| |

Povídka “Vězeňkyně”

Seděla jsem na okraji své pryčny. K čertu, jak jsem se sem dostala? Cela byla úplně prázdná, s výjimkou pryčny a dvou kýblů v rohu, jedním prázdným a druhým plným vody. Podlaha byla pokryta špinavou slámou a občas se objevovaly hlavy krys, které si prohlížely novou spolubydlící. Zavřeli mě před šesti dny, když u mě našli balíček marihuany. Nevím, proč jsem ho měla u sebe. Spravedlnost, když to tak chceme nazývat, byla hbitá. Byla jsem odsouzena na dva roky. V Mexiku jste vinní, pokud neprokážete svou nevinu. Byla to moje chyba a zaplatím si za ní. Převezli mě do místního vězení, zavedli mě do vstupního střediska, kde jsem byla svlečena do naha, prohledávána a hrubě osahávána dvěma takzvanými doktory. Pořád nahá jsem byla odvedena přes halu, kde si mě prohlíželi strážní, ke komisaři, kde jsem teprve dostala své oblečení: pánskou košili. Byla odporně špinavá a měla už jen jeden knoflík, ale alespoň něco. Kromě toho jsem dostala pár kožených sandálů, jinak nic. Vrchní dozorkyně, kterou bych rozhodně nechtěla potkat někdy v noci o samotě, mě odvedla do mé kobky. Cestou jsem viděla své spoluvězeňkyně v celách. Jak jsem šla kolem všechny uhýbaly očima. S výjimkou několika mužů, kteří zde byli také. Ti na mě naopak různě povykovali: Nová kunda! Kotě, jakou máš prdel? Čerstvý maso pro stráže! Třásla jsem při těch slovech a uvažovala, jak dalece mají pravdu. Když jsme přišly k prázdné cele, dozorkyně otevřela dveře a beze slova mi dala najevo, abych šla dovnitř. Zabouchla za mnou dveře hlasitou ranou, kterou následovalo mrtvolné ticho. Když tady teď sedím, začínám mít strach. Vždycky jsem si myslela, že zvládnu jakoukoli situaci, ale tohle vypadá hodně špatně.

 

Jmenuji se Kathy. Je mi 29 let, svobodná a domnívám se, že jsem dost pěkná. Mám dlouhé černé vlasy pod ramena a velké oči. Mám 90 přes hrudník a prsa mi pořád stojí bez jakékoli opory. Vždycky jsem byla hrdá na ploché břicho, úzké boky a štíhlé nohy s dobře vypracovanými svaly. V Mexiku jsem byla 10 dní, cestovala jsem stopem po vedlejších silnicích a vyhledávala kontakt s původními Mexičany. Zatkli mě v San Mateu, asi 300 kilometrů jižně od Mexico City. Vězení, ve kterém teď jsem, bylo ještě asi 80 kilometrů jižně, v hluboké džungli, asi 50 kilometrů od nejbližšího města. Kromě toho, že kolem věznice byly vysoké zdi a byla dobře hlídaná, nikdo by dlouho nepřežil v téhle džungli. Teprve tác s jídlem, prostrčený mřížemi cely, přerušil mé sebeobviňování. Až teď jsem si uvědomila, že jsem minimálně 24 hodin nic nejedla. Na tácu jsem našla fazole a kus tortilly. Fazolemi hýbaly červi, ale nic nemohlo zmenšit můj hlad. Odstrčila jsem je stranou a rychle se pustila do teplých fazolí. Okamžitě jsem dostala žízeň ze slaného jídla a tak jsem došla ke kbelíku v koutě cely. Odhrnula jsem šlem navrchu a napila se. Chuť byla odporná, ale žízeň větší! Když jsem se otočila, viděla jsem velkou krysu, jak si pochutnává na zbytku mé večeře. Stmívalo se. Jediné světlo svítilo v hale a mříže cely vrhaly černé stíny. Tma zvyšovala odvahu mých spolubydlících, krys. Ležela jsem na pryčně, odřenou houni přehozenou přes sebe. Ani nevím jak jsem usnula.

 

Vzbudil mě strážný, který přišel do cely. Strhl ze mě houni, přikázal mi vstát a jít za ním. Neměla jsem jinou šanci než ho poslechnout. Prošli jsme několika dveřmi až jsme se octli na malém dvorku, obehnaném vysokými zdmi. Stálo tu pět dalších strážných a další vězenkyně. Žena, zjevně Mexičanka, vypadala docela atraktivně, alespoň v tom šeru, které na dvorku bylo. Můj průvodce mě vzal za paži a postavil mě proti ní. Svléknout! Příkaz prořízl vzduch jako výstřel, až jsem sebou leknutím škubla. V šoku jsem váhavě zírala jak si druhá žena poslušně rozepíná knoflík na košili. Úder bičem mě postrčil dopředu. Řekl jsem svléknout! Pomalu jsem rozepla knoflík a nechala jsem košili spadnout z ramen na zem u nohou. Co bude teď? Hromadné znásilnění? V 29 jsem samozřejmě nebyla panna, ale šest chlapů najednou bylo víc než na co jsem kdy byla připravena. Snažila jsem se přikrýt svou nahotu rukama a třásla se v nočním chladu před šesti chlapy a další vězenkyní. Obdivovala jsem její nahé tělo. Velmi dobře vyvinutá, svalnatá, trochu mohutnější a jak stála vyzývavě mezi strážnými, dávala najevo svou nebojácnost, která mi teď tak chyběla. Dneska v noci si tě vyzkoušíme. Budete se spolu rvát, dokud se jedna z vás nebude schopna postavit. Vítězka se bude moct pro dnešek vrátit do své cely. Poražená stráví noc s námi. Pokud se nebudete snažit, dostanete každá třicet ran bičem. Je všechno jasné? Byla jsem příliš šokovaná na odpověď, ale ona kývla. Situace byla natolik absurdní, že jsem nereagovala, když ke mě přišla a dala mi vší silou pěstí do břicha. Se zasténáním jsem vydechla veškerý vzduch z plic a upadla jsem na kolena. Jako ve snu jsem viděla, jak zvedla nohu ze země a kopla mě do brady. Padla jsem na záda, napůl v bezvědomí. Obrátila jsem se na břicho, ale než jsem mohla nějak reagovat, cítila jsem jak mi dopadla na záda. Nasadila mi kravatu a začala škrtit. Její vlasy mi visely kolem hlavy a cítila jsem její dech. Co bylo zvláštní, jak jsem se pokoušela nadechnout, vnímala jsem, jak se chloupky na jejím podbřišku třou o můj zadek. Z posledních sil jsem jí ze sebe shodila a vzápětí se trochu připravila k obraně. Obě jsme se leskly potem a čekaly na chybu druhé. Obscénních poznámek stráží jsme si vůbec nevšímaly. Nyní jsme byly jednoduše dvě zvířata, bojující mezi sebou, nemající jinou možnost než vyhrát. Byla jsem překvapena svým vzrušením, jak jsme na sebe zíraly, čekajíce na chybu druhé. Jednomu ze strážných se už nelíbilo, že se nepereme a strčil do mě, až jsem narazila na svou soupeřku. Chytily jsme jedna druhou rukama kolem těla. Naše těla byla teď přitisknutá k sobě a snažily jsme se jedna druhou srazit na zem. V tu chvíli mě levou rukou chytila za bradavku a začala mi s ní kroutit až jsem vykřikla a pustila jí. Pravou rukou mě vší silou praštila do brady. Všechno se mi zastřelo a přes mou veškerou snahu zůstat stát jsem měla pocit, že musím upadnout. Další rána do břicha mi vyrazila dech a já padla na zem, svíjela se bolestí a zoufale se snažila popadnout dech. Okamžitě si na mě sedla, nohy obkročmo a zuřivě do mě mlátila pěstmi, do obličeje, všude. Téměř jsem si nevnímala, když ji stráže odtáhly a já zůstala bezmocně ležet na zemi. Prohrála jsem. Jak dlouho jsem tam ležela, opravdu nevím. Probrala mě až voda, kterou mi vychrstli z kbelíku do obličeje. Trochu jsem se s prskáním vody nadzvedla. Kolem stálo šest strážných, moje soupeřka zmizela. Když jsem pohlédla strážným do obličejů, pochopila jsem, že rvačka, kterou jsem prohrála, byla teprve začátkem dnešního nočního utrpení.

 

Dva strážní mě popadli za paže a odvlekli zpět do vězení. Napůl mě dovlekli, napůl dovedli do mužských sprch. Byla jsem stále zpocená a špinavá ze dvorku. Strčili mě pod sprchu a pustili ledovou vodu. Jeden z nich mi spoutal ruce pouty kolem úchytu sprchy. Stála jsem s rukama nad hlavou a v panice sledovala jak se svlékají. Když se svlékli, dva z nich chytili moje kotníky a roztáhli mi nohy. Pokusila jsem se bránit, ale bylo to zbytečné. Jeden mi začal mačkat prsy a štípat mě do nich, zatímco další mi vrazil prst do pochvy. Zoufale jsem sténala, když mě takhle nemilosrdně osahávali. Pak se jeden postavil mezi mé nohy, jeho obrovský penis byl nalitý krví. Chytil mě za hýždě, nadzvedl a vzápětí pustil tak, že jeho penis vnikl do mé kundičky. Vrazil ho do mě jediným výpadem. Měla jsem pocit, že mě rve na kusy, jak jeho penis bez milosti roztahoval mojí suchou pochvu. Nahlas jsem ječela, ale jediným výsledkem bylo, že mi další strážný dal takovou facku, že jsem málem ztratila vědomí. Bylo mi jako by do mě vrtali pohrabáčem, rozžhaveným do ruda. Další mi vrazil do úst nějaký špinavý hadr, abych nemohla křičet. Jediné co jsem mohla bylo sténání bolestí, jak mi plundroval pohlaví. Připadalo mi jako věčnost než jeho tělo ztuhlo a lehce zasténal. Vystříkal se do mě. Odstoupil ode mě s těžkým oddechováním. Moje úleva trvala jen chvíli. Samozřejmě vzápětí nastoupil další a vrazil svůj penis do mé nyní již zvlhčené kundy. Bolest byla mnohem menší, ale jak ho do mě vrážel, pořád se jednalo o úděsné mučení. Ponížením jsem zavřela oči. Další strážný se stále bavil hnětením a štípáním mých prsů. Jediné co bylo kromě mého sténání slyšet, bylo pleskání břicha strážného o mě. Když skončil, připravovala jsem se na dalšího. K mému úděsu mě otočili a ruce mi začaly roztahovat hýždě. Zoufale jsem se snažila ječet své protesty, samozřejmě bez úspěchu. Cítila jsem, jak začíná zasouvat špičku svého penisu do mého análního otvoru. Vzápětí celý svět vybuchl nesnesitelnou bolestí. Nikdy jsem nezažila takové mučení! Strážný do mě nemilosrdně rval svůj obrovský penis až jsem ztratila vědomí. Něco mě probralo a já byla na zemi a někdo mi vyndával hadr z úst. Místo něj mi sem vstrčil další strážný svůj špinavý penis. Držel mě přitom hlavu za vlasy a zakláněl mi ji. Obrovský pyj mě dusil, odřezávajíc mi cestu ke vzduchu. Penis v mém zadečku nepřestával mi plundrovat střeva a současně mi druhý znásilňoval ústa. Zbývající strážní pokračovali v týrání mých prsů. Celé mé tělo se houpalo tam a zpět v rytmu těch dvou, co do mě vráželi své penisy. Znovu a znovu, každý mě znásilnil minimálně dvakrát. Ležela jsem zcela vyčerpaná na zemi, semeno mi stékalo po stehnech a ze rtů. Celé tělo mě bolelo jako by mě bili několik dní. Tiše jsem zasténala, když mě dva muži zvedli a podali košili. Nebyla jsem schopna sama stát. Dovedli mě zpět do cely a hodili na pryčnu. Malým okénkem jsem viděla, že začíná svítat. Doplížila jsem se ke kbelíkům a snažila se co nejlépe umýt. Všechny svaly protestovaly při jakémkoli pohybu. Vyprázdnila jsem se do prázdného kbelíku. Viděla jsem svou krev ve džberu. Natáhla jsem si košili, padla na pryčnu a v minutě usnula.

 

Určitě jsem nemohla spát víc než půl hodiny, když mě ranami na dveře vzbudila dozorkyně. Ospale jsem se posadila a tázavě na ní zírala. Vstrčila do cely krajíc okoralého chleba a džbán vody. Okamžitě se objevily krysy. Odkopla jsem je, popadla chleba a rychle ho snědla. Voda byla odporná, ale ne tak jako voda z kbelíku. Dozorkyně se zvědavě koukala jak jím. Nevypadáš dobře, seňorito! Asi bys potřebovala víc odpočinku! Srdečně se zasmála svému vtipu a já na ní jen němě zírala. Ale teď pohni prdelí! Práce začíná za čtvrt hodiny! Práce! Jak můžu v tomhle stavu cokoli dělat? Vždyť můžu sotva stát! Samozřejmě se za čtvrt hodiny znovu objevila. Arriba! Jdeme, děvko! Zvedla jsem se a šla za ní z cely a dál chodbou. Prošly jsme těžkými ocelovými vraty a octly se na jiném nádvoří, kde už stálo patnáct jiných vězenkyň. Jedna z nich byla Mexičanka, se kterou jsem v noci bojovala. Dívala se na mě pohledem, který jsem pochopila jako soucit a trochu se na mě s pokývnutím usmála. Náklaďák zacouval na nádvoří a přišel pokyn vylézt na korbu. Kdyby mě ostatní nepomohly, nikdy bych to nedokázala. Jak jsme nastoupily, náklaďák nastartoval a opustil věznici. Naprosto jsem netušila, kam jedeme ani jakou práci budeme dělat. Žádná ze spoluvězeňkyň cestou nepromluvila ani slovo. Vjeli jsme na úzkou cestu v džungli. Náklaďák poskakoval po výmolech cesty, div že některá z nás nevypadla. Asi za půl hodiny zastavil a ostatní ženy začaly seskakovat z korby. Následovala jsem je a stouply jsme si do dvou řad podél auta. Každá jsme dostala malou mačetu. Pokud si myslíte, že jsem měla zbraň pro útěk, pak jen proto, že jste neviděli puškami ozbrojené strážné. Přivedli nás před auto a já viděla, že tu stezka končí a není tu nic než hustá džungle. Postavili nás do řady a my začaly prosekávat další cestu. Polovina z nás vysekávala porost a druhá to, co jsme nasekaly, odnášela na malou mýtinku, kde tento odpad pálily. Džungle byla jak horký kotel a během hodiny jsme všechny měly košile propocené skrz naskrz. Jednou za hodinu jsme měly deset minut přestávku a dostaly napít vody. Svalila jsem se pod velký strom a vedle mě se posadila Mexičanka, se kterou jsme se v noci musely prát. Mrzí mě co se stalo v noci, zašeptala. Bylo to ty nebo já. Až tu budeš déle, taky se naučíš starat hlavně sama o sebe. Znám radovánky strážných a vím, co s tebou provedli. A chci abys věděla, že to nepřeji tobě ani nikomu jinému. Díky, to je v pořádku, zašeptala jsem. Asi to mohlo být ještě horší. DOST KECŮ! Jeden ze strážných přišel k nám. Když máte dost energie na kecání, zvedněte se a vraťte se k práci! Celé dopoledne jsme bojovaly s džunglí. V poledne jsme vysekaly cestu ne delší než dva metry a já byla úplně vyčerpaná. Kombinace předchozí noci a horké, vlhké džungle si vybírala svou daň. Když odpískali polední pauzu, sotva jsem dopotácela pod strom a vyčerpáním jsem omdlela. Probudilo mě až kopání do boku. Vstávej! Líná děvko! Vstaň a vrať se do práce! Snažila jsem se vstát, ale svět se se mnou zatočil a já neudržela rovnováhu. Padla jsem zpět na kolena a ruce a potřásala hlavou ve snaze probrat se. Vedro bylo dusivé a já cítila, že nemohu popadnout dech. Strážný mě chytil za vlasy a zvednul. Mazej zpátky do práce! DĚLEJ! Zavrtěla jsem hlavou a chtěla mu to vysvětlit, ale jazyk mě neposlouchal. Jediný zvuk, který jsem ze sebe dostala, bylo jakési kloktání, když jsem se snažila vysvětlit svou únavu. Skrz mlhu před očima jsem viděla zbytek vězenkyň, které tu stály a zíraly na mé blábolení. Hoďte jí na korbu! Vyřídíme si to s ní později! Jeho vzteklá slova šla kompletně mimo mě. Zvedli mě a odnesli na korbu auta. Jak mě tam hodili, znovu jsem ztratila vědomí.

 

Probralo mě až drkotání náklaďáku cestou zpět do věznice. Otevřela jsem oči a viděla ostatní ženy, jak na mě hledí s lítostí v očích. Když jsme přijeli do věznice, dva strážní mě drsně stáhli z korby. Přišla dozorkyně a bavila se s jedním ze strážných jazykem, kterému jsem nerozuměla. Tys byla neposlušná! Netolerujeme neposlušnost! Potrestáme tě! Stála jsem pokorně a nevěděla co dělat. Prosit za odpuštění? Kleknout si a prosit jí? Odpověď přišla rychle. Strčte jí do boxu! Odtáhli mě k malé budce z vlnitého plechu na kraji dvora a strčili mě dovnitř. Podlaha byla asi půl metru pod úrovní dvora, ale přesto střecha byla tak nízko, že se tu nedalo stát, jen sedět. Byl tu příšerný puch. Jediné, co bylo vevnitř, byl kbelík s vodou. Zabouchli za mnou dveře a zamkli. Bylo tu nepředstavitelné vedro. Pot ze mě vyloženě stříkal a košili jsem měla mokrou skrz naskrz. V krku jsem měla vyprahlo, ale když jsem se podívala do kbelíku, na vodu pokrytou zeleným povlakem, s pitím jsem váhala. Po hodině to už nešlo vydržet. Rukou jsem odstranila povlak, nabrala trochu vody do dlaně a napila se vlažné vody. Za půl hodiny začaly křeče. Žaludek mě bolel jako kdyby mě do něj někdo praštil a já se kroutila bolestí. Nutně jsem musela vyprázdnit střeva. Nakonec jsem to provedla v jednom koutě. Když ze mě vypadl hnilobný, sliznatý exkrement, z ničeho nic se tu objevily tisíce much. Naprosto zesláblá jsem ležela ve vlastních výkalech, neschopná jediného pohybu. Tento cyklus se opakoval vždy, když žízeň přemohla můj strach z křečí. K večeru jsem už chvílemi ztrácela vědomí. Různé druhy hmyzu se pásly na mém těle a já nebyla ani schopna je odhánět. Čas ztratil veškerý význam. Že byla noc a začal další den jsem poznala jen podle toho, že se opět zvýšila teplota. V deliriu se mi zdálo, že po mě lezou švábi, mravenci a mouchy a stahují ze mě kůži. Několikrát jsem se probudila, křičíc strachy a škrábajíc si vlastní tělo. Košili jsem si sundala už dávno a tělo jsem měla pokryté vlastní špínou. Byla jsem tak dehydrovaná, že mě do nohou braly takové křeče, až jsem bolestí křičela. Nakonec se dveře otevřely a vytáhli mě z kůlny. Oslnilo mě slunce a jak mě vlekli přes nádvoří, moje ruce i nohy jen bezvládně visely.

 

Pak jsem uviděla dva sloupy, které stály uprostřed dvora. K vrcholu každého byla připevněna pouta. Použití bylo úplně jasné. Přivedli mě mezi sloupy, ruce zvedli nad hlavu a zaklapli pouta. Každou nohu mi připoutali k patám kůlů, takže jsem připomínala velké písmeno X. Vychrstli na mě kbelík vody, aby mě aspoň trochu očistili. Za pár minut přišla na nádvoří dozorkyně a za ní snad celé osazenstvo věznice. Muži i ženy naplnili nádvoří, vytvořili kolem mě kruh a zírali na mě. V tom ke mě přistoupil jeden ze strážných, které jsem poznala první noc. Byl do pasu svlečený a v ruce držel bič s několika žílami. Šéfdozorkyně se postavila do středu nádvoří, kousek přede mne. Hledíc na mě zlomyslnýma očima, oznámila můj trest davu. V této věznici nebude trpěna žádná neposlušnost. Trest bude přísný, ale spravedlivý! Strážný, vysázej jí třicet ran! Když jsem slyšela ortel, rozplakala jsem se strachem. Vždyť nemůžu přežít třicet ran tímhle bičem! Pokusila jsem se osvobodit, ale samozřejmě zbytečně. Viděla jsem, že strážný se postavil vlevo a trochu za mě. Strachy bez sebe, napla jsem svaly a čekala první ránu. PRÁSK! Aaahhhh! Rána mi vyrazila dech a hodila mnou vpřed. Na zádech mi začal hořet oheň a pomalu mě stravoval celou. ŘACH! Ouuu! V hlavě jsem měla blázinec, jak jsem se snažila bojovat s bolestí. ŠVIH! Ááááááá! Můj výkřik proťal ticho na dvoře, moje tělo se kroutilo bolestí. Zoufale jsem se třásla. ŠLEH! Uuuuu! MLASK! AAAAUUUUIIIII! Měla jsem pocit, že se mi paže vytrhnou z ramen a moje tělo sebou škubalo a vzdouvalo se pod ranami biče. Pot ze mě tekl jako řeka, jelita se nalévala. Když strážný na chvíli přestal, zdálo se mi, že mi stahují kůži ze zad. Musím myslet! Kolik ran jsem dostala? Jen pět? Můj bože! Prosím, odpusťte mi! Prosím, už mě nechte! Moje prosby byly zbytečné. Strážný pouze namočil žíly biče do kbelíku, aby se kůže namočila. Mokré budou mnohem efektivnější při pokračování. Dalších deset ran mi vytvořilo další jelita mezi rameny a stehny. Sklesle jsem visela, hlavu na prsou, vlasy mi visely přes obličej. Už jsem nebyla schopná křičet, při každé další ráně jsem jen zasténala. Když strážný udělal další pauzu, slyšela jsem dozorkyni, jak oznamuje polovinu mého trestu. Byla jsem přesvědčena, že musím umřít dřív než dostanu dalších patnáct ran. Tuhle myšlenku ještě posílilo to, že se strážný s bičem, ze kterého kapala voda, postavil přede mě. Měla jsem pocit, že se čas zastavil, když jsem ho viděla švihnout bičem přes mé břicho. ŘACH! AAAAAAHHHH! ŠLEH! UUUUUUAAAAA! Poslední rána zasáhla mé prsy a nechala po sobě jasně červené jelito na mé choulostivé kůži. Škubala jsem sebou tak, že hrozilo, že si vyrvu ruce z ramen. Stravovala mě bolest. Mozek jsem měla v jednom ohni z toho mučení. Nemohla jsem uniknout biči, který trhal moji kůži, měníc mě v brečící, vřeštící nešťastnici. Po pětadvacáté ráně jsem kompletně ztratila sebekontrolu a pochcala a posrala jsem si nohy. Posledních pět ran jsem dostala v bezvědomí.

 

Když jsem přišla k vědomí, dvůr už byl prázdný. Bez hnutí jsem visela, bolest mi šlehala z rukou do celého těla, které bylo v ohni od ran. Bylo pozdní odpoledne, slunce se pomalu skrývalo za zeď věznice. Prohlédla jsem se a překvapilo mě, že přes množství jelit po celém těle, jsem nikde neměla roztrženou kůži. Ještě víc mě překvapilo, že moje bradavky byly tvrdé jako kámen a prsy byly naběhlé skoro o polovinu proti normálu. Otřásla jsem se přicházejícím chladem a napla jsem nohy, abych na ně přenesla část své váhy. Čekala jsem, že někdo přijde a odváže mě, ale nic se nedělo. Padla noc a já pořád visela sama mezi dvěma sloupy. Třásla jsem ve studeném nočním vzduchu. Byla jsem hladová, žíznivá a rozbolavělá. Zoufalstvím jsem se rozbrečela. Pomozte mi někdo! Prosím! Sundejte mě! Minuty se měnily v hodiny a pořád si mě nikdo nevšímal. Úplněk osvěcoval dvůr a já propadala osamělosti a zoufalství. Sotva dva dny po uvěznění a život se mi změnil v peklo na zemi! Přes svou nepohodlnou pozici jsem musela usnout. Probouzela jsem se, ztuhlá nočním chladem. Svítalo a za celou noc ke mě nikdo nepřišel. Když se slunce objevilo nad vězeňskou zdí, objevila se dozorkyně s kbelíkem vody a naběračkou. Naplnila sběračku vodou a přidržela mi jí u úst. Hltavě jsem pila, nevnímajíc odpornou chuť. Chutnalo to jak elixír života! Ještě jednou nabrala vodu a já jí ihned vypila. Otočila se k odchodu a já vyjekla. Počkejte! Prosím, paní! Prosím, sundejte mě! Otočila se a podívala se na mě. Budeš tu viset celý den jako příklad ostatním. Pokusila jsem se znovu prosit, ale otočila se a odešla do budovy. Den byl teplejší a teplejší a já se zase šíleně potila pod pálícím sluncem. Jazyk jsem měla jak struhadlo a polknout jsem prakticky nebyla schopna. Ruce jsem měla z nepřirozené polohy úplně ztuhlé a nohy mě bolely z toho, jak jsem s nimi nemohla ani hnout. Muselo být kolem poledne, když se ke mě přiloudal jeden ze strážných. Zašklebil se mi do obličeje. Máme žízeň? ušklíbl se na mě a zasmál se. Došel ke mě a štípl mě do prsu až jsem sebou škubla. Můžu tě pustit. Ale nejdřív mi ho vykouříš. Díval jsem se na něj vzdorovitě, připravená udělat cokoli jen ne tohle. Ale naděje, že se dostanu odtud mě hnala k tomu, že bych udělala skoro cokoli. Když mi uvolnil ruce, skoro jsem křičela bolestí, jak se mi do ztuhlých paží vracela krev. Nohy mi ale neodvázal. Strčil do mě zezadu a já spadla na kolena a ruce. A, než mi ho vykouříš, udělám ti to do prdele! Škubla jsem sebou na protest když mě obcházel. Chytil mě za půlky a roztáhl je. Stehna jsem měla ještě pořád zmazané od výkalů, ale jeho nemohlo nic zastavit. Cítila jsem špičku jeho penisu a vzápětí ho do mě vrazil. Bože. Zabíjíte mě! Dovnitř a ven! Pumpoval jako zběsilý. Zas jsem měla pocit, že do mě vrážejí pohrabáč, rozžhavený do ruda. Snažila jsem se uvolnit svaly, ale krutá bolest stále stravovala moje myšlení. Moje dýchání se měnilo v lapání po dechu, pumpoval mnou tam a zpět. Trvalo celou věčnost než se uspokojil a postavil se přede mě. Pořád mu stál a byl pokrytý mými výkaly. A teď kuř, děvko! Vzlykla jsem ponížením a otevřela ústa. Když mi vystříkal semeno do krku, odstoupil těsně předtím než jsem všechno vyzvracela před sebe na zem. Domnívala jsem se, že už mě nemohou dostat víc dolů. Moje ponížení bylo dokonáno!

 

Týden po mém výprasku proběhl bez dalších trestů. Zapadla jsem do rutiny: vstát za úsvitu, sníst kus chleba, vypít hrnek odporné vody a spolu s ostatními vyrazit na každodenní cestu do džungle. Naše dny byly brutální – tvrdá práce od brzkého rána do pozdního večera. Jednou za hodinu desetiminutová přestávka a půl hodiny na skrovný oběd – fazole s tortillou – přerušovaly náš neustálý boj s džunglí při prodlužování stezky. Neměla jsem představu kam povede. Po několika dnech jsem byla jako robot, ať už při mýcení mlází nebo při jeho odnášení na velké ohniště za náklaďákem. Džungle byla nemilosrdná. Horko a vlhkost porazily řadu kolegyň, zvlášť Američanek, které nebyly zvyklé na takové podmínky. Musela jsem se dívat, jak tři z nich musely snést to samé, co jsem prožila já. Jedna z nich strávila po bičování tři dny na marodce. Viděla jsem řadu Mexičanek, které se, přes obscénní poznámky a pohledy strážných, po příjezdu do džungle svlékaly ze svých košilí a pracovaly celý den nahé. Chránily si tím své košile. Já jsem svou košili v noci máchala v kbelíku s vodou. Bylo ovšem jasné, že košile takto nemůže vydržet celou dobu mého trestu a věděla jsem od Maríi, že nikdo v průběhu trestu nedostal další. María byla Mexičanka, se kterou jsme zápasily první noc po mém uvěznění. Staly jsme se dobrými kamarádkami a ona mě během naší společné práce naučila slušně španělsky. Sdělila mi řadu zkušeností, z některých jsem měla husí kůži. Modlila jsem se, aby se mi vyhnuly. Asi desátý den po mém uvěznění, na mě po návratu z džungle čekala dozorkyně. Máš návštěvu. Pojď se mnou. Byla jsem velice překvapena. Nikdo přece nevěděl o mém uvěznění. Šla jsem za ní do zóny pro návštěvy. Místnost byla rozdělena na dvě části skleněnou stěnou. Za sklem na mě čekal můj otec. Ohromeně jsem si sedla proti němu. Tati! Co tu děláš? Slyšel jsem, že tě zavřeli a strávil jsem minulý týden pátráním po tom, kde jsi. Bože, Kathy, co se stalo? Udělala jsem velkou chybu, tati. Zavřeli mě za držení marihuany a byla jsem odsouzena na dva roky. Tati, můžeš mě odsud dostat? Nevím, Kathy. Mluvil jsem s mexickým právníkem. Říkal, že by to šlo, ale bude to stát hodně peněz. Udělám všechno, co půjde. Máma stůně. A ty vypadáš zle! Tati vím. Tohle je peklo na zemi. Znásilnili mě, zbičovali, bijí mě… Proboha, dostaň mě odsud, než mě zabijí! Viděla jsem, jak mu začaly téct slzy. Neměla jsem mu to říkat. Bylo by lepší, kdyby to nevěděl. Tiše přikývl a zvedal se k odchodu. Dozorkyně mě vzala za paži a vedla pryč. Dívala jsem se za ním přes rameno. Stál tam se slzami v očích a díval se, jak mě odvádějí zpět do cely. Druhý den jsem řekla Maríi o návštěvě a svých nadějích na osvobození. Zapomeň na ně, varovala mě. Neslyšela jsem o nikom, že by se odtud dostal jinak, než že utekl. Kromě toho, o těch jsem přesvědčena, že je spolkla džungle a k civilizaci se nikdy nedostali.

 

Po večerním návratu na mě zas čekala dozorkyně. Pojď se mnou! přikázala. Věřila jsem, že otec se vrátil s novinkami o mém propuštění. Šla jsem za ní, ale místo do místnosti pro návštěvy jsme se dostaly hlouběji do věznice. Pustila mě do ocelových dveří a já strnula hrůzou. Byla to kompletně vybavená mučírna. Malá místnost byla plná řetězů, bičů, skřipců a všemožných mučících nástrojů. V jednom rohu byl krb a v něm hořel oheň. Vedle stál do pasu svlečený strážný. V panice jsem se otočila, abych utekla. Pozdě, dveře už byly pevně zavřené. Dozorkyně mě chytla za ramena a hodila do místnosti. Tak holčička zpívala! Stěžovala sis na naší péči lidem z venku. Také jsi je přesvědčovala o spoustě týraných vězenkyň a my jsme si to měli odskákat! Já tě naučím jinou písničku! Co se stane ve věznici, zůstane mezi námi! Strážný ke mě přistoupil a popadl mě za ruce. Přestože jsem se zuřivě bránila, dozorkyně mi rozepla košili a svlékla ji ze mě. Dozorce mě dovlekl ke skřipci a hodil mě na záda. Tam mě podržel, dozorkyně mi zvedla ruce nad hlavu a upevnila je do klády na jednom konci skřipce. S nohama mi potom udělali to samé na druhém konci. Mohla jsem jen bezmocně ležet a čekat. Ne dlouho. Začala pomalu otáčet kolem v nohách skřipce, až mě natáhla tak, že jsem bolestí ječela. Všechny svaly jsem měla napnuté k prasknutí a měla pocit, že mi ramena vytrhnou z těla. Víme jak přesvědčit vězně, aby drželi hubu! Když chceš vřískat, posluž si! Stěny jsou zvukotěsné a tak tě uslyšíme jen já a Manuel. Prosím, sténala jsem. Budu hodná! Neřeknu nikomu ani slovo! Prosím, už mě nechte! Jako bych nic neřekla. Matrona přišla ke skřipci, v ruce držela dva kabely, které měly na konci svorky se zubatými čelistmi. Když mi je připnula na bradavky, zaječela jsem znovu bolestí. Čelisti svorek se do nich zakously až se na nich objevily krůpěje krve. Ovšem tahle bolest nebyla ničím proti tomu, co jsem cítila po spuštění proudu. Celé mé tělo explodovalo výbuchem bolest, oči se mi zvrátily v sloup při průchodu proudu mými prsy. Bez ohledu na to, jak jsem byla napnutá, jsem sebou začala zoufale zmítat. Pochcala jsem se a současně začala ztrácet vědomí. Trvalo to věčnost než vypnula proud a já se zhroutila. Lapala jsem po dechu, celé tělo pokryté potem. Neeeeee!!! Neeeee!!!! Doooost!!!! Aniž bych si toho všimla, Manuel přistoupil ke stolu s třetím kabelem. Tenhle měl na konci tenký váleček, asi patnáct centimetrů dlouhý. Byl potřený nějakou vazelínou a dozorce mi ho zasunul do pochvy. Neeeee!!! To nemů….!!!! Křeč z proudu byla nyní daleko horší než předtím. Zase jsem sebou zoufale zmítala, obličej mi zkřivil divoký škleb a v krku se mi dusily nesrozumitelné skřeky. NNNNNKKKKK!! SSSSSSKKKKKK!! Když vypla proud, zoufale jsem lapala po dechu. Měla jsem pocit, že mě někdo zmlátil baseballovou holí. Ovšem než jsem pořádně popadla dech, zase proud pustila. NNNNNMMMMMM!!! JJJJJEEEEEKKK!!! Trvalo to celou věčnost. Byla jsem napůl v bezvědomí, neschopná zaostřit zrak. Sliny mi volně vytékaly z úst a měla jsem pocit, že mi jazyk otekl na trojnásobek. Ramena mě pekelně bolela a domnívala jsem se, že jsem si je svým zmítáním musela vykloubit. Dozorkyně ke mě přistoupila, jen aby zjistila, že ještě žiju. Spokojeně se obrátila na dozorce. Strč jí na noc do klece. Druhou lekci jí dáme zítra. Když odešla, Manuel mě ovázal ze skřipce. Protože jsem nebyla schopná snad ani pohybovat prsty, zvedl mě a donesl k malé kleci. Neměla ani metr dvacet do výšky a hloubky a byla necelý metr široká. Nacpal mě dovnitř, zavřel a zamkl dveře a nechal mě být bez sebemenší možnosti pohybu. Nohy mi visely ven a ocelová tyč se mi zařezávala do rozkroku. Vzápětí jsem ucítila, že se klec zvedá a zůstala viset ve výšce asi metr a půl. Manuel do mě rýpl a s úsměškem odcházel. Příjemnou noc! Ráno se zas uvidíme!

 

Spát jsem nemohla. Celou tu mučivou noc jsem se houpala v té kleci. Bolest byla nepředstavitelná, dlouhé hodiny jsem prosténala. Hodiny se zoufale vlekly a já čekala na okamžik, kdy se otevřou dveře a ti dva se vrátí. Když mě vrátili zpátky na zem, prosila jsem. Prosím, paní, slibuju, že už si nebudu stěžovat. Prosím, nechte mě vrátit se do práce! Až bude čas tak se samozřejmě vrátíš do práce! Ale nejdřív se musíme přesvědčit, že ses poučila! Manuel odemkl klec a vytáhl mě z ní. Nohy jsem měla tak ztuhlé, že jsem sama nemohla stát. Oplzle si se mnou pohrával a hnětl mé prsy. Nedovolila jsem se protestovat. Pak mi dali na ruce pouta. Zpola mě dovlekli ke dřevěnému sloupu, který již byl značně ohlazený, zjevně od častého používání. Zvedl mi ruce nad hlavu a zavěsil pouta na hák, dost vysoko nad mou hlavou. Stát jsem mohla sotva na špičkách. Prsy jsem měla přitlačené k ohlazenému dřevu a v úzkosti jsem pohlédla přes rameno. Viděla jsem dozorkyni, jak drží v ruce gumovou hadici asi metr dlouhou. Několikrát s ní švihla vzduchem. Nejsem schopná popsat muka, která jsem pak zažila. Dozorkyně, s využitím veškeré své síly a šikovnosti, mě řezala přes záda a prdel, dokud jsem se opět nepochcala. Bolest to byla nepopsatelná a od křiku jsem ochraptěla. Po prvních deseti ranách se mi podlomila kolena a já bezvládně visela za ruce. Svíjela jsem se bolestí. Když skončila, tekly ze mě potoky potu a lapala po dechu. Byla jsem přesvědčená, že mi roztrhla ledviny a zlomila žebro nebo dvě. Odvázali mě od sloupu a posadili na dřevěnou židli. Ruce mi přivázali za opěradlo, nohy protáhli mezi nohy židle a kotníky přivázali k protější zadní noze, takže jsem měla kolena doširoka roztažená. Nemohla jsem se ani hnout. Stále jsem se snažila popadnout dech, hlavu na prsou, vlasy mi zakrývaly tvář. Zaslechla jsem zvuk nůžek a najednou viděla své vlasy, jak padají na zem. NEEEEEE!!! Moje vlasy neeee!!! Bez jakékoliv reakce pokračovali. Ostříhání nestačilo – oholili mi hlavu jak dětskou prdelku! Manuel mě odvázal a dozorkyně spustila. Měsíc budeš chodit nahá. Denně dostaneš jedno jídlo. Nejtěžší práce skupiny budeš dělat ty. Když uslyším, že ses flákala, vezmem si tě sem okamžitě zpátky. Uvidíš, že druhý výlet sem bude ještě zajímavější! A teď vstávej! Manuel tě odvede do cely! Sotva jsem stála na nohou. Ale jen otevřel dveře, poslušně jsem vyrazila za ním. Dobře ztrestaný vězeň.

 

Jen mě dovedl do cely, další strážce mě hnal do práce. Byla jsem tak vyčerpaná týráním a nedostatkem spánku, že jsem byla přesvědčená, že den v džungli nepřežiju. Bez jakýchkoli ohledů mě strážní vzali a hnali na nástup. Kromě toho se strážní dobře bavili mojí nahotou a ostříhanou hlavou, což ještě zvyšovalo moje ponížení. Se slzami v očích jsem došla ke svým kolegyním, které mě aspoň částečně ukryly mezi sebou. Na konci stezky jsem dostala mačetu a poslali mě sekat úplně dopředu. Netrvalo to ani hodinu a džungle si vybrala svou daň. Celá poškrábaná jsem ze sebe vydala poslední síly, země se se mnou zatočila, mačeta mi vypadla a já padla k zemi. Pot ze mě zas stříkal proudem a jazyk se nemohl vejít do úst. Třásla jsem hlavou ve snaze se trochu sebrat, ale před očima jsem měla hvězdičky a v uších mi zvonilo. Klečela jsem, opřená o ruce a nekontrolovaně se třásla. Napůl v mdlobách jsem cítila, že mě popadly silné ruce a zvedly ze země. Někam mě nesl, visela jsem mu přes rameno bezvládně jako snop. Chtěla jsem něco říct, ale vydával jsem jen nesmyslné mumlání. Probrala mě děsivá bolest v ramenou, zvedla jsem hlavu a pokusila se otevřít oči. Zjistila jsem, že mi svázali ruce provazem, přehozeným přes větev. Vytáhli mě do vzduchu a přivázali druhý konec provazu tak, že jsem se houpala jako hadr několik centimetrů nad zemí. Pomalu jsem se otáčela ve vzduchu a v tu chvíli jsem uviděla dva dozorce, jak si s úsměškem vytahují své opasky. Začali mě krutě bičovat opasky a já se bezmocně houpala na provaze. Ječela jsem do ochraptění. Při každém dopadu opasku na mou kůži se objevilo další tlusté rudé jelito. Když měli pocit, že mám dost, visela jsem bezvládně, hlavu na prsou. Kbelík vody mě částečně přivedl k vědomí a pak mě odvázali. Hrubě mě odvedli zpět na konec stezky, dali do ruky mačetu a přikázali pokračovat v práci. Když ostatní měli přestávku, odvedli mě na mýtinu a hodili na zem. Jeden z nich mi roztáhl nohy a bez váhání mě znásilnil. Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, probudím se a zjistím, že to byl jen sen, ale bolest mezi nohama mě usvědčovala ze lži. Když jsem nereagovala, začal mě fackovat a bít přes prsy, dokud jsem nezačala sténat předstíranou rozkoší. Když mě odvedli zpět na stezku a přikázali pokračovat, jeho semeno mi stékalo po stehnech. Jediné, co jsem za celý den dostala ke svému občerstvení, byl malý hrneček vody. Nikdy jsem nepochopila, jak jsem to odpoledne mohla přežít. Ještě dvakrát jsem omdlela a pokaždé mě dotáhli ke stromu, pověsili a zbili opasky. Poté mě přivedli k vědomí vychrstnutým kbelíkem a hnali zpět na stezku. Vpodvečer jsem se skoro nemohla hýbat. Cestou náklaďákem zpět do věznice jsem bezvládně ležela Maríi na klíně. Když jsme přijeli zpět do věznice, čekala na mě dozorkyně s potměšilým úšklebkem. Když jsem se chtěla spolu s ostatními vrátit do budovy, vzala mě za rameno a otočila.

Dnes ne! Dnes v noci budeš punta pro muže! Dva dozorci mě popadli a vedli do mužské části věznice. Narozdíl od ženské části, muži byli ve velkých celách ve větších skupinách. Uvítaly mě obscénní výkřiky a podobná gesta. Celá jsem se roztřásla. Ne! NEEEEE!!! Nenechávejte mě tady!!! Mé prosby narážely na hluché uši strážných. Odemkli celu a hodili mě dovnitř. Snažila jsem se zakrýt co nejlépe rukama a chtěla jsem utéct, ale když jsem se otočila, dveře byly zamčené. Za sebou jsem slyšela brutální poznámky vězňů. Někdo mě chytil za rameno a strhl na zem. Další ruce mě chytily za nohy a roztáhly mi je. Chtěla jsem křičet, ale jen jsem otevřela ústa, už mi do nich někdo vrazil svůj penis a vzápětí ho následoval druhý v mém rozkroku. Pekelná noc začala!! Na následky noci s “mými chlapci” jsem strávila tři dny na ošetřovně. Jak jsem se později dozvěděla, když mě ráno odváděli, mumlala jsem šílenou modlitbu “šukej mě, šukej mě, šukej mě,…” Neexistovalo ani jediné místo, které by nebylo bolavé ještě týden. Ovšem po třech dnech mě hnali znovu do práce.

 

Po dalším týdnu, kdy jsem máchala mačetou na konci stezky, se mé tělo začínalo přizpůsobovat namáhavému cvičení. V pravém slova smyslu jsem viděla, jak mi sílí svaly (o to lépe, že jsem stále neměla dovoleno nosit oblečení) a kůže se mi pod pálícím sluncem zbarvila do barvy tmavé mědi. Začaly mi růst vlasy a na hlavě jsem teď měla jemné chmýří. Znovu jsem přemýšlela o noci v mužské cele a musím přiznat, že mě to vzrušovalo. Po počátečním šoku a bolesti jsem si uvědomila, že jsem měla více orgasmů, než za celý život. Když jsem si zpětně odmyslela čirou perverznost celé akce, nemohu říct, že bych vlastně příliš trpěla. Když jsem si na to vzpomněla, vzpomínka mě vždy vzrušila a já máchala mačetou s novou energií. Strážní si toho samozřejmě všimli a nutili mě pracovat ještě rychleji. Jak jsem se prosekávala džunglí, pot ze mě jen lil a ostatní mi sotva stačily. Dozorci je takřka neustále bičovali, aby nezůstávaly pozadu. Pochopila jsem, že nejsem příliš oblíbená. Na náklaďáku cestou do věznice jsem slyšela několik Mexičanek, jak se o mě baví. Jejich pohledy byly plné nenávisti. Jen María se mě zastávala. Snažila jsem se to ignorovat, přehlušit vzpomínkami na mužskou celu. Jako obvykle jsme se po příjezdu nahrnuly do sprch. Neexistuje nic lepšího než voda, splachující z těla prach, pot a únavu. Stála jsem se zavřenýma očima a nechávala si vodu proudit do obličeje. Z tohoto blaženého stavu mě probrala rána do ledvin. Byla tak prudká, že jsem upadla a vzápětí přišla druhá. Pokoušela jsem se zvednout na nohy. Když jsem se otočila, uviděla jsem půl tuctu žen kolem sebe a v tu chvíli jsem dostala takovou pěstí do obličeje, že jsem znovu upadla. Kopaly mě opakovaně do břicha i do zad a já se snažila schoulit do klubíčka. Ječela jsem, jako by mě na nože braly a rány dál a dál dopadaly jedna za druhou. Nechaly puštěnou ledovou vodu, takže jsem po celou dobu útoku zůstala při vědomí. Vzaly mě za zápěstí a zvedly na nohy. Zatřásla jsem hlavou, abych viděla kolem sebe. Ke každému zapěstí mi přivázaly provaz, jehož druhý konec připevnily k vedlejší sprše. Stála jsem s rukama nad hlavou a současně do krajnosti rozepnutá. Vypnuly vodu a já tam bezmocně stála, zoufale se snažíc popadnout dech. Stály v půlkruhu kolem mě. Ty svině, začla jedna. Co to tu zkoušíš? Proč makáš tak rychle? Chceš, aby nás dozorci umrskali? Baví tě to? Ne, zasténala jsem. Sorry, neuvědomila jsem si… Drž hubu! přerušila mě. Tobě se líbí, když nás mrskají! My tě naučíme! Dostaneš lekci! Objevila se další vězenkyně a v ruce držela baseballovou hůl. Naprosto netuším, kde ji tady vzala. Další dvě mě popadly za kotníky a roztáhly. Vzala hůl a opačný konec, než který se drží, mi začala cpát do kundy. Neeee, to nemůžete! To se tam nemůže…. Aaaaaaaa! Sprcha se znovu naplnila mým řevem. Myslela jsem, že mě rozerve, když do mě cpala dřevěnou tyč, znovu a znovu ji povytahovala a zarážela zpět, samozřejmě bez jakékoli lubrikace. Když mě konečně přestala týrat, visela jsem tam a nekontrolovaně se třásla. Začaly mě bít přes prsy a tváře. Byla jsem na pokraji zhroucení a kymácela se pod ranami dozadu a zase vpřed. Už jsem nemohla dál křičet a jen jsem sténala při každé další ráně. Pak přestaly. Bezvládně jsem visela za ruce, hůl mi obscénně visela z rozkroku, vražená asi dvacet centimetrů do kundy. Nakonec na mě pustily horkou vodu. Myslela jsem, že mě uvaří za živa. Opustily sprchy a já začala znovu křičet. Napůl jsem ztratila vědomí. V tom někdo vodu vypnul. Otevřela jsem oči a uviděla dozorkyni a dva strážné. Strážní se bavili mým neštěstím, obzvlášť se jim líbila visící hůl. Dozorkyně byla daleko od pobavení. Dívala se na mě tak poťouchle, že je to těžké popsat. Zdá se, že se od ostatních dost lišíš. Dám ti šanci k určité odvetě. Ovšem, když prohraješ, trest čeká tebe! Nedokázala jsem nic jiného, než strnule civět, jak mi vytahují hůl z rozkroku a odvazují mi ruce. Třela jsem si ztuhlé ruce, aby se do nich vrátila krev. Byla jsem pokryta krvavými skvrnami, ale nikde nedošlo k nějakému většímu zranění.

 

Dejte jí před soubojem na samotku! přikázala. Nebylo mi jasné, jaký souboj, ale bez odporu jsem se nechala odvést do holé kobky, kde jsem si sedla na zem a čekala, co se mnou udělají. Při čekání na “souboj” na samotce jsem úplně ztratila přehled o čase. Když se dveře konečně otevřely, nejistě jsem zírala na strážného. Je čas, jdeme, řekl. Vstala jsem a šla za ním. Vyvedl mě na nádvoří, kde byli ve velkém houfu shromážděni ostatní vězni. Byla tma, ale neměla jsem představu kolik je hodin. Jak jsme šli, vězňové se rozestupovali až jsme se octli v kruhu mužů i žen. V prostředku stála dozorkyně s vězenkyní, která mě napadla. Stejně jako já byla nahá a její tělo bylo natřené olejem. Její tělo se lesklo v paprscích světlometu, který na nás mířil z jedné z věží a z jejího pohledu jsem cítila hlubokou nenávist. Tupě jsem stála a strážný mě také naolejoval. Dozorkyně nás postrčila do středu kruhu. Budete spolu zápasit dokud jedna z vás nebude moci pokračovat. Poražená stráví dva dny na kříži. Začněte! Uvažovala jsem, co myslí s tím křížem. V tu chvíli mě soupeřka praštila pěstí do brady. Padla jsem na záda, hlava se mi točila. Okamžitě si na mě sedla a snažila se mě chytit za krk. Lapala jsem po vzduchu, ale otevřenou dlaní jsem jí odtlačila bradu tak, že se zvrátila na záda. Odkutálela jsem se, čímž jsem se obalila prachem a postavila se. Bojovně jsme na sebe zíraly, kroužily kolem sebe a číhaly na vhodný okamžik. Vězenkyně povzbuzovaly mou soupeřku, muži měli obscénní poznámky. Začala jsem námahou a napětím potit. V tu chvíli nás současně strčili proti sobě. Naše těla na sebe s mlasknutím narazila. Koulely jsme se po zemi. Snažila jsem se jí nasadit kravatu, ona mě chtěla chytit kolem pasu. Povedlo se jí dostat na kolena a udeřit mě loktem. Padla jsem do špíny, na rtech cítila krev, ale znovu jsem se zvedla. Dny v džungli mě značně posílily proti mému prvnímu nočnímu souboji. Je to zvláštní, ale nejsou to ani dva měsíce. Přiskočila jsem k ní a znovu jí srazila na zem. Ležela na břiše, zoufale se snažila zvednout aspoň na kolena, hlavu svěšenou. Vyhrála jsem! Náhle se otočila a hodila mi do očí hrst písku, abych neviděla. Zvedla jsem ruce, abych si protřela oči. V tu chvíli mi dala pěstí do žaludku a vyrazila mi dech. Další rána mě srazila znova na záda. V uších jsem slyšela výkřiky, toužící po krvi. Mojí krvi. Dopadal na mě vodopád ran, do obličeje, přes prsa. Chtěla jsem zvednout ruce na svou obranu, ale nešlo to. Dusila jsem se vlastní krví. Ucítila jsem pižmový pach ženského pohlaví. Zahlédla jsem její rozkrok jen několik centimetrů od mého obličeje. Zas mě začala škrtit. Ztratila jsem vědomí.

 

Polili mě vodou a dva strážní mě vlekli davem. Někteří po mě plivali nebo mě ještě dál bili. Napůl při vědomí jsem uviděla dřevěný kůl, ke kterému mě vlekli. Když jsme přišli blíž, krve by se ve mě nedořezal. Ve výšce pasu byla ke sloupu připevněna příčka. V místech křížení byl silný kolík, který směřoval šikmo vzhůru. Když jsme došli ke kůlu, dozorci mě zvedli a nasadili mě zadkem na kolík. Nohy mi drželi roztažené a vlastní vahou jsem si do sebe kolík zasouvala. Bolestí jsem téměř vyla. Nohy mi ohnuli v kolenou a přivázali k příčce tak, že jsem je měla doširoka roztažené a perfektně vystavovala na odiv roztažené pysky. Ruce mi zkroutili za kůl a svázali zápěstí i lokty. Podej mi hrušku! křikla dozorkyně na jednoho ze strážných. Podal jí předmět, který vypadal jako kovové vejce na násadě. Vzala si ho, otočila se ke mě a vrazila mi ho do pochvy. To ale nebylo všechno! Začala násadou otáčet a já cítila jak se vejce začíná rozevírat. Pořád víc, až jsem měla pocit, že se musím roztrhnout. Ječela jsem z plných plic. Ještě chvíli pokračovala a pak ode mě odstoupila. Vzlyky škubaly celým mým týraným tělem, pochvu neuvěřitelně roztaženou, s pocitem, že do zadku mám vraženou baseballovou hůl, s příšernou bolestí v rozepnutých nohou. Musela jsem omdlít, protože když jsem se probrala, byla jsem na dvoře sama. Sama se svou bolestí. Slunce stoupalo po obloze a s ním rostla prudce i teplota. Pot ze mě opět jen stříkal a všechny svaly protestovaly proti této příšerné poloze. V poledne jsem blábolila jako idiot, jazyk oteklý, rty okoralé. Potácela jsem se na pokraji vědomí. Minuty se vlekly jako hodiny, hodiny jako roky. Modlila jsem se o svou smrt. Za setmění ke mě přišla María s čutorou vody. Podržela mi jí u úst, pomáhala mi napít se a zchladit. Usmála jsem se na ní svýma lesknoucíma se očima a zašeptala díky. Modlím se za tebe, šeptla jako odpověď a pohladila mě po tváři. Spustily se jí slzy, otočila se a odběhla. Když se slunce svezlo za zdi věznice, bylo mi čím dál větší zima. Začala jsem se třást a naskakovala mi husí kůže. Kolík v zadku a hruška v pochvě mě nesnesitelně bolely. Mé zoufalství hraničilo s šílenstvím, když se najednou objevil jeden z dozorců.

To, že mi vyndal hrušku z pochvy, jsem si omylem vyložila jako akt milosrdenství a zasténala díky. Sadisticky se usmál a sundal si kalhoty. Na okamžik jsem spatřila jeho ohromnou erekci, těsně předtím než mi ho vrazil mezi nohy. Jeho přírazy byly tak mohutné, že jsem sotva lapala po dechu, jeho varlata mi pleskala o hýždě. K mému velkému překvapení vzrušení překonávalo mou bolest. V krátké chvíli jsem vybuchla v orgasmu. Když se do mě vystříkal, sténala jsem vzrušením. Jak se z ničeho nic objevil, tak zmizel a nechal mě tu, sotva popadající dech. Tu noc mě navštívili a využili moji dobře přístupnou kundičku ještě dva dozorci. Než mě opustili, omámenou a vyčerpanou, pokaždé jsem dosáhla neuvěřitelného orgasmu. Co bylo neuvěřitelné, zvlášť k mému zoufalému stavu, jaké jsem z toho měla potěšení. Když mě opouštěli, zděšením jsem ječela. Slunce začalo stoupat po obloze, odměřujíc druhý den mého trestu a bolest a tlak mě donutily vypustit močový měchýř. Ještěže jsem nedostala nic k jídlu a měla prázdná střeva, protože vzhledem ke své poloze jsem neměla šanci je vyprázdnit. Jak slunce stoupalo, začal ze mě stříkat pot a já jsem začala blouznit o návštěvách dozorců v předchozí noci. Narozdíl od prvního dne, kromě pálícího slunce začaly mé nahé tělo neustále mučit ještě mraky bzučícího hmyzu. Vzhledem k tomu, že jsem se nemohla bránit, vesele si pochutnávaly na jemné kůži mých prsů a obličeje, až jsem ječela v agónii. Mělo to jediný výsledek: útočily ještě zuřivěji. Když pro mě v pozdním odpoledni přišla dozorkyně, našla mě napůl v bezvědomí, neustále sténající “šukejměšukejměšukejmě”, s tělem houpajícím se tak, že mi kolík neustále zajížděl a vyjížděl ze zadnice. Nebyla jsem schopna stát a tak mě akorát dva dozorci odtáhli na dva dny do ošetřovny.

 

Brzy jsem se vrátila do pracovní skupiny a pečlivě jsem se snažila neprovokovat své kolegyně. To mi ovšem vyneslo vztek dozorců, kteří si mě opakovaně brali stranou a bičovali mě, abych dělala víc. Každý den byl pro mě nekonečnými mukami, zakončenými večer návštěvou jednoho nebo více strážných. Přežila jsem další den, když ke mně přišel strážný s tím, že mám návštěvu. Dozorkyně mi ještě připomněla minulou návštěvu a varovala mě před nějakými stížnostmi na zacházení se mnou. Ujistila jsem jí, že nikdy víc nechci zkoušet její metody pokání. Podala mi mojí špinavou košili, abych se oblékla. po více než dvou týdnech jsem poprvé měla něco na sobě. Radostně jsem si jí přetáhla přes ramena a zapnula jediný zbývající knoflík. Vedla mě do návštěvní místnosti, kde seděl můj otec s mužem, kterého jsem neznala. Kathy, vypadáš hrozně! A kde máš vlasy? Ostříhala jsem si je. Nemohla jsem se o ně tady pořádně starat. Neboj se, dorostou znova. Matka je strachy o tebe nemocná! Všechno je v pořádku, tati. Kdo je to? Přitáhla jsem si košili, protože jsem si všimla, jak mi neustále zírá na prsa. To je Ramon, právník, kterého jsem si najal, aby tě odtud dostal. Zná se se soudcem, který tě soudil a myslí si, že by šlo dosáhnout zmírnění tvého trestu. Kolik jsi mu zaplatil? zeptala jsem se s obavami. Ramon ve mně nebudil ani trochu dobré pocity. O to se nestarej, zaplatíme cokoli, abys byla zpátky s námi. Musel jsem vás navštívit, abych získal přesnější informace o vašich zločinech, oznámil Ramon. To určitě, pomyslela jsem si. Půlku toho co dostal, dá jako úplatek dozorcům, aby se se mnou mohl vyspat. Dozorce mě vzal za rameno. Návštěva skončila. Postavila jsem se a sklonila k otci, abych ho políbila. Zašeptala jsem mu, Neplať nic tomu hlupákovi, je to podvodník. Já si to tu odsedím a budu doma než se naděješ. S hraným úsměvem jsem otci zamávala.

 

Cestou zpět do cely mě čekala dozorkyně. Cos jim povídala? zeptala se, propalujíc mě pohledem. Nic, paní, odpověděla jsem horlivě. Řekla jsem jim, že všechno je v pořádku. Lžeš, mrcho! zaječela. Vemte jí dolů! Strážný mě popadl za ruce a obrátil. Odvlekl mě po schodech dolů pod věznici. Po několika patrech stále dolů jsme skončili v úzké chodbičce, na konci přehrazené těžkými dveřmi. Co jsem spatřila uvnitř, mi vyrazilo dech. Řada polic, všechny plné různých zařízení, sloužících k týrání bezmocných obětí. Začala jsem s dozorcem bojovat, ale bylo to k ničemu. Strhl ze mě košili a srazil mě na stůl, který sloužil ke gynekologickým prohlídkám. Ruce mi uvázal nad hlavou, do rohů stolu. Nohy mi zvedl do třmenů u druhého konce stolu a pevně utáhl. Jen jsem funěla a snažila se uvolnit, ale efekt to nemělo žádný. Nejhorší pocit jsem měla z polohy nohou, které mě kompletně roztahovaly pohlaví. Přišla dozorkyně. Sadističtější výraz jsem v životě neviděla. Máme tady takovou malou hru, kterou hrajeme s tak vzpurnými kočičkami jako jsi ty! Když přišla ke stolu, zlovolně se usmála a sklonila se pod něj. Když jsem znovu spatřila její ruce, držela v nich děsivé elektrické dráty s krokodýlky na koncích. Připla mi je na bradavky. Svíjela jsem se bolestí, ale k mému překvapení mé bradavky vzápětí ztuhly. Byla jsem z toho vzrušená, udělali ze mě masochistku! Šokovou terapii z minula si určitě pamatuješ? zeptala se při připínání svorek. Kývla jsem, oči přilepené k drátům. Tohle ti připomene tvoje chyby, dodala temně. Trochu nahnula stůl a nadzvedla mi hlavu, takže jsem viděla nejen své napnuté tělo, ale taky strážného jak přiváží ke stolu velký kontejner. Co jsem zatím neviděla, byla gumová hadice s tryskou na konci. Všechno jsem pochopila, když dozorkyně vzala hadici a trysku mi vrazila do zadku. Začneme s malým množstvím vody, zhruba s litrem. Budeš jí držet v sobě, dokud ti neřeknu. Pokud vodu neudržíš, důsledky budou okamžité a kruté. Každý stupeň bude znamenat víc vody. Když uděláš chybu, začneme od začátku. Jasné? Přikývla jsem, ale nerozuměla ničemu. Stupně? Důsledky? O čem to mluví? Vzápětí mi začala do střev proudit voda. Bylo to nepříjemné, voda mi nadouvala střeva, ale zatím se to dalo vydržet. Tak tohle je první stupeň, řekla, vypnula vodu a vytáhla trysku. Budeš jí držet pět minut. Pět minut mi připadalo jako pět hodin, připadalo mi, že vody ve mně přibývá. Nějaké přísady způsobovaly, že jsem do střev dostávala křeče. Když kývla, okamžitě ze mě vystřelil proud hnědé tekutiny s hrudkami výkalů. Mojí jedinou myšlenkou bylo dostat všechno ze sebe co nejrychleji. Vzápětí mi vrazila trysku zpátky a znovu pustila vodu. Tentokrát bylo vody mnohem víc a já jen zírala jak mi roste břicho. Když jsem si myslela, že musím prasknout, vypla vodu a vytáhla trysku. Pět minut! rozkázala. Byla jsem celá zpocená. Celá jsem se třásla ve snaze vodu v sobě udržet. Po době, která mi připadala nekonečná, kývla a já začala znovu vypouštět obsah střev. Ozývalo se přitom prdění a já zoufale lapala po dechu. Prosím, zasténala jsem, ústa úplně vyschlá. Už ne, prosím! Nic jsem jim neřekla! Musíte mi věřit! Jak jsem škemrala, zaslechla jsem, že někdo vstoupil. Náhle jsem mezi svými roztaženými stehny uviděla Ramonovu tvář. Jeho úšklebek mi řekl vše: Můj “právník” byl ve spolku s věznicí, přesně jak jsem očekávala. Jak si vede? zeptal se. Zrovna jsme skončili se dvěma litry. Ještě chybu neudělala. Výborně! Jsem tu včas na nejlepší! Znova mi vrazili trysku do střev. Škubala jsem sebou, třásla se, moje břicho rostlo do nebývalých rozměrů. Zoufale jsem držela vodu v sobě. Když mi říkala jak dlouho, bylo to jako hlas vzdálený tisíce mil. Místnost se mi rozplývala, bolest ve střevech byla větší a větší. Už jsem nevydržela! Vzápětí se proud zakousl do mých prsů, celé mé tělo sebou zmítalo nahoru dolů, prsy poskakovaly. Oči se mi otočily v sloup a z dokořán rozevřených úst se ozýval bezobsažný jekot. Musela jsem omdlít, protože k vědomí mě přivedla dozorkyně vonnou solí. Chyby! prohlásila a káravě na mě pohlédla. Začínáme znovu!

 

Pumpovali do mě vodu znova a znova a mě se zdálo, že se čas zastavil. Dozorkyně věděla, že jsem se dostala do stadia, kdy jsem nebyla schopna ovládnout své vnitřnosti a udržet v nich vodu. Znovu a znovu se do mých bradavek zakusoval proud a já se zmítala na stole. Nakonec jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem prakticky nereagovala. Nedostatek odporu z mé strany je naštval natolik, že změnili způsob mého týrání. Nejprve se mi můj “právník” postavil mezi roztažená stehna a znásilnil mě. Dívala jsem se na něj pohledem, který by zabíjel, ale on se i nadále bavil hnětením a štípáním mých prsů, zatímco jeho sperma plnilo mou pochvu. Když skončil, vystřídal ho strážný. Dozorkyně se na to s úsměškem dívala a když jsem ponížením zavřela oči, okamžitě mi do prsů pustila proud. Z posledních sil jsem zaječela a oči držela otevřené dokořán. Když ti dva skončili, jen jsem ležela, neschopná jediného pohybu. Probrala mě zoufalá bolest v pyscích. Myslela jsem, že mi je někdo chce utrhnout a se zaječením jsem sebou škubala. Koukej se zklidnit! štěkla matrona. Bolest se zmírnila, viděla jsem jak stojí mezi mýma roztaženýma nohama, ale co dělá, to jsem neviděla. Po několika minutách, když svou činnost dokončila, mě strážný odvázal. S jeho pomocí jsem slezla ze stolu a postavila se. Když jsem se podívala do rozkroku, v šoku jsem vyjekla. V pyscích jsem měla dva malé kroužky jako náušnice. K nim byly připevněny dva krátké řetízky a na nich byla pověšena malá závaží. Závaží napínala pysky, roztahujíc mi obscénně kundu. Zděšeně jsem pohlédla na matronu. Tohle je připomínka toho, že budeš přesně plnit veškeré příkazy. První přestupek – a dostaneš těžší. A teď pojď s námi, máme ještě něco v plánu pro tebe a tvou kamarádku. Stále v úžasu jsem šla za ní a strážným, vedle svého “právníka”, pryč z téhle šílené místnosti. Mou přítelkyni? Co tím myslela? Šla jsem za nimi s nohama do o a snažila si zvyknout na závaží, houpající se mi mezi nohama, až jsme došli do další místnosti.

 

Visela tu za ruce na háku u stropu María. Bradu na hrudi, vlasy přes obličej. Její nahé tělo se v přítmí místnosti lesklo potem. Vedle ní stál s bičem v ruce jeden ze strážných. Celé její tělo bylo pokryté rudými podlitinami. Když jsme vešli, pozvedla hlavu a pohlédla na nás přivřenýma očima. Viděli jsme ji jak ti nesla vodu během tvého trestu, prohlásila dozorkyně. Jakékoliv porušení pravidel musí být potrestáno! Obě se budete hlásit na práci na stezce! Maríu odvázali a vyvedli nás na dvůr. Kolem krku nám dali kožené obojky a ruce nám svázali za zády. Na obojek přivázali provaz tak, že nám visel mezi prsy. María stála zády ke mně, asi metr přede mnou. Rozkročit! přišel příkaz. Okamžitě jsme poslechly. Dva strážní přišli s kmenem asi patnáct centimetrů silným a protáhli nám ho mezi nohama. Pak ho zvedli tak, až jsme stály na špičkách. Hrubá kůra nás dřela do stehen a rozkroku, závaží mi visela po obou stranách. Provazy, které nám visely z obojků, uvázali kolem klády, takže nám zůstala v rozkroku a visela nám na krcích. Hněte sebou! zaječela dozorkyně, když se před námi otevřela brána věznice. Současně mi na záda dopadla taková rána bičem od jednoho strážného, že mě doslova hodila kupředu. Hrubá kůra kmene mě dřela do nejjemnějších částí těla tak, že jsem sténala bolestí. Bič dopadal znovu a znovu a obě jsme se za doprovodu hlasitého nářku snažily pohnout vpřed. Pomalu a v šílených mukách jsme se pohybovaly skrz malou vesnici u věznice. Bolestí a ponížením nám z očí tekly potoky slz. Vesničané zírali na divadlo, které jsme jim předváděly. O dvě hodiny jsme dorazili na pracoviště, kůži na vnitřních stranách stehen rozedřenou tak, že nám po nohou stékala krev. Odvázali kládu, rozvázali ruce a hnali nás s mačetami do práce.

 

Mé dni ve věznici byly jeden jako druhý. Ráno v pět nás probudili, dostali jsme nevalnou snídani a potom nás naložili do náklaďáku a odvezli do džungle, kde jsme celý den prodlužovali stezku. V poledne jsme měly půlhodinovou přestávku, dostávaly jsme řídkou, vodnatou polévku a kus okoralého chleba. Po skončení práce za soumraku nás odvezli zase zpět do věznice a našich cel. Dvakrát v týdnu jsme měly povolenou sprchu. Jídlo nám prostrkávali skrz dveře, byl to kus masa s vařenými bramborami a kus oschlého chleba. K pití jsme dostávaly příšerně páchnoucí vodu. V noci jsme většinou mohly očekávat návštěvu jednoho nebo více strážných, jejichž zálibou bylo znásilňování vězeňkyň. Přestože jsem se naučila to čekat, přesto jsem si vždy připadala špinavá a ponížená. Naštěstí pro mě dozorkyně měla pocit, že ostatní vězeňkyně potřebují trestat víc než já a nechala mě již několik dní v klidu. Stále jsem měla kroužky v pyscích, ale závaží mi už sundali. Při každém kroku mi kovové zacinkání připomínalo mé ponížení. Moje košile byla tak roztrhaná, že více odkrývala než skrývala. Rukávy byly natolik rozedrané, že jsem je odpárala. Stejně jako u ostatních, i zbytek byl natolik děravý, že jsme byly prakticky nahé. Vzhledem k tomu, že se košile nikdy nevyměňovaly, nebylo nic zvláštního, že řada vězeňkyň chodila úplně nahá. S Maríou jsme byly na svém obvyklém pracovním místě: v čele, prosekávající nejhustší džungli, zatímco ostatní odnášely, co jsme vysekaly. Byla to tvrdá práce a sekání mačetou v příšerném horku vedlo k tomu, že jsme byly celé pokryté potem. Lapala jsem po dechu v horkém, vlhkém vzduch a pracovala jako stroj: rozmáchnout se, seknout a znovu a znovu. Hned mi nedošlo, že na mě María mluví. Kathy, Kathy! zašeptala. Co je? odpověděla jsem. Koukej, strážní jsou pryč! Rozhlédla jsem se kolem a měla pravdu. Široko daleko nebyl ani jeden dozorce. Podívala jsem se na ní a její myšlenky by musely být jasné úplně každému. Můžeme zkusit utéct! María zahodila mačetu do džungle a rozběhla se. Měla jsem pocit, že by se mi mačeta mohla hodit a tak jsem si jí nechala a vyrazila za ní. Husté listoví mě šlehalo po těle, běh podrostem mě takřka oslepoval. Viděla jsem Maríu pár metrů před sebou a bez jakéhokoli uvažování jsem pádila za ní. Pryč, hlavně pryč od sadistického týrání ve věznici! Při běhu mlázím se mé dýchání měnilo v lapání po vzduchu. Cítila jsem krev na tváři, jak mě šlehla nějaká větev. Už tak rozedraná košile se změnila v pouhé pruhy látky. Po několika minutách běhu jsme už dál nemohly. Sedly jsme si pod vysoký strom, abychom popadly dech. María ležela na zádech a prsy se jí zvedaly a padaly, jak její plíce toužily po kyslíku. Povedlo se! vykřikla. Nehledě na množství čerstvých zranění, byla v extázi. Možná, odpověděla jsem. Zatím jsme v džungli a hledáme cestu k civilizaci. Vůbec netuším, kde jsme. Ty ano? V tu chvíli jsme uslyšely psy. Znova jsme se rozběhly, i když jsme naprosto netušily, jestli běžíme správným směrem – ve skutečnosti jsme neměly ani potuchy, kam vůbec běžíme. Psi byli slyšet čím dál blíž a jejich štěkání bylo daleko hlasitější. Slyšely jsme už i výkřiky strážných, ale stále jsme prchaly zcela bezcílně džunglí. Jediné, co nás hnalo, byla zoufalá touha uniknout z věznice. Vyběhly jsme na malou mýtinu a v tu chvíli jsme uviděly, že jsme obklíčeny dozorci s dobrmany na řemenech. Psi poštěkávali a snažili se dostat ze řemenů. V tu chvíli jeden z mužů štěkl nějaký povel, všichni psi ztichli a stáli před svými pány. V zoufalství jsme se s Maríou svalily na kolena. Náš pokus o útěk skončil.

 

Matrona měla pravdu, řekl jeden strážný. Ty dvě chtěly utéct, přesně jak říkala. Jo a my je za to dnes v noci odměníme, zašklebil se druhý. Svažte jim ruce a hajdy zpátky do vězení! Počkej! vykřikl strážný, co uklidňoval psy. A co nálezné psům? Zvedl se mi žaludek, když jsem si uvědomila, co tím myslí. Obscénně se rozchechtali, musely jsme si kleknout na všechny čtyři s koleny roztaženými na maximum. Zatímco mě dva strážní drželi, třetí přivedl zezadu psa. Cítila jsem jeho horký dech a slyšela jeho čenichání. Když mě začal lízat mezi nohama, celá jsem ztuhla a začala se třást. Vzápětí jsem ucítila jeho přední tlapy okolo pasu a potom mi vrazil penis do pochvy. Byla jsem bez sebe odporem a studem, ale nemohla jsem dělat nic jiného než klečet a nechat se znásilnit. Do toho jsem slyšela smích mužů, kteří se bavili mým naprostým ponížením. V duchu jsem se proklínala, ale mé tělo začalo reagovat. Vášeň ve mně rostla a začala jsem přirážet. I když jsem byla skoro nahá, celá jsem se zpotila a dýchání se měnilo v lapání po dechu. Všechno zmizelo, s výjimkou blížícího se orgasmu. Pes ztuhl a já cítila, jak se do mě vystříkal. Odtáhli ho a další ho vystřídal. Cítila jsem, jak do mě vrazil svůj horký penis a jak ho cpe dál do mě. Vyloženě jsem kypěla touhou, když jsem zahlédla Maríu, bojující s dalším psem. Všechno mi připadalo jako halucinace, s výjimkou orgasmu, který ve mně narůstal. Když pes ztuhl i já jsem zaječela na vrcholu orgasmu. Nevím, za jak dlouho to skončilo ani kolik psů se na mě vystřídalo. Když skončil poslední, zhroutila jsem se na zem vyčerpáním. Z kundy mi kapalo semeno, stehna jsem měla pokrytá spermatem. Ležela jsem tak několik minut, popadala po dechu a škubala sebou, jak mnou probíhala jedna vlna vášně za druhou. Jako v mlze jsem viděla Maríu, jak má v puse jeden štíhlý růžový psí penis a kouří ho, dokud jí proud semene nevystříkl do obličeje. Nyní byli na řadě dozorci. Jeden mi zvedl hlavu ke svému páchnoucímu rozkroku. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela rty a začala mu lízat a kouřit ten kus masa. Byla jsem kompletně pod vlivem vlastního sexuálního uspokojení, nic pro mě nebylo příliš bizardní nebo obscénní. Vzápětí jsem cítila, jak další vniknul do mé mušličky. Naprosto jsem zapomněla na všechno kolem, soustředila jsem se jen na vlastní rozkoš. Čas se zastavil a já plula ve svých erotických představách. Probrala jsem se v okamžiku, kdy jsem zůstala ležet na zemi a spatřila jsem strážné okolo nás. Jak jsem se postavila, nemohla jsem přehlédnout, jak po mně pošilhávají. Kromě cárů košile, které ze mě visely, jsem byla úplně nahá. Vzala jsem zbytky košile a setřela si sperma z obličeje a nohou. Uvědomila jsem si jaké představení jim předvádím. Ať to stojí za to! Stáhla jsem ramena dozadu a vystrčila prsy jejich pohledům. Ať se podívají! Jeden z nich se usmál a přišel ke mně. Nabídl mi cigaretu. Fantastická podívaná – nahá jak nemluvně tady kouřím první cigaretu za dobu, co jsem ve věznici. Vychutnej si jí! řekl. Je to poslední potěšení na hodně, hodně dlouho!

 

Naprosto mě nezajímalo, co bude. Pořád jsem byla vlhká ze vzpomínek na strážné i psy. Co je mi potom, co bude! Jeden ze strážných mi připnul kolem krku obojek, stejný jako mají psi. Jediný rozdíl je v tom, že mně ho pojistili zámkem. Ohlédla jsem se po Maríi. Dostala stejný, oči měla od pláče rudé skoro jako její vlasy. Zoufale opětovala můj pohled. Usmála jsem se na ní, ale byl to spíš nějaký zoufalý škleb. Její obojek připnuly zezadu k mému krátkým provazem. Ruce nám svázali za zády, k mému obojku připnuli zpředu vodítko a vedli nás z mýtiny zpět do džungle. Nedovedete si představit náš šok! Náš příšerně dlouhý úprk nelítostnou džunglí a nyní jsme byly po pár stovkách metrů zpátky na místě odkud jsme utíkaly! Musely jsme běžet kolem dokola! Naložili nás do auta a s dvěma dozorci jsme se vrátily do věznice. V prostředku hlavního dvora nás čekala dozorkyně. To jste si pomohly! Teď jste nahlášené mezi uprchlíky. Nikdy nikdo vás tu hledat nebude. Pro všechny jste se ztratily v džungli! Teď si na pobyt budete muset vydělat, pokračovala. Ale nejdřív vám připomeneme, co je to poslušnost.

 

*******

Jeden z nich mi ho vrazil hluboko do krku, skoro jsem nemohla dýchat. Na všech čtyřech, prsy se mi kývaly, jak mi ho druhý pumpoval do zadku. Pot mi stékal po celém těle, jak jsem se snažila, abych je co nejdřív uspokojila. Bylo to dneska večer už potřetí a mnohem víckrát od návratu do věznice. Stala jsem se vězeňskou kurvou. Byla jsem ve vybrané skupině, určené k uspokojování bohatých, známou ve světě jako Harém z věznice San Rafaelo. Tihle dva Japonci sem přijeli z Tokia jen kvůli nám. Za mé osmihodinové služby zaplatili 1000 $. Před třemi týdny si mě vybral nějaký arabský princ. Za 2000 $ mě bičoval šest hodin v kuse. Po tomhle večírku jsem nemohla týden chodit. Ovšem většina mého jekotu při bičování plynula z mých opakovaných orgasmů. Udělali ze mně dokonalou masochistku. Předtím mě nějaký německý bankéř pověsil za kozy a musela jsem se udělat, aby mě sundal. Ovšem to zdaleka není vše! Používali mě nejen muži, psi, ale třeba i kůň! Po návratu z našeho útěku před dvěma měsíci pro nás měla matrona připraveny na hlavním nádvoří věznice dva dvojité kříže. Spodní příčka byla asi ve výšce tři čtvrtě metru, horní asi o půl metru výš. Dozorci je nazývali Cruz de Diablo, Ďábelské kříže. Celý trest začal tím, že nás nahé připoutali za zápěstí k vrcholu křížů a každá jsme dostaly padesát ran bičem. Napůl v bezvědomí nás odvázali. Otočili mě zády ke kříži, zadek na spodní příčce. K mému úděsu mi zvedli nohy a roztáhli je tak, že spočívaly na horní straně spodní příčky. Pevně mě k ní přivázali za kotníky, kolena a v půlce stehen. Nemohla jsem se ani hnout, kundu rozšklebenou, bolest ve svalech byla naprosto šílená. Než jsem mohla nějak zareagovat, roztáhli mi ruce a přivázali k horní příčce za zápěstí, lokty a nadloktí. Byla jsem perfektně ukřižovaná, tím nejvíc ponižujícím způsobem. Maríu uvázali stejným způsobem a nechali nás na pospas pálícímu slunci. Tři dny! Jediné co jsme dostávaly, bylo občas trochu hnusné vody, abychom nechcíply moc brzo!

Během té doby se dozorci bavili naším týráním a ponižováním. Ale nejhorší byl hmyz! Mouchy, ovádi, moskyti, ale i mravenci si dokázali najít naše nejcitlivější místa a tam hodovali. Po třech dnech jsem měla halucinace. Zdálo se mi, že šukám s ďáblem a vykřikovala jsem v opakovaných orgasmech. María neměla tolik “štěstí” jako já, zemřela poslední noc na kříži. Odnesli mě na ošetřovnu a přivázali za kotníky a zápěstí k posteli. Do pochvy jsem dostala vibrátor a šest dní mě přiváděli napokraj orgasmu a pak ho vždycky vypli. Nedovolili mi vyvrcholit! Po této “léčbě” jsem na kolenou prosila matronu, abych se mohla stát sexuální otrokyní. Nevycházím z údivu, co všechno se může stát. Udělám pitomost s marihuanou, dostanu dva roky. Zdálo se to tehdy nekonečná doba. Ale já zůstanu ve věznici jako otrok! Ale možná jsem to chtěla. Teď jsem jednoduše zvíře, jen se základními instinkty. Ale být otrokyní má i své výhody. Nemusím dělat v džungli. Dostala jsem novou košili, abych se nepředváděla. Mám celu se záchodem a koupelnou. Na druhé straně mě dozorkyně jednou v týdnu uváže na dvoře a dostanu patnáct ran bičem, abych, jak říká, nezapomněla, že jsem otrokyně. Není život krásný?

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet hlasů: 5

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *