|

Povídka “Něco víc než talent”

“Teď! Akce!” křikl režisér. Dlouhovlasá blondýnka zkroutila rty do utrápeného obloučku, rychle ještě zabořila hlavu do deky, kde měla schovanou cibuli a s čerstvými slzami se otočila k muži s kuklou přes hlavu. “Ne, prosím, ne!” zaúpěla tak opravdově, až se představitel násilníka zarazil a tázavě pohlédl k režisérovi. “Sakra do toho, pitomče!” zavrčel rejža. “Holt to není žádná kráva! Je to dobrá herečka, jenom se musí mezi tu špičku nějak vyškrábat…” Vyskočil ze své skládací rybářské židličky a popostrčil chlapíka v kukle k lůžku. “Tak dělej, frajere,” otráveně mumlal. “Marcelka si zasouložila se svým klukem trošku divočeji než jindy, nechala se svázat, a on, aby ji pořádně rozrajcoval, si během toho odskočil pro cigarety a nechal ji v poutech doma samotnou… Do toho přichází zloděj, teda ty…” Naštvaně ho dloubl ukazovákem mezi lopatky a vrátil se zpátky k židličce. “Jedem, krucinál! Musíme to stihnout do oběda, odpoledne tohle pitomý studio opouštíme! Producent nám prachy na další měsíční nájem nepřiklepne, ani kdyby si ho ta naše hvězda vzala na jednu noc do prádla…” zmlkl a pochybovačně se ohlédl po toporně přešlapujícím představiteli hlavní role. “Tak co je? Četl sis vůbec scénář?” Mladík si otráveně sundal černý kožený návlek z hlavy a pohodil hřívou stejně blonďatých vlasů, jako měla dívka na lůžku. “Já jo, ale on číst neumí… Nestojí mi, šéfe!” Rejža mrkl dolů a nevěřícně zavrtěl hlavou. “Co bys ještě chtěl, ňoumo? Takovou hezkou holku v normálním životě neulovíš…” Dosedl, až pod ním židlička zaskřípala a ztěžka si odfoukl. “Tak budeš markýrovat! Do toho! Klapka!”

“Ne, prosím, ne!” zapištěla blondýnka dneska už počtvrté a ohlédla se. Vytřeštila oči do červeného světýlka kamery a zděšeně zapolykala. “Zlato mám v levé zásuvce, pane!” zaštkala. “Vezměte si, co chcete, ale mě nechte být!” Trochu přehnaně popotáhla a stáhla půlky zadečku k sobě, jako kdyby se k němu blížila nejmíň hlaveň tanku. Mladík si rychle nasadil kuklu a vstoupil do záběru. “Prachy a zlatý prstýnky nahrabu v každým druhým bytě,” odříkával podle scénáře a přes látku manšestráků mačkal v ruce svůj úd. Bylo by hloupé ztratit kvůli takové prkotině dobře placenou roli. “Takovou svázanou mršku mi ještě nikde nenabídli…” Zatrhala sebou v poutech a skoro jako opravdově zaťala zuby do řemínků, omotaných kolem zápěstí. Na okamžik jí blesklo, jak by jí asi bylo, kdyby se to seběhlo doopravdy. V duchu se otřásla. “Výborně,” zašeptal režisér a povzbudivě se na ni usmál. Marcela byla jeho objev a byl na něj náležitě hrdý. “Za chvíli se vrátí můj snoubenec!” zapištěla a docela proti předepsanému scénáři zabořila tvář do růžového polštáře, posetého tmavě červenými růžemi. Za chvíli se to stane, mihlo se jí hlavou. “Máš se koukat na něho!” zaječel režisér a mávl rukou před objektivem kamery. “Stop, Hansi, zastav to…” Vzápětí se otočil k ní: “Co blbneš?” “Bojím se,” pokrčila rameny. “Čeho, krucinál? Měl extra prohlídku, nic mu není a chytneš od něj leda zápal kosti od blbosti…” “Já…” zaváhala a jen tak pro formu trhla pouty ještě jednou. “Já nejsem děvka…” “Blbá chvilka pro takový zjištění…” “Odvažte mě.” “To nejde,” zavrtěl hlavou. “Žádnou holku už dneska dopoledne nikde neseženu, a po obědě tady končíme s natáčením. Je to jasný? Musí se to natočit teď…” Najednou věděla docela přesně, co si nepřeje: “Ale já si to možná rozmyslím, rejžo!” “Chceš k filmu, ne? Jinudy to dneska nejde, děvče…” Zrudla jako pivoňka. “Já vím,” šeptla, aby to ostatní neslyšeli. “Do toho horskýho srubu s tebou pojedu, a budeš si tam se mnou moct dělat všechno, co tě jenom napadne, ale…” Pokrčila rameny. “Ale tady před kamerou prostě nemůžu…” “Jsi husa,” zašeptal a ohlédl se po asistentce, která s povyplazeným jazykem kroužila pořadové číslo na černou tabulku klapky. “Chceš si střihnout roličku, Petro?” Asistentka v těsné pruhované halence, která ještě zdůrazňovala její pevná, dívčí ňadra, překvapeně zvedla hlavu. Všimla si jeho významného mrknutí, a hned přikývla. “Než se ale svlíknu, chci smlouvu na hlavní roli v dalším filmu, rejžo,” okamžitě kontrovala. Věděla, na co má hrát, už byli s režisérem sehraný tým. Přemýšlel jen chvíli. “Dobře. Zahraješ si princeznu v tý pohádce, co budem v létě točit. Moc se tam nešoustá a mohlo by se to dostat i do normálních kin…” Ušklíbl se, když Marcela začala. Věděl dopředu, že ho ani nenechá domluvit. “To měla být moje role!” zaječela blondýnka. “Ne. To měl být tvůj odrazovej můstek,” opravil ji. “Už není. Princeznu zahraje Petra, protože mi nedělá problémy…” Jako kdyby Petra chtěla dosvědčit, že to myslí docela vážně, vmžiku si přetáhla přes hlavu pruhované tričko a lehce si cvrnkla do bradavek. “Jemu možná ne,” zahlaholila na celou místnost a kývla k mladíkovi v kukle, “ale mně stojí, rejžo. Můžem začít…” Bleskově vyklouzla z kratičké kožené sukénky a shodila boty. Bosé nohy zapleskaly o podlahu. V oranžových krajkových kalhotkách přešla k lůžku… “Odvažte ji,” ukázal režisér na blonďatou Marcelu. “Pro dnešek bude aspoň dělat klapku…” “A…” Blonďatá Marcela se zamlela v poutech jako kdyby se k ní blížil nadržený gorilí samec. “A kdybych si to rozmyslela?” “Nooo…” protáhl režisér a zachytil pobavený úšklebek svého kameramana. “Ještě to zkusíme…” Máchnul rukou ve vzduchu nad hlavou, jak měl ve zvyku a křikl. “Akce!” Ještě dřív, než Marcela nasadila svůj uplakaný výraz a z očí jí vyhrkly nové cibulové slzy, plácl Petru po okrajkované zadničce. “Zatím se neoblíkej, holka… Je docela možný, že jí rupne v bedně ještě jednou…” “Ne,” zavrtěla Marcela vehemetně hlavou a zavřela oči. “Klapka dvacet osm. Napočtvrtý!”

“Ne! Prosím ne!” opakovala počtvrté ten den Marcela a samým kousáním do rtů si sedřela růžovou rtěnku. Mladík v kukle se neopovažoval ani pomyslet na to, že by měl znovu režisérovi vysvětlovat, že to nejde. Markýrovat! Proboha, co to slovo vlastně znamená? Možná předstírat, ale co když ne? “Takovou svázanou mršku mi ještě nikde nenabídli,” drmolil slova, která dávno uměl zpaměti a přemýšlel, jak dál. “Za chvíli se vrátí můj snoubenec!” zasténala Marcela varovně. “Cha!” Zpod kukly zabublal přidušený smích. “Může potom oblíznout smetanu!” Přesně podle scénáře si rozepnul zip u kalhot a strhl si je tak prudce, až odletěl knoflík, visící sotva na jedné niti. Před očima mu vyvstala červeně opoznámkovaná stránka, ze které se učil roli. Na boku byla připomínka PD – polodetail na mužství, deroucí se přes látku slipů ven. Sebetrýznitelsky se ušklíbl. Co je platné, že si pamatuje text… Marcela se třásla. Opírala se spoutanýma rukama o kovové příčky v hlavě postele a čekala ho. Cítila, jak se na jejích nahých zádech slévají kapičky potu. Žár třistawattových žárovek ji zatím rozehříval víc než ten kluk… Ohlédla se po něm. Zrovna si stáhl slipy do poloviny stehen a se zoufalým výrazem v obličeji jí narazil měkkým pohlavím do hýždí. “Ach!” vykřikla, ale měla co dělat, aby si odpustila škodolibou poznámku. Opřel se rukama o její bedra, o pár centimetrů couvl a narazil znovu. Teď, už se rozesmála. “Sakra, co je zase!” zařval režisér. “Co asi! Namočte mu ho do škrobu… Ach!” Teď vykřikla doopravdy! Ucítila zezadu mezi nohama něco jiného. Zprudka vydechla a zalapala po dechu. Mladíkovy prsty se jí zavrtávaly do světlounkého kožíšku… “To ve scénáři nebylo!” vypískla a trhla zadečkem. Ukazovák mu vyklouzl jen na chviličku. Okamžitě jej tam zase cítila. “Tohle ne!” Vyjekla znovu. Znala se. Nic ji nedokázalo tak vzrušit jako mužská ruka, probírající se jí ve vlhké rýze mezi stydkými pysky, jako cizí prsty, razící si cestu vždycky drsněji, než jim dovolovala… “To nevadí,” slyšela jako z velké dálky režiséra. “Dělej, co uznáš za vhodný, chlapče. Hlavně, ať seš konečně funkční! Zasunutí bejvá v těchhle filmech úvod k finále, jestli to nevíš…” Půl života by vsadila na to, že ten parchant, který se jí začínal čím dál neurvaleji přehrabovat v chlupech mezi nohama, už režiséra vůbec neposlouchá. “Pusťte mě!” zavřískla. Ucítila, jak jí čtyři prsty kloužou přes poštěváčka k pupku a mezitím jí palec vniká do lůna jako malý předkrm. Tisíce pupínků jí vyskočily po celém těle. Nepochybovala, že tohle toho kluka, který se jí od začátku moc nezamlouval, už konečně vzruší. Ohlédla se a skoro zklamaně si olízla rty. “Tak už mě pusť, chudáčku,” pokusila se o úsměv. “Zkusíme to jindy…”. “Chceš říct, že tě nedokážu ošoustat?” zavrčelo to z kukly. Vycítila nebezpečný tón a rychle zavrtěla hlavou. “Já… Já taky nemám vždycky náladu…” “Ono to přijde!”

Znenadání od ní odskočil a sundal si kalhoty a slipy úplně. Na chvilku zaváhal. Beze slova vytáhl z poutek kalhot silný kožený řemen a tázavě se ohlédl po režisérovi. Nedočkal se ani náznaku odpovědi. Řemen nadvakrát složil, rozpřáhl se, a pruh zdobené kůže s hlasitým mlasknutím pleskl o Marcelčinu staženou zadničku. “To ne!” překvapeně zaječela dívka a zvedla hlavu. “Pusť mě, ty šmejde!” zavyla k režisérovi. I kameraman se po něm rozpačitě ohlédl, ale dočkal se sotva obligátního mávnutí rukou. “Toč to! Ta holka má talent!” Od stropu se znovu snesla ruka, trestající za výsměch, a dívčí kůže zrudla ještě víc.. “AIAUI” Mladík zvýšil tempo. Další a další rány dopadaly Marcele na zmučenou prdelku. “Auu! Ne!” Křičela o pomoc. Kroutila se na lůžku a snažila se vytrhnout zápěstí z vězení řemínků, ale jen si zbytečně sedřela kůži. Interval mezi jednotlivými ranami se zkracoval. Dopadaly stále rychleji… “Ty ses mi smála, že se mnou nic nebude?” supěl násilník mezi jednotlivými údery. V rozseknuté kůži se začínala rudě perlit krev. Zběsile zakroutila hlavou. “Ne! Jenom jsem…” Mezi nohama jí znenadání zbytnělo cosi, co tam ještě před chviličkou nebylo. Pomohl si rukou. Zaslechla, jak odhozený řemen pleskl na podlahu a znovu ucítila ty prsty. Nyní hledaly cestu pro jeho nástroj. Vrazil do ní bezohledně a docela přesně, jak si to režisér přál. Jenomže teď už nešlo o film. Zbil ji a znásilnil! Ať si říká kdo chce, co chce… Proti své vůli si uvědomovala, že se nebrání. Jen sebou kroutila jako losos, jemuž se nechce zpátky mezi ostré kameny a chystá se vytřít rybáři do dlaní… “Má to v sobě, co říkáš?” otočil se režisér na Petru. Jenom pokrčila rameny. Nezúčastněně pozorovala nerovný boj na lůžku a přemýšlela. “Jestli se ta holka naštve,” řekla po chvíli, “můžeme mít problémy.” Mladík před kamerou trhavě zasténal a jeho tělo se vypjalo. Zajel Marcele rukama do jejích zlatých vlasů, bleskově si je navinul na prsty a přitáhl. Zavřískla bolestí a nezbylo jí, než zvrátit hlavu dozadu. “Ještě!” křikl režisér. “Parchante!” zavřeštěla Marcela a plivla směrem k němu. “Ty hajzle! Tohle ti neproje! Tohle ne!” “Jestli nás udá…” začala zase Petra. Ta blondýna se jí od prvního setkání nelíbila a navíc bylo zřejmé, že na ní může režisér oči nechat. S žádnou jinou by se tak nepatlal. Nechceš? Nech být, říkával každé upejpalině… “Možná by chtěla,” ozval se rejža vedle ní a nespouštěl oči z těch dvou. Marcela se ještě pořád chvěla po celém těle a po pažích jí stékaly kapičky studeného potu. “Ale nestane se to…” překvapil ji.

“Pfff…” Petra si okázala odplivla do rohu. “Jak to víš? To je do tebe tak říčná a zobe ti z ruky?” “Ty žárlíš, Petruško,” podotkl z pousmáním. Zhoupl se na židličce a plácl ji přes její sukničku. “Je dobrá, to poznám, a tam někde uvnitř, možná to ještě sama neví, má buňky otrokyní, které svým pánům olizovaly podrážky bot… Dívej, jak se třese,” dodal s viditelným zalíbením. “To není zimou ani strachem. Děsí se toho, jak se jí to líbí… Je to přesně holka pro nás…” “Výprasky a tak, jo?” ušklíbla se Petra a sundala si jeho ruku ze zadečku. “Přece jsi říkal, že takovýhle filmy nikdy dělat nebudeš…” “To zůstává,” zasmál se, vykroutil prsty z jejího sevření a teď už docela neomaleně jí vklouzl rukou pod lem sukně. Nahmátl zvlhlou látku kalhotek a zkušeně vtiskl prst do rýhy, která se Petře mezi nohama dala nahmátnout velmi snadno. “Jenomže já ji nechci do filmu, děvčátko…” Vytřeštila oči a pomalu se po něm otočila. “Tys myslel pro nás dva? Ona s tím nikdy nebude souhlasit…” Už měl svůj plán, a tak se jen pousmál. “Ani se nedozví, kdo to byl…” “Přece pozná byt, až ji tam odvezem,” šeptla rychle Petra a zavrtěla se na jeho prstě jako ochočený jestřáb, chystající se vzlétnout. “Bude to tady,” odpověděl lakonicky. “Zapomínáš, brouku,” trochu zklamaně se pousmála Petra. Mluvili potichu a rychle. “Do oběda musíme vyklidit místnosti…” “Prodloužíme nájem…” “Producent nám nedá ani floka, a sami si to tu nezaplatíme…” Zašklebil se a v té samé chvíli vnikly jeho prsty z obou stran pod kalhotky a bříška prstů lehounce projela jejím mokrým pohlavím. “Zaplatí ona, brouku,” opáčil jí stejným tónem. “Chtěl jsem ji vzít do srubu, ale tam bych si s ní nemohl pohrát docela, jak bych chtěl. A ty už vůbec. Tohle…” “…Bude lepší,” přikývla Petra s lehkým úsměvem. Obešla rejžu i s jeho stoličkou, popošla k lůžku a odstrčila začínajícího pornoherce co nejdál od posmrkávající dívky. “Vypadni,” zavelela a otočila se na kameramana: “A ty taky, Hansi. Sbalte si nádobíčko, a hlaste se za týden ve středu na studiové adrese. Tady jsme skončili…”

“Odvaž mě,” škytla Marcela. “Nikdy nedám souhlas, abyste tohle někde použili…” “Jo, hned,” ozval se rejža. “Chce to už jenom pár záběrů pod titulky…” “Řekla jsem, že ne…” zaskřípala zubama. Neodpověděl. Významně se po těch dvou podíval a beze slova čekal, až se konečně vymotají ven. “Jdeme na oběd,” zahlaholil režisér, sotva za zbytkem štábu zaklaply dveře. S kovovým cvaknutím sklapl židličku a pohladil si břicho. “Mám už hlad jako vlk.” “Do bistra?” přijala Petra jeho hru. “Když jsem šla na natáčení, zrovna jim tam přivezli čerstvý mořský ovoce… Miluju špagety s chobotničkama a s tím dalším mořským sajrajtem…” “Přece mě snad konečně pustíte!” pípla vylekaně Marcela a znovu zatrhala svými pouty. “Bude řvát,” špitla Petra varovně. “Odtud ji nikdo neuslyší,” odpověděl rejža stejně potichu a mávl rukou. Hned se ale nadechl a řekl hlasitě: “Doufám, že jsme na něco nezapomněli…” “Né!” zapištěla Marcela. Hlavou jí proběhla představa, jak tady po několika dnech umírá hlady a hned ji zase zahnala. “Co vlastně chceš?” pokračovala prosebným tónem. “Slíbila jsem ti, že s tebou pojedu na ten tvůj srub…” “Jo,” přikývl. “Jenomže to bylo předtím, než jsi mě začala urážet. “Takových děvek jako jsi ty, tam už bylo hodně a od tý poslední mám ještě pořád podrápaný záda…” Zakroutil se na místě jako žížala, hozená na plotnu. “…Hrozně mě to svědí…” “Tak co po mně chceš?” škytla plačtivě. “Už nic, zklamalas mě,” odtušil. “My jdeme pryč a za chvíli sem přijdou chlapci z Adams studia, mají tady natáčet od dnešního odpoledne… Budeš takovej malej prezent pro utužení dobrýho přátelství s konkurencí…” Otřásla se, ale spíš zimou než strachem. “Ti přece točí o chlapečkách pro chlapečky,” ušklíbla se opovržlivě.. “Co by se mnou dělali?” Rejža se zasmál a konečně vzal za kliku. “Už jsi slyšela, co se stane, když vletí včela do cizího úlu?” Nepochopila a jen zavrtěla hlavou. “Ty místní ji upíchají k smrti.” Zasmál se. “Ty jsi ta včela, Marcelko…”

Minuty se vlekly nekonečně pomalu. Marcela se pokoušela stáhnout si zařezávající se řemínky z rukou, drásala je zuby a trhala sebou jako šelma, chycená do želez. Kdysi někde přečetla, že si rosomák sám ukousal nohu, uvězněnou v ocelových čelistech. Jak, proboha? A kdy se ti dva vrátí? Ani ji nenapadlo věřit, režisérově hrozbě. Měla o své kráse příliš vysoké mínění a nevěřila, že by se možnosti pořádné ji ošoustat vzdal jen tak pro nic za nic. Potom – možná. Už se párkrát stalo, že se ztratila holka z branže. Šuškalo se, že ji někdo násilím zařídil návyk na herák, a pak ji prodal někam na jih… Co když se to vážně dělá? Úklid svědků! Co dělají, blesklo jí hlavou. Popíjejí červené a ta jeho zmršená asistentka, co má prsa placatější než žehlící prkno, do sebe cpe metry a metry těch jejích špaget? Po bradě jí teče kečup a… Někde v hloubi budovy práskly dveře. Trhla sebou a po celém těle jí vyskočila husí kůže. To nemůžou být oni! Jestli se šli opravdu najíst do bistra, stačili by sotva ochutnat… Nějaký bezdomovec, co se nemá kde vyspat, a vyčíhnul si, že tady zrovna moc často lidi nepobývají… Jestli ji najde, asi ji osvobodí dost těžko. Spíš využije situace… Představila si cizí prsty, ulepené od přehrabování v popelnicích a štiplavě páchnoucí od posbíraných vajglů, jak jí kloužou po těle, po vystrčené zadničce, násilím se prodírají zezadu mezi stehny a dobývají se jí světlounkým, řídkým porostem chloupků k její zahrádce. “Fuj!” zaúpěla, jako kdyby se to už dělo. Teď! Teď se zabouchly další dveře a už jsou slyšet kroky… Není to jeden člověk, je jich víc! Hlasy, a jenom mužské! Vystrašené kníkla. To budou oni! Ten parchant měl pravdu. Teplouši přicházejí natáčet ty svoje prasečinky… Jak to říkal, proboha? Upíchají k smrti? To je přece blbost, jsem jim stejně odporná jako oni mně!

Někdo humpolácky zmáčkl kliku a vešel dovnitř. Pokusila se ohlédnout, ale její pouta jí to tak docela nedovolovala… “Co je, sakra?” zaslechla ode dveří a skoro současně ji udeřila do nosu vůně silného cigára. “Oni snad ještě neskončili, krucinál!” “Přišli jsme trochu dřív,” odpověděl mu hluboký, sametový tenor. Zachvěla se. Ten hlas se jí zdál povědomý. Docela jistě ho už slyšela, jen netušila, odkud. Přestala sebou škubat. Správně vytušila, že zdůrazňování své bezmoci by jí mohlo všechno, jen ne pomoci. “Potřebuji odvázat!” pronesla tónem, jako kdyby oznamovala, že výtah nejede, a musí se pěšky. Ani si toho nevšimli. “Dopoledne tu měl točit Robert Kvakin…” ozvalo se za ní. Marcela si uvědomila, že na příchozí pořád špulí svou zadničku a k vlastnímu překvapení celá zrudla. Nejraději by podsunula lýtka pod zadek a sedla si na ně, ale nešlo to. Řemínky ji držely v pozici, kdy se mohla zvědavým očím bránit jen stažením zadečku jak jen to nejvíc šlo. “Jo,” odpověděl mu někdo, kdo se nejspíš právě podíval do diáře. “Ještě má tři hodiny.” “Jsme tu dřív, říkal jsem to,” promluvil zase tenor. Marcela se znovu pokusila ohlédnout a zase dokázala jen koutkem oka spatřit dlouhé tmavé kabáty tří mužů. Víc ne. “Odešli na oběd,” kníkla. “Že by byl starej Kvakin tak zapomnětlivej?” zasmál se muž, který měl od počátku hlavní slovo. “Nebo nám ji tady nechal jako prezent? Třeba nestíhá a chtěl by ještě jedno odpůldne…” “To ani náhodou!” vyjekla Marcela do bílé zdi. “Ani náhodou,” sdílel s ní její názor jeden z příchozích mazlivým hlasem. “Vždycky si přečtu scénář, šéfe,” mluvil dál k tenorovi. “Kdybych v tom měl slintat nad nějakou ženskou, tak honorář radši oželím…” “Proč se tak čertíš, Kájo?” odpověděl tenor. Místností se rozlehly kroky. Blížili se. Marcelka cítila jak něčí ruka jí zezadu vnikla pod paží a mezi ukazováčkem a palcem uvízla její bradavku.

“Pusťte mě,” zaprosila. Prsty zmáčkly bradavku a skoro by ji mezi sebou rozmázly jako mouchu. “Auu!” vykřikla a trhla celým tělem, aby unikla. Sklonil se zezadu nad ní a vyfoukl jí do tváře obláček modravého dýmu. “Slyšíš, Kájo, jak křičí?” zasmál se tenor. “Mohli bychom obohatit scénář… Pozveš si domů děvče, a až ji budeš mít rozdělanou v posteli, bleskově ji svážeš a počkáš na toho svýho šamstra… Bude celá nadržená a nezbude jí nic jinýho, než se dívat, jak to dělají gayové spolu.” “V ničem takovým hrát nebudu!” zařvala Marcela. “Ale ano,” zasmál se. Znovu se nad ní naklonil a lehce se jí zakousl zezadu do týla. Ucítila tlak jeho zubů a po zádech jí přeběhl mráz. “Nebudu,” vzdechla plačtivě. “Ale ano,” zopakoval tiše. Naposledy popotáhl z dohořívající cigarety, o krok couvl a přitom držel čadící nedopalek na píď od jejího zadečku, poškrtaného napuchlými červenými stopami po řemenu. Najednou bylo ticho. Marcela hlasitě polkla a tichounce zaskučela. Pochopila, že se něco chystá, jen netušila, co… S rozmyslem přiblížil nedopalek k její kůži. Až natolik blízko, aby ucítila teplo. “To nemyslíš vážně!” vyjekla. “Nemůžu za to, holka, až se odnaučím kouřit, vymyslím si něco jinýho,” zahučel jí tenor do ucha. “Ocejchuju tě, jak to dělali ve středověku děvkám. Vypálím ti na záda lilii, mám tu dvě krabičky marlborek… No tak, budeš hodná?” Pochopila, že jí nezbývá nic jiného. “Budu,” škytla. “No, ale kdyby sis to rozmyslela…” Zvedl ruku, rychle popotáhl a bez zaváhání típl cigaretu o její kůži. Zavřískla a před očima se jí zatmělo. Už se neudržela na kolenou. Bezvládně se pověsila do řemenů, ruce a nohy se jí vypjaly a řemínek na pravém zápěstí, který před tím tak zoufale žvýkala, praskl. “Chce nám utéct!” zaslechla jako ve snách svého trýznitele. “Terapie pokračuje,” povídal si sám pro sebe jako filatelista, když si třídí známky. “Kájo, zapal mi cigaretu!” “Už ne,” zasténala. “Budeš hrát?” “Třeba jo,” hlesla odevzdaně. “Tak si to teď nacvičíš!” začínal poroučet. “Kluci jako je Kája, mívají občas odřenou prdel…” Mlčela. Tělem se jí převalovaly vlny bolesti a strachu. Jestli ji nechají odejít, slibovala si, bude někomu zatracené horko… “…A to bude tvoje práce,” pokračoval tenor. Už ho začínala nenávidět. “Tvůj jazýček Kájovi a ostatním ošetří každou ranku, ano?” Konečně si uvědomila, co vlastně po ní chce. “Na kameru?” zděsila se. “Kájo, tu cigaretu!” “Neřekla jsem že ne!” zaječela, sotva uslyšela cvaknutí zapalovače. “Já vím,” zašeptal konejšivě. “Ale líbilo se mi, jak jsi křičela. Umíš to moc hezky, děvče. Ještě jednou si to poslechnu, a pak tě nechám… Pokud jde o cigarety,” dodal pobaveně. “Pak zase můžeš kouřit ty, než přijde štáb. Ještě tu nejsou ani kamery, jenom já a herci…”

Převzal z Kájových rukou zapálenou marlborku a obrátil se zpátky k Marcele. “Máš krásný blonďatý vlasy, holka… Máš?” “Jo,” zajektala, zelená strachy. Třeštila oči do stěny a ani se nepokoušela hádat, kam jeho ruka s cigaretou zamířila. “Máš tělo jako kočka, viď?” Nevěděla, co říct. “Ano nebo ne?” křikl. “Ano, pane,” vydechla. “Pusťte mě.” “Chceš mi ho vykouřit?” “Ne,” odpověděla. “Ale musím…” Pobaveně se rozesmál. “To až potom. Máš tělo jako kočka?” Vrátil se zase k tomu, jako kdyby mu obzvlášť záleželo, aby odpověděla. “Mám,” zajíkla se. “Teď? Kdy už to přijde, proboha?” “Jako jaguár?” “Ano…” “Lžeš!” křikl nadšeně. “Jaguár je skvrnitej, a ty máš skvrnu jenom jednu!” Jeho dlaň jí přejela po zadečku. “Udělám ti další skvrny, chceš?” Pochopila, že jí nedá ani tu nejmenší šanci. “Jdi do hajzlu, parchante,” vykřikla. Už chvíli měla uvolněnou pravou ruku. Teď udeřila. Jak v předklonu poloklečela, převalila se díky své volné ruce na záda. Nohy se jí bolestivě zkřížily, vlasy jí zaclonily obličej, a řemínky se krvavě zaryly do kotníků. Najednou ale ležela na zádech a nad sebou měla vousatou tvář svého mučitele. Ještě v pádu, dřív než se docela dotkla zády lůžka, rozpřáhla se uvolněnou rukou a pokusila se muže udeřit. Chytil ji za zápěstí a bleskově jí ruku zkroutil. Vyjekla a vypjala se jako struna. “Tak ještě jednou,” zasupěl. Nemohla se hýbat, kroutil jí ruku až k nevydržení a Marcela jen trpně čekala, až jí v rameni praskne kost. “Další skvrna, dolehlo jí k uším…” V poslední chvíli cukla zadečkem. Nepomohlo jí to. Chviličku přemýšlel a hledal místo pro druhou značku. Nechtěl jí zohyzdit ty nejzajímavější partie pro filmování… “Lalůček,” řekl nakonec nahlas. “Vybral jsem lalůček. Vypalovaný náušnice, to není špatnej nápad, co těšíš se, čubko?” Strčil si konec cigarety mezi rty a uvolněnou rukou jí odhrnul vlasy z tváře, aby se k lalůčku dostal…

“Marcelo?” vyhrkl překvapeně, sotva jí vlasy sklouzly na stranu. Pustil jí ruku a okamžitě odsunul cigaretu pryč. Zatvářila se nechápavě. “Odmysli si ty vousy!” napověděl jí a odhodil svoji mučící pomůcku co nejdál. “Zašlápni to,” houkl na Káju a zase se otočil ke svázané dívce. “No tak, poznáváš mě?” Ani se nesnažila vzpomenout. Třásla se a čekala, co přijde. Ten vousáč s tenorem v hlase jí nyní chvějícíma se rukama rozvazoval řemínky, které ji poutaly k lůžku. Nešlo to. Nakonec si půjčil od Káji zapalovač a pouta přepaloval. Konečné i poslední řemínek praskl. “Tak co?” zeptal se znovu, když jí pomáhal si sednout. “Už mě poznáváš?” Znovu zavrtěla hlavou. “Marcelo!” zatřásl jí s rameny. “Střední škola! Seděli jsme v lavici!” Vytřeštila oči. “Dane?” “Jo, jsem to já…” “Pustíš mě?” zeptala se se zřejmou hrůzou v hlase. “Už jsem tě pustil… I když…” pousmál se. “I když bych nemusel tak hrr. Tenkrát jsem byl do tebe dost zakoukanej. Ještě dneska se mi občas stane, že si představuju, jaký by to s tebou bylo.” “Já to nemám takhle ráda!” “Já jo,” zasmál se s převahou. “Proto vlastním tohle videostudio a za svý prachy točím tyhle filmy…” “Pustíš mě?” zeptala se znovu. “Jo,” přikývl. “Ať odpovíš, co chceš, tak tě pustím… Chci si tě vzít k sobě domů, a tam tě pořádně… Víš co!” “Já to nemám takhle ráda!” “A zkusila jsi to někdy?” vyhrkl vzrušeně. “Tebe trápit nebudu. Ty budeš křičet z docela jinýho důvodu, ale ta vedle bude mít plný oči slz…” Najednou začal chraptět. “Zkusila ses někdy milovat, když vedle tebe někdo sténá bolestí?” Loupla po něm očima. “A ty jo?” V těch očích byla odpověď.

Přemýšlel jen chvilku. “Jedeme!” řekl nakonec. Kluci to natočí beze mě, cestou se stavíme v salónu a půjčíme si holku, která si za pár šupů nechá na sebe kapat vosk, zatímco my dva…” K jejímu vlastnímu překvapení ji to vzrušilo. Na bolavých nohou se dobelhala ke svým šatům a začala se oblékat. “Už jdeme, Marcelko!” ozval se z chodby znenadání režisérův hlas. Podvědomě se zachvěla. Úlek v očích však vzápětí vystřídal podivný úsměv. “Nikoho si najímat nebudeme, Dane,” řekla mazlivě. “Chceš k tomu chlapa nebo holku?” Pochopil skoro okamžitě. Kývnul na ty dva, co přišli s ním a všichni tři neslyšně přeběhli ke zdi vedle dveří, aby si jich režisér při příchodu nevšiml: Marcela zůstala stát a dál si natahovala krajkové černé punčochy. Dveře se rozletěly a režisér zalapal po dechu. “Ty mrcho, ty ses skoro dostala ven?” zachechtal se vzápětí zlomyslně. “O to to bude horší…” Vešel dovnitř a za ním Petra. “Za půldruhý hodiny přijdou nějací pitomečkové natáčet buzerantský prasárničky. Nabídnu jim pár stovek, aby přišli zejtra,” povídal dál a pomalu se blížil k Marcele. Do zejtřka z tebe bude jenom kus krvavýho masa…” “Proč?” zajektala, ale nedařilo se jí být příliš přesvědčivou. “Občas mám na to chuť,” pokrčil rameny režisér. “Budou mě hledat!” “Přece jsou svědci na to, že jsi dostala padáka, ne? Konec kariéry… To už je přece důvod k tomu navždycky zmizet ze světa…” Udělal další dva kroky. “Mimochodem, víš, co má tady Petra ráda? Když má holka, se kterou si může pohrát, krásně červenou, jako probuzenou, kůži… Kolikrát to jinak, než horkým olejem nejde…” Udělal ještě jeden krok a chytil ji za ruku. “Aspoň víš, co tě čeká…”

“Omyl!” třeskl místností Danův hlas a jeho ruka prudce přibouchla dveře Petře za zády. Bez varování popadl režisérovu společnici za ruku a smýkl s ní proti zdi. Pak se obrátil ke Kvakinovi. “Dorežíroval jsi, kolego,” zasmál se mu vyzývavě do tváře. “Kariéru zakončíš jako herec v buzerantský šou, jak ty tomu říkáš… A tu děvenku…” ohlédl se po Petře. “Horkej olej, povídáš?” zeptal se a mrkl na Marcelu. “Až se budem milovat, holka, bude ti vyhovovat, když při tom bude skučet tahle děvka?” Marcela se vykroutila rejžovi z ruky a přikývla. “Jo, Dane. Už teď jsem vzrušenější než…” Cítila, jak jí od špiček nohou vystupuje dosud nepoznaný pocit. S opovržlivým úsměškem se vyhnula zkoprnělému režisérovi a klekla si vedle Petry. “Ten olej si vyzkoušíš taky, ale dneska jsem se něco naučila, a protože nevím, jestli se u Berta doma, kde tě čeká olejová lázeň, může kouřit…” Natáhla ruku a mlčky počkala, až jí Kája podá zapálenou cigaretu. Labužnicky potáhla, vyfoukla kouř a znenadání vmáčkla žhavý konec Petře přímo doprostřed čela. “Vždycky se mi líbily Indky,” zašvitořila svým sladkým hlasem, “a ty přece mají něco takovýho na čele, ne?” Mrkla na Dana, dooblékla se a zamířila ven.

“Počkám venku u auta…” Představila si, jaké bude milování při Petřině bolestném křiku, vzrušeně zalapala po dechu, ohlédla se, jestli se za ní nikdo nedívá a s přimhouřenýma očima si zajela rukou pod šaty přímo do rozkroku…

Jak se vám článek líbil?

Kliknutím na hvězdičku povídku ohodnotíte

Průměrné hodnocení 2.3 / 5. Počet hlasů: 3

Zatím nehodnoceno. Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *