Povídka “Havránek”
… aneb střípky pocitů z roku 1567
Sedím na dřevěné židličce a čekám až mi ostříhají vlasy. Přemýšlím. Jak se to jen mohlo … takhle zamotat?!
Šmik – šmik – šmikšmik. Kovové šustění velkých nůžek přímo kolem uší. Jinak je tu úplné ticho. Jenom ten chlap co mě stříhá občas pokašlává. “Sss” rozevřela jsem rty a pohnula skráněmi. Teď to zabolelo. Občas mě při tom tahá za vlasy a škube.
Jinak jen ty nůžky. Jejich šelest se odráží od hladkých kamenných stěn.
Dívám se do země, hlavu předkloněnu. Očima sleduji chomáče vlasů padající na kamennou dlažbu.
Julien mi říkal “Havránku”. To protože jsou tak černé.
Julien si vůbec rád hrál na básníka. Třeba když jsme se spolu dole u řeky dívali na úplněk. Houkala sova, z dálky štěkal nějaký pes, občas i zavyl. Julien mi do ouška šeptal veršíky. Pak si vymyslel, že se půjdeme koupat. Dareba jeden! Myslel si, že mi vezme šaty.
Přistihla jsem se, že se usmívám. Zvláštní. Sedím tady, vůbec nevím co se mnou bude a usmívám se. To Julien za to může! Vzpomínka na něj je tak krásná. – Ach, Juliene, miláčku, kdybych tak mohla být s tebou!
Au! Takhle mi ty vlasy může rovnou trhat!
Odstřižené kadeře už skoro úplně zakrývají podlahu kolem mě. Vždycky jsem měla hodně vlasů. Bez nich teď musím vypadat příšerně.
Všimla jsem si, že na podlaze jsou nějaké lepkavé skvrny. Co to asi je? Nevidím to v tom slabém světle. Vlasy, spadlé na zem, vpíjejí tu tekutinu. Sleduji jak se lepí střihači na podrážky. A on, jak kolem mě obchází, občas šoupne nohama, aby je setřel o kamennou dlažbu.
Teď si uvědomuji – ten zápach všude kolem – není to krev? Pro-bo-ha! Co se stalo, že tu někdo tak silně krvácel? Takové louže!
Šelest nůžek ustal. Muž za mými zády poodešel, nevidím ho. Už už jsem se chtěla ohlédnout, ale včas jsem se zarazila. Raději se nebudu vůbec hýbat. Nůžky odkládané na stůl tiše cinkly.
Najednou mě uchopil pod levým ramenem: “Vstávej!” A zvedá mě ze židličky. Jeho sevření bolí. Prsty se zarývají do paže.
Ruce svázané za zády mi nemohou pomoci nabýt ztracenou rovnováhu. Vrávorám. Jen taktak, že jsem nespadla. Zachytil mě. Drží mě pevněji a pevněji, nepovoluje. Určitě tam budu mít modřinu.
Na mou hlavu se snáší smršť otázek. Některým nerozumím a připadají mi zmatené. A já na ně ještě zmateněji odpovídám.
Už od začátku vyšetřování před dvěma týdny mi bylo jasné, že mám pořádný problém. Paní Boulettová mne činí zodpovědnou za smrt jejího syna. Nikdy mě neměla ráda, ale že přijde s takovým nesmyslem? Že bude tak zlá …? Jako by nestačilo hoře, které z té smrti mám já sama. Najednou se z ničeho nic roznemohl a za čtyři dny zemřel. Nepustili mě k němu ani když stonal, natož abych se s ním mohla pak rozloučit. Naposledy jsem ho viděla když byl ještě zdráv. Často jsem si říkala, že takto mi alespoň zůstane před očima krásnější vzpomínka. Ale je to chabá útěcha doprovázená potokem hořkých slz.
Už při prvních projevech nemoci mě nařkla, že jsem mu snad podala nějaký jed. Ale její nenávist ke mně je tak velká, že ještě dříve než zemřel už o mně rozhlašovala, že jsem jejího syna očarovala. Všichni věděli o její zášti a asi by ji také proto nebrali vážně, jenže …
Jenže mám opravdu problém. Když ho ukládali do rakve, pod jeho slamníkem našli svazek mých havraních kadeří …!
A to je fakt, ze kterého se asi nevykroutím.
Nechápu sama sebe. Vůbec se nejsem schopna bránit. Ani se o to nijak nesnažím. Ty události mě zasáhly tak citelně, že mám pocit jako bych od té doby existovala v jiném světě. Veškeré předchozí vyšetřování, i ten dnešní výslech. Všechno to jde jaksi mimo mne. Uvědomuji si vůbec co mě asi čeká? Zřejmě ne. Nemyslím na to, ačkoli bych měla.
Jeden z přítomných mužů mě začal prohlížet. Hledají ďábelské znamení. Ptali se mě kde a jak se na mne můj osobní ďábel podepsal. Vysvětlování, že žádný není nepomohlo. A konečně, stejně je to jedno. Na těle mám znamínek hned několik.
Muž se prohrabuje tím zbytkem vlasů co mi na hlavě zůstal. Asi tady na nikoho nepůsobím dobře. Mračí se a dívají se na mne s odporem a pohrdáním. Za celou dobu co jsem ve vězení jsem se nemohla umýt a oškubané havraní cucky zřejmě na dojmu také nepřidávají.
Ve vlasech nic nenašli.
Najednou ke mně přiskočil žalářník a začal mi stahovat šaty. Překvapena si začínám uvědomovat, že jsem nereagovala na výzvu, abych se svlékla. Vzdychám a říkám si, že dnes obzvláště mám problém s vnímáním okolního světa. Ani se nesnažím se zakrýt. Nechápu to, vždy jsem střežila svou panenskost a nikdo mne doposud neviděl tak jak mě Pán stvořil. Ani Julien ne.
Na zádech našli znamínka hned dvě, ale asi je moc nezaujala, protože mě prohlížejí dál. Muž teď velmi pozorně zkoumá moje prsa. Zvedá je, prohmatává, důkladně prohlíží bradavky. Nikdy jsem si nemyslela, že k tomu poprvé dojde takto. Kolikrát se Julien pokoušel se mne podobným způsobem dotýkat! Ale vždy jsem mu to překazila. Teď je mi to líto. Mám na krajíčku pláč. Juliene! Proč mne jen nemůžeš slyšet?! Vzpomínka na Tebe je vždy tak krásná a současně bolí. To co jsme zameškali už nikdy nedoženeme. A je to mojí vinou!
Když si muž začal prohlížet můj klín a prohrabovat se chloupky, poprvé jsem zareagovala. Bezděčně jsem se začala rukama zakrývat a svezla jsem se do podřepu. Duchapřítomný žalářník stojící za mými zády však ihned přiskočil, uchopil mne pod pažemi a začal zvedat. Další dva mne chytili za kotníky a roztáhli mi nohy. V té chvíli se moje oči zalily slzami a dala jsem průchod hlasitému pláči. Na jiný odpor jsem se nezmohla.
Konečně byla prohlídka korunována úspěchem! Asi na píď pod rozkrokem, na vnitřní straně pravého stehna …
“Zde je! – Signum diaboloicum!” vykřikl muž a vítězoslavně se otočil k soudci.
Dovolili mi obléci se. Přes pláč jsem jen tak tak vnímala slova:
“My, soudce a přísedící, poté co jsme vzali v úvahu dosavadní průběh řízení vedeného proti tobě, zjistili jsme, že tvé protichůdné a nejasné výpovědi jsou spolu s důkazy proti tobě dostatečným oprávněním a důvodem k tomu, abys byla mučena a takto vyslýchána …”
Probudila jsem se zimou. Popocházím sem a tam, choulím se a třu si paže.
Z malinkatého okýnka mám špatný výhled, ale v povzdálí vidím skupinku stromů. Jen jejich koruny. Ještě včera byly hnědé, ale dneska jsou úplně bílé. Ale není to sníh. Jenom jinovatka. Letošní podzim byl dlouhý a nezvykle teplý. Už na svatého Martina bývá běžně sněhový poprašek a letos nic. Ještě na konci listopadu bylo docela příjemně. A teď, týden nato, najednou – z ničeho nic – mráz. Jakoby chtěl dohnat co zameškal. A jaký mráz!
Zdi jsou nejmíň dva sáhy silné a přesto se tu znatelně ochladilo. A z toho okýnka chlad jen vane. Mám husí kůži po celém těle.
Ale ne, to zvládnu. Naštěstí mám teplé šaty z hrubého sukna. Zakrývají celé nohy. Jenom střevíce kdybych měla! Od země silně zebe.
Zvládnu to. Tady se schoulím do toho koutku. – Táák … – Nohy sbalím pěkně pod sebe. – Pořádně se přikryju dlouhou sukní. – Skrčím se. – No vida! A není mi zima!
“Není mi zima,” opakuji šeptem a drkotám zuby, “ne-ní mi zima, ne-není mi zzima, …, není mi zima, ale mám strach!” Poslední slova jsem skoro vykřikla.
Vstala jsem. Jdu ke zdi naproti okýnku – tady je na zemi trocha slámy. Dám si ji pod sebe. – Fuj! Je celá mokrá a páchne plísní.
Vracím se zpátky a opět se choulím. “Řekněme si to narovinu. – Je mi zima a mám strach!” Mluvím sama se sebou.
To je hrůza, teprve teď se mi to rozleželo v hlavě. Byla jsem odsouzena k mučení. Byla jsem od-sou-ze-na k mučení … zní to divně: “Byla jsem odsouzena k mučení,” šeptám a pak se hlasitěji ptám sama sebe “dochází mi to vůbec?”
“Ne, ne. – Ne!”
Asi mě takhle jenom zkoušejí. Musí přece nějak zjistit pravdu.
Jednou jsem slyšela, že se to tak dělá. Zločinci se ukáže mučírna – a on dostane strach a řekne popravdě co a jak. Kdo má čisté svědomí, nemá se čeho bát.
Jo, jasně. Tak to bude. Oni to určitě poznají kdo lže a kdo mluví pravdu. Jsou to zkušení a vzdělaní právníci. Musí být přísní. Nemůžou se přece na mě usmívat dokud nezjistí, že jsem nevinná. To musí přece každý pochopit. Nikdo se na ně za to nemůže zlobit.
“Ano, je to tak. Kdo má svědomí čisté, nemá se čeho bát.” – Uvědomila jsem si, že zase mluvím nahlas sama k sobě. Sama sebe přesvědčuji, uklidňuji, ujišťuji, … Snad se z toho nezblázním.
Ale je mi zima! Doufám, že nezmrznu než budu moci odejít zase domů.
“Juliene! Slyšíš mě?! – Ty bys mne určitě krásně zahřál.”
Snad vzpomínka na tebe způsobí, že mi bude tepleji.
Ještě před chvílí mi v kobce byla pořádná zima.
Teď je mi horko. Žár plamenů v ohništi dopadá až sem. Cítím ho. Ale od ohně to není. Ten je přece jen příliš daleko a celá místnost je tak studená …
Potím se z úplně jiného důvodu. – Je mi horko z nesmírného strachu.
Příčky tlačí do zad, provazy se bolestivě zařezávají do zápěstí a do kotníků. Pozdě přemýšlím jak bych se mohla bránit obvinění.
Pořád jsem se utěšovala a teď jsem překvapena, že to snad myslí vážně! Nebo snad je ještě čas k cestě zpět? Zatím tu jenom ležím, přivázaná. Už to samo o sobě je nepohodlné – nepříjemné – vlastně i bolestivé.
Jsem tu teď chvíli sama. Položena na žebříku, dívám se do stropu. Poskytli mi tíživou chvíli k přemýšlení. Chmurné vize mi táhnou hlavou.
Nikdo mi nepomůže. Všichni, všichni se ode mne odvrátili! Teď už snad jen Bůh mě může zachránit. Bože, pomoz mi snášet utrpení! Anebo mne rovnou vezmi k sobě …
Juliene! Nenechávej mě přece tady!
Na nahém těle cítím vzdálený žár ohně. Studený pot, který mne zalévá doprovází střídavé pocity horka a chladu. Cítím napětí ve svalech, husí kůži po celém těle. Krk jen stěží dokáže udržet hlavu stále zvednutou v této nepřirozené šikmé poloze. Chvílemi ji hluboce zakláním, abych uvolnila napětí a přitom vidím svoje ruce, zápěstí ovázané provazem vedoucím … kamsi nahoru přes kladku a pak ke kolu s navijákem. Snažím se o tom nepřemýšlet. Chvílemi hlavu zvedám a pak vidím krůpěje potu na své hrudi a chladem ztvrdlé bradavky.
Co se to stalo, že jsem teď tady a v takovém stavu?!
Vrzly dveře a muži vcházejí dovnitř. Nevidím je, jen slyším kata jak dává pokyn pacholkovi.
Slyším jak pomalu vysouvá klín. Dřevo zapraskalo a provaz vrže jak se vine přes kladku.
Překvapením třeštím oči. Takovou bolest asi přemáhat nedokážu.
Tak takhle jsem si pomoc Boží nepředstavovala! – Ne nesmím se rouhat. Bolí to, ale vlastně to zvládám, vždyť mi nic není, ale bolí to – au hrozně to bolí. Ale ještě pořád jsem na tom dobře, vždyť jsem to vydržela! – Ale co to?! Slyším se jak křičím! Hlasitě naříkám, řvu! Ječím a slzy mi tečou. Zakláním hlavu dívám se strnule někam ke stropu. – Ale pořád to zvládám! Držím se! – No jo, ale co to je vydržet? Vždyť vlastně to, to je – já nevím … Co to vlastně znamená? Jak mám dokázat, že jsem to vydržela? Tím, že přestanu křičet? – Ne, to nemohu. Příliš to bolí.
Co to je vydržet? – Snášet bolest. Co to je snášet bolest – jenom cítit, cítit bolest, vnímat ji jak mě celou ovládá. A takto to bude než od bolesti umřu! – Pak to ale znamená, že jsem nevydržela.
Proboha! Co mám dělat jiného než cítit bolest?!
Bože neopouštěj mě! Panno neposkvrněná, přimluv se za mne, hříšnici. Bože, prosím odpusť mi. Jsem hříšnice, ale zachraň mě. Smiluj se nade mnou. Zhřešila jsem. Odpusť mi. Zhřešila. – “Odpusť mi. Hřešila jsem!”
Napětí povolilo. Jaká úleva! Všechno se se mnou točí. Slyším se jak jsem zasténala při nádechu.
Teď si uvědomuji – pořád jsem si v duchu opakovala prosbu o pomoc boží. A poslední slova jsem bezděčně vyslovila nahlas. Nechtěla jsem, v té bolesti mi to jen tak vyklouzlo. Všechno bolí, ale je to mnohem lepší. Přestali s natahováním. Proč? Přesvědčili se o mé nevině! Skončilo to. Bůh mi pomohl. Vydržela jsem!
Vidím před očima obličej soudce. Sklání se ke mně. Naslouchá jak hlasitě dýchám. Chrčí to ve mně.
Jako v mlze si uvědomuji jak před chvílí pokynul katovi, aby přestal točit. Bylo to potom co jsem vyřkla ta poslední slova.
Slyším jeho mrazivě klidnou otázku: “A čím jsi zhřešila? Chceš nám již vyjevit pravdu?”
Co to má znamenat? Ramena mě strašně bolí. Všechno mě bolí. Nemohu se soustředit. Neodpovídám.
Hlava padá kamsi dozadu do prostoru pode mnou. Hluboce ji zakláním a vidím, že moje ruce jsou úplně modré, studené. Vůbec je mi zima a současně nepříjemné horko. Třesu se – snad chladem, snad v bolestivé křeči. Teď, když napětí povolilo, vnímám jak se mi chvějí stehna. Neovladatelné stahy svalů v rozkroku.
Otázky slyším jen z povzdálí. Musím odpovědět. Nejde, nejde to. Nevím co. Je mi zle. Chci pryč. Chci dolů. Aspoň dolů. Nebo jen ruce uvolnit. Nemohu mluvit. Chci, musím! Ale nemohu …
Koutkem oka vidím jak soudce pokývl hlavou.
Slyším jak řinčí řetěz. Cítím studený kov na rozechvělém břiše. Pacholci kolem pasu ovinuli smyčku. Železo nepříjemně chladí a tíží. Teď uchopili řetěz každý za jeden konec a prudce zatáhli.
“Áááh,” vyrazila jsem ze sebe při křečovitém nádechu. Z očí mi vytryskly slzy. Vždyť mě tím přeštípnou!
Smyčka nepovoluje. A asi nepovolí. Slyším jak pacholci omotávají konce řetězu kolem žebříku.
Bože, to nevydržím!
Dřevo znovu zapraštělo a známý zvuk vrzajícího provazu předchází nové, ještě strašnější bolesti.
Najednou mi v levém lokti hlasitě křuplo. Křičím, stále křičím, ale v tu chvíli jsem zavřískla jako když kočku zatáhneš za ocas.
Soudce se mi dívá přímo do očí. Musím se soustředit a něco říct! Jinak to tu nevydržím. Ale co, co mám říct? Napovězte mi někdo a já řeknu “ano”! – Už ho skoro nevidím. Záplava slz brání očím ve výhledu.
Řetěz se mi stále zařezává do pasu. Horní a dolní polovina těla už snad k sobě ani nepatří.
Ale – proč se ti okolo vzdalují? Mluví stále slaběji, už se na nic neptají. A proč zhášejí louče? – Jednu za druhou …
Strop je stále červenější, černý …
Tady to znám! Jsem doma?
Tam je kupka slámy. – To je divné, je rozprostřená na zdi. Ale poznávám ji. Je špinavá, je to ona. Proč však leží na zdi? Jak se tam může udržet … – kupka slámy?! Přemýšlím o tom a vidím, že se celá zeď vlní a houpe. Zavřu oči. Všechno se houpe. Postupně si uvědomuji, že uvnitř, ve mně.
Znovu otevírám oči a … – jasně, není to zeď, je to podlaha.
Ležím na zemi, tak trochu na boku, trochu na břiše. Levou ruku divně zkroucenu pod sebou. Začínám si ji uvědomovat a zdálky se blíží povědomá bolest v lokti. Už to není jen vzdálené tupé trnutí, postupně se zvyšující tlak se teď mění na ostré řezavé chvění. Musím tu ruku dostat z pod sebe, ale nemám sílu se pohnout.
Nohy roztaženy, pokrčeny v kolenou. Nebýt toho, že mě všechno bolí, je to docela pohodlná poloha. Často jsem tak lehávala doma na truhle, levou tvář zabořenu do slamníku a jedním okem se koukala do prázdna. Teď ale nejsem doma, neležím na truhle a kámen mi bolestivě otlačil líci. Podlaha studí. Uvědomuji si, že tu ležím úplně nahá, jen na záda volně splývá nějaká látka, hozená přes pravé rameno. Nevidím co to je, ale na dotek to vypadá na moje šaty.
Mám pocit, že kosti v mém těle jsou zpřeházeny a nenecházejí se tam, kde mají být.
A ten loket! Musím se pohnout. Hlava dává povel – teď! Teď se zvedám, vidím to. Ale co to? Pořád ležím nehnutě na zemi. Já bych chtěla, ale tělo neposlouchá.
Zkusím to znovu – marná snaha. Nemohu se vzepřít. – Tedy postupně. – Pravou ruku píď po pídi pomalu přisunuji blíže. Teď nohu. Trochu se jimi odstrkávám. Bože to je bolest! Všechno se ve mně obrací. Každé zakašlání trhá páteř na kousky. Bráním se tomu, ale marně. Trocha zvratků vytéká na zem přímo vedle rtů. Je to odporné. Vidím tam i trochu krve.
Po nose mi stéká slza bolesti a zoufalství. Marně prolita skapává na kámen. Znovu sbírám síly a snažím se změnit polohu. Teď, ješ-tě kou-sek! Aáh. Díky! Podařilo se mi překulit se na záda.
Ruka je uvolněna, ale i tak strašně bolí. Loket se asi ošklivě zranil tam … Tam …, kde …?
Bojím se vzpomenout si co se se mnou dělo. Přes všechnu snahu potlačit každý zbytečný pohyb nabírám k pláči. Vůbec na to nechci myslet. Ne! Nechci, nechci si to připustit. Přesvědčuji sama sebe, že to byl sen. Nic takového nebylo! Ne! – Ale uvědomění si nedávného zážitku se bezohledně vrací. Rozlámené tělo a vnitřnosti křečovitě hledající své správné místo mě až příliš výmluvně přesvědčují o tom, že to byla skutečnost.
Jak dlouho tady vlastně ležím? Bolest je tak čerstvá, že to muselo být jen před několika okamžiky. Ale vzpomínky v hlavě se chovají jako kdyby to bylo dávno. Přesto si přesně vzpomínám – vzdalující se hlasy, temnící prostor … Asi jsem ztratila vědomí. Bože, díky za to. Ale snad jsem při tom neřekla něco za co by mě odsoudili. Nemůžu si vzpomenout. Snad ne. To je dobře. – Dobře? A co když mě pak budou vyslýchat znovu?! Ne! Maminko, pomoz mi! Prosím, přimluv se tam v nebi za mne! Maminko!
I tátu bych teď brala. Všechno bych mu odpustila. I ten chlast, i ty ženské. Měsíce a roky kdy se o nás nestaral, celou tu dobu kdy jsem, poté co nás maminka opustila, zůstala doma na práci sama. Všechno bych to smazala a odpustila, jen kdyby tady teď byl se mnou. Jen chvíli, malou chviličku! Jen co by mne něžně přikryl jako to kdysi dělával a říkal mi: “Ty můj malý nezbedníčku.” Hlavu mi při tom bral do dlaní a hladil mě …
Hlasitě pláču.
Dech se zrychluje. Prudké výdechy vyrážejí ven kapičky slin.
Jen dýchám a hlasitě sténám. Oči vytřeštěny, koukají se do prázdna přede mnou. Těsně vedle ucha slyším křik: “Vidíte! Vidíte! Dívá se na svého ďábla a ten ji posiluje!”
Silné ruce mne uchopily za ramena a lomcují mnou. Já už jen hledím do prázdna a toužebně očekávám smrt. Nedokážu odhadnout jak dlouho už tady jsem. Vím jen, že toto je čtvrtá návštěva. Již počtvrté jsem smutným hostem téhleté předsíně pekla, nebo snad přímo ráje?
A jaký je v tom rozdíl? – Už zase se rouhám! Při druhé návštěvě jsem se přesvědčila, že je ve mně skutečně něco zlého, něco ďábelského. Vidím na sobě neklamné příznaky. Jsem čarodějnice, dnes už to vím. Je mi zle ze mne samotné. Jen v hloubi duše hoří malinký plamínek, který mi říká, že všechno je jinak. Osvětluje moji dušičku, která kdysi byla čistá. Jen nevím, zda to je slovo Boha nebo samotného Satana, který tak prodlužuje má muka.
Šrouby skřípou a železa drtí lýtko a kost na kaši. Krev teče mírným leč plynulým proudem. Vzpomínám si. – Takhle to vypadalo kolem židličky, na které jsem seděla když mi stříhali vlasy.
Kat vzal tyč a začal do želez bušit. Zmítám se v těsném sevření jednoho pacholka, který zezadu objímá můj trup. Ruce mám dozadu přivázány k opěradlu židle. Zmítám se, protože už nemohu dál. Jinak to ale není to nejhorší co jsem zde zažila. Ale už je to dlouho.
Mezi nohama cítím mokro. To nic, to jen bolest způsobila, že jsem se zase pomočila. Ani poprvé a asi ani naposled.
Takhle to dál nejde. Musím něco udělat. Musím se přiznat. Dnes už stejně všichni věří tvrzení Boulettové, že jsem zabila jejího syna. Já jsem ztracena. Ale co bude dál? Co pak? Bude konec výslechů? Asi ne, budou chtít znát další zločiny a budu muset udávat další čarodějnice. Bože, jaká hanba!
Další utažení šroubů. – Ne! Ne to nelze. Kolo osudu se musí pootočit!
Odpusť, odpusť mi, že jsem tě zradila!
Proč se ti tak líbily mé vlasy?!
Proč jsi chtěl mít Havránka stále při sobě?!
Proč sis dal ten černý kousek ze mne tak blízko svému umírajícímu srdci?!
“Promiň, Juliene!”
“Ano! Ano! – Přiznávám se!”
Sevření nepovoluje, ale muži okolo mě zpozorněli a dívají se upřeně na mě. Celá se třesu, šílená bolest nohou mě drží v křečovitém záklonu a jen tak tak mi stačí síly na to, abych vydechla:
“Způsobila jsem smrt Juliena Bouletta.”
