Povídka “Narkomafie – 3. část”

(Dokončení)

Bylo mi jasné, že dříve či později promluví. Každý promluví. Naším motem při výslechu je „Pokud víš – tak mluv a pokud nevíš – tak trp!“

Tihle dva sice zpočátku vypadali jako „jednoduchá“ záležitost a nyní se trochu začali měnit v dost velký problém, ale chce to jen přijít na tu správnou metodu – jen kdyby mne tolik netlačil čas!

Horečnatě jsem přemýšlel, zatímco jsem si kapesníkem namočeným ve studené vodě chladil rozbolavělý nos. Mrcha jedna vzpurná! Vztekle jsem mrsknul kapesníkem až na druhý konec místnosti.

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Pedro.

„Kapitáne Ramirezi…“

„Už se probrali?“, skočil jsem mu netrpělivě do řeči.

„Ta holka ano, ale on je stále v limbu.“

Na zlomek vteřiny jsem se zamyslel, „Tak ji přiveďte – hned jsem tam.“

Pedro zmizel.

Uvažoval jsem – co by se dalo ještě vyzkoušet, aby promluvila a přitom výslech přežila? Don Gulliermo je chtěl oba přivést živé – měl s nimi ještě své úmysly. Měli se stát odstrašujícím příkladem pro další případné zájemce, co by se chtěli pokoušet narušovat jeho „obchody“.

A zde byl můj problém – museli promluvit nebo alespoň jeden z nich, moji chlapi museli inkriminované materiály najít dřív, než se dostanou do nepovolaných rukou a navíc museli přežít. Tedy alespoň do doby, než bude možné natočit videozáznam z jejich veřejné popravy.

Ve výslechové místnosti bylo cítit pot, krev, lidské výkaly a ještě něco – byl to neurčitý pach lidského strachu a zoufalé beznaděje.

Ta holka byla úplně nahá a klečela s rukama za hlavou a zavázanýma očima v koutě vedle stařičkého gynekologického křesla. Jakmile jsem vstoupil, oba chlapi vyskočili. Letmo jsem na ně mávl rukou a ztěžka usedl na židli kousek za tou americkou špionkou.

Vyčerpání a předešlé výslechy na ní byly znát – záda měla pokrytá fialovými jelity, kolem zápěstí a kotníků se symetricky rýsovaly krvavé kroužky od pout, nyní se zaschlými strupy. Její tělo se vlivem vysílení a prostorové dezorientace mírně kývalo, jak se snažila udržet rovnováhu.

„Pokud jste slečno nezměnila názor…,“ jakmile jsem promluvil, její tělo se sebou trhlo a ztuhlo – bylo vidět, že poslouchá.

„…budeme muset pokračovat. Bohužel, už jen s vámi. Váš přítel nám již nic nepoví.“ Blufoval jsem a doufal, že to zabere.

Její tělo se roztřáslo ještě víc, ale bylo vidět, že se své emoce snaží držet na uzdě. Nyní byla vhodná chvíle tlačit dál.

„No nic, nyní je o již jedno, jestli jeden nebo oba.“, pokračoval jsem.

„Přivažte ji na stůl – břichem dolů,“ a s těmito slovy jsem vstal abych udělal prostor svým pomocníkům, kteří ji ihned uchopili, zvedli a spíše přitáhli než přivedli ke stolu, kde již byla jednou vyslýchána.

Tentokrát ji však hodili na břicho a nohy nechali u sebe. Jen ji nataženou připoutali ruce na jednom konci stolu k jeho nohám a natažené nohy nejprve svázali obě k sobě a hned na to je připevnili tak, aby se jimi nemohla ani hnout. Ležela natažená jako prut, na jednom konci stolu jí splývala dolů svěšená hlava s vlasy dosahujícími až na zem a na druhém konci přesahovaly její štíhlé nohy hranu stolu jen kousek od kotníků.

Ještě fixace pásem pod koleny a kolem pasu a byla dokonale znehybněná.

Přešel jsem zvolna k její svěšené hlavě a zvedl ji, kdyby to nebylo za vlasy, tak by se dalo říci, že téměř něžně, hlavu, trochu podřepl, sundal pásku, co měla přes oči a zadíval se jí do nich. Měla v nich téměř nepřítomný výraz. Informace o smrti jejího milého ji zřejmě zasáhla přesně tak, jak jsem potřeboval.

„Je slečno ještě jedna část vašeho těla, které jsme se při vašem „přesvědčování“ příliš nevěnovali.“

Její oči počaly zaostřovat svůj pohled do mých.

Pokračoval jsem:

„Občas tato oblast bývá neprávem opomíjená, ale účinek na ni je velmi efektivní, zvláště, když se jedná…“, pustil jsem její hlavu, až ohryzkem praštila do hrany stolu a začala kašlat, a obešel jsem stůl: „…o tak jemná a něžná chodidla, jako jsou ta vaše.“

A při těch slovech jsem ji po obou něžně hladil.

Bylo vidět, jak se jí bezděčně napjala lýtka a nohama se pokusila uhnout bokem. Byla však přivázaná příliš dobře, než aby se mohla jakkoliv hnout.

Při bití po chodidlech byla důkladná fixace naprosto nezbytná. Mnohdy se to opravdu podceňuje, ale lidská chodidla jsou nesmírně citlivý orgán a bolest, kterou vyslýchaný prožívá je naprosto odlišná od jakékoliv jiné.

Ustoupil jsem kousek bokem, přešel zpět k její hlavě a kývl na Pedra.

„Tak můžeme začít.“ Zvedl jsem jí opět za vlasy hlavu a díval se do jejích očí. Chtěl jsem zblízka vidět její strach a první reakce na neznámou bolest.

Viděl jsem, jak se vzadu za stolem Pedro rozmáchl a hned první rána rákoskou souběžně přes obě dívčina chodidla byla vedená co největší silou. I oba chlapi už toho měli dost a neměli zájem si nějak „vyhrávat“. Chtěli již co nejdřív výsledky.

Nejprve se ozval zvuk, který je při bití přes chodidla úplně jiný, než na jakoukoliv jinou část lidského těla. Takový, jakoby trochu tlumený. Reakce jejích očí následovala hned potom. Nejprve něco, jakoby údiv a překvapení z naprosto neznámé a překvapivě prudké bolesti. Její oči se rozšířily tak, že mi to připadlo až nemožné a následoval výkřik. Ne obyčejný výkřik bolesti, ale spíše hrůzný zvířecí skřek, v němž se odrážela veškerá bezmoc a zoufalost její bezvýchodné situace.

A následovalo druhé švihnutí a přestávka, aby bolest měla čas odeznít – Pedro byl v oblasti bití naprostý profesionál – a potom další rána. Jen ten hrůzný křik z jejích zkrvavělých úst neustával, ale asi po desáté ráně přešel do vysíleného chropotu. O to však víc se prožívaná bolest zračila v těch, přednedávnem ještě půvabných hnědých očích.

„Dost!“, křikl jsem a Pedro strnul v nápřahu na jedenáctou ránu.

Pustil jsem její vlasy a obešel stůl, abych se podíval na její nohy. Obě chodidla byla pokryta rudofialovými jelity, z nichž některá praskla a z ran počínala prýštit krev. Celé její tělo se neovladatelně chvělo – začínalo to od lýtek a pokračovalo přes pevný zadek a útlý pas až k hlavě.

Už nekřičela jen sípavě chrčela a do toho kašlala. Celé nahé tělo bylo pokryto potem a pod ním se na stole v oblasti její pánve objevila loužička moči.

Přešel jsem opět k její hlavě.

„Stále nechcete spolupracovat?“, zeptal jsem se s , možná málo skrývanou, nadějí v hlase – i já jsem toho za ty dva dny měl již plné zuby.

Vytřeštěný pohled jejích očí se zvolna vracel do reality, ale stále byl zastřený právě prožitou bolestí.

Když jsem se ani po chvíli nedočkal odpovědi, zvedl jsem ruku a chtěl kývnout na Pedra, aby pokračoval, když v tom se její opuchlé a rozkousané rty pootevřely a ona promluvila.

„Dost, už proboha dost…řeknu vám všechno, co vím. Jen už toho panebože nechte…!“

A oči se jí zavřely v bezbřehém odevzdání a definitivní kapitulaci.

Epilog:

Probudilo mne slunce, které škvírou v závěsech protlačilo úzký paprsek svého hřejivého ranního tepla a strefilo se přímo do mé tváře. Mark ještě tvrdě spal, což bylo zřejmé z hlubokého a pravidelného oddechování.

Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se znovu posbírat všechny ty příjemné pocity z našeho včerejšího, střídavě něžného i vášnivého, milování, ale okenními tabulkami tlumený zvuk projíždějícího školního autobusu mne donutil vstát a vydat se směrem ke sprše.

V tom začal v Markově bundě zvonit telefon, ale s ním to ani nehnulo.

Otočila jsem se, vytáhla jej z kapsy, natáhla se přes postel k Markovi a něžně s ním zatřásla…

„…miláčku vstávej – zvoní ti telefon!“, probral jsem se z krásného snu, který byl pokračováním naší včerejší společné promilované noci. To nejkrásnější, co si člověk může ráno jako první přát vidět, je tvář milované osoby.

Jane klečela jedním kolenem na posteli, skláněla se ke mně a podávala mi zvonící telefon.

„Dobré ráno lásko,“ usmál jsem se na ni, vzal telefon z její ruky a stiskl tlačítko pro příjem. Než jsem začal hovořil, stihla mne ještě letmo líbnout na tvář a její štíhlé, dobronzova opálené nahé tělo vonící vděčným tématem lásky, odhopkalo směrem ke koupelně.

„Mark…“, promluvil jsem do telefonu.

„Tady Peter,“ ozvalo se na druhé straně. „takže jste to Marku dostali vy. Zítra odjíždíte do Kolumbie. Mělo by vám to zabrat jen tak dva, maximálně tři dny a potom si můžete užít dovolené na Floridě.“

Nadšeně jsem vyskočil a běžel za Jane do sprchy, sdělit jí tuhle skvělou novinu. Naše první opravdová akce v terénu…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.2 / 5. Počet hlasů: 5

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *