Povídka „Loupež“

Právě jsem seděla u zrcadla a s pomocí své služebné Jeanetty prováděla ranní toaletu. Cítila jsem se skvěle a měla oprávněně dobrou náladu. Zatímco služebná rozčesávala mé dlouhé na blond odbarvené vlasy, spokojeně jsem v duchu hodnotila poslední rok svého života.

Již ve škole se kolem mě stále točilo dost kluků, protože si možná mysleli, že když jsem hezká, musím být i hloupá a naletět jim na jejich průhledné řeči a triky. Opak byl pravdou. Krása se snoubila s inteligencí a slušnou dávkou sebevědomí, takže jsem do každého vztahu vstupovala velmi obezřetně, což se mi pokaždé vyplatilo. S žádným klukem jsem nedospěla až do fáze sexu a své panenství schovávala (ať už to v dnešní době zní sebevíc paradoxně, stále má svou cenu) až pro toho pravého. A on se objevil – docela nečekaně a náhodně, na místě, kde bych ho nikdy nehledala a nečekala. Čirou náhodou jsem šla po náměstí, kde se konal mítink nějaké politické strany. Ze zvědavosti jsem se zastavila a najednou mě oslovil On. Zamilovala jsem se do něj na první pohled, časem o to víc, že jsem ho poznala jako příjemného, chytrého člověka, navíc velice schopného, ve straně perspektivního a velmi slušně finančně zabezpečeného. Po půlroční známosti jsme se vzali a já se nastěhovala do jeho domu, v němž mě zahrnul veškerým komfortem včetně služebné, která mi byla k ruce a dělala společnost, když byl John mimo domov, což při jeho vytížení bylo poměrně dost často. I v posteli nám do klapalo navzdory tomu, že jsme se spolu poprvé pomilovali až o svatební noci. Tak jako v životě, i v posteli byl jemný a pozorný, schopný splnit mi to, co mi na očích vidí. Nebyl příliš vynalézavý, když jsem své zážitky srovnávala s povídáním kamarádek ve škole; vždy jsme se milovali klasickým způsobem, ale vyvažoval to svou pozorností.

Ze spokojeného rozjímání mě vytrhlo zazvonění zvonku dole u dveří. John byl na služební cestě, služebnictvo mělo volno, protože bylo období vánočních prázdnin. Poslala jsem Jeanettu, aby šla otevřít a sama se zatím dooblékla. Jaké však bylo mé zděšení, když se dveře za chvíli rozlétly a do ložnice se vřítila čtveřice mužů, z nichž jeden držel nůž pod krkem Jeanettě, která hrůzou ani nedýchala, protože muži vypadali na to, že jsou schopní všeho – statní, drsní, zarostlí a neupravení. „Ani tu hubu neotvírej, nebo podřízneme napřed tady tu tvoji děvku a hned pak tebe!“, zařval na mě kterýsi z těch pobudů. Po pravdě řečeno, i kdybych to měla v úmyslu, nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku hrůzou a zděšením. V duchu se mi zmateně rojily myšlenky, co tady chtějí…

Nenechali mě dlouho na pochybách: „Je doma někdo kromě Vás dvou?“ Zavrtěla jsem hlavou, že nikoli a ihned nato se dva z mužů rozběhli po domě, aby se přesvědčili o pravdivosti mých slov. Po chvíli se vrátili se slovy: „Vzduch je čistý, šéfe, máme celý dům a tyto dvě jen pro sebe.“ Ten s nožem přiskočil ke mně a ostatní během okamžiku svázali Jeanettě ruce za zády provazem, který museli již mít s sebou. Musela si lehnout na břicho na zem a nohy přitáhnout k zadku, kde jí je připoutali k rukám zbytkem provazu. Tím pro ně v tento okamžik přestala být zajímavá a svoji pozornost soustředili na mě. „Tak toto je paní politiková, no docela výstavní kousek, i když je oblečená… Což teprve, až nám ukáže poklady, které dosud skrývá.“ „Prosím, neubližujte mi“, zkoušela jsem je obměkčit, „dám Vám peníze i šperky, které mám doma.“ „Ty nám dáš stejně nebo si je vezmeme“, zasmál se jeden, „ale my chceme bonus. Svlékni ze sebe ty hadry, ty teď nebudeš potřebovat. A dělej rychle, nebo ti tu tvoji krásnou tvářičku (a asi nejen ji) svým nožem zkrášlíme“. Strašně jsem se bála, ale přesto jsem se pokoušela vyjednávat. „Prosím, nechtě nás být“, prosila jsem se slzami v očích.

„Odmlouvání nestrpíme, nejsi první panička, se kterou jsme se takto pobavili“…zařval šéf a přikázal, ať mě odtáhnou ke schodišti, což navzdory mému úsilí bez větších problému vykonali. Svázali mi ruce nad hlavou a provazem je přivázali ke trámku schodiště ve vyšším patře. Nějakou dobu lano povytahovali, až jsem stála téměř na špičkách, napnutá více než to lano. Kterýsi chlap mi zepředu roztrhl blůzku odshora až dolů. Pak ji zřejmě pro jistotu ještě rozřezal a strhal ze mě, takže jsem stála v podprsence. „Ta kurva je nějak stydlivá“, zaječel kterýsi a již mi ji prudce rozřízli, takže prsa se vyhoupla ven. Měla jsem prsa dosti veliká, ale pevná, s ne moc velkými dvorci a bradavkami. John je vždy mazlivě laskal a nazýval je malinkými kůzlátky či jehňátky. „To jsou dobrý kozy, s těma si ještě užijeme“, zařval další chlap a už se k nim hnali a začali je mnout, mačkat, svírat, hníst, štípat, kousat, prostě co nejhoršího je napadlo. Byla jsem úplně bezmocná, jak jsem tam tak visela na laně jako nějaká loutka a poletovala podle toho, jak do mě zrovna kdo žduchnul. „Tak dost“, zařval po nějaké době, která se mi zdála být věčností, ale chlapům zřejmě ne, jejich šéf, „to by z toho vyvázla příliš lacině, nemyslíte“? Na rozdíl ode mě, která jsem se již nyní třásla strachem, hanbou a ponížením, si to mysleli. Znovu mě kousíček popovytáhli a odstoupili ode mě. Zatímco dva si mě spokojeně prohlíželi, dva zmizeli a za chvíli se vrátili, každý držel v ruce důtky.

„Nééé, prosím“, zaječela jsem, ale koho by to zajímalo. Rány začaly dopadat na má záda, jedna za druhou, na střídačku zprava, zleva, zprava, zleva, zprava, zleva, zprava, zleva, nekompromisní, prudké rány. Plakala jsem již nejen strachem a ponížením, ale zejména bolestí, která vystřelovala do celého těla. Šéf těch tyranů mně nadával do kurev a říkal, že to je teprve začátek toho, co mě čeká. Měl pravdu, chlapi se vystřídali, otočili mě čelem k sobě a začali mi bičovat prsa a břicho. Rány možná nebyly tak prudké, jako ty na záda, ale díky zásahům na nejcitlivější místa bolely o to víc. Bylo mi jasné, že mě šetří jen proto, aby neponičili mou krásu před dalším pustošením, k němuž se zcela jasně schylovalo, jak ukazovaly napjaté kalhoty v místě přirození u všech chlapů. Konečně přestali a jeden z nich se mě zeptal posměšným hlasem: „Tak co milostpaní, už budete dělat co vám řekneme?“ „Ano“, špitla jsem potichu. „Neslyším, ty kurvo“! zařval a švihl mě důtkami přes prsa. „Ano“, odpověděla jsem znovu. Špatně, další rána. „Budeš muset být podrobena speciálnímu výcviku pro takové bohaté kurvy, jako seš ty“, naznal nakonec po několika dalších ranách. „Odpověď zní: Ano, pane. A teď ti vysvětlím, co bude následovat. Mohli bychom z tebe servat oblečení a vymrdat tě, ale větší zábava bude, když se svlečeš sama. Přijdeš do místnosti jen v kalhotkách. Postavíš se před nás do pozoru zhruba na pět vteřin, pak si je stáhneš ke kolenům, roztáhneš si rukama píču tak, aby byla vidět díra a hlasitě, zřetelně řekneš: Já píča číslo 24, přišla jsem splnit váš rozkaz. Dobře si pamatuj, že nic jiného než píča nejseš a jinak tě oslovovat nebudeme. Pokud to popleteš, nebo nesplníš, podrobíme Tě takovému mučení, že proti němu bylo toto bičování jen lechtání a bude tě mrzet, že ses vůbec narodila. Rozumíš?“ „Ano, pane! „, odpověděla jsem, jak nejhlasitěji jsem dokázala.

Odvázali mě a ponechali mě v chodbě s jedním hlídačem, abych se připravila. Byl se mnou úplně zbytečně, byla jsem tak zděšená, že mě myšlenka na útěk ani neprobleskla hlavou. Při pomyšlení na trest při dopadení mi naskočila husí kůže. Sundala jsem si kalhoty, ponožky, boty a byla jsem připravená. „Tak jdeme, zavelel muž a vešli jsme do ložnice. Chlapi se v ní evidentně dost dobře bavili. Jeden přehraboval šperkovnici a vybíral šperky, které se mu líbily. Spíš bych měla říct, že cpal do pytle všechno, co mu padlo do ruky. Další dva seděli rozvaleni v křesle se staženými kalhotami a ubohá Jeanette jim ústy líbala, lízala a sále jejich obrovské ztopořené údy. Ruce měla stále svázané za zády a běda, když některého náhodou škrábla zuby. Facka ji neminula, nemluvě o sprostých nadávkách a osahávání. „Á, podívejme, kdopak to přišel“, zavolal posměšně jeden z mužů a druhý dodal: „naše milostpaní, nebo jakže se to vlastně jmenuje“. Stála jsem nehnutě v pozoru dle instrukcí, jen prsa posetá červenými pruhy se mi dmula hanbou a bolestí. Potom jsem si kalhotky stáhnula ke kolenům, roztáhnula si rukama hustě černě ochlupené pysky od sebe a zřetelně řekla: „Já píča číslo 24, přišla jsem splnit váš rozkaz“. Chlapi se začali řehtat: „takže žádná milostpaní, ale prachobyčejná smradlavá proscaná píča, že? Znova!“ Musela jsem celý postup opakovat tolikrát, dokud se nenabažili mého ponížení, že mají v moci mě, která by si jich na ulici zřejmě ani nevšimla, a tady musím sloužit jako jejich otrokyně. Potom přikázali Jeanette, aby se vysvlékla také do naha. Když viděla mé tělo hustě poseté ranami důtek, neodvažovala se naprosto nic namítat a během chvíle byla také nahá. Musela si stoupnout vedle mě a muži nás s prasáckými poznámkami sledovali. Mohl to být zajímavý pohled – zatímco moje světlé vlasy ladící se světlou pokožkou mého tělo byly v kontrastu pouze s hustým nijak neupravovaným černým trojúhelníkem v rozkroku, Jeanettiny vlasy rusé barvy byly ve zřejmém souladu s barvou jejího přirození. Nikdy bych tomu nevěřila, že je přírodní rusovláska, protože její kůže byla poměrně tmavá a ne rezavě pihovatá, jak tento typ žen bývá. Byla drobnější postavy než já, prsům velikosti sotva odrostlé dívky vévodily tmavé dvorce s vystouplými bradavkami. Ochlupení v podpaží měla vyholené a na pohlaví upravené tak, aby drobný zarostlý trojúhelníček zvýrazňoval štěrbinku mezi pysky.

Jeden z mužů si stoupl s nožem za Jeanette a zeptal se : „Ubližovala ti někdy ta zbohatlická mrcha? “ Jeanette vědoma si rizika při špatné odpovědi rychle vyhrkla, že ano. „Tak teď se jí můžeš pomstít. Vyslov své přání. “ Jeanettě se rozzářily oči, bylo vidět, že tento návrh se jí líbí. Lehla si na postel, roztáhla doširoka nohy a přikázala mi, abych ji lízala kundičku, tak jako to ona musela dělat z donucení mně. „To není pravda! “ vyhrkla jsem, ale odpovědí mi byla jen facka a pohrůžka, že je to poslední varování, jestli nedám pokoj. Nedalo se nic dělat. Zesměšněná jsem se musela i Jeanettě ohlásit jako píča 24, kleknout před její rozevřený klín a vykonat vše, co mi uložila. Nikdy jsem neměla nic se ženou, jen z vyprávění jsem tušila, co má žena ráda a to jsem se nyní snažila naplnit. Jemně jsem líbala její velké i malé pysky, zajížděla jazykem do štěrbinky i dírky, cucala poštěváček, vylizovala údolí mezi pysky…Marná snaha – Jeanette si postěžovala na můj špatný přístup a chlap mě začal zezadu bičovat po zadku a stehnech, abych se zlepšila. Ponížení a bolest se opět začaly mísit a do mého pláče a proseb se ozývalo nadávání Jeanette i chlapů a švihání biče. Konečně se Jeanette vzepjala jako kůň a s hlasitým křikem dosáhla orgasmu.

„No vida, není tak úplně k ničemu“, řehtali se chlapi a já musela podstoupit další ponížení. Stoupli si kolem mě do kruhu se staženými kalhotami a vztyčenými pyji a dali jen stručný rozkaz: Vykouřit! Nikdy jsem nic obdobného nezkoušela, jemného a citlivého Johna by asi ani nenapadlo něco takového ode mě vyžadovat, ale bylo mi jasné, že musím. Snažila jsem se napodobovat chování Jeanetty před malou chvílí při mém vstupu do ložnice a jednomu po druhém jejich obrovské pyje lízala, líbala, sála, nafukovala, lízala a sála obrovské visící pytle a já nevím, co ještě, jen aby byli spokojení a nakonec mě třeba i nezabili. Hlavou se mi honily děsivé myšlenky jako kdo například byly těch 23 žen přede mnou, co už nosily označení píča a jak to s nimi dopadlo; co bude dál se mnou, co mi ještě provedou, kdy odejdou, jak s tímto poznamenáním budu žít dál…Tyranům byly mé myšlenky zcela ukradené, věnovali se jen svým požitkům, bili mě, když jsem zuby zavadila o jejich obry, dusili mě tím, že mi je zaráželi co nejhlouběji do krku, bavili se povzbuzováním Jeanette, která nyní nehlídána se nepokusila dát na útěk, ale onanovala na mé posteli. A pak se laškovným hlasem nabídla, že mně ukáže, jak se líže kunda. Lehla si pode mě a začala mi lízat kundičku. Kdyby to nebylo v tak strašné situaci, musela bych přiznat, že se mi to líbilo více než klasický sex. Konečně se chlapi nabažili mých úst a nezadržitelně se blížilo mé definitivní potupení. Šéf si sedl do křesla, na němž jsem česána seděla šťastná před dobou, která se mi zdála být věčností , a dva jeho pohůnci mi roztáhnuli přes veškerý můj odpor nohy a narazili mě na jeho kyj. Přestože jsem měla kundičku vlhkou, byla ta bolest strašná. Moje dírka nebyla zvyklá na pyj tak děsných rozměrů tím spíše, že jsem seděla na něm. Myslela jsem, že se moje pohlaví musí každým okamžikem rozervát a já zemřu. Ti dva mě naráželi na jeho pyj tak dlouho, až s chroptěním vystříkal veškeré semeno do mé pochvy. V tu chvíli jeden z chlapů ulehl na zem a já musela nasednout jako na koně na jeho pyj. Nebyl možná tak veliký jako šéfův, ale zase jsem byla více zesměšňována tím, že jsem se musela sama napichovat a rajtovat. Mezitím třetí muž souložil s Jeanette, které se to evidentně líbilo a vulgárními výrazy jej povzbuzovala k větším výkonům. Čtvrtý muž mě chytil za vlasy a musela jsem ještě ústy sát jeho. Mýlila jsem se, když jsem si myslila, že horší to již být nemůže. Třetí muž totiž vstal z Jeanetty a vrazil mi své přirození do zadku. To byla asi nejstrašnější bolest, kterou jsem prožívala, protože jeho dlouhý pyj mě přímo čtvrtil na kusy a já si uvědomovala, jak strašná musí být smrt naražením na kůl. Při tom všem na mě chlapi řvali, nadávali mi, tloukli mě, rvali za prsa a chloupky, žádný nebyl spokojen s tím, jak vše probíhá. Byly to samozřejmě jen lži, protože během krátké chvíle se všichni tři vylili do mých vnitřností a úst. Padla jsem na podlahu a zůstala ležet jako mrtvá, zatímco muži za vydatné pomoci Jeanette prohledali zbytek domu, co by se kde dalo ukrást, prý aby se tím pak nemuseli zdržovat. Po jejich návratu s lupem mě otočili na záda, jeden znovu zajel do mé dírky, druhý si ho dřel mezi prsy a třetího jsem musela lízat se zakloněnou hlavou. Byli jak nadržení samci, během chvíle opět dosáhli vyvrcholení a pak ještě několikrát. Ani již nevím, kolikrát, protože jsem ztratila pojem o čase i schopnost odporovat; jen jsem bezvládně ležela a snášela jejich násilí, které se ještě násobilo popichováním ze strany Jeanette, v níž našli skvělou spojenkyni, a pitím alkoholu. Jediné, co si ještě pamatuji, bylo to, že když už jsem se jim zdála příliš pasivní, obklopili mě ležící na zemi a všichni zaráz bičovali důtkami po celém těle, přičemž nejednou ke své spokojenosti zasáhli i moji kundičku.

Když Jeanette upozornila, že by někdo mohl přijít, pobrali vše, co ukradli a zmizeli. Před tím mě upozornili (musela jsem stát s roztaženýma nohama,s rukama nad hlavou, zatímco moje celé tělo bylo zbičované a potřísněné spermatem, který vytékal i z mého pohlaví a zadečku), že když zkusím udělat nějakou hloupost, bude kariéra mého muže zničena. Nepochybovala jsem o tom, že by tuto hrozbu splnili a nikdy jsem nic nepodnikla, až nyní zveřejňuji tento příběh. S hrůzou si říkám, jak asi skončilo těch 23 přede mnou a kolik jich asi bylo po mně…