| | |

Povídka “Místnost generála Garcíi”

Generál García se usmíval. Noční zátah byl velice úspěšný, úlovek předčil očekávání. Sedm teroristek, všechny mladé, štíhlé dívky s krásnými těly. Část z nich blondýny s pevnými prsy, jak viděl při jejich svlékání před nástupem na nádvoří. Jediné, co si mohly nechat, byly kalhotky – prozatím… Přemýšlel. Obcházel zatčené na dvoře, jak tam stály s rukama za hlavou, nohy asi metr od sebe, obklopeny strážnými. Prohlížel si je velmi pozorně. Tak se kterou začneme, která půjde k výslechu do mé milé podzemní místnůstky jako první, uvažoval. tahle černovláska, okolo třicítky s poměrně velkýma kozama? Nebo tahle droboučká blondýnka, s dětsky vystrašeným pohledem ve tváři? A proč ne její blonďatá kamarádka, o něco starší, celkem vysoká a na svůj věk s velmi vypracovaným tělem – atletka, pravděpodobně běžkyně. Pihovatá tvářička, malý, domýšlivý nosík a culíky jen potvrzovaly generálův dojem – touhle začneme. „Angelika Smith, devatenáct let, zatčena ve škole“, četl v seznamu. Usmál se, schoval seznam, postavil se před ní a upřel jí pohled do očí. „Tak… tady máme… blondýnečku… Jméno!“ štěkl. Nevydržela jeho pohled. „Angelika Smith, pane. Prosím pusťte mě, nic jsem neudělala. Je mi devatenáct… jenom devatenáct… jsem nevinná studentka… prosííím…“

Když jí začal sundávat kalhotky, zlomila se a začala naříkat a prosit. Generál zíral na neupravené křovisko v jejích kalhotkách a pomalu stahoval její bílé kalhotky, zvlhlé sekrecemi během zátahu, z jejích kulatých, ale velmi dobře trénovaných boků. Cítil, jak ho to vzrušuje. Ano, tahle je ta pravá, ta půjde první. Ještě si důkladně přičichl ke kalhotkám a schoval je do kapsy. Popadli jí za paže a, naříkající a pofňukávající, ji odtáhli přes dvůr k velkým kovovým dveřím. Dveře se otevřely a vevnitř se objevila chodba s betonovou podlahou. Stěny byly natřené na bílo, nátěr byl už dost starý. Na stěnách této dlouhé a úzké chodby zářila mdlá světla. Strážní vlekli zoufale naříkající mlaďoučkou blondýnku chodbou až ke schodům na konci. Shodili jí se schodů a nechali jí spadnout na tvrdou betonovou podlahu. Sestoupili za ní a zas jí zvedli. Cestou dostala několik facek, aby šla rychleji a ve finále jí jeden ze strážných kopl do rozkroku. Dveře mučírny generála Garcíi čekaly otevřené… Kdo čekal, že mučírna je vlhká, špinavá místnost s pochodněmi a krysami, ten by byl překvapen vzhledem oblíbené místnůstky generála Garcíi… Byla to celkem velká místnost s křesly, moderně vybavená mnoha předměty běžné denní potřeby. Ale byla tu jedna odlišnost od běžného obývacího pokoje – ve středu místnosti stál velký ocelový stůl s nastavitelnými okovy a popruhy. To bylo místo, kde generál učil své holubičky zpívat… Na menším stolku vedle ocelového stolu byla taková spousta elektronického vybavení, že místnost vypadala spíš jako nějaká technická laboratoř než moderní mučírna. Elektrogenerátory, svorky a dráty, kovové kolíky se silnými izolovanými dráty, jehly, také připojené k drátům… Místnost byla vybavena světly, která se běžně používají při chirurgických operacích, všechna namířená na ocelový stůl. Světla byla velmi silná, aby byl vidět každý pohyb, každý záškub svalu oběti, to vše pro lepší zábavu obecenstva… A také zaručovalo bezvadnou kvalitu videozáznamu. Vše bylo natáčeno a záznamy rozmnožovaly soukromou sbírku generála Garcíi… Měl jich už okolo čtyř set… Samozřejmě se zaznamenával i zvuk – všechen nářek i prosby obětí, v maximálně představitelné kvalitě. Mikrofony byly jak kolem stolu, tak na stropě, aby jim neuniklo sebemenší zasténání každé z vyslýchaných žen. Stěny a strop byly bíle vykachlíkovány a přímo pod stolem byl odtokový kanálek… Nešťastná blondýnka stále ještě popadala po dechu po kopanci do rozkroku. Jeden ze strážných ji popadl za vlasy a zvedl hlavu, aby si mohla prohlédnout vybavení místnosti. Strachy otevřela pusu a vytřeštila své velké modré oči, když spatřila ocelový stůl, popruhy a příšerné vybavení na stolku před ní. Pochopila, k čemu to tady je a začala zoufale prosit…

„Prosím ne, slitujte se, neubližujte mi, prosím…“ Aby ztichla, dostala od jednoho ze strážných takovou facku, že myslela, že omdlí. Generál García se ostře ozval. „Drž hubu, děvko! Nikdy jsem v téhle místnosti nikoho nelitoval a nevidím důvod, proč ty bys měla být první. Strážní, na stůl s ní!“ „NÉÉÉÉ! NE, NE, NE, NÉÉÉÉÉÉ! PROSÍÍÍÍÍÍM, NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!“ Strážní se na sebe ušklíbli a pomalu táhli vřískající a kopající nahou blondýnku k příšernému stolu… Jak byla krásná! Svaly v jejích dobře trénovaných stehnech se škubaly v marných pokusech o útěk, perfektní prsy se houpaly nahoru a dolů a culíky jí létaly kolem hlavy, jak sebou mrskala. A její rozkrok… její zarostlý rozkrok, vlhký nejen potem, chloupky kroutící se vlhkostí… Ať už byla trénovaná jakkoli, dvěma strážným nedělalo problém dotáhnout jí k tvrdému a studenému stolu a na něj… Generál García přemýšlel a cítil, jak ho ten pohled víc a víc vzrušuje… Přitáhli jí okovy a popruhy. Zoufalá, nahá, panikařící dívka nepřestávala blábolit své prosby, prosby, které nikdo neposlouchal a nikdo na ně nereagoval… Ležela na zádech, silné paže upoutané podél těla, její svalnatá, ale tak nádherná stehna obscénně roztažená, připoutaná naplocho ke stolu, kolena ohnutá tak, že se její chodidla dotýkala. Přes čelo měla popruh, který jí nedovoloval sebemenší pohyb hlavou, aby jednak nemohla uhýbat, jednak aby nemohla po úderu hlavou do stolu omdlít a utéct do bezvědomí. Mysleli opravdu na všechno. Generál si sedl do svého oblíbeného křesla a čekal až představení začne. Jeho asistentka, Nataša, velmi pěkná blonďatá třiatřicetiletá bývalá agentka KGB, teď pracovala pro něj. Tohle miloval – posadit se a dívat, někdy se také přidal, ale většinou se jen díval… Sedět a dívat se, to bylo jeho. Někdy jí zavolal, aby mu ho vykouřila, ale dneska ne, dnes měl jiné plány.

Nataša vstoupila do místnosti a pohled na stůl ji jako vždy příjemně vzrušil. Byla dobře trénovaná, silná, s krutým výrazem v obličeji. Krátké blond vlasy, dlouhé červené nehty, ve tváři ani stopa po úsměvu. Zato její oči zářili vzrušením z toho, co viděla a také očekáváním toho, co se bude dít a co za chvíli bude provádět s touhle mladičkou blondýnkou. Beze slova vzala bič a začala bezmocnou dívku šlehat. Spíš pro zahřátí a také pro oslabení a částečné zlomení, aby nebyla v plné síle až zábava a hraní začne… Po několika minutách tichého mrskání – tichého samozřejmě ze strany Nataši – rozkroku, prsů a vnitřních stran stehen – obzvlášť rány přes vnitřní strany stehen vyvolávaly největší jekot – se mohlo začít pracovat s roztřesenou obětí. „Ovšem, tak to máme dneska na plánu… rozkošné blonďaté děťátko… citlivé, jako všechna mláďátka… podíváme se, kde je nejzranitelnější…“ Nataša si vzala složku, kterou jí podal jeden z dozorců. O každé zatčené dívce se vedla složka, zaznamenávalo se vše. Neexistovala žádná tajemství, ani o návštěvách lékařů. Před rokem navštívila gynekologa, měla problém s extrémně citlivým klitorisem, při masturbaci měla bolesti, zatím nespala s žádným mužem. Doktor samozřejmě věděl, co má dělat, kdyby nepodal hlášení… ale naopak odměna za informace byla vysoká… Nataša se poprvé usmála a zavřela složku… „Je to tvůj nejsladší bod, že drahoušku… Doktor tě zradil…“ Mladá blondýnka nevěřícně zírala. její nejčernější noční můra se stala skutečností. Toho se děsila… To, co slyšela ve škole, že se stalo jiným dívkám, se nyní stalo jí… Co teď zbývá… „NNÉÉÉÉ! PROSÍÍÍM! TAM NÉÉÉ! TAM NÉÉÉ! NÉÉÉ, TAM NÉÉÉ!!! COKOLI ALE TAM NÉÉÉÉ!!!“ „Ovšemže ’tam‘, kde jinde…“ týrala jí Nataša. „Ale nejdřív… uděláme ho trochu citlivější, co ty na to?“ S těmito slovy se Nataša sklonila mezi roztažená dívčí stehna a hbitě roztáhla levým palcem a ukazovákem pysky bezmocné oběti. „Co to děláte… co… dejte ty prsty pryč…“ Nikdo jí neposlouchal. Nataša si naslinila pravý palec a začala jím jemně masírovat její klitoris. Věděla, že se reakce dostaví rychle. Tyhle mlaďounké jsou tak citlivé, myslela si Nataša, jak v rozkoši tak v bolesti… Vzrušení v bezmocné dívce rychle rostlo. Začala se kroutit, ztěžka dýchat a třást se v reakci na masáž jejího nejcitlivějšího místa. Už, už se blížila vyvrcholení… …a v tom masáž přestala. Nataša nechala chvějící se dívku těsně na jeho hranici. Tak blízko a přece tak nekonečně daleko. Nataša si olízla prsty a otočila se ke generálovi. „Tohle se v Sovětském svazu často používá,“ poznamenala. „Ovšem, všechny jsou tady dole citlivé, speciálně mladé. Ale po tomhle bude daleko víc reagovat na to, co přijde potom.“ Generál se usmál, ruku v rozkroku. Nataša se otočila k bezmocné oběti a sklonila se k její krásné, pihovaté, uplakané tvářičce. Tiše zašeptala: „Bylo to pěkné? Moc pěkné? Teď si dáme zákusek… něco úplně, ale úplně jiného… to ti slibuju! Nataša se znovu sklonila mezi roztažená, svalnatá stehna. Nadechla se pižmové vůně rozdrážděné dívky a znovu jí roztáhla pysky. Tentokrát ale její klitoris nezačala masírovat. Místo toho jí ho začala škrábat dlouhým nehtem svého ukazováku. Pomalu, ale neustále, škrábala a poslouchala pološílené výkřiky bezmocné oběti. „NÉÉÉÉ! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! NNNNÉÉÉÉÉÉ! PROSÍÍÍÍÍÍM! NÉÉÉÉÉÉ!“ „Ale Angeliko, drahoušku, co se děje? Vždyť jsem teprve začala…“ Škrábala dál. „NÉÉÉÉÉ! DÓÓÓÓST! PROSÍÍÍÍM! PŘESTAŇTEEÉÉÉÉ!“ „Ale proč mám přestat Angeliko? Proč? Máš nějaký důvod?“ Pokračovala. „MÁÁÁÁMMÍÍÍÍÁÁÁÁÁ! PROSÍÍÍÍM! ÁÁÁÁÁÁÁ!“ „Ta ti nepomůže… Ve skutečnosti je jedna z těch, kdo nám to o tobě řekli…!“ Nataša mluvila pravdu. Před týdnem se tady bavili a Angeličinou pětatřicetiletou matkou. Moc pěkně stavěná blondýna, typická seveřanka, nakonec řekla o Angelice úplně všechno – kde bydlí, její záliby, její dětské obavy… Je zvláštní, jak stačí troška elektřiny a ztratí všechny instinkty – včetně snahy o ochranu vlastního dítěte… Každý má nějakou slabinu, pomyslela si Nataša. Po deseti minutách pomalého škrábání klitorisu Nataša vstala a nechala zpocenou a ochraptělou Angeliku ležet na stole s rozbolavělou kundičkou. Ze stolku vzala asi patnáct centimetrů dlouhý drát a obrátila se ke generálovi.

„Slyšela jsem, že tuhla metodu používali v Řecku za diktatury. Používali ji pro muže, ale myslím si, že je stejně použitelná pro ženy. Domnívám se, že je stejně efektivní a možná ještě bolestivější. Ženy koneckonců ječí daleko víc než muži…“ Generál se ďábelsky zasmál a pokýval hlavou. Nataša se vrátila ke stolu a znova zabořila prsty levé ruky do houštiny chloupků mezi křečovitě roztaženými stehny. Roztáhla jí kundičku a pomalu našla močovou trubici. „Tak tady to máme… to je to místečko… odtud sis máčela kalhotky když jsi byla malá…“ Vložila drát do ústí. Pomalu, velmi pomalu začala zasunovat drát do močové trubice bezmocné dívky. Ta začala zase ječet, zoufale se snažila vyškubnout ruce a nohy z pout, prohýbala se v zádech, ale nebylo to nic platné, pouta držela pevně. Nataša si olízla rty. To je tak příjemné, pomyslela si a pomalu pokračovala v kruté hře. Kroutila drátem, zasunovala ho a zase kousek vytahovala, pomalu, pomaloučku a bavila se příšerným utrpením blondýnky. Ta už nebyla schopna smysluplně mluvit, vyrážela ze sebe zoufalé skřeky… nádherná zábava pro ní a generála… milimetr po milimetru až drát dosáhl do měchýře. Nataša to poznala podle toho, že podél drátu vytryskla moč. Bez váhání pokračovala v kroucení drátem. „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! NNNÉÉÉÉÉÉÉÉÉÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! PROSÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM!“ Nataša přestala až v okamžiku, kdy si všimla, že krásný pihatý, ale tak zmučený obličejík začíná blednout. Dala jí injekci. To jí udrží při vědomí ještě několik překrásných částí naší hry. Nataša cítila, že při té myšlence zvlhla. Nataša vzala do ruky tenkou, lesklou jehlu a ukázala jí Angelice. „Co myslíš, co udělám s touhle mojí malou přítelkyní?“ Než mohla Angelika nějak zareagovat, Nataša se vrátila mezi její roztažená stehna, opět jí roztáhla pysky a pomalu začala jehlu zapichovat do rozbolavělého klitorisu. „NÉÉÉÉ! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! PROSÍÍÍÍMÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ Nataša nezaváhala. Slyšela ječet už tolik dívek, i daleko mladších, než aby jí to nějak ovlivnilo. Nic ji nemohlo zastavit. Bavila se pohledem do strachem a bolestí vytřeštěných očí a zatlačovala jehlu pomaloučku do blondýnčina klitorisu. Ta byla prohnutá v zádech jak jen jí to pouta dovolovala, ječela ochraptělým hlasem v čím dál vyšších tóninách. Je to tak příjemné… a to je teprve začátek… Nataša se zastavila. Není kam spěchat, absolutně není kam spěchat. Držela jehlu mezi prsty a s úsměvem se dívala Angelice do tváře, jak se snaží vyrovnat s bolestí. Dýchala velmi rychle, potila se po celém těle, ale když se jehla přestala pohybovat, postupně přestala křičet. Nataša čekala až se uklidní… není větší potěšení než ji zlomit znovu… Ale nejdřív jí Nataša pohladila a políbila na čelo. Pak jí pošeptala: „Vždyť je to jenom jehla… to přece nemůže tolik bolet… já zapomněla… tvůj klitoris je tak citlivý…“ řekla s úšklebkem. Začala s jehlou pomalu otáčet a znova ji zatlačovala do dívčina těla. „Cítíš ten piercing, maličká… a nekřič tak… nekřič, ještě budeš mít proč…!“ Když jehlu zabodla až po kovové držátko na konci, otřela jemně Angelice slzy z pihovaté tváře a pošeptala jí: „Tak, drahoušku, začneme… řekni mi své kontakty na teroristy a bude po všem… Slibuju…“ Angelika neviděla jinou cestu jak noční můru ukončit. Obchod je obchod. A tak mluvila: jména, adresy, všechno co věděla o svých dívčích kontaktech. Jen aby ta hrůza skončila… Ale ona neskončila. Nataša dopsala a položila papír na stůl. Vzala zapalovač a zapálila ho. Co se to děje? Všechno řekla a ona slíbila… „Co co to děláte? Slíbila jste mi, že když budu mluvit, že to skončí… Řekla jsem všechna jména co vím. P-p-prosím, pusťte mě!“ Nataša se ďábelsky ušklíbla, sklonila se nad ní a pošeptala jí:¨ „Nikdy nevěř ženám… Jednoduše jsem ti lhala…“

A pomalu posunovala hořící zapalovač mezi roztažená stehna. Držela ho pod koncem jehly, zabodnuté do klitorisu. Zpočátku se nic nedělo, ale po chvíli Angelika ucítila novou, daleko větší bolest. A zase začala ječet. Nataša jí ještě týrala slovy: „Co se děje drahoušku? Co se děje?“ a držela zapalovač pod rozžhavenou jehlou. „ÁÁÁÁÁ! DÓÓÓÓÓÓST! PROSÍÍÍÍM!“ „Ale co se ti stalo, miláčku? No, pověz mi to!“ „TA JEHLAÁÁÁÁ! STRAÁÁÁÁÁŠNĚĚ PÁÁÁÁLÍÍÍÍ!“ „Ale vždyť je to jen jehla! Jenom jehla!“ „PROSÍÍÍÍM! SMILUJTE SE!“ S úšklebkem zašeptala „Žádné smilování, žádné maličká…“ A s těmito slovy přesunula zapalovač ke konci drátu, zasunutého do močového měchýře. Ta chvíli se drát rozžhavil a bolest byla ještě větší. „Ale drahoušku, Angie, to přece nemůže tak bolet! Proč tak vyvádíš, teprve jsme začali!“ Teprve začali! Co ještě přijde? To nejde přežít! Nataša přestala ohřívat drát. Samozřejmě nevychladl hned. Angelika se snažila uklidnit, ale nešlo to, panika jí naprosto ovládla. Tohle nedokáže vydržet. A to je prý jen začátek! Co bude potom? „Opravdu to tak bolelo? Opravdu? Ale to nic nebylo…“ bavila se Nataša. Znovu přiblížila plamínek zapalovače ke konci drátu, přičemž své oběti připálila chloupky v rozkroku. „ÁÁÁÁÁÁÁ, NÉÉÉÉÉÉÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!“ Konečně Nataša přestala. Angelika už nebyla nevinná dívka, za poslední hodinu poznala takovou bolest, jakou mnohé ženy nepoznají za celý život. Teď už byla mladou ženou. Nataša se usmívala. „Teď teprve poznáš, co je to bolest. Pomůžou tihle dva moji malí přátelé…“ V rukou držela dva dráty, které měly na koncích zubaté svorky. Podržela je před pihovatou, vyděšenou tvářičkou, aby si je mohla prohlédnout. A sledovala, jak bude reagovat… Generál už skoro nemohl sedět. Tohle byla jeho oblíbená hračka. Miloval okamžiky, kdy je Nataša používala na bezmocné dívky, přivedené do mučírny. Toužil se sám zúčastnit, ale ovládl se, znova se usadil a čekal na představení, které naplánoval. Nataša se opět sklonila a pošeptala Angelice: „Možná, možná tě nechám být… snad by to šlo i bez elektriky… záleží na tom jak pěkně poprosíš… chceš abych tě pustila?“ „PROSÍÍÍM, MÓÓÓC PROSÍÍÍM, PUSŤTE MĚĚÉÉÉ!!“ žadonila jak pětileté dítě. Nataša poslouchala, usmívala se a pohladila jí po tváři. „Jsi ošklivá! Ty bys opravdu chtěla utéct? To mi draze zaplatíš…“ Než to dořekla, připojila jeden z drátů ke konci jehly vyčnívající z dívčina klitorisu. Angelika zpanikařila ještě víc a Nataša řekla: „Jedině…“ „Jedině co? Udělám cokoli, ale už to skončete! PROSÍÍÍÍM!!!!“ Angelika prohrála. Nataša několikrát cvrnkla do jehly. „Další jména, drahoušku… Víc jmen!“ „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!“ Angelika blábolivě začala říkat další jména: spolužačky i dívky, které skoro neznala, mnohem mladší než byla ona, které neměly nikdy nic společného s jakýmkoli odbojem… Bylo jí úplně jedno, co se s nimi stane, že je budou mučit jako jí… ani to, že některé z nich jsou těhotné a pro ně to bude ještě daleko horší… jediné co jí zajímalo, aby už jí nechali být… …ale oni nenechali. Nataša připnula druhou svorku ke konci pořád ještě teplého drátu, pečlivě zkontrolovala sevření svorek a druhý konec drátů připojila ke generátoru. Postavila se k ovladači. „NÉÉÉÉÉÉ!!! SLÍÍÍÍBIIÍÍÍLLÁÁÁÁÁ JSTE!!“ Nataša vzala do ruky znovu injekci a vpravila jí do paže další dávku simulantu. A teď posunula zvolna páčku ovladače. Angelika nejprve ztuhla, ale proud procházející jejími nejcitlivějšími partiemi ji nutil ke zcela jiným reakcím. Pomočila se, zoufale se rozječela, svaly na nohou  i celém těle se jí napínaly v úděsných křečích. Snažila se uvolnit ze stolu, okovy i popruhy se jí ostře zařezávaly do rukou i nohou, ale bylo to samozřejmě marné. Nataša si řádně vychutnávala pocity své oběti. Teď vrátila páčku na nulu. Přestávka. Olízla si rty a masírovala si svou – teď už řádně vlhkou – kundičku. Bože, ta je krásná, pomyslela si. Jaké štěstí, že se toho můžu účastnit… Poslouchala a bavila se zoufalými Angeličinými prosbami o smilování. „PROSÍÍÍÍM, DÓÓÓÓÓST UŽ NÉÉÉÉÉÉ!!!!“ Znovu posunula ovladač. Teď trochu víc. Reakce dívčina těla byla překrásné… a ten jekot! „ÁÁÁÁÁÁÁÁHHÁÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!“ A to teprve začali… Nataša vsunula ukazováček do vlhké vagíny a vychutnávala křečovité stahy zmučených svalů… „Trošku přidejte, domnívám se. Ať si to pořádně vyzkouší…“ řekl generál. „Ovšem generále. Zavedu jí do pekla a ještě hloub…“ odpověděla Nataša a posunula ovladač. „Vydrží to samé, co ta maličká minulý týden?“ Generál začal ztěžka dýchat, když si vzpomněl na to dlouhé, překrásné mučení. Co Nataša prováděla s tou maličkou, bylo k neuvěření. A její reakce… nádherně silné… „Prosím Natašo“ Když to Angelika slyšela, rozplakala se jako novorozeně. „Ty tady nejsi ráda se mnou a s generálem, maličká?“ trýznila Nataša Angeliku. S těmito slovy zasunula svůj ukazovák hlouběji a přidala proud. Zoufalé skřeky nešťastné Angeliky znovu nabyly na síle. Znovu se pomočila, moč v drobných krůpějích vystřikovala kolem drátu. Ječela z plných plic. Nataša mlčky zkušeně posunovala páčku, přidávala a ubírala proud. Nechávala Angeliku, aby se s bolestí důkladně seznámila. A nepřestávala…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 4.6 / 5. Počet hlasů: 5

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *