Povídka „Kůlna“

Bylo už k večeru, pěkný letní den. On byl před sluníček schovaný v kůlně a prováděl svoji oblíbenou práci. Štípání dřeva ho vždy bavilo a tak byl rád, že si takhle může krátit volnou chvilku pěkné dovolené. Najednou vrzla vrátka a když se otočil zjistil, že tam stojí babička. Tušil co má na srdci, jen se usmál a dodal:

„Neboj jistě už brzy dojede, jen mě mrzí, že nevolá. Zřejmě má telefon vypnutý a nebo vybitý, nemůžu se ji ani dovolat“

Stará žena chvíli postála, pak koukla na hromadu naštípaného dříví a lehce se usmála.

„Nezměnil jsi se, myslím, ale že už by toho dřeva stačilo i na příští rok. Co se týče tvé ženy, nevím, nevím chlapče, není to prvně. Jistě bych ti nerada mluvila do života, ale už tu měla dávno být. Nehledě na to, že všichni jistě budou chtít čekat s večeří na ni a už by se dávno podávala.“

Jen pokýval hlavou. Věděl, že má pravdu, jenže sám netušil co ji vlastně zdrželo.

Babička odešla a on se vrátil ke své práci. Tak utekla více jak hodina a už se začalo stmívat. Říkal si, že ještě naštípá malou hromádku před sebou a bude čas vše sklidit. Podíval se okýnkem ven a viděl, že už brzy stejně bude špatně vidět na práci. V tom se opět otevřeli vrátka a tam stála opět babička, tentokrát už dost nazlobená.

V klidu ji vyslechl, stejně měla z části pravdu, ale neměl ji jak uklidnit. Sám netušil kde se jeho žena zapomněla.

„Pojď domů, umyj se a budeme jíst bez ní“ zakončila monolog babička „ když neví co se sluší a patří ať si je pro dnešek třeba hladová.“

Kdyby věděl, že to je jen tím, že se někde zapovídala a nebo jela pozdějším spojem, jistě by jí dal i on za pravdu, ale takhle v něm hlodala pochybnost, aby bylo vše v pořádku.

Když odešla uklidil věci do kouta a v tom uslyšel babičku a nepochybně i svou ženu. Debata byla malinko hlasitější, ale stejně nerozuměl o čem právě hovoří, jen si to dovedl živě představit. Jeho babička nebyla z těch co by tolerovali nedochvilnost a tím méně nějakou úmyslnou.

Jen co ona vešla do branky a přešla malý dvorek potkala se s babičkou, která právě mířila s kůlny do domu. Pozdravila a chvíli zaváhala , věděla, že už tu měla dávno být. Jen co teď? Vymyšleno nic neměla a pravdu se jí říkat nechtělo. Ono se těžko vysvětluje, že si necháte ujet dva meziměstské spoje úmyslně, byť to má důvod v nenadálé návštěvě kamarádky. Těžko se pak volí, které zlo je horší. vybrala si jak uznala za vhodné, konec konců zde bude teď týden, ale kamarádku neviděla léta a jistě se hned tak nepotkají.

„Ale, mladá paní již dorazila. No poněkud opožděně, řekla bych!“ jistá změna v hlase a určité výčitky v těch slovech se dali těžko přeslechnout.

„Ano, ale zdržela jsem se. Velice se omlouvám.“

„Zdržela ano, ale nevoláme?! Nedáme o sobě vědět?! Nejsme k zastižení?! To je problém. Nikoliv zdržení, že?! Mimochodem zde na vás čekají všichni z večeří a to vám opravdu nestojíme za malou zprávu?“

Bylo jí všelijak a hlavně malinko trapně, to že si vypnula mobil když byla dopoledne v ordinaci a pak si na něj už nevzpomněla, bylo opravdu nepříjemné. Najednou nevěděla proč vlastně byla doteď v takovém klidu. Tušila podvědomě kam se tenhle rozhovor stáčí a přes všechnu snahu věděla co zřejmě bude následovat. Nebylo tajemstvím, že v téhle rodině se takovéhle a podobné prohřešky neodpouštěli jen tak. Obzvláště byly-li úmyslné, ač v dobré víře. Sama to poznala před několika týdny na vlastní kůži, přesněji řečeno zadek. Teď jí došlo plně co tenhle pozdní příchod způsobí jí samotné. Přesto se nevzdala.

„Ale, víte………“

„Ne, opravdu nevím“ utnula to babička velice rázně a rychle „ jen tuším velice dobře co by jsi zasloužila!“ přešla opět do tykání jako obvykle.

„Zřejmě ti poslední lekce nepřišla moc poučná, viď?!! No v tom případě lehká pomoc, děvenko. Jistě by to bylo velice poučné a příkladné pro ostatní děvčata v domě, pokud bych ti za tvou nedochvilnost nařezala řádně na holou v kuchyni před všemi a myslím, že by zbytek rodiny jistě nebyl proti, přeci jen na tebe čekali dost dlouho. Ale protože tvůj manžel si s tebou tohle také rád vysvětlí, ráda mu potrestání vlastní ženy za tohle nevhodné chování přenechám. Doufám že víš co tě čeká a co se čeká od tebe??? Je stále ještě v kůlně a věř, že příště ti tohle děvenko jen tak lehce neprojde.“

S těmito slovy vešla babička do domu a nechala ji svým myšlenkám. V prvním okamžiku se jí podlomily kolena. Dostat na holou, před všemi, v kuchyni…. děsná představa, ale nakonec bylo zdá se vše zažehnáno. Bože, ale stačilo tak málo…

Vešla do kůlny. Manžel zrovna rovnal nářadí do rohu a chystal se srovnat naštípané dříví ke stěně.

„Ahoj, už jsem tady. Malinko jsem se zdržela“

„Malinko?“ usmál se. „V domě jsi už byla?“

„Ne, ne šla jsem rovnou sem. Na dvorku jsem potkala babičku. Malinko mě vyhubovala, ale naštěstí jsem jí vše vysvětlila.“ tahle malá lež, byla sice neplánovaná, ale přišla sama.

„No to se sice divím, ale asi je babička v dobré náladě, znáš ji. No hlavně, že jsi už tady. Už jsem měl celkem strach, aspoň kdybych se ti dovolal. Proč máš vypnutý telefon??“

„Mrzí mě to, ale ráno jsem byla u doktora a už jsem ho nezapnula“

Jen zakroutil hlavou. „By jsi zasloužila….. měl jsem strach“ jen tak prohodil a dál skládal dřevo.

Teď byla zřejmě chvíle vše přiznat, asi říct o rozhovoru, jenž vedla před malou chvíli na dvorku, ale ….. prostě nechtěla dostat, nechtěla přiznat co jí vlastně oklikou babička nařídila a tak to hodila za hlavu. O co jde? Nikdo tu není, nikdo nic netuší a ptát se nikdo zřejmě nebude. Pomohla mu uklidit zbytek dříví povídali si, probrali co se stalo za dobu co spolu nebyli a už by odcházeli. Ale jak se otočila směrem k vrátkům zůstala stát jak opařená. Na prahu stála babička.

„Už jste skončily? Vše vyřízeno a v pořádku?“

Krve by se v ní zřejmě nedořezal. Co teď. Ovšem již nebyla tak pohotová jako před chvílí.

„ Vyřízeno?“ zeptal se její muž. „No co jsem chtěl je naštípáno a uklizeno, teď už jsem měli namířeno za vámi.“

„No tak nevím co si mám myslet! Něco jsem ti řekla viď !!!“, koukla na ni.

„Ano“

„A????? Má dobrá vůle ti byla málo? Copak, nebo máš krátkou paměť?“

„Ne, ale…..“

„Zase ale???!“

Za jejími zády se objevila manželova příbuzná. Zřejmě je buď slyšela a nebo jen šla pro všechny k večeři.

Babička vešla dovnitř, otočila se a poprosila příchozí aby vešla také a zavřela za sebou dveře.

„Milá mladá dámo, že jsi přijela pozdě, hodně pozdě, mě mrzelo a jistě pochopí každý že i svým způsobem naštvalo. Ale řekla jsem si budiž, napraví se. Nedávno byly bita zde na dvorku, poučí se a dnes to vyřídíme v klidu a jen soukromě. Jenže ty jsi zřejmě zapomněla, že jiná by obdržela v domě takový výprask na zadek, že by si týden možná nesedla. Proto jsem ti jasně naznačila kde dostaneš a od koho. Ale po dobrém asi s tebou nic nesvedeme co??!“

Starší žena jenž před chvílí přišla se chystala odejít, stejně tušila co bude následovat, ale babička ji zadržela.

„Ne zůstaň prosím zde, bude to velice poučné, nejen pro ni.“

Teď už věděla jistě, že tahle malá lež a velké zpoždění příjezdu se opravdu nevyplatilo. Stála tam mezi těmi třemi dospělými a nevěděla co má dělat. bylo jí do pláče téměř.

„Nehodlám to řešit jinak než je obvyklé. Ty ukázala na ni babička okamžitě k plotu a utrhneš si řádný prut. Pokud nebude jak jsem řekla zajdu tam sama a to uvidíš!!!“

Bez jediného protestu odešla z kůlny a zamířila na jediné místo v zahradě kde rostli lískové keře. Z sebou zaslechla z kůlny jak babička jejímu manželovi něco vytýká a pak jej žádala o přesunutí něčeho. Venku byla již skoro tma, jen žárovka s kůlny probleskovala na zahradu. Utrhla první prut co viděla, bal tak akorát. Žaludek měla stažený a na hrudníku jí snad stál slon.

Když vešla bylo vše jak před chvílí jen malý žebřík byl opřen o trám jenž byl asi metr a půl nad zemí na rohu kůlny. Babička ji chytla za ruku, dovedla k žebříku a poručila velice jasně co má dělat.

„Rozepneš si kalhoty, dva schůdky zvládneš a pak se přehneš přes ten trámek. Co tě čeká pak zcela jistě tušíš. Takže nezdržuj a udělej co jsem ti řekla“

Nezmohla se na nejmenší odpor a  ani na jediné slůvko obhajoby, Věděla, že právě teď je vše zbytečné. Babička s prutem čekala a manžel i jejich příbuzná stáli opodál a sledovali co se zde odehrávalo.

Rozepnula knoflík, otočila se naposledy prosebně na babičku, ale odpovědi se nedočkala. Vystoupala na dva schůdky a přehnula se v místě kde na trámu byla položena napříč deka.

Manžel přistoupil, odsunul stranou žebřík a bez jediného slova ji stáhnul přes boky až zcela dolů kalhoty. Ty pak následovali i její kalhotky. Nyní tam ležela od pasu dolů zcela obnažena, rukama se přidržovala trámu a nohy jí vyseli volně dolů, bez možnosti dotyku se zemí. Raději si nepředstavovala co všechno je a není vidět a jak to asi musí působit z pohledu přihlížejících. Myslela, že se studem propadne.

„Takže milá děvenko, přešla bych možná protentokrát tvé zpoždění, ale takovéhle chování, jaké jsi předvedla ty nestrpím a to nemluvím o poněkud záměrném vyhýbání se odpovědnosti, ne-li lhaní, že???!!!“

„Ano, ale už to víckrát neudělám, prosím“ snažila se zachránit na poslední chvíli situaci, ale zbytečně.

„Jistě, že ne, na to ti dám své slovo. Po tomhle výprasku, si jistě budeš dlouho pamatovat jak se máš chovat. A ujišťuji tě, že pokud by se to opravdu mělo opakovat, tenhle výprask by měl jistě více diváků než nyní. Rozhodla jsem se proto, že nyní obdržíš odemne dvacetpět řádných na holou. Mazlit se s tebou nehodlám a poté, za to jak jsi chtěla obejít mou dobře míněnou radu, dostaneš dalších pětadvacet na holou tamhle tím prakrem na koberce.“

„Prosícím to nééé, já už to neudělám…….“

„Neuděláš, to mi věř!!!!“

Ozvalo se hlasité zasvištění prutu a pak štiplavá rána na kůži.

„Aůůúúúúú“

„Prosím, moc prosíííím……“

„Pozdě děvenko, neodpustím ti ani jednu!!!“

Opětovné svištění prutu střídal jekot a vřískot trestané ženy. Její vystavené obnažené pozadí se barvilo šarlatovými pruhy táhnoucími se přes obě poloviny zadku. Kopala nohami, snažila se všemocně sebou házet, ale bránit se nemohla a slézt už vůbec ne. Někde v polovině vyměřeného trestu byl už zadek trestané ženy posetý šrámy odshora až ke stehnům. Úpěnlivě prosila, slibovala a brečela, ale nebylo jí to nic platné. Dál se ozýval svištivý zvuk jak prut protínal stále dokola vzduch a dopadal na již tak velice zřízenou zadnici.

Když skončila babička s trestáním mladé ženy, jen poodstoupila a řekla:

„Myslím mladá dámo, že tohle už si budeš jistě pamatovat!!!!“

Přes nářek prosby a slzy bylo jen slyšet neznatelné „ano“

„No pokračuj“ pronesla babička směrem k jejímu muži „ nepustím ji dřív dokud opravdu neobdrží výprask i od tebe. A myslím to naprosto vážně. A když říkám výprask tak to bude výprask, rozumíme si“

Ale tohle bylo zbytečné, už samotný fakt do jaké pozice ho vlastní žena dostala, byl pro něj dostatečným důvodem jí vysázet nepočítaných na holou.

Vzal z háčku klepač na koberce a přistoupil blíž k ženě. Nápřah dal tušit co bude následovat a když dopadla plocha ratanhového klepače na zpráskanou prdel přehnuté ženy, bylo jasné, že výprask bude řádný.

Po deseti ranách nebylo jediné růžové místečko na pozadí jeho manželky a rány dál dopadali na holý zadek v rytmu určujícím slzy a vřískot jeho ženy. Když dopadali poslední rány už neměla sílu křičet jen příjmala co si sama zasloužila a slzy dopadali na podlahu kůlny.

Poté co ji pomohl dolů nebyl schopná klidně stát, její obnažený zadek byl seřezán k nepoznání s bylo jasné, že sedět několik dní jistě nebude.

Babička i druhá žena odešli, manžel se na chvíli vzdálil a když se vrátil nesl mokrý ručník.

Přes dvorek do domu jí pomohl a byla ráda že nikoho nepotkali, stejně bylo vše jasné a slova malé neteře z jednoho pokoje ji dávali za pravdu. Na otázku zda teta dostala nařezáno, se však odpovědi nedočkala. Vše bylo jasné.