| |

Povídka “Údolí bolesti”

Wendy rozhodně nebyla zlá dívka, prostě jen trochu, no… řekněme, divoká. K rodičům se sice ne zrovna vždy chovala, jak by měla a jak se sluší a patří, avšak pevná ruka jejího otce (a občas rovněž jeho dlouhý kožený opasek) se pokaždé beze zbytku postarala o to, aby se Wendy držela takříkajíc na správné cestě a nikdy z ní příliš daleko nesešla. Avšak když bylo Wendy něco málo přes čtrnáct let, což bylo pro změnu před necelými čtyřmi lety, její otec znenadání umřel na rakovinu plic (marně mu všichni kolem vysvětlovali, že kouřit se opravdu nemá) a od té doby jako by to s ní šlo z kopce minimálně co se slušného chování a přístupu k důležitým povinnostem týkalo. Její matka se sice skutečně ze všech sil snažila vést Wendy tím nejlepším a nejvhodnějším směrem pro následující základní životní úspěch, což ostatně mladá dívka bez ustání potřebovala jako sůl, avšak úspěchy jejího zbývajícího rodiče ohledně správné výchovy byly stále více sporadické, až se ve finále víceméně rovnaly absolutní nule. A teď, s jejími “slavnými” osmnáctými narozeninami, její neustálé problémy s kdekým a lecčím vyvrcholily do samotného maxima a Wendy se zdánlivě zničehonic ocitla ve vskutku vážných trablech, které se už ani čirou náhodou nedaly přejít jen tak mávnutím rukou, či prostým pokáráním, případně nanejvýš přísným fyzickým trestem.

 

Vyrazila si ven na takovou předčasnou oslavu svých narozenin se svými nejlepšími přítelkyněmi, Judy a Sheilou, které ji vytáhly do místního baru, kam obvykle společně chodily a kde jim klidně pokaždé nalévaly, co hrdlo ráčilo, ačkoli jim ani zdaleka nebylo podle zákonů potřebných dvacet jedna let. Všechny tři ani nestačily začít pořádně pít a už si k nim přisedli dva opravdu pohlední mladíci, kteří je začali bez obalu, takříkajíc natvrdo svádět a dělat jim nemravné návrhy. Jejich flirtování bleskurychle nabývalo na intenzitě, na což každá ze tří přítomných dívek reagovala poněkud odlišně. Zatímco Wendy jejich pozornost okamžitě přijímala s nadšením a nepokrytě ji vítala, flirtující s nimi takřka jako o život, její přítelkyně Judy byla v tomto ohledu ještě o poznání aktivnější – koneckonců ne nadarmo spala snad s každým nejen ve škole, ale skoro i ve městě, a měla široko daleko pověst nenasytné coury, která to dělá vždy, všude a za jakýchkoli okolností, naopak třetí do party, Sheila, se držela zpět, poněvadž představovala paradoxně víceméně dokonalý protipól svých kamarádek. Byla stydlivá a upejpavá a jen málokdy vůbec něco ve společnosti pohledných mužů, jako byli zrovna tito, řekla. Shodně tak i nyní jen strnule seděla na místě, rozkošně se červenala a mlčela. “No tak, holky, co byste řekly takové malé vyjížďce za město, co?!” zeptal se konečně jeden z mladíků hlasem, který nemohl nechat žádnou z nich na pochybách o tom, co by se posléze na místě samotném asi tak mělo být. Samozřejmě sex… Když potom ještě druhý z mladíků dodal že mají venku postavený pěkně rychlý a pořádně žhavý sporťák, ve kterém by to všem dívkám bezpochyby perfektně sedělo nebylo už pro holky co řešit, tedy alespoň pro dvě odvážnější a současně odvázanější z nich. Sheila byla pochopitelně proti, respektive tvrdila, že musí být brzy doma, jinak že by jí otec dal co proto, což ale nikomu z nich zase tolik nevadilo. Koneckonců kdo by ji potřeboval, když i tak byli dva na dvě, takže si mohli pěkně užít i bez Sheily, která by tak zřejmě stejně alespoň zpočátku plnila funkci pověstného pátého kola u vozu.

 

Sheila tedy tiše zmizela domů, zatímco Wendy a Judy ochotně naskočily do jasně červeného sporťáku, kabrioletu, zaparkovaného drze rovnou na chodníku před podnikem. Zatímco Wendy se rychle nacpala na přední sedadlo, Judy se jejímu výběru podvolila a usedla dozadu vedle svého partnera. O chvíli později již všichni vyrazili vpravdě divokou a nadměrně rychlou jízdou směrem k zalesněným pahorkům, které jejich městečko hustě obklopovaly ze všech stran a mezi nimiž se nacházel nespočet vhodných míst pro nadržené páry i větší skupinky jako právě v jejich případě. Relativně dlouhou cestu si zpestřovali obvyklou “zábavou” jejich generace – popíjeli pivo, prázdné plechovky házeli po poštovních schránkách domů, kolem nichž právě projížděli, trefovali jimi i domácí zvířata, která se jim náhodou dostala na dostřel, každému povedenému zásahu se pobaveně nahlas pošklebovali. Svět se pro ně zdál být v tom nejlepším pořádku, bezstarostný a veselý, naplněný pitím a vyhlídkou na nadcházející divoký sex někde uprostřed křoví na zvlhlé trávě. Wendy se spokojeně a nadrženě tiskla na svého partnera jménem Dwayne, jednu ruku přehozenou kolem jeho docela širokých ramen, zatímco tou druhou mu už vzrušeně přejížděla přes pěkně velkou vybouleninu v rozkroku. Myslela si docela s jistotou, že už to snad ani momentálně nemůže být lepší, když se vzápětí znenadání a naprosto nečekaně celý její dosavadní život kompletně zhroutil za typických zvuků policejní sirény a nepříjemného blikání modrobíločervených světel. Byla tak šokovaná, že se ani nenadála a již seděla společně s ostatními v kanceláři místního šerifa, který se od první vteřiny rozhodně netvářil tak, že by se snad jednalo o nějaký kanadský žertík, a nebo omyl.

Wendy se tak společně se svou přítelkyní postupně dozvěděla celou pravdu právě až v kanceláři šerifa na místní policejní stanici, zatímco obě pokorně čekaly na své rodiče a moc dobře si uvědomovaly, že tentokrát to všechno asi nebude jen tak. Jak se tedy následně ukázalo, parádní červený sportovní kabriolet byl vskutku pořádně “žhavý”, ale bohužel pro obě dívky poněkud odlišným způsobem, než by si představovaly. Obratem totiž vyšlo najevo, že Dwayne a Junior, jak si druhý z mladíků říkal, tohle krásné vozidlo ukradli sotva před dvěmi hodinami v sousedním městě, jenže to ještě pořád nebylo to nejhorší ze všeho. Sporťák totiž patřil Erline Crosbyové, manželce Buzze Crosbyho, což byl nekorunovaný král celé této oblasti, velký boss a neúprosný obchodník, který s nikým neznal slitování a pokaždé si dokázal kompletně prosadit svou. A aby ani tohle ještě nebyl samotný vrchol, paní Crosbyová rovněž postrádala slušnou sumu peněz, které byly posléze ke vší smůle nalezeny zrovna v přihrádce palubní desky vozidla zrovna na straně, kde seděla nic netušící Wendy. Díky tomu všemu byla mladá dívka ve finále obviněna jak z krádeže peněž, se kterou tedy neměla vůbec nic společného, tak rovněž z výtržnictví a opilství, jelikož ta jejich divoká jízda také nezůstala jen tak bez další pozornosti a rovněž i z kladení odporu při zatýkání, poněvadž odjakživa vzpurná Wendy si ani za nic nechtěla nechat nasadit pouta od tlustého a bez ustání se hrozně potícího a tím pádem i velmi výrazně páchnoucího šerifa. Její kamarádka Judy na tom byla přece jen o poznání lépe, jelikož ji stihlo jen obvinění z výtržnictví, zatímco oba mladíci pak byli obviněni snad ze všeho možného, co se jen dalo, a čekal je pořádně dlouhý pobyt za mřížemi. Koneckonců podle všeho se zdálo, že to byli na policii velmi dobře známé firmy, ovšem to momentálně nemohlo nešťastné Wendy jakkoli pomoci. Ta už na ně, jakož i na sex a vzrušení z divoké jízdy přestala docela myslet a soustředila se jedině a pouze na to, jak se dostat z vlastní šlamastyky. Což ale vůbec nebylo tak jednoduché, jak by se snad mohlo zdát, poněvadž na její nespravedlivé obvinění vůbec nikdy nebral ohledy, zvláště když si mocní lidé v pozadí jednoduše chtěli prosadit svou za víceméně jakoukoli cenu. A tak došlo až na soud…

 

Proces s Wendy probíhal odděleně od ostatních, jelikož mladá dívka byla v době spáchání údajného trestného činu ještě stále nezletilá, pročež také tak musela být dle místních zákonů souzena, ačkoli nyní již za sebou věkovou hranici osmnácti let měla – své narozeniny si samozřejmě kvůli panujícím okolnostem vůbec neužila a mělo to být ještě podstatně horší… Jelikož se s ní matka již dále nechtěla vůbec obtěžovat a navíc stejně tak jako tak neměla peníze byl Wendy advokát přidělen soudem, což zrovna také nebyla šťastná volba, protože se s ní dotyčný nehodlal jakkoli moc obtěžovat a nějak se pro její záchranu namáhat a spíše to vypadalo, že jej podstatně více zajímá nahlížení do jejího výstřihu a na nohy odhalené krátkou sukní, nežli právě probíhající soudní jednání, do něhož by se měl pochopitelně aktivně zapojovat. No a samozřejmě v neposlední řadě zde také byl neustálý nátlak mocných na její konečné odsouzení, takže Wendy již od samého počátku neměla vpravdě mnoho šancí na konečný úspěch. Pro advokáta to tak nakonec znamenalo snadno vydělaných pět set dolarů za veřejnou obhajobu a jednu špatnou radu, kterou ve finále Wendy dal a na kterou mu nevědomá mladá dívka hloupě skočila. Advokát jí totiž namluvil, že by se měla raději ke všemu rovnou přiznat a nepopírat svou vinu a neprotahovat tak celé soudní jednání, poněvadž jako prvně souzená a vůbec policejně obviněná měla Wendy velmi dobrou, ba přímo jistou vyhlídku na to, aby jí to v podstatě beztrestně prošlo a skončila tak nanejvýš s nějakou podmínkou a trestem veřejně prospěšných prací v oblasti. Naivní Wendy to přirozeně chtěla mít co nejdříve za sebou, pročež na jeho návrh beze zbytku přistoupila. Jen aby se už dostala z dosahu toho slizkého soudce, nepříjemné státní zástupkyně a vůbec všech, kteří se kolem soudu pohybovali. A tenhle její souhlas představoval zásadní, ba přímo kardinální chybu, která se jí takřka okamžitě vymstila a nevyplatila.

Když se tedy objevila před samotným soudem, Wendy všechno pokorně přiznala – přirozeně i to, co vůbec neudělala, jen aby se odtud dostala hned pryč – a poníženě požádala soud o slitování a velkomyslnost. To vše pochopitelně doprovázely obvyklé řeči o tom, jak se z toho poučí, jak se to již nikdy nebude opakovat a podobně. Jenže i kdyby jim slíbila pověstné modré z nebe nic by to neznamenalo. Soudce se postavil, aby vynesl rozsudek, a po normálních poznámkách na téma špatné výchovy mladistvých a jejich chování, se dostal k samotnému jádru věci, když se obrátil přímo na strnule stojící Wendy. “Mladá dámo, jste sice na nejlepší cestě do pekel, ale myslím, že pro vás ještě stále existuje jistá naděje, abyste se vrátila zpět na správnou životní cestu a uvědomila si alespoň ty nejzákladnější hodnoty. K tomu vám ovšem jistě nepomohu nějakým pokrytecky mírným rozsudkem, pročež vás odsuzuji na devět měsíců nepodmínečně do státního nápravného a výchovného ústavu pro ženy ve Valdostě!” Sotva jen zaslechla úvodní část vynášeného verdiktu, už Wendy vyděšené vykřikla, propukla v usedavý pláč, ale ihned poté se v naprostém šoku totálně zlomila a znenadání omdlela.

 

Když se posléze probrala k vědomí již zpátky ve vězeňské cele, jako první zaregistrovala vlastní matku, která podobně jako ona brečela, jenže na opačné a té podstatně lepší straně mříží. Jako první se mladá dívka dozvěděla, že dotyčný soudce je bratrancem Buzze Crosbyho, což ji za daných okolností už vůbec nepřekvapovalo – proto také tak extrémně přísný rozsudek, alespoň co se trestu pro prvně obviněnou a souzenou týkalo. Jenže co už se s tím nyní dalo dělat…? Následně se již Wendy jen stačila krátce se svou matkou rozloučit, načež už byla pevně spoutána a víceméně nemilosrdně připevněna na dlouhý řetěz k dalším dvěma dívkám, které se až dosud nacházely v okolních celách a které měly být šerifovým vozem transportovány do shodného nápravného zařízení jako nebohá Wendy sama. Obě navíc vyhlížely pěkně tvrdě a otrkaně, což mladé dívce jen nahánělo ještě větší strach. Pokud tam budou všechny takové, tak se tedy opravdu měla na co těšit. Záhy se všechny tři ocitly vzadu v šerifově dodávce, kterou okamžitě vyrazily směrem do Valdosty. Zatímco obě její společnice byly naprosto klidné a smířené s osudem, Wendy skoro celou cestu proplakala, neschopná jakkoli se uklidnit, a to i přesto, že jí obě další dívky bez ustání vyhrožovaly, že pokud záhy nepřestane, tak potom jí v samotném nápravném zařízení s radostí zařídí nefalšované peklo na zemi. Bezpochyby tam obě nemířily poprvé a místní poměry dobře znaly, čemuž nasvědčovalo i jejich familiérní chování a mluva, při které označovaly nápravný ústav jako “Údolí bolesti”, jak se mu nejen mezi chovankami, ale i mezi personálem obvykle říkalo, a to jednak pro jeho geografické umístění právě v hlubokém údolí, jednak pro výchovné metody, které zde panovaly a které byly samozřejmě neodmyslitelně spojené s intenzivní bolestí. Wendy se ze všech sil pokoušela svým společnicím vyhovět a být zticha, ale jejich stále nové poznámky o drsném životě v “Údolí bolesti” ji nutily k novým a novým záchvatům usedavého pláče, který jen stěží dokázala průběžně opanovat. A to už ani nepočítala skoro chtivé a perverzní pohledy, které na ni obě dívky bez ustání vrhaly. Koneckonců bylo se na co dívat…

Wendy byla odjakživa docela půvabná a především sexuálně nesmírně rajcovní dívka, vysoká více než sto sedmdesát pět centimetrů a přiměřeně vážící, s nakrátko střiženými, velmi tmavými, ba přímo havraními vlasy, které z ní právě dělaly natolik sexuálně přitažlivý objekt, jakým ve skutečnosti byla. Oči měla k tomu navíc neskutečně zářivě zelené, přímo smaragdové, a pokud zrovna nebrečela, pak dokázaly svým půvabem svést v podstatě každého. Její tělo by se dalo nejlépe popsat jako naprosto dokonale perfektní, kompaktní a skvěle vytvarované. Ňadra měla ani ne velká, ani malá, zkrátka tak akorát a navíc neuvěřitelně pevná a skvostně tvarovaná, takže byla tak přesně do ruky, pokud se k nim již někdo vůbec dostal. Nohy Wendy zase neměla tak dlouhé jako většina pravých krásek, ale stejně tak krásně vytvarované a ladné, což ostatně v plném rozsahu platilo i pro její rozkošnou prdelku, která byla pevná, oblá a krásně naducaná. Zvláště když se Wendy pořádně vlnila v bocích a měla na sobě cokoli pořádně upnutého, pak podívané na její prdelku neodolal víceméně skoro nikdo. A konečně nefalšovaným vrcholem jejího půvabu byl samotný obličej, který byl na pohled zdánlivě naprosto nevinný a přesto svůdně ďábelský. A když se Wendy cítila šťastná a smála se, potom jejímu kouzlu a samotnému úsměvu jako takovému propadl v podstatě každý – s klidným srdcem se dá říci, že pod jeho vlivem roztál kdekdo shodně, jako kostka másla na ostrém poledním slunci. Ovšem nic z toho jí bohužel zrovna nyní dvakrát platné nebylo a nedalo se právě tak očekávat, že by s tím cokoli pořídila i přímo v cíli jejich neradostné pouti po prašných cestách.

 

Jakmile se ocitlo policejní vozidlo posléze v samotném údolí, byla ohromná a na pohled až děsivě rozlehlá budova nápravného zařízení patrná již z velké dálky, zkrátka v podstatě skutečně nepřehlédnutelná – koneckonců pokud nebudeme počítat hospodářské budovy kolem plus několik málo domků pro stálý personál v bezprostředním okolí, tak potom to bylo v podstatě jediné sídlo, které se zde nacházelo. Šerifova dodávka zastavila u vstupní brány, počkala na signál, který ji otevřel dokořán, načež již zamkla do objektu samotného, zastavující následně u budovy poněkud honosně označené jako recepce, ačkoli ve skutečnosti se pochopitelně jednalo spíše o stroze zařízenou přijímací kancelář doplněnou o veškeré nezbytné náležitosti.

Wendy a její dvě nové “přítelkyně” byly obratem odvedeny do skoro prázdné místnosti bez oken, kam ještě stále musely putovat pevně spoutané, což jim samozřejmě jakékoli pohyby nesmírně ztěžovalo a nutilo je to dávat obzvláštní pozor na to, aby náhodou všechny tři nespadly na jednu hromadu. Jakmile se ocitly uvnitř Wendy poněkud znepokojeně zaregistrovala, že nyní zvážněly a znervózněly i její dvě společnice, které se až dosud tvářily maximálně sebevědomě a skoro povýšeně. Jejich úšklebky zmizely kamsi do nenávratna a nyní najednou jako mávnutím kouzelného proutku vyhlížely jako obyčejné mladé dívky kterými koneckonců také ve skutečnosti byly. Brzy se však veškerá pozornost Wendy zaměřila docela jinam, na nově příchozí trojici, která s definitivní platností vystřídala potícího se tlustého šerifa a jeho poskoky. Zatímco jim byla konečně sundávána pouta, Wendy pohledem nervózně zkoumala nové lidi kolem sebe. Jednalo se o dvě ženy a jednoho muže, který tomu zde očividně velel, což ostatně okamžitě vzápětí potvrdilo, i jeho úvodní prohlášení. Muž se jmenoval Kramer, sám sebe tituloval jako superintendanta místního nápravného zařízení a jak jim následně se zlým úšklebkem sdělil buď zde budou všechny tři hrát podle jeho not, anebo se budou muset vyrovnat s okamžitými následky které budou přísné, nemilosrdné a pro každou z nich mimořádně bolestivé. Wendy si ani nechtěla raději představovat, co všechno by tím konkrétně mohl myslet. Na závěr stručného, prostého a velmi zlověstného proslovu jim místní boss představil vrchní vychovatelku Faskinovou a dozorkyni Clarkovou, načež obratem opustil bez dalších slov místnost. Wendy si ani nestihla obě ženy důkladněji prohlédnout a již musela čelit nejdříve jejich přísným pohledům a následné příkazu vychovatelky Faskinové, která na nic nečekala a rovnou bez jakéhokoli zaváhání zavelela:

 

“Svléknout do naha! Všechny a hned teď!” Wendy při jejím hrubém, drsném a pěkně hlasitém hlasu na místě vyděšeně nadskočila, ale mnohem horší pro ni pochopitelně byl obsah nežli forma. Už už otevírala svá rozkošná ústa, aby začala proti tomuhle ponižujícímu povelu protestovat, ale k vlastnímu štěstí se právě tak včas v poslední možné chvíli zarazila – a to v momentu, kdy koutkem oka zaregistrovala, že její dvě společnice jsou již z poloviny nahé a mohou se doslova přetrhnout, jen aby nerudné vychovatelce vyhověly. Wendy k jejímu vlastnímu prospěchu obratem došlo, že se bude muset velmi rychle přizpůsobit, pokud tady chce vůbec nějak přežít. A tak se počala pozvolna svlékat… Když byly konečně všechny tři úplně nahé jako děti pobíhající volně po pláži – bože, kdyby tam teď tak opravdu byla! – vrhla na ně vychovatelka další přísný pohled, načež si se sadistickým úšklebkem natáhla na ruce pár hladkých latexových rukavic. Načež s nimi přistoupila těsně k Wendy a poručila:

“Otevři pusu!” Mladá dívka okamžitě bez váhání uposlechla a otevřela ústa dokořán, načež si v nich musela nechat několik následujících vteřin hrubě hrabat nelítostnou vychovatelkou, která se s ní ani v nejmenším nemazlila a projížděla jí ústní dutinu svými tlustými prsty nanejvýš nemilosrdně a bezohledně, marně pátrající po jakémkoli kontrabandu. Jako další přišel na řadu povel, aby Wendy okamžitě zvedla své ruce rovně nad hlavu, načež jí vychovatelka přejela rukama v latexových, nyní zvlhčených rukavicích v podpaží. I vzdor své nesmírné hrůze a zděšení měla mladá dívka co dělat, aby se nahlas nerozesmála jelikož byla odjakživa nesmírně lechtivá, jenže jakákoli chuť se smát ji bleskurychle totálně přešla při dalším rozkazu, který ze svých nepříjemných úst hrubě vypustila vychovatelka Faskinová: “Pořádně roztáhni nohy daleko od sebe a koukej to provést okamžitě a bez zbytečných keců!” Wendy nebyla tak hloupá a naivní, aby ihned nepochopila, co se asi bude dít dále, a okamžitě se celá roztřásla strachem i odporem, zatímco od hlavy až k patám zčervenala studem jako pivoňka. I přesto ale poslušně učinila, co po ní vychovatelka požadovala poněvadž bylo nad slunce jasnější, že by ani náhodou při jakékoli konfrontaci neuspěla, jen by si naopak do budoucna pořádně přitížila a zřejmě si tu zařídila nefalšované peklo na zemi pro zbytek svého pobytu. Faskinová se na ni zle ušklíbla a následně jí s očividně nesmírným potěšením brutálně zarazila do absolutně suché vagíny hned dva své silné prsty najednou. Wendy se neubránila a tiše zaskučela bolestí i ponížením zároveň, v čemž pokračovala dále, zatímco jí vychovatelka hrubě kundu zevnitř necitlivými prsty rozevírala do stran a důkladně ji uvnitř pochvy prohmatávala jako samozvaný gynekolog amatér. Konečně nepříjemní a bolest způsobující vetřelci z její píče zmizeli a Wendy si zhluboka oddechla úlevou. V tu chvíli jí ani v nejmenším nedocházelo, že to nejhorší a nejvíce pokořující má vlastně ještě stále před sebou. Ovšem Faskinová ji s neskrývaným perverzním potěšením záhy uvedla do místní reality, když svým nechutně hrubým hlasem poručila: “Otoč se, předkloň se a chytni se rukama za kotníky! Hned!” Ježíši Kriste, pomoz mi, zaúpěla v duchu zoufale Wendy, zatímco se ve skutečném světě skoro fyzickým násilím nutila k tomu, aby povel hlavní vychovatelky splnila. Nicméně i když její rozkaz pozvolna vykonávala, Faskinové se její otálení ani v nejmenším nezamlouvalo. Wendy se sotva stačila otočit k ní zády a už dostala pořádnou ránu rukou přes levou půlku obnaženého zadku, která byla okamžitě následována podstatně intenzivnější bolestí na straně pravé. Wendy vykřikla bolestí a zděšeně se ohlédla, aby následně kousek za sebou spatřila dozorkyni, která se k nim mezitím naprosto tiše přiblížila a nyní držela v ruce dlouhý jezdecký bič, kterým zrovna Wendy nemilosrdně přetáhla, zatímco se na ni vyzývavě dívala a pohrdavě si nahou mladou dívku měřila od hlavy až k patám. Wendy ještě jednou bolestně, zoufale zasténala, načež se bleskurychle velmi hluboce předklonila a popadla se oběma rukama za kotníky svých ladných nohou, vystavující tak na odiv nejen svou parádní prdel, ale rovněž i kundičku, která se nyní jasně objevovala mezi pootevřenými stehny. Zatímco tiše, naplněná hrůzou čekala na největší potupu svého dosavadního žití, mimovolně vnímala stále intenzivní bolest na pravé půlce své zadnice, která byla navíc nyní jednoznačně umocněná tím, jak měla v hlubokém předklonu pokožku napnutou. A pak už přišlo samotné hnusné vyvrcholení této úvodní lekce v nápravném zařízení, když jí hlavní vychovatelka zezadu naprosto necitlivě, záměrně brutálně vrazila do panenského konečníku svůj ukazovák a ihned jím počala uvnitř s nesmírným potěšením různě kroutit a otáčet kolem dokola, zatímco nebohá Wendy zoufale kňučela bolestí, marně se pokoušející ten prst vypudit ven prostřednictvím maximálně mocných kontrakcí svého netrénovaného svěrače. Bolest byla překvapivě silná a vzrůstající, o neskutečném ponížení ani nemluvě, takže Wendy bez ustání tvrdě bojovala s lákavým – ale pouze pro tuto jedinou chvíli – pokušením vstát a utéct odtud pryč. Samozřejmě by se daleko nedostala, ale copak tohle všechno opravdu musela snášet?! Musela…

 

Uběhl již více než celý měsíc od jejího umístění do nápravného zařízení a Wendy si pozvolna zvykala na svůj nový život, který ji čekal ještě hezkých pár týdnů a měsíců. Přizpůsobit se místním pravidlům prostě musela, jelikož opačná situace by se rovnala takříkajíc “klinické smrti”. Ačkoli se snažila ze všech sil, přesto ji několik tělesných trestů ze strany dozorkyň a vychovatelek neminulo a musela zvládnout i několik konfliktů s ostatními přítomnými děvčaty, která zde byla shodně jako ona uvězněna. Ale to rozhodně nebyl ten nejhorší výsledek, jakého zde mohla dosáhnout, ba právě naopak, vlastně si vedla velmi dobře.

Dny v “Údolí bolesti” byly všechny stejné, jeden jako druhý, dlouhé, prázdné, hnusné a potenciálně nebezpečné. Budíček byl přesně v pět hodin ráno a po obvyklých procedurách následovala celodenní práce na okolních polích, která pokračovala až do pěti hodin v podvečer – a nebyla to žádná procházka růžovým sadem, ale naopak těžká fyzická práce, u které si Wendy připadala jako nějaká otrokyně na plantáži někdy před stovkami lety za vrcholu rozkvětu otroctví. Po práci následovala večeře, hodina na úklid ubikací a teprve poté vlastně jediné volno dne, kdy směly vězněné ženy sledovat televizi, či se jinak bavit až do deváté hodiny večerní, kdy již byla večerka – to všechno ovšem pochopitelně pouze za předpokladu, že na tom dotyčná byla dobře a nemusela vykonávat nějakou další, obvykle maximálně ponižující činnost pro některou z dozorkyň či vychovatelek, případně pro nějakou z mocnějších a vlivnějších spolubydlících. Tahle odporná rutina všedního šedošedého dne byla zásadně nabourána pouze v neděli, kdy se nejdříve ráno kompletně všechno v celém nápravném zařízení uklízelo, ovšem poté byla až do večerky volná zábava, kdy si každá mohla dělat, co zrovna chtěla a na co měla ať už psané, či nepsané právo. Aby Wendy tohle peklo – minimálně pro takovou dívku jako ona – nějak přežila, používala takřka bez ustání svou docela rozvinutou představivost. Bez přestávky tak v duchu fantazírovala o věcech, které jí byly maximálně příjemné a které ji odváděly nekonečně daleko od hrozné reality všude kolem, kam se jen podívala – Wendy tak snila o zářivé budoucnosti prožívané společně s jejím manželem a dětmi v nějakém rozkošném domě co nejdále od jejího rodného města, ale pochopitelně s ohromnou zahradou. Kromě toho přirozeně též vzpomínala, respektive si představovala veškeré své dosavadní partnery a přátele, hodnotila je z odstupu, říkala si, jaké by to bylo kdyby…

Veškeré podobné fantazie si samozřejmě schovávala na ty vzácné chvilky, kdy byla úplně sama, anebo alespoň tak sama, jak jen mohla být, když musela sdílet docela malý pokoj s dalšími třemi dívkami – kompletně sama zde totiž nebyla v podstatě nikdy, na to rozhodně nápravné zařízení stavěné nebylo. Mohla si k tomu počítat jedině okamžiky v noci, kdy vydržela být déle vzhůru než všechny ostatní a kdy dle jejich pravidelného oddechování poznávala, že už s nejvyšší pravděpodobností spí. V takových vzácných chvílích si dokonce dovolovala i oddávat se nefalšované masturbaci, kterou si přirozeně užívala naprosto potichu, ale tím pádem rovněž jakýmsi podivným řízením osudu mnohem intenzivněji, jakoby se u toho veškeré projevy, které nesměla nahlas vydávat, soustředily hluboko v jejím nitru. Kdyby tak jen tušila, že právě tyto krásné okamžiky budou hlavní a jedinou příčinou jejího nejhoršího zážitku za celý její dosavadní krátký život, zdrojem největší bolesti a nejhnusnějšího ponížení, jaké dosud zažila. Ale kdo mohl předpokládat, že právě jediný únik z reality se takto ve zlé obrátí…?!

 

Všechno to vzniklo jedné středeční noci, která byla jednou z těch nepříjemně dusných a rozpálených, kdy se prostě pořád potíte, ať už podnikáte cokoli, a kdy je vlhkost na posledním stupínku únosnosti. Za takových podmínek byla samozřejmě předchozí práce přes den na poli maximálně vyčerpávající a složitá, skoro k nepřežití a zešílení odporná, což zpravidla vrcholilo v časných odpoledních hodinách, kdy zde panovalo vedro opravdu na padnutí. Každá z dívek a žen byla propocená od hlavy až k patám a každé se také na tělo nepříjemně lepilo relativně tenké vězeňské oblečení, což chvílemi vyhlíželo vpravdě provokativně – a také to přitahovalo ohromnou pozornost. Wendy velice dobře zaregistrovala, že v těchto dnech se boss nápravného zařízení, superintendant Kramer, objevoval na poli i několikrát denně a na delší dobu, ačkoli až dosud se tam sotva vůbec podíval. Nebylo těžké uhodnout, proč a nač se tam chodí koukat, koneckonců jeho malá rozzářená prasečí očka hovořila více než jasnou řečí. Když se na něj Wendy sem tam jen tak mimovolně dívala, aby náhodou nepřitáhla jeho nežádoucí pozornost, občas v ní vzbuzoval nefalšovaný strach a hrůzu, a to nejenom svým odporným vzhledem skutečného tlustého čuněte, ale i způsobem, jakým se na všechny ženy na poli díval – upřeně na ně hladově zíral jako kočka na krabici plnou bezmocných myší, jakoby si jen vybíral, kterou z nich uloví. Opravdu silně ji v těchto chvílích znervózňoval, pokaždé měla žaludek jako na rozbouřeném moři, zvláště pak v těch hnusných momentech, kdy spočinul zrakem zrovna na jejím pevném mladém těle.

Když toho večera konečně celá zmožená ulehla Wendy na svou tvrdou postel, byla štěstím bez sebe, že si může pořádně odpočinout, ale spát se jí kupodivu nechtělo, byla v takovém zvláštním rozpoložení příjemně-nepříjemné únavy, nehledě na pochopitelně panující maximálně hrozné vedro, proti kterému nepomáhalo ani její ležení na dece a postupné odhalování jednotlivých tělesných partií, jakož i jejich ovívání prádlem. O klimatizaci si tady přirozeně mohly všechny nechat jen zdát, takže si každá pomáhala, jak uměla. Její tři spolubydlící záhy usnuly jako špalky a tak Wendy posléze docela snadno podlehla obvyklému pokušení hrát si sama se sebou. Mladá dívka rozkošnicky přivřela oči a po krátkém hlazení vlastního těla si rychle vyhrnula jednoduchou noční košili až ke krku, aby měla volný přístup k již naběhlým prsním bradavkám, které se na jejích ňadrech tyčily jako dva pěkně vyšpulené a úžasně tvrdé kopečky. Zatímco levou rukou si posléze dráždila a mačkala právě naběhlé prsní bradavky, tou pravou si bleskurychle a opravdu nadrženě zajela mezi nohy, které ochotně mírně rozevřela od sebe, a pustila se do nefalšované vášnivé masturbace, kterou si tu už více než dobře osvojila. Koneckonců jak jinak se mohla sexuálně ukájet na místě jako tohle…? Nanejvýš tak s ostatníma holkama, ale lesbický sex jí z hloubi duše protivil, takže si muselo vystačit sama se sebou a při tom být ráda, že ji místní agresivní lesby prozatím nechávají kupodivu úplně na pokoji. Netrvalo dlouho a Wendy počala relativně nahlas – alespoň na pokročilou noční dobu – vzdychat, zatímco přerývaně vzrušeně oddechovala a pozvolna se docela ztrácela ve vlastní mocné rozkoši, postupně přestávající vnímat kompletně realitu kolem sebe. Svět se najednou ztratil a ona byla ponořená do sebe tak hluboko, že by se také mohla v extázi rozplynout docela… Zatímco ji její vlastní zkušené ruce dováděly k bodu, z něhož už prostě nebylo návratu, Wendy ve svém dráždění postupně podvědomě stále zrychlovala přibližující se k vrcholu závratnou rychlostí, beroucí dech nejen jí samotné, ale o vteřinku později rovněž osobě, která znenadání rozrazila dveře do pokoje jako tajfun v lidské podobě a zařvala: “Co si, krucinál, myslíš, že tady děláš, ty malá děvko, co?!”

Wendy totálně strnula uprostřed pohybu jako bezbranná laň, která právě omylem vběhla mezi skupinu po zuby ozbrojených lovců. Jedna ruka bez pohnutí spočívala na jejím naběhlém, tvrdém ňadru, druhá pro změnu mezi roztaženýma nohama a mladá dívka se vůbec neodvažovala ani otevřít oči, aby se přesvědčila o tom, kdo ji to tady přistihnul takhle více než jen v nedbalkách. Koneckonců tenhle hlas by poznala kdekoli… Po neskutečně dlouhé prodlevě, která ve skutečnosti trvala samozřejmě pouhých pár vteřinek, se Wendy přece jen odvážila otevřít oči a pohlédla do tváře, kterou zde přesně předpokládala – do nerudného, hnusného a nyní posměšně se tvářícího obličeje vrchní vychovatelky Faskinové. A aby toho snad nebylo málo, kousek za ní jako její živý stín stála ještě dozorkyně Clarková, tedy dvě pěkné mrchy, se kterými se již Wendy měla tu čest seznámit více než důkladně. A pochopitelně to nebylo ani v nejmenším příjemné. Což se koneckonců dalo očekávat i v nadcházejících momentech… Jak si následně Wendy znechuceně všimla, obě starší ženy nyní upřeně zíraly rovnou na její odhalenou a pořádně promáčenou kundu, což ji konečně opět probralo zpět k životu. Adrenalin se najednou jejím krevním oběhem rozlétl jako šílený, mladá dívka na posteli nadskočila, bleskurychle si stáhla noční košili dolů a doslova hupsla pod deku, nechávající vše ostatní osudu, respektive těm dvěma odporným babiznám, které si s ní mohly víceméně dělat úplně cokoli, co si jen zrovna zamanuly. Rozechvělá Wendy strnule spočívala na lůžku, třásla se po celém těle a vystrašeně čekala, co se bude dále dít, modlící se, aby z toho byly jen nějaké nadávky, posměšky, přinejhorším snad slabší výprask. Jenže tentokrát jí to tak snadno projít nemělo.

Když pochopily, že představení už š definitivní platností skončilo, daly se obě ženy do pohybu a o chvíli později se již vychovatelka s dozorkyní ocitly přímo u Wendy každá nyní stojící po jedné straně její úzké postele. Mladá dívka se mezi nimi zoufale krčila a neskutečně silně toužila po tom, aby byla neviditelná. Jenže to bylo rozhodně zoufale málo. Wendy jen jakoby z ohromné dálky uslyšela povel, nebo spíše prosté oznámení, že půjde s nimi, načež ji už obě sadistky popadly z obou stran za paže, vytáhly ji snadno násilím z postele a počaly ji mezi sebou strkat ven z pokoje na chodbu. Ostatní tři dívky v místnosti rozumně dále předstíraly, že spí, protože moc dobře věděly, že jakékoli upozornění na vlastní osobu by se jim mohlo stát následně osudným. Zatímco ji táhly po chodbě pryč, Wendy se nebyla schopná zmoci na jakýkoli odpor, který by byl stejně tak jako tak naprosto marný a předem odsouzený k záhubě. Její nahá chodidla jen tak slabě pleskala po kamenné podlaze, jelikož ji obě starší ženy chvílemi spíše mezi sebou nesly než vedly, a teprve v momentu, kdy zabočily na konci dlouhé hlavní chodby za roh, Wendy se zmohla na první samostatný projev když se slabě zeptala, respektive pouze špitla: “Kam mě to vedete…?” Odpověď byla okamžitá, nesmlouvavá a jednoznačná: “Drž hubu, štětko!” Její otázka tak byla plně zodpovězena až v momentu, kdy se všechny tři ocitly před dveřmi, na nichž bylo zlatým písmem zřetelně vyvedeno “Superintendant”. Wendy šokovaně zalapala po dechu, což se opakovalo okamžitě vzápětí, když k vlastnímu údivu a zděšení spatřila, že boss nápravného zařízení, pan Kramer ještě stále sedí za svým pracovním stolem. Co tady, u všech všudy, dělal tak pozdě v noci?!

“Ale, ale, ale…? Copak to tady máme?” zavrkal odporně nasládlým hlasem, když mladou dívku obě její strážkyně postavily přímo před jeho stůl. “To je naše malá Wendy, nemám pravdu…?” Tak tohle mladou nešťastnici už opravdu pořádně vyděsilo, jelikož to všechno vyhlíželo pomalu tak, jakoby tady na ni vlastně čekal. A perfektně věděl, o koho se právě jedná, což také nebylo zrovna normální, vezmeme-li v potaz, že v celém “Údolí bolesti” se momentálně nacházelo více než pět stovek mladých dívek a žen. Bezpochyby si nepamatoval jména všech, tomu Wendy tedy ani náhodou nevěřila. Vychovatelka společně s dozorkyní mu briskně vysvětlily, čeho se právě staly svědkyněmi na jejím pokoji, přičemž se obě tvářily, jako by je to strašně znechutilo. Však také dozorkyně Clarková o Wendy klidně tvrdila, že je podle, ní “naprosto perverzní”, zatímco její kolegyně pro změnu použila označení “zvrhlá”. Superintendant si to všechno klidně jednou vyslechl a potom si to nechal ještě dvakrát až do těch nejmenších podrobností popsat opětovně, zatímco Wendy strnule stála před jeho stolem, styděla se jako nikdy v životě, rudá až za ušima a pokorně čekala, co se z toho všeho vyvrbí. Ovšem již nyní velmi správně předpokládala, že to asi nebude vůbec nic dobrého. Když konečně obě ženy kompletně završily maximálně ponižující popisování její soukromé masturbace, vrchní šéf celého zařízení se obrátil přímo na roztřesenou Wendy a zeptal se: “Tak co, holčičko co mi teď můžeš říct na svou vlastní obranu?” Wendy zčervenala ještě podstatně intenzivněji, avšak jinak pochopitelně mlčela jako zařezaná. Co by asi tak měla říct ohledně vlastní masturbace, jak ji nějak rozumně, logicky vysvětlovat, bože, co si vůbec ten magor myslel, že mu řekne?! “No tak mluv děvče, honem, nebo to bude ve finále mnohem horší!” dožadoval se superintendant nesmlouvavě, upírající na ni pronikavý pohled. “Co tě přivedlo k tomu, že jsi praktikovala na vlastním těle takové hříšné skutky?” Wendy měla bláznivou chuť se hystericky rozesmát, když slyšela, jak tohle vypasené, sprosté prase hovoří jako nějaký kazatel, nebo učitel z nedělní školy. Každopádně ovšem navenek zůstávala naprosto potichu, poněvadž prostě neměla co říci. To je ale na druhou stranu očividně provokovalo a iritovalo. “No jak sama chceš, holčičko!” poznamenal superintendant se zlým úšklebkem, když se ani po delší době jakékoli odpovědi nedočkal. “Když to nepůjde po dobrém, tak to prostě bude muset jít po zlém! Však my ti hned předvedeme, co tady u nás v Údolí děláme s takovými perverzními kurvami, jako jsi ty! Dostaneš lekci, na kterou jen tak nezapomeneš a která ti přijde na mysl pokaždé, kdykoli to jen někdy v budoucnu budeš chtít zopakovat, to ti garantuji!”

 

Následně se velitel nápravného zařízení přesunul po bok své hlavní vychovatelky a dozorkyně, které stály opodál, zatímco směrem k Wendy jen tak jakoby laškovně prohodil: “Na naši zábavnou lekci tě ovšem potřebujeme úplně nahou, zlato…!” První myšlenka Wendy pochopitelně opět patřila možnosti útěku, ale tentokrát k němu ani nedostala jakoukoli možnost, i kdyby jej následně opravdu chtěla realizovat. Ještě dříve, než stihla ve skutečnosti jakkoli zareagovat, už ji dozorkyně obratně a velmi silně popadla za ruce, zatímco vychovatelka jí díky tomu snadno přetáhla jednoduchou noční košili přes hlavu. V tom momentu se Wendy poprvé pokusila jakkoli pohnout, respektive vzepřít, ale dozorkyně ji držela za zápěstí více než pevně, nedávající jí vůbec žádnou šanci na úspěch. Když se pak ve finále ocitly dole i její kalhotky, Wendy znovu celá zčervenala od hlavy až k patám – bože, musela se takhle ukazovat tomu odpornému praseti, které na ni nyní viditelně chtivě zíralo a málem, že neslintalo. Však také superintendant její rozpaky a stud dobře zaregistroval a ihned na ně zareagoval: “Jen se nestyď, slečinko, takových malých šlapek jako ty jsem už viděl nahých více, než si sama dovedeš představit. A můžu ti zaručit, že toho uvidím ještě mnohem víc, než tahle noc skončí, to si piš!” Šokovaná Wendy se roztřásla strachem, jakoby se právě ocitla uprostřed uzavřené arény společně s desítkami hladových krvelačných šelem. Koneckonců zase tak daleko od pravdy tahle představa nebyla, vždyť tu byla taky zavřená a hlad po jejím těle projevoval minimálně superintendant, který se nyní přesunul k rozměrnému polstrovanému křeslu opodál a usadil se do něj. Ubohý kus nábytku pod jeho váhou okamžitě zoufale zaskřípal a skoro viditelně se prohnul. “Přiveďte ji sem!” poručil potom svým dvěma ke všemu ochotným a nemilosrdným společnicím, které to také okamžitě beze zbytku splnily.

Wendy byla odtlačena k jeho místu v centru místnosti a následně doslova přehozena přes jeho tučná stehna. To už se odhodlala k naprostému odporu za každou cenu, zoufale řvala jako na lesy, ječela a protestovala, divoce kolem sebe kopala, zatímco se jí zmocnila totální hrůza. Jenže nic z toho nebylo platné, ani co by se za nehet vlezlo. Byla přinucena na jeho nohách zůstat, zatímco jeho silná ruka se následně usadila na její rozkošné zadnici. Wendy se při tom doteku automaticky otřásla zhnusením a odporem, jenže líbit si to musela nechat, ať již chtěla, či nikoli. Ona nebyla zrovna tou osobou která by tu směla do čehokoli promlouvat. “Řekl bych, že bude lepší, když jí budete držet ruce,” poznamenal superintendant klidně směrem k dozorkyni, když se Wendy i nadále snažila bránit, tentokrát tím, že jej usilovně do nohou štípala. “Zdá se, že to bude taková malá šlapka – bojovnice…” Tohle přirozeně nemusel dozorkyni zrovna dvakrát opakovat. Statná žena se obratem ochotně postarala o její další znehybnění, držící svýma rukama nesmírně pevně ty její jimiž nyní nemohla Wendy ani náhodou pohnout, jak by si právě sama přála. Superintendant si přestal všímat okolí a plně se soustředil na zadnici mladé dívky, která se mu nyní tak báječně nabízela doslova před nosem. Dlouze se mazlil s jejími naducanými půlkami, jakož i s perfektně vytvarovanými stehny, které měl k dispozici opodál, zatímco Wendy sebou bezmocně mrskala a házela z jedné strany na druhou.

 

A potom již začala úvodní fáze výprasku, kdy se na nahou zadnici bezbranné Wendy snášel nefalšovaný déšť ran, jejichž příval nebyla schopná ani v nejmenším zastavit. Marně sebou házela, zbytečně křičela a řvala o pomoc. Velitel zkušeně střídal obě půlky její roztomilé prdelky a postupně je obarvoval do sytě červeného odstínu, což koneckonců nebyl při jeho nemalé síle vůbec žádný problém. Posléze přidal k tomuto fyzickému ponížení i klasické slovní, kdy Wendy kázal jako malé holce o potenciálních nebezpečích sexu a dalších hrozných hříchů, rytmicky ji u toho plácající přes obnažené pozadí. Ani na vteřinku po celou dobu neustal, ani jednou se nezmýlil ve směru či intenzitě, byl přesný do slova a do písmene jako hodinky. Zadnice rychle měnila barvu ze světlé na růžovou, potom červenou a ve finále vpravdě purpurovou, kdy již také Wendy prdelka citelně pálila a bolela. Její počáteční vzlyky se rychle změnily na hlasité výkřiky, v nichž již nebylo tolik vzdoru, ale zato o to více bolesti. Sem tam se instinktivně pokoušela bránit a vyškubnout se dozorkyni Clarkové, jenže ta ji snadno držela přesně tam, kde ji všichni přítomní potřebovali. Alespoň kolem sebe tedy kopala ze všech sil nohama, avšak to byla hodně chabá obrana, která nemohla superintendanta v jeho snažení ani v nejmenším ohrozit. Když už se Wendy domnívala, že více ran vskutku nesnese, znenadání jejich nepřetržitý proud ustal, avšak její momentální úlevu bleskurychle vystřídalo nefalšované zděšení, když superintendant naprosto klidně prohlásil, u toho navíc mačkající a hnětoucí její rozpálenou rajcovní prdelku: “Tak slečinko, první část svého potrestání už máš za sebou… jsi ráda?” Na tohle Wendy ani náhodou nereagovala, jelikož hlavou jí nyní putovala pořád dokola stále ta jedna jediná myšlenka, kterou nemohla ani v nejmenším vypudit – první část… první část?! To snad mělo ještě něco přijít, ještě ji chtěl bít, nebo co?! Po několika minutách zdánlivého odpočinku, kdy se ovšem Wendy musela nechat bez ustání necudně zezadu ohmatávat, jí bylo konečně kupodivu dovoleno vstát z tlustých nohou. Mladá dívka si zhluboka oddechla a okamžitě tak učinila, vnímající kromě bolesti i jistou naději, že by to snad přece jenom mohlo znamenat alespoň pro dnešek úplný konec. Jenže její naděje trvala vskutku velmi krátce a záhy se mladá dívka dozvěděla, co je pro ni přichystáno jako další, chod. Superintendant se totiž na ni perverzně zašklebil, načež poručil: “Paní hlavní vychovatelko, připravte, prosím, tady Wendy na její první výprask koženým řemenem!” Jakmile uslyšela tato slova, Wendy propadla totální panice, bezmyšlenkovitě se vrhla ke dveřím a počala na ně zoufale tlouct, marně se pokoušející dostat ven. Teď už vůbec neměla ani minimální pochyby o tom, že se jistě dostala do rukou nefalšovaných bláznů, kteří ji snad hodlají umučit k smrti. Dveře samozřejmě jejímu slabému tlaku neustoupily a shodně tak neustoupily ani vychovatelka s dozorkyní, které se na ni následně vrhly, snadno ji přemohly a odtáhly ji k ohromnému pracovnímu stolu superintendanta, ačkoli se Wendy zoufale pokoušela ze všech sil klást odpor, řvala a ječela, divoce kolem sebe kopala – všechno jako obvykle marně…

 

Nebohá mladá dívka byla násilím předkloněna a přehnuta přes tvrdou desku pracovního stolu, obličejem na ni přitlačená a ruce roztažené před sebou na pevném dřevě, kde je přirozeně jedna z jejích současných strážkyň bez ustání nemilosrdně přidržovala, aby se nebohá dívka nemohla ani pohnout. Zadek měla díky momentální poloze samozřejmě hezky vyšpulený dozadu a nohama se nyní sotva dotýkala země, jak byla nesmírně napnutá jako ocelová struna. Ani to však ještě nebylo vše, co pro ni měli všichni tři právě teď přichystáno. “Řekl bych, že bude mnohem lepší, pokud jí pevně spoutáte ruce i nohy, aby sebou moc neházela,” poznamenal posléze chladně superintendant, ačkoli nadržený výraz v jeho obličeji jednoznačně vypovídal o tom, že se již nemůže dočkat, až si bude znovu moci s nebohou Wendy dělat vše, co si právě zamane. “Určitě se ta malá mrška bude ještě pořádně vzpírat, tak ať se zbytečně nezdržujeme…” Obě ženy se okamžitě pustily do díla – zatímco dozorkyně Wendy nemilosrdně svírala a doslova ji špendlila ke stolu, vychovatelka si odskočila opodál a přinesla si na pomoc pevná pouta jak na ruce, tak rovněž na nohy bezmocné mladé dívky. Následně již levou ruku Wendy bezpečně zajistila poutem, jehož opačný konec připevnila ke stolu samotnému – to samé ostatně obratem provedla i s její pravou rukou. Wendy tak měla obě ruce pořád po desce stolu roztažené jako žába na suchu, jenže tentokrát ji už žádná z přítomných žen nemusela přidržovat, tentokrát se o to perfektně postarala samotná kvalitní pouta, s nimiž ostatně vychovatelka dovedla perfektně zacházet, jako by odjakživa nedělala nic jiného. Nohy marně se pokoušející bránit Wendy poté skončily podobně, jen byly připoutány k nohám těžkého dřevěného stolu, kterým by zřejmě jen tak nepohnul ani pověstný pár volů, natož potom relativně křehká dívka, která se ještě k tomu nemohla ani v nejmenším svobodně a volně pohybovat. Následně na to ovšem již mladá dívka stejně neměla ani minimální pomyšlení, jelikož se jí znenadání před hrůzou a ponížením vytřeštěnýma očima zjevil nemilosrdný, perverzní superintendant, který v ruce svíral dlouhý kožený řemen, na první pohled hrozivě vyhlížející bicí nástroj, který bezpochyby mladá dívka měla záhy pocítit na vlastním těle, respektive na beztak už docela pěkně zmlácené zadnici. “Jen se na něj moc dobře podívej, kurvičko!” nabádal ji s neskrývaným potěšením velitel nápravného ústavu. “Brzy od něj dostaneš první pěkně žhavý polibek, který ti rozhodně žádný jiný milenec nikdy nedá!” Aniž by to sama vědomě opravdu chtěla, Wendy jej automaticky poslechla a slzami zalitýma očima se opravdu podívala na bicí nástroj, který se jí nyní nacházel velmi těsně před očima. Řemen byl pochopitelně zhotoven z kvalitní tmavé kůže, zhruba sedm centimetrů široký, hodně přes půl metru dlouhý a naopak docela tenký, což rozhodně pro mladou dívku nebylo dobré znamení. Na konci byl řemen navíc vybaven docela masivní dřevěnou rukojetí, která tak umožňovala superintendantovi velmi kvalitní uchopení bicího nástroje a tím pádem i o to nepříjemnější, sadističtější bití, které se mohlo stát Wendy osudem. Však také mladá dívka zírala na kožený řemen shodně upřeně jako malý hraboš na hada, který jej právě polapil do své moci. Záhy jí ovšem řemen ze zorného pole zmizel a s ním pochopitelné i perverzní, brutální velitel nápravného zařízení.

 

Superintendant se přesunul za její vyšpulenou prdelku, krátce si zrakem přeměřil vzdálenost, která je nyní dělila, a poté se již pořádně napřáhl k prvnímu sadistickému úderu. Praááásk!!! První rána ji zasáhla jako mocný elektrický výboj, táhnoucí se skoro po celé délce její obnažené zadnice. Jakoby jí někdo najednou v jediné vteřině vyrazil kompletně dech, Wendy jen kulila oči, marně otevírala ústa jako leklá ryba a ani za nic nebyla ze sebe schopná vydat ani zoufalý výkřik bolesti, kterou tedy pociťovala více než intenzivně a která ji v podstatě ochromovala. Momentální utrpení se nedalo ani v nejmenším srovnat s tím, co až dosud zažila, plácání holou rukou bylo proti tomu vskutku pouhým zahřívacím kolem, jen takovou nevinnou předehrou, kterou by si nyní klidně raději zopakovala několikrát za sebou, než aby musela prožívat další peklo s tímhle příšerným koženým řemenem. Nepochybovala o tom, že tady na tom stole určitě samou bolestí zemře… Sotva Wendy konečně popadla dech k tomu, aby mohla začít řvát bolestí, už o něj opět přišla, když ji zasáhl druhý úder, shodně brutální a nelítostný u kterého se jí navíc konec řemenu omotal rovněž kolem stehna, což v důsledku způsobilo zbrusu nový příval bolesti a utrpení, jež Wendy kompletně opanovalo. Tentokrát se už k výkřiku bolesti následně dostala, ale co to bylo platné, když přišla další sadistická rána, která byla jako políbení od ohnivého jazyku. Marně se dívka zmítala ve svých poutech natolik intenzivně a zoufale, že téměř stolem opravdu pohnula, marně křičela a ječela, výprask a tím pádem i utrpení bez ustání pokračovaly. Další rána byla jednoduše příšerná, jelikož zakončení bicího nástroje jí nyní vlétlo rovnou mezi krásné plné a zaoblené půlky zadnice a zastavilo se dokonce jen pouhých několik málo milimetrů daleko od jejího staženého análního otvoru. Ale i tak se ubohá Wendy dostala do pravé bolestné agónie, kdy myslela, že se počůrá a pokálí utrpením, marně uvolňující své napětí alespoň nesmírně hlasitým bolestným řevem. Kožený řemen dopadal následně na její rozkošnou prdelku v naprosto pravidelném, vpravdě ubíjejícím rytmu, přebarvující ji na temně rudou a posléze již spíše fialovou, místy pak téměř černou, zatímco tkáň vytrvale napuchala a bolela vpravdě nepopsatelně. Wendy si až dosud nikdy nic podobného ani nedovedla představit, natož aby to pak zažila na vlastní kůži. Její řev byl hysterický, naprosto nesrozumitelný, přerývaný a občas nelidský, což však nikoho z přítomných nemohlo odradit od brutálního pokračování výprasku, který se Wendy již nyní zdál jako vskutku nekonečný a nesnesitelný. Zato superintendant se přirozeně skvěle bavil a pokračující výprask si s nemalým potěšením užíval, zvláště když si později dovoloval takové perverzní a vpravdě brutální libůstky jako třeba mlácení řemenem mezi dívčiny nohy rovnou na nebohou kundu, přes ladná stehna, do nichž Wendy dostávala silné křeče, přímo do prostoru kolem staženého análního otvoru, zkrátka všude tam kde to mohlo mladé dívce způsobit největší a nejcitelnější fyzické i psychické utrpení. A znovu a znovu, pořád dokola, jedna rána za druhou… Teprve v momentu, kdy se již Wendy nacházela očividně v bezprostřední blízkosti jednoznačného upadnutí do bezvědomí a kdy už jen velmi stěží popadala dech, se konečně příval ran přece jenom zastavil a mladá dívka dostala milostivě nějaký čas na nabrání nových sil, respektive na zmobilizování těch úplně posledních zbytečků původních.

V tu chvíli již měla Wendy v jednom ohni díky bolesti víceméně celé tělo, i když zcela jasně nejhorší to bylo pochopitelně v oblasti napuchlé zadnice, rozbolavělých stehen a zmlácené kundy, veškeré tyto partie měla nateklé jako při nějaké infekci, temně rudé, nebo spíše většinou už fialovočerné, na několika místech potom jemnou a nesmírně citlivou pokožku protrženou, zatímco výrazná jelita byla v podstatě úplně všude, navzájem překřížená a děsivě nalitá. Zatímco nebohá Wendy na stole fňukala, sténala a kvílela v jednom kuse, všichni tři její mučitelé se nyní odebrali do rohu místnosti, kde o čemsi šeptem diskutovali. Mladá dívka jim pochopitelně ani v nejmenším nerozuměla, ale koneckonců se o to nyní ani v nejmenším nestarala, ačkoli se třeba právě nyní mohlo rozhodovat o jejím dalším osudu, jelikož vlastní rozbolavělé tělo ji plně zaměstnávalo jak nyní, tak i v průběhu následujících patnácti minut, během nichž se Wendy velmi zvolna uklidňovala a opět byla schopná alespoň popadnout dech.

Zhruba po těch patnácti minutách se ti tři vrátili zpět k nebohé Wendy, která již byla znovu natolik při vědomí, aby se při jejich opětovném přiblížení rozklepala strachem jako malý ratlík v blízkosti smečky vlků. Alespoň zpočátku to ovšem nyní pro ni nevypadalo nijak hrozně, právě naopak, mohlo to pro ni znamenat finální vysvobození. Obě ženy ji totiž hbitě odpoutaly od stolu a Wendy byla zase po pěkně dlouhé době relativně svobodná, ačkoli ještě pořád byla s těmi třemi zavřena v superintendantově kanceláři, nehledě na to, že nyní se stejně tak jako tak nemohla pořádně hýbat, jelikož ji vlastní nohy velmi zarputile odmítaly jakkoli a kamkoli nést. Jen stěží se vůbec mohla pohnout a když se o to konečně ve finále přece jen výrazněji pokusila, měla velké štěstí, že ji dozorkyně Clarková včas zachytila a odvrátila tak její jistě velmi nepříjemný pád na tvrdou podlahu, který by také mohl skončit hodně škaredým a zlým zraněním.” “Posaď se sem do křesla! Poručil superintendant na své poměry docela normálním hlasem, ačkoli Wendy by jej u kohokoli jiného považovala za maximálně drsný, nepříjemný a odpuzující. Zpočátku byla mladá dívka za takovou nabídku vděčná, ale pouze do té chvíle, než si konkrétně uvědomila její celkový a komplexní dosah – posadit se na tak strašně zmlácený a bolavý zadek?! Sice rovnou do jeho polstrovaného křesla, což by snad měla brát jako nefalšovanou čest, ale přesto… sedět na napuchlém, rozpáleném zadku?! I přesto to Wendy statečně zkusila, jelikož rozhodně nehodlala velitele ani v nejmenším popudit, ale napoprvé to prostě a jednoduše za žádnou cenu nešlo – dosedla zlehka na bolavou zadnici, zakňučela bolestí a rychle se pokusila znovu zvednout, jenže v tom momentu ji hned několik rukou tvrdě zatlačilo zpět, takže se jakýkoli další odpor ukázal jako naprosto marný, zbytečný a předem odsouzený k záhubě. “Řekl jsem… sednout!” zařval na ni superintendant nevybíravě tentokrát již naprosto přesně ve svém obvyklém stylu perverzního, brutálního prasete, které nemá vůbec žádné ohledy.

 

“A teď, holčičko, budeme pokračovat…” prohlásil poté velitel nápravného zařízení, čímž mladou dívku totálně zmrazil. Bože, ještě něco?! Už ne, ne, neééé!!! “Tvé potrestání teď bude pokračovat u tvých nenechavých rukou, které strkáš právě tam kam bys vůbec neměla. Dej je před sebe, dlaněmi nahoru… hned teď!” Wendy už byla příliš unavená, vysílená a naprosto na duchu zlomená, než aby se pokoušela jakkoli otálet, nebo snad dokonce vzdorovat a neuposlechnout daného povelu. Jednoduše před sebe ruce pomalu natáhla, rozechvělá hrůzou, co se s nimi asi dále bude dít. “Podržte jí ruce, dámy, prosím,” požádal superintendant s potutelným šklebem své dvě podřízené, které tak samozřejmě okamžitě učinily.

Sotva se její ruce ocitly v zajetí těch dvou, spatřila Wendy k vlastnímu zděšení další kožený řemen, tentokrát spíše kožený řemínek, velmi úzký a docela krátký, avšak stejně jako předchozí připevněný k masivní dřevěné rukojeti, která veliteli tak akorát sedla do ruky. Však ji také superintendant bleskurychle pevně sevřel v rukou a počal koženým řemínkem nebohou dívku nemilosrdně švihat přes násilím nastavené ruce, a to nejen přes samotné dlaně, ale i přes vystrčené prsty. “Zatímco bude tvůj trest pokračovat, malá šlapko, koukej pořádně uvažovat nad tím, co jsi s něma předtím dělala a jestli to bylo správné…” poznamenal superintendant povýšeně, zatímco ji bez ustání nemilosrdně mlátil přes ubohé ruce. Zprvu Wendy vlastně jen stěží, jakoby velmi vzdáleně vnímala vůbec existenci a účinek jednotlivých ran, jelikož její nitro ještě pořád neskutečně rozpalovala intenzivní bolest vyvěrající ze zmlácené prdele, což mělo společně s únavou na svědomí její velmi výraznou otupělost, kterou však následující rány postupně kompletně likvidovaly a jak se příval úderů stupňoval, veškeré její smysly se nesmírně bolestivě znovu probouzely k životu. Záhy už Wendy jak dlaně, tak rovněž prsty mimořádně intenzivně pálily a štípaly a ona se nedovedla ubránit hlasitým stenům bolesti. Netrvalo dlouho a připadala si, jakoby měla obě ruce ponořené do vařící vody – a navíc bylo neskutečně příšerné, když nyní směla na rozdíl od bolavé a zmlácené zadnice na vlastní oči sledovat, jak se její ruce v podstatě rovnou za chodu měnily na červeně napuchlé končetiny, které by více seděly rakovi nežli mladé dívce. Brzy se její nová bolest infiltrovala do jejího mozku, který kompletně opanovala – Wendy zase křičela a sténala bolestí, fňukala a naříkala, prosila o slitování a marně se pokoušela své týrané ruce odtáhnout zpět, jenže shodně tak mohla zápasit se stádem statných býků jako s těmi dvěmi, které ji mimořádně pevně svíraly, držely a rozhodně nehodlaly za žádných okolností pustit. K tomu došlo až v momentu, kdy superintendant sám rozhodl, že bití jejích nenechavých rukou končí. V tom okamžiku byly paže nebohé Wendy naráz ze zajetí propuštěny a ona je mohla volně spustit podél těla, respektive na nic jiného se nyní ani nedokázala zmoci, jelikož byla neskutečně unavená. Instinktivně se pokusila o chvíli později stáhnout prsty k sobě, ale k vlastnímu zděšení zjistila, že toho momentálně vůbec není schopná – ruce ji podivně svrběly, ale víceméně s nimi nedovedla ani v nejmenším pohnout, musela hýbat celkem, tedy pažemi. Teprve postupně se jí normální krevní oběh zase vracel zpět, což ale samozřejmě bylo také podstatně horší, jelikož společně s ním se navracela rovněž mimořádně intenzivní bolest. Wendy se svíjela na místě v polstrovaném křesle, cítila bolest jak v zadnici, tak rovněž v rukou a celé její tělo zoufale řvalo o pomoc, respektive spíše konečně o chvíli klidu a odpočinku. Bože, kdyby tak jen mohla jít spát! Však i bez toho se propadala stále častěji na samotný pokraj nevědomí, napůl usínala, napůl omdlévala a při tom současně pořád vnímala hroznou bolest. Ježíši, co se to s ní dělo?!

 

Zpět do reality ji jako obvykle svým hrubým hlasem plně vrátil superintendant, který ji opět pořádně vyděsil, když na ni zostra křikl: “Wendy, zpátky ke stolu, ty malá čubko, a koukej sebou pořádně hodit, pokud si nechceš vykoledovat náležitý přídavek!” Velice pomalu se postavila – ráda by jeho požadavku na rychlost vyhověla, ale na to už prostě ani náhodou neměla – a za neustálého vzlykání se přesunula právě k jeho velkému pracovnímu stolu. Superintendant tam na ni už celý natěšený čekal a okamžitě pro ni měl také připravený další jasný povel. “Teď si lehneš na záda na můj stůl!” oznámil jí, což ovšem v jeho podání v podstatě představovalo jasný příkaz. “A vy, dámy, jí, prosím, znovu pomozte, ať to netrvá moc dlouho. Nehodlám tu být celou noc…” Za nepříliš šetrné, spíše nelítostné asistence těch dvou se Wendy následně opravdu ocitla vleže na zádech na tvrdé desce pracovního stolu superintendanta, který stál hned vedle a vše pozorně z bezprostřední blízkosti sledoval svýma prasečíma očkama. “Posuň se tak, abys byla okrajem zadku na samém kraji stolu!” komandoval ji dále velitel, zatímco obě ženy mladé dívce vydatně pomáhaly, respektive nelítostně ji po stole posunovaly, kam bylo potřeba. Wendy se tedy obratem ocitla v požadované pozici, kdy se její hrozně nalité půlky zadnice nepříjemně zarývaly do neskutečně tvrdé hrany stolu, což jí přinášelo stále nové a nové návaly bolesti a utrpení. Byla již natolik apatická, že se ani příliš nezajímala o to, co se s ní právě děje – vychovatelka a dozorkyně ji posléze znovu ke stolu připoutaly podobným způsobem jako dříve, jenže tentokrát pochopitelně ležela na zádech, nohy měla pořádně roztažené a kundu na všechny vyšpulenou. Za běžných okolností by bezpochyby umírala v takové pozici studem, jenže teď už jí bylo všechno úplně jedno, hlavně ať to někdy vůbec skončí. Mezitím již bylo její upoutání kompletně dokončeno a všechny tři ženy mlčky čekaly na další povely ze strany superintendenta. A ty na sebe pochopitelně nenechaly dlouho čekat, když se následně tlustý muž ještě více přiblížil ke stolu tak, aby na něj Wendy dobře viděla, načež jí s chladným výrazem oznámil nejhorší zprávu ze všech možných. “Tak, kurvičko, je tady úplně poslední část tvého trestu, na kterou si ale bezpochyby budeš vzpomínat nejdéle ze všech… Tentokrát je na řadě to nejzákladnější místo ze všech, tvoje kunda, která ti tak nedává spát… No, můžu tě ujistit, že po několika žhavých polibcích mého koženého řemenu se určitě ta malá sviňka pořádně rozpálí až do běla, to si piš!” I vzdor svému současnému rozpoložení Wendy zděšeně zařvala a počala sebou na stole divoce házet, jelikož takový trest nechtěla zažít ani náhodou, ať už kvůli potupě, ale především pro očekávanou nesmírnou bolest. A na tom nic nemohlo změnit ani jeho oznámení, že milostivě použije pouze ten řemínek, kterým ji mrskal dříve přes natažené ruce. Jenže co mohla dělat, byla tady znehybněná a roztažená pomalu jako u gynekologa a navíc ji ještě hlídaly ty dvě statné mrchy, které byly připravené kdykoli náležitě zasáhnout, pokud by to snad bylo zapotřebí.

 

Superintendant se mezitím hbitě přesunul mezi její široce roztažená stehna a potom už přišlo poslední dějství jejího dnešního pekla, když se její píča poprvé důvěrně seznámila s tenkým koženým řemenem, který nyní zostra přistál rovnou křížem přes její silně naběhlé stydké pysky. Pokud si až dosud o některém druhu bolesti Wendy myslela, že je vpravdě nesnesitelný, tak potom byla nyní nucena zásadně svůj názor pozměnit, jelikož tohle utrpení bylo jednoduše naprosto nepopsatelné. Znovu byla přinucena probrat se k plnému vědomí a prožívat utrpení naplno, což bylo koneckonců také to jediné, co mohla nyní dělat, jelikož pak už mohla ještě tak nanejvýš řvát, a to bylo docela vše. Pouta ji pevně držela, ženy je zajišťovaly a superintendant nemilosrdně mlátil. A tak to pokračovalo pořád dokola jako na šíleném ruském kole, kde se s Wendy točil celý svět, zatímco ji píča šíleně pálila. Její řev nabýval bez ustání na intenzitě a když ji velitel počal neskutečně brutálně bít přímo mezi mírně rozchlípené stydké pysky, dostoupil stoprocentního vrcholu představovaného vytrvalým proudem děsivého jekotu. Své schytal postupně i její drobný klitoris, sevřený anál – už podruhé! – a pochopitelně rovněž ladná stehna, bez ustání roztažená velmi daleko od sebe. Byla celá zbrocená ledovým potem od hlavy až k patám, nekontrolovaně lapala po dechu a třásla se jako v horečce, už jen kňučela, když znenadání příval ran ustal a na vteřinku v místnosti zapanovalo takřka hrobové ticho, které ale ihned znovu Wendy začala rušit svým usedavým nářkem, který posléze také přece jen ustal – nikoli že by se mladá dívka natolik uklidnila, jednoduše jen omdlela a pozbyla vědomí.

 

Zpět se k němu dostala až o mnoho minut později, kdy ji ostatní tři přítomní zlehka probrali k vědomí. Wendy stále ležela na tvrdé horní desce pracovního stolu superintendanta, který byl pochopitelné rovněž neustále přítomen a měl ještě v rukávu stále schované jedno trumfové eso, kterým měl mladou dívku s definitivní platností dorazit a srazit kompletně na kolena. Wendy nad něčím podobným prozatím vůbec nepřemítala, jelikož celé její tělo se momentálně podobalo jednomu ohromnému lapači bolesti, jehož centrum se přirozeně nacházelo přímo mezi jejíma nohama, kde ji pohlaví vytrvale nesmírně pálilo a prosilo o jakoukoli úlevu. Jenže následně mu měla být věnována docela odlišná pozornost..”

“Tak co, šlapko, jak se cítíš?” zeptala se jí skoro vesele hlavní vychovatelka, stojící opodál a spokojeně se na mladou dívku šklebící, jako by zrovna vyhrála první výhru v loterii. “Ještě pořád si chceš hrát sama se sebou, anebo toho už máš dost, co?!” “Ne, madam, už si nechci hrát…” zašeptala vysílená a naprosto vyčerpaná Wendy. “Už nikdy, slibuji, už nikdy to neudělám…!” “No to je vážně dobře!” vložil se do toho znenadání superintendant. “Zdá se, že na tebe dnešní zážitek měl vskutku nějaký vliv. Ale přesto je tu ještě jedna věc, kterou musíš nyní udělat – pravda, je trochu v rozporu s tvým předchozím prohlášením, nicméně jednoznačně na tom musím trvat! Uděláš si to ještě jednou, hezky přímo tady, před námi, aby sis dobře vryla do paměti, že tohle se prosté nedělá, jasné?!” Tohle byl vskutku ten pravý finální úder, který Wendy s definitivní platností kompletně zlomil. Mladá dívka se znovu dala do pláče a zbytečně své trýznitele pokorně prosila o milost: “Ne, prosím, to ne, prosím, nenuťte mě to dělat, prosím, prosím, já už budu hodná, jenom tohle ne, prosím…” Ovšem superintendant okamžitě klidně, chladně a nesmlouvavě odtušil: “Nemáš na vybranou, kurvičko, prostě tu jiná volba pro tebe není! Buď si okamžitě začneš pořádně honit tu svou špinavou promrdanou píču až do samého vyvrcholení, anebo se společně vrátíme na samotný počátek dnešní lekce a dáme si všechny výprasky ještě jednou a potom znovu a znovu a to tak dlouho, dokud to prostě neuděláš, jasné?! Takže co si vybereš? Uděláš to hned, anebo až po dalším výprasku přes kundu?!” Co si z téhle hrozné nabídky asi tak mohla vybrat?! Ať už tak, nebo onak, bylo nad slunce jasnější, že to bude muset stejně dříve či později udělat, takže si samozřejmě logicky vybrala jednodušší možnost, tedy tu, kdy bude masturbovat před všemi rovnou…

 

Wendy se velice pozvolna na desce stolu poněkud narovnala, načež poněkud sklopila hlavu, skoro křečovitě přivřela oči a pustila se do akce, která byla jednoduše neodvratná. Za neustálého vzlykání si Wendy pomalu pravou rukou zajela mezi rozevřené nohy a počala si dráždit svou zmlácenou kundu, což vůbec nebylo tak jednoduché jako za normálních okolností. Jednak měla píču napuchlou, jednak i prsty na rukou, takže toho dlouho moc necítila, byla celá otupělá a jakoby jen sahala na nějakou cizí tkáň a nikoli na nejintimnější část vlastního těla. Proto si tedy následně počala pomáhat drážděním levačkou na ňadrech, konkrétně na nalitých bradavkách, které se tomu podvolily mnohem ochotněji nežli pohlaví, poněvadž pochopitelně nebyly předchozím bitím jakkoli zasaženy, respektive vůbec dotčeny. I díky stimulování prsních bradavek Wendy posléze s nesmírným údivem zjistila, že to přece jenom půjde, že bude možná vskutku dosáhnout za těchto okolností orgasmu, či jej předstírat alespoň natolik věrohodně, aby jí to ti tři úchyláci uvěřili. Prováděla veškerou potřebnou činnost s nefalšovanou rutinou a jistotou, přičemž se velmi zvolna dostávala právě do takového stavu, jaký nyní akutně nutně potřebovala. Dokonce i její malý a dříve postižený klitoris se počal posléze poněkud nalévat a skoro topořit, stále více citlivý na jakékoli vnější stimuly. Wendy ve své bizarní, perverzní masturbaci pokračovala dlouhé minuty, přičemž pozvolna zapomínala na veškerou bolest a utrpení a stále více se poddávala vlastnímu vzrušení, jež pomalu nabývalo na intenzitě. Hladila se a rajcovala, vnímala, že už pěkně teče, že se i poněkud uvolňuje, zkrátka dostala se pozvolna do nefalšované extáze, které se ráda oddávala, ačkoli únavu i bolest přesto minimálně podvědomě vnímala. Jako obvykle začala posléze typickým způsobem pohybovat celou svou pánví, pokoušející se alespoň stínově vycházet svým stimulujícím prstům vstříc, její dech nabýval na intenzitě a hlasitosti, do čehož se sem tam přimísily i steny bolesti, poněvadž se svým bolavým zadkem chvílemi třela o tvrdou horní desku pracovního stolu. Výsledkem neskutečné a víceméně neopakovatelné kombinace sexuální rozkoše a bolesti byl senzační orgasmus, při kterém Wendy znovu pozbyla vědomí a který se jí už nikdy za celý zbývající život nepodařilo zopakovat.

 

Koneckonců nikdy se také již nedostala do nápravného zařízení, stala se z ní slušná, pokorná a hodná žena, která však nikdy nezapomněla na své prožitky v “Údolí bolesti”. Snad i proto se ve finále stala právě takovou, jakou byla…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 5 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *