Povídka „Aristokratická hra 2“

První noc v sídle hraběte Blackwooda se táhla jako nekonečný řetěz úzkostných momentů mezi prchavými okamžiky spánku. Ležela jsem na tvrdé, úzké posteli, naslouchajíc vzdáleným zvukům velkého domu a tichému vzlykání některých dívek kolem mě. V tu chvíli jsem se cítila naprosto obnažená, a to nejen kvůli té parodii na noční košilku, kterou nám dovolili nosit – tenký průsvitný materiál, který spíše zdůrazňoval než zakrýval.

Pokaždé, když jsem se pohnula, látka se otřela o má ňadra nebo klín způsobem, který mi připomínal mou naprostou zranitelnost. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy ponížení a strachu. Co se stalo s mými sny o respektovaném postavení společnice? Jak jsem mohla být tak naivní?

V mysli se mi znovu a znovu přehrávala včerejší „prohlídka“, způsob, jakým ty ženy zkoumaly každý centimetr mého těla, jak se mě dotýkaly na místech, kde se mě nikdy nikdo nedotkl. Cítila jsem se špinavá, poskvrněná, použitá, přestože skutečné „používání“ teprve mělo začít – to mi bylo z narážek ostatních dívek naprosto jasné.

Přitiskla jsem si paže k tělu v marném pokusu cítit se méně odhalená, přestože v temné místnosti mě nikdo nesledoval… nebo alespoň jsem v to doufala. Nikdy jsem si nemohla být jistá, zda nás někdo nepozoruje skrz otvory ve zdech nebo skrytými průzory. Ta myšlenka mě znovu a znovu nutila přetahovat tenkou přikrývku přes svá odhalená ramena, přestože v místnosti bylo dusno.

Když první narůžovělé paprsky úsvitu pronikly do ložnice skrz těžké závěsy, které byly záměrně jen napůl zatažené – další způsob, jak nám připomínat, že nemáme nárok na soukromí – probral mě z mělkého spánku pronikavý zvuk zvonku. Byl tak ostrý a nečekaný, že jsem sebou trhla, instinktivně se stočila do klubíčka a přitáhla si přikrývku těsněji k tělu.

Kolem mě byl náhle chaos pohybu, jak všechny dívky v místnosti vyskočily z postelí s takovou rychlostí a automatičností, že bylo jasné, že reagují na dobře nacvičený signál. Některé si rychle upravovaly vlasy, jiné si stahovaly noční košilky dolů v marném pokusu zakrýt svá stehna. Všechny se tvářily úzkostně, napjatě.

Váhavě jsem odhodila přikrývku a postavila se, cítíc se neobratná a pomalá ve srovnání s ostatními. Košilka, která mi byla přidělena, se mi vyhrnula během spánku až k pasu, a tak jsem byla nucena rychle si ji stáhnout, přičemž jsem pocítila vlnu studu při pomyšlení, že by mě ostatní mohly vidět takto odhalenou, přestože jsme všechny byly ve stejné situaci. Ale stud, jak jsem brzy měla zjistit, byl luxus, který si v tomto domě nikdo nemohl dovolit příliš dlouho.

„Ranní nástup,“ zašeptala Emily, která se náhle objevila vedle mě. Její hlas zněl naléhavě, skoro vyděšeně. „Rychle se upravte a stoupněte si k nohám postele, ruce podél těla, záda rovná, hrudník vpřed. Paní Steelová nesnáší zpoždění a za špatné držení těla odebírá body.“

Polkla jsem náhlou suchost v krku a rychle jsem se snažila zaujmout pozici, kterou Emily popsala. Nepohodlí, které jsem cítila v této pozici – s vypnutým hrudníkem, který způsobil, že má ňadra byla ještě více zdůrazněna pod tenkou látkou – bylo intenzivní, ale instinktivně jsem věděla, že musím poslechnout. V hlavě se mi rozhostil podivný rozpor – část mého já se bouřila, chtěla křičet, utéct, schovat se; druhá část, ta primitivnější, řízená strachem, mě nutila přizpůsobit se, splynout, nevyčnívat.

Dveře ložnice se rázně otevřely s takovým bouchnutím, že jsem sebou znovu bezděčně trhla. Do místnosti vplula paní Steelová jako temná, autoritativní přítomnost. Její tělo bylo zahaleno v přísně střiženém kostýmu, který zdůrazňoval její vysokou, štíhlou postavu. Za ní následovaly dvě mladší ženy v uniformách, které byly o něco méně odhalující než ty naše, ale stále nepřiměřeně krátké a těsné. Jejich tváře byly nečitelné, jako by byly jen prodloužením vůle paní Steelové.

Instinktivně jsem sklopila oči, když procházela kolem, ale pak jsem si vzpomněla na včerejší instrukce a rychle jsem pohled opět zvedla. Nesměla jsem se dívat přímo do očí, ale ani zcela odvracet pohled. Další tenká linie, po které jsem musela kráčet, další příležitost k selhání.

Paní Steelová procházela mezi postelemi jako generál inspekcí jednotky. Její krok byl pomalý, rozvážný, jako by si vychutnávala moc, kterou nad námi měla. Oči, chladné a kalkulující, hodnotily každou dívku, každý detail, každou nedokonalost. Občas se zastavila, aby upravila postoj některé z nás – tady zvedla bradu, tam stáhla ramena dozadu, jinde surově chňapla za ňadra a přinutila jejich majitelku více vypnout hrudník.

Každý její dotyk, i když profesionální a neosobní, byl ponižující. Viděla jsem, jak se dívky třesou, když k nim přistoupila, jak zadržují dech, když je její ruce „upravovaly“, a jak se jejich tváře barvily studem. Viděla jsem to a věděla jsem, že brzy přijde řada na mě.

„Číslo 37,“ zastavila se přede mnou, její hlas chladný jako lednový vítr. Její oči mě hodnotily od hlavy k patě, jako by oceňovaly kus dobytka na trhu. Cítila jsem, jak mi ten pohled proniká pod kůži, jak mě svléká ještě více, než jsem už byla. Bylo to, jako by její oči měly fyzickou přítomnost, jako by se dotýkaly mých ňader, mého břicha, mých stehen. Chtěla jsem se před tím zkoumavým pohledem schovat, zakrýt se rukama, ale věděla jsem, že nesmím.

„Tvůj první plný den,“ pokračovala. „Doufám, že jsi připravena učit se a sloužit. Doufám, že chápeš svou… pozici.“

To poslední slovo řekla s podtónem, který mi způsobil mrazení v zádech. Bylo v něm něco hrozivého, něco, co naznačovalo, že „služba“ zde znamená věci, o kterých jsem dosud jen tušila.

„Ano, madam,“ odpověděla jsem tiše, hlas se mi třásl nejistotou. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev, když její oči spočinuly na mých ňadrech, které se zdvihaly a klesaly s mým zrychleným dechem. Snažila jsem se dýchat klidněji, ale to jen zdůraznilo pohyb mého hrudníku pod tenkou látkou.

Paní Steelová se lehce usmála, ale byl to úsměv, který nedosáhl k jejím očím. „Dobrá,“ řekla a natáhla ruku. Její prsty se dotkly mé tváře, sklouzly dolů po mém krku a na okamžik spočinuly na mém rameni. Nebyl to hrubý dotyk, ale přesto ve mně vyvolal vlnu odporu. Musela jsem se přemáhat, abych neuhnula.

Poté pokračovala v inspekci. Když byla hotová, postavila se doprostřed místnosti, ruce sepnuté před sebou, jako kněžka připravená pronést ortel.

„Dnes začíná nový výcvikový cyklus,“ oznámila paní Steelová tónem, který nepřipouštěl žádné otázky ani námitky. „Čísla 37, 41 a 43, jako nováčci obdržíte základní instrukce.“ Její pohled se zastavil na každé z nás tří a já jsem cítila, jak mi po zádech stéká kapka studeného potu. „Ostatní pokračují ve standardním režimu. Pamatujte, že dnes večer přijíždí vzácní hosté hraběte, takže očekávám dokonalou připravenost a poslušnost. Jakékoliv pochybení bude trestáno s… mimořádnou přísností.“

Ticho, které následovalo po jejích slovech, bylo těžké a napjaté. Nikdo se nepohnul, nikdo si nedovolil ani zašeptat. Pak paní Steelová kývla na jednu z žen, které ji doprovázely, a ta přistoupila k nám třem nováčkům.

„Následujte mě,“ řekla přísně, ale její hlas byl po paní Steelové téměř vítanou úlevou.

Vykročila z místnosti a my tři jsme ji následovaly jako poslušné ovečky. Cítila jsem se podivně izolovaná, přestože kolem mě byly další dívky. Každá z nás byla ponořená ve svém vlastním oceánu strachu a nejistoty.

Procházely jsme tichými chodbami sídla. Ranní světlo pronikající vysokými okny odhalovalo bohatství domu – vzácné obrazy, starožitný nábytek, naleštěné podlahy. Všechno dýchalo starobylostí a privilegiem. A přesto, nebo možná právě proto, to vše působilo nějak zlovolně. Jako by ta nádhera byla jen maskou pro něco mnohem temnějšího.

Žena nás zavedla do malé, ale elegantně zařízené místnosti, která vypadala jako studovna nebo malá knihovna. Stěny byly pokryté policemi s knihami, u jedné stěny stál psací stůl, uprostřed místnosti byl větší stůl se čtyřmi židlemi. Na něm ležely tři identické knihy vázané v rudé kůži, jejichž jasná barva připomínala čerstvou krev na bílém ubrusu.

Zachvěla jsem se při té myšlence a rychle jsem ji odehnala. Musela jsem se soustředit, přežít, naučit se pravidla této bizarní reality, do které jsem se dostala. Nemohla jsem si dovolit upadnout do paniky nebo se utápět v sebelítosti.

„Posaďte se,“ přikázala žena a ukázala na tři židle. Její tón byl mnohem méně autoritativní než ten paní Steelové, ale stále nepřipouštěl neposlušnost.

Usadila jsem se opatrně, instinktivně stahující tenkou noční košilku co nejníže na stehna. Cítila jsem, jak se studené dřevo židle dotýká mého nahého zadku v místech, kde košilka nedosahovala, a ten pocit mě naplnil další vlnou studu. Seděla jsem zpříma, ruce položené na kolenou, přesně jak jsem viděla u ostatních dívek při ranním nástupu.

Žena přistoupila ke stolu a každé z nás podala jednu z rudých knih. Když mi ji předávala, naše prsty se na okamžik dotkly a já jsem ucukla, jako by mě kouslo divoké zvíře. Ten instinktivní odpor k jakémukoliv kontaktu byl reakcí na včerejší „prohlídku“. Žena si toho všimla a její obočí se nepatrně povytáhlo, ale neřekla nic.

Na přední straně knihy bylo vytlačeno zlatým písmem: „Etiketa dokonalé služebné“. Písmena se třpytila ve světle, jako by byla potřená jedovatým zlatem.

„Toto bude vaše bible,“ vysvětlila žena a její hlas nyní nabral podivně rituální tón. „Obsahuje všechna pravidla, která musíte znát a dodržovat. Každé porušení pravidel bude potrestáno. Každé dodržení pravidel může být odměněno. Tato kniha vás povede na vaší cestě od nevědomosti k užitečnosti, od neohrabanosti k eleganci, od vzdoru k oddanosti.“

S neochotou jsem knihu otevřela. První stránka obsahovala slavnostní přísahu věrnosti hraběti Blackwoodovi a jeho domu. Následující stránky byly plné podrobných pravidel týkajících se chování, držení těla, způsobu vyjadřování… a mnoha dalších věcí, které mě donutily se červenat hlubokým, žhavým ruměncem, jenž se mi rozléval po tvářích, krku a hrudníku.

Zalistovala jsem hlouběji do knihy a narazila na sekce s názvy jako „Intimní služby“, „Speciální požadavky hostů“ a „Disciplinární procedury“. U každé z nich byly detailní ilustrace, které nenechávaly žádný prostor pro fantazii. Rychle jsem knihu zavřela, neschopna se na ty obrázky dívat déle. Nemohla jsem uvěřit, že je po mně žádáno, abych prováděla takové… věci. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, a na okamžik jsem se bála, že se pozvracím přímo na tabulku.

„Soustřeďte se,“ napomenula nás žena, když viděla naše reakce. „Tato pravidla jsou zde pro vaše dobro. Čím lépe je budete znát, tím méně budete trpět.“ Otevřela svou vlastní kopii knihy. „Pravidlo první,“ přečetla nahlas tónem, který nepřipouštěl žádné emoce. „Otevřete své knihy na straně 5 a čtěte se mnou.“

S třesoucíma se rukama jsem otevřela knihu na označené stránce. Slova tam byla vytištěna elegantním, ozdobným písmem, jako by šlo o nějaký vznešený, ušlechtilý kodex, a ne seznam instrukcí k našemu ponížení.

„Dívka vždy sklopí oči, když s ní pán mluví, ale nikdy neodvrací pohled úplně,“ četla žena a my jsme ji musely následovat, naše hlasy se spojily v podivném, monotónním sboru. „Musí být zároveň pokorná i přístupná. Její pohled by měl vyjadřovat oddanost a ochotu sloužit.“

Slova se mi lepila na jazyk jako něco odporného, co jsem se snažila vyplivnout, ale nemohla. Musela jsem je vyslovit, přestože každá slabika mě nutila k vnitřnímu odporu.

„Dívka nikdy neuhýbá před dotykem,“ pokračovala žena a my jsme opakovaly jako bezmyšlenkovité panenky. „Její tělo patří pánům domu a jejich hostům. Každý dotyk je poctou, kterou dívka přijímá s vděčností a pokorou.“

S každým slovem jsem cítila, jak se něco v mém nitru stahuje a krčí. Vzpomněla jsem si na dotyky těch žen při včerejší „prohlídce“ – chladné, klinické, ponižující. A teď mi bylo řečeno, že mám takové zacházení nejen pasivně přijímat, ale být za něj vděčná?

„Na každý příkaz dívka odpovídá ‚Jak si přejete‘ a okamžitě jej plní,“ četla žena dál. „Není přípustné váhání, otázky ani námitky. Rychlá poslušnost je známkou dokonalé služebné.“

Slova se mi zarývala do vědomí jako ostré střepy. Připadalo mi, jako by ta kniha byla navržena tak, aby systematicky rozbíjela jakýkoliv pocit sebevědomí nebo autonomie, který jsme ještě mohly mít.

„Dívka nikdy neprojevuje vlastní iniciativu, pokud není výslovně požádána,“ znělo další pravidlo. „Její myšlenky, přání a potřeby jsou podřízeny potřebám jejích pánů. Jejím jediným potěšením je potěšení, které přináší.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy ponížení a vzteku. Tohle nebylo slušné zaměstnání. Tohle bylo otroctví, zahalené do pozlacených frází o službě a oddanosti.

„Dívka udržuje své tělo vždy ve stavu připravenosti a prezentace,“ pokračovala žena. „Její vzhled není jejím vlastnictvím, ale nástrojem potěšení pro její pány. Proto dbá na svou čistotu, péči o pleť a vlasy, a vždy se prezentuje způsobem, který zdůrazňuje její… přednosti.“

A tak to pokračovalo, stránka za stránkou, pravidlo za pravidlem. Instrukce byly stále explicitnější, požadavky stále více ponižující. Byla tam pravidla o tom, jak stát, když nás někdo pozoruje, jak se pohybovat, aby to bylo „svůdné“, jak klečet, když nám je dovoleno sloužit, jak se dotýkat a být dotýkána.

S každým pravidlem se ve mně prohluboval pocit hrůzy a neskutečnosti. Co toto místo skutečně bylo? Rozhodně ne respektovaná aristokratická domácnost, jak uváděl inzerát. Spíše to vypadalo jako nějaký perverzní experiment, jak daleko lze zajít ve zneužívání mladých žen pod rouškou „služby“.

Po téměř dvou hodinách čtení a memorování pravidel – během nichž jsem několikrát musela polknout nevolnost, která se mi drala do krku – nám žena konečně dovolila zavřít knihy. Mé ruce byly zpocené a zanechávaly stopy na rudé kůži vazby. Cítila jsem se, jako bych byla kontaminována tím, čeho jsem se právě dotkla, co jsem byla nucena číst a opakovat.

„Nyní vám vysvětlím bodový systém,“ oznámila žena a přistoupila k malé tabuli na stěně, kterou jsem si předtím nevšimla. Odkryla ji a odhalila tabulku s čísly. „Toto je základ vašeho života zde. Toto určí, jak příjemný – nebo nepříjemný – bude váš pobyt v panství hraběte Blackwooda.“

Na tabuli byla naše čísla – 37, 41 a 43 – a vedle každého z nich číslice 100.

„Každá z vás začíná se stovkou bodů,“ vysvětlila žena a její hlas byl nyní téměř monotónní, jako by recitovala něco, co opakovala už stokrát. „Tyto body reprezentují vaši hodnotu, vaši užitečnost, vaši poslušnost. Každé porušení pravidel znamená ztrátu bodů. Počet ztracených bodů závisí na závažnosti přestupku.“

Ťukla ukazovátkem na tabuli. „Deset bodů za menší porušení – nevhodné držení těla, zaváhání při pln

Rychle jsem počítala. I kdyby člověk získával deset bodů denně za „exemplární službu“, trvalo by sto dní, než by dosáhl prvního stupně privilegií. Téměř rok práce pro třetí stupeň.

„A jak získáme body?“ zeptala jsem se.

„Plněním speciálních úkolů,“ usmála se žena způsobem, který mě znervóznil. „Vaši páni vám řeknou, jak jim můžete nejlépe sloužit.“

Pak nám rozdala další dokumenty – rozvrhy určující naše denní povinnosti, plány výcviku, seznam našich osobních věcí (který byl směšně krátký) a nakonec jsme obdržely plnou uniformu.

Když jsem rozbalila balíček s uniformou, má úzkost ještě vzrostla. Kromě krátké sukně a průsvitné blůzy, které jsem již měla, obsahoval také podvazkový pás, punčochy, malinké kalhotky, které sotva něco zakrývaly, a podprsenku, která spíše zdůrazňovala než zakrývala.

„Toto budete nosit vždy, když budete v přítomnosti pánů,“ vysvětlila žena. „V ostatních případech můžete používat standardní pracovní uniformu, pokud plníte běžné domácí povinnosti.“

Ukázala na mnohem konzervativnější, ale stále krátké šaty v šedé barvě s monogramem panství.

„Všimněte si, že uniforma má různé barvy podle vašeho postavení,“ pokračovala. „Bílá pro nováčky bez bodů, růžová pro první stupeň, modrá pro druhý stupeň a červená pro třetí stupeň. Čím vyšší postavení, tím více privilegií – ale také více… speciálních povinností.“

Naše lekce pokračovala celé dopoledne. Učily jsme se, jak správně stát, sedět, klečet, jak se uklonit, jak podávat nápoje a jídlo, jak odpovídat na otázky. Každý pohyb, každé slovo, každý pohled byl přesně definován a musel být proveden dokonale.

Kolem poledne jsme dostaly první praktický test – musely jsme servírovat oběd paní Steelové a několika dalším ženám v malé jídelně. Naše pohyby byly bedlivě sledovány a každá chyba okamžitě opravena. Když jsem omylem rozlila trochu vody, okamžitě jsem ztratila pět bodů. Dívka vedle mě ztratila deset, když nesprávně položila příbor.

Odpolední výuka se zaměřila na to, jak reagovat na „osobní požadavky“ pánů. Detaily mě přiváděly do rozpaků a strachu zároveň. Instruktorka používala plastový model, aby nám ukázala, jak máme „správně uspokojit pána“. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří, ale neodvážila jsem se protestovat.

Večer, vyčerpaná a ponížená, jsem se vrátila do společné ložnice. Na mém lůžku ležel malý papír s číslem 85 – počet bodů, které mi zbyly po prvním dni. Patnáct bodů ztracených za různé drobné chyby a nedostatky.

Emily, která ležela na posteli vedle mé, si všimla mého výrazu. „Docela dobré na první den,“ poznamenala tiše. „Já jsem první den ztratila třicet bodů.“

„Jak dlouho jsi tady?“ zeptala jsem se jí.

„Sedm měsíců,“ odpověděla. „Mám už modrou uniformu, druhý stupeň. Ještě tři tisíce bodů a budu mít červenou.“

„A co pak? Mohu odtud odejít, až budu mít nejvyšší stupeň?“

Emily se hořce zasmála. „Odejít? Ne, to ne. Ale získáš lepší pozici. Osobní společnice aristokrata je lepší než sloužit všem hostům. Máš jednoho pána, ne desítky. A někdy… někdy, když se jim opravdu zalíbíš, můžeš být povýšena na osobní společnici mimo panství. Jet s nimi na cesty, do města.“

Zamračila jsem se. „Ale to stále není svoboda, že?“

„Svoboda?“ zopakovala Emily, jako by to slovo skoro zapomněla. „Tohle není místo, kde se získává svoboda, Marie. Tohle je místo, kde se učíš být užitečná.“ Pak ztišila hlas. „Ale existují příběhy… o dívkách, které si získaly takovou přízeň, že dostaly vlastní domy, peníze… Staly se milenkami, ne služkami.“

Její slova mě naplnila směsicí zoufalství a jiskřičkou naděje. Možná existovala cesta ven. Možná, kdybych byla dostatečně trpělivá, dostatečně opatrná, dostatečně… poslušná.

Vzala jsem do ruky knihu pravidel a začala jsem ji studovat s novou intenzitou. Pokud byly body cestou k lepšímu postavení a případně k úniku, pak jsem potřebovala znát každé pravidlo, každý způsob, jak je dodržet, každou příležitost, jak získat více bodů.

Nebudu jen přežívat, přísahala jsem si. Budu vynikat. A jednoho dne…

Mé myšlenky přerušil ostrý zvuk zvonku oznamující večerku. Světla v ložnici pohasla a místnost se ponořila do šera, narušovaného jen tichým vzlykáním jedné z dívek v rohu místnosti.

Zítra začne můj druhý den v sídle hraběte Blackwooda. A já byla rozhodnutá být připravená.

Píšu extrémní BDSM povídky s důrazem na maximální ponížení a degradaci. Hledám subinku (nebo submisivní pár), kterou podobné fantazie přitahují a vzrušují. Ačkoliv mé příběhy sahají do nejzazších koutů perverze, jsou to jen fikce určené k dráždění fantazie – reálné BDSM je vždy o dohodě dvou dospělých lidí. A na čem se domluvíme, to bude platit.

Více informací najdete na konci příběhu. Kontakt: otrocina@email.cz