Povídka “Berenika”

Tak tady byla, žena, na kterou jsem čekal a která mohla představovat klíč k celému případu. Seděla na vysoké barové stoličce, usrkávala martini a neustále se prohlížela v zrcadle. Díval jsem se na ni a vnímal, jak strašně je mi nesympatická. Ačkoli jsme se vůbec neznali, po deseti minutách pozorování jsem věděl naprosto přesně, co je zač. Takových lidí jsem už viděl více než dost. “Ještě jednu,” objednala si. Její problém spočíval v tom, že prostě byla kurva. Ne jen někdy, ale pořád. Všichni ostatní, které jsem v salónu dosud poznal, si mimo práci počínali jako více méně normální lidé. Ona ne. I když seděla v baru, vypadala a chovala se jako děvka. Nemělo to nic společného s prostitucí, byla to její přirozenost. Patřila mezi lidi, kteří by za peníze prodali naprosto cokoli. Stejný živočišný druh jako tak zvaní policejní informátoři. Bezpáteřní stvoření, které se staralo jen o sebe. Vstal jsem od stolu a zvolna se přesunul na barovou stoličku hned vedle. Věnovala mi krátký pohled, kterým odhadovala, jestli jí náhodou ze mě nekyne nějaký prospěch. Rychle poznala, že patřím mezi zaměstnance, a opět se vrátila ke své sklenici. Nemohl jsem se ubránit úšklebku. Typické chování takových lidí. Jestli vám mezi prsty zrovna nešustí bankovky, anebo se neblýská zbraň, neřeknou ani “buuu”. Na druhou stranu jsem byl ovšem docela rád, že Berenika je právě taková. Alespoň nehrozilo, že by mě mohla nějak ovlivnit. Jejímu kouzlu jsem tedy rozhodně propadnout nemohl, protože prostě žádné neměla. Odhodlal jsem se zahájit konverzaci pochvalnou zmínkou o barvě jejích vlasů. Musím uznat, že její fialový přeliv mě opravdu zaujal. Na původně zrzavé hlavě působil jako pěst na oko.

“No a?” opáčila Berenika, aniž by mi věnovala pohled. Lichotkami jsem si její plnou pozornost nezískal. Vzal jsem to z jiného konce. “Dnes večer spolu děláme,” řekl jsem s úsměvem, který jsem osobně považoval za přívětivý. Berenika jen zamručela “hm” a zblízka zamžourala na své martini, do něhož zřejmě spadlo nějaké neviditelné smítko. Slovní zásobu měla pěkně omezenou. “A myslel jsem, že bychom se měli předtím trochu domluvit,” pokračoval jsem s trpělivostí svatého. Vrhla na mě další z těch nechutně přezíravých pohledů. Jasně jsem viděl, že mě považuje za nadrženého osla, který si to s ní chce pod záminkou zkoušky rozdat. Její samolibost vskutku neznala mezí. “Já to zvládnu,” řekla s pohrdavým úsměvem a v duchu si určitě dodala: Na rozdíl od tebe, ty troubo! “Jasně,” přikývl jsem a rychle se odvrátil. Pobýval jsem v její společnosti jen krátkou chvíli a už jsem jí měl plné zuby. A navrch bych jí ještě nejraději dal do těch jejích. V takových chvílích se lehce stane, že člověk udělá něco, čeho pak lituje. Přesně to se mi povedlo. “Jakpak se má Linda?” zeptal jsem se s nevinným výrazem andílka dříve, než si mozek stačil uvědomit, co se ústa a hlasivky chystají provést a zabránit tomu. Byla to samozřejmě kardinální blbost, zvláště proto, že Berenika normální city už dávno nechala ležet někde ve stoce a vzpomínka na Lindu jí jistě vrásky nedělala.

“Neznám žádnou Lindu,” odvětila s kamennou tváří a nebýt malého cuknutí v koutku úst, možná bych jí i uvěřil. Ovládat se tedy uměla skvěle, to jo. Anebo si na ni už ani nepamatovala. “Jasně,” řekl jsem znovu a za tichého nadávání si do nezodpovědných idiotů jsem rychle zmizel. Když jsem o pár hodin později vstupoval do mučírny, tak trochu jsem očekával, že tam místo Bereniky najdu pár hromotluků od drogové mafie, kteří mi ručně a stručně vysvětlí, že zajímat se o Lindu a věci kolem ní by mohlo být velmi nezdravé. Naštěstí jsem se i tentokrát spletl. Nahá Berenika stála znuděně opřená o kamennou zeď a jediné, co mi na uvítanou řekla, bylo: “Kurva, už zase je tady zima!” Za normálních okolností by mě tím opět spolehlivě vytočila, stejně jako předtím v baru, ale momentálně jsem byl celkem rád, že slyším právě tohle. Zdálo se, že má neopatrná zmínka o Lindě nevyvolala žádnou nežádoucí reakci. “Kdy přijde ten kašpar?” zeptala se Berenika, jakmile jsem začal kontrolovat, jestli je všechno náležitě připraveno. Ten kašpar byl přirozeně náš zákazník. Mrkl jsem na hodinky. “Asi za pět minut.” “Tak mě přivaž.” Docela s chutí jsem ji poslechl. Pevně jsem jí nad kotníky spoutal nohy k sobě a na háku ji vytáhl nahoru. Po celou dobu mě nepřetržitě komandovala jako naprosto zaostalého imbecila a nedala si pokoj, ani když už visela hlavou dolů. “Hlavně se na něj později neobracej. Dělej, jako by tady vůbec nebyl!” Na vteřinku se mě zmocnilo téměř neodolatelné nutkání nakopnout ji tak, aby se zastavila až o protější zeď. Naštěstí jsem se ovládl a díky tomu jsem vzápětí dostal přímo ďábelský nápad. Bylo to naprosto dokonalé, bez jediné chybičky. “Neměj péči, já to zvládnu,” uklidnil jsem ji a nemohl jsem potlačit spokojený úsměv. Aniž bych si to až dosud uvědomoval, dostal jsem ji přesně tam, kam jsem potřeboval. Brzy mi řekne úplně všechno, co budu chtít. Lidi jako Berenika můžete přinutit mluvit a vůbec dělat, co chcete, jen dvěma způsoby – penězi nebo zastrašováním, respektive násilím. Tolika penězi, abych mohl přeplatit lidi prodávající drogy, jsem samozřejmě nedisponoval, takže jsem musel vsadit na hrubou sílu. A právě v mučírně se mi k tomu nabízela ideální příležitost.

Ještě jsem si v hlavě bleskově dával dohromady alespoň základní plán, když se znovu otevřely dveře a do mučírny vstoupil klient. Hbitě jsem se otočil a předpisově zasalutoval. Muž v podobné, ale mnohem honosnější uniformě, než jsem měl já, mi chladně pokynul na pozdrav a vykročil k zavěšené Berenice. Ta při jeho příchodu okamžitě změnila výraz a nyní opravdu vypadala, jako by za sebou měla dlouhé mučení. Nepřítomně zírala někam do rohu, ústa měla pootevřená a z jejich koutků jí vytékaly sliny. Chtě nechtě jsem musel obdivovat její profesionalitu. “Ještě nepromluvila?” zeptal se klient, můj nadřízený, když si ji důkladně prohlédl. Všichni jsme samozřejmě hráli tu prastarou hru na zajatkyni, ze které se věznitelé snaží vymlátit potřebné informace. “Ne, pane!” “Nevidím žádné stopy po mučení.” “Zatím jsem zkoušel pouze nenásilné metody. Psychické mučení, pane,” vysvětloval jsem v pozoru. “To asi nebude to pravé,” prohlásil muž v uniformě zamyšleně. Přitom na něm ovšem již bylo jasně patrné, že je celý nadržený na to, aby se už něco začalo dít. Občas bylo tohle úvodní divadélko opravdu zbytečné. “Jsem téhož názoru, pane. Navrhuji začít fyzické mučení, pane!” Zákazník pokýval hlavou, jako by můj návrh zvažoval. “Dobře, pusťte se do toho,” řekl konečně to, co musel. “Osobně na vás dohlédnu.” Je mi ctí, pane!” prohlásil jsem a ještě jednou předpisově zasalutoval. Zákazník se odklidil ke zdi, kde se pohodlně usadil do připraveného křesla, odkud mohl všemu přihlížet. To ho také zajímalo. Chtěl se jen dívat, jak někdo jiný mučí půvabnou ženu. V salónu to patřilo mezi nejčastější přání. Jen kdyby si odpustili ty kecy kolem…

Sotva mi zmizel z očí, přestal jsem ho úplně vnímat. Věděl jsem, že si někde pár metrů za mnou bude tiše honit ptáka, za což nám také později velmi dobře zaplatí, ale já se právě chystal rozehrát svou vlastní hru. Svlékl jsem si vrchní část uniformy a přistoupil k Berenice. Chytil jsem ji za dlouhé vlasy, které pro tentokrát měly docela obyčejnou rudohnědou barvu, a přitáhl jsem její obličej až ke svému. Muselo to citelně bolet, ale pro Bereniku to bylo normální a zvládla to bez mrknutí oka. “Víš co tě teď čeká, ty děvko?!” V jejím případě mi nečinilo nejmenší potíže chovat se hrubě, naopak skutečnost, že ji mám plně ve své moci a že ji můžu mučit, jak si jen zamanu, se mi velmi zamlouvala. Ovšem především jsem takhle mohl získat informace, které jsem potřeboval. Přímo tady, v mučírně, před skrytými kamerami. Bylo to ztřeštěné a dost riskantní, ale ten nápad se mi natolik zalíbil, že jsem ho prostě musel realizovat. Berenika na mou otázku nereagovala. “Odpověz!” zařval jsem na ni a pleskl ji hřbetem ruky přes tvář. Ani to s ní nehnulo. Tentokrát jsem ji už naplno praštil do břicha. Berenika hlasitě zasténala a někde za mnou zákazník spokojeně zachrochtal. “Jo,” řekla tiše, jakmile se vzpamatovala. Znovu jsem ji praštil. “Ještě jednou, pořádně a nahlas!” Pro jistotu jsem ji zase udeřil. “Ano pane, vím co mě čeká.” Konečně odpověděla přesně podle mých představ. “Fajn,” poznamenal jsem se spokojeným úsměvem. “A přesto ještě pořád nechceš mluvit?” A ještě dříve, než Berenika stačila říci očekávané “ne”, jsem bleskově šeptem dodal: “Předtím v baru jsem se ptal, jak se má Linda!?” S potěšením jsem vzápětí zaregistroval, že tentokrát jsem ji dostal. Berenika vytřeštila oči a na vteřinu úplně ztuhla. Absolutně nechápala, co se děje. Přesně to jsem potřeboval, zmást ji a začít ji deptat, rozložit ji na malinké kousíčky a potom ji zase složit dohromady takovou, jakou jsem ji chtěl mít. Poslušnou a spolupracující. Berenika se z počátečního šoku rychle vzpamatovala a hlasitě pronesla předepsanou odpověď, přičemž mě obdařila dalším zmateným a tentokrát i podezřívavým pohledem. “Svině!” zakřičel jsem na ni dle původního plánu a pustil ji. Opět visela jen za nohy a pomalu se pohupovala ze strany na stranu. “Však já tě přinutím mluvit!”

Přešel jsem ke stěně a vzal si ze závěsu dlouhý bič. Přitom jsem se letmo ujistil, že kamery, ať už se nacházely kdekoli, jsou příliš daleko, než aby jejich zvuková čidla mohla zachytit šeptem vedený rozhovor. Mučírna číslo dvě patřila mezi nejrozlehlejší místnosti v budově, a jelikož kamery musely být ve stěnách a přinejhorším ve stropu, nemusel jsem se v tomto ohledu s nejvyšší pravděpodobností ničeho obávat. Se spokojeným úsměvem jsem se vrátil zpět k zavěšené Berenice a pěkně zblízka jsem jí bič ukázal, aby věděla na co se může těšit. Neuniklo mi, že jsem dosáhl žádoucího účinku. Berenika si rychle začínala uvědomovat, že tohle nebude jen normální představení pro zákazníka. “Koukej si vzpomenout na jména, ty čubko!” zakřičel jsem a švihl jí bičem přímo před očima. “Zápornou odpověď už od tebe nechci nikdy slyšet!” Ještě dříve, než si Berenika stihla v hlavě přebrat, jak to vlastně bylo myšleno doopravdy, jsem ustoupil dozadu a začal ji bezohledně mrskat. Spleteným koženým bičem jsem zasahoval její záda, stehna i zadnici. Zajatkyně vydržela mlčet v průběhu asi jen u prvních deseti ran. Pak už pouze vřeštěla, ječela a nesouvisle prosila o milost. Na její bledé pokožce rychle vyvstávaly krvavé rudé pruhy. Jelikož se také neustále zmítala, houpala se na závěsu ze strany na stranu, ale to pro mě nepředstavovalo žádný problém. Spolehlivě jsem ji trefoval i v letu. Zhruba po třiceti ranách jsem nechal ruku s bičem klesnout. S výsledkem své práce jsem mohl být prozatím nadmíru spokojen. Berenika funěla jako parní lokomotiva a její oči zalévaly slzy. Opět jsem ji popadl za vlasy a přitáhl si ji k sobě. Byla rudá jako rak, a ačkoli si předtím stěžovala na zimu, už se začínala potit. “Tak co, vrátila se ti paměť?” zeptal jsem se s krutým úsměvem. “Linda na tom není zrovna nejlíp, co o tom víš?” dodal jsem vzápětí téměř neslyšně. “Ne, ty vojenský prase!” odpověděla zarputile a hned poté vztekle sykla: “Zbláznil ses, kreténe?!” “Tak vojenský prase, jo? Ale, ale, ale.” Pohoršeně jsem zakroutil hlavou. “Zdá se, že před sebou máme ještě pořádný kus práce.” Pustil jsem ji a schválně co nejvíce rozhoupal. Poletovala vzduchem sem a tam a mávala rukama, marně se snažíc najít neexistující oporu. Kdykoli se přiblížila, uštědřil jsem jí pořádnou ránu bičem. Teď už jsem nešetřil ani její ploché břicho, ani její pěkně velké a nádherné zaoblené kozy. Mučírnou se opět rozléhaly její hlasité výkřiky, do nichž se občas přimísilo klientovo spokojené pobrukování. Naše produkce se mu evidentně zamlouvala, což ostatně dokládal i jeho parádně ztopořený ohon. Zatímco ho jednou rukou neustále náruživě zpracovával, druhou si hladil a masíroval koule. Berenika dostala ještě dalších dvacet ran, než jsem usoudil, že by to mohlo stačit. Pro začátek toho měla opravdu více než dost. Její tělo bylo pokryté pavučinou rudých pruhů a hlava se jí nepochybně pořádně točila.

Spustil jsem ji na podlahu a odvázal od háku. Při té příležitosti jsem jí šeptem položil další dotaz ohledně Lindy. Dostalo se mi jen sprosté odpovědi. Podobně jsem pořídil, i když jsme o pár vteřin později mluvili nahlas. Na řadu tedy přišel druhý díl mučení. Ačkoli se Berenika snažila vzpouzet, obratně jsem jí secvakl ruce za zády policejními pouty a ty jsem posléze provazem spojil s jejími kotníky. Berenika tak musela klečet na zemi, neschopná pohnout končetinami. Pokud by se snad přece jen pokoušela více se hýbat, s nejvyšší pravděpodobností by se svalila na některou stranu jako pytel brambor. Když jsem se letmo ujistil, že klient má na mou oběť dobrý výhled, připnul jsem jí na obě naběhlé bradavky velké kovové svorky zakončené pro zpestření ostrými zoubky, které se ihned hladově zakously do její jemné pokožky. Berenika zatnula zuby a ani nezasténala. To byl však z mé strany pouhý počáteční předkrm. Následně jsem ke svorkám připnul dva dlouhé kovové řetízky a do zhruba jednometrové vzdálenosti od klečící ženy jsem postavil dvě tlusté a vysoké svíce zasazené ve stojanech. S kamennou tváří pokerového hráče jsem je zapálil. Ačkoli Berenika samozřejmě dopředu věděla, co bude následovat, sledovala mé počínání s viditelnými obavami. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nepotěšilo. Po ukončení veškerých příprav jsem se pohodlně usadil do přichystaného křesla, kde jsem si velice pomalu natáhl silné rukavice. Pak už jsem se mohl pustit do samotného mučení. Uchopil jsem řetízky spojené se svorkami na bradavkách spoutané zajatkyně a napjal jsem je tak, že je téměř přesně v polovině začaly olizovat plameny svíček. Teplota kovu se s každou přibývající vteřinou zvyšovala, což ostatně Berenika brzy pociťovala i na svých vlastních kozách. Řetízky se až překvapivě rychle úplně rozpálily a nejinak tomu bylo i se svorkami. Po několika minutách již ty krásné bradavky trýznil nesnesitelný žár. Bylo docela zábavné sledovat, jak se Berenika instinktivně snaží někam uhnout, a nemá přitom kam. Zoufale se kousala do rtů a přerývaně oddechovala, zatímco zatínala svaly po celém těle. Pro mě to však začalo být opravdu zajímavé až v okamžiku, kdy se Berenika na kratičký moment zatvářila překvapeně. Na vteřinku její obličej opanoval zmatený výraz a vzápětí poté zaječela bolestí. Už to nemohla vydržet a nebylo divu. Podle původní dohody jsem měl řetízky odtáhnout a přejít k dalšímu mučení, jenže já je místo toho nechal skutečně rozžhavit. Ve střední části již kov nabíral nebezpečně červený odstín. Její bradavky byly nezvykle napuchlé. Bolest, kterou Berenika vnímala, ji nyní neustále nutila k hlasitému řevu a žebrání o milost. “Prosím, prosím, smilujte se! Já už to nevydržím!” “Tak promluv!” opáčil jsem chladně a schválně jsem ještě za řetízky se sadistickým potěšením silně zatáhl. Její tvář se zkřivila bolestí. Berenika teď samozřejmě nemohla říct “ano”. Tím by si připravila jen spoustu velmi nepříjemných problémů, a to zřejmě nejen v salónu. Musela se chovat dle dohodnutého scénáře. “Ne,” zasténala nešťastně. Z očí se jí vyřinuly slzy. Ještě chvíli jsem ji týral. Když jsem konečně řetízky pustil, Berenika hlasitě vzdychla a skácela se na podlahu, kde se zavřenýma očima tiše vzlykala.

Uhasil jsem svíce a sundal z jejích bradavek rozpálené svorky. Její zaoblené vrcholky byly nepěkně napuchlé. Jen tak pro zajímavost jsem do nich cvrnkl. Berenika v okamžité reakci zakvičela bolestí. Jakmile jsem se k ní poté opět sklonil, tiše vydechla: “Lindu tak zřídil Dexter, to je…” “Já vím,” odtušil jsem s ledovým klidem, aniž bych ji nechal dokončit větu. Vytřeštila na mě oči. Neslyšně zamumlala nějaké nadávky, z nichž jsem rozuměl akorát té poslední. “Ty hajzle,” proklouzlo jí mezi plnými rty. “Chci vědět, kdo za tím vším stojí!” zakřičel jsem na ni a vlepil jí pohlavek. Tuhle větu jsem klidně mohl vyslovit nahlas, jelikož se hodila do našeho scénáře, kdy jsem jako vyzvídal jména špiónů. Berenika mi věnovala nenávistný pohled a zavřeštěla: “Já nevím!” Samozřejmě jsem jí nevěřil. Ani jako voják, kterého jsem momentálně představoval, ani jako skutečný policajt. Mučení muselo pokračovat. Sundal jsem provaz spojující její nohy a ruce. Když jsem ji pak zvedal z podlahy, rozzuřeně zašeptala: “Co se, kurva, vyptáváš, když to víš?!” “Chci vědět, kdo za tím stojí,” zopakoval jsem. Hbitě jsem jí rozvázal pouta na nohou a ona se mě pokusila kopnout rovnou do rozkroku. Naštěstí přesně netrefila a já jí dal další facku. “Ty kurvo!” zařval jsem jí z bezprostřední blízkosti do ucha a šeptem jsem okamžitě dodal: “Vím všechno o Lindě, Dexterovi a té skrýši. Od tebe chci jméno šéfa. No tak, ty děvko, kdo to tady vede?!” Poslední větu jsem už opět zařval. Jestli nechceš, abych pokračoval, koukej mi to říct!”“Nic o tom nevím!”

Popadl jsem ji za vlasy a odtáhl ke skřipci. Jakmile jsem jí pak sejmul pouta, zkusila mě praštit a utéct. Vzpouzela se, seč mohla, ještě i tehdy když už jsem ji na skřipec dostal a částečně připoutal. To všechno samozřejmě patřilo k předem dohodnuté hře, ale za dotyčných okolností jsme to oba brali opravdu vážně. Zákazníkovi se to pochopitelně mimořádně zamlouvalo, soudě alespoň dle jeho neustávajících vzrušených stenů. Divil jsem se, že ještě nevystříkl. Konečně ležela Berenika na skřipci. Nemohla se pohnout o více než několik málo centimetrů. Nohy měla mírně roztažené, čehož jsem využil a pokochal se pohledem na její hladce vyholenou kundu. Stydké pysky i poštěvák měla nalité krví a viditelně byla úplně mokrá. Mezi oblými stehny se perlilo několik kapiček jejích šťáv. Evidentně ji to vzrušovalo, ale podle mě ji spíše rajcovalo celkové napětí a přítomnost nebezpečí než potom ta skutečná bolest. Neodolal jsem pokušení a otevřenou rukou jsem ji pleskl přes vyholený klín. Ozvalo se hlasité mlasknutí a Berenika sykla bolestí. Někde vzadu klient blaženě zachrochtal vzrušením. “Budeš mluvit?!” “Nic nevím!” odsekla vzpurně a bojovně vystrčila kupředu bradu. “Však ty si vzpomeneš,” slíbil jsem jí a opřel se do velké kovové kliky. Mučírnou se rozlehly hlasité skřípavé zvuky špatně promazaného soukolí, které se zvolna a neochotně dalo do pohybu. Velká ozubená kola se líně posunula a napjala v závěsech zachycené provazy. Berenika tiše zaúpěla. Její nahé tělo se napnulo a pod bledou pokožkou jí viditelně vyvstaly svaly. Momentálně byla na skřipci našponovaná tak akorát, aby se to ještě dalo vydržet. Nevyzpytatelně jsem se na ni usmál a odskočil jsem si pro další pomůcku, kterou představovala pochodeň. Jakmile jsem ji zapálil a přiblížil se s ní k Berenice, má zajatkyně vykulila oči a zděšeně vykvikla. Tohle bylo také zcela mimo původně dohodnutý plán, ale podle zákazníkových vzrušených stenů jsem poznal, že jemu to těžkou hlavu rozhodně nedělá. S Berenikou to bylo přesně naopak. Široce rozevřenýma očima upřeně sledovala každé mé pohnutí a marně se snažila získat zpět ztracenou duševní rovnováhu. Když jsem hořící pochodeň poprvé přiblížil k její vzdouvající se hrudi, vyděšeně zavřeštěla a křečovitě zaťala svaly. Očekávala, že se do jejích ňader každou vteřinou zakousne nesnesitelný žár, ale já ji jen tak poškádlil a bleskově jsem pochodní přejel, nad jejím poprsím. I přesto Berenika znovu vykřikla bolestí. “Čekám na odpověď, děvko,” vyzval jsem ji klidným hlasem a opakovaně provedl stejný manévr. Poté jsem planoucí pochodeň přemístil nad její klín. “Nic nevím!!!” zaječela hystericky. Naklonil jsem se nad ni, v náhlém záchvatu inspirace olízl kapku potu ze špičky jejího nosu a chladně prohlásil: “Nevěřím!” “Já o tom vážně nic nevím,” snažila se mě přesvědčit a šeptem rychle dodala: “Já v těch drogách nejela, fakt!” “Proč by tě teda Dexter nechával na pokoji?” opáčil jsem. “Právě protože nic nevím!” zasyčela rozezleně. “Takovou odpověď on nezná… A já taky ne!” Bez jakéhokoli varování jsem jí vzápětí vmáčkl mezi nohy hořící pochodeň. Nenechal jsem ji tam déle než jednu nebo dvě vteřiny, ale i to bohatě stačilo. Berenika ječela a křičela a nebyla k zastavení, dokud jsem jí nevlepil dvě facky. To ji kupodivu zcela uklidnilo. Vrhla na mě pohled přetékající záští. Kdyby se jím dalo zabíjet, byl bych toho dne už nejméně popáté mrtvý.

Podíval jsem se mezi její nohy. Ožehnutá bledá pokožka velmi rychle červenala. Bezpochyby to muselo strašně bolet, ale Berenika se v těch chvílích zřejmě v duchu rozhodla, že vydrží úplně všechno. Alespoň tak jsem to odhadoval z jejího odhodlaného a zarputilého výrazu. Ani na vteřinu jsem ovšem nezapochyboval, že by brzy začala mluvit. Evidentně už byla řádně nalomená, stačilo ji jen dorazit. Zbavil jsem se pochodně a ještě jednou zatočil kovovou klikou u skřipce. Tentokrát to již šlo ztěžka, protože Bereničino nahé tělo bylo opravdu napjaté až k prasknutí. Přesto ze sebe nevydala ani hlásku. Zatínala zuby i svaly, i když zvláště to druhé jí činilo mimořádné potíže. Oči měla pevně zavřené, a ačkoli jsem ji postupně napnul jako gumovou hračku, neřekla ani ň. Nezbývalo než změnit metodu. Odvázal jsem ji a sundal ze skřipce. Po natahování měla svaly momentálně natolik ochablé, že jí chůze činila nepřekonatelné problémy. Přehodil jsem si ji přes rameno a vydal se do středu mučírny. Cestou mi dal zatím maximálně spokojený klient jednoznačným posunkem najevo, že tohle by mělo být poslední mučení. Kouknul jsem na jeho ptáka a hned mi bylo jasné, že to svoje voyeuristicko-sadistické vzrušení už dlouho nevydrží. Jeho ohon byl celý nateklý a lesklý. Maximálně během několika minut zákonitě musel explodovat a vydat ze sebe přívaly horkého spermatu. Nyní jsem musel nasadit nejtěžší kalibr abych stačil získat odpověď, po které jsem tak prahl. Bylo by hloupé vyjít nakonec po tom všem riskování naprázdno. “Budeš už konečně mluvit?!” zeptal jsem se zajatkyně, když jsem ji položil na určeném místě na chladnou podlahu. “Jdi do prdele!”

Místo toho jsem raději šel pro silné provazy, kterými jsem jí následně spoutal ruce za hlavou a napnuté je připevnil ke kovovému kruhu zapuštěnému do kamene v zemi. Poté jsem stejným způsobem sešněroval její nohy kolem kotníků, ale konec provazu jsem tentokrát přivázal k háku visícímu od stropu. Posledním lanem jsem k sobě pevně připoutal její oblá stehna. Pak jsem ho ještě těsně omotal kolem jejího pasu a na závěr spojil s dalším masivním kovovým kruhem v podlaze, který se nacházel na protější straně oproti tomu prvnímu. Provazy jsem samozřejmě dokonale napjal, aby se Berenika nemohla pohnout ani o píď. Zády ležela na studené podlaze, ale její nohy byly rovnoběžně zvednuté do výše a svíraly s trupem téměř přesně pravý úhel. Dole na mě mezi stehny vykukovala její zarudlá kunda, ale mě momentálně zajímalo jiné citlivé místo, možná vůbec to nejcitlivější na lidském těle. Z množství připravených pomůcek jsem si vybral tenkou rákosku a rovněž silnou dřevěnou hůl, která sice tvarem trochu připomínala baseballovou pálku, avšak zdaleka nebyla natolik masivní. Vzápětí jsem Bereniku jen tak zkusmo oběma nástroji nemilosrdně udeřil přes obnažená chodidla. Prsty na nohou jí bolestí zacukaly a lýtkové svaly se napjaly, ale jinak na sobě nedala nijak znát, že by trpěla. To se ovšem mělo záhy zásadně změnit. Pochopil jsem, že se do toho budu muset skutečně pořádně opřít. Ani v nejmenším jsem neváhal vkládat do úderu veškerou svou sílu. Na její chodidla dopadala jedna rána za druhou, přičemž jsem průběžně měnil oba bicí nástroje. Vždy zhruba po jedné minutě vystřídala rákoska hůl a naopak. Berenika se opravdu snažila vydržet, ale bolest byla mnohem silnější než vůle. Když se na jejích chodidlech začaly jasně rýsovat rudé stopy po úderech, podlehla a pustila se do křiku. Nebral jsem na to ohled a pokračoval. Používal jsem už jen rákosku, jelikož dřevěnou hůl jsem jí v průběhu krátké přestávky bezohledně nacpal do sevřené kundy. Našrouboval jsem zaoblené zakončení bicího nástroje mezi rozbolavělé stydké pysky zajatkyně a poté jsem ho pomalu zarážel dovnitř, dokud to již dále nešlo. Berenika se po celou dobu pokoušela instinktivně rozevřít stehna, aby ulehčila vniknutí dřevěného válce do své vagíny ale jelikož je měla pevně spoutané k sobě, neměla ani minimální šanci na úspěch. Jakmile jsem dostatečně potrápil její píču, začal jsem ji opět rákoskou švihat přes obnažená chodidla. Nepřestal jsem ani ve chvíli, kdy se pustila do zoufalého žebrání o milost. Z úst jí vyletovaly sliny, když křičela, abych jí už nechal, že bude mluvit, že udělá naprosto cokoli, jen ať ji už nechám. Ani to mě nezastavilo. Uštědřil jsem jí ještě několik dalších ran, abych ji ujistil, že jsem schopen opravdu všeho, jen abych nakonec dosáhl svého.

Nechal jsem ruku s rákoskou klesnout až v okamžiku, kdy ze sebe zajatkyně začala vyrážet vymyšlená jména imaginárních špiónů. V tom samém momentu jsem za sebou zaslechl hlasitý chrapot a sténání a podivné mlaskavé zvuky. Klient se udělal. Otočil jsem se a věnoval mu krátký pohled. Nepřítomně zíral před sebe a ruce měl celé ulepené od vlastního hustého semene, které si jako šílený roztíral po obličeji a hladově olizoval a polykal. Dokonce si ho cpal i do nosních dírek a vnášel do vlasů. Rychle jsem se znovu zaměřil na Bereniku a poklekl vedle ní.

“No tak!” vyzval jsem ji netrpělivě. Podívala se na mě, usmála se a unaveně vydechla: “Ty parchante!” Tentokrát se však z její strany nejednalo o nadávku, bylo to prosté konstatování faktu a u ní třeba i známka uznání. Možná jsem se opravdu choval jako bezohledný parchant, ale na očích jsem jí viděl, že jsem ji tím výpraskem přes chodidla definitivně zlomil, což bylo hlavní. Už nehodlala klást odpor a zapírat. “Chci jméno!” “Já v tom vážně nejedu, prostě o tom jen vím,” řekla mi místo toho, jako by se chtěla omlouvat, ale spíše se pouze snažila krýt vlastní záda. Samozřejmě si nebyla jistá, jestli jsem policajt nebo někdo z druhé strany zákona, ale pro ni to prakticky znamenalo totéž. Pokud v tom jela, tak jako tak se mohla dostat jedině do pořádného průseru. Akorát že na jednom konci na ni čekalo vězení a na tom druhém hřbitov. “Na tebe já seru,” prohlásil jsem popravdě. “Chci to jméno!” “Chceš jméno? Ty jsi ale vůl!” Pobaveně se zasmála. Měl jsem sto chutí ji praštit, ale opanoval jsem se. Za mnou se ozvaly hlasité zvuky signalizující, že klient se již probral ze svého extatického opojení a pomalu se začíná uvádět do původního stavu. “Kdybys místo všech těch opičáren radši trochu přemýšlel,” pokračovala Berenika a věnovala mi pohrdavý úsměv. Zákazník si zapnul kalhoty. “Chci jméno, chci jméno!” Škodolibě mě napodobovala a vážně se přitom dobře bavila. “A co takhle trochu přemýšlet? Kdo asi mohl vědět o Lindě, o drogách, o té schránce, o všem, co se tady děje? No, co ty na to, chytráku?!”

Rozzuřeně jsem zvedl ruku a chystal se ji udeřit, když vtom konečně můj natvrdlý policejní mozek pochopil. Strnul jsem uprostřed pohybu a měl pro změnu nutkání praštit sám sebe. Všechno bylo tak prosté a jednoduché, že by na to měl okamžitě přijít i ten největší blb na okrsku. Byl jsem tak zaražený vlastní neschopností rozumného úsudku, že jsem jen mimovolně zaregistroval, jak klient tiše opustil místnost. Naštěstí neměl chuť na pokračování či na kus řeči. “Tak už ti to došlo, osle?” ozvala se Berenika. Přímo z ní čišelo škodolibé potěšení. “Jestli jo, tak bys mě snad konečně mohl rozvázat, ne?” “Když jseš tak chytrá, tak si poraď sama,” odsekl jsem jí v prvním okamžiku zlostně, ale ihned jsem si uvědomil, že tím bych na sebe jen zbytečně upozornil. Nemohl jsem ji tam nechat. V zájmu vlastní bezpečnosti jsem ji musel někam odklidit. Zatímco jsem Bereniku zbavoval provazů, neustále jsem si v duchu nadával. Kdo věděl o všem, co se tady děje? Bože, odpověď na tu otázku byla od začátku tak jasná a já místo bleskového řešení pobíhal od čerta k ďáblu a vytvářel samé komplikované teorie. Přehodil jsem Berenice přes ramena její hedvábný plášť, vystrčil jsem ji na chodbu a odváděl k východu. Ani se nevzpouzela. Moc dobře tušila, že v salónu brzy proběhne zemětřesení, které asi vše od základu změní. Pro ni bylo nejlepší nacházet se co nejdál, až to vypukne.

Posadil jsem ji do svého vozu a dal jí adresu jednoho z tajných policejních bytů, kde se měla schovat, dokud ji někdo nevyzvedne. Vrátil jsem se do budovy a zamířil po schodech nahoru. Musel jsem si promluvit s osobou, která věděla o všem, co se tam děje, a pravděpodobně to i řídila. A takový člověk byl v salónu jen jeden.