Povídka “Převýchova ve věznici”

Vězeňský autobus jel po hrbolaté silnici. Byl černě natřený a měl zamřížovaná malá okénka. Jel již od rána a skrz mříže se dívalo ven několik vězenkyň. Byla to mladá děvčata, která byla poprvé odsouzená a netušila, kam jedou. Vpředu seděly tři dozorkyně a bavily se. Venku se již začalo stmívat, když se autobus přiblížil na dohled věznice. Stála na kopci a zhlížela nepřátelsky do údolí. Byla to velká a rozlehlá stavba, skládající se z několika křídel vězeňského dvoru uprostřed. Zdi byly kamenné, silné a pohltily spolehlivě veškerý zvuk zevnitř. Okna byla malá, byla rozeseta po zdech v pravidelných vzdálenostech a zamřížovaná silnými mřížemi. Okolo stavby byla vysoká zeď, která zabraňovala případným zvědavým pohledům z venku. Výsledný dojem byl ponurý a strašidelný. Takových ženských věznic bylo rozeseto po státě několik a tato měla patřit k těm s mírnějším režimem. Snad, jak doufala děvčata v autobuse. Za chvíli to poznají na vlastní kůži. Autobus přijel před velkou a masivní bránu, která se vzápětí otevřela. Byl to pohled jako do jícnu sopky. Všude samá světla, dozorkyně a jejich křik. „Vystupovat!!!………….Pohyb!!!…….Rychle!!!….Dělejte!!!“ Dívky vybíhaly z autobusu na dvůr. Byly oslněné světly a vyděšené křikem, který se rozléhal po celém dvoře. „Seřadit!!!…….Pořádně!!………Rychle!!!…….Neloudat se!!!…Rychle!!!“ Dozorkyně s dívkami cloumaly a rovnaly je podle velikosti do řady. Dívky si začaly zvykat na světlo a to, co viděly, je nepotěšilo. Naopak, s hrůzou se dívaly, co to na dvoře je. Kromě dozorkyň tam stála lavice, kozlík, sloup a taková divná dřevěná stěna.Žádná z nových dívek nevěděla, k čemu slouží. Ale k ničemu dobrému to nebude, to jim začínalo být jasné. Stály v řadě a čekaly, co bude následovat. Po chvíli na dvůr vstoupila vysoká žena v doprovodu dalších dvou.

„Já jsem velitelka věznice,“ prohlásila vysoká žena „ a vy od této chvíle nemáte žádné jméno ani žádná práva. Byly jste určené k převýchově a té se vám zde dostane v míře vrchovaté. Vychovávat vás budou dozorkyně a od vás se požaduje jediné – naprostá poslušnost!“ Pak se velitelka obrátila a bez dalších slov odkráčela pryč. Dívky stály vyděšené a začínaly si proslov velitelky srovnávat v hlavě. Nic příjemného to nebylo. Ale než si to mohly všechno přebrat, dvorem se rozlehly další rozkazy: „Ke zdi a svléknout!!…….Pohyb!!…..Dělejte!!!“ Dívky stojící u zdi se svlékaly. Nerady, ale křik jejich vládkyň je donutil k svléknutí všeho. „Obličejem ke zdi!!! Dívky se otočily a se strachem očekávaly další rozkazy. Dozorkyně k nim přistoupily a začaly si je prohlížet. „Tahle se mi líbí, tu si vezmu!..“Já tuhle…má masitou zadnici…..Tahle je moje!! Řekla další dozorkyně a poplácala dívku po nahé zadnici. Dívka ucukla. „Co to bylo?!!!….Ty neumíš držet!!!!…..Ty budeš odporovat?!!!!…Už se těším na tvoji výchovu!!! A znovu ji plácla. Dívka již držela a doufala, že to dozorkyně s výchovou nemyslí tak vážně. Ale to se šeredně mýlila! Když si je rozebraly, zazněly další povely: „Seberte si šaty!!….Odchod do budovy!!“ Nahé dívky se šaty v náručí šly za dozorkyní, která byla v předu. Na chodbě si je jednotlivé dozorkyně rozebraly a odváděly si je do svých rajonů. „Tak pohyb!“ křičela dozorkyně na dívku. „Nedržela jsi, tak půjdeš hned na převýchovu!!……Pohyb! Pohyb!!“ Sˇly dlouho chodbami a dozorkyně ji stále popoháněla. „Stůj!! Dívka se zastavila vedle dřevěných a velmi bytelných dveří. Co se za nimi skrývá, pomyslela si a otřásla se. Její vychovatelka otevřela a dívku vstrčila dovnitř. „Tak si to tady pořádně prohlédni!!!……Líbí se ti to?!!“ Dívka mlčela a jen s vytřeštěným zrakem zírala okolo sebe. Uprostřed velké místnosti stála dřevěná, od častého používání ohlazená dřevěná lavice, opodál stál taktéž dřevěný a na první pohled velmi často používaný kozlík. A na stěně – Hrůza!! – visely nástroje pro výchovu! Dívka nevěřícně zírala – proboha – těch pásků, a různě velkých, od jednoramenných až po tříramenné, od kratších – ale žádný nebyl moc krátký – až po dlouhé, a jak dívce připadalo, hrozně dlouhé. Všechny byly zakončeny držadly. Bože, to ne, prosím, ne. To se mi snad jen zdá! Při pohledu na druhou stěnu zjistila, že se jí to nezdá a pohled byl ještě horší. Na stěně visely rákosky! A kolik! Různě dlouhé, od tenkých až po velmi silné, prostě nádherný výběr pro různé tresty. Ovšem to platilo pro dozorkyně, nikoliv pro vychovávané dívky. „Tak už jsi si to prohlédla?“ zeptala se škodolibě dozorkyně. „Je to tady velmi pěkně zařízené pro výchovu provinilých dívek, vidˇ?!“ Dívka těžce polkla a roztřásla se. Doma byla sice občas bita, ale mírně a rozhodně ne rákoskou! A to má být věznice s mírnějším režimem? Proboha!

„První, co tě naučím, je odpovídat! Vidím, že jsi nemluvná, ale to se poddá! Po několika lekcích budeš štěbetat jako vrabec!“ Dívka si to nemyslela, ale její vychovatelka měla za sebou bohaté zkušenosti. „Šaty polož ke zdi!!“ zazněl povel. Dívka je položila na zem a postavila se. „To jsou srovnané šaty?!!! zařvala dozorkyně. „Okamžitě je srovnej!!“ Dívka začala rovnat šaty, ale dozorkyni se to stále nelíbilo. „Na lavici!!!…..Pohyb!!!….Na břicho!! Děvče leželo na břiše, holou zadnici měla vyklenutou a s hrůzou čekala. „Pořádně se chytni!!!….Dělej!!“ Dívka pevně objala lavici a dívala se na stěnu před sebou. Visely na ní pásky. A její vychovatelka si pro jeden šla. Prohlížela si je a nakonec si vybrala řemen asi třičtvrtě metru dlouhý, jednoramenný. „Na začátek to bude stačit, vidˇ, pronesla k dívce a položila jí pásek na holou zadnici. Dívka se napnula a sevřela půlky. „Při každém výprasku budeš držet a počítat rány!!….Jasné!!! „Ano.“ Pronesla dívka tiše. „Nahlas!!!…..A budeš odpovídat celou větou!!!!….A budeš mi oslovovat madam!!!…….. „Práááásk!!! Na holou zadnici vychovávané dívky dopadl pásek. Ozval se výkřik. „Čekám!!… „Jedna.“ „Ne!!!!…. Ještě jsi mi správně neodpověděla!!!! Prááásk! Druhá rána sedla na holou zadnici. Dívka vykřikla a zároveň zoufale přemýšlela. Co mám odpovědět? Práááááásk!!! Další rána. Dívku to začalo docela bolet, a to stále ještě nebyl normální výprask! „Čekám!!!!……Ale ne dlouho!!! Dívka si uvědomila, že neodpověděla. „Ano madam, budu si počítat rány.“ „No vidíš, jak se učíš. Takže, nyní dostaneš pětadvacet ran páskem, to je výprask na přivítanou. Pak budeš potrestaná za to ucuknutí!!……. Práááásk!!! Opět rána jako hrom. Ježíši, co mám dělat?! „Čekám!!!…„Ano, madam, dostanu od vás výprask.“ „S každým výpraskem musíš souhlasit. Kdybys nechtěla výprask, tak řekni! Já ti to vysvětlím! A potom budeš určitě souhlasit!!“ „Ano madam, souhlasím s výpraskem.“ „Výborně! Jsem ráda, když si budeš vědomá potřebnosti výprasku pro tvou výchovu!“ Dívka na lavici si to nemyslela, ale byla zcela v moci své vychovatelky a navíc ležela nahá na lavici. A to se velmi špatně odporuje! Prááásk! „Jedna,“ vykřikla dívka a doufala, že na nic již nezapomněla. „Aáááá…….dvě.“ „Aááúúúú………tři.“ Dívka se snažila ležet, ale bolelo to hodně. „Aáááááá……čtyři.“ „Aúúúúú……pět.“ Dívka se začínala pod páskem na lavici svíjet. „Aááááúúú…..šest.“ „Aúúúúú…aa….sedm.“ „Aúúúúú..ááá……..osm.“ Nohy dívky vylétly vzhůru. „Aáááááúúú……..devět.“ Nohy dívky se mrskaly vzduchem a dozorkyně se na svíjející dívku zálibně dívala. „Aúúú…..áááá……deset.“ Ozval se vzlykot. „Aáááá…úúúúú….jedenáct.“ dívce se začal třást hlas. Dozorkyně ji poplácala po holé zadnici a po rukou cítila teplé pruhy. „No vidíš, už držíš! Vidíš, že to jde! Stačí k tomu tak málo! Pásek a tvoje holá zadnice!!“ Práááásk!!! „Aááúúú….aaa…..ddvannáct,“ třaslavým hlasem počítala vychovávaná dívka. „Aááááúúú…áááá…..třřřinnáct,“ slzy jí stékaly po obličeji. Prááásk!! Pásek dopadal v pravidelném taktu na dívčinu holou zadnici, pruhy utěšeně přibývaly a vybarvovaly se. Po vysázení pětadvaceti ran ji dozorkyně pohladila a následně poplácala po holém zadečku. „Pěkná pruhy! A určitě nejsou poslední!!“ s radostí v hlase jí řekla dozorkyně. „Vstaň!! Rozkázala. Dívka těžce sklouzla z lavice a mátožně se postavila před svou vychovatelku. Dozorkyně si ji prohlížela a líbila se jí. Vybrala jsem si dobře!

„Odnes pásek!“ s těmito slovy jí podala řemen, s kterým byla bita. „Ano madam,“ odpověděla dívka a s páskem v ruce se vydala ke stěně. Rudá zadnice ji zářila jako krvavý měsíc v úplňku. Pověsila pásek a chtěla se vydat zpět, když ji zarazil hlas vychovatelky: „Počkej tam!“ Dívka stála a čekala co se bude dít. Měla strach, tušila, že její výchova dnes ještě neskončila. Dozorkyně k ní přišla a sladkým hlasem se zeptala: „Který pásek se ti líbí nejvíce?!“ Bože, co to zase je? Co mám dělat?…. „Madam…..já……madam…..“ „Nestyď se a v klidu vybírej,“ řekla jí s úsměvem dozorkyně.“Máme čas, tak si vyber pěkný pásek, aby tvoje výchova pokročila.“ Ježíši, to si mám vybrat pásek, s kterým budu bita? Proboha! A co teď?……….. „Madam,……já bych….tenhle.“ vybrala si dvouramenný, skoro metr dlouhý řemen. Vypadal děsivě, tedy v očích dívky, tak snad bude dobrý, doufala. „Tak ho vezmi a pojď ke kozlíku!!“ zněl povel dozorkyně. Dívka sejmula pásek ze zdi a polekala. Ten je těžký, to bude bolet! Už nyní ji zadnice bolí a pálí a což teprve, až na ní dopadne ten těžký pásek! Bože, to je hrůza! „Pěkný kozlík, viď ?!“ Byla na něm vidět místa, kde se vychovávané dívky tiskly těly ke dřevu a zčernalá místa od nesčetných kapek dívčího potu. Byly na něm dva dřevěné úchyty, kam si dívky klekly koleny a pak se tělem položily na dřevo. „Tak se nestydˇ a už ať jsi na kozlíku!!“ Dozorkyně ji přitom plácla silně přes zadnici, takže dívka vyjekla, ale neucukla. A také už nezapomněla. Předchozí výprask ji skutečně naučil mluvit! Jak málo k tomu stačilo! „Ano madam,“ řekla a klekla si na stupátka. Až se ohnu, tak budu mít holou zadnici důkladně vystrčenou. A bude všechno vidět! „Ohnout! A dělej!!“ Dozorkyně se rozkřikla, když viděla, že se dívce nechce přehýbat přes kozlík. Dívka se položila na dřevo a její rudá zadnice byla hezky vyšpulená, jak její vychovatelka vzápětí konstatovala. „Pěkná zadnice. A pěkně rudá. A dole jsi taky pěkná!“ okomentovala dozorkyně pohyb své ruky. Dívka se tiskla ke kozlíku a nejraději by zmizela z povrchu zemského. „Dostaneš opět pětadvacet ran páskem, který jsi si vybrala. Doufám, že se ti výprask s ním bude líbit, že?“ „Ano madam,“ nezapomněla dívka. „Souhlasíš s trestem?“ „Ano madam, souhlasím s výpraskem a budu nahlas počítat rány,“ odpověděla dívka a sama se divila, kde se to v ní bere. Kdyby jí někdo před týdnem řekl, že bude souhlasit s výpraskem a ještě si bude počítat rány, tak by se mu vysmála. A vida, už to dělá. Práááásk!!!! Pásek byl delší a širší než předchozí a tak rána bolela mnohem více. Holou zadnici měla dívka již slušně zpracovanou a tak není divu, že výkřik stál za to. „Aááááúúúúúú…..áááá……áá….. „Koukej počítat, nebo ti přidám!!! Nebudu čekat, až se vyřveš!! „Anno..maddam…jedna,“ vysoukalo ze sebe děvče. Holá zadnice ji pálila jako čert, ale nedalo se nic dělat. Musela trpět a zlepšovat si své chování. Prááásk!! „Aááá…ááá…dvě,“ podstatně zkrátila svůj křik dívka. Hrozba dalšího výprasku byla hrozná a blízko, velmi blízko. Práááásk!!! „Aááúúúúúú…..tři.“ Dívka se držela kozlíku, chvěla se a začínala opět plakat. Práááásk!! „Aááááá…áúú…čtyři.“ Při dopadu pásku na holou zadnici dívky to krásně prásklo, jak konstatovala dozorkyně. A pruhy naskakovaly také pěkné, moc pěkné! Práááásk!!! „Aúúúú…áúúú…ááá….ppětt,“ vzlykala dívka. „Neřvi tolik!! Sama jsi si ten pásek vybrala!!! Líbil se ti, nebo ne?!“ „Aannno…mmadam,“ koktalo děvče. Zadnice ji bolela úděsně a to ji ještě čekalo tolik ran! Bože, já to snad nevydržím! A ještě to povídání! Práááásk!!!! „Aááááúúúú…oooo…ššest.“ Ta sedla, pásek objal celou zadnici a přitiskl se ke kůži. Práááásk!! „Aúúúúúú…áúúú….sedddm,“ Dozorkyně ji pohladila po nahé zadnici, aby se přesvědčila, jak výprask pokračuje. Zdárně, zadnici má již pěkně opuchlou. Napřáhla a pokračovala ve výprasku. Pásek pleskal na dívčinu holou zadnici v pravidelném rytmu a dívka úměrně k počtu ran vřískala a ječela, kroutila holou zadnicí, ale nic jí to nebylo platné. Pásek ji pokaždé dostihl a vytvořil na její zadnici další pruh. Konečně přišla poslední rána. Dívce to připadalo jako konec světa. Zadnice ji příšerně bolela, hýbat se nemohla a dozorkyně si s ní ještě hrála. Přejížděla jí rukou po holé zadnici a těšila se krásnými pruhy.

„Vstaň!!“ poručila dívce. Dívka se ztěžka zvedla z kozlíku a postavila se před dozorkyni. „Ukliď pásek!! A pohyb!! Žádné loudání!!! Dívka si připadala jako ve snu. S bolavou zadnicí pověsila pásek na zeď a čekala, co horšího ještě přijde. „Pro dnešek to stačilo! Zítra budeme pokračovat!! Jasné?!!“ „Anno, mmaddam.“ Konečně je konec. Ale co bude zítra? Přeci nebudu znovu bita?! To ne, proboha, ne. „Seber si šaty a jdeme!! Dělej!!! Cestou na celu dozorkyně dívku popoháněla častým plácáním přes holou zadnici, což dívce připomínalo neustále, co ji čeká a nemine. Při chůzi okolo některých dveří bylo slyšet rány a křik. To dívce také na náladě nepřidalo. Konečně byly u cely. „Padej dovnitř!! Dělej!!“ dozorkyně ji vstrčila do cely a zavřela. Dívka položila šaty na židli a lehla si na postel. Samozřejmě na břicho, na zádech by nevydržela ani minutku. Pane bože, to tady budu dva roky. A dala se do zoufalého pláče. Ráno přišlo rychle a probuzení bylo nehezké. Zaječela siréna a po chodbách se ozýval křik dozorkyň. „Vstávat!!! Budíček!!!“ Kde to jsem, ptala se sama sebe vyjevená dívka. Pak ucítila bolest na zadku a to ji vrátilo do přítomnosti. Bože, co se mnou bude, bědovala v duchu. Pak její zrak spočinul na stěně. Ježíši, co to je??? Na stěně visela dřevěná plácačka a od pohledu vypadala jako velmi používaný nástroj. To ne, ne, dívka si opatrně sáhla na zadek. Ucítila jelita a hlavně ji stále bolel. Třeba mi dnes nic zlého nečeká, utěšovala se v duchu. Vstala a snažila se rozhýbat tělo. Právě se chtěla začít oblékat, když se rozlétly dveře. Dozorkyně vrazila dovnitř a rozhlédla se po cele. „Co to je!!! Postel není ustlaná!!! Šaty nejsou srovnané!!! Postav se pořádně!!Honem!!!“ „Ano madam,“ odpověděla dívka a začínala tušit, že dnešní den nezačne dobře. Chtěla začít stlát postel, ale dozorkyně ji přerušila: „Stůj!! Na to jsi měla čas předtím!!! Přines mi plácačku!!! Pohyb!!!“ „Ano mmadam,“ řekla dívka s pláčem na krajíčku a sundala plácačku ze stěny a podávala ji své velitelce. „Postav židli doprostřed!! Hned!! Dělej!!……..Tak! Ohni se přes opěradlo!! Nečum a dělej!!!….Rukama se chytni za sedák!!!…..A dívej se na šaty, které si nesrovnala!! Za to dostaneš deset ran plácačkou, rozumíš?!!“ „Ano, madam.“ Dozorkyně položila plácačku na holou zadnici dívky, počkala si na otřesení jejího těla a pak plácla. Dívce vyletěla hlava vzhůru. „Aááááááá…ááá…jedna.“ „Co jsem ti řekla?!! No?!!! Bude to?!!!“ „Musím se dívat dolů na šaty, madam,“ hlesla dívka. „Tak to koukej provádět!!!!!!“ „Ano madam.“ Dívka se dívala na šaty a čekala na další ránu. Ppleeeeesk!! „Aááúúúú..úú…dvě.“ Plááááác!! „Aáááá..áááú….ttři,“ dívka začala vzlykat. Rány jí ukrutně bolely. Neměla vůbec tušení, jak je plácačka nepříjemný nástroj na výprask. Pláááácc!! „Aááúúúúú…ččtyřři.“ Měla silné nutkání zdvihnout při každé ráně hlavu, ale silou vůle se dívala dolů. Plááááác!!!! „Aáááúúúúúúú……pppět.“ Dozorkyně ji poplácala po holé zadnici, která začala dostávat opět červenou barvu. Pak pokračovala ve vyplácení dívky. Po deseti ranách zavelela: „Vstyk!! Dělej!!! Postav se pořádně!!!! Bude to?!!! „Ano mmadamm,“ třaslavým hlasem odpověděla dívka a snažila se postavit lépe, aby uspokojila svou vychovatelku. „Tak, to bylo za šaty, a nyní dostaneš za špatně ustlanou postel!!….Klekni si před postel!! Bude to?!! Tělo polož na postel!! Tak! A dozorkyně začala s dalším výpraskem plácačkou. Dívka křičela a posléze ječela. Zadnice se jí celá zbarvila červenou barvou, což její vychovatelka náležitě ocenila. „A nyní si usteleš postel, srovnáš šaty a já si pro tebe za chvíli přijdu! Jasné!!“ „Anno…mmadamm,“ vykoktala ze sebe plačící dívka. Dozorkyně odkráčela a děvče se s bolestí pustilo do stlaní a rovnání šatů.

„Snídaně!!“ Dívka dostala tác s jídlem, které jak konstatovala po chvilce, bylo dobré. Alespoň něco je tu dobré, pomyslela si, když ve stoje jedla. Na sednutí si ani nepomyslela. Zadek ji pálil a bolel úděsně. Po snídani přišla opět dozorkyně. Zkontrolovala pohledem postel a šaty a pak zavolala do chodby: „Uniformu!! Hned!!“ Ve dveřích se objevila žena středních let a v náručí držela jakési šaty. „Vyměň je!“ poručila jí dozorkyně. Žena rychle vyměnila šaty a odešla. „Oblékni se!! Pohyb!!! Rychle!!!“ Dívka si oblékla pruhované kalhoty a stejně pruhovanou blůzu. Nic jiného v hromádce šatstva nebylo. „Tak, půjdeme na další výchovu. Dnes bude zajímavější. Dělej!!“ zařvala náhle. Děvče vyšlo na chodbu a vedle své momentální vychovatelky šlo chodbou. Přemýšlela o tom, co ji čeká. Co to bude, to „zajímavé“? Cestou potkávala další dívky a ženy, které si jejich vychovatelky vedly. Cíl měly společný – výchovné místnosti a výprasky za účelem zlepšení jejich chování. Některé měly na tvářích slzy, neklamné to znamení, že ráno také dostaly výprask. Konečně došla dozorkyně s dívkou ke dveřím. „Dovnitř!! A rychle!!“ poručila jí vychovatelka. Dívka vstoupila a rozhlédla se. Nic se nezmně……Ne, bože, to snad ne…….to není možné! V místnosti stál muž – dozorce! Přeci nebudu bita před ním! Nebo…..to ne…….to určitě ne… „Svléknout!!!“ vyštěkl dozorce. „……..Ano…..ppane…“ Dívka šla ke zdi a tajně doufala, že se jí to zdá. Snad tu nebudu nahá? Prosím, bože, prosím. Začala se svlékat…. „Dělej!!! Rychle!!!“ štěkal dozorce příkazy. Měla toho na sobě málo a tak stála ve chvilce u zdi nahá. Naštěstí nezapomněla složit šaty, jak si s uspokojením uvědomila. „Pojď sem!! Rychle!! Děvče se obrátilo a šlo k dozorci. Rukama se snažila zakrývat si klín, ale moc platné to nebylo. Dozorce si ji prohlédl nejprve zepředu a potom ji obešel a stál za ní. „Vypadáš dobře“ prohlásil. Přejel ji rukou po holém zadečku a řekl: „Jelita máš pěkná, zlobila jsi?!“ „…Anno …pane“ pípla chvějící se dívka. „Čím jsi se dnes provinila?“ zeptal se dozorce. „…A…..pane….já…..pane….já..nevím…pane.“ „Tak to ti budu muset pomoci při vzpomínání, co?!“ „Já…anno..pane..já..“ „Půjdeme spolu k rákoskám, ano?!“ „Ano pane.“ Dívka šla ke stěně s rákoskami a dozorce za ní si zálibně prohlížel její zadnici. U stěny se jí zeptal: „Tak která se ti líbí?!“ Už je to tady, pomyslela si s hrůzou dívka a dívala se na rákosky. „……..Já ….pane…..snad ta…hle?“ „Nemyslíš, že je moc krátká?“ zeptal se s úsměvem dozorce. „Na takovou pěknou zadnici by měla být větší, co myslíš?“ a poplácal ji po zadečku. „……..anno pane……tak…snad….ta….to?“ zeptalo se děvče a strachy se roztřáslo. „No, ta vypadá lépe, tak ji vem! A běž k lavici!! A pohyb!!“ „Ano pane,“ dívka měla předpažené ruce, na nich měla položenou rákosku a snažila se jít rychle k lavici. Dozorce si vzal rákosku a vyštěkl: „Na lavici!!“ Dívka se položila na lavici, pevně se chytla a čekala na první ránu rákoskou. Nikdy nebyla bita rákoskou, ale nyní ji to čekalo měrou vrchovatou.

„Teď budeš bita, aby se ti lépe vzpomínalo,“ řekl dozorce a přejížděl mezi řečí dívce rákoskou po holé zadnici. „Až si vzpomeneš, tak řekni!“ zároveň s těmito slovy se rozpřáhl a švihl. „Aáááúúú…..jedna.“ „Svíííst! Prááásk! „Aúúúúúúú…….dvě.“ Svíííííst! Prááásk! „Aáááúúúúúúúú……třři,“ počítala dívka a zoufala přemýšlela, čeho se dopustila. Svíííííst! Práásk! „Aááúúúúú……..čtyři……. „Svííííííst! Práááásk! „Aááúúúúú..áá……ppět.“ „Tak už jsi si vzpomněla, co?!“ „Jjá..pane….já“ Svííííst!! Prááásk! „Aúúúú..ááááá……..šest.“ Svíííííííst! Práááásk! „Aáááúúú…….sedm…panne..prossím..j“ Svíííííst! Práásk! „Chceš mi něco říct?!“ „Anno ppane….já jjsem si neustlala ppostel…pane.“ „A ještě něco?!“ „Jjá..pane….já…nnevím…já“ „Svííííííst! Práááásk! „Aááááúúúúúú……ossm,“ vzlykala dívka a nic ji nenapadalo. „Vzpomínej!!!“ Svíííííst! Práááásk! „Aúúúúú…áááá…..devět…panne, prossím..já…já jsem si nesložžila šššaty..pane.“ Svííííííííst! Prááááásk! „Aáááúúúúú….áááááá…….devět“ Ta sedla! „No vidíš,že jsi si vzpomněla! Stačilo ti jenom trošku pomoct! „Ano ppane.“ „Oboje provinění jsou závažná a je proto potřeba tě důkladně potrestat!! Za neustlanou postel dostaneš pětadvacet ran rákoskou na lavici! Co myslíte,“ obrátil se na svou kolegyni „zaslouží si je?“ „Samozřejmě, potřebuje pořádně nasekat na holou,“ odpověděla dozorkyně. „A co ty, souhlasíš,“ s těmito slovy se obrátil na dívku, ležící na lavici. „Anno pppanne,“ vykoktala dívka nešťastným a bolestným hlasem. „Výborně,“ spokojeně pronesl dozorce a začal dívku mrskat. Rákoska svištěla vzduchem a zařezávala se do dívčiny holé zadnice. Křik se nesl místností a dívka na lavici se svíjela bolestí. Po vysázení pětadvaceti ran si dozorce prohlédl zadničku sténající a plačící dívky, poplácal ji a přikázal: „Vstaň!!! „Aannno…ppann.“ Dívka se svezla z lavice a snažila se postavit. Nebylo to snadné, ale pohled na rákosku v dozorcově ruce dělal divy. Už jí nevadilo, že je před ním nahá, nebo že od něj dostala výprask. Snažila se být co nejvíce poslušná, aby pocítila co nejméně rákosku na své zadnici. „Tak,“ dozorce obešel dívku a díval se na její zadeček, „ jaký trest ti mám udělit za tvé druhé provinění?“ Poplácal dívku po zadečku, ponechal na něm ruku a hovořil dále: „Provinění to bylo také závažné, tak je potřeba tě přísně potrestat!“ Dívka se chvěla a jeho ruka na její holé zadnici jí ke klidu rozhodně nepřidala. Bože, ještě jeden výprask! Prosím, ne,ne! Ale dozorce začal opět mluvit. „Dalších pětadvacet ti neuškodí, ba právě naopak! Souhlasíš?!“ „Ano ppane,“ vysoukalo ze sebe děvče. „Výborně, tak již nic nestojí v cestě dalšímu pěknému výprasku! Na kozlík!!Dělej!! Pohyb!!! „Ano pane,“ řekla dívka a snažila se co nejrychleji dostat ke kozlíku. Klekla si do klekátek a tělo vyrovnala na dřevěnou desku. Holou zadnici měla důkladně vyšpulenou a buchtička pod ní se přímo nabízela. Toho samozřejmě dozorce náležitě využil a polaskal se s obojím. Dívka držela, ani nepípla. Některé věci se již naučila. Hlavně poslušnost, tu hlavně. Když si dozorce dostatečně pohrál, začal dívku opět vyplácet. Rákoska hvízdala vzduchem a dívka se tiskla ke kozlíku, plakala, křičela a počítala rány, které obdržela. Dozorce nespěchal, dával si záležet a tak výprask probíhal dost dlouho. Konečně skončil. Dozorce dívku pohladil po rozpáleném a rudě žhnoucím zadečku a přikázal dívce: „Vstaň!!!“ Dívka se na kozlíku narovnala a pak se opatrně postavila. „Myslíte, pani kolegyně, že to byl dostatečný trest?“ otázal se dozorkyně. „Ano, a zasloužený. Předpokládám, že si s ní budete chtít popovídat?“ „Ano.“ „Dobře, já její výchovu převezmu odpoledne, do té doby něco určitě provede. A kdyby ne….tak ji výchovný výprask neuškodí, že, pane kolego“ „Jistě, odpoledne je vaše.“ Dozorkyně vyšla z místnosti a na dívku šly během jejich rozhovoru mrákoty. Pobavení? Co to je? A odpoledne další výprask! Tomu určitě neujde, to je jasné! Kristepane, kam jsem se to dostala? „Tak si půjdeme popovídat,“ řekl dozorce dívce, pleskl ji přes zadeček a ukázal na dveře v rohu místnosti. „Běž!!!“…..Počkej, vratˇ se!!! Vezmi si rákosku, kdyby byla potřeba!!“ „Aanno ppannne.“ Dívka si od dozorce vzala rákosku, položila si ji na ruce, které vzápětí předpažila. „Jdi!!!“ U dveří ji dozorce předešel, otevřel a vstoupil. Dívka vstoupila za ním. V místnosti byla velká postel s nebesy, jinak byla místnost prázdná. „Rákosku polož na postel, klekni si před ní a vyšpul zadeček!“ přikázal dozorce a pak začal se zábavou. Dívku zpracovával zezadu, občas si ji otočil do jiné pozice a nakonec došlo i na její ústa. Dozorce byl vcelku spokojený a tak dívku poslal obléci a pak ji odvedl na celu. Tam se dívka svlékla a chladila si zadek vodou. Ovšem šaty si již nezapomněla složit. Co kdyby sem vtrhla dozorkyně? Začínala se učit. Bylo to bolestné učení, ale zase si ho bude hodně dlouho pamatovat. Pak si lehla na postel a se strachem čekala na odpoledne. Co ji čeká, to již věděla. Ale jaký to bude mít průběh, to netušila. Oběd byl výborný, bylo vidět, že chtějí dívky udržet v dobré kondici, aby s nimi byla pěkná zábava.

Po obědě začala dívka přecházet po cele, se strachem očekávajíc příchod dozorkyně. Při chození si uvědomila, že je cela dost velká. A po chvilce jí došlo, že to není pro její pohodlí, ale z mnohem praktičtějších důvodů. Aby mohly být dívky na celách bity a nic tomu nepřekáželo! Mysleli na všechno, pomyslela si smutně dívka. Občas si opatrně sáhla na zadek, bolel stále, to bylo tak jediné, co s tím v této situaci mohla dělat. A čekat!! Závora zarachotila, dveře se rozlétly a dozorkyně byla uvnitř! „No vida. Už na mě čekáš! Těšíš se, co?!“ „Ano madam,“ odpověděla dívka s bolestným výrazem ve tváři. „No, to je dobře,“ zasmála se dozorkyně, „já se taky těším!“ Jdeme!! Honem!!“ rozkřikla se na dívku. „Ano madam,“ a dívka rychle vykročila na chodbu a spěchala před dozorkyní chodbou. V místnosti na ni dozorkyně křikla: „Sundej si kalhoty!!“ „Ano madam,“ dívka si stáhla kalhoty a jen v halence stála u stěny. Halenka byla krátká a téměř nic neskrývala. Pojď sem!! A rychle!!“ zněly další povely. „Ano madam.“ „Postav se sem! Pohyb!! Ruce za hlavu!! Sepni ruce!! Pořádně!!…..Ty jsi nemehlo!! Ale já ti pomůžu!!“ S těmito slovy šla dozorkyně k páskům, vybrala trojramenný a dlouhý řemen a přešla s ním k dívce. „Tak. Dostaneš výchovný výprask!! Budeš stát, nechci vidět žádné kroky!!…..A ruce zůstanou za hlavou!!…Jasné!! „Ano madam,“ šeptla ustrašeným hláskem dívka. Protože měla ruce za hlavou, halenku měla vysoko a tak nic nebránilo výprasku na holou zadnici. Všechno zde bylo dobře promyšlené s jediným cílem. Výchova dívek! A té nesmělo nic překážet. „A myslíš si, že potřebuješ výprask?“ zeptala se jí s gustem dozorkyně. „Ano madam, potřebuji… výprask pro zlepšení…. svého chování,“ odpovídala dívka s pomlkami. Práááásk!!! „Aáááúúúúú…..jedna.“ Prááááásk!!! Aúúúúúú..áááá……dvě.“ Dozorkyně si dávala záležet a rány přesně umisťovala na dívčin nahý zadeček. Práááásk!! Aáááááá…úúúú….tři.“ Prááááásk!!! „Aáááááúúúúú….ooú….čtyři.“ „Při výchovném výprasku nemáš určen počet ran. Záleží pouze na tvém chování při něm a na stavu tvé zadnice.“ dostalo se dívce poučení o výchovném výprasku. Práááásk!! „Aáááúú…ááá…pět.“ Dívka se neudržela a postoupila o krůček. „Co to bylo!!!!…Myslíš si, že za tebou budu chodit po místnosti?!!! Co?!!! „Ne madamm,“ breptala vyděšená dívka. „Já ti ukážu!!!! Práááásk!! Práááááásk!!!! Rána za ranou dopadaly na dívčin holý zadeček a konce to nemělo. Dívka se prohýbala, prsty křečovitě zaklesnuté mezi sebe a křičela. Prááááásk!! Prááááásk!!!! Další a další rány pleskaly na holou zadnici. Prááááásk!!!!! Prááááásk!! Konečně dozorkyně přestala s výpraskem, pohladila dívčin zadeček a pravila: „Zatím, opakuji ZATÍM to stačilo!“ zamyšleně se dívajíc na dívku a hlavně na její holou zadnici…….Ohnout!!! Dělej!!! Rukama se chytni kotníků!!! Nerozuměla jsi?!!!“

„Annno….mmaddamm,“ plačky zablekotalo děvče a snažilo se ohnout. Zadnice ji ukrutně bolela a každý pohyb ji připadal nesnesitelný. Ale pomyšlení na nový výprask ji přinutil vykonat příkaz. A tak byla ohnutá, zadnici měla důkladně vystrčenou a mušlička byla přímo vystavená. Dozorkyně ji přejížděla rukou po zadečku a pak ji prstem zajela do žlábku. Jezdila v něm sem a tam a přitom mluvila k dívce. „Půjdeme vedle a pobavíme se! A nechci slyšet žádné protesty!!! Potom se rozhodnu, co s tebou dál!!……Jestli ti ještě nasekám. Uvidím!! S těmito slovy plácla dívku silně přes zadnici a poručila: „Vstaň!!“ Podala ji pásek a beze slova ukázala na dveře. Ustrašená a vyděšená dívka šla do místnosti, kde dopoledne poznala velmi důkladně dozorce. A nyní pozná podobně i dozorkyni! Pro dozorkyni to bylo příjemně strávený čas, pro dívku zřejmě již méně. Ani pásek nebylo potřeba použít, snažila se vyhovět všem dozorčiným choutkám. „Ustel postel!!“………..A pořádně!!!! Křikla na ni dozorkyně. „Ano maddam.“ Stlala a modlila se, aby už nebyla bita. „Byla vidět snaha, tak ti nemusím nasekat!! „Ano madam, děkuji madam,“ děkovala spokojená dívka. „Nejásej,“ zasmála se dozorkyně, „už jsi uklízela celu?“ „Ne madam.“ „Jdeme!!!“ Dívka se vedle oblékla a šla před dozorkyní na celu. „Kbelík tu máš, hadry také, tak to tu pořádně uklidíš!! Zkontroluji si to!!!“ „Ano madam,“ s neblahým tušením odpověděla dívka. Dveře práskly, závora zaskřípěla a dozorkyně byla pryč. Ach jo, zadek mi bolí a ještě uklízet. Nedá se nic dělat, musím začít, řekla si dívka a začala s úklidem. Po delší době, která dívce při úklidu ani nepřišla, se opět zjevila dozorkyně. Začala se rozhlížet po cele a netvářila se nějak nadšeně. Pobledlá dívka ji sledovala a tiše se modlila, aby již dnes zůstala její zadnice ušetřená. Ovšem nestalo se tak. „Je to bída, potřebuješ důkladné vysvětlení!!“ pomalu řekla dozorkyně. „A víš, jak se nejlépe vysvětluje, vidˇ?!“ „Anno madam,“ zabreptala dívka zděšeně. „Tak jdeme!! A pohyb!! Nečum!!! Rákoska čeká!!!“ S těmito povzbudivými slovy ji dozorkyně popoháněla ven z cely. Cestou opět potkávaly dívky, které si jejich velitelky vedly. O místě určení nebylo nejmenších pochyb. A opět stála před těmi hroznými dveřmi!

„Dovnitř!!!! Nestůj jako solný sloup!!!!“ Dívka vešla a nastalo další zděšení. Uvnitř seděl na lavici dozorce, s kterým se již velmi dobře a podrobně seznámila. Aj, ajjajajaj, to si užiju, s hrůzou si pomyslela dívka a otřásla se. Dozorce se na ni usmíval a pokynul jí rukou, aby popošla blíž. „Tak, co jí budeme vysvětlovat a učit,“ zeptal se dozorkyně. „Jak se má uklízet cela, Aby to pochopila,“ zasmála se dozorkyně. „Ty jsi neuklidila celu?!“ obrátil se dozorce na dívku. „Ne pane, špatně,“ soukala ze sebe dívka. „To se dělá?“ „Ne pane.“ „Přines rákosku!!!! Dlouhou!!! Silnou!!!“ křikl na ni dozorce. „Pohyb!!! Neloudej se!!!! Dívka vzala ze stěny rákosku a v napřažených rukou ji nesla k dozorci. „To je dlouhá rákoska?!! Koukej přinést pořádnou!! Slyšíš!!!“ „Ano panne.“ Dívka vzala nejdelší rákosku, která tam byla a přinesla ji svému vychovateli. „No vidíš, že to jde! Po skončení trestu si poprosíš o přídavek!! Sama!! A pořádný!!! Jasné!!!“ „Anno panne,“ klepala se dívka strachy. „Začnu s tebou na lavici, pak se přemístíš,“ oznámil dozorce dívce opět s úsměvem. „Ano pane.“ „Už ať na ni ležíš!!!“ křikl dozorce. Dívka si lehla na lavici a s malou dušičkou čekala. „Pětadvacet na holou!!“ štěkl dozorce. „Ano pane.“ Dozorce ji položil rákosku na holou zadnici a začal ji po ní přejíždět. „………Byla jsi na vězěňském dvoře?“ zeptal se dívky. „Nne pane,“ zabreptala dívka vyděšeně. „Tak to si to trochu zpestříme, aby to nebylo tak jednotvárné, že pani kolegyně?“ „Ale jistě, ať se nenudíme,“ vesele odpověděla dozorkyně. „Budu ti během výprasku vysvětlovat, k čemu slouží vězeňský dvůr.“ obrátil se na dívku dozorce. „Ano pane,“ s neblahým tušením odvětila dívka. Svííííííst!! Prááááááááásk!! „Aááááááá…áááááááá……jedna“ zvřískla dívka. Svíííííííííííst! Prááááááááááásk!!! „Aááúúúúúúúúúúú….dvěě.“ „Na vězeňském dvoře se trestají neposlušné vězeňkyně.“ oznámil ji dozorce. „Anno pane.“ Svííííííííst!! Prááááááásk!! „Aáááááááááúúúúú……..tři.“ „Každý večer nastoupí nahé do řady, a pak každá obsolvuje jedno, nebo dvě kolečka.“ „Anno pannne.“ Svíííííííííst!! Práááááááásk!! A znovu! Svíííííííííííííííst!!! Práááááááááááásk!! A zase! Svíííííííííst!! Práááááááááásk! „Začíná se na kozlíku, počet ran není určen, záleží jen na vyplácejícím.“ „Annno pnneee.“ Plačíc odpověděla dívka. Rány nesnesitelně bolely, její rozbolavělá zadnice při každém dopadu rákosky úpěla a konec byl v nedohlednu. Svíííííííííst!! Práááááááásk!! Svíííííííííííííííííst! Prááááááááááásk!! „Pak se trestaná přesune na lavici a uvolní kozlík pro další.“ „Annno pannne.“ Sténala dívka. Svííííííííst!! Prááááááááásk!!! Svííííííííííííííst! Prááááááááááááásk!! Svíííííííííííííst! Práááááááááááásk!!!! „Potom přejde ke sloupu a na lavici si lehne další.“ „Anno pnnneee.“ Svííííííííst! Prááááááásk!! Svíííííííííííííst! Práááááááááááásk!! „A na závěr ji čeká kláda. Tu mám nejraději.“ potěšeně říkal dozorce. „Annno paneee.“ Méně potěšeně odpovídala dívka. Svíííííííst!! Práááááááásk! Svííííííííííííííst!! Prááááááááááááásk! Svíííííííst!! Práááááááásk!!! „A když zlobila hodně, tak si to obejde ještě jednou, až skončí ostatní.“ S radostným hlasem ji vysvětloval dozorce. Svíííííííst! Prááááááásl! Svííííííííííííst!! Prááááááááásk! Dívka dopočítala pětadvacátou ránu a dozorce dokončil vysvětlování. „Vztyk!! Pohyb!! Mám ti pomoct!!!!“ křičel dozorce. Dívka s námahou vstala a čekala na další povely.

„Pani kolegyně, vemte si ji na povel,“ předal ji dozorce své kolegyni. „S radostí.“ „Na kozlík!! Už ať jsi na něm!!“ „Anno maddam,“ vykoktala dívka a urychleně, tak jak ji to její stav dovoloval, si lehla na kozlík. Holou zadnici měla důkladně vyšpulenou a mušlička pod ní se opět ukazovala v plné kráse. Však toho také dozorkyně využila a polaskala se s ní i s holou zadnicí. Pak si vzala od dozorce rákosku a začala dívce sázet jednu ránu za druhou. Vysázela jí dvacet ran rákoskou a pak se jí zeptala: „Myslíš, že je to všechno, co?!!“ „………Nne madddam, ješttěěěě prosíííím o tttrest zzza ššpaatttnouuu rrrákosskku..“ s pláčem a sténáním ze sebe dostala dívka. „Převezmete si ji, kolego?“ zeptala se dozorkyně. „Ano,“ zasmál se dozorce a vzal si rákosku. Prohlédl si dívčinu holou zadnici, pokýval spokojeně hlavou a pak dívce vysázel ještě patnáct ran. Rákoska svištěla vzduchem a dívka si připadala jako v pekle. A to byla věznice s mírnějším režimem!! Hrůza! „Tak, a nyní se pobavíme,“ s radostí v hlase jí řekl dozorce. „Těšíš se?“ zeptal se. „……Annno ….pannnnee.“ „Tak pohyb vedle!!!! Dělej!!!“ „Pani kolegyně, pojďte také. Bude legrace a užijeme si.“ A skutečně si ve vedlejší místnosti užívali. Dívka pilně pracovala na dozorci pusou a dozorkyně si hrála s jejím tělem. Na závěr ji uspokojený dozorce pohrozil vězeňským dvorem a pak již následovala svou „madam“ do cely. „Tak už víš, co tě čeká,“ zeptala se jí dozorkyně. „Ano madam,“ ztěžka odpověděla dívka. Zadnice ji nesmírně bolela a už nechtěla myslet na něco jiného, než na studenou vodu a chlazení své bolavé zadničky. „Tak na to mysli!!!“ „Ano madam.“ Dveře se zabouchly a dívka osaměla i se svou bolestí. Co přinese zítřek? Každý večer slyšela z vězeňského dvora křik a jekot trestaných nešťastnic. A měla neblahé tušení, že ji to v brzské budoucnosti také čeká. Další den nic nového nepřinesl, stále byla během dne „vychovávaná“, což znamenalo několik výprasků na holou zadnici a pak vyhovět dalším přáním dozorkyně, případně dozorce. I v několika dalších dnech k žádným podstatným změnám nedošlo. Ale pak to přišlo!!! Nešťastná dívka netušila, že to bude zvláštní den. Ráno dostala obvyklý výprask plácačkou na cele od dozorkyně, ale pak se již nic neděl. Celý den nebyla bita, což bylo sice velmi neobvyklé, obvykle se její „výchovou někdo poměrně intenzivně zabýval, ale dívka si myslela, že mají jiné starosti. Každopádně ji to nevadilo, naopak, alespoň ji nebude tolik bolet zadek. K večeru zaskřípaly dveře cely a vešla dozorkyně. „Svléknout!!!“ „Ano madam,“ odpověděla dívka a začala se svlékat. „Pohyb!!! Dělej!!!“ Dívka rychle dokončila svlékání a srovnala šaty na stolku. „Půjdeme!!“ zavelela dozorkyně a vyvedla dívku z cely. „Dnes ti ukážu vězeňský dvůr!!“ „Aano mmadam.“ zakoktala vyděšeně dívka. Po vstupu na dvůr dívka uviděla stát v řadě asi sedm nahých delikventek. Stály vedle sebe v pozoru a v záři reflektorů, které osvětlovaly celý dvůr, byly až nepřirozeně bílé. Celý dvůr vypadal jako jeviště, což také byl. Poblíž stál hlouček dozorců a dozorkyň, které se spolu bavili a smáli se. „Vysvětlím ti, co tu je,“ řekla dozorkyně dívce a poplácala ji po zadečku. „Ano madam,“ zašeptala dívka. „Začíná se na kozlíku, to je úvod, pak následuje výprask na lavici……..Tady je sloup, vidíš ten krásný bič, u něj je to pěkné, moc pěkné…………….a končí se kládou, taky zajímavé, taky. Líbí se ti tady?“ zazněla na závěr otázka dozorkyně. „Aanno maddam,“ zablekotala dívka, která se již nezvladatelně třásla. „To jsem ráda, tak se postav do řady!!!“ A rychle!!!!!!!

Třesoucí se dívka se zařadila mezi ostatní delikventky. Hlouček se mezi tím rozešel a nyní stály dozorci a dozorkyně u svých oblíbených trestných míst. U kozlíku stály dva dozorci a ten s rákoskou v ruce ukázal na první dívku v řadě: „Tak pojď! A rychle!!!! Nahá dívka se rozběhla, u kozlíku se postavila na špičky a ohnula se. Nohy měla napnuté a holou zadnici pěkně vyšpulenou. Dozorce začal s výpraskem a dvorem se rozlehl dívčí křik. Aspoň, že se při tom nemusí počítat, oddychla si ulehčeně dívka. Ale po chvíli ke své hrůze viděla, jak dozorce podal rákosku svému kolegovi a ten pokračoval ve výprasku. Bože, to je ran!!!!! A to je teprve na začátku!!!! Když i druhý dozorce skončil s výpraskem, zařval: „Vstaň!!!“ Dívka ztěžka vstala a následoval povel: „Na lavici!! A pohyb!!!“ A svá slova podpořil švihnutím dívky přes zadek. Dívka znatelně zrychlilo a lehlo si na lavici, u které stály dozorkyně. Mezitím dozorce ukázal na druhou v pořadí. Byla to již zralá žena, asi čtyřicetiletá, plnoštíhlá s pěknými boky a vystouplou zaoblenou zadnicí. Přiběhla ke kozlíku a ohnula se přes něj. Její velká a plná zadnice se rozkošně vyšpulila, což dozorce ocenil poplácáním. A pak začal s výpraskem a dvorem zazněl krásný a ženský výkřik, který se střídal s dívčím křikem. A po chvíli již dvorem zněl křik a jekot čtyř souběžně vyplácených delikventek. Ty, které již absolvovaly celé kolečko, se řadily s rukama za hlavou u zdi a čekaly na své vychovatele, až si je odvedou zpět do cel. Ale žena po skončení kolečka přišla zpět k dívce a postavila se vedle ní. Třásla se a i přes křik vyplácených bylo slyšet, jak usedavě pláče. Ona snad zapomněla, kam se má postavit, pomyslela si dívka. Ale pak si vzpomněla, že ji dozorkyně říkala, že za větší provinění jsou dvě kolečka. Ta bude bita!!!!! To bude výprask!!!!!!

A pak přišla řada na dívku. Dozorce na ni ukázal rákoskou. Dívka se slzami v očích se ohnula přes kozlík a očekávala první ránu. A ta na sebe nedala dlouho čekat. Výprask ji připadal nekonečný, holá zadnici bolela a rákoska stále pleskala na holou kůži. Konečně se oba vystřídali a poslali dívku na lavici. Tam ji dvě dozorkyně začaly mrskat naráz, jedno přes zadnici a druhá přes stehna. A konce to nemělo. Dívka řvala a tiskla se k lavici. A pak cesta ke sloupu. Tam na ni již čekala její vychovatelka. Sice sama, ale zato s bičem v ruce. Byl tenký a dlouhý a jak dívka vzápětí zjistila, i velmi pružný. Při každé ráně přilehl na holou kůži a přes celou zadnici i boky naskočilo další jelito. Děvče objímalo sloup jako svého milence a ječelo. A bič stále dopadal na její sešvihanou holou zadnici a konce byl stále v nedohlednu. „Jsi tady spokojená?“ zeptala se jí v krátké přestávce dozorkyně. „Ann…o…….mmm..addd…a…..mmmm,“ nesrozumitelně zachraptěla dívka. „Tak to ti ještě pár ran přidám,“ zasmála se dozorkyně a bič opět dopadl na holou kůži. Z „pár ran“ se vyklubalo ještě hodně ran. Ale nakonec i tento výprask skončil a dívka směla poznat kládu. Dozorkyně ji vložila do klády a sevřela, takže dívka vyla mírně skloněná a ruce měla vedle hlavy. Za sebe neviděla a tak jen trpně a s velkým strachem očekávala výprask. A již začal!!! Dívka při něm začala kroutit holou zadnicí a nohy se jí třely o sebe, což vyvolalo veselí mezi vyplácejícími. „Podívej se, jak pěkně tančí.“…………………. „A jak kroutí zadnicí,“ komentovali se smíchem výprask trestající. Když byla posléze uvolněna z klády, neudržela se a klesla na kolena. „Vztyk!!!! Co to je!!!!!! Neumíš stát!!!!!!! Pod dojmem těchto povelů a hlavně strachy, aby nebyla posláno zpět do řady, se dívka zvedla a šla se postavit ke stěně. A dvorem se rozléhal již pouze křik ženy, která absolvovala druhé kolečko. Křik byl již chraptivý a slábl, ale byla zde hadice se studenou vodou, která přivedla ženu zpět k životu a výprask mohl opět pokračovat v plné síle a kráse……………Když se i sténající žena konečně mohla postavit ke stěně, vychovatelé si je rozebrali a odvedli na cely……………………