Povídka “Mineina potupa aneb Co nám Waltari zamlčel”

Spisovatel Waltari nám předkládá dobrodružství Egypťana Sinuheta, avšak mnoho věcí se nestalo tak, jak popisuje. Kupříkladu s Mineou…

„Dívka, kterou tví sluhové pro tebe koupili je rozzuřená a nechce se vzdát muži, protože její bůh to zakázal. Proto učiníš lépe, když ji necháš na pokoji, dokud sama nenahlédne jinak,“ řekl Sinuhet babylónskému králi.

Avšak Burnaburiaš se vesele zasmál a řekl: „To budu mít z ní vskutku mnoho rozkoše! Znám tento druh dívek – krotí se nejlépe holí. Mám více rozkoše, dívám-li se na ženy a naslouchám jejich sténání, když je otroci šlehají ohebnými proutky. Tato vzdorná dívka je mi nyní obzvláště milá, protože budu mít důvod dát ji zbičovat.“

Sinuhet naň hleděl a pak pomalu opustil tento příběh.

Burnaburiaš mezitím vydal rozkazy správci ženského domu; tento večer měl v úmyslu potěšit svá játra opravdu rafinovaným způsobem; mnoho jeho otrokyň pocítilo již na svém těle hůl či ohebné pruty a teprve poté, co jim tělo cele opuchlo, k nim král vešel a měl z obveselování mnohem větší rozkoš. A co jiného bylo úkolem dívek domu rozkoše, než poskytnout svému pánu co si žádá?

Navečer po bohaté hostině hojně zalévané vínem s příchutí myrrhy vešel král do ženského domu; vše bylo již připraveno dle jeho rozkazů – vzpurná otrokyně byla již uvázána u jednoho ze sloupů, šaty z ní byly strženy a její nahé tělo svítilo do místnosti.

Burnaburiaš se pohodlně rozvalil v lehátku a promluvil: „Slyšel jsem, že nechceš splnit svou povinnost a nechceš mi poskytnout rozkoš.“

Minea naň prskla: „Poskytnu ti rozkoš a vydrápu ti oči z hlavy.“

Otroci pohoršeně vydechli, ale král se stále usmíval: „Jsi opravdu vzpurná, to se mi líbí. Ale pozdě večer budeš ochotně plnit, co ti nakáži, neboť nechám tvé krásné tělo šlehat ohebnými proutky tak dlouho, dokud mi neodevzdáš to, co ses rozhodla schovávat pro tvého boha.“

Dva otroci již uchopili svazky ohebných prutů, jež stály v rohu namočeny v vysokém džbánu, bylo jich tam mnoho a mnoho z nich měla Minea pocítit na svém těle. Poté se postavili každý z jedné strany a počali Mineu švihat; střídali se v úderech a postupovali od ramen směrem dolů. Netrvalo dlouho a dívka měla záda celá červená, snášela však trest statečně, neuniklo jí ni zasténání, jen se mlčky kousala do rtů. Když nebylo na zádech jediné místo, kam by metly nedopadly, zaměřili katani svou pozornost na krásně tvarované polokoule zadnice a když i tu pokryli červenými pruhy, počali pilně zpracovávat dívčina stehna. Minea se snažila být statečná, v těchto chvílích jí občas uniklo zasténání, které krále velice potěšilo, kůže na stehnech je opravdu citlivá.

Když bylo její tělo od ramen až ke kolenům napuchlé a červené, optal se král znovu, zda ho nechá dívka k sobě vejít anebo má dát pokračovat v mrskání. Odpovědí mu bylo zaryté mlčení; otroci tedy uchopili dvě nové metly a počali vyplácet již jednou bité tělo. Tentokrát se již dívka neovládala, jak by si sama představovala, nekřičela sice, ale tiše sténala. Když otroci opět skončili výpraskem u kolen, měla Minea pocit, že do ní napíchali miliony rozžhavených jehel a přála si, aby její utrpení skončilo. Přesto však znovu zavrtěla vzpurně hlavou, když se jí král tázal, zda potěší jeho játra a poskytne mu rozkoše.

Otroci otřeli Minei obličej, dali ji napít vody a poté ji odvázali od sloupu jen proto, aby ji ohnuli přes dřevěnou lavici a svázali ji kotníky a zápěstí. Král teď mohl obdivovat krásný napuchlý zadeček krásné otrokyně. Znovu se jí optal, zda mu bude po vůli; dívka, cítíce jeho chlípný pohled, znovu zatvrdila své srdce a mnoha slovy, v nichž nazývala krále hovniválem a kravským lejnem odmítla. Král se zachmuřil, takhle si s ním nikdo nedovolil mluvit, avšak hned se jeho tvář opět rozjasnila, vzpomněl si, co ještě pro dívku připravil…

Na jeho pokyn přivedli otroci tři mladé dívky,  žádná z nich nepřekročila devatenáct jar věku, a připoutali je ohnuté přes těžké dřevěné lavice.

Král přistoupil k Minei: „Jsi velmi tvrdohlavá a tím bude má rozkoš větší, až mi podlehneš. Nyní budou za tvou pýchu pykat i tyto tři otrokyně, za každou ránu, kterou dostaneš obdrží každá z nich dvě.“

Dívka na něj hleděla a z očí jí metaly blesky; dobře pochopila, že by ji ostatní obyvatelky ženského domu neodpustily, že byly kvůli ní zbičovány. Avšak její srdce se zatvrdilo, rozhodla se, že nebude dbát na jiné, dbal snad někdy někdo na ni? Burnaburiaš s uspokojením zaznamenal v její tváři vzdor, dnes si opravdu dopřává úžasnou podívanou!

Otroci rozestavili vysoké lavice tak, aby na sebe všechny čtyři dívky dobře viděly. Minea měla tělo již otupené, pomalu si na bolest zvykla, ale zbylá tři děvčata se chvěla strachem, byly v ženském domě krátce a ještě nikdy nezažily výprask na vlastní kůži.

Král se opět pohodlně položil na lehátko a dal pokyn; nejprve dopadla metla na Minein holý zadek a vzápětí, jako dobře sehraní řemeslníci, vysázeli otroci v rychlém sledu dvě štiplavé rány na bělostné polokoule ostatních dívek. Minea již nekřičela, kousala se do rtů a tiše sténala, avšak mladé dívky nebyly na takovou bolest připraveny a vypukly jako na povel v pláč. Otroci je opravdu nešetřili, chtěli se svému pánovi zavděčit a též se zde skýtala možnost se později s některou dívek obveselit, stačilo by jen pohrozit dalším bitím…

Jedna za druhou dopadaly rány na Minein zadek, měla mezi nimi čas vydechnout, musela však sledovat uplakané obličeje svých spolutrpitelek, jež dostávaly za každou její ránu dvě. Postupně se jejich výraz měnil, už v něm nebyl jen strach a bolest, začala v něm probleskovat i nenávist k dívce, kvůli níž trpí, král stejně nakonec dostane to, co chce, a ony, nevinné, musí zakoušet takovou bolest.

Konečně výprask ustal; otroci odložili metly a král vstal ze svého lehátka a se zalíbením si prohlížel červené a opuchlé zadnice tří dívek. U Minei se zastavil, podívala se naň opovržlivě a nenávistně a pokusila se po něm plivnout.

Opravdu nádhera, pomyslel si, těší mne, že je nezlomná, tím se otevírá prostor pro další tresty, prut ji nakonec přesvědčí.

Otroci se chopili každý dlouhé a na prst silné rákosky a počali vší silou švihat nebohé dívky. Minei unikl pronikavý výkřik, její zadek byl v jednom ohni, oproti rákosce byla metla mírná. Jedna za druhou dopadaly nelítostné rány na její zadek, který měnil barvu z lehce červené na tmavě rudou. Její bolest však byla malá ve srovnání s bolestí tří mladších dívek; jakmile jejich dokonale tvarované zadečky okusily první setkání s rákoskou, spustily týrané dívky velký křik, a babylonskému králi zněl jak ta nejkrásnější hudba. Minea obdržela rákoskou celkem třicet ran, zbylé dívky pak každá šedesát a ke konci již neměly sil na křik a pouze tiše sténaly, otrokům již umdlévaly paže, když král trestání přerušil.

„Nuže,“ zeptal se Minei, „budeš nyní povolná a poskytneš svému pánu rozkoš?“

„Nikdy,“ prskla.

„Necháš snad trpět tyto nevinné dívky kvůli tomu, co nakonec stejně dostanu?“ zeptal se.

Jak to otrokyně slyšely, začaly Mineu nejprve prosit a když stále neodpovídala, přivolávaly na její hlavu hněv všech bohů a vyhrožovaly, že nebude mít v ženském domě chvilku klidu. Burnaburiaš se usmíval a rozhodl se ponechat vzpurné dívce dobu jednoho překapání hodin na rozmyšlenou. Poté i s otroky opustil trestnou místnost.

„U všech bohů,“ prosily Mineu týrané dívky, „proč nás necháš trestat? Vždyť je přirozené, aby se muži obveselovali se ženami, nech ho k sobě vejít. Je-li žena šikovná, může mít i ona rozkoš z muže.“

„Zaslíbila jsem se svému bohu, že ke mně žádný muž nevejde,“ odpověděla Minea, ale neznělo to příliš přesvědčivě. Její srdce bylo dobré a při pohledu na utrpení nevinných nedospělých dívek se svíralo.

„Tvůj bůh musí být zlý, když dovolí, abychom pro tebe trpěly,“ odseklo jedno z děvčat, „nechceme se nechat ubičovat k smrti, jsme ještě mladé a rády bychom králi poskytly rozkoš, je to jeho právo, od toho jsme zde.“

V tu chvíli se král vrátil a tázal se, jak se Minea rozhodla, zdálo se mu však, že s odpovědí příliš váhá: „Vidím, že je potřeba ještě několika ran, abych tě úplně přesvědčil,“ pravil, „mám nyní možnost vyzkoušet, čemu mě naučili vyslanci země Chatti, tento způsob mrskání se mi zdá velice zajímavý a mám z něho rozkoš, obávám se, že ani ty ani tyto mladé dívky jej nebudete za rozkošný považovat,“ uchichtl se.

Na jeho pokyn byly týrané odvázány; úleva se značila ve tváři mladých otrokyň, neboť neslyšely rozhovor mezi Mineou a králem, stály na nejistých nohách a sykajíce dotýkaly se opatrně naběhlých pruhů na svých zadnicích. Minea však pozorovala mladého krutého krále s obavou v očích, její srdce usedalo nad utrpením mladých a nevinných děvčat, bolest jejího těla byla ničím ve srovnání s hněvem jejího boha, kdyby porušila svůj slib, ale nedokázala nechat trpět nevinné…

Děvčata byla opět přivázána, tentokrát je otroci uvázali zády ke sloupům, chladivý kámen přinesl alespoň drobnou úlevu jejich zadečkům, jež byly, jak se jim zdálo, v jednom ohni. I Minea byla uvázána ke sloupu, tentokrát se již nebránila tak prudce jako na začátku, otroci ji uvázali ke sloupu naproti dívkám, majíc ruce svázané nad hlavou, vynikly tak její mladé pevné prsy. Tak tedy proti sobě stály bezmocné; na jedné straně mladá dívka s již ženskými prsy, jejichž bradavky trčely do síně, jako by vyzývaly a se vzpourou v zelených očích, a na straně druhé tři sotva dospělá děvčata s malými a hebkými ňadry a rozsekanými zadničkami. Otroci znovu uchopili metly, a Minea již dávno předtím tušila, co bude následovat a srdce se jí sevřelo úzkostí.

„Už dost,“ zvolala a hlas se jí lámal, „udělám, co chceš.“

Král se usmál: „Metla přesvědčí každou a mimoto těší má játra, mohuli se dívat, jak jsou hebká těla mých otrokyň šlehána. Dnes se potěším s vámi všemi, jsem sice mlád, ale tato podívaná způsobila, že se dokáži obveselovat celou noc, neboť jste věru všechny krásné a budete mít těla opuchlá od výprasku a bude vám nepříjemné ležet na zádech, k čemuž vás budu nutit. Avšak ještě než k vám vejdu, dám vám vyzkoušet toho, co okusíte, pokud byste zapomněly, že jsem váš pán a král.“

Minea vykřikla ještě než metla dopadla na její prsa – tato bolest byla zcela nová a zcela nejhorší, jakou kdy zakusila. Ihned jí na kůži naskočilo několik červených proužků, z nichž se bolest rozlévala do celých prsou a dále do celého těla. Otrok neustával a dále šlehal její pevná prsa; občas metla zasáhla bradavku a to Minea myslela, že omdlí. Po několika ranách už byla bolest nesnesitelná a Minea začala křičet, její křik se smísil s křikem zbylých tří dívek, jež též neunikly jejímu osudu – jejich mladá ňadra, na něž byly pyšné a jež byly objektem jejich rozhovorů byla zarudlá, napuchlá a protkána sítí červených šlehanců, jež pálily jako oheň. Největší křik, ten, který způsoboval králi největší rozkoš, se ozýval při každém zasažení bradavky a proto se na ně otroci zaměřili, po chvíli už všechny čtyři dívky visely v poutech a nepřetržitě křičely, přestávaly jen aby se mohly nadechnout. S přibývajícím počtem šlehanců byla jejich prsa červenější a napuchlejší, když však tenký proutek rozsekl Mineinu kůži a objevila se krev, přikázal Burnaburiáš výprask ukončit a otroka, který svou přehnanou snahou znehodnotil tělo jeho otrokyně, od níž si sliboval mnoho rozkoše, nechal pověsit hlavou dolů na hradby.

Dívky byly odvázány, jedině Minea byla schopná stát bez opory na vlastních nohou, ostatní tři musely být zachyceny otroky. Burnaburiaš měl však připraveno ještě jedno překvapení; nechal dívky opět přivázat na vysoké lavice – jejich zmučená prsa byla bezohledně přitlačena na tvrdé dřevo, což způsobovalo novou bolest a nový křik. Pak otroci odešli. Pouze Minea již nevydala ani hlásku, i když ji ztýraná prsa musela bolet stejně jako ostatní dívky. Král věděl, že tato vzpurná dívka odevzdá své panenství dnes jemu, Burnaburiaši, a nikoli nějakému cizímu bohu. V zelených očích stále doutnala nenávist a král byl tomu rád; do budoucna to skýtalo mnohé další mrskání tohoto krásného těla, vlastně těchto čtyř těl, neboť se rozhodl, že osudy těchto otrokyň budou od dnešního dne spjaty a propleteny, a možná by i on, král babylonský, mohl zakusit novou rozkoš a mrskat tyto nehodné zadničky a prsa sám osobně, vlastní rukou.

Usmál se a pohlédl se zalíbením na čtyři vystrčené zadnice, jež seřazeny vedle sebe a vystrčeny vzhůru čekaly, až k nim vejde; modrá jelita tvořila na červeném podkladě mřížky a nebohé dívky ani nešpitly.

První bude Minea, a pak ty ostatní, měl jasno panovník a přistoupil k nejvíc poznamenané zadnici, pro jistotu však uchopil ze džbánu ohebný prut…