|

Povídka “Černá vlajka”

Naše lodička se líně pohupovala na otevřeném moři. Vycházející slunce začínalo příjemně hřát. Foukal docela svěží větřík, my jsme ale měli jsme stažené plachty a proto se naše nenápadná, ale dobře vyzbrojená Santa Julia i se svou třiceti mužnou posádkou téměř nehýbala z místa. Byli jsme na vodě již téměř tři týdny bez toho, že bychom získali nějaký úlovek. Na palubě nebylo vidět žádné sítě, úlovek který nás zajímal, nebyly ryby, ale docela jiné objekty. Na stěžni nevlála vlajka, byla totiž stažena až k patě stožáru. Při pohledu na její černou barvu bylo také jasné, proč. Na španělské válečné lodě, hlídající obchodní cesty, jsme naráželi čím dál častěji a černá barva vlajky se nějak k obchodní lodi s kořením, které jsme ostatně jako alibi v podpalubí skutečně převáželi, rozhodně nehodí. Vedle nákladu koření jsme měli několik malých komůrek na zboží, se kterým jsme obchodovali doopravdy, totiž na otroky, nebo lépe otrokyně. Náš kapitán měl na pobřeží Afriky vybudovánu obsáhlou síť zákazníků, které jsme v pravidelných intervalech zásobovali čerstvým zbožím. Naše skladovací kapacita byla malá, a proto po přepadení nešťastné lodě, která byla tak neopatrná, že se ocitla v naší blízkosti, skončila celá mužská a neprodejná část ženské posádky v moři. Často nám nezůstal nikdo, neboť hezké, mladé ženské se na vodu tak často nepouštěly. Ty, co byly vybrány a zůstaly naživu, čekal samozřejmě trochu jiný osud. I když všechny zajaté ženy byly určeny k prodeji, samozřejmě jsme si s nimi ještě na moři trochu pohráli. To se chlapům, kteří se plavili často celé týdny bez toho, že by spatřili jedinou sukni, nedalo dost dobře zakázat. Našeho kapitána ale vždy velmi dožralo, když přitom ženy ztratili svou hodnotu. To by mohlo dosvědčit několik mých kolegů, kteří se nechali příliš unést a zboží poškodili. Mohlo, kdyby byli ještě naživu. Náš kapitán velmi nerad přicházel o peníze.

Tentokrát jsme se toulali okolo afrických břehů doufajíc, že narazíme na nějakou loď, vezoucí poutníky do Mekky. Bohužel, jak jsem již řekl, tři týdny nic. I když jsem byl první důstojník a kapitánův zástupce, začal jsem podobně jako ostatní, klimbat. Ze spánku mě ale vytrhl radostný řev hlídky: „Loď na obzoru!“. Na lodi začala horečná činnost. Během pěti minut jsme byli připraveni. Přebyteční muži se schovali. Vytáhli jsme plachty a vydali se směrem k cizí lodi. Ta nás už také zpozorovala, ale protože jsme působili důvěryhodně, pokračovala v plavbě. Její paluba byla pěkně zaplněná, zahlédli jsme i několik ženských postav. Už jsme se nemohli dočkat. Když jsem se přiblížili asi na stopadesát metrů, vytáhli jsme na stožár černou vlaku. Na cizí lodi vypukla panika. Námořníci začali zmateně pobíhat, paluba se vyprázdnila, což jen upevnilo naši naději, že loď veze cestující. Loď se změnila směr a začala od nás odvracet. Bylo ale už pozdě. Náš dělmistr vystřelil z dobře ukrytého děla na přídi a mistrovskou ranou přerazil hlavní stožár. I my jsme zvolnili, připravili se u hrazení k zahákování. Když se paluby obou lodí lodě přiblížili na dva metry, zahákovali jsme ji a naši bijci začali přeskakovat na její palubu. Tam je čekali vystrašení námořníci s vytaženými dýkami. Proti našim zkušeným zabijákům neměli ale šanci. Během pěti minut jsme zlikvidovali veškerý odpor, velká část posádky cizí lodě byla v moři. Zbytek byl spolu s kapitánem odzbrojen a sehnán do hloučku u můstku. Bylo jim jasné, že nemají šanci a ani neprosili o život. Kapitán přišel na řadu, jak se sluší jako poslední, a svou poslední kletbu už ani nedořekl. Na palubě jsme zůstali jen my. Konečně jsme se mohli pustit do prohlídky podpalubí. Otevřeli jsme poklop a začali vytahovat osoby z podpalubí. Několik nezajímavých obchodníků jsme poslali hned přes palubu. Jako rajská hudba nám ale zněl jekot skupiny žen, převážně oblečených v arabském oděvu. Vzadu jsem ale zahlédl i dvě mladé ženy, v evropských šatech. Byli si velmi podobné, asi sestry. Žen bylo asi deset a vidina slibného zisku a také příjemných následujících hodin nám konečně spravila náladu. Pár našich chlapců se vrhlo do podpalubí a za několik minut stály všechny ženy s rukama svázanýma za zády na palubě. Ještě jsme je museli přepravit na naší loď, což jsme společnými silami také rychle dokázali. Jekot se žen se ještě vystupňoval, neboť naše posádka se nechovala při zacházení s nimi nijak vybraně. Chtivé ruce hledaly přes šaty měkké kozičky, poplácaly a stiskly zadeček či šmátraly v rozkroku. Abychom mohli dokončit vše potřebné, nahnali jsme rychle ženské do našich komůrek v podpalubí. Ještě zbývalo prorazit dno dobyté lodi a vytáhnout plachty. Za několik hodin jsme se opět houpali sami v relativním bezpečí vodní pustiny. Posádka pracovala jak divá, chlapci se na sebe potutelně usmívali, házejíc jednoznačné pohledy ke vchodu do podpalubí. Bylo jim jasné, že čím dříve budou hotovi, tím dříve začne velmi příjemná zábava. Ruch postupně utichal a námořníci se začali shromažďovat pod kapitánským můstkem, ze kterého jsme s kapitánem sledovali a řídili postup prací. Konečně bylo vše hotovo a kapitán vydal dlouho očekávaný rozkaz:

„Tak sem tedy přiveďte první!“. Nikoho nemusel pobízet dvakrát. Do podpalubí se vrhlo několik mužů a během okamžiku stála první vzlykající žena na palubě pod kapitánským můstkem. Byla oblečena po arabsky, se závojem a šaty měla až na zem. Když jí jeden z našich lodníků sundal závoj, objevila se nepříliš vzhledný obličej asi čtyřicetileté Maurky. Kapitán jen zaklel a chlapci sami věděli, co mají dělat. Během okamžiku byla paluba opět prázdná a vedle lodního boku se začali hemžit žraloci. „Tak to nám to pěkně začíná“, posteskl jsem si. „Ted sem doveďte nějakou Evropanku“, poručil kapitán. A již sem muži vlečou starší z obou sester, asi dvacetiletou černovlásku, oblečenou ve vkusných cestovních šatech z kvalitní látky. Obličeje se nám rozjasnily, neboť tohle byl opravdu pěkný kus ženské. Jemný obličej lemovaly černé, vlnité vlasy, svázané do uzlu. I když její tvary se pod volným oděvem daly spíše tušit, vypadala její štíhlá postava dost dobře. Už jsem se těšil, až ji rozbalíme. Neplakala, o jejím strachu svědčily jen ustrašené pohledy, které vrhala okolo. „Mluvíš španělsky?“ zeptal se kapitán. Z jejího strachy staženého hrdla se neozval ani hlásek, jen přikývla hlavou. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se. „Marie, prosím Vás, neubližujte mě. Můj otec vám, zaplatí, co budete chtít.“, odpověděla chvějící se hlasem. Kapitán sestoupil z můstku k ní a zvedl jí bradu. „Zaplatí i jiní a nehrozí mně při tom šibenice, milá Marie“. „Začneme“, kývl na muže za ní a ten jí hned rozvázal ruce svázané za zády. „Sundej si blůzku!“. Mladá žena se na něj vyděšeně podívala. Teprve teď jí asi začalo být jasné, jaký osud ji čeká. „Tak bude to? Nebo ti máme pomoct?“ zasyčel jí kapitán zblízka do obličeje a natáhl zároveň ruku s nožem k prvnímu knoflíku pod krkem. „Ne, ne“, vykřikla dívka, „já raději sama…“. „Tak se mně líbíš“, zašklebil se kapitán, „tak dělej!“. Dívka si začala chvějícíma rukama rozepínat knoflíky na své blůzce. Pomalu ji stáhla z ramen a držíc ji v ruce zůstala stát se sklopenou hlavou v tenké spodní košilce a sukních. „Slož blůzku a polož ji vedle sebe na zem. A teď si sundej sukně. Jednu po druhé. A pohyb.“ pokračoval kapitán. Ti z posádky, kteří stáli za dívkou, se začali tlačit dopředu, aby viděli co možná nejlíp. Dívka rozvazovala jeden tkaloun za druhým a sukně jí postupně sjížděly dolů na palubu. Když odložila poslední a stála před námi jen v tenké košilce, která jí sahala do půli stehen, postrčil ji muž, který stál za ní, ven z hromádky jejích sukní na palubě. Zapotácela se a málem upadla. Zůstala stát bosá vedle svých šatů. Přesto, že bylo příjemné teplo, se viditelně chvěla. „A zase všechny hezky slož, sice je teď dlouho nebudeš potřebovat, ale na trhu s otroky se nám ještě budou hodit“, pokračoval s úsměvem kapitán, „ a teď dolů i ten zbytek!“.

Dívka začala vzlykat, uchopila ale zkříženýma rukama spodní lem své košilky a pomalu si ji přetáhla přes hlavu. Její bílé tělíčko se vylouplo z tenké látky jako ořech ze slupky. Košilku okamžitě upustila na zem, jednou rukou si snažila skrýt ňadra a druhou tmavý porost mezi svýma nohama. Oči měla zavřené a plné slz, do tváře se jí vehnala krev. Posádka vydechla a začala se tlačit okolo ní. „Zpátky!“ zařval kapitán jako tur, „a podržte jí ty ruce!“. Dva nejbližší námořníci ochotně přiskočili a uchopili ji za ruce a odtáhli jí je od těla. Konečně jsme ji viděli v plné kráse a rozhodně se bylo na co dívat. Měla štíhlou, souměrnou postavu se štíhlým pasem a plným, kulatým zadečkem. Co na ní ale nejvíc upoutalo pozornost, byla ale její ňadra. Její prsy byly dokonalého kruhového tvaru, ne moc velké, ale zato tak pevné a pružné, že vliv zemské přitažlivosti na jejich tvaru nebyl vůbec znát. Dokázal jsem si živě představit, jak krásně zapadnou do ruky. Ve středu jejích malých, tmavých dvorců se tyčily malé, ostře vztyčené bradavky. Prostě radost pohledět nebo ještě lépe zmáčknout. Ploché břicho a štíhlé boky pokračovaly dlouhýma, štíhlýma a rovnýma nohama. Tmavý porost v trojúhelníku klínu nebyl nijak hustý, prosvítala jím bílá kůže a dal se vytušit i růžový vchod do jejího těla. Kapitán k ní přistoupil blíže a položil jí ruky na ramena. Dívka s sebou škubla a snažila se mužům, kteří jí drželi ruce, vytrhnout. Ti ji ale uchopili jednou rukou za zápěstí a druhou za paže u ramen a tak jí v podstatě znehybnili horní část těla. Tak jen otočila hlavu na stranu, a plačíc přes skousnuté rty se snažila trupem neúspěšně uhýbat kapitánovým ponižujícím dotykům. Svoje zkřížené nohy tiskla křečovitě k sobě. Kapitán pomalu sunul své dlaně, pevně přitisknuté k jejímu tělu, dolů po její hrudi. Postupně začal vychutnávat měkkost jejích ňader. Když její prsy zmizely pod jeho dlaněmi, začal kapitán svou ruku svírat, boříc přitom své prsty stále hlouběji do pružných, mladých prsíček. Bylo vidět, že se mu to líbí. Tento silný stisk musel dívku začít bolet, neboť místo pláče začala hlasitě naříkat. Otevřela oči a se skloněnou hlavou sledovala vyděšeně, jak kapitán plení její ňadérka. Posléze kapitán jeden prs uvolnil, ale jen proto, aby mezi ukazováčkem a palcem uchopil bradavku a začal ji mezi prsty žmoulat a kroutit s ní. Bradavka a celé její okolí zčervenala, dívčin nářek se přitom ještě vystupňoval. Kapitán se ohlédl po ostatních. Zpocené a zrudlé obličeje okolostojících mu daly jasně najevo, že by se i ostatní velmi rádi přidali. „Brzy se dočkáte“, zasmál se. „Ještě se podíváme, jestli náhodou není panna a pak se rozhodnu, co s ní uděláme“. Kývl na dva muže, kteří stáli vedle ní. Ti uchopili ji uchopili za stehna a kotníky a zvedli jí nohy ze země. Nahá dívka tak zůstala viset za ruce a nohy mezi čtyřmi muži. Muži, kteří jí drželi ji zvedli a položili ji zády na sud s vodou, který stál vedle. Ramena jí natlačili dolů. a muži držící ji i za kotníky, jí zvedli nohy a široce roztáhli kolena. Bojovala jako lev, ale proti čtyřem dobře motivovaným mužům neměla šanci. Kapitán se postavil k její zvednuté pánvi a nahnul nad otevřené pohlaví. Aby lépe viděl, rozhrnul prsty jemný porost. Všichni, kdo mohli, se nahrnuli blíže a naklonili se nad ni ve snaze, o nic nepřijít. Její přirození nebylo ale pořád ještě dostatečně přístupné, a tak jí kapitán opatrně dvěma prsty jedné ruky její štěrbinku roztáhl. Pak zklamaně vydechl: „Škoda, panna už není, dostaneme za ni o hodně méně. Ale na druhé straně nás zase může potěšit jinak.“. Držíc jednou rukou pohlaví roztažené, vložil prsty druhé ruky do dívčina přirození. Kdyže jeho prsty dotknuly sliznice v jejím nejintimnějším místě, projela jí tělem křeč. Se zoufalým křikem napnula všechny svaly a začala s sebou cloumat, snažíc vytrhnout a nebo alespoň sevřít své nohy. Chlapci ji ale drželi pevně. Po chvíli ji došly síly a s další vlnou pláče rezignovala.

Kapitán s úsměvem na zpocené tváři opět vložil svou ruku do pohlaví a po chvíli hledání se mu podařilo proniknout prstem do pochvy, snažíc se ji současně roztáhnout. Dívka začala opět naříkat. Kapitán začal nořit svůj prst stále hlouběji do těla dívky. Dívka začala při tomto znásilnění prstem hlasitě prosit o milost. Kapitán toho ale nedbal a tlačil svou ruku s vztyčeným prstem stále silněji proti jejímu tělu, až se mu vystouplé klouby zabořily do dívčina pohlaví a celý prst zmizel v jejím těle. Jeho ruka znehybněla a jen pohyb svalů na předloktí svědčil o tom, že prst v těle dívky v klidu nezůstává. Když po chvíli prst opět vytáhl, značilo se v jeho obličeji neskrývané nadšení. „Vezmu si ji já. Ale jen já. Je tak dole tak úzká a mělká, že by určitě vaše řádění nepřežila a nedostali bychom za ni vůbec nic. Ale když si s ní opatrně pohraji, tak to pravděpodobně přežije. Rozhodně se na to těším a určitě to bude zážitek. Hoďte mně ji do kajuty. Můj důstojník,“ a podíval se na mně, „mně ručí za to, že pokud se mezi zbylými ženami vyskytuje panna, tak jí její panenství také zůstane a že všechny ženy, které můžeme prodat, přežijí.“. A pak se na nás zašklebil.: „Samozřejmě, že jsou tělesné otvory, kde se panenství nepozná. Tam se můžete vyřádit na každé. Ale ještě jednou, přežít musí všechny.“. Pak se otočil a následoval muže, kteří vlekli nahou černovlásku do jeho kajuty. Za chvíli jsme uslyšeli klapnutí dveří a téměř okamžitě se za dveřmi tlumené hlasité dívčino bědování a kapitánův smích. Kapitán nebyl žádná citlivka a mám-li říct pravdu, dívce nebylo co závidět. Ale ostatní ženy to budou mít ještě těžší.

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 2.5 / 5. Počet hlasů: 2

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *