodbě dupot několika nohou! Sláva, naděje na záchranu! Zvláštní bylo, že s mužem to ani nehnulo, jen mě držel tlakem ruky v křesle. Dveře místnosti se otevřely a dovnitř… vběhli tři další muži s křikem: „Tak máš tu kurvu?“ Jediným letmým pohledem na mě jim bylo jasné, že má. Bez nejmenšího zaváhání se drali ke mně, začali mě osahávat na prsou a bylo jasné, že očekávají skvělou zábavu, na neštěstí pro mě na můj úkor. “Zákazník” je chvíli spokojeně nechal, ale potom je zarazil: „No tak nechte toho, jste jak malí. Času máme dost, tak si to užijeme, taková krasotinka nám hned tak do rukou zase nepadne.“ Bylo vidět, že přestože byli větší a určitě i silnější než on, byli zvyklí poslouchat, jak už to asi u zločineckých band bývá. S ďábelským úsměvem mi přiložil ke spánku hlaveň revolveru a řekl: „Jestli nechceš, aby za pár vteřin byl tvůj mozek mezi námi, vysvlékni se jako striptérka, obstarám ti k tomu hudbu.“

Bylo vidět, že nežertuje. Padla jsem před ním na kolena a prosila jej: „Neubližujte mi prosím, dám vám všechny peníze, které mám, jen mě nechte odejít.“ „Tys asi vůbec nic nepochopila ty kurvo, my budem poroučet, ty budeš dělat všechno, slyšíš všechno, co ti přikážeme, vezmeme si cokoli budeme chtít, včetně těch pár zasraných doláčů, co tady máš, a nakonec tě omrdanou zabijeme. A nikdo, vůbec nikdo, slyšíš?! nám v tom nezabrání.“ Zkusila jsem to ještě jednou: „Prosím Vás, nechte mě být…“ Ještě jsem to ani nedořekla a dostala jsem od něho takovou facku, že jsem měla pocit, že mi hlava upadne od krku. „Tak dost ty blbá kurvo, vstaň a co nejrychleji nám ukaž, co tak moc skrýváš, jestli máš vůbec co!“ S tváří zarudlou částečně od jeho ruky a částečně hanbou jsem rychle povstala, aby náhodou zuřivostí nezmáčkl spoušť a můj život neskončil dříve, než pořádně začal. Bylo mi zcela jasné, že tito chlapi se nerozpakují před ničím a kdoví jestli bych byla jejich první oběť. Kterýsi z mužů přinesl z Frankovy kanceláře magneťák a pustili kazetu, kterou si sami donesli s nějakou dost hlučnou (zřejmě černošskou) hudbou. Snad by nyní bylo na místě, abych ty muže blíže popsala a snad i pro lepší orientaci pojmenovala. O zcela jednoznačném šéfovi a kápovi bandy jsem již psala – na první pohled byznysmen včetně chování a vystupování a možná jím i byl. Rozhodně organizátor, který má vše pevně v rukou. Černovlasý, přes metr osmdesát vysoký, svaly vymakané z posilovny. Šéf. Částečně se mu co se týče schopností organizovat a poroučet, v žádném případě však ne ve vzhledu či síle mohl rovnat druhý bílý muž výrazně nápadného vzezření – menší, trošku obézní Zrzek, zřejmě nepříliš úspěšný ve svém vztahu k ženám. Myslím, že z toho měl komplex méněcennosti, který si zřejmě vybíjel na obdobných obětech, jako jsem byla já. Ve vymýšlení týrání, mučení, ubližování byl jasná jednička. Možná se divíte, že vše takto detailně popisuji, jako bych se tím kdovíjak dobře bavila. V té chvíli jsem to vše v té hrůze nevnímala, ale kdesi v podvědomí se mi vše usadilo a za mnohých pozdějších bezesných nocích vracelo a oživovalo. Třetí muž byl jak by se asi řeklo výkonná síla. Hrozivě obrovský (a brzy jsem se měla nejednou přesvědčit, že ve všech obhledech) Černoch s tváří plnou jizev a jizviček ze rvaček gangů. Šel z něho strach a myslím, že kdokoli by si moc dobře rozmyslel připlést se mu do cesty, pokud by měl na vybranou. Bylo jasné, že toto není typ, který něco vymýšlí či organizuje, ale věrný silný pes, poslouchající pána na slovo, o jehož rozkazech nikdy nepřemýšlí a slepě je plní. Konečně čtvrtý muž byl nějaký Míšenec, portorikánec či co, který nebyl ani chytrý, ani silný, zato však neuvěřitelně zručný a schopný vyrobit manuálně téměř cokoli z ničeho (jak jsem se rovněž zanedlouho přesvědčila na vlastní kůži a to doslova a do písmene). Skutečně vzácná směska darebáků pohromadě a v jejich rukou zcela bezmocná já.

Kazeťák začal hrát ještě silněji a já před nataženou pistolí v ruce šéfa začala svůj nedobrovolný striptýz. Nebudu tvrdit, že jsem se nikdy nemilovala s mužem nebo se před nikým nesvlékla, ale toto bylo něco jiného. Nebylo to svlékání s vidinou rozkoše, slasti, lásky, ale v děsivém očekávání, co se bude dít dál, jestli vůbec vyváznu živá z této situace. Sundala jsem si svetřík, který jsem již měla na sobě před cestou domů. Pokračovala bílou průhlednou blůzkou, v níž jsem do práce nejčastěji chodila. To už na mě nedočkaví muži pořvávali, abych už pohnula tou tlustou prdelí v rytmu hudby, že nemusím být nahá za 10 vteřin. Byla jsem nucena vlnit se do rytmu té děsné a děsně nahlas puštěné muziky (museli si být hodně jisti, že do budovy nikdo nepřijde) jako nějaká profesionální striptérka nebo šlapka, zatímco jsem si stahovala sukni délky těsně nad kolena. Teď už jsem na sobě měla jen lodičky, podvazkové punčochy, podprsenku a kalhotky. Zřejmě rudá barva spodního prádla je vyprovokovala k dalšímu řevu o té kurvě, co si tady chce hrát na slušnou holčičku. Šéf z ničeho nic kývl na míšence a ten proti mně vystartoval s nožem. Vykřikla jsem hrůzou: „proboha, ne, proč?” což vyvolalo pobavený smích těch parchantů. Zrzek mi řekl, že by byli blbí, kdyby mě zabili dřív, než si užijí. Ale zdálo se mi, že míšenec jejich názor nesdílí. Objížděl mi ostřím nože kolem úst, přes tváře… bála jsem se byť jen pohnout, aby mě nepořezal či nezabil.. kolem krku, žlábkem mezi prsy, přes podprsenku, břicho… další okamžiky hrůzy… obkroužil moji kundičku a najednou prudkým a rychlým řezem přeřízl oba podvazky, které držely mé punčochy. Nyní sjely na zem a já musela na pokyn zrzka opět pokračovat ve svlékání. Stáhla jsem lodičky z nohou, stejně jako punčochy a naposled se zkusila prosebně podívat do tváří mužů, zda-li už by to nestačilo. Když jsem jen letmo zahlédla jejich nespokojený výraz a nadouvající se kalhoty, bylo mi jasné, že nestačilo. Třesoucími se rukama jsem na poněkolikáté rozepnula háčky podprsenky a otočila se v rytmu hudby zády k “divákům”, abych ještě několik okamžiků oddálila ten potupný okamžik. Asi jim to nevadilo, věděli, že o svoje povyražení nepřijdou. „Skákej, ať ti ty cecky lítají“, řvali na mě, a já musela poskakovat jako někde v hodinách tělocviku.

Teď bych snad popsala sebe, aby bylo jasné, na co se ti darebáci dívali: Jsem blondýna asi 175 cm vysoká. Vzpřímená hrdá šíje zakončená hlavou s delšími vlasy, většinou rozpuštěnými, plnými rty a modrýma očima pokračuje plnoštíhlou postavou, myslím, že takovou, která se většině mužů líbí mnohem více než ty anorektické chudinky modelky, vypadající jako věšák na šaty. Úměrně k plnoštíhlému tělu mám i prsa – tyčí se ve své velikosti 3-4, naducaná, díky mládí a občasnému cvičení ještě pevná, zakončená pro blondýny tak typickými světle růžovými velkými dvorci s ne moc vytaženými bradavkami. Jsou tak citlivé k rozkoši a jak jsem zanedlouho zjistila, i k bolesti. Jen málokdy jsem někam vyrazila bez podprsenky, měla jsem s ní lepší pocit, ani jsem se neopalovala nahoře bez, takže prsa zářila i ve tmě andělskou bělobou, dlužno říct, že také jen do času. Přiznávám, že jsem se s nimi ráda mazlívala v obdobích, kdy jsem neměla partnera, který by to dělal za mě. Ráda jsem se milovala, ale nejkrásnější pocit jsem měla z laskaných prsů. Bílé takřka ploché bříško s prohlubinkou pupíku uprostřed pokračuje tajemným houštím ukrývajícím nejtajnější místa dívčího těla. Moje kundička byla zarostlá světlými chloupky natolik, že byla plná příslibů, náznaků, ale nic víc. Ne každému bylo umožněno proniknout do útrob tajemné oblasti. Bílý trojúhelníček chloupků jsem udržovala jen natolik, aby se z houští nestal prales. Nikdy se mi nelíbily pohledy do dívčích útrob přes rozcapené holé pohlaví. Pevnější nohy, tyto naopak pravidelně depilované, v lodičkách hezké a jemné, končily mou poslední chloubou – zadečkem. Zadečkem klenutým, bílým, krásně zaobleným, překrásným v jeho nahotě a čistotě. Ten nebyl nikdy nikomu k dispozici, zatím jsem nenarazila na muže, kterému bych toto své druhé panenství obětovala. Myslím, že už o mě máte poměrně podrobnou představu a proto se vrátím k pokračování svého vyprávění. Jaký úchvatný kontrast – bílé tělo proti červeným kalhotkám zakrývajícím to jediné, co ti darebáci ze mě ještě nespatřili! Míšenec přikročil ke mně, zastavil mé poskakování krátkým pohybem ruky. Odkudsi z kapsy vytáhl kramlík na prádlo a ten mi s křivým úšklebkem přicvaknul na levou bradavku. Vyjekla jsem bolestí, jeho stisk byl hodně pevný. Pobavilo jej to, stejně jako jeho druhy, a s chutí mi do něj pinknul prsty, takže jsem vykvíkla znovu. „S touhle kundou si ještě užijeme zábavy“, zachechtal se zrzek a míšenec mi přicvakl druhý kolíček na pravou bradavku. Bolest se zdvojnásobila, vystřelovala do těla ze dvou míst. „A teď skač dál, kozo a meč u toho, jak tě naučila tvoje matka.“ Nevěřícně jsem koukala, jestli si nedělají srandu, ale kopanec od míšence mi jasně ukázal, že o žádnou legraci nejde. Začala jsem znovu poskakovat a vydávat u toho zvuky jako koza: Mééééééééééé, mééééééééé, mééééééééé…. Prsa mi lítala nahoru dolů, pleskala o holé tělo a bolest z bradavek byla větší a větší. A ti hajzli se jen smáli a pokřikovali na mě ty své vulgarismy. „A teď do boku“, zařval zrzek a já musela začít co nejrychleji kroutit a házet tělem doprava a doleva, takže prsy tloukly jeden o druhý, jako kdybych jimi tleskala. „Aúúúú, dost, prosím!“, kňučela jsem, ale to jen povzbuzovalo jejich nadšení a uspokojení. „A teď vyval tu svoji bílou prdel a píču, ty kurvo bílá!“ zařval zrzek a začal ze mě rvát kalhotky. Měl vcelku nečekanou sílu a tak zabral asi dvakrát, kalhotky rozerval a serval k mým kotníkům. Teď se teprve mohli dokonale kochat mou krásou, pro ně navíc znásobenou mým ponížením, hanbou, bezmocí, skrápěnou slzami. Hudba dohrála. Šéf ke mně přistoupil, sundal z mých bradavek kolíčky a na mé špitnutí děkuji poručil, ať přinesu nějaké dobré pití a obsloužím je. Nahá jak mě pán bůh stvořil jsem šla do vedlejší Frankovy kanceláře a z ledničky vytáhla láhev whisky Jack Daniels. K tomu jsem na tácek dala 4 skleničky a donesla do kanceláře mé. Jak jsem však byla překvapena, když jsem zjistila, že v místnosti zůstal pouze černoch, který se dosud nijak neprojevil. „Pane (nevím, zda-li bych jindy černochovi řekla pane), nechte mě prosím jít, nechám vám tady všechny peníze, jen mě prosím pusťte.“ Místo odpovědi mi černoch zmáčkl prso tak silně, že mi vytryskly slzy a bylo jasné, že vše bude pokračovat. Za prso mě táhnul za sebou přes chodbu do skladu výrobků, kam mezitím zmizeli ostatní.

„Chtěla utéct“, oznámil suše ostatním a domluvili se, že za to budu potrestána. Šéf rozhodl – trestná ulička několikrát za sebou. Zatímco jsem jim nalévala whisky, různě mi mačkali celé tělo, nejvíce samozřejmě prsa – vytahovali a štípali bradavky, dvorce i kůži kolem, roztahovali zadek, plácali mě po něm (černoch měl ránu jak švihnutí bičem), různě tahali za chloupky a strkali prsty do mezírky mezi pysky. Byla jsem bezmocná loutka v jejich rukou a nemohla dělat vůbec nic na svoji obranu; co zmůžete proti čtyřem mužům, navíc ozbrojeným? Odvlekli mě na chodbu, bylo tam stejně jako ve skladu dost chladno a mé nahé tělo reagovalo husí kůží a trčícími bradavkami, což vyvolalo další salvu veselí těch nyní již přiopilých mužů. Postavila jsem se na jeden konec chodby a mým úkolem v jejich perverzní hře bylo, abych doběhla na stranu druhou. Mohlo to být tak 10 metrů, ale v tu chvíli to bylo nekonečno a dodnes mám hodně zlý pocit, když po této chodbě jdu. Muži stáli na obou stranách chodby a v jejich rukou se k mé hrůze objevily kožené řemeny. „Proboha ne, prosím, ne!“ křičela jsem a nemínila vyběhnout. To nebylo správně: míšenec mi přejel nožem pod krkem – jen tak zlehýnka mě řízl, sotva krůpěj krve se objevila, ale bylo mi jasné, že by u toho nemuselo zůstat a proto jsem rychle vyběhla. Řemeny začaly dopadat na mé nebohé tělo. Co však bylo ještě horší, kterýsi muž mi podrazil nohy a já padla na zem jak dlouhá, tak široká. Teď teprve začala smršť ran řemeny nevybíravě dopadat na má záda, zadek, nohy a jak jsem se bolestí zmítala, tak i na prsa, břicho, kundičku, stehna, pouze hlava byla ušetřena. Teď už jsem neplakala tiše, spíše ječela a ze všech sil se snažila povstat a doběhnout k cíli, druhé straně chodby. Několikrát mě některý srazil k zemi, ale nakonec jsem doběhla. Udýchaná, zbitá, bělobu na mém těle nahradily spíše červené proužky, vlasy rozházené, tělo v jednom ohni. „Zpátky“, zahučel stručně míšenec, byť jsem stále ještě ani nestilhla popadnout dech. Abych to asi neměla tak snadné, svázali mi ještě ruce za zády. Přes tento handicap jsem bez zaváhání vyrazila se snahou prorazit. Leč marně, byli připraveni a opět jsem se dostala na zem. Jen vstát bylo kvůli svázaným rukám nesrovnatelně těžší. Byla jsem příliš snadný terč a proto bez šance: rány se slévaly jedna s druhou: záda, zadek, nohy, stehna, kundička, prsa, jen podle toho, jak jsem se zrovna natočila, či jak mě někdo z nich pokopl. Celou tu dobu na mě řvali: „Tak co, ty bílá zasraná píčo, jak se ti líbí trest za tvoji neposlušnost?“ Ani jsem nevěděla, co konkrétně jsem provedla kromě toho, že jsem byla v nesprávný okamžik na nesprávném místě. A oni ode mě jistě žádnou odpověď nečekali, čekali své zvrácené potěšení z mé bolesti a pláče a toho všeho se jim dostávalo v míře více než hojné, což bylo zcela patrné z jejich hrozivě vyboulených kalhot. Po mnoha marných pokusech jsem se konečně dostala na konec chodby. „Tak do třetice všeho dobrého, ty kurvo“, uchechtnul se zrzek. Mé utrpení se mělo ještě stupňovat. Tentokrát mi svázali ruce vpředu delším provazem, jehož konec protáhli mezi mými buclatými pysky (snad ani nemusím líčit, jak jej postupně utahovali, aby se do mé ubohé rýžky zarýval víc a víc, a jaké nadávky jsem si při tom vyslechla), dále mezi svaly zadečku a přes záda jej uvázali kolem mého krku. To svázání bylo natolik brutální, že když jsem podvědomě chtěla v obraně ruce zvednout před sebe, nejen že se provaz zařízl do mého rozkroku ještě mnohem bolestivěji, ale také jsem se začala dusit smyčkou kolem krku, takže mé ruce byly vlastně nepoužitelné. Navíc ve své perverznosti vymysleli, že polezu po kolenou, takže po několika krůčcích či jak tento divný druh chůze nazvat, jsem již opět ležela bezmocná na zemi, mlácena ze všech stran a úhlů za nepředstavitelně sprostého nadávání po celém těle. „Kurvo, bílá píčo, zasraná mrdno, tlustoprdelnice, děvko, … !“ neumím ani zopakovat, co všechno jsem si vyslechla, zatímco jsem se v pláči a dešti ran snažila dosáhnout „záchrany“ na druhé chodbě. Nikdo by v té uplakané, uřvané, uslzené, zbité trosce nepoznal ještě před relativně krátkou dobou spokojenou, hezkou, ustrojenou blondýnku, sekretářku pana majitele. Všechno, co se odehrávalo, bylo jako v děsivém hororu či snu, z něhož však nebylo probuzení. Nakonec jsem cíle dosáhla, nenastalo však vysvobození, nýbrž strašné očekávání, co bude dál.

Podle všeho se i tyrani vyčerpali mým týráním, protože mě rozvázali a poručili dolít skleničky. To už jsme opět byli ve skladě a já měla co dělat, abych se vůbec udržela na nohou a neomdlela. Během okamžiku vypili téměř celou láhev a došli k rozhodnutí, že legrace bylo dost a že si užijí. „Ty máš moc velkého čuráka,“ řekli černochovi, „to už bychom si nic neužili, takže budeš zavírat.“ „Hmmmm“, odpověděl a drapl mě do svých pařátů, z nichž nemohlo být úniku. „Máš 20 vteřin na to, aby sis roztrénovala píču“, pobavil všechny zrzek, „rychle si hoň frajtra, nebo tě omrdáme nasucho.“ Už jsem dobře věděla, že nikdy neříkají nic dvakrát, takže jsem si prstem rychle vjela do štěrbinky a začala mazlit poštěváček, zatímco druhou rukou jsem se snažila hladit bolestí a zimou ničené bradavky.Nelze laskat své tělo, když vás všechno bolí a oni to dobře věděli, šlo jim jen o to, aby mě ještě víc ponížili a zesměšnili, bylo-li to ještě vůbec možné. Šéf si sundal kalhoty, stejně tak i ostatní předvedli své k prasknutí napjaté nářadí. Sedl si na židli, černoch mě chytil za prsa a zvedl do vzduchu. Cítila jsem ze zadu jeho kládu a umírala strachem, že mě rozčtvrtí hned ve vzduchu. Míšenec se zrzkem však chytili každý jednu moji nohu a pořádně mi je roztáhli. Poté mě všichni tři bez nejmenších cavyků či ohledů narazili na tvrdé pohlaví jejich šéfa. Naštěstí jsem nebyla úplně suchá, ale poté, co mě na něj začali přirážet, tekly mi slzy z očí proudem. Přiráželi mě tak dlouho, dokud šéf neřekl stačí a dolů na zem si nelehnul míšenec. Teď mě černoch narazil na něj a pustil mě se slovy: „dělej kurvo, co umíš.“ Začala jsem se na něm pohupovat, prsa mi hnětl a škrábal až do bolestných červených šrámů, které se mísily s těmi od řemenů a otisky černochových tlap. Najednou přede mnou stál zrzek a se slovy „kuř píčo“, mi narval svůj odporný menší tlustý šulín do krku. Bylo to tak hnusné, páchnul, rval mě za vlasy, aby jej měla skutečně až v krku, a když jsem o něj občas škrtla zuby, fackoval mě. A během dalších pár minut jsem pochopila, proč mě přestal znásilňovat šéf. Ucítila jsem ruce, které začaly pomalu, ale důkladně roztahovat můj zadek. Musela jsem chvíli přestat přirážet na míšencův penis a předehnout se více dopředu, aby šéf mohl vrazit svůj pyj do mých útrob. Učinil tak relativně pomalu, ale tvrdě a nekompromisně. Vzhledem k velikosti jeho údu to dost zabolelo, což nebylo nic proti tomu, když začal přirážet. Změnil se ve zvíře, zarážel a vytahoval svůj možná tenčí, zato poměrně dlouhý penis z mých útrob stále větší rychlostí a brutalitou. Moje zadní dírka nebyla na nic takového připravena ani uzpůsobena. Bylo nemožné jakkoli si alespoň trošičku ulevit, protože ze zadu přirážel šéf jak pominutý, do toho jsem sama musela jezdit nahoru a dolů po penisu míšence a kouřit zrzka. Připočtete-li k tomu fackování, nebylo-li vše podle jejich představ, rvaní a mačkání prsou a sprosté řvaní, umíte si snad aspoň částečně představit, co jsem prožívala. Jediným „štěstím“ bylo, že už byli všichni tři pěkně nadržení, takže jsem během kratičké chvilky měla ústa plná páchnoucího semena zrzka, z kundičky mi vytékalo sperma míšence a zadek děsně bolel od zběsilých přirážecích úderů při ukončení šéfa. Ale neměla jsem vůbec pocit, že by se má situace nyní měla nějak zlepšit při pohledu na nic neříkajícího čekajícího černocha. Jeho penis se dal bez velkého přehánění označit za kládu, černou, hrůzostrašně vztyčenou, šel z něj strach. Bylo mi jasné, že ho nic nezastaví, aby si své potěšení na můj úkor užil také. Ještě před tím jsem však musela těm dvěma očistit jejich (abych ocitovala) nádobíčko od své kurvy a prdele. Ve strachu z následujícího jsem ani tolik nevnímala hnus toho, k čemu mě donutili a vykonala poslušně jejich příkazy, což mělo za následek spolu s dalším přihnutím si z lahve opětovné vztyčení jejich kordů (vyjádřeno básnicky).

„Teď se do toho dej, Johne“, pobídli černocha, „ale moc nám ji neznič“, zašklebil se zrzek svým hnusným rezavým ksichtem, „ještě jsme s ní neskončili“. „Dobře, dám ji ještě šanci“, pronesl černoch zřejmě nejdelší větu celého večera nebo noci, pojem o čase jsem nadobro ztratila… Musela jsem si lehnout na záda na zem a jak u gynekologické prohlídky co nejvíce roztáhnout nohy. Černoch se slovy miluju bílé píče vrazil svůj kyj do mé nebohé dírky. To, co následovalo, se nejstručněji dá popsat jako vodotrysk, ohňostroj či gejzír bolesti vystřelující z jednoho místa do celého těla. Bez nejmenších cavyků mě nepředstavitelně brutálně mrdal, těžko pro jeho činnost najít slušnější slovo. Razance jeho přírazů, velikost penisu a vytrvalost se slily do jednoho toku bolesti. Teď jsem již křičela bez přestání, zatímco on zatínal ruce do mých prsů, kousal mě do bradavek, škubal za chloupky, občas dal facku; jeho koule narážely do hráze mezi mou kundičkou a zadečkem. Při všem tom děsu jsem v duchu děkovala Bohu, že mě znásilňuje zepředu a až po těch ostatních. I tak jsem měla neustále pocit, že jsem čtvrcena za živa a nemůžu to přežít. Ale mládí a určitá pružnost či přizpůsobivost mi umožnily přečkat i tuto nekonečnou eskapádu vášně. Několika přírazy hodnými bujného koně završenými výstřiky semene dokončil i černoch své dílo. Spokojeně si mě obhlédl a zašel si dát dalšího panáka z nové flašky, kterou mezitím některý z mužů do skladu přinesl. Zůstala jsem ležet na zemi jako loutka bez vodiče a myslela, že z toho všeho musím každým okamžikem zemřít. Ale ani milosrdné mdloby mi nebyly dopřány. Musela jsem znovu být po vůli všem zvráceným prasečinkám, co si vymysleli. Ještě několikrát mě znásilnili do všech dírek, co jen na těle mám (i černocha jsem ještě musela vykouřit; byl ke mně „milosrdný“, takže jsem ho mohla jen olizovat a sát jen kousek, protože celou kládu bych asi do úst bez roztrhnutí koutů nedostala), občas tloukli, posmívali se, zesměšňovali například tím, že jsem musela lézt po kolenou a je vozit na zádech jako kůň a oni mě při tom šlehali jakýmisi důtkami po zadku a prsou, visících k zemi, osahávali, nadávali… Byla jsem z toho všeho téměř mrtvá vyčerpáním, ale i oni se postupně vlivem času a alkoholu unavili a byli méně aktivní.

„No, ukončeme to“, zaslechla jsem najednou šéfa. Jiskřička naděje, která mi bleskla hlavou, pohasla hned další otázkou zrzka: „Jak?“ „Pověsíme ji“, navrhl míšenec, „ještě párkrát roztáhne v křečích píču a bude po ní.“ „Proboha ne“, vykřikla jsem plná děsu, „nezabíjejte mě!!! Dělejte si se mnou, co budete chtít, ale nechte mě žít, prosím!!! Jsem ještě tak mladá, nic jsem neprožila a nedosáhla..“ Už při svých slovech jsem viděla, že prosím marně. Bože, jak toto můžeš dopustit, lkala jsem v duchu čekajíc svou poslední hodinku, či spíše pár posledních minut života. Míšenec odkudsi přijel s vysokozdvižným vozíkem určeným k nakládce zboží, černoch stoupnul na jeho ramena a uvázal ke stropu na hák od kladky provaz, na jehož konci uvázal nečekaně zručně zrzek smyčku. Vše se odehrávalo v tichu jakoby v hororovém filmu. Naposledy jsem musela každému z těch vrahů políbit penis a poděkovat za krásný večer. Jak děsně a uměle to v tom tichu přehlušovaném jen mým marným pláčem znělo… Potom jsem byla posazena (nemohla jsem strachy ani stát na nohou) na rameno vozíku a šéf mi kolem krku utáhnul smyčku. Černoch vládnoucí největší silou začal lano i se mnou vytahovat nahoru. Během pár vteřin jsem se dusila a musela rychle vstát, čímž se sevření mého krku povolilo. Ramena vozíku začala vyjíždět výše, takže kundička se ocitla asi ve výši jejich hlav. Ani v tento okamžik si ještě neodpustili několik štípnutí a škubnutí, což jsem však při vidině brzkého konce ani nevnímala. Černoch provaz upevnil v okamžiku, kdy bylo pevně našponované. Naposledy jsem se je snažila úpěnlivými prosbami obměkčit, ale bylo zřejmé, že vše je marné, a bylo jim asi od začátku jasné, jak se mnou skoncují. Míšenec začal s vozíkem couvat a já ztrácela nejen půdu pod nohama, ale jakoukoli naději… Zřejmě jsem se hrůzou i pomočila…, ale o tom již nic nevím.

To, co jsem považovala za smrt, byly jen ony dlouho a marně očekávané mdloby. Když jsem po nevím jak dlouhé době otevřela oči, ležela jsem oblečená na sedačce v Frankově kanceláři a spočíval na mě Frankův tak jemný a milý pohled. To můj byl spíše vyděšený a nechápavý. „Vše je již v pořádku, Sophie, noční můra skončila. Vyplašil jsem je a určitě se víckrát neobjeví, klidně spi… „ To jsem také majíc svou ruku v jeho, s pocitem neskutečné úlevy z jeho uklidňujících slov udělala. Co se dělo během mého dlouhého spánku podporovaném prášky na spaní a péčí Franka, nevím. Pravda ovšem je, že žádné vyšetřování nikdy neproběhlo (já neměla zájem celou záležitost rozviřovat a Frank mě v tom chápal) a zanedlouho jsem si Franka vzala za muže a stala se spolumajitelkou firmy, při čemž jeden z prvních kroků bylo zajištění ostrahy. Frank byl po všech stránkách výborný manžel a já při sexu s ním opět zjišťovala, o jak krásnou věc se jedná. Nikdy nechtěl mluvit o tom večeru, a ani já se o to z pochopitelných důvodů nijak nesnažila. Bylo nám však bohužel dopřáno prožit spolu jen 11 spokojených let, než se Frank zabil při autonehodě.

Jak strašný šok mě však čekal při projednávání jeho pozůstalosti, jste první, komu se o tom vůbec zmiňuji. Našla jsem v jeho skryté zásuvce psacího stolu klíček, který k ničemu nepasoval a nikde nechyběl. Zřejmě bych na něj dávno zapomněla, kdyby se při opravách našeho domu neobjevil v Frankově pracovně velice umně schovaný trezorek ve zdi, který obsahoval videokazetu, jejíž obsah mě vyděsil, šokoval, ranil a zničil na dlouho moji důvěru v kdekoho. Na jejím začátku seděli v mně neznámých prostorách Frank a šéf oněch lotrů a dohodovali se na špinavém obchodu, jehož obětí jsem měla být a byla já. Oni mě přepadnou, užijí si se mnou, co budou chtít a dostanou za to nemalé peníze, část předem, zbytek po zdárném ukončení akce. Frank si skrytými kamerami vše natočí a bude předstírat, že je můj zachránce. Oni zmizí ze scény a on získá mě, což by se mu jinak nemuselo nikdy podařit. Vše probíhalo dle dohody, mohla jsem znovu prožívat všechna svá muka a ponížení z detailních záběrů kamerami. Na internetu by takový pornofilm jistě vydělal veliké peníze. Frank ovšem dohodu nedodržel a v okamžiku, kdy jsem stála s provazem kolem krku, všechny čtyři již značně opilé grázly bez milosti jako toulavé psy zastřelil. Stále vidím jejich nevěřícné pohledy při zjevení Franka s nějakou puškou, ani jeden nestihl udělat nic na svou obranu. Potom kamery zhasnuly a nastalo zřejmě mazání stop společně s úplatky policii a dalším, aby věc zmizela ze světa. Frank svým ďábelským plánem opravdu dosáhl svého a získal mě; zatímco já hrůznou noční můru tímto záznamem oživenou, objasněnou a vysvětlenou a poté pohodlný život po Frankově boku.

Kazetu obehranou tolikrát, že záznam byl v „nejlepších“ místech téměř nečitelný (kolikrát se Frank asi pásl pohledem na tom, co se mnou možná chtěl prožívat a neměl možnost?), jsem zničila. Nyní se snažím na vše zapomenout, zejména na to, že jsem důvěřovala člověku, který mě koupil jak nějakou špinavou otrokyni a zabil při tom čtyři lidi.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.4 / 5. Počet hlasů: 5

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *