Povídka “Čarodějnice”

Na kraji městečka bydlela čerstvá vdova po kupci Giovanna se svou dcerou Anabel a služkou Fabianou. Přestože tu bydlela skoro osmnáct let, místní dodnes kupci nezapomněli, že si přivedl nevěstu odjinud. Důvodem nenávisti bylo hlavně to, že kupec byl bohatý a každá rodina by ráda viděla některou svou dceru v jeho domě.

A teď byl mrtvý! Na poslední cestě se zbožím se mu splašil kůň, kopl ho do břicha a než ho našli, byl po něm. Byla to v té době celkem přirozená smrt, ale městečkem se rychle začaly šířit řeči, že za to mohou Giovanna a její dcera, že koně očarovaly, aby se kupce zbavily a mohly si užívat jeho peněz.

*****

Spíš než rána, se kterou se okolo půlnoci rozletěly dveře opatřené závorou, to byl spíš šílený výkřik paní Giovanny, co probudilo Fabianu, její služku. V místnosti bylo téměř tma, jen mírně narušená dohasínajícím ohněm v krbu.

Čerstvá vdova po kupci, Giovanna, nevěřícně zírala na pět postav v kápích, které s loučemi vstoupily do místnosti a snažila se ještě více zachumlat pod přikrývku.

Jeden vetřelec hrubým hlasem pronesl. „Ve jménu Inkvizice! Vstaň čarodějnice, půjdeš s námi!“

„Ale pánové…“ řekla Giovanna mírným, tichým hlasem.

„Zmlkni, nebo tě umlčíme my!“ zněla jediná odpověď.

Vstala a chvějíc se hanbou, oblečená jen ve spodničce bez rukávů, chtěla si přes sebe vzít pokrývku. Udělala krok ke krbu, kde měla šaty, když tu jedna postava popadla pokrývku a strhla ji z ní. S pláčem se pokusila zakrýt si prsa rukama, ale v tu chvíli k ní přistoupily další dvě postavy a zkroutily jí ruce za záda. Měla je ohnuté v loktech tak, že zápěstí měla mezi lopatkami. V téhle poloze jí zápěstí spoutaly, ale tím to neskončilo. Jeden z nich jí smyčkou začal stahovat lokty k sobě, až se téměř dotýkaly. Bolestí vykřikla, ale jen dala rty od sebe, další vetřelec jí vtlačil mezi čelisti dřevěný kolík, tlustý asi tři centimetry. Na jeden jeho konec navlékl smyčku provazu, který jí protáhl za hlavou a přivázal k druhému konci kolíku takovou silou, že málem Giovanně roztrhl koutky.

Giovanně bylo pětatřicet a měla sice mohutnější, ale stále velmi pěknou postavu. Byla nadprůměrně vysoká, silné, ale ne tlusté nohy a ruce s perfektně vykreslenými svaly. Vůbec na jejím těle by se našlo minimum tuku. Přestože byli natolik bohatí, že by si mohla dovolit tolik služebnictva, že by vůbec nemusela pracovat, nikdy jí to nepřišlo na mysl. Byla tak vychovaná a také proto si jí kupec tenkrát vybral. Stále se věnovala řadě i poměrně těžkých prací a na jejím těle to bylo vidět. Měla velmi pěkný obličej a dlouhé černé vlasy do půli zad stažené do ohonu. A co na ní bylo určitě k nepřehlédnutí bylo její poprsí. Když šla po městě vypadalo to, jako by v blůzce měla dva přezrálé grapefruity. Nyní byly téměř obnažené a provokativně z nich vystupovaly tučné bradavky.

V tu chvíli uviděla Fabianu a Anabel. Stejně jako ona, měly na sobě jen spodničky, bosé, ruce spoutané, kolík v ústech, oči vytřeštěné. Poloha rukou a chlad od nohou způsobovaly, že jim bradavky spodničky div neprotrhly, z koutků úst jim začínaly vytékat sliny. Taková ostuda, ale hlavně bolest!

Sedmnáctiletá Anabel byla věrnou kopií své matky s jediným rozdílem: byla zrzavá. Také mohutnější, s velkými prsy, i na ní bylo vidět, že se práci nevyhýbá a rozhodně to jejímu vzhledu svědčilo. Stejně jako matka měla tvář korunovanou velkýma očima, které teď měla vytřeštěné tak, že to vypadalo, že jí vypadnou. Vlasy měla o něco kratší, spletené do dvou copů.

Jejich dvacetiletá služka Fabiana z nich byla nejmenší a nejdrobnější. S chlapeckou postavou, ozdobenou vysoko posazenými prsy velikosti zralých pomerančů. Černovlasá, s vlasy do poloviny krku, malým nosíkem a černýma očima.

Vyhnali je ven do mrazivé noci. Ledový vítr se okamžitě přitulil k jejich nahým lýtkům, nadzvedal jim spodničky a snažil se dostat co nejvýše. Chodidla ve sněhu přímo pálila.

Před budovou stála krytá kára. Otevřeli zadní dveře a vstrčili je dovnitř. Uvnitř stála konstrukce, která připomínala kozu na řezání dřeva. Jako první k ní přivedli Fabianu. Zvedli jí lem spodničky a přinutili jí stoupnout si přes kozu obkročmo. Trochu jí to nadzvedlo spodničku. To hlavní přišlo až teď! Na každý kotník jí navlékli smyčku a začali jí kotníky roztahovat od sebe. Jednak jí tah opět zvedal sukni, ale hlavně její rozkrok klesal. S hrůzou si všimla, jak vypadá koza shora. Ostrá, zubatá! Roztáhli jí tak, že, pokud si nechtěla sednout, musela napnout nohy a stát na špičkách. V téhle zimě to dlouho nevydrží!

Giovanna se pokusila vzepřít.

„Tak to ne, čarodějnice! A aby sis to pro příště rozmyslela, potrestáme vás všechny tři, stejně jste stejná sebranka!“ A s těmito slovy vytáhl z vozu prut a přetáhl venku stojící Anababel, pak Fabianu a nakonec Giovannu přes jejich vypjaté prsy.

Fabiana bolestí povolila svaly na nohou a dosedla. Okamžitě se zase zvedla. Taková bolest!

Giovanna už nezkoušela, co by přinesl další odpor. Už tenhle jí k ráně přes prsy ještě přidal větší roztažení nohou!

Anabel se po téhle scéně nechala připoutat zcela bez odporu.

Dveře se zavřely, zvenku sice doléhaly nějaké zvuky, ale jinak se nic nedělo. Napjaté svaly, ale hlavně příšerná zima vedla k tomu, že měly čím dál větší potíže udržet rozkrok ve vzduchu. Konečně se pohnuli! Ovšem v tu chvíli bylo jasné, že teď to bude ještě horší. Vozík při každém otočení kol poskakoval a udržte při tom rovnováhu! Ne nadarmo se této pozici říká jízda na koni. Dopad rozkrokem na ostrou hranu při povolení svalů a následné znovunapnutí nohou skutečně tento pohyb připomínají. Ovšem následky kontaktu se sedlem jsou podstatně méně bolestivé.

Když kára zastavila, měly rozkroky rozedřené do krve a do nohou je braly křeče. Po delší době se otevřela vrátka. Doufaly, že je sundají. Místo toho jedna z postav kopla Giovannu do lýtka! Myslela, že jí praskl sval! Se zasténáním dosedla a když se jí povedlo znovu napnout nohy, kopl jí druhý do druhého lýtka!

„Vidíš, děvko! Budeš dělat, co se ti řekne!“

Konečně je odvázali! Jejich nohy byly celé zdřevěnělé, Giovanna měla navíc pocit, že jí svaly na lýtkách někdo přeřízl. V temnotě noci viděly jen ještě větší temnotu doširoka otevřených těžkých vrat v bráně, do kterých je postavy v kápích beze slova strkaly. S tupým úderem se za nimi vrata zavřela.

Vedly je temnou chodbou, kterou osvětlovala jen zář loučí. Zpoza těžkých dveří řady cel se míst ozývalo sténání obětí, zavřených vevnitř. Objevilo se několik dalších pochopů, všichni oblečení podobně: hlavně nikomu nebylo přes kápě vidět do tváře. Rozdělili se a odváděli je do kobek.

*****

Fabianu dovedli do středu její kobky. Jeden jí vyhrnul zepředu spodničku a někdo další podal tenký hrubý provaz, který měl na konci dvě smyčky, takže připomínal pouta. Než stačila domyslet k čemu jsou, už je měla nasazené na prsech a utažené. Její prsy svou kulatostí teď ještě více připomínaly pomeranče, ovšem velmi bolestivé. Ale tím to neskončilo. Provaz jí vedli mezi nohama, zvedli ho a provlékli okolo loktů. Několikrát s ním při tom zaškubali a Fabiana mohla vyletět z kůže bolestí. Pak provaz pustili na zem, kde ho protáhli železným kruhem. Popotáhli konec provazu tak, že musela pokrčit nohy a tak ho uvázali. V tu chvíli někdo další spustil od stropu kovovou obruč. Nasadili ji Fabianě kolem krku jako obojek. Provaz od obruče vedl přes kladku u stropu a druhý konec visel asi ve výši jejích podvázaných prsů. Vzápětí jí vzali za levý kotník, zvedli nohu a uvázali ke konci provazu.

Celou vahou stála na pokrčené pravé noze, levá noha a provaz vedoucí mezi lokty jí zvedaly spodničku. Sebemenší pohyb jí způsoboval děsivou bolest jak ve stažených prsech, tak v rozedřeném rozkroku. Pokusila se dát levou nohu trochu níž, ale málem se uškrtila obručí.

PRÁSK!!! Jedna z postav ji udeřila nějakým prutem přes pravé stehno. Bolestí se neudržela a zopakovala si jak přiškrcení, tak přitažení prsů. Sténání naplnilo místnost.

„Pěkně si to tu užij a přemýšlej, co nám řekneš ráno!“ To byla poslední slova, která slyšela než se zabouchly dveře kobky a ona zůstala se svou bolestí v naprosté temnotě.

Mezitím Giovannu přivedli do jiné kobky. Nohy jí připoutali k železným, asi metr od sebe vzdáleným kruhům v podlaze. Podobně jako Fabianě, i jí uvázali kolem prsů provaz, který pak protáhli mezi nohama. Přehodili ho přes kladku a zatáhli tak, že jí bolest donutila předklonit se a současně se zvednout na špičky. Bolest v lýtcích se přitom znovu ozvala! Někdo jí vzal za vlasy a táhl jí hlavu dozadu až myslela, že jí zlomí vaz. V této poloze jí vlasy přivázali k druhému konci provazu.

Jeden biřic se k ní přiblížil. V ruce držel dva asi čtyřicet centimetrů dlouhé kusy strun, které měly na koncích závaží. Vyhrnul jí spodničku skoro až k ramenům. Prsty jí promnul její chladem ztopořené bradavky a jednu po druhé jí na ně natáhl smyčky na koncích strun a utáhl je. Závaží teď napínala její bradavky a prsy, v nichž cítila tupou bolest. Nadzvedl je a pak pustil. Závaží jí škubla bradavkami a bolest jí projela prsy jak šlehnutí bičem!

Spodničku měla vyhrnutou tak, že její pevné, svalnaté nohy byly jako na výstavě. Někdo k ní zezadu přistoupil a jezdeckým bičíkem ji několikrát přetáhl přes vnitřní strany napjatých stehen. Závaží se rozhoupala a do svého skučení slyšela: „To abys věděla, jak se máš chovat, stará čarodějnice! Ráno si pro tebe přijdeme a přesvědčíme tě, že budeš zpívat!“ Pak také ji zanechali v hluboké tmě, bolesti a beznaději.

I Anabel dovedli do její kobky. U jedné ze stěn tu stál kůl, ze kterého vystupoval pod zhruba šedesátistupňovým úhlem asi pět centimetrů tlustý a třicet centimetrů dlouhý kolík. Dvě postavy v kápích ji popadly, zvedly do vzduchu a roztáhly jí stehna. Kolík jí zavedli do zadku a protože v této výšce nedosáhla na zem, se sténáním si ho vlastní vahou zarazila do útrob. Když dosáhla špičkami na zem, měla ho v sobě asi deset centimetrů a bylo jasné, že bez cizí pomoci nemá šanci se z něj dostat. Copy jí stáhli za kůlem, takže nemohla vůbec pohnout hlavou. Spodničku, kterou jí vzadu vyhrnoval kolík, jí zvedli a začali si hrát s jejími, chladem již polovztyčenými bradavkami. Anabel zjistila, že se vůbec nedokáže ovládnout a bradavky se přes její odpor tímto ne zrovna jemným zacházením ztopořily na maximum. Z kapsy vytáhl krátký kus struny a stáhl jí bradavky poněkud k sobě, ale to se ještě dalo snést. To ovšem nebyl konec. Jeden jí popadl za pravý kotník a druhý jí kolem palce uvázal kus asi třicet centimetrů dlouhého motouzu. Nohu jí zvedli tak, aby druhý konec motouzu přivázali ke struně mezi bradavkami.

Stála teď na jedné špičce a sebemenší povolení napjatých svalů se jí kolík zarýval hlouběji do střev. Jakýkoliv pohyb pravé nohy zase napínal strunu a tím i její otékající bradavky. Než odešli, ještě jí zvedli spodničku a udeřili jí uzlovatými důtkami přes rozbitý rozkrok. Anabel zavyla jako zvíře, doslova se roztančila bolestí, málem si utrhla bradavky a kolík se zaryl ještě o několik centimetrů hlouběji.

„Pěknou noc, čarodějnice! Ráno si přijdeme popovídat!“ A byli pryč…

*****

Noc byla nekonečná. Spát nemohly, pokud některou na okamžik přemohla únava, bolest jí ihned upozornila, že takhle to nepůjde. Do nohou je braly děsivé křeče, Fabiana měla rozedřený nejen rozkrok, ale i krk, prsy stejně jako Giovanna nateklé a citlivé, Giovanna i Anabel své podvázané a rovněž nateklé bradavky už téměř necítily. Když se strážci vrátili, měly sice strach, ale těšily se na fyzickou úlevu. Ovšem když je odvázali, bylo to ještě horší! Bolest ve ztuhlých nohou, jak se do nich vracela krev, by se ještě dala snést. Ale jejich prsy a speciálně bradavky! Giovanna se málem svalila na zem.

Přivedli je do velké klenuté síně. V čele místnosti seděli za dlouhým stolem tři soudci v parukách a v talárech, na stěně za nimi visel kříž. Vedle u menšího stolku s kalamářem a několika listy seděl s brkem písař.

Rozvázali jim ruce a vyndali kolíky z úst. Opakovala se situace v celách: zdřevěnělé ruce je sice předtím bolely, ale když jim je teď povolili, bolest byla snad ještě větší! Neměly v nich naprosto žádný cit.

„Jste obviněny z čarodějnictví a vaše služka z napomáhání! Přiznejte se a bůh k vám bude milostivý!“ spustil prostřední ze soudců.

Giovanna ztuhlými čelistmi ještě nemohla téměř pohybovat, ale vykřikla „To je lež! Já ani má dcera…“

„Ještě budeš zapírat? Umlčte je! A svlečte je, ať vidíme kde mají ďáblovo znamení!“

Než stačily jakkoli zareagovat, pochopové z nich spodničky spíše strhali než svlékli. Mezi čelisti jim vrátili kolíky a utáhli snad ještě víc než předtím. Zápěstí jim zase svázali, teď ale před tělem. Provaz, který použili pro svázání zápěstí byl natolik dlouhý, že zbývalo ještě asi tři čtvrtě metru. Donutili je předklonit a druhý konec přivázali každé k levému kotníku. Od stropu spustili provazy s háky, které byly asi dva metry od sebe. Hák zahákli pod spoutaná zápěstí a vytáhli ho vzhůru. Tahali tak dlouho až každá měla ruce nad hlavou a pokračovali dokud nemusela stát na špičce pravé nohy. Levý kotník se totiž samozřejmě zvedal s rukama, ke kterým byl přivázaný. Potom pochopové odstoupili.

Soudci se zvedli a začali s prohlídkou. Nejvíc vlevo stála Giovanna. Její ruce se ještě pořádně nevzpamatovaly ze zoufalé noční polohy a už na nich zase visela. S její mléčně bílou kůží kontrastovaly jako uhel černé vlasy a houštiny chlupů stejné barvy, která jí pokrývaly podpaží a podbřišek, nádherně vyklenutý pod jejím stále plochým břichem. Napjaté svaly na rukou jí zvedaly a trochu zplošťovaly velké prsy, po dnešní noci nateklé a velmi citlivé, stejně jako bradavky. Na obou lýtkách jí rozkvetly fialové modřiny, svaly na pravé noze napjaté, aby alespoň trochu odlehčila rukám. Kotník levé nohy měla ve výši hlavy a napnuté svaly jí roztahovala pysky a mezi nimi jí vykukoval klitoris. Takové ponížení! Nic nemůže být horší!

Vzápětí měla zjistit, že může. Dva ze soudců k ní přistoupili ze stran, třetí se sklonil k jejímu rozkroku. Jako na povel ti dva popadli každý jednu z jejích bradavek mezi palec a ukazovák, stejně jako třetí klitoris, stiskli a začali jimi kroutit. Bolest jí prošlehla jako plamen! Neudržela se a pokusila se kopnout toho, co jí týral klitoris.

„Tak vy budete vzpurné! Chopte se jich!“

Nejen jí, ale i Anabel a Fabianě ohnuli pravou nohu v koleni a ke kotníku přivázali další provaz. Giovannu chytili za vlasy stažené do ohonu a zvrátili jí hlavu dozadu. Konec provazu přivázali k vlasům a nechali jí takhle prohnutou viset za ruce. Anabel čekalo skoro totéž – jediný rozdíl byl v tom, že jí stáhli konce copů jejích rezavých vlasů k sobě a k nim přivázali provaz. Fabiana ale měla vlasy příliš krátké. Konec provazu jí tedy přivázali k motouzu, který jí držel kolík v ústech. Pokud povolila ohnutou nohu, nejenže si, stejně jako paní s dcerou, vyvracela hlavu dozadu, ale ještě si zvětšovala bolest, kterou jim působil kolík mezi čelistmi.

Vrátili se k prohlídce. Teď už jim nic nemohlo bránit ve hnětení jejích prsů, štípání do bradavek a klitorisu, tahání za pysky. Když si užili s jejími nejintimnějšími částmi, pokračovali se zbytkem těla. I když mateřské znaménko, které měla na zádech asi deset centimetrů nad levou půlkou a které nakonec označili za ďáblovo znamení, museli vidět už dávno, přesto jí prohnětli a důkladně štípali i po celém zbytku těla, nohou i rukou.

Nyní se mělo určit, zda se skutečně jedná o ďáblovo znamení. O něm se vědělo, že když se do něj vrazí jehla, neteče z něj krev. Samozřejmě, kdyby do ní vrazili běžnou jehlu, krev by vytryskla proudem. Pro tuto situaci měli ale připravenou dutou jehlu. Když se její špička opřela o kůži, neprorazila ji, ale naopak se zasunula do jehly. Tak tomu bylo i u Giovanny.

„Tady je důkaz! Přiznej se a Bůh ti možná odpustí!“

Přestože nemohla mluvit a skoro se ani nemohla pohnout, její nepatrný pohyb hlavou byl jasný – ne.

„Než přejdeme k ostatním, dejte jí dvacet ran za to kopání!“

Přistoupili k ní dva pochopové. Každý držel v ruce uzlovaté důtky, které právě vytáhli z kýble se slanou vodou, aby rány lépe přiléhaly. První rána jí zasáhla přes prsy a zasáhla obě nateklé bradavky. Zoufale sebou zmítala a i přes kolík mezi čelistmi ječela jako by jí na nože brali. Vzápětí jí druhý švihl přes roztažený rozkrok, až chlupy lítaly. Byla celá zalitá potem a měla pocit, že si zmítáním musí vytrhnout ruce z ramen. Takhle se střídali, první se věnoval jejím prsům a napnutému břichu, druhý jí bil přes podbřišek a rozkrok a po vnitřních stranách stehen. Když skončili, měla celé tělo jak zebra, na několika místech jí kůží prostupovala krev. Nechali jí viset a přešli k Anabel.

Od své matky se lišila jen barvou vlasů a ochlupení, které hořely jako oheň. Kdyby chtěli, mohli mateřské znaménko najít na stejném místě hned. Ale nebyl důvod spěchat – mimo jiné věděli, že čím déle prohlídka bude trvat, tím budou vyčerpanější a oni si také chtěli užít. Takže i jí čekalo důkladné prohmatávání a štípání a nakonec dutá jehla. Ani ona nekývla na znamení přiznání.

„Zmrskejte jí taky! Ať přijde k rozumu!“

Poslední byla na řadě Fabiana. Ať hledali, jak chtěli, nic, co by šlo nazvat ďáblovým znamením nenašli.

„Přiznej, že ty dvě jsou čarodějnice! Přiznej, žes jim pomáhala!“

Opět váhavé, ale jasné vrtění hlavou.

„Důtky!“

Když skončili, spustili je na zem a teprve pak jim uvolnili kotníky. Ruce jim nechali svázané a kolíky v ústech taky.

„Odvést!“

Stále nahé si spoutanýma rukama třely zmrskaná těla a myslely si, že je konec týrání. Brzy měly přijít na to, že opak je pravdou.

*****

Vedli je úzkými temnými chodbami, každou dva pochopové, jediné světlo tu obstarávaly louče. Na konci chodby byly těžké dveře. Jeden dráb je otevřel a vešli – do mučírny! Ne že by tuto místnost znaly ze zkušenosti, ale vybavení bylo zcela jasné. Stůl, který měl na jednom konci kládu a na druhém konci naviják s provazem. Těžká křesla, některá se sedákem, jiná bez. Ze stropu visící lana, v koutě krb a u něj různě zakončené kovové tyče a podobné předměty. Fabiana se ve zmatku pokusila otočit a utéct. Z přítmí vystoupil kat a jeho pomocník.

„Tak to ne, holubičko! Začnem s tebou!“

V první chvíli to tak nevypadalo. Sice jí jeden z dozorců pevně držel, ale ostatní se věnovali matce s dcerou. Giovanně rozvázali ruce, aby jí je ihned zase svázali za zády a připoutali k jednomu z lan, které viselo ze stropu. Vyndali jí kolík z úst (Kdybys měla pocit, že se chceš přiznat, řekni!). Pak začali lano vytahovat. Giovanna se nejdřív předkláněla, jak jí k tomu nutila poloha rukou, ale pak jí provaz začal zvedat celou a s tím se zvyšovalo její naříkání. Ramena jí bolela už teď a tohle rozhodně nebylo nic příjemného. Vzápětí stála na špičkách a tah pokračoval! Přestali, když měla chodidla asi metr ve vzduchu.

Anabel zatím další položili na stůl a kotníky jí upevnili v kládě, takže je měla asi metr od sebe. Svázané ruce jí přivázali k provazu k navijáku a začali otáčet. Natáhli jí tak, že jí žebra téměř trhala kůži, ruce v ramenou a nohy v kyčlích vypadaly že se vymknou z kloubů. I ona bolestí hlasitě skučela.

Nechali je tak a věnovali svou pozornost Fabianě. Dovedli jí ke skřipci, na kterém byla napnutá Anabel a přinutili jí ohnout se v pase přes ní. Jeden jí držel svázané ruce z druhé strany a další ji začal zezadu znásilňovat! Měla pocit, že do ní vráží násadu od rýče, vřískala z plných plic, snažila se vyškubnout, ale nic jí to nebylo platné. Když ho vystřídal jiný, měla už v pochvě vystříkané semeno prvního, ale stále to bylo šílené! Vystřídali se všichni, hnětli její rozbolavělé prsy, plácali jí po zadku a na závěr jí katův pomocník vrazil do přirození neuvěřitelně tlustý dřevěný kolík. Nebyla schopná ho ze sebe vytlačit.

I s kolíkem jí odvedli k jednomu z těžkých dřevěných křesel, které mělo nohy zapuštěné do podlahy. Posadili jí a kolem pasu a pod rameny jí utáhli popruhy. Nohy jí pod koleny a nad kotníky přitáhli k nohám křesla, asi tři čtvrtě metru od sebe, takže tlustý kolík a sperma, které z ní vytékalo, bylo dobře vidět. Ruce jí pod lokty a za zápěstí připoutali k opěrkám. V tu chvíli si všimla, že na koncích opěrek jsou jakási vybrání, kam jí zapadaly prsty. Vzápětí jí přetáhli shora přes prsty široký řemen. Nemohla prsty ani hnout. Vyndali jí kolík ze ztuhlých čelistí, ale vzápětí jí nasadili na hlavu něco jako klec. Tu připevnili k vysokému opěradlu, takže nemohla hlavou skoro ani pohnout.

„Pořád nám nechceš nic povědět?“ zeptal se kat. „Mluv teď, ještě se můžeš spasit. Mluv, potom to bude horší!“ Zavrtěla hlavou. Následně vzal kat kleště s tenkými čelistmi a začal jí jednu z nich vrážet pod nehet pravého ukazováčku. Pomalu jí tam s ní dloubal. Krev se jí spustila zpod nehtu. Ječela, jak poraněné zvíře. Nyní zapáčil, stiskl čelisti k sobě a nehet strhl. Myslela, že zešílí!

Znova a znova jí vyzývali k přiznání. Znova a znova prováděli to samé s dalšími prsty na obou rukou. Ze šílené bolesti se pomočila a podělala, její jekot se postupně zlomil v zoufalé sípání. Když skončil s levým palcem, dívala se na své zkrvavené prsty a říkala si: aspoň už je konec.

„Tak jak to je s těma dvěma? Jsou to čarodějnice? Mluv!“ Znova zavrtěla hlavou. Ať už jí dají pokoj!

V tom přinesli nějaký vydlabaný špalek a do něj jí dali pravou nohu, aby s ní nemohla hýbat. Příšerně jí bolelo koleno, vykroucené ve zcela nepřirozené poloze. A všechno začalo znova s nehty na nohou! Dvakrát při tom omdlela, prosila, ať jí nechají, ale pořád nebyla ochotná tvrdit, že její paní je čarodějnice.

Nehty na nohou byli pryč. Tak teď už je určitě konec! Přinesli nějakou nádobu, katův pacholek z ní něco nabral a začal jí to sypat na prsty. Sůl! Bolest se ještě zvýšila!

„Pořád nic? No dobře! Podíváme se na ty dvě čarodějnice!“ Nechali Fabianu být, přivázanou ke křeslu, v příšerných bolestech napůl v bezvědomí, bez sebemenší možnosti pohybu.

Přešli k Giovanně. Vysoká zralá žena, s krásně širokými boky, plnou kulatou zadnicí a svalnatými stehny a silnými, výraznými lýtky se zvolna otáčela na provaze, na kterém visela. Její obrovské rozbolavělé prsy se teď díky poloze rukou zdály ještě větší. Teď byla zticha, ale bolest v jejích ramenou nebyla o nic menší.

Jeden biřic vzal za provaz a vytáhl jí ještě asi o půl metru výš a vzápětí pustil. Zavyla bolestí! Nikdy by nevěřila, že taková bolest může existovat a že by jí mohla přežít! Náraz váhy celého svého těla jí přece musel vytrhnout ruce z ramen! Nevytrhl. Zatím ne. Každá šlacha sice byla napnutá jak struna a bolest byla nepopsatelná, ale ramena se dosud nevykloubila.

„Čas se krátí! Přiznej se, to co jsi zatím zažila, byla jen dětská hra proti tomu, co tě čeká! Mluv, a uchraň se větší bolesti!“ řekl kat a hnětl při tom její citlivý pravý prs a bradavku. Sykala bolestí, ale jen zavrtěla hlavou.

„No, jak myslíš. Zatím se dívej, co provedem s tou tvou mladou a kdybys nám chtěla něco říct, tak se ozvi!“ S těmito slovy jí napnul bradavku k prasknutí a škubl. Celou jí tím rozhoupal. Bolest vystřelila z ramen a týraného prsu. Už to nevydržela a kopla ho.

„Takže ranní lekce nestačila? Podržte jí!“ Přistoupili k ní další dvě postavy, chytli jí za kotníky a roztáhli nohy. Mistr kat uchopil louč a přiblížil její plamen k jejímu černě ochlupenému podbřišku. Ucítila pach pálících se chlupů, ale hlavně hroznou bolest. Snažila se vytrhnout jim nohy, ale přestože měla silné svaly, muži byli silnější. Ječela, ale bolest v rozkroku neustávala a jak se zmítala, přidávala se k ní čím dál větší bolest v ramenou. Pološílená strašlivou bolestí se pomočila. Moč prskala v plamenech, ale neuhasila je. Kat pomalu s loučí pohyboval až jí spálil celý rozkrok. Když konečně dal louč pryč, nezbyl tu ani chloupek, jen bolestivě spálená kůže.

Jeden z těch, co jí drželi kotníky jí teď naopak svázal palce u nohou k sobě. Mezitím odněkud přinesli těžký balvan a pověsili jí ho na svázané palce. Paže jí zase vystoupily víc z ramen, závaží jí rvalo palce z nohou. Louč v rukou kata se přemístila – teď jí pálil vystrčené prsy. Bolest byla taková že omdlela. Probudila jí voda, kterou na ní vychrstli. Hlavu sklopenou na prsa, téměř nevnímala, co se děje kolem. Jen koutkem oka viděla, jak přešli k Anabel.

Vyndali jí kolík z úst. „Nechceš se přiznat hned? Už jsi viděla a to není zdaleka všechno… Než skončíme, nezbude z tvé krásy nic a přestože jsi čarodějnice…“

„Nejsem čarodějnice! Ani já ani matka! Nechte nás! Skončíte v pekle!“ Nenechala ho domluvit a sama se pustila do obviňování. Jak ležela na skřipci, až na barvu vlasů a ochlupení věrná kopie své matky, napětí způsobené tahem provazu jí ještě víc zplošťovalo břicho a částečně i prsy. Ale ty byly natolik velké, že i tak přitahovaly pozornost jak se zvedaly při každém nadechnutí. Kapky potu, způsobené bolestí a napětím jí vyvstávaly po celém těle.

Jeden přistoupil k navijáku a pootočil s ním ještě asi o půl otáčky. To přerušilo její obviňování a místo něj se ozval srdcervoucí jek. Vzápětí se objevil další s nějakými kleštěmi a začal jí vytrhávat chlupy z podbřišku. I tahle bolest byla šílená a její jekot ještě zesílil. Nepřestal dokud neměla rozkrok holý a bolavý jako Giovanna. To samé provedl s chloupky v podpaždích.

Pak jí připoutali nějaký řemen přes čelo, takže nemohla hýbat hlavou. Pacholek jí vrazil do nosu dva dřevěné kolíčky, takže mohla dýchat jen ústy. V rukou kata se objevila velká nálevka. Než jí ho stačil strčit do úst, Anabel pevně stiskla rty. Ale na to byli připraveni. Kleštěmi, kterými jí vytrhali ochlupení, jí stiskli klitoris a začali jím kroutit. Okamžitě otevřela ústa a opět se rozječela. V tu chvíli jí vrazili nálevku do úst a asi z litrové nádoby do ní začali lít vodu. Neměla na vybranou. Pokud se chtěla dostat ke vzduchu, musela jí polknout. Zoufale polykala, měla pocit, že se utopí. Když byla nádoba prázdná, vytáhli nálevku a kašlající a prskající Anabel se mohla konečně nadechnout.

„Přiznej se!“ Rozbrečela se a prosila o smilování. Znova naplnili nádobu, ale Anabel pevně stiskla rty. Zase přišly ke slovu kleště a tentokrát nepřestali ani v okamžiku, kdy už ústa otevřela dokořán a zoufale ječela. Počkali, až vydechne skoro všechen vzduch a teprve potom začali lít vodu. Zoufale polykala, obličej jí začínal modrat, ale oni nepřestali. Když konečně voda došla, nemohla se kvůli kašli téměř ani nadechnout. Znovu otázky a znova nálevka. Teď už rty otevírala sama. Měla v sobě asi tři litry vody a její žaludek začínal být bolestivě plný. Chtělo se jí zvracet. Znova prosila o smilování, ale setkala se jen s otázkami.

Následoval čtvrtý a pátý litr. Břicho se jí nadouvalo, bolest ve vnitřnostech byla stále větší. Pomočila se, proud moči vytvořil louži, ve které teď ležela. Další a další nádoby s vodou. Břicho teď vypadalo jako by byla těhotná. Moč z ní tekla skoro pořád. V obličeji byla namodralá, na krku jí vystupovaly žíly. K bolesti v břiše se teď přidala ještě bolest v ledvinách. Nechali jí nálevku v ústech a vrátili se k Giovanně.

Ta visela bez hnutí, hlavu sklopenou. Po velkých prsech i plných stehnech jí stékaly čůrky potu.

„Tak co, čarodějnice? Nechceš se už přiznat?“ Nereagovala. „Ty se s námi nebudeš bavit? No počkej!“

Vzal kleště, kterými týrali Anabel a stiskl jí připálenou levou bradavku a začal s ní kroutit. Zoufale zaječela, ale jinak skoro nereagovala. Šílená váha, která jí vyvracela ramena a rvala palce z nohou jí mnoho nedovolovala. „Znova – přiznáš se?“

Zavrtěla téměř neviditelně hlavou. Sebemenší pohyb zvětšoval její bolest. V tu chvíli ucítila, že ji opět zvedají. „Neeee, prosííím, už nééééé…ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“

Nechali jí opět spadnout, ale tentokrát měla na nohou ještě závaží. S hlasitým lupnutím se jí ruce vyvrátily z ramen, znova se pomočila, teď i podělala a ztratila vědomí. Sundali jí, odvázali závaží a rozvázali ruce, které jí přitom vrátili do ramenních kloubů. Stále v bezvědomí ji přenesli k dalšímu z křesel a tam jí přivázali. Připevnili jí popruhem kole pasu, pod rameny a kolem čela, bezvládné ruce ji připoutali k opěrkám v loktech a zápěstích a nohy jí roztáhli jako Fabianě.

„A co ty, už ses rozmyslela? Už přiznáš, že ty dvě jsou čarodějnice?“ vrátili se k Fabianě.

Chabě pozvedla oči. „Nejsou,“ zašeptala. Pálivá bolest v prstech neustávala, potila se.

Ke jedné ruce se postavil kat, ke druhé pacholek, v rukou drželi krátké trubičky. Uvolnili jí řemeny přes prsty, trubičky nasadili na ukazováčky a začali páčit nahoru a dozadu, dokud se prsty s hlasitým křupnutím nevylomily z kloubu. Místností se rozléhalo její kvílení. Třetí pochop vzal dřevěnou násadu, kterou měla stále zaraženou v přirození a začal s ní pumpovat a lomcovat. Vypadalo to, že jí chce roztrhat na kusy. Hlavou narážela o nasazenou klec, vydávala zcela neartikulované zvuky. A takhle se střídali. Poprvé zvrátila oči v sloup a omdlela když začal podruhé ten s násadou, podruhé když jí vykloubili malíčky.

Přešli k Anabel. Kat držel asi pět centimetrů široký tkaloun, na jeho konci udělal uzel a vložil ho do nálevky. Pacholek začal opět nalévat vodu. Ta jí strhla uzel do krku a protože musela polykat vodu, aby se mohla nadechnout, polykala s ní i tkaloun. Vytřeštila oči jako by jí měly vypadnout, na krku jí naběhly žíly a v obličeji namodralé skvrny. Když voda došla, hlavní utrpení teprv začalo. Dávila se, dusila, konec tkalounu měla až někde v žaludku. Přistoupily k ní dvě postavy a začaly ji bít důtkami – přes břicho plné vody, přes citlivé prsy, přes rozbolavělý podbřišek a rozkrok. Přitom kat pomalu vytahoval tkaloun. Když tkaloun vytáhl, ztratila vědomí a oni přestali s mrskáním. Nechali jí ležet, s břichem tak plným vody, že vypadala jak v osmém měsíci, s obnovenými jelity přes prsy a břicho.

Jeden biřic vzal kýbl vody a vychrstl ho na Giovannu. S kašláním přišla k sobě.

„Pořád se nechceš přiznat?“ Zavrtěla hlavou.

„Zkusíme španělské boty!“ zaburácel kat.

Byly to vlastně kovové válce, rozdělené podélně na polovinu, navzájem spojené šrouby, jejichž pomocí se stahovaly k sobě. Zevnitř byly poseté tupými hroty a nálitky, které se po nasazení zarývaly do lýtka a holeně. Vnitřní průměr válce byl snad o polovinu menší než obvod Giovanniných silných, pevných lýtek. Nasadili jí je a zatím jen upevnili, aby nespadly. Vytřeštěnýma očima naznačila že ne, pot se z ní jen lil.

„Pět otáček!“ zavelel. Začali utahovat křídlové matice, na každém šroubu o pět závitů. Hroty se začaly zarývat do lýtek i kosti, ale zatím kůži neprotrhly. I tak byla bolest hrozná! Přestože byla pevně připoutaná, zmítala sebou a snažila se osvobodit. Současně ječela a prosila o smilování.

Kat zvedl dva prsty – další dvě otáčky. Začala se objevovat krev a Giovanna zavyla snad ještě víc a omdlela. Znova jí polili a když přišla k vědomí a odmítla se přiznat opět přitáhli šrouby. Bylo slyšet, jak se hroty zavrtávají do holeně, lýtka byla viditelně stlačená. Omdlévala při každé další otáčce. Střídavě jí přiváděli k vědomí politím vodou a kleštěmi, kterými jí kroutili spálenými bradavkami.

Znova se vrátili k Fabianě. Zoufale naříkala a prosila ať jí nechají. Přistoupil k ní kat, v ruce silnější drát, na konci s hrotem. Chytil jí za levý prs a vbodl jí ho do něj bradavkou. Za jejího zoufalého nářku jí ho vtlačoval stále hlouběji, až narazil na žebro. To samé provedl s pravým prsem. Fabiana se koupala ve vlastním potu a od ječení už byla celá ochraptělá.

Znovu se jí zeptal, jestli přizná, že její paní je čarodějnice. Nebyla s to odpovědět, jen zaškubala záporně hlavou. Dva pochopové popadli konce drátů a začali jí škrábat drátem žebra. Zas se pomočila a omdlela. Vychrstli na ní kbelík vody a když se probrala, pokračovali. Omdlela po chvíli zas. K vědomí jí přivedla další bolest v prsech. Pod koncem každého drátu držel jeden dráb svíčku a ta nahřívala drát. Pálilo to úděsně, ječela a zmítala sebou.

Pokračování přerušil až felčar, kterého poslali soudci, aby zkontroloval stav obviněných. Rozhodně nechtěli, aby zemřely před doznáním a exekucí!

*****

Konec ale rozhodně ještě nebyl. Anabel povolili provaz, který ji stále napínal k prasknutí, takže když pokrčila ruce, měla lokte nad obličejem. Povolili jí tím vypjaté prsy. Jeden biřic vzal z kádě se slanou vodou tenký pruh kůže a ovázal jí ho kolem zbičovaného citlivého levého prsu. Příliš ho nestahoval, ale vlhká kůže se po vyschnutí zkracuje a utáhne se sama. Vzal další, podvlékl ho pod prvním a vedl přes bradavku shora dolů a utáhl tak, aby nesklouzl a zavázal. Podvázaný prs vypadal jako rozpůlený. Dalším pruhem ho rozdělil na čtvrtiny a pak ještě na osminy. To samé začal provádět i s pravým prsem. Nespěchal a tak Anabel už cítila, jak kůže na levém prsu vysychá a utahuje se.

Giovanně sundali španělské boty a na její krví zbrocené nohy vylili slanou vodu z kádě. Sůl se zažírala do čerstvých ran a vypadalo to, že přetrhá popruhy, kterými byla připoutána. Pak jí prohmátli připálený klitoris a sežehnuté bradavky až se ztopořily. Podobně jako Anabel předchozí noc jí strunou stáhli bradavky k sobě a další smyčku navlékli na naběhlý klitoris. Utáhli a druhý konec přivázali ke struně mezi bradavkami. Protože ani tahle struna nebyla moc dlouhá, smyčky se zařezávaly a týraly jak bradavky, tak klitoris, který jí teď jakoby vylézal ven z přirození. Pak ještě několikrát o strunu brnkli a Giovanna se opět pokusila přervat popruhy bolestí.

Anabel sundali ze skřipce a svázali jí ruce za zády, zápěstí k opačnému lokti. Opřeli jí jako po příchodu do mučírny Fabianu. Ale ta neměla břicho plné vody a navíc teď se Anabel už stáhly pruhy kůže na prsech. Spoutané ruce jí odtáhli od těla a tím jí ještě víc přitlačili břichem a prsy na stůl. Bolestí úplně šílela, ale to nebylo zdaleka vše. Kat k ní přistoupil, roztáhl jí půlky a do jejího po noci zrasovaného análu se začal uspokojovat. I když ho měla navlhčený močí, bolest se ještě zvětšila. Sebemenší pohyb jí bolel, zoufale naříkala, moč jí stále tekla po stehnech. Namáčkl se na ní a Anabel měla pocit, že jí snad rozmačká. Už už ztrácela vědomí, když se udělal a odstoupil. Taková úleva! Jenže v okamžiku ho vystřídal další…

Kat přešel k Giovanně: „Jestli nechceš, abych pokračoval ve výslechu, vykouříš mi ho! Co ty na to?“

Odporem se celá třásla, ale bolest v celém těle a hlavně v ramenou a lýtkách byla taková, že kývla.

„Nahlas!“ vyjekl. „Ano, pane.“

„Co ano? Hezky o to popros!“ Když zaváhala, chytil jí za strunu a natáhl jí bradavky i klitoris.

„ÁÁÁÁÁ!!!! Prosím… …nechte mě… …ÁÁÁÁÁÁÁ… …prosím vám ho vykouřit… …ÁÁÁÁÁÁ… milost… pane!!!“ sténavě prosila. Pustil strunu a odvázal jí od křesla. „Na kolena!“

Nebyla toho schopná. Nemohla rukama ani pohnout, zvednout se sama na nohy taky nedokázala a tak jí pomohli dva pochopové. Jak s ní smýkali, opět začala vřískat bolestí, klečet téměř nemohla, ale věděla, že pokračování by bylo ještě horší. Jak klečela před jeho páchnoucím rozkrokem, dělalo se jí špatně, ale věděla, že se musí ovládnout.

„A všechno spolykat, jinak si to vypiješ ty i ta mladá čarodějnice!“

Bylo jí na zvracení, ale opět se přemohla. A tak to bylo se všemi v místnosti – nejprve se udělali Anabel do zadnice a pak Giovanně do krku. Než skončili, byla Anabel téměř beze smyslů bolestí, její prsy, žaludek, ledviny i zadek byly v jednom ohni. Po stehnech jí stékala moč a sperma a bylo jí příšerně. Giovanna na tom nebyla lépe – ramena, lýtka i holeně jí nesnesitelně bolela, ústa, krk i žaludek měla plná semene.

Přinesli jim každé asi půllitrovou nádobu nevalného vína smíchaného s vodou – Anabel ho samozřejmě odmítla, tekutin měla až dost, ale zbylé dvě nic nepily už čtyřiadvacet hodin a Giovanna si potřebovala vypláchnout ústa a krk. Vypadalo to, že je po všem.

*****

Každé se zase chopili dva biřici. Fabianiny prsty na rukou byly oteklé a nebyla schopná nic vzít do rukou. Prsty na nohou jí pálily jak oheň a nebyla v stavu se na nohy postavit. Z prsů jí vytáhli dráty a z přirození kolík. Protože byla malá a lehká, každý z dvojice si dal její paži kolem krku a odnášeli jí. Jen sténala a vůbec se nebránila, když jí cestou jeden hnětl prsy a druhý jí roztahoval přirození. Sice měla oboje citlivé a příšerně to bolelo, ale věděla, že pokud by se vzpouzela, bylo by to jen horší.

Zato Giovannu donutili jít. Zoufale kulhala, ale při prvním pokusu o odpor jí jeden vzal za strunu a zaškubal s ní. Zakvílela, svalila se k zemi a znova se pomočila. Několikrát ji přetáhli důtkami a když jí zvedli, kulhala dál.

Relativně nejlépe na tom byla Anabel. Sice jí bolelo celé tělo, ale nohy měla v pořádku.

Po chvíli dorazili do cel. Ovšem pocit, že je čeká odpočinek, vzal rychle za své.

Fabianu posadili na zem pokrytou slámou. Jeden jí vzal pod rameny a druhý jí za kotníky zvedl nohy tak, že se její holeně dotkly ramen. Svázali jí zápěstí kolem nohou, ale tím to neskončilo. Jeden jí pořád držel tak, že celou vahou spočívala na kostrči a druhý sundal ze stěny kovovou obruč. Její pomocí jí přitáhli lýtka k prsům a zajistili šroubem. Kolena jí tlačily proti rozbolavělým prsům, nemohla se pořádně nadechnout a měla pocit, že jí praskne páteř. Nohy měla lehce roztažené, takže její ztýrané přirození bylo dobře vidět.

„Abys věděla, děvko, že máš spolupracovat!“ ten, který jí zvedal nohy jí do něj kopl. Ohňostroj bolesti jí vybuchl v hlavě. Vůbec netušila jak zareagovala. Když bolest poněkud opadla, zjistila, že leží na zádech, pořád stažená obručí. Někdo jí roztahoval půlky a něco do ní rval (později zjistila, že to byla nástavec na hadici se zúženým koncem). Pak jí do střev začala proudit ledová voda. Chtěla začít ječet, ale nemohla popadnout dech. Na krku jí naběhly žíly a oči jí vystoupily z důlků. Když voda přestala téct, chtěla jí ze sebe vytlačit, ale zjistila, že jen odpojili hadici a otvor zašpuntovali.

„Pěknou noc, děvko! Rozmysli si, co nám budeš ráno povídat!“ Odešli a nechali jí ve tmě.

Jak se jí předtím špatně dýchalo, teď sotva lapala po dechu. Voda ve střevech ji začala působit křeče. Zalévala se ledovým potem. K bolesti zlámaných a zmučených prstů, stlačených prsou a rozkroku se ještě přidávala bolest v ramenou, bocích a zádech. Myslela, že se rána nedožije, o spánku ani nemluvě, ale nakonec jí přemohla dílem únava, dílem bezvědomí.

Pro Giovannu připravili něco jiného. V její cele jí dali nohy do klády. Ta byla ale umístěná tak, že její kotníky byly asi půl metr nad zemí, takže celou svou váhou spočívala kostrčí na hrubých kamenech podlahy a zády se opírala o kamennou stěnu. Aby se nemohla položit na bok, dali jí pod nos a uši kovovou obruč se čtyřmi tupými hroty. Dva z nich Giovanně zasunuli do nosních dírek, zbylé dva měla v důlcích pod ušima. Obruč byla zavěšená na řetězu, který zkrátili tak, že když seděla vzpřímeně, nepociťovala žádnou zvláštní bolest. Ale pokud by usnula a sklopila hlavu dopředu, hroty jí způsobovaly nesnesitelný tlak v nose. Při náklonu stranou se jí zase hrot zaryl pod ucho a donutil jí okamžitě se napřímit. Obruč sice zajistili jen šroubem, ale Giovanna nebyla schopná rukama ani pohnout. Bolest jí z ramen vystřelovala do hrudi a prsů, jak měla natažené svaly od dnešních vyvěšování. Tiše sténala.

„Ráno nám zazpíváš o svých čárech, ježibabo!“ zabouchli dveře.

Anabel dovedli do cely, která měla v prostředku jámu. Po jejím obvodě byly tupé hroty. Mezi nohy jí přivázali tyč, o něco kratší než byl průměr jámy. Vprostředku tyče byl řetěz a na jeho konci obruč, kterou nasadili Anabel na krk. Musela se překlonit, podvázané prsy se jí houpaly. Obruč měla v místě, kde byl přivařený řetěz, na jedné straně trn, který ji nutil zvrátit hlavu dozadu. K rukám, svázaným za zády lokty k zápěstím, přivázali provaz spuštěný ze stropu a začali ho vytahovat. Kladka, přes kterou byl pověšený, byla přesně nad jámou a tak k ní Anabel přitahovali. Pokud nechtěla viset za vyvrácené ruce, musela napnout špičky a postavit se na hroty okolo jámy. K bolesti v prsech, vyvrácených ramenou, žaludku a zadku se po chvíli přidala tupá bolest v bříšcích chodidel a později i křeče v napjatých nohou. A tak celou noc pokračoval její pomalý tanec, kdy se střídavě snažila nohám ulevit a doprovázela se přitom svým sténáním.

*****

Ráno kat rozhodl, že budou pokračovat s každou zvlášť. První přišli pro Fabianu. Když jí vytáhli ze zadku nástavec, okamžitě z ní vystříkl proud tmavě hnědé, smrduté tekutiny. Ležela v louži svých výkalů a dusila se puchem. Jeden biřic vzal hadici a proudem vody opláchl Fabianu i podlahu kolem. Mohla dýchat, ale jak se nemohla ani pohnout, bolest v celém těle zůstávala. Rozvázali jí zápěstí a pak povolili obruč. Opakovala se situace z předchozího dne. Bolest ve znehybněných končetinách sice byla příšerná, ale jak se krev začala vracet do povolených rukou a nohou, bylo to ještě horší. Svíjela se po zemi jako had, vůbec nedbala toho, že si dál zraňuje své zmučené ruce, nohy a prsy.

Když se trochu zklidnila, dozorci jí opět zvedli a odnesli. Tentokrát do jiné místnosti než včera, ale opět tu na ní čekal kat se svými otázkami.

„Tak přiznáváš, že ty dvě jsou čarodějnice a ty jsi jim pomáhala?“

Byla už zcela vyčerpaná, ale přesto stále odhodlaná nesouhlasit s tímto obviněním. Zavrtěla hlavou.

„Jak chceš! Začneme dračím ocasem!“ řekl a otočil se do středu místnosti, kde v šeru bylo vidět tenhle mučicí nástroj.

„Neee, prosím, smilování!“ vyrazila ze sebe Fabiana.

Dračí ocas byla celkem jednoduchá pomůcka. Ve středu místnosti byl sloup, vysoký asi metr a půl. K němu byl kloubem připevněný asi čtyři metry dlouhý trám. Ten byl na druhém konci zavěšený na provazu, který byl pověšený přes kladku ve stropě a umožňoval trám zvednout nebo sklonit.

Co ovšem Fabianu vyděsilo nejvíc, byl samotný trám. Byl asi dva centimetry široký, z hrubě otesaného dřeva. První metr byl pokrytý různě velkými zrnky písku, přilepenými k trámu pryskyřicí. Postupně se písek měnil na štěrk a dál pak byli ostré hrnčířské střepy. Pak následovaly připevněné větve s ostrými trny, které byly ke konci dlouhé skoro tři centimetry. Po celé délce byl trám hnědě zbarvený krví.

Se zaskřípěním zvedli trám do vodorovné polohy. Fabianě svázali ruce stejně jako Anabel, za zády lokty k zápěstím a zvedali jí na trám. Zoufale se snažila je kopáním odehnat, ale přemohli jí a posadili na trám těsně u sloupu. Na každou nohu jí pověsili těžký kámen. Katův pacholek ještě vystoupil na stoličku a prohnětl její zmučené bradavky. Když se vztyčily, utáhl na každé strunu, na které viselo asi čtvrtkilové závaží. Pustil je a Fabiana se instinktivně předklonila. Hned si však uvědomila, že tím přitlačí k trámu nejen své pysky, ale i klitoris a narovnala se. Tím se závaží rozhoupala.

Kat se ozval znovu: „Je ti jasné, co to s tebou provede? Pošli je do plamenů! Čas se krátí!“

Jeden pomocník spustil lano kus dolů. Velice pomalu, ale přece jen Fabiana začala sklouzávat po trámu. A navíc, jak se zoufale snažila pohybu zabránit, opět se předklonila. Dřela si své pysky i klitoris o písek na trámu! Na trámu začala být vidět čerstvá krev! Její krev! Rozječela se z plných plic. Zvedli trám.

„Znova se ptám…“ začal kat. Rozletěly se dveře: „Sundejte jí! Odveďte jí k felčarovi!“

Všichni se otočili a kat odešel k poslovi. Chvíli spolu tiše hovořili, až kat potvrdil výrok posla. Sundali jí kameny z nohou a sundali z trámu. Bolest v rozkroku byla tak hrozná, že jí ani nevadilo, že se jí na bradavkách stále houpají závaží. I ty jí sundali, rozvázali jí ruce a opět jí přenesli do felčarovy místnosti. Začal tím, že jí natřel rozkrok jakýmsi šíleně pálivým roztokem. Chtěla se bránit.

„Pálí to, ale pomůže, vydrž!“ řekl jí. Nechal jí vypít nějakou tekutinu, po které se jí začala točit hlava, ale bolest jakoby se vzdálila. Pak jí ošetřil prsty na rukou i nohou a ona zatím usnula.

*****

Giovanna prožila také příšernou noc. Bolest v ramenou se nejen nezmenšovala, ale šířila se do celé horní části těla. Na to, že by pohnula rukama, neměla nejmenší pomyšlení. Dalším centrem bolesti byla její rozdrcená lýtka. Byla sice zvednutá, takže se jí do nich nehrnula krev, ale od toho jí příšerně bolela kostrč, jak na ní spočívala celou vahou bez sebemenší možnosti se pohnout. Ani popálený rozkrok a prsy, ani bradavky a klitoris týrané strunou na sebe nedaly zapomenout.

Nespala ani minutu, pokud jí totiž vyčerpání přemohlo a sklonila hlavu, šílená bolest v nose nebo pod ušima jí ihned přinutily se narovnat. Kromě toho jí začínal týrat hlad a žízeň, protože od okamžiku kdy k nim vpadli, uběhlo už nejméně třicet hodin a za tu dobu dostala jen jednou napít. Z vyčerpání ji začaly přepadat myšlenky, zda není lepší se přiznat, ale stále ještě před sebou viděla hořící hranice a zoufalý jekot nešťastnic na nich uvázaných. Musí vydržet! Ona přece není čarodějnice, nic neudělala!

Anabel na tom byla podobně. Krk i záda měla celá ztuhlá od nepřirozené polohy v předklonu se zakloněnou hlavou, ale trn pod bradou a řetěz jí znemožňovaly tuto polohu jakkoli změnit. Bříška chodidel si místy rozdrásala do krve. Několikrát jí křeče a bolest v bříšcích donutily pokrčit nohy a nechat je odpočinout, ovšem bolest ve vyvrácených ramenou jí vždy brzo přinutila znovu napnout špičky a postavit se na hroty. Dvakrát jí taky bolest v ramenou probrala z mrákot, když z vyčerpání napůl usnula, napůl omdlela. Velkého množství vody se sice už zbavila, ale teprv asi v polovině noci se jí podařilo zbavit se kolíčků v nose a pak, k velké úlevě svých vnitřností, se jí podařilo vyzvracet se. Na rozdíl od Giovanny na jídlo ani pití neměla ani pomyšlení.

Ovšem největší horor pro ní představovaly její prsy. Pruhy kůže, které je stahovaly, byly nyní asi o polovinu kratší. Naopak mezi pruhy jí prsy otékaly do ohromných rozměrů a barvily se do modrofialova. A hlavně ta příšerná bolest! Měla pocit, že kdyby se jich někdo dotknul, musejí jí upadnout!

Že je ráno, mohly maximálně odhadovat podle toho, že jim řekli že ráno budou pokračovat. Od okamžiku, kdy je sem přivezli, viděly jen tmu nebo místnosti ozářené loučemi. Když se otevřely dveře u jejich cel s úděsem očekávaly, co se bude dít dál. K jejich překvapení je ale ani jednu (jedna o druhé samozřejmě nevěděly, každá byla jinde) nepopadli a nevedli do mučírny. Naopak. Anabel povolili a pak odvázali provaz od rukou, sundali jí obruč z krku a nohy odvázali od tyče. Ale ruce jí nechali spoutané za zády a stejně tak kůže na prsech. Svalila se vyčerpáním na zem, kde jí nechali. Navzdory všem bolestem okamžitě usnula vyčerpáním. Giovanně také uvolnili nohy z klády a sundali obruč s hroty. I jí nechali uvázané struny. Když odešli, několik minut bojovala s nemohoucím tělem, aby se dostala do polohy, kdy si mohla lehnout na záda. To byla asi jediná poloha, ve které si mohla odpočinout. Než se do ní dostala poznala, že sebemenší dotyk nebo pohyb rukou jí způsobí další šílenou bolest, stejně jako nohy od kolen dolů. Stejně jako Anabel, jak se dostala do této polohy, okamžitě usnula.

Po několika hodinách je probudili. Fabianu nakrmili nějakou kaší a dali jí napít. Pak jí pomohli obléct. Byl to vlastně potrhaný a špinavý pytel s vystřihnutými dírami pro hlavu a ruce, ale bylo to nádherné po té dlouhé době, kdy musela být úplně nahá. Pak jí spoutali ruce za zády, poměrně volně, ale i to mělo za následek, že při pohledu ze strany byly vidět celé její prsy. Ale i to bylo lepší než být nahá!

S Giovannou a Anabel se tak nepárali. Položili každé na zem misku s vodou a druhou s kaší. Protože ani jedna nemohla použít ruce, musely si kleknout a za úsměšků strážných chlemtat jako zvířata. Anabel měla ještě stále vnitřnosti poznamenané vodou a tak mnoho nesnědla ani nevypila, zato Giovanna i přes pokoření vylízala misky do dna. Anabel pak rozvázali ruce, natáhli na ní pytel a než jí ruce přišli k sobě, zas jí je stáhli za záda. S Giovannou to bylo horší. Rukama nemohla ani pohnout a když jí je zvedli, aby na ní pytel natáhli, málem omdlela. I jí ruce svázali za zády, i když to bylo zcela zbytečné, spíš aby jí potrápily a aby i její prsy byly ze stran dobře vidět. Pak je postupně odvedli do síně soudu.

*****

Jako první přivedli Fabianu. Než se stačila rozkoukat, uslyšela známý hlas: „Dítě moje, co se ti to stalo?“ Uviděla svého otce. Přistoupil k ní a řekl: „Buď úplně zticha a nepřerušuj mě! Ve jménu Boha, udělej to pro mě a svou matku a já tě odsud dostanu!“

V tu chvíli zaslechla další zvuky. Kroky a taky sténání, pak úder a polohlasný výkřik. Přiváděli paní s dcerou.

Soudce vstal. „Nevěstky ďáblovy, svědectví vaší služky dokázalo vaše čarodějnictví!“

Fabiana chtěla vykřiknout, že to není pravda, ale její otec jí zakryl ústa a šeptal jí ať mlčí. Giovanna i Anabel, když si uvědomily, co to pro ně znamená, spustily jedna přes druhou: „To je lež! Ona si vymýšlí! Nikdy… ÁÁÁÁÁÁ!!!“ Jejich výpady proti Fabianě se rychle změnily v nářek a obě, zkroucené na zemi, hlasitě naříkaly. Anabel totiž, vzápětí poté co začaly, udeřil jeden strážný holí přes podvázané prsy a Giovannu další dva prakticky současně kopli do rozdrásaných holení. Šílená bolest překryla vše ostatní.

„Umlčte je a postavte ať vyslechnou ortel!“ řekl soudce. Opět dostaly kolíky mezi čelisti. Stráže provazy opět důkladně utáhly, až jim vystupovaly oči z důlků. Jeden vzal Anabel za prsy, druhý Giovannu za strunu a přinutili je vstát. Giovannu museli přidržet, aby znova neupadla.

„Zítra budete zaživa upáleny na hranici! A za výpady proti nevinné svědkyni bude váš trest zostřen: než vás kára odveze na náměstí, budou vám vytrhnuty jazyky (taky nemusí nikdo slyšet, že se nepřiznaly) a přibity nad vaše hlavy na kůly. Váš majetek bude zabaven! Odveďte je!“

Za zoufalého nářku je stráže odváděly. Pokus o vzpouzení byl vzápětí zlomen, stačilo plesknutí Anabel přes prsy a škubnutí Giovanně za strunu a za ještě většího jekotu byly odvedeny z místnosti. Dveře se zavřely a nářek pomalu utichal.

„A teď ty!“ Fabiana se třásla a po tvářích jí stékaly slzy. „Abys divnými myšlenkami nekazila ostatní, opustíš neprodleně město a nikdy se tu už neukážeš!“

„Ihned jí odvezu, nebojte se ctihodnosti,“ řekl za ní otec.

„Tvé svědectví nám hodně pomohlo,“ týral jí soudce dál. „Ale zpočátku jsi nechtěla spolupracovat a zbytečně jsi proces zdržovala!“ Fabianin otec chtěl protestovat, ale soudce ho máchnutím ruky umlčel. „Za trest dostaneš třicet ran důtkami na holá záda!“

Strážci jí vytrhli otci z rukou a vedli ji ke sloupu, který připomínal ten, co u něj strávila Anabel první noc. Rozdíl byl jen tom, že kolík byl výš a ze stropu tu byl spuštěný provaz. Rozvázali Fabianě ruce a sundali jí pytel. Ruce jí vzápětí spoutali před tělem a pověsili na hák na konci provazu. Bolest ve zmučených rukou se znovu ozvala. Jeden pochop začal tahat za provaz a druzí dva jí vzali za kolena a zvedli s roztaženýma nohama do vzduchu. V úděsu zírala na asi pět centimetrů tlustý a třicet centimetrů dlouhý kolík.

Nasadili jí kolík do přirození a její otec se odvrátil. Jak jí pustili, bolestivě se do ní zasunul a opřel se jí o klitoris. Protože nohama nedosáhla na zem, celá její váha spočívala na kolíku. Ruce měla vytažené nad hlavu, ale ne tak vysoko, aby na nich visela. Zapla svaly, aby částečně přenesla váhu na ruce. Na tenhle okamžik čekal jeden z pochopů. Švihl důtkami a přes záda se objevil rudý pruh. Co ale bylo mnohem horší, kuličky na koncích důtek se zaryly z boku do jejího, teď rukama napjatého, pravého prsu. Zaječela, okamžitě povolila ruce a tím se narazila zpátky na kolík. Děsivá bolest jí přinutila přitáhnout se rukama a v tom okamžiku provedl to samé druhý z pochopů, stojící na druhé straně od ní. Opět s jekotem padla na kolík, ale stále ještě se pokoušela se nadzvednout. Toto se opakovalo po pět prvních ran každého drába. Pak už neměla sílu se zvedat, jen visela na kolíku a zpočátku mrskala nohama a ječela. Později už jen bezvládně visela a sténala. Když se přestala zvedat a padat, drábové začali rozdělovat rány po celých zádech a hýždích. Neodpustili si, aby se kuličky nezarývaly do jejích citlivých boků a také několikrát zasáhli citlivý přechod půlek ve stehna. Poslední tři rány každý z nich vedl tak, že se řemeny obtočily okolo jejích boků a kuličky zasáhly její podbřišek. Nová ukrutná bolest jí opět ve vzduchu roztancovala!

Konečně to skončilo! Soudce pokynul a otec jí v náruči odnášel z věznice. Před vraty je čekala Fabianina matka a vozík, kterým jí odvezli do své vesnice.

I Giovannu s Anabel bude ráno čekat vozík…