Povídka „Rzeczpospolita“

Krvavé 17. století. Rzeczpospolita, hráz Evropy proti Turkovi i Moskvě se zmítá v nepokojích. Král zemřel, kozáci, naši bratři vírou se vzbouřili a jsou ochotni raději se spojit s Turkem, jen aby pro sebe utrhli nějaké výhody. Jedině kníže se zdá být jedinou silou, která může zde na východě nastolit klid, jenže Sejm mu brání. Páni jsou rozhodnuti dát přednost svým vlastním statkům před společnou budoucností. Temná mračna se stahují…

Byla polovina října, pozdní dopoledne.V čele početné družiny jezdců jsem byl vyslán na pomoc naší předsunuté pevnosti. Už před příjezdem však vidím, že jedeme pozdě. Černý dým zvěstuje k oblakům, že pevnost padla. Okamžitě vydávám pokyn k rozdělení sil a obklíčení pevnosti z chodu. Tahle hanebnost nesmí projít bez trestu! Moji polní velitelé obkličují hořící tvrz, ale zjišťujeme, že kozáci byli včas varováni a uprchli. Ve vypleněné citadele nacházíme už jen lůzu, která tu drze rabuje. Postupně jednoho po druhém narážíme na kůly, které vztyčujeme podél cesty. Budou zde pomalu v bolestech umírat po několik dnů a jejich ostatky připomenou ještě dlouho každému, že napadení knížecího majetku se trestá velmi tvrdě. Byly mezi nimi i dvě ženy. K nim jsme byli milosrdnější: uřezali jsme jim prsy a nacpali jim je do chřtánu. Zadusí se daleko dříve než zdechnou jejich partneři.

Naši v pevnosti byli jen mrtví a umírající. Velitele jsme našli zohaveného, s tlustým hřebem vraženým doprostřed čela přibitým ke kůlu na nádvoří. Od jednoho umírajícího vojáka, kterému bohužel už nebylo pomoci, jsme se dozvěděli pachatele: byli to kozáci, v čele s jedním ze svých vrchních atamanů. Odvlekli všechny mladší ženy a dívky, ostatní nahnali do stodoly a zapálili ji! Zmrzačená posádka se musela na to dívat! Co jsem se dozvěděl také mě vůbec nepotěšilo, ale ani nepřekvapilo: bavili se tím, že všem líčili, co naše, křesťanské ženy čeká v tureckém otroctví! Mimochodem také poznamenal, že v odpornostech si nejvíc libovala atamanova mladá žena, Marusja, která ho i se svými společnicemi provázela. Taková drzost! Chtělo se mi z toho barbarství zvracet. Jen počkejte! Ještě jsme neuzavřeli účty!

Voják zpola blouznil, ale tvrdil, že nemohou být daleko. Prý začali z ničeho nic balit a odjíždět a vzápětí jsme se objevili my. Vzhledem k jeho stavu jsem tomu nevěnoval příliš pozornost – byl napůl v bezvědomí – ale teprv v tu chvíli jsem si uvědomil, že se stále ještě nevrátil jeden z oddílů, shodou okolností vedený mým nejbližším přítelem a spoluvelitelem.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Jak jsem očekával, moji věrní a spolehliví velitelé se již postarali o vše potřebné: na poničených hradbách, které však stále poskytovaly nejlepší obranu v širokém okolí, stály stráže a začínali se objevovat i obyvatelé okolních vesnic, kteří se po vpádu rozutekli do okolních lesů, aby zachránili holé životy nebo nepadli do zajetí a otroctví. Spolu s vojáky, kteří nebyli ve stráži se dávali do hašení posledních ještě hořících staveb nebo zpevňovali opevnění.

V tu chvíli se ozval hlas lesního rohu. V první chvíli jsem strnul: mohlo to znamenat signál k útoku kozáků! Pohlédl ve směru troubení a naopak jsem se mohl radovat! Můj pobočník se nejenže v pořádku vracel, ale podařilo se mu i chytit nějaké zajatce! Bylo vidět postavy připoutané lany k sedlům, ze všech sil klusající za jeho družinou. Bylo jich asi deset a jedna z postav neudržela rovnováhu a jezdec jí vláčel po zemi za sebou.

Jaké bylo moje překvapení, když přijeli blíž – byly to samé ženy! Bylo jich devět. A podle vzhledu to nebyly žádné nevolnice – také proč by nějaké takové moji vojáci zajímali. Netrpělivě jsem čekal na vysvětlení svého přítele. Nenechal mě dlouho čekat. Vyprávěl, jak vyrazil se svým oddílem asi dvaceti jezdců odříznout tvrz z druhé strany než jsme přijížděli. Než ale dokončil plánovaný manévr, narazil na kozácké jezdce. Jejich ústup byl velmi zmatený, potvrdila se slova raněného vojáka, že se o nás dozvěděli na poslední chvíli. Odpor byl minimální, zjevně měli povel ustoupit co nejrychleji a nevyhledávat potyčky.

Několik jich pobili, až narazili na větší skupinu, která sice také prchala, ale o poznání pomaleji. Proti nim vyrazili čtyři kozáci, ostatní pokračovali v útěku. Ty čtyři brzo přemohli, tři zabili na místě, jeden zůstal těžce zraněný a dohnali zbytek skupiny, která se neměla k obraně. K jejich překvapení to byly samé ženy. Jedna z nich, asi pětadvacetiletá, vypadala, že je těm ostatním nadřízená, tvrdila, že patřily ke kupecké karavaně, že je kozáci přepadli a teď je vlekou do otroctví. Tohle tvrzení ze všeho nejvíc připomínalo pohádku – když je naši dojížděli a jejich „únosci“ se vydali bojovat, nejenže nezpomalily, ale hleděly zmizet. Navíc byly velmi pěkně ustrojené, po kozáckém způsobu, každá seděla na zdatném koni a vůbec na nich nebyly vidět žádné „útrapy“, o kterých skuhrala. Odvezli je k místu, kde ležel zraněný kozák. Ten v tu chvíli vytřeštil oči děsem, z posledních sil ze sebe vyrazil „Marusjo, má paní…“ a s chroptěním dodělal. V tu chvíli bylo vše jasné – žádná kupecká výprava, žádné zajatkyně, ale kozačky a asi hodně dobře postavené. Pokusila se předstírat mdlobu, ale můj pobočník ji několikrát přetáhl bičem a bylo po mdlobách. Shodili je z koní, ruce jim svázali a lany připoutali k sedlům a vyrazili zpět do pevnosti.

A teď jsme je tu měli. Nebyl jsem dnešní a rychle jsem si dal dohromady, co povídal umírající voják s tím, co jsem se dozvěděl teď: dostala se nám do rukou atamanova žena Marusja. A že se k ní budeme chovat obzvlášť vybraně, s tím mohla počítat.

„Která to je?“ zeptal jsem se. Nepoznal bych jí. Teď to rozhodně nevypadala jako pyšná atamanova žena. Byla to ona, koho jsem spatřil, jak jí vlečou po zemi. Aby se jí totiž lépe cestovalo po těch lžích, které navyprávěla, svázali jí vojáci kotníky asi půl metru dlouhým provazem. Samozřejmě s takto spoutanýma nohama dlouho klusat nevydržela. Bylo vidět, že si dali práci, aby smyčky byly důkladně utažené – kůži měla rozedřenou skoro do masa. Sukni neměla a kolem pasu měla řemen, stejně pevně utažený. K němu byl přivázaný další provaz, protažený a utažený rozkrokem. Bylo vidět, že i on splnil svůj účel – plné pysky byly naběhlé a od provazu rozedřené, stejně jako štěrbina mezi hýžděmi. Ovšem, musel jsem uznat, že ataman si uměl vybrat dobře. Ušpiněná, ale pěkná tvářička, s trochu nahoru zvednutým nosíkem, široké lícní kosti. Hyzdil jí jen pyšný a pánovitý výraz. No to tě přejde! Černé vlasy, její chlouba, měla spletené do tlustého copu, který sahal do poloviny zad. Plné prsy se snažily dostat ven z potrhané blůzy, útlý pas, široké boky. Dobře živená, ale zdaleka ne tlustá. Stehna měla plná, kulatá, i přes šrámy způsobené vlečením velmi pěkná. To samé platilo i pro lýtka. Mnohem raději bych se s ní setkal za jiných okolností. A také by musela být někdo jiný…

Ale jinak jí to nezměnilo. Její tvář, špinavá od bláta, byla stále plná namyšlenosti. Zpupně mi zírala do tváře. „Tak co nám povíš, atamanko?“

„Nepatřím ke kozákům…“ začala. Tón byl plný vzdoru a pýchy. Facka utla její lži.

„Ty si opravdu myslíš, že mi není jasné, že jsi atamanova žena, Marusja? Jediné, co od tebe chci slyšet je místo, kde se máte sejít! Mluv!“ Pokusila se mi plivnout do tváře. Jeden z vojáků vytasil šavli a jen taktak jsem ho zarazil, aby jí nezabil. „Ne, to nepotřebujeme. Když se s námi nechce bavit po dobrém, zkusíme to jinak! Svlékněte je do naha a připravte je! A každý z vojáků se vystřídá alespoň dvakrát!“

Spolu se svým přítelem jsme se šli podívat do hlavní kamenné budovy tvrze, která nebyla tolik poškozená, jak by se dala využít k výslechu. Sice potřebujeme informace co nejrychleji, ale stejně musíme připravit místnost na výslech a kromě toho opakované znásilňování je může přivést k rozumu. Budova byla k našemu příjemnému překvapení ve velice dobrém stavu – kozáci zjevně neměli dost času. A ve sklepě jsme našli kromě několika cel také velmi dobře vybavenou mučírnu. Místnosti vévodil skřipec, velká káď, dva těžké dubové stoly a u jedné stěny kovová pyramida, ze stropu viselo několik provazů a řetězů, zavěšených na kladkách. U stěny byl krb s nádobou na udržování žhavého uhlí. Byla zde celá řada pomůcek jako jsou hrušky, biče, různé typy rákosek, železa na pálení, louče a další. Příprava bude jednodušší, ale stejně je třeba roztopit krb, nanosit vodu do kádě a než vesničané všechno připraví, vojáci se pobaví s Marusjou a jejím doprovodem.

Musím vysvětlit ještě jednu věc. Protože mnohdy, a dnešek je toho typickým příkladem, je třeba získat informace hned na místě a ne zajaté odvážet někam na vzdálená místa, vozí s sebou každý větší oddíl, jako je můj, několik vojáků, kteří jsou vycvičeni také jako vyšetřovatelé. Můj vyšetřovatel Michal byl velmi zkušený a spolu se svými pomocníky také velmi úspěšný při získávání informací. Za situace, která nastala, mu nebudu rozhodně klást jakákoli omezení a jestli některá z Marusjiných průvodkyň při mučení zařve, je mi to zcela jedno. Za to, co tady kozáci provedli si nezaslouží sebemenší smilování. Jen paní, která toho určitě ví nejvíc, necháme žít co nejdéle. Ale postaráme se, aby z toho radost neměla! Všechno připraveno! „Přiveďte je!“

Mučírna byla zahalena do pološera, prostor ozařoval jen oheň v krbu a několik loučí. Posadil jsem se do velkého křesla, abych sledoval výslech. Sem napůl přivedli, napůl přivlekli vojáci Marusju a jejích osm společnic. Pohyb stěžoval nejen jejich odpor, ale také to, že každá měla mezi koleny asi půlmetrovou tyč. Kožené řemeny na koncích tyče se jim ostře zařezávaly do svalů těsně nad koleny. Houštiny chlupů na podbřišku i stehna měly potřísněná spermatem a některé i krví, nejvíc Marusja, pro kterou musely být předchozí okamžiky obzvlášť nepříjemné, vzhledem k vylepšením jejího oděvu na cestě k pevnosti. Ruce měly za zády ohnuté v loktech směrem ke krku, zápěstí i lokty stažené pevně k sobě, což jim tlačilo prsy dopředu. Tváře i prsy měly stejně jako stehna potřísněná spermatem. V koutcích úst měly zaklesnuté háčky, které měly za hlavou spojené řemínky. Ty byly utažené tak, že se jim koutky málem trhaly. Háčky měly směrem do úst tupý trn, který jim bránil sklapnout čelisti, aby náhodou někoho nekously. Prsy měly podvázané pruhem kůže staženým ve tvaru osmičky a o tom, že pruh nebyl nijak volný, svědčila barva jejich prsů. Nejen podvázání, ale i hrubé ruce vojáků zanechaly na prsech své stopy. Na první pohled jejich postavy vypadaly jako by byly příbuzné, lišily se jen barvou vlasů a výškou.

Michal a jeho pomocníci byli oblečeni jen do bot, kožených kalhot a na rukou měli kožené rukavice. Pohled na ně budil hrůzu – všichni svalnatí, vypadali, že by jednu každou přetrhli jen v rukou. Jednu po druhé je vojáci přistrčili k jednomu z dubových stolů a přinutili je předklonit se. Do zadku každé vrazil Michal hrušku. To byl nástroj, který vypadal jako kovové vejce na násadě. Po zasazení začal otáčet rukojetí a vejce se začalo rozevírat. Po několika otáčkách každá ječela jak pominutá, ale na otázku, jestli nechtějí přiznat, kam jely, tvrdohlavě vrtěly hlavou. Pak Michal každé vyndal řemínek z úst a nasadil roubík, abychom nezešíleli z ječení všech najednou. Když skončil, uchopili každou dva jeho pomocníci, dovedli jí k jednomu řetězu, visícímu ze stropu a hák, který byl na konci řetězu, podvlékli pod kůží, která jí podvazovala prsy. Klikou vytáhli hák tak, že když nechtěla viset za prsy, musela napnout nohy na maximum a stát na špičkách. Roubík sice tlumil jejich projevy, ale ticho v místnosti rozhodně nebylo.

Všechny společnice byly uvázané a mohly přemýšlet o tom, zda nám nechtějí něco povědět. Přišla řada na Marusju. Vojáci jí přivázali cop k jednomu z řetězů a vytáhli ji také na špičky. Přistoupili k ní dva Michalovi pomocníci s biči. Jeden jí začal mrskat přes širokou zadnici a silná stehna, ale každou druhou, třetí ránu vedl jejím rozkrokem tak, že zasahoval její roztažené pohlaví. Druhý se věnoval jejímu plochému břichu a předním stranám stehen, ale opět zhruba třetinu počtu ran věnoval i jejím velký, podvázaným prsům. Tančila na špičkách, chvílemi se věšela za vlasy a svůj tanec doprovázela hlasitým řevem. Když vypadala jak zebra, dostrkali ji k pyramidě. Byl to dutý jehlan, z hrubého, tlustého kovového plechu, asi dvacet centimetrů vysoký, podstava byla asi patnáct na patnáct. Byla posazená na něčem, co připomínalo torzo židle s otvorem v sedáku, napevno ukotvené do podlahy. Věděla, co jí čeká, ale čtyři vojáci si s ní hravě poradili. Dva jí popadli za paže, dva za stehna a za jejího hlasitého nářku jí nasadili na pyramidu jejím dobře použitým zadním otvorem. Vlastní vahou si jí do sebe vtlačovala víc a víc. Aby nám nespadla, přichytili jí popruh, podvazující prsa stejně jako jejím společnicím. Hlavu jí částečně zvrátili dozadu a konec copu jí přivázali ke kostře židle. Nohy jí zvedli, k jednomu konci tyče mezi koleny přivázali provaz, protáhli jí ho za krkem a druhý konec přivázali k druhému konci tyče. Tak nemohla hlavou ani dopředu ani dozadu, kolena měla asi ve výši prsů a pohlaví doširoka rozšklebené. Tím s ní ještě neskončili – přinesli dvě asi dvacetikilová závaží a každé jí pověsili na jeden z palců u nohou. Opět na pyramidě poklesla a koncert, který předváděla si nepřejte slyšet. Zeptal jsem se jí, kam jely, ale vůbec si mě nevšímala.

„Začneme s tou špinavou blonckou!“ přikázal jsem. Vojáci jí odvázali. Jak se mi předtím zdály všechny stejné, teď už jsem vnímal rozdíly. Ta, co jsem vybral, z nich byla nejdrobnější. Když si člověk prohlédl jen její tělo, měl pocit, že je daleko mladší než ostatní. Vypadala tak na 19 let, byla štíhlá, špinavě blond vlasy, pěkný, ale krutým a panovačným výrazem zkažený obličej. I přesto, že byla menší, její prsy vypadaly v poměru s ostatními značně podměrečně. Rozhodně ale byly pevné a korunované velkými, tlustými bradavkami. Klín měla porostlý řídkými blond chlupy, nohy měla štíhlé a dlouhé.

Michal jí nechal vyndat roubík a položit na břicho na jeden ze stolů. Na jeho pokyn jeden z jeho pomocníků vyskočil na stůl a postavil se jí na záda. S výkřikem z ní musel vymačkat snad všechen vzduch, žebra zapraštěla. Michal se jí znova zeptal, ale ona jen bez dechu zavrtěla hlavou. Michal vzal ostrý nůž a jedním řezem jí ušmikl její cop. V jejích očích se objevil záblesk vzteku. Její dlouhá léta pěstěná chlouba byla pryč! V tu chvíli zjevně nemyslela na nic jiného! Ale to přejde.

Michal ho hodil Marusje k nohám a pokynul dalším dvěma pomocníkům. Každý měl v ruce těžké kladivo a hřeb, podobný tomu, co měl v hlavě zaražený velitel pevnosti. Klekli jí na lýtka a hřeby jí prorazili chodidla, která byla asi půl metru od sebe a přibili jí k desce stolu. I přes nedostatek vzduchu byly její stony ukrutné a jako jehly se musely zarývat do uší Marusji i jejích společnic. I je to čeká, pokud nepromluví… Znovu dotaz, zase mlčení. Vzali si každý další hřeb a tentokrát jí prorazili holeň kousek pod koleny a také přibili ke stolu.

Pomočila se a omdlela. Pomocník, co jí stál na zádech, sestoupil. Rozvázali jí ruce a znovu spoutali před tělem. Spustili další řetěz s hákem a zvedli jí tak, že měla trup svisle. Vychrstli na ní vědro studené vody a počkali až se probere. Na dotaz nereagovala, zjevně byla částečně v šoku.

„Marusjo, nechceš to ukončit?“ zeptal jsem se.

„Nevím, co chcete,“ řekla sotva srozumitelně mezi sténáním.

Pokynul jsem Michalovi, aby pokračoval. Jeden z pomocníků několikrát otočil klikou. Tělo blondýny se naplo, lýtka vypadala jako když se chtějí vytrhnout zpod hřebů. Znovu zvířecky zavyla. Michal vzal louč a vsunul jí mezi její doširoka roztažená stehna a začal jí pálit rozkrok. Ucítili jsme pach pálených chlupů a kůže. Od vřeštění začínala být ochraptělá, ostatní společnice na to zíraly s vytřeštěnýma očima.

„Marusjo?“ Nic. Michal přesunul louč ze spáleného rozkroku a začal jí pálit prsy. Pokračoval až řemen, kterými je měla podvázané žárem praskl. Po chvíli zase ztratila vědomí. Tentokrát byla třeba dvě vědra. Michal si mezitím připravil kleště se zubatými čelistmi a dva jeho pomocníci těžké pohrabáče. Když se probrala, Michal vzal do čelistí jednu z bradavek, natáhl ji a začal s ní pomalu otáčet. Každý z jeho pomocníků udeřil pohrabáčem blondýnu přes lýtko, až se ozvalo praštění kostí. Znovu omdlela a když jí probrali opakovalo se totéž s druhou bradavkou a dalším přeražením kostí v lýtkách.

Bylo jasné, že dlouho nevydrží. Kývl jsem na Michala, ať to skončí. Zatímco jí křísili, vzal si z koše s rozžhaveným uhlím kleště a jeho pomocníci nástroje tvarem podobné železné kukuřici poseté tupými hroty. Vyndali jí ze zadku hrušku a na Michalův pokyn jí rozpálené kukuřice vrazili do obou otvorů ve spáleném rozkroku. Začali s nimi pumpovat a otáčet, zatímco Michal jí kleštěmi uštípl nejprve jednu a pak druhou bradavku. V tu chvíli definitivně zmlkla a z koutku se jí vyvalila krev. Pro ní bylo po všem. Necháme jí tak jak je, aby se ostatní mohly pokochat a uvědomit si, co je čeká.

Pokynul jsem Michalovi směrem k Marusje. Přistoupil k ní s loučí v ruce a přiložil jí k jejímu klínu. Znovu se obnovil zápach pálených chlupů. Zoufale se snažila uhnout a tím si jen zvyšovala bolest, kterou jí působila pyramida.

„Nechceš nám něco povědět?“ zeptal jsem se.

„Jen počkej, až tě kozáci chytí! Kůži z tebe sedřeme…“ vyrazila ze sebe mezi výkřiky. No vida, už zapomněla na pohádky.

Poslal jsem Michala pro další. Tentokrát jsem vybral zrzku, jen o málo větší než její předchůdkyně. Ovšem jinak se od ní značně lišila – velké, těžké prsy, ne tlustá, ale podstatně baculatější, kulatá stehna, plná lýtka. Klín, hustě porostlý bujnými, zrzavými chlupy, vypadal, jako když hoří. Michal jí ušmikl cop a hodil ho posupně Marusje k nohám. Přinutili jí kleknout si na druhý stůl. Pod kolena, stále roztažená tyčí, jí dali železný kůl, asi pět centimetrů v průměru. Přitáhli ho k desce stolu tak, že se zdálo, že jí rozdrtí holeně. Ale to byl teprv začátek. Dva pomocníci ji vzali za ramena a tlačili jí dozadu do záklonu, aby se položila na desku. Třetí se jí postavil na kyčle a celou svou vahou jí ohýbal nohy v kolenou. Železný kůl jí ale bránil v tom, aby mohla stehna položit na lýtka bez bolesti. Svaly na stehnech měla napjaté jako lana, vypadalo to, že kosti ve stehnech se jí vylomí z kolen. Pot z ní jen stříkal, i přes roubík ji bylo slyšet. Vzali řemen, který byl celou dobu položený na stole a teď ho měla pod kotníky a vší silou jí ho utáhli kolem stehen. Kolem hlavy přes čelo jí nasadili dvě kovové půlobruče, spojené šrouby. Spodní z nich byla napevno spojená se stolem. Když je dotáhli tak, že se jí nemohly sesmeknout, zbývalo na každé straně ještě asi tři centimetry, které zbývaly k tomu, aby se půlobruče dotkly.

Michal jí vyndal roubík a zeptal se, kde se měly setkat s ostatními. Pokusila se na něj plivnout, ale to bylo vše. Michal dal pokyn svým dvěma pomocníkům a ti jí začali bít rákoskami, každý přes jedno napnuté stehno. Sám si vzal důtky s kuličkami na koncích řemenů a přidal se s mrskáním podvázaných prsů. Měla dost rozvinuté hlasové fondy a v mučírně nebylo slyšet vlastního slova. Na stehnech i podvázaných prsech vystupovala dost velká jelita, jednu bradavku se už Michalovi podařilo proseknout a pomalu se z ní řinula krev.

Zvednutím ruky jsem asi za pět minut mrskání přerušil. „Marusjo, už z tebe vypadlo, že jsi od kozáků. Kdy přijdeš k rozumu a povíš nám i to ostatní?“

Michal k ní přistoupil s kleštěmi se zubatými čelistmi a začal jí masírovat krví naběhlé bradavky. „Chmelnický…. vás dostane… ….všechny… nechá vás… potupněeeééé… pomaaááállůůů… chcípaaaááát!“ vyrážela ze sebe mezi skřeky. Bolestí v prsech na pyramidě takřka poskakovala, což samozřejmě její řiti na štěstí nepřidalo.

Mezi tím zrzku omyli slanou vodou, což její skučení jen povzbudilo. „A co ty – nepovíš nám, co chceme vědět? Nebo chceš ještě pomoct?“ obrátil jsem se na ní. Skučela, ale mluvit se jí pořád nechtělo. Michal zatím, už s jinými kleštěmi, obrátil svou pozornost k jejímu zrzavému klínu. Plochými čelistmi sevřel chlupy a vyškubl je. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ… doooóóóssst…“

„Chceš mluvit?“ Nic. Kývl jsem. Michal pokračoval a jeho dva pomocníci začali pomalu utahovat obruče k sobě. Asi po třetí otáčce byl Michal hotový s jejím klínem a pod obručí se zvolna začala objevovat krev. Zatím to zjevně bylo jen povrchové, ale bylo na ní vidět, že už zažila příjemnější věci. Zastavil jsem je a opakoval otázku. Jediná reakce bylo její dočasné ztišení.

Dal jsem pokyn a z Michalova pohledu jsem pochopil, že pospějeme k závěru. Jeho pomocníci dál utahovali obruče k sobě a vypadalo to, že jí oči vyskočí z důlků ještě než jí pukne lebka. Michal s dalším pomocníkem přistoupil k jejímu levému prsu. Pomocník vzal do kleští její bradavku a vší silou prs napjal. Současně jí Michal prs odřízl od těla. Během celé akce se pomočila a omdlela. Michal zastavil žhavým železem krvácení a pak jí politím ledovou vodou znovu probrali. Když opakovali celou operaci s druhým prsem, těžko říct, zda jí praskla lebka nebo z šoku, ztratila vědomí definitivně. Také ji nechali na stole, uříznuté prsy položili vedle, aby na ně měly všechny pěkný výhled.

Ukázal jsem na vyšší blondýnu s obrovskými prsy. Jak je měla podvázané, byly skrz světlou kůži vidět modravé žíly. Taky moc pěkný kus ženské, ale bohužel také zpupná kozačka. Položili jí na břicho na zem vedle kádě s vodou. Odvázali ji tyč mezi koleny, ale vzápětí jí mezi kotníky upevnili tyč víc než dvakrát tak dlouhou, uprostřed zavěšenou na jednom z visících řetězů. Michal mezitím hodil Marusje k nohám další trofej. Začali vytahovat řetěz a přitom vláčeli její podvázané prsy po hrubé kamenné podlaze. I když ještě pořád měla roubík, dávala velmi intenzivně najevo svou nelibost.

Když jí vytáhli, visela hlavou dolů nad středem kádě. I když měla sedřené prsy stále podvázané, byly tak velké, že se vlastní vahou houpaly nad vodou. Michal jí vyndal roubík, ale odpovědi se nedočkal. Spustili řetěz tak, že byla ve vodě až po ramena. Pokoušela se zvednout a dostat hlavu z vody, ale dva pomocníci už měli v rukou kleště s dlouhými, zubatými čelistmi. Těmi stiskli její prsy a hned měla jiné starosti. Navíc Michal vzal do ruky rákosku a udeřil jí přes roztažené přirození. Podle množství bublin, jdoucích z vody, se pokoušela ječet i pod vodou. Michal jí ale udeřil ještě čtyřikrát, než jí vzal za kůži, která jí podvazovala prsy a vytáhl jí hlavu z vody. Byla napůl bez sebe, zjevně spolykala spoustu vody, kašlala, prskala a zvracela. Chvíli trvalo, než s ní bylo možné komunikovat, ale ani potom nebyla ochotná mluvit. Michal jí tedy pustil a celá akce se opakovala ještě dvakrát. Když jí vytáhl potřetí, dal pokyn pomocníkovi a ten přinesl dlouhou, silnou a doběla rozžhavenou jehlici. Michal jí volnou rukou napnul levý prs za bradavku a pomocník jí začal do prsu zapichovat. Jehlici pomalu protlačoval prsem šikmo zdola. Zoufale ječela jak zvíře. Když byl asi v polovině, nevydržela.

„Dóóóóssst! Povííííímmm…“

Pomocník přerušil pohyb, ale v tom se ozvala Marusja.

„Nasťo, mlč!“

Blondýna se s úlekem po ní podívala. Michal jí vyzval, ať mluví, ale strach byl silnější. Michal kývl na pomocníka a ten dokončil své dílo. Michal mu podal rákosku, pustil blondýnu do kádě a zatímco pomocník jí vší silou řezal přes rozkrok, vzal další jehlici a provedl to samé s Marusjiným pravým prsem. Vrátil se k poloutopené blondýně, zvedl ji a poslal pomocníka pro další jehlici. Rozkrok společnice byla jedna krvavá kaše, po jehlici stékala krev a kapala do kádě. Zoufale se třásl, ale na otázku nereagovala. I druhá jehlice skončila v jejím prsu. Michal jí pustil a šel zabodnout druhou jehlici i do Marusjina prsu. Ani ona však nebyla ochotna promluvit. Když vytáhli blondýnu z vody, bylo po ní. Utopila se. Znova jí pustili a tak tam visela za nohy, po ramena ve vodě.

Pomocníci zatím uvolnili vyšší hnědovlásku, měla nádherné nohy, široké boky a velké prsy, nahoře zúžené, které sváděly k mazlení. Ale vybrala si jinou cestu. Přivedli jí ke stolu a přinutili jí předklonit. Odvázali jí tyč a vyndali hrušku – sice jí trochu přivřeli, ale ne úplně a tak jí natrhli svěrač, takže jí po stehnech stékala krev. I jí Michal zbavil copu a hodil ho před Marusjin trůn, ale ta ho sotva sledovala. Jehlice ještě nevychladly a pálily jí v prsech, po pyramidě stékala její krev.

Rozvázali hnědovlásce ruce, ale po tak dlouhé době je měla natolik ztuhlé, že s nimi dokázala sotva hýbat. Posadili jí na zem a přinutili jí ohnout nohy v kolenou. Pak jí pod nimi protáhli tyč, ruce jí vedli pod tyčí a kolem holení, kde jí svázali zápěstí. Vyndali jí roubík, ale na dotazy opět nereagovala. Dva pomocníci tyč zvedli a položili její konce na stoly tak, že visela hlavou dolů. V této pozici měla krásně vystavená chodidla i zadnici. Pomocníci si vzali z nádoby se slanou vodou dvě silnější lískovky. Na Michalův pokyn se dali do práce – jeden jí bil přes paty a druhý přes vyšpulenou zadnici. Jelita naskakovala, stejně tak pruhy na patách, ale když jsme je přerušili otázkou, jediné, co následovalo, bylo částečné zmírnění jejího řevu. Když měla zadek jednu krev a kůži z chodidel skoro staženou, přistoupil k ní Michal s kleštěmi, ve kterých držel rozpálenou jehlu a vrazil jí hnědovlásce pod nehet na palci pravé nohy. Zavyla a pomočila se. Michal s jehlou ještě několikrát pohnul, aby zvýšil její účinky, ale stále nechtěla mluvit. Postupně celou operaci opakoval i s dalšími prsty. Po třetím prstě poprvé omdlela a pak ještě dvakrát. Využil jsem přerušení a zeptal se Marusji, jestli mi nemá co povědět. Dívala se skrz mě, jako by mě nevnímala.

Michal měl v ruce rozžhavené kleště, kterými uštípával první společnici bradavky a přistoupil znovu k vyvěšené hnědovlásce. S chrupnutím jí ucvakl malíček na levé noze. Opět ztratila vědomí. Polili jí vodou a současně s ucvaknutím druhého malíčku jí jeden z pomocníků vrazil do análu rozžhavenou kukuřici. Celé její tělo se vzepjalo bolestí, ale to bylo také to poslední, co kdy udělala.

Začal jsem ztrácet trpělivost – ze čtyř společnic jen jedna byla alespoň na okamžik ochotná spolupracovat, ale ani ona nakonec nezazpívala. Vstal jsem a přistoupil k podsatité černovlásce. Rukou v rukavici jsem vzal jednu její bradavku mezi palec a ukazovák a zakroutil s ní. Její obličej je viditelně plný bolesti.

„Budeš mluvit?“ I přes bolest zavrtěla hlavou.

„Skřipec a vodu!“ obrátil jsem se na Michala. Kývl a bylo mi jasné, že rozuměl, co chci. Přešel jsem k Marusje. Stiskl jsem konec jedné z jehlic a začal s ní otáčet. Moc dobře věděla, co chci.

„Čubčí synové!!! Všechny Lachy… ááááá…“ ječela bolestí, ale stále nebyla ochotná spolupracovat.

Mezitím černovlásku odvázali, rozvázali jí ruce, odvázali tyč mezi koleny a položili jí na skřipec. Kotníky měla v kládě asi metr od sebe, válec s ostrými bodci se jí zarýval do zad, ruce měla spoutané nad hlavou a byla natažená tak, že nemohla pokrčit ani ruce ani nohy. Michaljí vyndal roubík a i jí se zeptal, kam jely, ale opět se nedočkal odpovědi. Svorkou jí zacpal nos, vzal do ruky trychtýř a chtěl jí ho dát do úst. Odmítla rozevřít rty, ale na to byl připravený jeden z pomocníků. Kleštěmi jí stiskl poštěváček a začal s ním kroutit. Ještě chvíli bojovala s bolestí, ale pak se dala do zoufalého řevu a Michal jí zasunul tlustý trychtýř až do krku. Pomocník přešel k bubnu, na který se natáčí lano, přivázané k jejím zápěstím. Otočil s ním a její tělo se před očima protáhlo. Současně další pomocník vyprázdnil asi dvoulitrový pohár vody do trychtýře. Aby se mohla nadechnout, musela nejdřív všechnu vodu spolykat. V trychtýři pomalu mizela voda a současně jí oči vystupovaly z důlků. Zoufale se snažila vodu spolykat a neutopit se, bolest v ramenou se zvětšila. Konečně Michal vyndal trychtýř. Kašlala, prskala a dávila se. Na otázky ale ani teď nebyl ochotná odpovědět.

Při pokusu vrátit jí trychtýř do úst se znova snažila bránit. Tentokrát pomocník zakroutil kleštěmi ještě brutálněji a po otevření úst jí nenechali čas na nadechnutí. Než vypila vodu, byla v obličeji skoro fialová. Kromě toho druhý z pomocníků opět pootočil kolem. Celé tělo měla napjaté jak strunu, mokré od potu, jako by jí vytáhli z vody, bylo slyšet praskání v napínaných kloubech. V přestávce před dalším napínáním a pohárem jí vytrhali chlupy z klína. Její křik už přešel v zoufalé chraptění. Další pohár. Pro zvýšení účinku jí Michal nechává dvěma pomocníky s loučemi pálit podpaží. A ozvalo se hlasité lupnutí. Pravá paže se vykloubila z ramene. Skoro už nebyla schopná polykat a vody v trychtýři neubývalo. Když Michal konečně ne zcela vyprázdněný trychtýř vyndal, zůstala ležet bez reakce. Jen mírné zvedání a klesání jejích podvázaných prsů a břicha, k prasknutí naplněného vodou, svědčilo o tom, že ještě žije. Michal znova vzal rozžhavené kleště a ucvaknutím poštěváčku ji probral. Její řev byl úchvatný, ta by snad vzbudila mrtvého!

Pokračovali jsme. Další pohár, další otočení bubnu. I druhé rameno vyskočilo z kloubu, v podpaží už měla obrovské puchýře. Tentokrát už nedopila a následovala své předchůdkyně na onen svět.

Dal jsem Michalovi znamení, aby se zkusil poptat těch, které jsme ještě nevyslýchali. To, co viděly, slyšely, ale také jejich ne zrovna pohodlná poloha by jim mohla pomoci k rozumu. Už tu napůl visely za prsy a napůl stály s křečovitě napjatýma nohama skoro dvanáct hodin.

Zbývaly tu dvě hnědovlásky a jedna zrzka. Za jiných okolností by to všechno byly ženské jak lusk, ale co dělat! Michal si vzal kleště a přivolal pomocníka s loučí. Zeptal se první hnědovlásky, co mu poví, ale ta jen zavrtěla hlavou. Vyzval jí ať si to rozmyslí a začal jí občerstvovat paměť. Střídavě jí kroutil bradavkami, až byly jedna krev a pomocník ji zatím pálili loučí v rozkroku. Jediné, čeho však dosáhli, bylo, že se chvílemi věšela za prsy, jak bolestí zmítala nohama. Přešli k druhé, ale výsledek byl stejný. Ale teď to začalo vypadat nadějně! Jen co se otočili k zrzce, tak ta začala vší silou kývat hlavou. Pomocník ji uvolňoval roubík a Michal přeřízl kůži, která jí podvazovala prsy.

„Katušo, mlč! Jestli promluvíš… ááááá…“ ozvala se Marusja, ale další pomocník ji měl rákoskou přes prsy k pořádku.

„Ona je šílená! Nechá nás tady všechny pobít! Měly jsme..“ a z úst zrzky se vyřinul přímo vodopád slov, kam měly dojet. Znal jsem to místo, nebylo ani dvě hodiny jízdy od pevnosti. Kozáci tam měli čekat nejméně do zítřejšího večera než jim přijedou buď posily nebo Turci pro otroky.

Přemýšlel jsem. Teď bylo kolem půlnoci. Nejlepší bude, když je přepadneme za úsvitu, to často spí i stráže.

„Michale, dej jí do cely. Běda ti, ale jestli lžeš. (Podle Marusjiných reakcí a i podle jejího chování to nebylo pravděpodobné.) Ty dvě vyvěš a Marusje trochu zatop, ať nenachladne! Zůstaneš tady a až se vrátíme, rozhodnu, co s nimi!“ Poslal jsem jednoho vojáka vzbudit ostatní velitele s příkazem, že všichni s výjimkou stráží a Michalovy jednotky se připraví k útoku. Michal s jedním pomocníkem zatím odvázal jednu ze zbývajících společnic. Prsy jí nechali podvázané, ale jinak jí rozvázali ruce a sundali i tyč – roubík a hruška jí ale zůstaly. Položili jí břicho na zem a levé zápěstí jí pevně připoutali k pravému kotníku. Pravé zápěstí jí připevnili k řetězu a vytáhli jí do vzduchu. A protože nechtěla spolupracovat, na levý kotník jí ještě pověsili asi dvacetikilové závaží. Druhou pověsili za pravý kotník, levý kotník jí přivázali ke spoutaným zápěstím. Aby si nestěžovala, že jí ošidili, i jí k levému kotníku zavěsili závaží.

Zbývala Marusja. Michal dobře věděl, co jsem myslel zatopením. Vzal koš se žhavým uhlím a umístil ho pod dutou pyramidu. Znovu se začal šířit pach spáleného masa a ochraptělý křik. No, ta se našeho návratu už nedočká. Trochu svým kamarádkám zazpívá a pomalu se bude opékat zevnitř. Není jí žádná škoda a konec konců ty zrádkyně čeká podobná radost. Pokud vše proběhne podle plánu, až se vrátíme, narazíme je na kůl.

A kdyby náhodou zrzka lhala? Ještě to mohou vylepšit dalšími informacemi.