Povídka “Eny”

„Blíží se nám půlnoc a s ní konec písniček na přání. Takže teď přijde poslední volající,“ moderátor v rádiu přerušil doznívající Black Eyed Peas „ a koho mám na telefonu?“ „Haló, ahojky, tady Eny, já bych chtěla zahrát písničku, na které jsme se domluvili…“ „A komu ji pošleš?“ „No samozřejmě sobě, tobě do rádia a všem, kteří se taky ještě učí na maturitu.“ vysílání na moment přerušila statická elektřina, ale pak se opět ozval moderátorův hlas „…tak ahoj a dobrou noc.“ éterem se rozezněly rockové tóny Numb od Linkin Parku.

Aodhnait Mottová, to bylo rodné jméno mladé dívky, která se s otráveným výrazem dívala před sebe, statečně ignorujíc knihu moderních dějin, kterou měla otevřenou před sebou na stole. Jméno měla po tetičce z Irska, ale nikdo jí neřekl jinak, než Eny.

Pomalu se přinutila sklonit zrak na hromady papírů bez ladu a skladu naházené přes sebe, všechny odshora až dolů popsané drobným písmem.

Svaťák se jí blížil ke konci a ona se pořád ještě neprobojovala ani do poloviny práce, která ji čekala a to už vůbec nemyslela na předsevzetí, že si nechá dva dny na zopakování a den pauzu na uležení látky.

„Bože můj, já to nezvládnu. Pokud se nepřinutím pořádně máknout, tak prolítnu.“ zašeptala do ticha pokoje přerušovaného jenom zvukem rádia, ztlumeným tak, aby nebudila rodiče ve vedlejším pokoji.

Stočila pohled ke stropu a teatrálním gestem sepjala ruce k prosbě: „Bože, jestli existuješ sešli mi někoho na pomoc.“ zaprosila napůl vážně napůl žertem. Přestože táta byl katolík, Eny nikdo k víře nenutil a tak byla vychovávána spíše ateisticky. Do kostela nikdy nechodila, ale přesto si v sobě chovala jiskřičku naděje, že tam nahoře někdo je, komu na ní záleží a dává na ní pozor.

Opět si povzdechla a rozhodla se, že to pro dnešek zabalí a půjde spát, zhasla lampičku a uložila se do postele.

Zdálo se jí, že uběhla jenom chvilička od okamžiku kdy zavřela oči, když měla pocit, že v pokoji někdo je. Polekaně se posadila a pátravě se zadívala do černočerné tmy.

Nejdříve nic neviděla, ale pak si pomalu začala všímat obrysy nábytku. Tady je skříň, tamhle stůl a židle, tady… najednou se stín u dveří pohnul a popostoupil doprostřed pokoje. Eny se nadechla, aby mohla volat o pomoc, ale ze staženého hrdla se jí nevydral ani hlásek.

„Klid, neboj se, nejsem tady, abych ti ublížil.“ rezonoval jí v hlavě návštěvníkův hlas uklidňujícím tónem. Bylo to, jakoby na ni někdo seslal kouzlo, protože všechen strach a panika se rázem rozplynuly jako pára nad hrncem. Eny věděla, že vetřelci může důvěřovat.

„Kdo jsi a jak ses sem dostal?“ chtěla se zeptat, ale než rty zformovaly slova do věty už jí opět v hlavě zazněl jeho hlas:„Jsem Gabriel, dalo by se říct, že jsi jedna z mých klientek.“ „Klientek?“ nechápala Eny „No ty bys to možná formulovala jako že jsem tvůj ochránce, průvodce…ne…“ muž hledal správný výraz a Eny mu pomohla: „Anděl?“ Muž se pobaveně zasmál: „No ano dalo by se mi říkat anděl. Vlastně proč ne, pokud ti to pomůže lépe pochopit kdo jsem, můžeš mi říkat anděl.“ podle zabarvení jeho hlasu Eny vycítila, že se s tou myšlenkou smířil a dokonce se mu zalíbila.

„A co tady chceš?“ ptala se dál Eny, aniž by jeho andělský statut zpochybňovala. „Ale coby, přišel jsem ti pomoct. Říkala jsi přeci, že potřebuješ trochu motivovat k učení.“ Eny nechápala o čem to mluví. „Bože, sešli mi někoho na pomoc…“ imitoval neznámý její hlas. „Aha…nooo já jsem to spíš myslela tak, jako že mi pomůže vytáhnout správnou otázku nebo tak.“ vysvětlovala v neblahé předtuše Eny. Neznámý se opět pobaveně zasmál: „očividně nemáš zkušenosti, jak to funguje. Slyšela jsi o smlouvě vlastní krví, když dostaneš pomoc od ďábla „zdarma“?“ Eny váhavě přikývla a když si uvědomila, že její gesto asi ve tmě nezahlédl, tak pro jistotu opatrně a nesměle přidala tiché ano. „Tak my tam nahoře pracujeme jinak. Pomůžeme, poradíme, ale práci si musíš odmakat sama. Na druhou stranu se ale nemusíš píchat do prstu.“

Eny váhala a nemohla se zbavit dojmu, že ty nadpozemské síly jsou většinou popisovány úplně jinak, tak…vznešeněji, honosněji.

„Vstávej!“ neznámý přistoupil blíž a za ruku ji jediným pohybem postavil na nohy, jakoby nevážila víc než peříčko. Eny se podívala na postel a podruhé za noc v ní překvapením a zděšením hrklo. Uviděla sebe samu, jak na posteli spokojeně leží. S otázkou v očích se podívala temné figuře do obličeje.

„Tohle je jenom sen, ty ve skutečnosti spíš a tohle se ti jenom zdá.“ odpověděl muž.

Ať se Eny snažila sebevíc, nemohla popsat jeho tvář…jakoby se pokaždé, když se zaměřila na některou konkrétní část jako třeba nos, lícní kosti nebo oči, dotyčná část rozmazala nebo zmizela v náhle se objevivším stínu.

„Pojď se mnou.“ muž vykročil směrem k oknu a Eny ho poslušně následovala, přestože svému „tělu“ nedala jediný rozkaz. Vykročilo prostě samo od sebe.

Muž prošel zdí a než Eny stihla opět zachvátit panika z pohledu do hloubky několika desítek metrů (bydleli v pražském bytě v sedmém patře paneláku), tak se jejich pohyb zrychlil a všechno kolem se rozmazalo v ohromné rychlosti. Eny jenom stihla zaregistrovat, že proletěli kolem Malešické spalovny, pak kolem vysílače na Jiřího z Poděbrad a centrem Prahy, ponad Václavák a kolem hradu. Najednou se směr jejich letu změnil a oni zamířili dolů do hradčanských ulic. Zastavili před z dveřmi ze starého mahagonového dřeva vedoucími kamsi do sklepa, jejichž původní barva se vlivem nekonečných dešťů, plískanic a zubem času nedala přesně určit…byly hnědo-černo-nějaké. Nad dveřmi poblikával neonový nápis „PARADI_E!“ Esko zřejmě zhaslo a nikdo se ještě neobtěžoval něco s tím udělat. Eny nechápavě pohlédla na svého průvodce, ale ten ji nevěnoval pozornost, přistoupil ke dveřím a zaklepal těžkým klepadlem.

Úzká špehýrka poodhalila zachmuřený pohled hlídače, který ale okamžitě roztál, když uviděl, kdo se dobývá dovnitř. „Gabrieli vítej. Další z tvých oveček má problémy s disciplínou?“ patolízalský a škodolibý úsměv odhalil hlídačovy zahnívající zuby. Dvířka špehýrky opět zajela na svoje místo a nemilosrdně ukrojila paprsek světla, který na temnou ulici dopadal z domu. V zápětí v zámku zachrastily klíče a dveře se otevřely. Postava hlídače vůbec nepopřela představu, kterou si o něm Eny stihla vytvořit z pohledu na jeho chrup a neoholenou tvář. Stupidní výraz Quasimoda teď nahrazoval ještě strašidelnější chlípný výraz zvrhlíka. Gabriel na hlídačovu poznámku nereagoval a rázně vkročil do domu, bezbrannou Eny neochotně tahající za sebou. V Eny se opět probouzela panika, ale svému „tělu“ nevládla, mohla jenom nečinně přihlížet a jako němý svědek pozorovat co se bude dít.

Rázným krokem přešli přes krátkou halu a pak opět sestupovali do nižších pater domu po úzkém točitém schodišti. Eny automaticky skláněla hlavu, jakoby si pořád neuvědomovala, že v téhle hře má pouze roli (ne)zúčastněného pozorovatele.

Když sestoupili odhadem tak sedm až deset metrů pod úroveň ulice, tak Gabriel opustil schodiště a s Eny v těsném závěsu zamířil úzkou tmavou chodbou kamsi do neznáma.

Eny si všimla, že chodbička je z obou stran lemována dřevěnými dveřmi s kovovými špehýrkami v úrovni očí. Gabriel je ale všechny ignoroval.

Když už se Eny chtěl opět ozvat a dožadovat se vysvětlení kam ji to dovedl a co s ní zamýšlí najednou Gabriel před jedněmi z těch dveří, které se ale v ničem nelišily od těch ostatních (nebo alespoň Eny se zdály naprosto totožné jako kterékoliv z těch předešlých), nahlédnul špehýrkou dovnitř a ustoupil stranou, aby udělal Eny místo. Když se neměla k tomu, aby jeho vzoru napodobila a podívala se dovnitř, tak ji mlčky gestem vybídl a přitáhnul si ji blíž – přímo před dveře.

Eny se chtěla zdráhat, aby mu jasně dala najevo, že jen ona sama je svým pánem, ale nakonec zvědavost zvítězila a její zrak se stočil k scéně uvnitř kobky.

Kobka…jinak se malinká místnost osvětlená pouze blikajícím světlem zapálené pochodně…pochodně??? podivila se Eny… snad ani nedala nazvat byla cele vyplněna ohromným dřevěným X, na kterém byla za zápěstí a kotníky uvázaná nahá dívka.

Vedle dívky stál postarší muž s koženým řemenem v ruce a pravidelnými ranami vyplácel naříkající dívku.

Eny byla scénou natolik fascinována, že od ní vůbec nemohla odtrhnout svůj pohled.

Mužovo pomalé napřáhnutí…ruka s řemenem na malý okamžik spočine v nejvyšším bodě, jakoby muž zaměřoval ránu… a vzápětí se s hlasitým plesknutím snese na obnažený zadek dívky. Dívky se prohne v kříži, zalapá po dechu, nebo naopak tiše zasykne, zadeček se ji zvlní, jak absorbuje sílu úderu… potom se dívka uvolní a vystrčí prdelku vstříc další ráně právě včas, protože muž nezahálel a jeho ruka se zvedá a klesá se strojovou pravidelností.

Eny si uvědomila, že zatajuje dech. Celá scéna je pro ni natolik sugestivní, že zapomněla dýchat. V žaludku jí tancují nezbední motýlci a zadek automaticky zatíná a uvolňuje s každou dopadnuvší ranou, jakoby na kříži byly upoutaná ona sama.

„Dneska jsme tady jenom jako návštěvníci, ale jestli zítra večer nebudeš mít hotové všechny otázky z dějepisu, tak se sem zítřejší noc vypravíme znovu.“ Promluvil Gabriel „a na jejím místě budeš ty. A věř mi, že narozdíl od dneška, zítra tady ucítíš každou jednu z těch ran.

Eny ztěžka polkla. O Gabrielových slovech neměla nejmenší pochyby.

Zavřela oči, aby si snad nevšimnul šibalské jiskřičky, která jí v nich najednou zasvítila a sklopila zrak.

Když opět zvedla hlavu a pohlédla před sebe, stála už s Gabrielem zpátky ve svém pokoji.

„Lehni si a dobře se vyspi. Musíš být odpočatá, na ten zítřejší den to budeš skutečně potřebovat.“ Eny se podle Gabrielova posunku otočila čelem vzad a předklonila se, aby odhodila stranou pokrývku a mohla si lehnout do postele.

V tom okamžiku ucítila, jak ji něco plesklo po zadku a ucítila pronikavou štípavou bolest, která ji zastihla zcela nepřipravenou a vehnala jí do očí slzy. Rychle zamrkala a otočila se, ale to už byla v pokoji sama. Přesto jakoby z velké dálky uslyšela Gabrielův hlas zkreslený ozvěnou, napůl přísný a napůl pobavený: „Nepřej si mě, jestli se budu muset vrátit!!!“

Eny se uložila do postele a vychutnávala si stále ještě štípající ránu na zadečku. Potom usnula.

„Eny, vstávej drahoušku. Snídani máš na stole, tak ať ti nevystydne. Já už musím do práce.“ přes zavřené dveře slyšela Eny svojí mamku, jak se obouvá v předsíni. „Papa!“ uslyšela ještě mamku, než bouchnutí vchodových dveří oznámilo její odchod s konečnou platností. Eny byla doma sama. Táta určitě odešel už před půl hodinou a nikdo další doma nebyl.

Eny se unaveně protáhla a posadila se na posteli. Svraštila čelo, protože se jí nějak nepohodlně sedělo, jakoby v posteli měla přímo pod zadkem položený nějaký tvrdý předmět. Ztěžka a neochotně se vyškrábala z postele. Teprve když se postavila, tak si uvědomila, že má nějaký ztuhlý zadek a tak místo toho, aby kontrolovala postel, tak si nadzvedla lem noční košilky a zkontrolovala své pozadí. Prostředkem zadku se jí táhnul tmavější pruh, který už získával fialovou barvu. Eny si vzpomněla na sen…sen o Gabrielovi, letu Prahou, temném klubu a dívce na kříži… po páteři ji proběhl mráz a úzkostí se ji stáhnul žaludek…dneska bude muset být pilná…