Povídka “Vojenský sklad”

“Sváťo!” Do příšeří výstrojního skladu se ostře zařízl můj hlas. Vojín ztuhl s kalhotami na půl žerdi. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby nestál mezi regály plukovního skladu výstroje a neměl pod těmi kalhotami už jedny oblečené. To mně přinutilo přehodnotit můj názor na skladníka. Upřímně řečeno, nezdál se mi již tak spolehlivý jako dosud. Prohlídka jeho skříňky a nočního stolku na rotě potvrdila mé podezření. Našel jsem dost věcí, které stoprocentně nenafasoval při nástupu na vojnu. Pro mně to znamenalo udělat kompletní inventuru skladu, zjistit, co schází, a pak rozhodnout, jestli vojáka potrestat velitelsky, nebo to dát prokurátorovi. Zatím jsem ho postrašil a nechal v nejistotě. Po inventuře se uvidí.

Další den šel Sváťa do služby a já se probíral hromadami materiálu ve skladu. Červnové sluníčko se hořce opíralo do oken a já si právě udělal malou siestu, když mně pojednou telefon vyrušil ze zadumání. Hlas ve sluchátku rutinně hulákal: “Dozorčí u vchodu! Máte na bráně návštěvu. Nějaká slečna. Cestou ke vchodu jsem přemýšlel, která z kamarádek mně může zrovna dnes hledat. Svobodník ukázal na půvabnou mladou dívku. Tázavě jsem na ni pohlédl. “Dobrý den, já jsem Sváťova… přítelkyně. Mohla bych s vámi mluvit? O Sváťovi,” řekla na vysvětlenou. “Pojďte za mnou,” pobídl jsem ji do kasáren. Ve skladu jsem ze skříně vytáhl zbytek meruňkovice a nalil dvě skleničky. “U mě ve skladu se hovor začíná tímhle,” řekl jsem nekompromisně, když se pokusila odmítnout. Slunce zezadu prosvítalo bohatou hřívou jejích zlatých vlasů a rozlévalo se kolem její hlavy jako svatozář. S tou dětskou tváří vypadala opravdu jako světice. Pravda, pominul-li člověk její těsnou minisukni a obrysy prsů s velkými bradavkami, zřetelně se rýsujícími pod tenkým tričkem bez rukávů.

Opatrně si ucucla ze skleničky. Na plných rtech se ji zaperlila kapička. Pomalu ji setřela špičkou jazyka, která růžově prokmitla mezi dvěma řadami zoubků bez jediné vady. Sklopila oči. Pak pomalu víčka s dlouhými řasami zase zvedla a upřela na mně své tmavohnědé oči. “Chtěla bych vás požádat… poprosit, abyste Sváťu neoznamoval veliteli. Kdybyste dovolil… S těmito slovy vytáhla z kabely přehozené přes rameno láhev skotské. “Sváťa vás za mnou poslal?” zeptal jsem se neurčitě. “Ne,” zavrtěla hlavou, “jenom říkal, v jakém je průšvihu. Přišla jsem sama. A samozřejmě uhradím veškerou škodu.” Na stole se objevila obálka. Nevypadala jako prázdná. “Vy máte tolik peněz? A tolik vám na něm záleží?” Zajímal jsem se. “Mám dost, abych Sváťovi pomohla.” Tvářila se sebevědomě. “Můžu se zeptat, kde pracujete?” “V Kovoně.” Zatvářila se shovívavě, jako by chtěla dát najevo, že mi promíjí moji zvědavost. “Jako sekretářka?” zkusil jsem hádat. “U prkna. Kreslím.” Byla neskutečně trpělivá. Jak dlouho jí to asi vydrží? “To máte u prkna tak velký plat?” divil jsem se. “Mám ještě nějaké vedlejší příjmy,” řekla už trochu příkřeji a zahleděla se mi přímo do očí. V tom okamžiku mi zapálilo! Ten pohled jsem přece párkrát zahlédl v nočním baru. No jistě! To tělo, ten pohled, že mě to hned nenapadlo! “Sváťa to ví?” Neodpustil jsem si další dotaz. “Jistě. A nevadí mu to.” Odpověděla hned na další otázku dříve, než jsem ji vyslovil. Sváťa je pěknej pacholek. Holka mu chodí s chlapama za peníze, určitě si ty prachy nenechává jen pro sebe a on si ještě musí přilepšovat zlodějnami ve skladu. “To on vás navedl, abyste dělala…” zarazil jsem se. “Kurvu?” Přerušila mé váhání s výběrem správného výrazu. Rozpačitě jsem pokrčil rameny. “Společnice je hezčí slovo.” “Na tom přece nezáleží, kdo mně k tomu přivedl, nebo jak se tomu říká.” “Máte Sváťu asi dost ráda.” “Udělala bych pro něj všechno. Nedívá se na mně totiž přes prsty jako spousta jiných!” Vyhrkla trochu teatrálně. Její slova mně zaujala. “Všechno? Opravdu VŠECHNO?” Vycítil jsem příležitost a rychle se jí chopil. “Pojďme tedy konečně k věci. Ono je to se Sváťou dost špatně. Ještě neznám přesné výsledky inventury, ale když toho bude víc, může z toho být i prokurátor.” Pozorně jsem jí hleděl do půvabné tváře. Spodní ret se jí lehce zachvěl. Kul jsem železo, dokud bylo žhavé. Ukázal jsem na láhev a obálku na stole a lhostejně řekl: “Tohle si zase vezmete. Ta mě naprosto nezajímá. “Pohledem jsem přejel celou její postavu od nalakovaných nehtů na nohou, přes stehna, boky a ňadra až po tvář a zadíval se jí přímo do očí. Pochopila.

“Hned mě to mohlo napadnout!” Smutně se pousmála. “Tvoje názory mě nezajímají, děvenko,” změnil jsem tón a pokračoval jsem: “Ty jsi přišla o něco prosit mě, takže podmínky teď určuji já. A jestli se ti to nelíbí, můžeš klidně jít.” “Budete to chtít hned teď, tady?” zeptala se suše. Jistě, a chci od tebe všechno, co většinou ženské běžně nedělají. A teď mi řekni, jak se jmenuješ,” stroze jsem jí odpověděl. “Sylva.” “Pane!” důrazně jsem ji doplnil. Na vteřinu ztuhla a pak zopakovala: “Sylva, pane.” “Tak je to správné,” pochválil jsem ji a hodil jí klíč od dveří. “Běž zamknout.” “Ano, pane.” Když se vrátila od dveří, zůstala stát uprostřed kanceláře.

“Začni třeba striptýzem,” řekl jsem, pustil z rádia hudbu a pohodlně se usadil v židli. Začala se zkušeně vlnit v bocích a pomalu zvedala spodní okraj trička výš a výš. Plná, opálená ňadra svůdně kontrastovala se sněhobílou bavlnou trička a vábivě se pohupovala do rytmu. “Bradavky. Dráždi si bradavky.” “Poslušně si začala hladit prsa a mezi prsty mnula kávově hnědé bradavky. Brzy ji vyzývavě trčely vzhůru jako dva malé penisy. Pokračovala minisukní, těsně obepínající štíhlé boky a svůdnou prdelku. Když se elastického hadříku, zády ke mně, zbavila, objevil se před mýma očima nejhezčí zadeček, jaký jsem kdy spatřil. Dokonale oblý, pevný, ne však přehnaně svalnatý, ani velký, ani malý, dokonale symetrický, měkce přecházející půvabným záhybem v štíhlá, ne však hubená stehna. Mezi půlkami se ztrácel úzký proužek bílé krajky. Stejně jako celé tělo zářil i zadeček zlatavě hnědou barvou, jaké se nejlépe docílí někde na Mallorce, nebo v kvalitním soláriu. Pohladila si pak několikrát dlaněmi boky a pak vyprostila to bílé téměř nic z úžlabiny mezi hýžděmi. Krajky se snesly ke kotníkům a bosé nožky v kožených sandálkách elegantně vystoupily z bílých pout. Když se pak ke mně otočila čelem, vydechl jsem překvapením. Pod plochým břichem tmavě svítilo bohaté ochlupení. Cítil jsem, jak se mi penis začíná plnit krví. Pohybem hlavy jsem ji přivolal blíže a uchopil v rozkroku. Pročechrával jsem husté kudrliny a pomalu zajížděl rukou stále níž. Oddělil jsem od sebe dosud sevřené stydké pysky, abych prozkoumal ústí Sylviny svatyně. Zdálo se, že začíná trochu vlhnout. Otočil jsem ji zadečkem k sobě, s nohama mírně rozkročenýma, a projížděl dlaní od kundičky až k zadní dírce. Potom jsem si naslinil palec a rychlým pohybem ho vsunul do konečníku, zatímco zbývající prsty jsem zabořil, co to šlo, do již pěkně zvlhlé kundičky. Sylva slabě vzdechla. Lehce jsem v ní prsty pohyboval a zároveň zvedal ruku stále výš. Zprvu uhýbala, ale když za pár okamžiků stála už na špičkách a já pořád nepřestával, rezignovala a plnou vahou se nabodla na mou ruku. S potěšením jsem se zeptal: “Líbí se ti to?” “Ne!” vyklouzlo jí z úst, ale vzápětí si uvědomila chybu a opravila se: “Vlastně ano, moc se mi to líbí, pane.” “Pozdě.” Konstatoval jsem s úsměvem. Jsi neposlušná malá děvka a potřebuješ naučit slušným způsobům. “Je to tak?” “Ano, pane.” “Odpovídej celou větou!” “Jsem neposlušná hloupá děvka a potřebuji naučit slušným způsobům, pane.” Řekla to chvějícím se hlasem. Nenechal jsem ji vydechnout: “Určitě se chceš polepšit, a proto bys ráda poprosila o přísné potrestání, aby sis lépe zapamatovala, jak se máš chovat. Je to tak?” Mlčela se sklopenou hlavou. Netrpělivě jsem zvýšil hlas: “Špatně slyším. Co jsi říkala?” Konečně ze sebe dostala požadovanou větu. Spokojeně jsem přikývl: “Dobře, holčičko, když jinak nedáš. Půjdeme na to ale vedle do skladu.” S prsty stále v jejím zadku a kundě jsem ji dostrkal do skladové místnosti. Až tam jsem ji pustil, abych mohl připravit vše potřebné.

“Tohle znáš?” Zeptal jsem se a po jejím pokrčení rameny jsem vysvětlil: “To je služební opasek pro praporčíky a důstojníky neboli dohoda. Dohoda pro mladé, krásné, ale neposlušné slečny.” Utáhl jsem jí opasek pevně kolem pasu. Zdála se teď ještě štíhlejší. Oba prsní pruhy jsem vedl přes ramena a mezi prsy tak aby ty skvostné, pevné polokoule směrovaly bradavkami co nejvíce do stran. Vypadala tak docela směšně. Ustrojovacími řemínky jsem ji pak připoutal v pase k opěrné noze regálu tak, aby stála zády do uličky. Řemínky jsem ji pak upevnil nahoře ruce a dole nohy tak, že její štíhlé údy teď vytvářely velké, bronzovězlaté X. Z hromady záklaďackých opasků jsem vybral nepříliš dlouhý, starý a ohmataný. Předvedl jsem ho Sylvě a vysvětlil: “Nový je příliš nepoddajný a vůbec nepřilehne. Navíc má ostré hrany a mohl by tě zkrvavit. To ale nechci, tenhle starý ti hezky přilne ke kůži a báječně ji prokrví. Budeš se divit, jak dokáže zadek při takovém výprasku zrudnout. A nejen zadek.” Přitom jsem párkrát opaskem práskl do vzduchu. Potěšilo mně, že jí naskočila husí kůže. “Můžeš při tom plakat, naříkat, prosit o slitování, a nebude ti to nic platné. Pokud mně tvůj řev bude obtěžovat, můžeš si vysloužit roubík. Nebo ho chceš hned?” “Já… já nevím,” řekla tiše. “Pane!” Připomněl jsem jí a zároveň ji poprvé švihl opaskem přes hýždě. Prohnula se reflexivně v kříži, jako by se chtěla ráně vyhnout. Bylo to však zbytečné. Byla upoutána tak pevně, že se nemohla téměř hnout. Opasek začal dopadat pravidelně a na obou půlkách začaly vystupovat rudé pruhy. Když se mi zdálo, že zadek má již dostatečně zpracovaný, začal jsem ji bít přes stehna. Postupně od hýždí až po kolena, nejdřív jednu, pak druhou nohu. Když byla rudá od kolen až po pás, začalo předposlední dějství. Opaskem přeloženým na polovinu jsem jí začal šlehat vnitřní strany stehen. Střídavě vpravo a vlevo dopadaly údery, pečlivě se zatím vyhýbající její chlupaté štěrbince. Lehce vykřikovala při každé ráně. Až po chvilce jsem začal jemně zpracovávat její kundičku. Lehké údery do citlivých míst ji rozdražďovaly. Začala přerývaně dýchat a třásla se narůstajícím vzrušením. Přerušil jsem výprask.

Uvolnil jsem jí pas i ruce, ale kolem krku jí naopak připnul ustrojovací řemínek. Pak se musela předklonit a já připevnil její obojek v místech, kde byl předtím upevněný pas. Stála teď značně nepohodlně, s nohama stále široce roztaženýma. Vystrčený zadek ji převažoval dozadu, a tak se musela pevně držet regálu rukama, aby se v obojku neuškrtila.Konečně nastávala závěrečná fáze výprasku. Soukromě ji označuji jako “neverending story” – nekončící příběh. Děsně miluji pohádky. Podstata spočívá v tom, že se žena citlivým šviháním přes pohlaví přivede až na pokraj extáze. Těsně před vyvrcholením se ale její vzrušení ztlumí několika pořádně ostrými ranami přes zadek, nebo záda. A pak se opět jemným šleháním dráždí poštěváček a stydké pysky a pak zase rány přes zadek a tak pořád dokola, dokud to člověka baví. Chce to ale cit pro ten pravý okamžik, kdy s drážděním přestat, a je to taky otázka výběru správné partnerky. Silná masochistka se vám může udělat třeba už při svazování a některé ženy nepřivedete před bránu rozkoše ani řemenem, ani jazykem. Ideální je zpravidla normální nevyhraněná ženská. V té často dříme trocha dominance i trocha submisivity, takže je pro “nekončící příběh” nejvhodnější. To byl naštěstí i Sylvin případ. Reagovala skvěle. Opasek byl za chvíli vlhký od její vzrušené pičky. A pak náhle konec a místo orgasmu pálící šlehy přes zadek. Poprvé to vydržela ještě statečně, ale po druhém přerušení začala brečet a prosit, abych ji dodělal. Začal jsem se třetí masáží jejího rozkroku. Kňučela jako štěně, třásla se po celém těle a slibovala, že mi udělá cokoliv jen ať jí: “Proboha nepřestávám tu píču švihat”. “Uvidíme, co se dá dělat.” Dal jsem jí neurčitou naději a vzápětí přerušil potřetí. Téměř se zhroutila. Tentokrát opasek dopadal na její zadek déle a taky silněji než předtím. Měl jsem s ní totiž jiné plány. Rukou jsem ji sáhl mezi naběhlé pysky a začal mokrost jejího klína roztírat mezi tmavě rudými půlkami té kouzelné prdelky. Pak jsem ještě špičkou jazyka prozkoumal počátek růžového otvoru, abych vzápětí vyprostil svůj dávno už zkamenělý úd z kalhot. Táhlým pohybem jsem stáhl kůžičku a špičku žaludu nasadil k ústí dírky jež mně tak lákala. Pomalým tlakem se mi podařilo překonat vchod do Sylviných útrob a žalud zmizel v zadečku. Na okamžik jsem do ní zarazil čuráka až po kořen tak prudce, že překvapením vyjekla. Krátkými pohyby jsem ji začal mrdat. Její výpraskem rozpálený zadek mně překrásně hřál na podbřišku a stehnech a já měl pocit, jako by to teplo, zrozené z rozkoše a bolesti mladého dívčího těla, přecházelo do mých svalů, do energie, slévající se v rozkroku do mohutné řeky, naplňující můj úd stále silnějším vzrušením. Penis i varlata jako by byly až k prasknutí naplněný zběsilým chtíčem, živočišnou chlípností, hledající místečko kudy by vytryskly ven ze svého stísňujícího zajetí. Byl jsem stále vzrušenější. Projížděl jsem nyní dlouhými tahy konečník a zároveň jsem opaskem Sylvu šlehal přes záda. Pod každým úderem se prohýbala a svíjela, jak jí to jenom pouta dovolila. Přitom se měnil sklon pánve a konečníku, takže můj čurák se třel o její sliznici hned z jedné, hned z druhé strany. To mi přinášelo nevšední prožitek a já cítil, že už brzy budu stříkat. Když to na mně přišlo, zaryl jsem Sylvě prsty do boků a tlačil do ní svůj stříkající kolík tak hluboko, jak jen to šlo. Trvalo dlouho, než vydatné výstřiky do jejích útrob dostatečně uvolnily přetlak v mém rozkroku. Až ve chvíli, když můj penis již začal ochabovat, vytáhl jsem ho z ní a uvolnil jí všechna pouta. Svezla se na podlahu a prudce oddychovala. Slzy se jí na tvářích mísily s kapičkami potu a s prachem.

“Teď popros, abys mně mohla vykouřit.” Nařídil jsem jí to. “Můžeš začít,” svolil jsem, když splnila příkaz. Nastavil jsem jí před obličej zpola ochablý úd. “Napřed ho ale pořádně očisti, ať nesmrdí od tvé špinavé prdele!” Když začala úd otírat do svých vlasů, dal jsem ji facku, až upadla na podlahu: “Jazykem, ty děvko! A jestli budeš dlouho přemýšlet, můžu ti zase začít mrskat opaskem na střídačku tvoji kundu a prdel!” “Udělám už cokoliv jenom mně nebijte, pane.” Prosila se zřejmým zoufalstvím v očích. “Tak pojď sem a snaž se!” Lehl jsem si na manipulační stůl a přitáhl si stehna k bokům. “Teď mi napřed vylížeš prdel a pak vykouříš čuráka, jasný?” Tiše přisvědčila a začala mně lízat mezi roztaženými půlkami. Vlhce teplý jazyk mně pěkně pronikal do díry. Zasunovala ho tak hluboko, co jen to šlo. Plnila teď přesně všechny příkazy. Lechtala mně v zadku, vnikala dovnitř a opět se stahovala zpět. Když jsem se tím dostatečně vzrušil, navedl jsem její ústa na šourek. Lízala zvrásněnou kůži,líbala ji, opatrně vsávala varlata do úst a zase je vypouštěla ven. Pak konečně začala kouřit můj opět ztvrdlý penis. To jí šlo skvěle, to se musí nechat. Nejprve olizování, lehké kousání, drobné údery špičkou jazyka i vnikání do otvůrku na vrcholku, to všechno mně přivádělo neomylně k extázi. Vzápětí jsem stál opřený o stůl a Sylva si zasouvala můj ocas stále hlouběji do úst. Tělem mi proběhlo několik prudkých záchvěvů a já opět stříkal. První dávky přijala hluboko do krku. Pak si mně však rychle vysunula z úst a ždímala si bílé šplíchance na vypláznutý jazyk. Vždy když měla semene plný jazyk bleskurychle jej skryla, aby to lepkavé s chutí spolkla. Po chvíli už semeno, líně stékající po žaludu, pečlivě olizovala. Erekce pomalu ustupovala, ona se však snažila vymačkat z mého ohonu poslední kapky. Při pohledu na její pootevřená, lačná ústa jsem nedokázal odolat pokušení. Dvěma prsty jsem si několikrát prudce zmáčkl břišní stěnu těsně nad sponou stydkou. Tlakem se mi podařilo uvolnit močový měchýř a začal jsem močit. Chcal jsem jí na obličej, prsa, do úžlabiny mezi stehny a přinutil jsem ji i doširoka otevřít ústa a notnou dávku horké moči spolknout. “Můžeš si tím vykloktat, aby ti nějaká spermie nezůstala mezi zuby.” Smál jsem se škodolibě nešťastnému výrazu jejího obličeje. To už bylo ale poslední, čím jsem ji dneska, potěšil. Bylo mi příjemně na těle i na duchu a tak jsem jí dovolil, aby se oblékla a upravila.

“Tak jak se ti to líbilo?” S úsměvem jsem se zeptal, když se dokonale upravená vrátila z toalety. “Bylo to hezké, pane.” Odvětila tiše. “Teď už nemusíš, tohle je mimo hru,” řekl jsem jí. “V tom případě jseš hnusnej prasák,” odsekla, ale po chvíli smířlivěji dodala: “I když některé momenty byly docela zajímavé. Zase bez některých bych se docela klidně obešla.” Její slova mně překvapila. Nedalo mi, abych se nezeptal: “Co bylo pro tebe zajímavé?” Usmála se a šibalské ohníčky jí blýskaly z očí a já v tu chvíli věděl, že Sváťu zcela jistě brzy přeloží k hodně vzdálenému útvaru. Dopadlo to přesně, jak jsem čekal. Mám teď novou, skvělou přítelkyni a Sylva má nového přítele. I když je to hnusnej prasák.