| | |

Povídka “Deníček”

 

Pan Vladimír Mecháček bydlel v podnájmu u rodiny Kejvalových. Manželé Kejvalovi často odjížděli na zahraniční služební cesty a byli proto rádi, že jim sedmatřicetiletý inženýr Mecháček dohlédne na dům a jejich osmnáctiletou dceru Elišku, vzornou studentku místního gymnázia. Mecháček se věnoval projektování architektonických objektů na svém personálním notebooku a jen zřídka opouštěl dům, aby některý projekt předal anebo si vyzvedl peníze. Pan Mecháček byl upřímným obdivovatelem mladé generace a v případě Kejvalovych Elišky i poněkud litoval, že nemůže mít dceru jako je ona. Pan Mecháček měl totiž poněkud nadměrný pohlavní úd a nikdy se do žádné ženy nevešel. A aby se uspokojoval nějakým jiným způsobem než čistým sexualním koitem, to mu přišlo nemorální, zvrácené, zločinné a urážející nadřazenost člověka zvířeti.

 

Pan Mecháček byl velmi zvědavý, jaké problémy trápí sladkou a nevinnou Elišku. Všímal si, že tráví nezvykle mnoho času na toaletě či v posteli. Jistě trpí nějakou závažnou chorobou a on to odhalí a možná i zachrání dívce život. Tento pocit naplňoval inženýra Mecháčka až jakousi euforií. Jednou dopoledne, když byla Eliška ve škole a staří Kejvalovi služebně v zahraničí, veden opravdu upřímným a veskrze dobrotivým odhodláním, otevřel dívčin deníček. K jeho překvapení byla popsaná jen úvodní stránka:

 

Aby si to rodiče nebo pan Mecháček nepřečetli, nazvala jsem to deníček, ale ve skutečnosti sem budu zapisovat své nejlepší fantazie. Při téhle jsem se udělala snad desetkrát. Až budu mít chlapce, chtěla bych, aby mě přistihl, že na záchodě kouřím. Aby mi ukázal škodlivost mého jednání, pálil by mě tou cigaretou na ruce. Pak by mi roztrhl košilku a stáhl podprsenku a pálil by mi i ňadro. To už by nesnesitelně bolelo, ale nemohla bych křičet, aby mě rodiče neslyšeli. Úplně by mi jedno moje prsíčko popálil. Pak by mi přikázal, že druhý den, až tu rodiče nebudou, bude prý v mém trestání pokračovat. A že když předstírám problémy se střevy, tak mi je vyčistí baseballovou pálkou mého táty, takže se prý mám připravit, že mi ji celou narve zítra do prdele. Až do zítřka se klepu strachy, ošetřuju oteklé popálené prso, ale taky myslím, jak byl tvrdý a nesmlouvavý, když mě spravedlivě trestal. Taky mažu pálku olejem, vím, že mi s ní konečník určitě natrhne, ale aspoň ať to klouže. A on mi ji skutečně do zadku narve a mučí mě, hrozně to bolí a křičím. Pak musím do sklepa, svléknout se do půl těla a vyskočit na horké trubky parovodu a on mi zmrská záda tátovým koňským bičem. Dvacet ran a každá je tak tvrdá, že mi roztrhne kůži zad a celá dlouhá rána se zalije krví. Potom musím otevřít pusu a on se mi do ní vymočí, použije mě jako živý záchod. Pak musím zase nahoru a svlíknout se před ním úplně donaha a on mi bodá jehly na šití do pohlaví, až mi ho úplně rozpíchá, že kape krev na podlahu. Nakonec mě nahatou a hambatou přiváže bříškem na stolek a bije mi nahý zadeček rákoskou. Rovných dvěstě ran mi vysází. Zmítám se ve vlastní krvi a omdlévám slastí jako prasátko na svých jatkách…

 

V panu Mecháčkovi se nadzvedla vlna obrovského hnusu. “To je zvíře, dobytek, duševně nemocný pervert,” křičí a utíká na WC zvracet. Nikdy nezažil takovou degradaci lidského bytí takto úchylnými myšlenkami. Nikdy. Musí ji vyléčit. Jenže jak? První, co jej napadlo, použít její vlastní medicínu. Ano, bude-li pevný a tvrdý, hrubým mučením ji vyléčí z těžkého deviantního masochismu. Dívka pozná, že takové patologické jednání nemá nic společného s rozkoší zakázaného obcování, ale jen s čirou nelidskou bolestí. Vypadalo to, že mladá studentka skutečně při svých dlouhých pobytech na záchodě kouří. To bylo panu Mecháčkovi rovněž nepochopitelné, takové riziko plicních chorob! Využil tedy svých dovedností a po pár dnech upravil dveře na záchod tak, aby zevnitř vypadaly, že jdou zavřít a jsou zamčené, přesto však zvenku šly bez problémů otevřít.

Manželé Kejvalovi se po večeři posadili k televizi, dramatický film Vykuchali se navzájem sliboval, že se minimálně hodinku a půl od bedničky nezvednou. Tmavovlasá vytáhlá Eliška se okatě chytla za bříško a zamířila na WC. Panu Mecháčkovi se poněkud zrychlil tep. Ještě způsobně vylízal svůj talíř, aby hostitelům naznačil, že mu chutnalo. A pak se potichoučku zvedl a kamsi se vytratil. Otevřel dveře na záchod, podíval se doleva a bleskově za sebou zavřel. Pak teprve pohlédl směrem na klozet. Samozřejmě. Eliška tam seděla oblečená s velkou nechutně tučnou cigaretou u úst. Dívka byla úplně v šoku, vytřeštěné oči, nedýchala. “Četl jsem ten tvůj deník,” zašeptal pan Mecháček. Eliška stuhla ještě víc. “Jsi nemocná. Sexuálně deviantní. Zvrácený pervert,” pokračoval sípavý šepot inženýra architekta. “Chci, abys poznala, jaká je ve skutečnosti hnusná bolest to, o čem píšeš. Udělám ti to všechno. Zítra tví rodiče odjedou. Připrav se, že možná i zhebneš, děvko. Zatím mi podej tu cigaretu a nech pravou ruku nataženou.”

 

Eliška mu rozklepanou rukou podala sotva rozkouřenou tyčinku. Měla jen bílou halenku s krátkým rukávem, takže ji pan inženýr mohl pálit kdekoliv na nezakryté ruce. A taky ji pálil. Vždy přiložil doutnající cigaretu k její mladé kůžičce a přitlačil. Horký hrot se propaloval a Elišku to bolelo. Sledovala, jak jí na různých místech ruky přibývá zarudlých až načernalých popálenin a začala ji docházet celá situace. Už se tolik nebála, přestože jí bylo jasné, že v následujících dnech bude zřejmě opravdu krutě ztýrána, věděla, že si to za svou duševní nemocnost zaslouží a bude-li vyléčena z masochistických představ a kouření, bude to jen dobře. Rozhodla se se svým trýznitelem spolupracovat. “Můžu si rozepnout halenku, budete mi chtít jistě pálit i ňadra?” Pan inženýr Mecháček přikývl. Eliška se rozepla na hrudi a stáhla si světle modrou podprsenku. “Já si budu halenku držet, aby se nezašpinila,” zašeptala dívka ochotně.

Inženýr přiložil zapálené cigáro pod Eliščino běloučké levé kůzlátko a počal jej nekompromisně zezdola propalovat. Žhavá špička se nořila do měkkého poddajného prsu studentky gymnázia. Dívka tiše skučela bolestí, kousala se do rtů a upřeně sledovala, jak jí inženýr pálí ještě ne zcela do vyvinutá ňadra. Černovlásčin nářek se začal stupňovat, když jí inženýr počal hořící cigaretu přikládat naopak shora k růžovoučkým prsním dvorečkům a vytvářet na delikátním dívčím masíčku černé fleky. Eliška držela halenku rozevřenou a hruď statečně vypnutou vstříc děsivému mučení, zrychleně dýchala, ústa nevědomky dokořán. Vlny horkosti ztopořily hroty dívenčiných prsíček vyzývavě vpřed. Z jeho pohledu však vyčetla, že bude hůř. “Budete mne pálit na bradavkách?” zeptala se bojácně. Jen přikývl. “Nekřič.” A inženýr Vladimír Mecháček skutečně začal pálit zduřelé cecíky osmnáctileté Elišky Kejvalové. Tam, kde jsou mladé dívky citlivé na sebemenší dotek, je ubohá černovláska brutálně mučena pekelným ohněm. Z očí se dívce koulí slzy velké jak hrachy, zaklání hlavu a zavírá oči, aby neviděla, jak se žhavá cigareta noří do trčící prsní bradavky, jak o ni oklepává horký popel. “To bolí,” naříká nebohá studentka. “Drž a nežvaň!” Prsa mladé dívenky jsou už úplně zbrutalizována. Pan Mecháček cigaretu típe o zmučený levý dvorec. Se slovy: “A ve svém deníčku si přečti program na zítřek, jinak se rodiče dozvědí i o tvém kouření i o masochismu,” pan Mecháček zanechává plačící dívku s odhaleným poprsím posetým černými fleky sedět na zavřené míse. Eliška si utírá oči. Prsíčka bolí, pravda, ale je i vlhká v klíně. Dneska jsi to ještě můžu udělat, zítra už mě jistě pan Mecháček z mého masochismu vyléčí baseballovou pálkou, pomyslí si nebohé děvče.

 

Rodiče odjeli a nervózní Eliška olejuje tlustou obrovskou otcovu baseballku. Již dříve se důkladně věnovala hygieně svého zadního otvoru a vyprázdnění, pokud by měla střeva příliš plná, mohl by jí je pan Mecháček snadno roztrhnout. Dnes má na sobě bílou podprsenku, modré tričko pouze se třemi knoflíčky u krku a modrou školní sukénku. Kalhotky pod ní nemá, stejně bude muset před panem Mecháčkem zadnici kompletně obnažit, než jí začne strkat tuto strašlivě obrovskou věc do konečníku. “Můžu si natřít zadek vazelínou?” ptá se poníženě Eliška. “Ano,” říká zcela vážně ke všemu odhodlaný inženýr a bere si od roztřesené dívky trofejní baseballovou pálku jejího otce. “Pořádně se rozkroč, přehni se přes stůl a rukama si co nejvíc odtáhni půlky a drž je od sebe.

 

Eliška se zhluboka nadechne, přehne se přes stůl. Rozkročí se co nejvíc do široka, její dlouhé nohy vzorně napnuté. Vyhrne si modrou sukničku až k pasu a obnaží tak celé pozadí ke strašlivé brutalizaci její panenské řitě. Zatne prsty do jemných malých půlčiček své spíše dětské prdelky a vší svou silou si roztáhne hýždě, tak silně a tak daleko, že si první svraštělou kůžičku na zadním otvoru natrhne dokonce sama. Tam, kde by měla být jen těžko znatelná intimní dírečka, zeje před inženýrem Mecháčkem nyní obrovský hluboký promaštěný otvor do hloubi nevinného dívčího těla. Malé prstíky vytáhlé černovlasé dívky drží pro něj tuto díru rozevřenou pro bestiální týrání.

“Já jsem připravena,” říká s lehkým strachem maximálně uvolněná studentka, “asi to nebude stačit a budete mi muset svěrač ještě na několika místech natrhnout, ale dál by to mohlo jít dobře.” Pan Mecháček uchopí pálku pevně za rukojeť a vší silou zatlačí odpalovací část do vystrčeného análního otvoru trestané Elišky. “Jaúú,” vydechne dívka. Snaží se spolupracovat, rukama si doslova trhá řiť, tam kde je to zrovna třeba, aby mohla pojmout pálku do konečníku. Rozpraskaný povrch prdele v okolí svěrače ji velmi palčivě pálí. Ale je to spíše brutální síla inženýra Mecháčka, která zavádí začátek cizorodého předmětu do teplé prdele mladé panny, nutí její těsný anální kroužek prasknout všude tam, kde je to třeba k pohroužení do promaštěné dívčiny zadnice. “Aúúúúú,” musí se kousnout do rtů análně znásilňovaná gymnazistka. Cítí, že roztrženého pálícího kaďáku jí vytéká krev. Pan Mecháček však tlačí pálku hluboko do ní. Stále tlustší a tlustší místa baseballové pálky mizí v roztržené řiti černovlasé holčiny, hrouží se do jejích útrob. “Aůůůůů, aůůůůů, aůůůůů,” úpí osmnáctiletá Eliška v nesnesitelných mukách. Její prdelní svěrač praská víc a víc. Nakonec je nejsilnější místo pálky uvnitř, ale to má zase dávno Eliška zvrácený pocit, že její hovna jsou tlačena dovnitř. “Ua, ua, ua, áááááááá,” vyráží ze sebe zpocená černovlasá studentka.Jako by ji naráželi na kládu. Je znásilněna do útlé těsné prdelky obrovskou baseballovou pálkou. Nesmí se moc hýbat, aby si neporanila vnitřek střeva. Docela stačí úplně zruinovaný anální svěrač, než ten se dívce zahojí, bude se jí kakat moc zle. “Ááá, ááá, ááá, to je bolest, aůůůůůů, to bolííí,” pláče nad stolem předkloněná Eliška, zatímco jí pan Mecháček pustoší vnitřek střev baseballkou, brutálně a nelidsky sodomizuje školaččinu roztrženou krvácející zadní díru. Zhruba deset minut úděsně bolestivé brutalizace útrob sladké dívenky pokládá pan Mecháček za dostatečných, a tak říká: “Eliško, končíme. Zapři se teď rukama vepředu o stůl, vyrvu ti pálku ze zadku ven.” Eliška se zapře a pan Mecháček vší silou táhne ven. Dívku to děsně bolí: “Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá,” zaječí na celý dům. Pálka je venku. Eliška se narovnává a drží si sukni. Otáčí se na své ztýrané pozadí. Krvácí z rozevřené díry hodně, ale mohlo být hůř. Prostě mám jen natrženou prdel, uklidňuje se v duchu sama.

Pan Mecháček ji posílá do koupelny, aby se umyla a oblékla pro další trestání. Eliška si v zrcadle prohlíží svůj zkrvavený anál, který ne a ne se sám zavřít. Přijde jí to nesmírně vkusné, to krvavé jezírko tam. Takhle se s ní mělo zacházet už dávno, jen si sáhne na poštěváček a roztřese se v orgasmu. Trochu si prdelku umyje, ale ani se nesnaží zastavit krvácení, jen si natáhne bílé kalhotky, na kterých se záhy vzadu vytvoří narudlé kolečko, sukni na sebe a už hurá do sklepa na pokračování nelítostného teroru z rukou pana Mecháčka.

 

Eliška si ve sklepě hrdě a vyzývavě stáhne tričko. Pan inženýr Mecháček zkouší, jak se mu v těsné kóji podaří roztočit dlouhatánský koňský bič. Po chvilce pokusů je spokojen. Naznačuje Elišce, že podprsenku si má nechat. “Nechci se na ta tvá popálená prsa koukat. Vůbec nebudeš nic ke koukání, až s tebou dneska skončím. Jsi připravena vyskočit na trubky a nechat si rozsekat záda do krve?” “Ano,” klopí osmnáctiletá studentka stydlivě oči. Na druhý pokus se pevně chytá horkých trubek. Pálí ji do rukou. Napnutá Eliška visí. Pouze tenký proužek podprsenky kryje malinkatou část jinak obnažených zad.

 

A do propnutých pružných dívčích zad ji pan Mecháček brutálně udeří bičem na koně. “Áááááááááááááá,” ječí mírně rozhoupaná školačka. Dlouhý pruh po biči se v prasklinách zalévá trochou krve. Prásk, udeří bič podruhé. “A ááááááááááááááá,” křičí polonahá trestaná Eliška v bolestné agonii. Druhý šleh skřížil první do velkého X a z místa zkřížení obou ran crčí krev. Pan Mecháček bičuje visící gymnazistku, mrská její napnuté útlé tělíčko, Eliška piští, bezmocně kope kolem sebe bosýma nožkama, ale drží se za ruce statečně. “Áááááááá, áááááááááá, ááááááááááá,” rozlehá se bolestný nářek trestané dívky sklepem, záda se jí barví krvavými pruhy, inženýr rasuje Elišce záda mocnými ranami bičem. Konečně padne dvacátá. Uřvaná dívka seskočí a padne hlavou k zemi. Vyčerpaně oddechuje.

 

Zvedne oči. Pan Mecháček nad ní stojí s vytaženým penisem. Proč? Pak jí dojde hrůzná pravda. Bude muset spolykat jeho moč! Poprvé v životě vidí mužský penis. Avšak ne aby jím byla znásilněna, případně nucena jej kouřit ústy, ale prostě jen proto, aby se jí do úst potupně vymočil. Je možno více degradovat ženu? Hrdá černovláska však snese jakékoliv ponížení. Přikleká k němu a bere páchnoucí konec jeho obrovské hadice mezi rty, aby jí opravdu močil jen do pusy a musela vypít vše. Inženýr zachrochtal a počal nervózně uchcávat do nastavené pusy nezletilého děvčete. Elišce na jazyk dopadají odporně slané a kyselé stříkance čuránek sedmatřicetiletého chlapa. Nevábná nažloutlá moč stéká dívce po jazyku a plní její malou pusu. Dívka cítí strašný hnus, kysele svírá obličejík. A polyká. “Glorg, glo,…” škruňkají v hrdle osmnáctileté studentky gymnázia teplé chcanky sedmatřicetiletého inženýra Mecháčka. Mankote, ona skutečně pije jeho moč! Inženýr se zvráceným pocitem hnusu čůrá mezi Eliščiny rty, chčije dívce do huby. Eliška se snaží polykat, zvedá se jí žaludek. “Mhmach, glo, uh,” krká útlá dívka. Svalstvo na krku jí usilovně pracuje. Pan Mecháček vyprazdňuje svůj měchýř do nastaveného ústního otvoru ponížené dívky. Eliška se trochu přemísťuje, přišla na to, že když si nechá nachcat až do krku, neucítí tolik nechutnosti na jazyku a jinde v puse a bude moci ihned polykat. “Glorgh, glo, glo, glrach, ech, glo, glech,…” “Si necháš klidně chcát rovnou do krku, jo?” díví se pan Mecháček. Eliška mezi polykáním kyselých chcanek přikyvuje, chce se jí zvracet, moč však dál proudí staženým hrdélkem nebohé dívenky. Konečně se do ní vychcal úplně. Ještě si jej v rozevřené prochcané tlamičce oklepal a Eliška, aby dovršila své ponížení, mu olízla jazykem prosolený žalud. Znechucený pan Mecháček se zapíná a odchází nahoru. Eliška kašle, v hltanu má odporně kyselo. Cítí se zoufale degradovaná, byla použita jako živý záchod a musela pozřít chlapskou moč.

 

Už o poznání sebevědomější dívka podává krabičku se šitím svému trýzniteli. “Je tam víc než dvacet jehel. Můžu se už svléknout?” “Počkej ještě, nemáte velké pletací jehlice?” “Máme. Mám je přinést? Chcete mne tam bodat i jimi?” “Přines, Eliško. Aby tato lekce měla léčebný význam, chci aby tvé přirození opravdu hodně krvácelo a ty si pak na něj nesahala.” “Ale pletací jehlicí mi prorazíte panenskou blánu!” “Neboj, budu ji užívat jen k nehlubokým širokým vpichům, do tvé blanky zabodám jen ty malé na šití.” Za chvíli se již Eliška svléká, sedá si na okraj gauče, široce roztahuje nohy a vystavuje panu Mecháčkovi svá ochmýřená rodidla. Vystavuje je k brutálnímu mučení. “Teď skousni zuby.”

Pan Mecháček si totiž vzal první malou jehlu a vráží ji do růžového masíčka kousek od rozcapeného pohlaví mladé studentky. “Jou,” vyráží ze sebe Eliška. Zpod poraněné kůžičky se vyloupla krůpějka krve. Pan Mecháček nechal jehlu zabodnutou a vzal si jinou. Tou nejprve popichuje dívčiny velké pysky a pak ji lehce bodá na kraji vnitřku pochvy. “Auvajs, jau, jou, jou, jou,” syká Eliška. Nakonec jehla končí zatím pouze ve stydkých pyscích. Pan Mecháček však bere další a další jehly a píchá je do mladistvých genitálií útlé dívenky, do klína, do stydkých pysků, do závojíčku, do vagíny. Eliška naříká, z mezinoží jí sem tam ukápne kapička krve. “A touhle velkou ti probodnu poštěvák!” “Prosím ne, ne, ách, ách, aúúúúúúúúúúúúúúúúú,….” Z Eliščiny týrané kundy vytekla trocha bílé pěny. Dívka se z hrozné bolesti na intimním místečku udělala. Pan inženýr si toho nevšiml, nepokládal by to totiž za možné. Ale to už jí zabodává větší jehly do růžových sliznic dívčiných nyní navlhlých poševních stěn. Eliška se klepe. “Jou, to bolí, ffff, tsau, jou, jou”. Dvě jehly končí přímo v dívčině intimní panenské bláně. “Opatrně prosím,” pofňukává mučená Eliška. “Neměj strach, jdeme vytahovat.” Z Eliščina pohlaví je nyní doopravdy živý jehelníček, dobrých třicet ostrých i tupých jehel jí bylo vbodnuto do oblasti rodidel. I vytahování bolí. A místa vpichů začínají krvácet.

Když jsou však malé jehly venku, pan Mecháček ničeho nedbá a počíná do dívčina ohanbí vrážet ty dvě velké pletací jehlice. “Aúú, au, jau, jau, jou, aúúúúúú,” vřeští týraná Eliška. Pan Mecháček jí postupně probodává stydké pysky skrz naskrz. “Aúúúúúúúúúú, prosím, to hrozně bolíííííí, úúú, aúúúúúúúú, ouch, už ne, už ne, aúúúúúúúúúúúúúú,” bulí nevinné děvče. “Brzy je budeš mít děravé jak řešeto,” směje se pan Mecháček. Eliščiny chlupy jsou slepené krví z rozbodaného klína, rodidla nahé osmnáctky jsou brutalizovány obrovskými jehlicemi, holčina křičí, z genitálu jí vytéká směska krve a mízy. Pan Mecháček levou rukou pevně uchopí Eliščin jemný delikátní poraněný klitoris a druhou rukou jej ze strany probodne velkou pletací jehlicí. “Ouíííííííííííííííííííííííííí, a áááááááááááá, ááááááááááááááá, jou jou jou jou aúúúúúúúúúú, ááááááááááááááááááááá a a áááááááá, ajííííííííííík, ách ách,…” studentčino probodené tělíčko se zmítá konvulzemi pekelné bolesti a andělské rozkoše zároveň. Více než půlminutový orgasmus! Už nemá sílu ani křičet, jen bezmocně slintá slastí jako dementík. Pan Mecháček si myslí, že je to jen čistá bolest. Přemýšlí, jestli by neměl dívce závěrečné bití rákoskou odpustit. Rodidla má opravdu ošklivě potřísněna krví. Štítivě vytahuje jehlici, Eliška se obětavě chytá za píču, aby její krvavý výtok nepotřísnil gauč nebo koberec.

 

“Kde máte rákosku?” ptá se pan Mecháček již opět čisťounce umyté a v tělocvičném úboru, to jest bílém tričku, modrých kalhotkách, bílých ponožkách a jarmilkách, nastoupené dívky. “Nemáme,” pousměje se v dobré duševní kondici vyhlížející studentka, “ale vím, kde ji objednat přes internet, pokud byste to zaplatil kreditkou.” Pan Mecháček přikyvuje na znamení souhlasu, a tak dívka zapíná počítač a vyhledává v browseru stránku s rákoskama. Pan Mecháček si ze zde nabízených rákosek objednává hned celou sadu těch nejostřejších. Sada se obchodně nazývá Devilish a je určena k “trestání zvláště zatvrzelých členů teroristických skupin, jakož i uspokojování notorických maniakálních masochistických vyšinutců”. Po přečtení této formulace si malá Eliška už už myslela, že si ucvrkla strachy do kalhotek, ale ne, bylo to jen z velkého vzrušení. O tři sekundy později výrobce a prodejce rákosek právě trávil splodinami z cigarety své přátele v hospodě a současně je křísil detonacemi zvukových vln, které umně vystřeloval svými hlasivkami, když se na malém displeji před ním rozblikala žlutá kontrolka. To znamenalo objednávku. O dvě sekundy později se rozblikala i oranžová kontrolka. Ta indikovala, že banka úspěšně převedla požadovanou sumu z kreditky zákazníka na výrobcovo konto. I výrobce tudíž, aniž by přestal plynule hovořit, stiskl zelené tlačítko a záležitost byla pro něj vyřízena. Osm vteřin po odeslání objednávky z počítače se tak před připraveným řidičem objevuje adresa. Do deseti vteřin je i s balíkem na cestě a za necelých 10 minut je v ulici před domkem Kejvalových.

 

“Mám se svléknout úplně donaha, nebo si mám sundat jen trenýrky, abyste mě mohl bít na holou?” ptá se Eliška. “Jenom ty kalhotky,” říká nervózně pan Mecháček. Ačkoliv ví, že nastoupil správnou cestu k vyléčení dívky, nějaký čertík v něm mu napovídá, že něco není tak, jak má být. Jenže co? Dívčino rozbodané přirození je celkem nateklé, zaschlý stroupek na brutálně deflorovaném anusu nevypadá také zrovna nejvábněji, kdyby je takhle našli, mohl by mít i pan Mecháček problémy, pokud by se musel obhajovat před někým neznalým kontextu.

 

Dívka se pokládá na konferenční stolek, bílá hubená zadnička ční do vzduchu. Pan Mecháček ji uvazuje velmi pevně a jde rozbalit rákosky. Moc se v tom nevyzná, tak bere hned tu první – dlouhou, tlustou, se zahnutou rukojetí, vyrobenou prý z ratanu. Uchopí ji jak řezník kudlu a brutálním šlehem přetáhne ležící děvče přes obnažené hýždě. “Au,” nadskočí přivázaná Eliška. Inženýr se znovu rozmáchne a udeří ji na zadek. “Jau, to bolí.” A bez pauzy další surová rána rákoskou přes vyvýšené půlky. “Aúúúúú…” A znovu. “Au au au, už ne,…” Protiteroristická ratanka se však opět plnou silou zahryzne hluboko do mrskaného zadku trestané školačky. “Aúúúúúú, au, aúúú, …” vřeští hubená Eliška, zmítá sebou v poutech, na jejích jemných snadno zranitelných půlčičkách naskakují hrozivé ošklivé zarudlé pruhy. Pan Mecháček se ale nezastavuje a švihá dívčinu zadničku bolestivě dál. Příval ukrutných ran brutalizuje delikátní kůžičku Eliščiny prdelky. Plachá dívenka cítí, jak jí inženýr údery strašlivé rákosky trhá pokožku jejího pozadí. Rána a bolest. Rána a bolest. Rána a bolest. Dívka křičí. Silný muž ji bolestivě mlátí rákoskou po prdeli. Strašně to štípe. “Ááááááááááááááá, ááááááááááááááááááá, aúúúúúúúúúúúúúúúúú, ááááááách, ááááááááááááááááá, prosím, už mě nebijte, au, au, aúúúúúúúúúúúúúú,” naříká bitá Eliška. Poskakuje po stolku, potí se v podpaží, kroutí se bolestí, ale stejně je to pro ni zvláštním způsobem vzrušující. Po sto ranách brutálního výprasku je již zadek trestané dívčiny opravdu hodně krvavý, zvláště ta nejvyvýšenější místa obou hýždí jsou doslova rozsekaná. A tak ji pan Mecháček alespoň chvíli bije přes vršky nohou a stehna.

“Jau, jau, ne přes stehna né, to bude při těláku vidět,” brání se studentka, ale pan Mecháček ji tam nepřestane rákoskou mocně švihat, dokud jí na stehýnkách nevyrobí dvě desítky tučných naběhlých jelit. Pak se vrátí k brutalizování šíleně rozbolavělých rozbitých hýždí osmnáctileté dívky. Na Elišku je ta bolest už příliš a její tělíčko téměř okamžitě zareaguje nejdivočejším orgasmem jejího života. Neovládá se a po zhruba deset ran nelidského trestu v bolestné a rozkošné agonii tato inteligentní gymnazistka, která dosud nikdy nepromluvila před nikým sprostě, řve: “Anóóó, rozsekejte mi prdel, jsem kurva, masochistická děvka, bijte mě, až se pochčiju a poseru, sedřete mi kůži z prdele, prosííím…” Po orgasmu to ale doopravdy začíná bolet, Eliška pláče, každá rána pekelně štípe. Už nemá sil křičet. Přesto však vzrušení z hrubého bití se opět vrátí a ještě před poslední ranou se udělá znova.

 

Inženýr Mecháček Elišku odvazuje a se satisfakcí se kouká na krvavé jezero na dívčině rozmláceném zadku. Vytrval a vyléčil! Posílá dívku umýt se a ošetřit si roztlučené pozadí. Po dvou hodinách trochu nejistě ale šťastně vypadající Eliška za ním přichází do jeho pracovny i se svým deníčkem. “Tak co?” ptá se spokojený pan inženýr Mecháček, “slibuješ, že už nebudeš zapisovat žádné masochistické fantazie?” “Slibuju,” usměje se Eliška, škrtne zapalovačem a svůj deníček spálí.

 

Pak se dívenka usměje ještě srdečněji a povídá: “S fantaziemi je teď konec, když s vámi je teď mohu dělat naživo. Ano, pane inženýre, právě jste se stal mým vychovatelem a budete mne následující roky tvrdě tělesně trestat a mučit. Pokud odmítnete, udám vás na policii a rodičům jako sadistu, který mne brutálně zneužil. Bez důkazu mého masochismu, který jsem právě spálila, vám nikdo neuvěří. Budu si v budoucnu hlídat, abych měla vždycky od vás někde dost velké jizvy nebo jelítka, abyste se z toho nemohl vyvléknout. Zjistila jsem, že nemám žádné zábrany a zvláště se mi líbí, když mi teče krev. Chci, abyste byl nápaditý, tak si důkladně prostudujte knihy o inkvizici a novodobých vyšetřovacích metodách. Nějaké dotazy?”

 

Pan Mecháček zbledl, orosilo se mu čelo, polil jej studený pot. Došla mu hrůzná pravda. Stal se doživotním otrokem perverzní slečny, sexuálně vydíranou obětí a čeká ho život naplněný nechutnými nebezpečnými nemocnými a z jeho strany zcela nekonsensualními praktikami, kdy jej bude mladá žába sexuálně zneužívat ke svému uspokojení!!!

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 3.8 / 5. Počet hlasů: 5

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *