Povídka “Gestapo”
V ponuré vyšetřovně varšavského ústředí Gestapa sedí na tvrdé dřevěné židli žena. Je jí osmadvacet let, má krásný obličej, delší blond vlasy a modré oči. Ruce má vzadu připoutány policejními pouty k židli, stejně tak kotníky svých dlouhých štíhlých nohou, obepnutých jemnými silonkami tělové barvy. Její bílé halence bez rukávů už chybí tři horní knoflíky a černou úzkou sukni má vyhrnutou do půli stehen.
Jmenuje se Wanda Kozlowská a má za sebou první část výslechu, při němž se z ní vyšetřovatelé pokoušeli dostat místo úkrytu jejího muže, aktivního partyzána. Byla vyslýchána asi hodinu dvěma muži, z nichž jeden seděl za stolem, pokládal otázky a druhý s ní různě na židli smýkal, škubal jí za vlasy a fackoval ji přes tvář, až jí hlava lítala ze strany na stranu. Když viděli, že z ní tímto způsobem nic nedostanou, odešli se slovy: „Jak chceš, děvko, teď něco zažiješ!“
Nebohá Wanda se třásla strachy z toho, co teď bude následovat, ale skutečnost byla daleko horší, než se domnívala. Asi po půl hodině se otevřely dveře a do místnosti vstoupil vysoký voják v uniformě a za ním dva muži v kalhotách a v košilích s vyhrnutými rukávy. Ubohá žena s hrůzou sledovala, jak si vyšetřovatel sedl za stůl a jeho dva pomocníci se postavili každý z jedné strany k její židli. „Paní Kozlowská, tak vy s námi nechcete spolupracovat? Odvažte ji!“ přikázal svým pochopům. Ti vystrašenou ženu rychle odvázali z židle a smýknutím ji postavili mezi sebe. „Svlékněte se dohana, paní Kozlowská.“ Poručil vyšetřovatel. „Bude se nám tak lépe povídat.“ Wanda nevěřila vlastním uším. „Prosím, prosím vás, to ne.“ Zašeptala. „Pokud se nesvléknete sama, udělejí to mí vojáci, ale nevím, co potom z těch vašich šatů zbyde.“ ušklíbl se vyšetřovatel. Wanda věděla, že odpor je marný a začala se tedy pomalu svlékat. Svlékla si halenku a sukni a pouze v jemné bílé krajkové podprsence, miniaturních kalhotkách a samonosných punčochách zůstala nerozhodně stát před svými mučiteli. „Řekl jsem dohana, samičko“ ušklíbnul se velitel. „Chci vidět tvé dudy a pipku.“ Žena si se slzami v očích sáhla rukama na záda, rozepla sio podprsenku a stáhla si košíčky z ňader. V tu ránu všichni vojáci uznale hvízdli. Wandiny prsy byly totiž neobyčejně velké, zakončené vztyčenými bradavkami, které trůnily ve velkých světlehnědých hebkých prsních dvorcích. „Ještě kalhotky, rychle, kurvo!“ zvolal velitel. Wanda, rudá studem, se sehnula a vystoupila z kalhotek, které ji spolu s podprsenkou odebral jeden z pochopů a smyslně k nim přičichnul. „Vyzuj si lodičky, ale ty silonky si nechej na nohou, čubko, vypadáš v nich více sexy!“ smál se vyšetřovatel. Když dívka vystoupila z lodiček, uchopil ji každý z vojáků pod paží a dotáhli ji těsně ke stolu, kde seděl velitel. Wanda si ihned jednou rukou zakryla svůj ochlupený klín a druhou si položila napříč přes bradavky. V okamžiku měla ale obě ruce za zády a pouta na jejich útlých zápěstích zacvakla. Wanda tak byla nucena svému mučiteli předvést své velké prsy v plné parádě. Stála před ním se sklopenou hlavou a studem by se nejraději propadla. „Tak, teď je ten správný čas na to povídání, ceckounku. Kde teda najdeme tvého muže, co?“ „Já…, já nevím, věřte mi, prosím, opravdu to nevím.“ s pláčem zašeptala ponižovaná žena. „Tvůj muž si asi užívá, co?“ zeptal se náhle vyšetřovatel. „Prosím?“ nechápala Wanda. „Myslím s těma tvýma mlékárnama. Ty si asi při mrdačce užijou, co?“ smál se velitel a pásl se na studu nahé ponižované ženy. Wanda raději zavřela oči. „Dobrá, pánové, připravte ji!“ poručil svým pomocníkům. „Jsou opravdu sehraní, asi něco podobného nedělají poprvé.“ Pomyslela si trpce Wanda, když jí jeden bleskově rozepl pouta na rukou a vzápětí jí je znovu zacvakl, ale tentokrát vepředu a druhý mezitím vytáhl ze stolu dlouhý provaz, jehož jeden konec uvázal dívce k poutům, vyskočil na stůl a druhý konec protáhl okem ve stropě asi metr za stolem. Další dva kratší provazy posloužily vyšetřovatelům k tomu, aby nyní roztažené nohy vyslýchané připoutali k nohám od stolu. Když jeden z vojáků napjal provaz, Wandin klín se přitiskl na hranu stolu, její tělo se napjalo jako struna a její velké nahé cecky se bezmocně pohupovaly nad stolem asi dvacet centimetrů od obličeje jejího mučitele. Wanda vykřikla úlekem a bolestí a pochopila, že teď už jde do tuhého. „Tak, děvko, budeš už konečně mluvit?“ zeptal se medovým hlasem velitel s obličejem těsně u jejího a rukama současně podebral nahé visící kozy nebohé ženy a začal si s něma bezostyšně pohrávat. „Prosím…prosím, to né, nedělejte mi to, oh, prosím nechte mě“ sténala vyslýchaná žena. Když si velitel dostatečně užil Wandiných prsů, řekl vojákům: „Je vaše.“
Trvalo to asi hodinu, během níž byla nebohá zajatkyně od všech tří vojáků zezadu surově znásilněna za strašného osahávání a ponižování. Byli k neudržení. Nedbali jejího zoufalého křiku, nářku a proseb a mačkali jí při tom surově její visící prsy, bili ji rukama přes její nahý vyšpulený zadek a hebká stehna, až nebohá žena vysílením omdlela.
Probral ji až kýbl ledové vody, mluvit ale začala až za další hodinu, během níž jí její mučitelé dlouhou pružnou rákoskou úplně rozšvihali její skvostný nahý zadek, stehna a dokonce i lýtka, a to tak surově, že z jejích hedvábných silonek zbyly na jejích dlouhých štíhlých nohou jenom ubohé cáry.
Aby ukončila to strašné nelidské týrání, řekla nebožačka svým katům všechno.
Konec.
Škoda že součástí trápení Wandy u výslechu není i to že by měla zavázané oči; určitě by to přidalo na jejì bezmoci a strachu. Prý takovéto zostřené metody použìvali i vyšetřovatelé StB.