Povídka “Sandra”

Tak sláva! Konečně se mi podařilo ušetřit potřebných čtyřicet tisíc. Teď se tedy mohu začít rozhlížet. Hezkých holek je dost, jen si dobře vybrat. A podívejme se! Zrovna tady, v obchoďáku. To je ale pěkná rodinka.

„Tati, tati, já jsem tě volala!“

Holka je to pěkná, ale trochu hubená. Zato její sestřička! To je tedy opravdu výstavní kousek. Všichni tři, i s mladším bráškou jsou trošku přičmoudlý, holka má oči trochu do šikma, ale tatínek je jasně bílý. Ne, opravdu, ta holka se mi moc líbí!

Rodinka stojí vedle u pokladny. Vypadá to, že budeme mít zaplaceno asi tak ve stejnou dobu. Vyšlo to. Teď jen opatrně a nenápadně za nimi. Autem nejedou. Dobře. Tak se budeme jen tak loudat.

„Terezo, pojď!“ To volala ta hubená. Výborně! Tak Tereza. Moc pěkné jméno. Tak dál. Tady se radši zastavím, podívám se do výkladu a teď pomalu a nenápadně za rodinkou.

„Dobrý den, pane Farkaš. Tak ten výtah už zase nejezdí!“ Sousedka. No paráda. Takže Tereza Farkašová. To mně to pěkně vychází. Konečně rodinka zmizela ve dveřích starého domu.

Tereza Farkašová, Náplavní 12.

*

U Karla bylo vždycky příjemné posezení. „To víš“, omlouval se, „taxa je pevná, s tím nic nenadělám. Dvacet tisíc za holku, dvacet za její přípravu. Ale v té rodině Farkašových jsou dvě holky. Ta starší je devatenáctiletá. Nechtěl bys radši tu?“

„Ne, ne. Já chci tu mladší, Terezu!“

„No dobře, jak myslíš. Té je teprve osmnáct. Zdá se ti hezčí?“

„Určitě!“

„Dobře, jak chceš. Ty jsi zákazník. Zavolám, až budeme připraveni. Za jak dlouho po zavolání tu můžeš být?“

„Asi do dvou hodin. To zařídím!“

„Tak jsme domluveni. Za pár dnů ti zavolám!“

*

Byl to třetí den odpoledne. Karel mě odvedl dolů do sklepa. A tady začíná moje největší dobrodružství!

*

Karel byl v bílém plášti a mně nabídl druhý. „Mlč, vůbec nic neříkej a jen se dívej. V žádném případě do ničeho nezasahuj! Je to důležité!“ nabádal mě. Pak si nasadil na obličej roušku a vybídl mě, abych učinil totéž. Vstoupili jsme do vedlejší místnosti. Byl to jasně osvětlený malý bílý sál s hladkými stěnami a uprostřed s jakýmsi stolem, tvořeným konstrukcí dřevěných trámků, sestavených do jakéhosi písmene X. Na stole ležela mnou vybraná Tereza Farkašová. Byla nahá a pevně připoutaná v kotnících rukou i nohou koženými pásy. Navíc byla přitažená dvěma pásy přes stehna těsně pod kyčlemi a dalším pásem měla připoután trup mezi hrdlem a pevnými prsy. Pod zády jí vyčníval rovnoběžně z konstrukce ještě jeden hranol a k němu měla pevně přitaženou hlavu dalším koženým pásem přes čelo, takže se nemohla vůbec pohnout. Neměla to zatím ani v úmyslu, protože byla v bezvědomí.

Karel mi beze slova ukázal stranou, kam se mám postavit. Pak se chvilku přehraboval na stolku u stěny a když se otočil, držel v ruce injekční stříkačku. Přistoupil k děvčeti, vbodnul mu jehlu do pravého nadloktí a vstříknul sérum. Pak odložil injekci zpět na stolek a chvíli jsme čekali. Dívka se pomalu začala probírat. Pomalu otevřela oči a vzápětí se zachvěla. Zděšený pohled naznačoval zmatek z nečekané situace.

„Haló, slečno, proberte se!“ řekl Karel naléhavým hlasem a naklonil se nad hlavu připoutané dívky. Pohledy se setkaly.

„Kde to jsem?“ zašeptala dívka zoufale.

„V nemocnici. Měla jste nehodu.“ Odvětil Karel uklidňujícím hlasem.

„Nemohu se hýbat!“ zvolalo děvče a v hlase mu bylo cítit paniku.

„To je v pořádku, slečno, uklidněte se.“ Pokračoval Karel dál chlácholivým tónem. „Nesmíte se vůbec pohnout, proto jsme vás přivázali. Musíte nám teď odpovědět na několik otázek.“ Lehce přitom pohladil vyděšené děvče po tváři. „Bolí vás něco, slečno?“

„Ruce, nohy a hlava.“ Vzlykla dívka.

„To nemyslím“, usmál se Karel. „To je od toho přivázání, ale něco jiného, v břiše, v hrudníku, záda?“

„To ne“, řekla dívka a bylo znát, že se pomalu uklidňuje.

„Teď vám sáhnu na nohu a vy mi povíte, jestli to cítíte.“ Řekl Karel a pohladil dívce pravou holeň. „Ano, cítím.“ Odpověděla dívka již o poznání klidněji.

„Tak to vypadá velmi dobře.“ Pochvaloval si Karel. „Můžete mi, slečno říci, jak se jmenujete?“ otázal se.

„Tereza Farkašová.“

„A kolik vám je let?“

„Osmnáct.“

„Vy jste Rómka, slečno?“

„Ne, maminka je Vietnamka a tatínek Maďar, ale narodil se tady.“

„Tak proto!“ odvětil Karel „To máte ty krásné oči asi po mamince, že?“ Dívka se nepatrně usmála.

„Uzdravím se, pane doktore?“

„Jistě, slečno!“ přisvědčil Karel. „Teď vám dám injekci. Bude vás po ní hodně bolet hlava, ale pak už to bude všechno v pořádku. Nebojte se.“

Odešel opět ke stolku, natáhnul si na ruce chirurgické rukavice a velice opatrně manipuloval s injekční stříkačkou. Nesl ji pak v pravé ruce jako svátost. Přistoupil k dívce, levou rukou jí natřel desinfekcí levý biceps a pak do svalu opatrně a velmi hluboko vpíchnul jehlu. Děvče se hryzalo do rtů a stáhlo obličej, ale ani nemuklo. Karel velmi pomalu vtlačoval náplň do svalu a potom opatrně jehlu vytáhnul. Pak znovu důkladně desinfikoval místo vpichu. Uložil stříkačku a tampón do kovové nádoby a svlékl si rukavice.

„Klidně ležte, slečno. Za chvíli vás bude hodně bolet hlava, ale musíte to vydržet. Pak už bude všechno v pořádku.“

Chvíli jsme stáli nehybně a pozorovali to nádherně rozpjaté nahé tělo. Během několika minut však začala být vidět změna. Dech se zkrátil a dívka začala tiše sténat bolestí. Karel opět přistoupil k její hlavě a lehce jí vsunul do pootevřených úst jakousi gumovou placku. „Zakousněte do toho zuby, slečno,“ pobízel. „Uleví vám to trochu od bolesti.“ Děvče neodpovědělo a jen se silně zahryzlo do gumy. V černých očích plavaly slzy a na nahém těle začal vystupovat pot. Bolest se zjevně prudce zvyšovala. V několika dalších minutách už dosahovala neuvěřitelné síly. Nahé tělo se koupalo v potu. Pevné svaly se v poutech chvěly jako v zimnici a ze sevřeného hrdla vycházelo tlumené bolestné vytí. Myslím, že kdyby dívka neměla mezi zuby gumu, asi by o ně přišla.

Agónie trvala ještě několik minut. Pak se vytřeštěné oči obrátily v sloup a děvče znehybnělo. Tázavě jsem se podíval na Karla.

„Neboj, je v bezvědomí.“ Řekl. „Musíme jí teď dát chvíli čas na odpočinek. Zatím tě zvu na kafe.“

*

„Sérum působí na mozek“ vysvětloval Karel. „Některá místa zcela odumřou, takže holka ztratí svou vůli a naprosto se podřizuje rozkazům, které dostává od svého pána. Nic z předcházející doby si nepamatuje a je úplně srozuměna s tím, že se s ní zachází jako s věcí. Můžeš s ní dělat cokoliv. Bolest samozřejmě cítí, ale rozkaz pána má před vším přednost, je důležitější. Když ji třeba zbiješ, bude křičet bolestí, ale ani ji nenapadne uhýbat, protože to by se vzpírala rozkazu. Není potřeba mít žádné ohledy a klidně se před ní dá i docela otevřeně mluvit. Můžeš jí třeba říct, že ji večer zabiješ a ona to bude brát jako naprosto samozřejmou věc. Pán si to přeje, tak se to musí stát. Rozhodně ti nebude odporovat a třeba prosit o slitování. A když budeš chtít, tak ti sama na to podá nůž.“

„No tomu tedy říkám poslušnost! A jak dlouho jí to vydrží?“

„To zatím přesně nevím.“ Povzdychl si Karel. „Myslím si, že by to mělo působit trvale, ale vyzkoušeny mám zatím jen tři roky. Pokud se to povede“, usmál se, „dám ti tříletou záruku.“

„Jak to myslíš, pokud se to povede?“

„No, víš…“ váhal chvilku Karel, „někdy jsou problémy. Proto jsem ti říkal, že je důležité, abys se do toho nijak nemíchal. Myslím si, že je potřeba, aby byla holka před zákrokem co nejklidnější. Jinak je riziko, že jí nějaké zbytky vzpomínek nebo vůle zůstanou. Víš, jednou se mi stalo, že to zákazník nevydržel, když viděl holku přivázanou na stole a začal ji osahávat. Holka se zjančila ještě než začalo sérum působit a když se probrala, nebyla úplně poslušná. Tedy poslechla, ale třeba až napodruhé, zkrátka nebylo to ono.“

„A jak to dopadlo?“

„Doporučil jsem tomu zákazníkovi, aby ji zabil.“ Řekl Karel. „Jestli to udělal, nevím, ale za krátkou dobu si tady kupoval novou holku a stál, ani se nehnul. A ta už byla v pořádku.“

„Doufám, že ta moje bude taky.“

„Jistě!“ usmál se Karel sebevědomě. „Jsem si skoro jistý, že bude dobrá. Ostatně se už můžeme podívat.“

*

Teď už jsme byli bez roušek a bez bílých plášťů. Nejprve vzal Karel hadici a nahé tělo důkladně opláchnul od potu a výkalů. Pak uvolnil kožené pásy a společnými silami jsme mokré tělo dopravili na lavici u stěny. Pak přišla opět na řadu injekce na probuzení. Hnědé oči se doširoka otevřely. „Kde to jsem?“ otázalo se děvče zmateně, ale bez známek strachu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se příkře Karel.

„Nevím.“ Zmateně zavrtěla hlavou dívka.

„Jsi otrokyně.“ Řekl Karel.

„Otrokyně.“ Opakovala dívka.

„Jmenuješ se Sandra.“ Zasáhl jsem také do hovoru.

„Jsem Sandra.“ Opakovalo nahé děvče.

„Ne!“ okřikl ji Karel. „Nejsi Sandra! Jsi otrokyně a jmenuješ se Sandra!“

„Jsem otrokyně a jmenuji se Sandra.“ Řeklo děvče.

„Všimni si, jak se učí.“ Upozorňoval mne Karel. „Všechno si dobře pamatuje. Má na to teď dostatek místa.“ Usmál se.

„Víš, co to znamená otrokyně?“ zeptal se přísným hlasem dívky.

„Ne.“ Odpovědělo děvče bezelstně.

„Otrokyně je jenom maso, o jehož použití rozhoduje pán!“ pronesl Karel zvýšeným hlasem hlavní pravidlo řádu.

„Jsem jenom maso, o jehož použití rozhoduje pán.“ Opakovala dívka.

„Postav se!“ nařídil Karel. „Otrokyně před pánem vždy stojí, pokud jí pán nenařídí jinak!“ Děvče hned vstalo a postavilo se před lavici.

„Postav se do pozoru!“ poroučel Karel. „Narovnej se! Ramena dozadu! Vypni prsa! Nohy rozkroč, kotníky půl metru od sebe a drž nohy napjaté. Ruce dej dozadu a pravou dlaní podrž levé zápěstí!“ Děvče přesně plnilo všechny rozkazy.

„Zapamatuj si tuto pozici!“ řekl Karel. „To je pozor a tak budeš stát vždy, když budeš čekat na rozkaz pána.“ Děvče se na něj zpříma dívalo a mlčelo.

„Vždycky, když dostaneš nějaký rozkaz, odpovíš Ano, pane!“ nařizoval Karel dále.

„Ano, pane!“ odpovědělo poslušně děvče.

„Otrokyně nesmí říci ne.“ Pokračoval Karel.

„Ano, pane!“

„Když si tě pán bude chtít prohlédnout a přistoupí k tobě blíž nebo tě zavolá k sobě a když nebudeš zrovna nic držet v rukou, zvedneš ruce tak, že položíš levou dlaň na zátylek a pravou ruku na levou. Lokty nebudeš mít dopředu, ale přesně do stran! Nohy zůstávají rozkročené!“

„Ano, pane!“ řekla dívka a postavila se do popsané pozice.

Karel na mě s úsměvem mrknul. Konečně jsem si mohl svou otrokyni pořádně prohlédnout. Byla menší, tak 160 centimetrů, ale pěkně tvarovaná. Prsa neměla příliš velká, ale na omak pevná, s malými, tmavými dvorci. Podpaží vyholené a černé ochlupení na podbřišku upravené. Kůži měla hebkou, jen s drobounkými tmavými chloupky na hřbetech paží a na holeních. Byla stejnoměrně snědá, to se mi líbilo. Nemám rád světlé fleky po opalovačkách.

Záda měla rovná, břicho ploché a pevné. Moc se mi líbila, jak rovně stála a s naprostou samozřejmostí se nechala prohmatávat a mačkat na všech místech svého nahého těla.

„Pamatuj si, že náležíš pánovi a jsi povinna splnit ihned jakékoliv jeho přání!“ pokračoval Karel přísně ve svých příkazech.

„Ano, pane.“

„Opakuj to!“ nařídil Karel.

„Ano, pane. Náležím pánovi a jsem povinna splnit ihned jakékoliv jeho přání!“ opakovalo poslušně děvče.

„Tvou povinností je udržovat tělo v nejlepší kvalitě. Sebemenší poškození musíš ihned hlásit svému pánovi.“

„Ano, pane. Mou povinností je udržovat tělo v nejlepší kvalitě. Sebemenší poškození musím ihned hlásit svému pánovi. Pane“

„Ovšem když pán přikáže, musíš ho poslechnout a třeba i poškodit tělo. To je ti doufám jasné?!“ připomenul Karel.

„Ano, pane. Náležím pánovi a jsem povinna splnit ihned jakékoliv jeho přání.“

„Dobře.“ usmál se Karel. „Bolí tě něco?“

„Ne…bolí mě nic, pane.“ včas si uvědomila, jak musí odpovídat. Byla naprosto skvělá. Karel ji lehce popleskal po kulatém zadečku a usmál se na mě.

„Řekl bych, že je v pořádku. Myslím, že ti můžu klidně dát tu slibovanou tříletou záruku.“

*

Do svého domku jsem dojel až večer za tmy. Není to velké sídlo, jen taková vilka, ale dobře podsklepená a se slušně velkou, zarostlou zahradou, obehnanou vysokou zdí. Je to na kraji města, takže je zde poměrně klid. Nicméně dokud nemám sklepy zvukotěsně upravené, je potřeba si dávat pozor na křik.

Zajel jsem s autem do garáže, otevřel kufr a odhodil deku, kterou byla Sandra přikrytá.

„Vylez ven!“ nařídil jsem a postavil se stranou.

„Ano, pane.“ Dívka pružně vyskočila z kufru a napjalo své nahé tělo v pozoru vedle auta. Chvilku zaváhala a když viděla, že si ji prohlížím, zvedla ruce za hlavu.

„Běž tam do těch dveří!“ nařídil jsem.

„Ano, pane.“ Udělala nejistý krok kupředu.

„Ruce dej dolů! Nemusíš přece chodit v pozoru.“ Usmál jsem se.

„Ano, pane.“ Teď už vykročila rázněji. Šel jsem těsně za ní a se zalíbením pozoroval křivky jejího pevného nahého zadečku. Prošli jsme chodbou, tam jsem ji vzal lehce za pravé nadloktí a nasměroval ji do dalších dveří, kterými jsme vstoupili do obýváku.

„Tady se postav.“ Nařídil jsem a dívka hned zaujala předepsanou polohu s rukama na zátylku. Obešel jsem ji a vyndal z police krátké důtky a lehce jsem s nimi uhodil o svou levou dlaň. Docela to zabolelo, protože na koncích byly opatřeny malými uzlíky. Děvče slyšelo za zády zasvištění, ale ani se nehnulo.

„Máš pěkné tělo Sandro.“ Řekl jsem. „Cvičila jsi někde?“

„Nevím, pane.“

„U mě cvičit budeš.“ Pokračoval jsem a pohladil ji levou dlaní po zádech. „Tělo se musí trénovat. A nejdřív začneme s důtkami. Jen tak trochu, aby se rozproudila krev. Rozpřáhnul jsem se, důtky zasvištěly vzduchem a se silným prásknutím dopadly dívce na nahá záda. Tlumeně vykřikla prudkou bolestí, všechny svaly se jí zachvěly a šikmo přes záda naběhlo devět rudých pruhů. Ze svého místa ale opravdu neuhnula. Další úder směřoval na její kulatý zadeček. Rázem změnil barvu do ruda, zvláště na pravém boku, kam dopadly uzlíky. Dal jsem jí ještě jednu ránu z druhé strany, aby se to vyrovnalo. Nahé tělo se jí otřásalo pláčem. Obešel jsem ji a pohlédl do uslzeného obličeje.

„Teď dostaneš přes prsa a přes břicho.“ Řekl jsem. „Ale nechci slyšet žádný křik!“

„Ano, pane.“ Vzlykla. Rozpřáhnul jsem se co nejvíce, svistot důtek byl ještě intenzivnější a jejich dopad na levý prs prásknul jako výstřel. Sandra viděla, jak se důtky blíží, ale neuhnula, jen vytřeštila oči a ze sevřených rtů se vydralo jen tlumené heknutí, zdušené pláčem. Nahé tělo se chvělo a na hrudi a břiše vyrazily kapky potu.

„Tak ještě jednou.“ Řekl jsem nevzrušeně a udeřil stejnou silou do druhého prsu. Znovu zaúpěla a pot a slzy se už řinuly po celém těle. Svou pozici ale nezměnila.

„A teď ještě na břicho.“ Prásknutí a tentokrát výkřik už hlasitější. Zrudlé nahé tělo se zachvělo a zapotácelo. Na chvíli dívka poklesla v kolenou, ale pak se narovnala do původní polohy.

„No, nebylo to špatné.“ Řekl jsem a uslzený obličej se rozzářil úsměvem.

„Děkuji, pane.“

„Dej ruce dolů a pojď se podívat, kde mi budeš sloužit.“ Provedl jsem chvějící se nahé děvče po domě, ukázal kuchyni, koupelnu a ostatní místnosti. Sandra se při prohlídce pomalu uklidňovala a za chvíli už na ní kromě zrudlé kůže nebylo nic znát. Ukázal jsem jí také skřínku, do které jsem už předem uložil několik kusů oblečení, které bude později používat, pokud se mnou půjde někam z domu. V kuchyni jsme našli nějaké potraviny, ze kterých Sandra připravila lehkou večeři. Nějaké gastronomické znalosti jí naštěstí zůstaly. Byl jsem spokojen.

Později jsem si Sandru samozřejmě uložil do postele a tam jsem byl spokojen také. Panna tedy nebyla, ale to už bych asi požadoval opravdu mnoho.

*

Druhý den navečer jsem Sandru oblékl do lehkých tmavých šatů a posadil do auta, tentokrát na sedadlo vedle sebe. Odjeli jsme do sousedního města, do spankingového klubu, kde jsem s majitelem dojednal Sandřino vystoupení na pódiu. Byla přivázána na pranýři a na nahé tělo dostala pětadvacet ran důtkami. Proti tomu, co si prožila minulý den na uvítanou bylo tohle lehké šimrání, ale podle mých pokynů se zmítala bolestí, trhala zoufale pouty a křičela jako smyslů zbavená. Vystoupení mělo velký úspěch a hlavně jsem dostal dva tisíce.

Ještě osmatřicet – a něco navíc na stravu – a náklady se mi vrátí. Už se těším, až mi začne Sandra vydělávat.