Povídka „V mučírně“

V MUČÍRNĚ

Komtesa Broňa paní na zámku Kamenný Újezd byla přepadena při své projížďce. Její kočár zastavili biřici městského soudu v Kročehlavech v čele s městským prokurátorem. “Komteso, s politováním Vám musím sdělit, že Vás zatýkám pro čarodějnictví,” prohlásil slavnostně prokurátor. “Prosím, aby jste následovala mne a mé biřice dobrovolně a slibuji Vám, že se vše určitě vysvětlí, všechno je to jenom nějaké nedorozumění.” “Co to má všechno znamenat, co si to vůbec dovolujete?!” ohradila se komtesa Broňa proti počínání prokurátora. “Budu si na Vás stěžovat u hraběte Erika!” pokračovala Broňa. V duchu však přemýšlela o tom, jestli její dnešní zatčení nějak nesouvisí se zmizením její oblíbené komorné Katky. “Já si myslím, že jde určitě o nějaké nedorozumění,” nenechal se odradit prokurátor. “Myslím, že soudci všechno přijatelně vysvětlíte. Nedělejte problémy a následujte mne dobrovolně! Nebo Vás doprovodí moji muži!” dodal důrazně prokurátor už bez přátelského tónu. Komtese nezbývalo nic jiného, než na naléhání prokurátora ho doprovodit do městského vězení. Komtesa poslala se vzkazem kočár na zámek a sama se pěšky vydala v doprovodu městských biřiců a prokurátora ulicemi města k městskému soudu. Průvod se neobešel bez pozornosti lidí na ulici. Když došli k budově soudu, prokurátor ji pustil se slovy: “Já už jsem svoji povinnost vykonal a tito muži Vás odvedou k soudci,” řekl prokurátor, rozloučil se a odešel.

Biřici komtesu odvedli labyrintem chodeb do jedné velké místnosti. V čele místnosti byl vysoký a středně dlouhý stůl, za kterým seděl soudce. U vedlejšího menšího stolu seděl soudní zapisovatel. Na stěnách byly rozmístěny různé poličky a rozvěšeny nejrůznější nástroje používané k mučení. Broňa se podívala pohledem po místnosti a pochopila, že stojí v mučírně čarodějnic. Ale proč ji sem přivedli? Zamrazilo ji, když uviděla soudce a zamířila rázně k němu. “Dobrý den, milá komteso. Vítám Vás u nás,” přivítal soudce komtesu. “Vy jste mně sem přivedl, aby jste mně konfrontoval s moji služebnou Katkou, pane soudce?” zeptala se Broňa, aniž by soudci odpověděla na pozdrav. Její slova zůstala bez odezvy. Dolehl na ni strach a tíseň. “Co se to se mnou vlastně děje?” ptala se sama sebe. “Co se mnou bude dál?” V nejbližší době to měla zjistit na vlastní kůži. Kat přivedl něco, co vzdáleně připomínalo ženskou bytost. Broně připomínala spíše ducha než normální stvoření. Přesto přiváděli její služebnou Katku. “Co chtějí se mnou provádět, co se mnou udělají?” zněla v duchu její další otázka. “Co to s ní proboha udělali?” Broňa se dívala na stvoření napůl zahalené do rozedrané plátěné košile, která ještě jakoby zdůrazňovala křivky její krásné mladé postavy. Vlasy měla neupravené, oči hluboko vpadlé prožitým utrpením. Kat ji táhl za ruce a dívka za ním bezvládně kulhala. “Katko,” oslovil ji městský soudce, “nařizuji Ti, abys zopakovala svou předchozí výpověď o své paní a řekla jí do očí to, co jsi řekla nám že noc co noc po klekání se scházela s ostatními čarodějnicemi u Kriváně, kde s Tebou a ostatními prováděla svoje kouzla a reje.” Jejich pohledy se setkaly. Broňa v očích Katky najednou viděla všechno prožité utrpení posledních dní a strachem se zachvěla. Když Katka poznala svou paní, svezla se jí k nohám a rozplakala se. “Ne, ne, nic z toho není pravda,” najednou jako by Katka na všechno prožité zapomněla. “Všechno jsem si vymyslela, lhala jsem. Moje paní není čarodějnice. Vy jste mně k tomu donutili!” křičela Katka, aniž by tušila, co ji čeká. “Tak ty tedy popíráš všechno, co jsi nám vypověděla!” rozčílil se soudce. “Moje paní nikdy nikomu neudělala nic špatného, ke všemu jste mne donutili,” vzlykala Katka.

Soudce mlčky pokynul katovi, aby začal dělat svoji práci – ten přistoupil ke Katce, chytil ji za ruce a dotáhl ji doprostřed místnosti. Broňa s hrůzou a narůstajícím hnusem sledovala, jak k ubohé Katce přistoupili dva katovi pacholci, strhli z ní poslední zbytky rozedrané košile. V místnosti jakoby se rozsvítilo, tak na Broňu působilo krásně tvarované devatenáctileté tělo její služebné. Spoutali Katce ruce a zahákli je za železnou sponu, visící na silném laně přehozeném přes kladku u stropu. Dívka se utrápeným pohledem zadívala na Broňu. “Začněte!” zavelel soudce katovi. Dva pacholci se chopili provazu a vytáhli dívku asi půl metru nad zem. Kat vzal do ruky středně těžký bič a lehce si s ním pohazoval. “Co s ní chcete dělat!?” křičela Broňa, zatímco Katka tiše sténala zavěšená za ruce se stopami včerejšího mučení na jejím bělostném těle. “Pokračujte!” zněl rozkaz soudce katovi. Kat se lehce rozmáchl a vzduchem zasvištěla první rána, která zasáhla ramena visící nebožačky. Další a další rány dopadaly na ramena, záda, zadek a stehna se stoupající silou. Při každém úderu a dopadu biče na její tělo zařvala Katka bolestí. Každý šleh biče způsoboval viditelné červené šmouhy, které v místech dopadu na stopy po mučení ze včerejška, prosakovaly krví. Broňa s narůstajícím zoufalstvím v očích a vědomím, že je příčinou Katčina utrpení, sledovala její mučení, s narůstajícím rozhořčením a snažila se počítat rány. Když napočítala do padesáti, bičování ustalo, Katka však sténala bolestí dál. “Co to s ní děláte?!” vykřikla Broňa “Okamžitě přestaňte, vy zvířata!” A rozběhla se směrem k soudci ve snaze zastavit mučení její služebné. Oba dva katovi pacholci okamžitě vykročili proti ní a uchopili jí za ruce, každý z jedné strany a odtáhli jí do rohu místnosti, kde ji pevně připoutali na těžkou židli tak, aby měla dobrý výhled na celou místnost a hlavně na Katku. “Tak co, už jsi rozumná a budeš mluvit?” zeptal se s klidem soudce. Katka sténala bolestí a tak pouze zakroutila hlavou. Soudce pouze kývnutím hlavy pokynul katovi k dalšímu pokračování. Ten se znova rozmáchl bičem a další rány začaly dopadat na Katčino tělo. Tentokrát však rány dopadaly na prsa, břicho, stehna a pohlaví, kde zanechávaly krvavé stopy. Nejvíce bolesti způsobovaly Katce rány, dopadající plnou silou na její pěkně vyvinutá a hezky tvarovaná prsa a rány zasahující její pohlaví. Mučírnou se znovu ozýval zvířecí řev mučené Katky. Broňa seděla nehybně, mráz jí běhal po zádech a strnule se dívala na mučení Katky. Nenacházela slov ani sílu protestovat proti tomuto způsobu výslechu. Po padesáti ranách už Katka nevydala ani hlásek, zřejmě omdlela. Kat ustal v bičování.

“Co to je? Včera se při tomhle mučení už dávno ke všemu přiznala. A dneska mlčí!” udiveně promluvil kat směrem k soudci. Ten se zadíval na Broňu. “Podívejte se pánové na ten pohled,” ukázal soudce na strnule sedící Broňu. “Tím pohledem jí dodává svoji sílu, proto ta čarodějnice mlčí.” “Nevidíte, že děvče omdlelo?” probrala se ze své strnulosti Broňa. “Proberte ji!” nařídil kat svým dvěma pacholkům. Katku spustili dolů, až to žuchlo. Jeden z pacholků odněkud přinesl džber vody, který ihned na Katku vychrstl. Katka začala pomalu přicházet k sobě. “Závaží na nohy, svíčky!” přikázal kat pacholkům. Pacholci s velkou námahou přinesli závaží, které Katce přivázali na nohy a znovu vytáhli Katku pomocí kladky do vzduchu, tentokrát však s těžkým závažím na nohou. Váha závaží napínala tělo služebné tak, že bylo vidět, jak jsou všechny svaly na jejím těle napnuty jako struny. Už sama pozice, ve které se nacházela, musela Katce působit hrozné bolesti. Pouta na rukou a nohou se jí zařezávala do kůže. Kat i oba pacholci si zapálili svíčky, přistoupili k visící Katce a začali jí pálit svíčkami. Jeden z nich přiložil hořící svíčku Katce pod chodidla, druhý ji začal pálit na obou prsou a potom ji začaly plameny olizovat na bradavkách, třetí ji pálil pod pažemi, později ji oběma svíčkami začal pálit na přirození. Katka řvala bez přestání jako smyslů zbavená. To však její mučitele neobměkčilo a pokračovali dál v jejím mučení. Mučírnou se rozlil zápach spálených chlupů a masa. Dívčino tělo, i přes zavěšené závaží na nohou, sebou škubalo bolestí. Broňa sebou cukala a snažila se uvolnit z pout, aby mohla zastavit tu hrůzu. Pojednou mučená dívka zmlkla a hlava jí spadla na hrudník, Omdlela. Kat i jeho pacholci přerušili mučení. “Může se člověk, který má duši v těle, klidně dívat na tohle hrozné mučení, to vůbec nemáte žádný lidský soucit?!” křičela Broňa. “Ona jí nedovoluje promluvit,” ukázal soudce na Broňu. “Ona jí v sobě přinesla ďábla.” “Vy jste se zbláznil!” vykřikla Broňa. “Buď zticha,” okřikl ji soudce, však na Tebe taky dojde, až si Tě vezmeme do parády, to budeš zpívat jinak!” Broňa plně pochopila, co jí čeká, teprve, když viděla, jak kat s naprostým klidem mučil svoji oběť. A jak ke své oběti přistupoval tak, že jí musí způsobit co největší bolest. S Katkou však ještě neskončili. Její bezvládné tělo spustili na studenou podlahu. Tělo se při styku se studenou podlahou lehce zachvělo.

“Polijte ji svěcenou vodou, ať se probere k životu,” nařídil soudce pacholkům. “Ať z ní ten ďábel vyjde!” Opět začali Katku polévat vodou z vědra stojícího vedle mučidel, dokud se neprobrala k životu. “Na koně s ní!” zazněl další nekompromisní rozkaz soudce, který se ještě podíval na Broňu, aby zjistil, jaký účinek zanechala jeho slova. Broňa všechno sledovala už beze slov s vytřeštěnýma očima. Pacholci odněkud přitáhli dřevěný trám na čtyřech nohách, vzdáleně připomínající koně, jeho hřbet byl však opracován do ostré hrany. Na hřbetě tohoto mučícího zařízení trčel ještě vysoký výčnělek ve tvaru pyramidy. Pacholci zvedli Katku a přinutili ji posadit se na tu pyramidu. Zatímco oba pacholci tlačili Katku na dřevěný výčnělek, kat jí zavěsil na obě nohy těžká železná závaží. Katka šíleně zbledla, tvář se jí zkřivila bolestí a vypoulila oči. Kroutila se a svíjela bolestí, jak postupně svojí vahou a vahou závaží nasedala na výčnělek, který jí postupně vnikal do přirození a to neuvěřitelně roztahoval. Katka začala přerývavě neartikulovaně řvát jako raněné zvíře. Po chvilce začala horečně kývat hlavou. Ještě nějakou dobu se však všichni – kromě Broni – která v duchu trpěla se svoji komornou, kochali pohledem na hrozné utrpení mučené dívky. Když 20 centimetrů dlouhý a 15 centimetrů u základny široký výčnělek zmizel celý v Katčině přirození, ta dosedla přímo až na ostrou hranu tohoto koně, což vyvolalo další nepředstavitelný výbuch bolesti a kvílení. Až se všichni dostatečně vynadívali na utrpení mučené dívky, kat pokynul a pacholci nejdříve Katce sundali z nohou těžká závaží a pak ji teprve z toho děsného mučícího zařízení sundali. Dívka se nebyla vůbec schopna udržet na nohou a okamžitě se zhroutila na zem, nohy do široka roztažené, kde se ještě dlouhou dobu svíjela bolestí. “Všechno přiznám, řeknu všechno, co chcete,” sípěla Katka mezi vzlyky a úpěním, “všechno, co jsem včera přiznala, je pravda, jenom mě, prosím, už proboha nechte!” “Neříkal jsem, že se přizná, když ji trochu zmáčkneme? Necháme ji trochu odpočinout a potom ji vyzpovídáme ještě jednou podrobněji!” prohlásil soudce. “Posaďte ji na židli a dejte jí napít trochu vína, ať se vzpamatuje a přestane kňučet.”

Broňa si uvědomila, že až skončí výslech Katky, přijde na řadu ona. Při tom pomyšlení se zachvěla hrůzou. “Než se tahle ukňouraná vzpamatuje, podíváme se na naší madam, co nám řekne hezkého,” řekl soudce a podíval se s takovým zvláštním výrazem na komtesu, že komtesa se velice rychle vrátila do skutečnosti. “Přineste ji sem, koukneme se na paničku trochu zblízka,” řekl kat a oba dva pacholci popadli komtesu i se židlí, každý z jedné strany, a přenesli ji doprostřed mučírny. “Trošku Ti uvolníme šaty,” řekl kat, “aby se Ti lépe dýchalo!” A vytáhl z pochvy na opasku velký nůž. Nůž přiložil Broně zespoda na spodní čelist a mírně přitlačil, až Broňa musela zaklonit hlavu co nejvíce mohla, přesto cítila, jak ji ostrý nůž píchnul do kůže a po krku jí stékala malá kapka krve. Hlavu měla v záklonu a strachy se bála pohnout, aby ji kat nepořezal ještě víc. V katových očích viděla radost z toho, že ji může ubližovat a z toho, že z něj má strach. Kat ji jednou rukou chytil za její krásné dlouhé vlasy barvy zralého žitného pole, které jí sahaly až pod lopatky a zatáhl za ně a tak jí zvrátil hlavu co nejvíc dozadu. Druhou rukou pomalu otočil nůž špičkou dolů a nožem jel po jejím hrudníku ostřím směrem od těla až do výstřihu, který částečně chránil její velká, dobře vyvinutá a pěkně tvarovaná ňadra. “Co to se mnou provádíte?” odvážila se vykřiknout Broňa, když přestala cítit chladný kov na svém krku. “Nechte mně na pokoji, nic jsem Vám neudělala.” “Nám ne, ale létala jsi na slety čarodějnic a jsi ve spojení s ďáblem!” odpověděl jí soudce. “To je závažné obvinění!” “To není žádná pravda,” vykřikla Broňa vztekle z toho, že ji někdo takhle mohl obvinit. “To si na mně někdo vymyslel, aby mi ublížil, to přece nemůže být pravda,” bránila se. “O tom s Tebou nebudeme vůbec diskutovat,” řekl klidně soudce. “My Ti to dokážeme.” Při těchto slovech se Broňa znovu zachvěla hrůzou. “Pokračuj!” nařídil soudce stroze katovi. Kat lehce pokývnul hlavou a pravou rukou s nožem prudce sjel Broně po kůži až skoro do klína, přitom ji rozřízl všechny vrstvy oblečení i spodničky až do pasu. Potom, aniž by jí pustil vlasy, jí rozřízl oblečení na ramenou. Potom oběma rukama uchopil za rozříznuté konce oblečení a prudce trhnul, čímž Broňu obnažil až do pasu. Všichni se kochali pohledem na krásné Bronino obnažené tělo. “To přece nemůžete dělat, takhle se mnou zacházet,” snažila se slovně bránit, přičemž pohodila hlavou a její dlouhé vlasy částečně skryly její nahotu. “My můžeme úplně všechno,” prohlásil klidně kat za souhlasného pokyvování soudce a vrazil Broně pár facek, až jí hlava lítala ze strany na stranu. “Kdy to konečně pochopíš?! Tady nejsi vůbec nic, my si s Tebou můžeme dělat, co chceme a co uznáme za vhodné.” A znovu jí vrazil pár facek, až Broně vytryskly slzy. “No vidíš jak Ti to sluší, když jsi pokorná, my z Tebe ty panské manýry vyženeme!” Kat došel k poličce s jeho nástroji a vzal odtamtud provaz, přistoupil k Broně a uchopil Broniny vlasy, stočil je i s provazem do ohonu, zvrátil jí hlavu a za vlasy přivázal ke spodní části židle, takže nemohla hlavou ani pohnout. Potom pokynul pacholkům a ti přistoupili k Broně a uvolnili jí obě ruce, přivázané k opěradlům židle a zkroutili jí je dozadu, kde jí je svázali k sobě a stáhli ke spodní části židle. Broňa se na židli musela vypnout, přičemž její obnažený hrudník a její krásně tvarovaná prsa trčela do prostoru a Broňa cítila, jak jí proti její vůli, začínají nabíhat bradavky. Kat a jeho pacholci se chovali jako dobře sestavený stroj. Broně připadalo, jako když všechno dělají podle předem připraveného scénáře. Přestala protestovat, aby je ještě více nepopudila proti sobě a nezhoršila si svým chováním svoje postavení. Netušila, že může dělat, co chce, stejně ji budou krutě mučit.

Kat přinesl z poličky dvě kruhové svěrky a podal je pacholkům. Pacholci se postavili za židli, každý z jedné strany, každý uchopil jeden Bronin prs a začali je hrubě mačkat, mnout a silně tahat za bradavky. Postupně se zvyšovala bolestivost jejich počínání. Broňa se snažila snášet jejich počínání mlčky, i když jí to dalo hodně práce, protože pacholci byli hodně hrubí. Když se nabažili Bronina utrpení, uchopili prs až u hrudníku a co nejvíce zmáčkli. Broňa tuto bolest již nevydržela a potichu zasténala. Pacholci nasadili na prsa na hruď kovové svěrky, takže tvořily okruží okolo zmáčklých prsou, a utáhli matici, čímž skřípli Bronina prsa, podobně jak je měla zmáčklé rukama pacholků. Nyní začali pomalu postupně utahovat matice na svěrkách a ty začaly zmenšovat svůj průměr. Postupně, jak matice utahovaly svěrky, nabývala Bronina bolest a sténání na intenzitě. Broniny prsy se začaly jakoby nafukovat a napínat a bradavky trčely naběhlé dopředu. “Áááááúúú, to strašně bolí, nechte mně být, to strašně bolí,” křičela bolestí Broňa. “To strašně bolí!” “Neboj, to ještě nic není,” smál se jejímu naříkání kat, “čekají tě ještě jinačí věci, to budeš valit oči!” Pacholci dál utahovali svěrky, nedbajíce na její stále silnější nářek. Když se už zdálo, že jí prsa co nejdříve explodují, přestali a poslouchali Bronin nářek. Nyní vzal kat další provaz a svázal Broně ruce nad lokty, začal je stahovat k sobě směrem k ramenům. Broňa začala prožívat novou bolest, jednak ji začaly bolet paže, ramena a zvyšovala se bolest v prsou, které se stažením rukou k sobě a jejich napnutím ještě více našponovaly dopředu. Bronino sténání přešlo ve výkřiky bolesti. “Tak co, jak se Ti to líbí?” vysmíval se Broně, křičící bolestí, tentokrát soudce.

Nyní nechali Broňu s její bolestí a šli se podívat na Katku, která už mezitím zmlkla, ale ze svého předchozího mučení se ještě neprobrala, ještě si stále neuvědomovala, co se s ní děje. Jeden z pacholků jí podal napít pohár červeného vína. Když brala Katka do ruky pohár, musela ho držet oběma rukama přesto se jí ruce tak třásly že polovinu vína rozlila po sobě, než se konečně napila. “Tak co, Katko, už jsi se probrala, už budeš vypovídat?” zeptal se soudce. Katka se však zmohla pouze na záporné zakroucení hlavou, aniž by se snažila otevřít oči. “Necháme ji ještě chvilku vydechnout a nabrat trochu síly a zatím se budeme věnovat Madam,” obrátil se soudce na kata.

Broniny výkřiky začínaly přecházet v hlasité sténání, které postupné utichalo, jak si Broňa pomalu zvykala na tu hroznou bolest. “Chcete nám už něco říci, Madam?” vysmíval se soudce Broně. “Nebo máme pokračovat?” “Nic jsem neudělala, nevím, co proti mně máte!” řekla Broňa se zoufalstvím a bolestí v hlase. “Za co mně trestáte?!” Nyní kat přistoupil k Broně a začal jí hladit její naběhlá prsa, po chvilce jí začal mnout a mačkat bradavky. Broňa opět začala bolestí sténat. “Líbí se ti to, ty děvko?!” obořil se na ní kat. “Dělám ti dobře, co?” Broňa jenom sténala, nezmohla se ani na odpověď a nemohla ani zakroutit hlavou. “Teď Ti udělám něco, co se ti bude líbit ještě víc!” pochechtával se kat. Vzápětí začal pleskat Broňu přes její naběhlá prsa, nejdříve pomalu s malou intenzitou, postupně zrychloval tempo a přidával na síle, Broňa opět nahlas sténala do rytmu dopadajících ran. Jak katovy rány nabíraly na síle, nabíralo na síle i Bronino sténání. Bronina prsa začala červenat, postupně s nádechem do nachova. Mučírnou se začaly rozléhat Broniny výkřiky bolesti, protože rány dopadaly s maximální rychlostí i silou a zasahovaly prsa ze shora, ze stran i zespodu, až se kat úplně zadýchal. Kat přestal, aby si odpočinul. Broňa neustále křičela bolestí, i když kat přestal. Naběhlá a zmlácená prsa Broňu neuvěřitelně pálila, snažila se překonat a nevnímat bolest, kterou jí způsobovali, přesto ta bolest byla tak silná, že ji nutila neustále sténat. Nyní po krátké přestávce, kterou kat potřeboval, aby nabral dech a kterou také Broňa využila k odpočinku od mučení, i když se intenzita bolesti nezmenšovala, ba naopak by se dalo říci že narůstá, přesto její nářek utichal, si kat přinesl krátké důtky asi s deseti prameny a s velkým potěšením je Broně ukazoval a lehce s nimi pošvihával do vzduchu. “Teď teprve zažiješ tu pravou rozkoš!” prohlásil soudce. “Teď uvidíš místo toho Tvého ďábla všechny svaté,” přidal se k soudci i kat. Kat pokynul jednomu z pacholků, který si mezitím přinesl stejný mučící nástroj jako kat. Pacholek se postavil k Broně z jedné strany, zatímco kat se postavil z druhé strany. Nechtěl si nechat za žádnou cenu ujít příležitost podílet se na mučení půvabné komtesy, která byla velice krásná a měla i moc hezkou postavu s velkými pevnými prsy. “Tak už začněte a zbytečně neotálejte!” nařídil soudce katovi o jeho pacholkům. “Máme před sebou ještě moc práce.” Kat odpověděl pouze kývnutím hlavy a zasadil Broně první úder důtkami přes její, od předchozího mučení již tak dost zmlácená prsa. Vzápětí se z druhé strany přidal i pacholek. Z Bronin úst se vydral zoufalý výkřik bolesti. Oba muži počkali, až se Broňa vykřičí ze své bolesti a aby dostatečně pocítila jí způsobovanou bolest a pak teprve zasadili další úder. Další zoufalý výkřik bolesti. Oba dva zasazovali Broně rány tak, aby jí způsobili co největší bolest. Údery vedli tak, aby důtky jedním úderem obsáhly co největší plochu. Rány dopadaly na prsa, trčící do prostoru, ze všech stran. Protože kat i pacholek stáli každý z jedné strany, nezůstalo na jejích prsou ani jedno místečko ušetřeno. Snažili se, aby každou ranou zasahovali i její nateklé bradavky, což se jim většinou, důtkami s deseti prameny, podařilo, čímž ještě zvyšovali Bronino utrpení. Další rány. Další výkřiky bolesti. Bronina prsa pomalu měnila barvu od červené přes nachovou do temně rudé. Už nedělala ani přestávky mezi výkřiky. Její zoufalý křik byl výpovědí o síle její bolesti a utrpení, které ne a ne ustat. Myslela si, že už je na hranici svých sil, že už více bolesti už nevydrží, přesto rány dopadaly na její prsa, která byla vždy její velkou chloubou, se stejnou intenzitou. Každá dopadající rána zanechávala na jejím těle šrámy někdy i se stopami krve, jak docházelo, už nyní na některých místech, k poškození kůže. Přes hroznou bolest, kterou právě prožívala, její utrpení ne a ne skončit. Další a další rány dopadaly na její tělo, na kterém zanechávaly krvavé stopy. Broniny výkřiky začaly mít nádech hysterie. Přesto se tím nikdo z přítomných nezabýval, pouze Katka se v rohu místnosti pohnula, jak pomalu začala přicházet k sobě. Katka si nejdříve myslela, že to křičí ona, ale jak postupné přicházela k sobě, s úlevou zjistila, že to křičí někdo jiný. Až později si uvědomila, že to křičí její milovaná paní, za kterou by položila život. Na Bronina prsa bez milosrdenství neustále dopadaly rány, které svědčily o krutosti jejích mučitelů.

“To stačí,” slyšela jakoby z dálky soudcův hlas Broňa. “Nechte ji chvilku odpočinout, jako úvodní lekce jí to asi bude stačit.” Kat i jeho pacholek přestali bičovat Bronina prsa a prohlíželi si svoje dílo zkázy, které zanechalo jejich počínání na krásných ňadrech komtesy. Broňa však nepřestávala křičet bolestí a připadalo jí, že prsa, ze kterých jí vystřelovala nesnesitelná bolest do celého těla, nejsou ani její. Kat i jeho pacholek teď přistoupili k ní a začali pomalu uvolňovat matice kovových svorek a tím uvolňovat sevření jejích prsou. Jakmile jí však uvolnili sevření prsou, místo očekávaného ustoupení bolesti bolest náhle explodovala do celého těla, to jak se jí prsa začala prokrvovat a Broniny ustupující výkřiky nabraly ještě větší intenzitu než předtím. “Tak co, jak se Ti to líbilo?” obrátil se na komtesu soudce. “Musíš uznat, že kat umí dělat svojí práci velice dobře.” To bylo asi jediné, co byla komtesa i přes hroznou bolest, kterou jí způsobili, alespoň teoreticky ochotna uznat. Soudce, kat i jeho pacholci se nyní kochali pohledem na dílo zkázy, které na jejím krásném mladém těle napáchali. “Co se stalo s její chloubou, s jejími prsy? Co to s nimi provedli?” uvažovala v duchu Broňa. Její nádherná ňadra se změnila v červené, napuchlé koule s temně rudými, někdy i fialovými pruhy, ze kterých místy prosakovala krev. Broňa se snažila utišit svůj nářek, přes eskalující bolest, kterou nyní prožívala v plné síle, což se jí částečně dařilo s vědomím, že pro dnešek její utrpení končí. Opravdu? Ze začátku to tak vypadalo, protože jeden z pacholků komtese uvolňoval i spoutané ruce, potom jí rozvázal i provaz, kterým měla upoutané ruce i vlasy k židli. Ruce Broně okamžitě vyletěly k prsům, které začala ihned hladit, aby se zbavila té hrozné bolesti, kterou jí způsobilo předchozí mučení. Přes veškerou Broninu snahu bolest neustupovala, ba naopak se jí zdálo, že intenzita neustále narůstá. I když byla bolest téměř nesnesitelná, snažila se komtesa potlačit všechny své hlasité projevy, aby svým mučitelům, nedělala svým chováním potěšení. “Podívejte, jak se komteska umí hezky mazlit se svýma kozama,” upozornil ostatní se smíchem kat, což vůbec nemusel, protože všichni civěli na Bronino počínání a bylo na nich vidět, že se dobře baví. “Nevím, co by jste dělali vy na mém místě,” zmohla se na chabou odpověď komtesa. Vůbec nepřemýšlela, co to vlastně říká. U ostatních vyvolala její slova výbuch smíchu. Na soudci a katovi bylo vidět jejich spokojenost se svým počínáním. Broňa se v duchu proklínala, že se vůbec dala od prokurátora přemluvit k tomu, aby předstoupila před tyto kreatury, které se vyžívaly v tom, že druhým působily co největší bolest. Nemohla posoudit, co provádějí tyto osoby s muži, ale podle jejich chování k ženám usuzovala, že mučit příslušnice ženského pohlaví jim způsobuje zvláštní radost a v některých případech vybírají způsob mučení tak, aby to mučeným ženám způsobovalo co největší utrpení. Je to zjevně vzrušovalo. “Tak už dost toho onanování,“ rozkázal soudce, když se dostatečně pobavili komtesiným utrpením. “Odvažte ji z té židle, naseděla se už dost, a postavte ji támhle ke stěně!” Ukázal na zeď do míst, kde byly do zdi zapuštěny kruhy. “Ale nejdříve si ji pořádně prohlídneme, jestli nemá na těle ďáblovo znamení.”

Katovi pacholci se ihned vydali vykonat soudcův příkaz. Rozvázali jí i nohy a zvedli ji ze židle. Pod komtesou se podlamovala kolena. Rozřezané šaty se Broně svezly do pasu a tím odhalily celou horní povinu Bronina velice krásného těla. Její krása byla sice nyní částečně poškozená mučením, přesto to však neubíralo na dojmu, který její krása vyvolala u ostatních. Nyní komtesu donutili udělat jeden krok dopředu. Potom jí každý z pacholků uchopil pevně za jednu paži. V této chvíli k nim přikročil kat. Opět vytasil nůž a jeho pomocí se snažil zbavit komtesu oblečení. Přestože ji oba pacholci pevně drželi, neměl to kat nijak jednoduché. Broňa kopala nohama, cukala se a všemožně se snažila zabránit tomu, aby ji svlékli do naha. Kat se naštval a několikrát praštil Broňu plochou dlaní znovu přes zmučená prsa. Prsa až nadskočila. Broňa při každém úderu zoufale vykřikla. “Co to se mnou provádíte?! To přece nesmíte!” odvážila se odporovat komtesa. “Dokud se nepřiznáš, budeme si s Tebou dělat, co uznáme za vhodné.” odpověděl jí soudce. “Tak se přestaň zmítat, ať tě můžu svléknout!” nařídil komtese kat. “Musíme Tě prohlédnout, jestli na sobě nemáš ďábelské znamení.” “Já na svém těle žádné znamení nemám,” bránila se Broňa. “Můžeš říkat, co chceš, my se stejně musíme přesvědčit,” odpověděl jí soudce. “Čím víc se budeš bránit, tím to bude pro Tebe horší.” Co nebohé komtese zbývalo… Ustupovala hrubému násilí. Musela udělat ještě jeden krok směrem dopředu. Pacholci jí zkroutili ruce za záda, až si musela stoupnout na špičky. Ruce jí opět začaly bolet v ramenou. Stejně však se snažila pomocí nohou zabránit jejímu úplnému vysvlečení. Kopala nohama seč mohla. “Tak ty nechceš být rozumná?! Ty nedáš pokoj!” vykřikl na komtesu kat. “Jen počkej, my Ti ukážeme, ty mrcho!” A kývnul na pacholky. Jeden z nich popadnul obě komtesiny zkroucené ruce a zvednul je ještě více směrem k ramenům, že skoro visela ve vzduchu. Druhý ji uchopil za jedno prso těsně u hrudníku oběma rukama a vší silou zmáčknul. Broňa na okamžik úplně ztuhla bolestí, že nebyla ani schopna vykřiknout. Na tento okamžik čekal kat, kterému se podařilo na komtese úplně rozpárat zbytek oblečení. “Nejdříve sundáme šatečky,” řekl a uchopil šaty za jeden cár a prudce s nimi škubnul. Kdyby pacholci komtesu nedrželi, určitě by upadla. Komtesa se vzpamatovala, ale její bolest byla tak velká, že se ani nemohla pohnout.. “Teď sundáme spodničky,” pokračoval kat a dál z komtesy strhával všechno oblečení. Nakonec komtesa stála před svými mučiteli pouze v poslední spodničce. “Prosím už dost! Už mě nechte!” zkoušela komtesa obměkčit svoje katany. “Teď konečně odhalíme komtesino tajemství!” prohlásil kat a strhnul z Broni poslední spodničku. Nyní stála komtesa úplně nahá. Jeden pacholek ji už pustil prso a druhý jí uvolnil zkroucené ruce. Komtese se částečně ulevilo, protože se zbavila hrubých rukou těchto mužů na svém těle. Jakmile ji pustili, ihned toho využila a jednou rukou si zakryla svoje zmučená prsa a druhou rukou si zakryla přirození. Po těle jí stékalo několik drobných potůčků krve, které způsobily drobné ranky po bičování. Soudce se zvednul ze svého místa a připojil se k ostatním, přičemž všichni utvořili kruh kolem nebohé komtesy. “Musíme najít na jejím těle ďáblovo znamení!” nařídil ostatním soudce. „Dej ruce podél těla a uvolni je!” nařídili jí. Po tomto povelu se všichni, včetně soudce, vrhli na komtesu a začali jí prohlížet, osahávat. Začali horní polovinou těla. Kat a jeden z pacholků zkoumali Broňu zezadu, zatímco soudce s druhým pacholkem zepředu. Prohlíželi ji úplně všude. Asi po půlhodině si pozice vyměnili. Nejvíce se všichni vyžívali v prohlížení a prohmatávání jejích nádherných, pevných, nyní už však zbičovaných prsou. “Vylez si na židli a mírně se rozkroč!” nařídil komtese soudce. Komtese nezbývalo nic jiného, než aby poslechla. A tak s pomocí jednoho pacholka vystoupila na židli a mírně rozkročila nohy. Nyní se pozornost všech soustředila na zadek a krásné, blonďaté, hustě zarostlé přirození. Jejich ruce při zkoumání nevynechali ani nejintimnější místa jejího těla. Bez ostychu se prohrabovali i Broniným hustým ochlupením okolo přirození. I v této činnosti se vystřídali všichni. Nevynechali ani její krásné dlouhé štíhlé nohy. Pro Broňu bylo toto ponížení ještě horší než mučení, které zatím musela podstoupit. Štítila se jejich rukou na svém těle. Nemohla překonat odpor k jejich rukám, které neustále jezdily po jejím těle a několikrát prohmatávaly každé místečko. Nevynechali ani jeden milimetr jejího nádherného těla. “Já jsem našel jedno znamení,” prohlásil soudce, když asi po dvou hodinách skončili prohlídku. “Já jsem našel taky jedno,” přidal se k soudci kat. “Přines ty stříbrné jehly!” nařídil dále jednomu z pacholků. “Musíme ta znamení prozkoumat.” Pacholek ihned vykonal katův rozkaz a přinesl dvě asi patnáct centimetrů dlouhé stříbrné jehly na zkoušení ďáblových znamení na těle. “Už můžeš slézt z té židle a postav se sem!” ukázal soudce na namalovaný kruh na podlaze. Tento kruh byl namalován svěcenou křídou, protože všichni věřili, že do něj ďábel nevstoupí, aby čarodějnici pomohl. Broňa poslechla a postavila se doprostřed kruhu. Kat i soudce uchopili každý jednu jehlu a vkročili za komtesou do kruhu. Všeobecně se věřilo, a dva inkvizitoři Špenger a Institotoris to popisovali ve své knize “Kladivo na čarodějnice”, že pokud se píchne stříbrnou jehlou do ďáblova znamení na těle, ze znamení neteče krev a čarodějnice nic necítí. Při výslechu čarodějnic to byla nejoblíbenější a nejčastěji používaná zkouška. “Zvedni ruce nad hlavu a rozpaž!” nařídil soudce Broně. Po chvilce váhání komtesa poslechla. V podpaždí pravé ruky měla drobnou pihu a na tu se nyní oba dva zaměřili. Kat jehlu vrazil hluboko do pihy. Komtesa vykřikla. “To není ono,” řekl kat a vytáhl jehlu. Po vytažení jehly se na pize objevila kapka krve. Nyní oba dva přešli za Broňu, kde pod levou lopatkou, kousek od páteře měla jizvu, velikosti hrachu, po neštovici. Tentokrát soudce píchnul jehlu komtese do jizvy. Komtesa nereagovala a ani krev jí netekla. “Áááá! Tady je to znamení! Tady ji ďábel poznamenal!” vzkřikl s radostí soudce. Broňa nic necítila a nevěděla, do kterého místa na zádech ji píchli. “To nic není! To je jenom jizva z mládí!” pokoušela se bránit Broňa. “To by mohl říct každý,” odpověděl jí soudce, “pro nás je tvoje reakce jednoznačný důkaz, že jsi byla ve styku s ďáblem. Na vlastních zádech máš o tom jednoznačný důkaz. Víc už s Tebou nebudu diskutovat.

“Připoutejte ji támhle na stěnu!” nařizoval. Odvedli ji na určené místo. Broňa začala mít strach, co s ní chtějí ještě provádět. “Postav se zády ke zdi a zvedni ruce nad hlavu!” zněl rozkaz jednoho z katových pacholků. Komtesa pomalu vykonala to, co jí nařídili. “Hni sebou! Nemáme tady jenom tebe, aby jsme museli čekat, až se uráčíš, milosti!” vykřikl na komtesu kat s ironií a pacholci okamžitě zrychlili svoje počínání. “Roztáhni pořádně ty ruce!” zazněl další rozkaz. Pacholci povolili provazy v kruzích, které byly zazděny ve výšce jeden a půl dospělého člověka ve vzdálenosti asi dva metry od sebe. Potom pacholci Broně zapnuli na zápěstí pouta ze širokých kožených pásů, kterými byly zakončeny provazy. Potom za provazy táhli. Komtesiny ruce provazy táhly směrem vzhůru a od sebe. Když měla komtesa napnuté celé tělo a musela si stoupnout na špičky, tah ustal a pacholci přivázali provazy ke kruhům zapuštěným u zdi v zemi ve stejné vzdáleností od sebe jako kruhy zapuštěné ve výšce. “Roztáhni nohy!” překvapil Broňu další rozkaz. Váhala s jeho splněním. Pacholci však na to ani nečekali a každý uchopil jednu komtesinu nohu za kotník a kolem kotníků jí zapnuli také pouta od dalších provazů. Provaz pak provlékli oky u země, každý na své straně a tahem začali její nohy roztahovat. Broňa se snažila udržet nohy u sebe, ale síle pacholků nemohla odolat. Jak se její nohy začaly roztahovat, napínalo se postupně celé její tělo, které už nyní viselo připoutané za zápěstí na horních kruzích. Pacholci tahem provazů komtese neustále roztahovali nohy a tím ještě víc napínali její tělo. Broňa začala pociťovat palčivou bolest v zápěstích, v celých pažích a bolest jí začala vystřelovat do bolestivě vykrucovaných ramen, do zad i do roztahovaných nohou. Až pacholci uznali, že je Bronino tělo dostatečně napnuté, přivázali provazy ke kruhům. Broňa pro bolest ani nevnímala potupnou pozici, ve které se nyní nacházela. Nohy a ruce doširoka roztažené, připomínající velké písmeno “X”. Už jí ani nevadilo, že díky široce roztaženým nohám odhaluje nejintimnější místa svého těla. Nyní na jejím těle, kromě jejích nádherně tvarovaných prsou, vynikalo ještě hustě zarostlé blonďaté přirození. V této pozici se široce roztaženýma nohama bylo úplně celé odhaleno. Byla zcela přistupná komukoli. Její klín byl zcela rozevřen a docela odhaloval vchod do jejího přirození. Od prsou jí po břiše stékaly malé potůčky krve, z drobných ranek způsobených bičováním. V této chvíli k Broně přistoupil kat. “Co asi se mnou nyní budou provádět?” marně přemýšlela Broňa. “Nyní Tě necháme odpočinout, aby jsi měla dostatek času si rozmyslet, co nám řekneš,” slyšela ke svému překvapení komtesa. Jakoby jí kat četl myšlenky. I když o žádném odpočinku se nedalo mluvit, protože k bolesti ze zbičovaných prsou se nyní začínala přidávat bolest celého těla, které způsobilo její zavěšení a napnutí mezi kruhy. “Před chvilkou jsi si dělala dobře sama, teď Ti udělám dobře taky já,” prohlásil kat. A vzal do ruky nějaký kelímek, trochu masti si vzápětí nabral do ruky a začal Broně natírat a mnout její prsa, což mělo komtese ulevit od její bolesti, ale prováděl to takovým způsobem, že bolest ještě zvětšoval. Asi pět minut natíral její prsa, což Broně připadalo jako věčnost. Broně se sice neulevilo od bolesti, ale drobné ranky, vzniklé bičováním po natření masti přestaly krvácet. Nyní vzal jeden z pacholků připravené vědro studené vody a vychrstl ho přímo na komtesu. U komtesy ledová voda vyvolala nejprve šok. V dalším okamžiku jí však ledová voda způsobila úlevu na jejím rozbolavělém těle, umyla i malé potůčky krve, které jí stékaly z drobných ranek na prsou. Na komtesu nyní začal působit chlad ze studené vody a chlad místnosti tak silně, že se, i přes napnutí svého těla, začala chvět zimou. Chlad způsobil zmírnění její bolesti, za což byla Broňa velice vděčná. “Už nechte naši milou komtesu na pokoji, ať může v klidu odpočívat,” řekl s jemnou ironií v hlase soudce. “Musíme se také věnovat Katce, aby si nemyslela, že ji zanedbáváme.”

“Nééé, prosím Vás, už mě nechte na pokoji, vždyť jsem Vám všechno přiznala,” ozvala se z kouta Katka. “Teď nám řekneš všechno ještě jednou a hezky podrobně, chceme slyšet všechno do detailu,” řekl soudce. “Doufám, že budeš rozumná a nebudeš nás nutit, abychom Ti museli ubližovat. Pojď sem a hezky pomalu nám všechno řekni!” nařídil soudce. Katovi pacholci přistoupili ke Katce, pomohli jí postavit se na nohy a doprovodili jí doprostřed místnosti před soudce. “Tak můžeš začít vyprávět, jak to bylo. Už se nemůžeme dočkat,” vybídl soudce Katku. “Jak to bylo s tím vaším létáním? Kde jste se shromažďovali? Tak už konečně mluv! Nebo ti pomůžeme!” “Já už jsem Vám všechno řekla. Já už nic víc nevím,” opakovala Katka. “Pomozte jí osvěžit paměť! Ať se pořád nevymlouvá. Kdo to má pořád poslouchat, když mele jako kolovrátek, pořád to samý dokola!” naštval se soudce. Jeden z katových pacholků odešel k jednomu ze sloupů v mučírně a odvázal provaz, který tam byl zachycen, a pomocí kladky spustil dolů druhý konec provazu, který byl ukončen silným kovovým kruhem, na kterém byl přidělán hák z téhož kovu. Mezitím kat s druhým pacholkem přinesli dvě železné tyče asi jeden a půl metru dlouhé, na jejichž koncích byly široké pásky s upínacími přezkami. “Pojď děvče, my Tě naučíme hezky zpívat, po naší léčebné kůře se Ti rychle vrátí paměť,“ řekl kat. “Nééé! Prosím Vás nechte mě už na pokoji, všechno Vám řeknu!” zkoušela je v zoufalství uprosit Katka. Byli však neúprosní. Pacholci, každý z jedné strany, popadli Katku za ruce a dovlékli ji ke sloupu, kde byla zavěšena kladka, a povalili ji na zem. “Roztáhni ruce za hlavou a nohy a dělej!” osopil se na ni kat. “Nemáme čas se s Tebou tady zase mazlit!” Nečekali, až vyplní jejich rozkazy a pomocí pásků a přezek připoutali Katčiny ruce a nohy na koncích železných tyčí. Katka už neměla sílu protestovat. Nacházela se prakticky ve stejné pozici jako její paní, jenže její paní visela připoutaná na stěně mučírny. Nyní jeden z pacholků zahákl hák na konci provazu do kruhu uprostřed železné tyče. Načež se oba dva chopili druhého konce provazu a začali za něj tahat – tím začali Katku zvedat do výše. Přestali, když Katka visela asi pět centimetrů nad podlahou a také připomínala visící velké “X” – jako její paní. Železnou tyč, co měla Katka upevněnou mezi nohama, připevnili pomocí háků ke kruhu zazděnému do podlahy. Vystavovala očím svých mučitelů také jako její pani všechna nejintimnější zákoutí svého těla. Odhalovala jim i svoje, po předchozím mučení, otevřené přirození. Bylo jí vidět i červené a oteklé malé stydké pysky. Protože Katku už dneska několikrát věšeli, ihned, jak ji vytáhli, prožívala hroznou bolest v roztažených pažích. Přestože byla upoutána širokými pásky,zařezávaly se jí do palčivě stahovaných zápěstí.

“Řekni nám, kdy jste lítaly na slet čarodějnic s komtesou Broňou?”, zeptal se nekompromisně soudce Katky. Na Katce bylo vidět, že váhá, že neví, co odpovědět. Katovi pacholci jakoby čekali na její zaváhání. Z police přinesli stejné kovové svěrky, jaké měla na prsou komtesa. Uchopili Katčina zmučená prsa až u hrudi a nasadili jí na ně svěrky. Na nic nečekali a ihned jí začali stahovat prsa. “Aúúúú! Néééé! Prosííím, to strašně bolí!” vykřikovala bolestí Katka. Nikdo nedbal na Katčiny výkřiky bolesti a všichni klidně dále pokračovali ve své práci, neustále pomocí šroubů stahovali prsa nebohé služebné. Až když byla prsa nafouklá jako balóny, přestali. Ve snaze zbavit se té hrozné bolesti škubala Katka celým tělem. “Trošku ji napněte, má nějak moc volnosti,” nařídil kat svým pacholkům, “nějak moc sebou škube.” Pacholci uchopili provaz a tahem napnuli Katku jako na skřipci, což u Katky vyvolalo další zoufalé výkřiky bolesti. Broňa všechno počínání katanů sledovala ze svého místa a byla strašně ráda, že se nevěnují jí. Její bolest však také narůstala, jak se prodlužovala doba, po kterou visela napnutá na zdi. Jeden z pacholků přinesl z police dvě železné polokoule, připomínající helmy. Jednu z nich podal druhému. Oba dva pak vyzkoušeli správnou funkci jejich mechanismu. Na vrcholu polokoule byla přidělána matka, jejímž otáčením vjížděly jeden centimetr dlouhé ostré jehly asi jeden centimetr od sebe tak, že vyplňovaly celý vnitřní prostor. Otáčením matice zmenšovali vnitřní prostor. Nyní oba přistoupili k plačící Katce a nasadili jí toto zařízení na naběhlá prsa a připevnili ke kovovým svorkám, které Katce stahovaly prsa. Nečekali ani na povel a začali pomalu otáčet matice. Postupně, jak se začaly jehly uvnitř vpichovat do nateklých Katčiných prsou, začala Katka skučet bolestí. Po chvilce se jí zdála bolest téměř nesnesitelná. Její skučení začínalo přecházet v neartikulované hlasité výkřiky a posléze až v hrozné vytí. Broňu tyto hlasité Katčiny projevy bolesti probraly z letargie, do které upadla a komtesa začala pozorněji sledovat, co s její služebnou tak hrozného provádějí, že tak hrozně řve. Katovi pacholci přestali, teprve až se na Katčině hrudníku a břiše objevily drobounké potůčky krve. To už Katka řvala tak hrozně, že to trhalo ušní bubínky. Jejím napnutým tělem probíhaly záškuby bolesti. Po chvilce z jejího přirození začala stříkat tekutina. Katka to nevydržela a bolestí se počůrala. “Podívejte se, ta Káča se pochcala,” upozornil ostatní se smíchem jeden z pacholků. Kat uchopil důtky. “Tak ty nemáš slušné vychování! Ty děvko, ty nevíš, jak se máš chovat!” vykřikl na Katku. Kat ihned využil příležitosti a udeřil důtkami Katku plnou silou několikrát mezi roztažené nohy přes její rozevřené přirození. Na stehnech v okolí přirození a na přirození se jí ihned po dopadu úderů objevily krvavé šrámy. Katka na nově způsobenou bolest už ani nereagovala. Jenom řvala a řvala. “No vidíš, jak umíš hezky zpívat! Tak co, už jsi se umoudřila a budeš vypovídat?” zeptal se Katky soudce. Katka kývala hlavou, seč mohla. “Povolte jí trochu ty matky, ať přestane řvát a může mluvit!” nařídil soudce katovi. Katovi pacholci po chvilkovém váhání, kdy se těšili z Katčina utrpení, začali povolovat matky, avšak Katčin řev ne a ne ustat. “Tak už přestaň řvát!” vykřikl na Katku kat a vrazil jí pár facek. “Všechno jsi si to stejně zavinila sama, kdyby jsi mluvila hned, nemusela jsi takhle trpět.” “Tak už konečně mluv! Jsi čarodějnice?” zahájil výslech soudce. Katka zatím pouze kývala hlavou a snažila se promluvit, avšak hrozná bolest, která vystřelovala z jejích prsou, jí to ne a ne dovolit. “Nic jsem neslyšel a zapisovatel to nemůže zapsat. Máme zase utáhnout matky?” vyhrožoval Katce soudce. “Neééé!” propašovala mezi výkřiky bolesti Katka. A vzápětí soudci dodala i kýženou odpověď na původní otázku, zda je čarodějnicí. “Ano.” “Létala jsi na sabaty čarodějnic?” zněla další soudcova otázka. “Anóóóóóó!” Katčino řvaní přecházelo v jekot. “Létala jsi na sabaty támhle s tou?” zeptal se soudce a ukázal směrem na komtesu Broňu, visící neustále na stěně mučírny. “Ano!” zkoušela normálně odpovědět Katka a její jekot se změnil v jednotlivé výkřiky. “Do teďka jsi nemluvila, protože Ti to ďábel nedovolil? Je to tak?”, pokračoval ve výslechu soudce. “Ano!” zkoušela normálně promluvit Katka. Prsa ji pálila, jako kdyby je měla obložená žhavým uhlím. Hrozná bolest jí ochromovala celé tělo. Protože byla vypnutá a neschopná jakéhokoli pohybu, nemohla si vůbec ulevit. Byla schopna přiznat prakticky cokoli, jen aby ta hrozná bolest alespoň polevila. Nikdo však na její hrozné utrpení, které musela prožívat, aniž by věděla proč, nebral zřetel. “A teď nám řekni, co jste na těch sabatech prováděli?” položil další otázku soudce. Katka chvilku váhala s odpovědí, protože marně přemýšlela, co asi chtějí slyšet. Kat zpozoroval její váhání. Nechtěl jí dopřát ani trochu času a vykročil směrem ke Katce. “Né! Prosím Vás už mě nechte! Už mě nemučte! Přiznám všechno, co chcete!” pokoušela se zastavit svoje nové mučení Katka. “Létaly jste na Kriváň a tam jste se setkávaly s ďáblem a s ním jste také obcovaly?” vkládal Katce slova do úst soudce. “Ano,” odpověděla soudci Katka a byla ráda, že si nemusí odpovědi vymýšlet. “Pořádaly jste tam hostiny, pily jste, tancovaly a komtesa Broňa byla vaše představená?” ptal se dál soudce. Tentokrát však Katka váhala s odpovědí delší dobu. Kat pokynul rukou jednomu z pacholků a ten přistoupil ke Katce a mírně pootočil matkami. To však vyvolalo u Katky další výkřiky bolesti. Katka si pod přívalem nové bolesti uvědomila, že musí odsouhlasit všechno, co po ní chtějí. Jinak se nezbaví bolesti. “Ano, ano, ano, všechno přiznávám, komtesa byla naše představená, protože byla ve všem první,” snažila se odpovědí zmírnit bolest Katka.

“To není žádná pravda! Katka tak mluví, protože ji mučíte!” protestovala komtesa. “Mlč! Tebe se nikdo neptal! Až se Tě zeptáme budeš zpívat jinak!” obořil se na Broňu soudce. “Asi jí otrnulo, budeme se jí muset taky věnovat, aby se jí nestýskalo.” “Co jste dělaly dál? Líbaly jste ďáblovi řiť?” pokračoval soudce ve výslechu Katky. “Ano, líbaly jsme ho na řiť a na přirození. Přirození jsme mu také lízaly a kouřily”, vymýšlela si Katka. “Polykaly jste také ďáblovo sémě?” zeptal se dál soudce. “Ano, to jsme musely,” vymýšlela si dál Katka. “Katko! Vzpamatuj se!” ozvala se znova komtesa. Nebylo to však nic platné. Bolest a utrpení, kterou Katka prožila za dva dny, ospravedlňovaly její chování a její slova. Komtesa Broňa to částečně chápala, ale neustále si myslela, že je silná a že mučení vydrží. “Sundejte ji a odveďte do cely!” nařídil soudce katovi. Kat a jeho pacholci začali provádět soudcův příkaz. Nejdříve uvolnili matky a sundali z Katčiných prsou kovové přilbice. Po sundání tohoto mučícího zařízení se na jejích jakoby nafouklých prsou objevily stovky drobných krvavých teček, ze kterých místy vytékaly pramínky krve. Potom uvolnili kovové svěrky, obepínající prsa. Bolest v prsou se několikanásobně zvětšila, prsa začala Katku hrozným způsobem brnět, píchat a trnout. Hrozná bolest se Katce rozlévala hrudí do celého těla. Katka začala znova řvát a škubat celým tělem. Její tělo se zalilo potem. “No vidíš, že to šlo. Kdyby jsi byla rozumná hned, mohla jsi si toto utrpení ušetřit,” prohlásil suše kat. Katka snad ani jeho slova nevnímala, protože byla plná bolesti, kterou jí způsobil a která ji nutila neustále vzlykat a řvát. Kat k ní přistoupil s nějakým kelímkem. “Musím Ti ty rány ošetřit,” prohlásil, “aby jsi nedostala nějakou infekci.” A začal Katčina prsa natírat jakousi mastí. Katka začala sebou škubat a řvát ještě víc, protože mast obsahovala desinfekci, která Katce způsobila ještě větší utrpení, než jaké prožívala při samotném mučení. Prsa ji strašně pálila, jakoby jí je polévali rozžhaveným železem. Po druhém mocném návalu bolesti neudržela moč a ta jí stékala po stehnech na podlahu. Kat na to nedbal a v klidu dokončil svojí práci. “My se o tebe tak pěkně staráme a ty se nám takhle pěkně odměňuješ,” komentoval její počínaní kat. “Čuně.” Po dokončení započaté činnosti ještě Katku několikrát pořádně rukou plesknul přes už tak dost zmučená prsa. Jeho počínání bylo provázeno dalšími Katčinými výkřiky. Když se konečně nabažili Katčiny bolesti, spustili ji pomalu na zem. Když se postavila nohama na zem, nejdříve jí sejmuli rozporku mezi nohama a potom jí teprve spouštěli ruce. Jak jí uvolňovali ruce, Katka se pomalu skládala na zem. Nebyla schopná se udržet na nohou. Katovi pacholci ji zbavili i rozporky mezi rukama a museli ji podpírat, aby neupadla.

“Odveďte ji a zavřete do cely!” nařídil soudce znovu pacholkům. “Teď se podíváme, jak nám zmoudřela milostivá komtesa!” Komtesa už byla dost zdeptaná z toho, co viděla a co prováděli tito muži s její komornou. Vůbec si však nedovedla představit, co budou provádět s ní. Přesto však byla rozhodnutá, že vydrží. Nepodvolí se jejich mučení a nepřizná se k něčemu, co vůbec neudělala. Zatímco katovi pacholci odváděli Katku do její cely, přiloudal se kat ke komtese Broně. “Tak co, paninko, jak se Vám naše představení líbilo?” zeptal se jí kat. “Už se určitě nemůžeš dočkat, až si Tě zase vezmeme do parády.” “Nevím, co Vám kdo o mně navykládal,” zkoušela to komtesa, “ale já jsem nikdy na žádné sabaty nelítala. Katka Vám všechno přiznala, protože jste ji k tomu donutili mučením. Katka i já jsme nevinné.” “Vždyť jsi sama slyšela, co nám všechno Tvoje služebná přiznala,” vmísil se do rozhovoru soudce, “a Tebe taky přesvědčíme a všechno přiznáš,” vyhrožoval dál.

Mezitím pacholci odvedli Katku do její cely. Cestou se k ní nechovali vůbec šetrně. Po přestálém mučení každý pohyb působil Katce nezměrné utrpení. Po skončeném mučení se pacholci ani nenamáhali obléknout zbytky hadrů, které měla původně na sobě. Do cely ji vláčeli úplně nahou. Drželi ji pod pažemi a prakticky ji táhli za sebou. Hlava jí padala na hrudník. Rozpuštěné dlouhé vlasy jí plandaly slepené po jejím zpoceném těle. Špičkami brnkala o nerovnosti v podlaze. Takto došli ke dveřím cely. Pacholci je kopnutím otevřeli a napůl omdlelou Katku dovnitř doslova hodili. Katka se žuchnutím dopadla na kamennou podlahu neschopna jakéhokoli pohybu. Dnešek pro ni skončil, okamžitě napůl omdlela a napůl usnula únavou na místě, kam dopadla. Jeden z pacholků bouchnutím přirazil dveře a zamknul je, aniž by se kdokoli staral o to, co se s Katkou stalo. Oba dva se vrátili temnou chodbou vězení do mučírny. Tam se zatím soudce s katem pokoušeli přesvědčit komtesu Broňu, aby se přiznala a nenechala se mučit.

“Ne! Nemůžu se Vám přece přiznat k něčemu, co jsem neudělala,” snažila se Broňa přesvědčit soudce a kata. “My se tě právě snažíme přesvědčit, že na tom vůbec nezáleží. Když se nám dostaneš do rukou, dříve nebo později se přiznáš ke všemu, co po Tobě budeme chtít,” přesvědčoval Broňu soudce a mínil to naprosto vážně. Mezitím se vrátili pacholci. “Zavřeli jsme ji na osmičku,” oznámil jeden z nich. “Nesmíte na ni zapomenout, až se probere! Musíte jí dát napít a najíst!” nařizoval jim soudce. “Ještě ji budeme potřebovat, aby nám svědčila tady proti milostivé paní.” Protože bylo asi hodinu do setmění, rozhodl se soudce, že pro dnešek ukončí výslech. “Sundejte ji a pro dnešek končíme!” nařizoval dál soudce. “Už mám těch čarodějnic plný zuby.”

“Oblečte ji do něčeho a odveďte ji na desítku,” přidal se k rozkazu soudce ještě kat. “A dobře se o ni postarejte!” Katovi pacholci přistoupili k visící komtese Broně a nejdříve rozvázali z kruhů provazy poutající její nohy. Komtesa ihned, jak ucítila, že už nemá připoutané nohy, je dala k sobě. Pacholci chvilku počkali a potom uvolnili i provazy, kterými visela za ruce, a začali komtesu pomalu spouštět na zem. Jakmile se Broňa dotkla špičkami nohou země, byla strašně ráda, že může ulevit tíze vlastního těla, která spočívala na jejích zápěstích a ramenou. Do zápěstí se jí obnovil přívod krve a ta ji začala pálit a svědit. Byla však strašně ráda, že se může konečné postavit. Pacholci Broně sundali pouze provazy. Kožená pouta jí ponechali na nohou i na rukou. Potom komtese přetáhli přes hlavu něco jako pytel z hrubého plátna. Broňa musela prostrčit ruce dírami, které byly vystřiženy po stranách. “Dej ruce dozadu!” nařídil jí jeden z pacholků. Jakmile komtesa vykonala jejich rozkaz a dala ruce za záda, jeden z nich k ní přistoupil a spojil jí pouta na rukou přezkou. Potom komtesu chytli, každý z jedné strany, pod paží a odváděli ji směrem k celám. Nejdříve prošli dveřmi, oddělujícími mučírnu od temné chodby. Potom prošli touto chodbou, až se dostali k chodbám vedoucím k jednotlivým celám. Odbočili do třetí chodby vpravo. Když procházeli kolem cely číslo osm, ozývalo se zevnitř sténání. “Áá, komorná se nám probírá,” poznamenal jeden z nich – První. “Až uložíme tady milostivou paní komtesu, budeme se jí muset trochu věnovat a dát ji do pořádku.” “Máš pravdu, na zítřejší mučení musí být dobře připravená,” přitakal Druhý. “Co to povídáte?” divila se komtesa. “Vždyť jste s ní už skončili.” “To máte pravdu, komtesko,” pokračoval ten Druhý. “To ale jenom pro dnešek, aby jsme ji moc nevyčerpali. Zítra nám musí ještě prozradit svoje společnice a kdo všechno na ty vaše sabaty létal.” “To přece není možné, takhle s námi nelidsky zacházet,” snažila se je přesvědčit Broňa. “To není Tvoje starost,” odpověděl komtese ten První. “A koukej padat. Večer už se chýlí a my máme ještě spoustu práce než to všechno svinstvo po vás uklidíme.” Komtesa najednou zahlédla, jak se na konci chodby něco mihlo na zemi. “Jéžišmarja! Támhle běžela krysa!” vykřikla strachy Broňa. “Co vyvádíš, to budou jediné Tvé společnice na noc,” odpověděl jí se smíchem První. “Pane Bože, to se zblázním, já se jich hrozně bojím!” říkala se strachem komtesa. “Těch se nemusíš vůbec bát, když jim dáš nažrat, tak Tě nechají na pokoji,” poučoval Broňu Druhý. S těmito slovy došli k cele s nápisem deset. Do cely sestoupili po dvou schodech, vlevo od dveří bylo ve stěně malé zamřížované okno a ve stěně naproti dveřím bylo v různých výškách zazděno několik kruhů. Komtesu přivedli k této stěně a postavili ji k ní zády. První přinesl z rohu místnosti řetěz, který připnul komtese k přezce na poutech na rukou. Tento řetěz pak přichytili k nejvyššímu kruhu tak, že komtesa musela stát mírně v předklonu. Když vykonali svoji práci, rychle Broňu opustili, zabouchli a zamkli dveře. Nyní zůstala Broňa sama pouze ze svými myšlenkami. Rozhlédla se po cele. Mimo kruhů na zdi a studené podlahy a zamřížovaného okna nebylo v cele vůbec nic. Jenom holé stěny. Její nepohodlná pozice jí bránila v jakémkoli odpočinku. Přesto i za to byla vděčná. Byla ráda, že už jí nezpůsobují žádnou bolest. Teď měla klid, aby si mohla probrat události dnešního dne od jejího zatčení, mučení, které jí způsobilo velkou bolest, a na konec to hrozné ponížení, které zažila. Marně přemýšlela, co způsobilo, že se do této ošemetné situace dostala. Proč se tato hrozná soudní mašinérie zaměřila právě na ni. Kdo je za tím, že musí podstupovat tak hrozná duševní i fyzická muka. Její mysl se soustředila pouze na jedinou otázku. Proč? Ani po dlouhém zamyšlení nenalezla na tuto otázku odpověď. Venku se zatím setmělo a komtesa ztratila pojem o čase, když konečně dospěla k závěru, že na řešení situace musí ještě počkat do zítřka, protože na zámku určitě její zatčení vyvolalo rozruch a její bratr se už určité stará o to, aby byla v brzké době propuštěna. Potom si uvědomila, že nemůže takhle nečině stát v této bolestivé pozici. Po chvilce přemýšlení našla řešení. Přimáčkla se zády co nejvíce na zeď. Potom co nejvíce ohnula hlavu a pomalu postupně začala nohama lézt po zdi a hlavu dávat co nejníže. Potom se jí podařilo udělat kotoul mezi spoutanýma rukama. Unavená tímto výkonem a událostmi dnešního dne se posadila na chladnou zem, opřela se o zeď a s rukama přivázanýma nad hlavou usnula.

“Jednu jsme už uložili,” prohlásil První. “Teď se podíváme na tu druhou.” “Máš pravdu, trochu si užijeme, dáme ji do pořádku a dáme jí najíst, a můžeme se uložit ke spánku,” odpověděl mu Druhý. Odemkli celu číslo osm, která byla ob jedny dveře od cely, kde nyní byla zavřena komtesa Broňa. “Tak co, děvče, už jsi se vzpamatovala?” zeptal se Druhý. “My Tě musíme dát trochu do pořádku a u zítřejšího výslechu budeš zase pěkná slečna.” Katka ležela v cele na zemi tak, jak ji tam předtím hodili, a jenom pořád ještě sténala. Pacholci se na sebe podívali. “Tak co?” zeptal se První Druhého. “Jo, můžeme to zkusit,” odpověděl Druhý Prvnímu. Po této krátké slovní výměně přistoupili oba dva ke Kateřině, jeden k hlavě a druhý k nohám. První uchopil Katku za ruce, zatímco Druhý za nohy, zvedli ji a odnesli na pryčnu u zdi, kde ji celkem opatrně položili. Katka jejich činnost provázela dalším, tentokrát hlasitějším sténáním. “Co je? Co se to se mnou děje?” pomalu se probírala k životu Katka. “To nic, my Tě tady jenom hezky položíme na pryčnu,” odpověděl na otázku Druhý. První však Katce neustále držel ruce za hlavou, zatímco Druhý si kleknul na pryčnu mezi Katčiny roztažené nohy a začal si rozepínat kalhoty. “Co to se mnou chcete provádět?” vyděsila se Katka. “Nic se neboj, my si s tebou jenom trochu užijeme, pak Tě hezky umyjeme a dáme do pořádku,” snažil se Katku ukonejšit První. “Né! Né! Já nechci!” bránila se zatím jen slovně Katka. “Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém,” upozornil Katku První. “Tady můžeš křičet a bránit se jak chceš,” připomínal jí Druhý. “Tady tě stejně nikdo neuslyší, a když tak Ti stejně nepomůže.” Mezitím už Druhý vyndal svoje tyčící se přirození z kalhot a nalehl na Katku. “Pomoc! Pomóc! Nechte mě, vy čuňata!” křičela Katka a snažila se bránit. Chtěla kopat nohama, ale to bylo už pozdě, protože na ni už nalehl Druhý a zasunul svůj mohutný úd do Katčina zmučeného přirození, čímž jí způsobil další bolest. Katka se bránila tedy tím, že si cukáním chtěla uvolnit ruce. Snažila se vzpínat a házet celým tělem, ale pod tíhou Druhého její snažení nemělo naději na úspěch. “Jaúúú! Aúúú! Co to děláte, to strašně bolí! Aúúú! Nechte mě prosím!” křičela Katka. “Věříš tomu, že mě hrozně vzrušuje, když se ta slečinka tak vehementně brání?” liboval si Druhý a začal přirážet. Katka se neustále snažila bránit a její výkřiky přešly v hlasité sténání. Druhý se nadzvedl na rukou a jednou rukou začal hladit a mačkat Katčina prsa. Jeho jednání vyvolalo u Katky výkřiky bolesti, protože bolest, kterou jí způsobili mučením ještě neodezněla a Druhý ji svým jednáním ještě zvyšoval. “To je něco! To je teprve to správné vzrušení!” pochvaloval si Druhý a zrychlil přirážení. Katčina obrana spíše připomínala extázi. I když se Katka neustále snažila, za ustavičných výkřiků a sténání, Druhého ze sebe shodit, byla však hodně vyčerpaná z předchozího mučení a neměla na to dostatek sil. Druhý ještě chvilku přirážel a pak se za hlasitých projevů, připomínajících chrochtání, udělal. Katka doufala, že to pro ni už skončilo. První však její ruce nemínil pustit. Druhý odněkud vytáhl provazy a oba společně připoutali Katčiny ruce k nohám pryčny. Katka sebou neustále házela, škubala a kopala nohama. “Co chcete se mnou ještě provádět?!” křičela na ně vzlykající Katka. “Už jste se mi naubližovali dost.” “My si chceme s Tebou užít oba dva”, oznámil jí suše První. Nyní ji oba dva popadli za kopající nohy a roztažené jí je přivázali k nohám pryčny. Nyní jim byla neustále se bránící a vyčerpaná Katka vydána na milost. V této chvíli si mezi Katčiny roztažené nohy kleknul První. V klidu se začal pomalu rozepínat. “Prosím, prosím už mě nechte být,” snažila se je uprosit vzlykající Katka. “Neboj se. Já ti udělám jenom dobře,” snažil se ji utěšit První. “Takovéhle milování jsi ještě nezažila,” pokračoval, zatímco si z kalhot vytahoval tyčící se ztopořené přirození. “Nejdříve se s Tebou trochu pomazlím,” prohlásil a začal jí hladit její zmučená prsa. Chvilku se mazlil s jejími prsy jemně, bez hrubého násilí, až se to Katce, proti její vůli, začalo líbit. To však byl pouze začátek. Po chvilce začal jazykem olizovat a dráždit její naběhlé bradavky. Jeho činnost Katku vzrušovala natolik, že bránění začala jenom předstírat. První využil změny chování a zasunul svůj ztopořený úd do Katčina přirození a začal přirážet. To však už bylo pro Katku, která už jedno znásilnění prodělala, velice bolestivé. Proto počala znovu škubat celým tělem, ve snaze přetrhnout provazy nebo se nějakým způsobem uvolnit. “Měl jsi pravdu,” řekl První Druhému, který zpovzdálí všechno pozoroval, “je to velice vzrušující.” A pokračoval v mohutných přírazech. “Ale člověče, ta je tak vyčvachtaná, že nevím, jestli se dokážu udělat,” pokračoval. “Pomoz mi nějak.” Katka hlasitě sténala. Druhý odešel a za chvilku se vrátil s ratanovou rákoskou a postavil se Katce k hlavě. Několikrát švihl nebohou Katku přes prsa, která toho dneska už musela tolik vytrpět. Katka po každé ráně zoufale vykřikla. Nemohla už zvládnout další přívaly bolesti. Po každé ráně jí na prsou přibyl další krvavý šrám. Prvnímu se konečné podařilo se uspokojit. “Díky!” řekl Druhému a pomalu vstal z křičící Katky. “Bez Tebe bych se asi neudělal. To byl dobrý nápad s tou rákoskou.” “No vidíš, už to máš za sebou,” oznámil Katce Druhý. “Teď Tě hezky umyjeme a uložíme spát.” Odvázali jí ruce a nohy, připoutané k nohám pryčny, a pomohli jí vstát. Katka se s námahou postavila, nohy do široka roztažené. Každý se postavil vedle Katky z jedné strany, uchopili jí pod paží a vyvedli ji z cely. Šli dlouho temnou chodbou osvětlenou pouze dvěmi loučemi. Katka byla úplně apatická, bylo jí úplně jedno, kam ji vedou takhle dočista nahou. Šla a dávala nohy doširoka od sebe, protože po přestálém mučení a dvojím znásilnění nemohla dát nohy k sobě. Také při chůzi jí každý pohyb jejích prsou působil bolest vystřelující do celého těla. Každý krok byl pro Katku hrozným utrpením. Neustále sténala.

“No tak, děvče, přestaň, nikdo už Ti neubližuje,” snažil se ji utěšit První. Nebylo to však nic platné. Prožité fyzické i duševní utrpení a současná bolest byly tak velké, že by Katce žádná slova útěchy nepomohla. Katka vůbec netušila, kam ji vedou a měla strach z toho, co s ní budou ještě provádět. Došli na konec chodby a vstoupili do místnosti, kde uprostřed byla velká káď s vodou. “No vidíš, že jsme Ti nelhali,” řekl Druhý. “Tady se můžeš vykoupat, my ti rádi budeme asistovat.” Katce spadnul kámen ze srdce, přímo balvan. Už ji nebudou mučit. Tak rychle, jak jí to jenom její stav dovoloval, vlezla do kádě. Voda byla vlažná a přímo chladila její rány. Polosedě, pololeže, potopená po krk ve vodě se uvolnila. Druhý přinesl mýdlo a velký rejžák. Nechali Katku chvilku v klidu poležet v chladné vodě. Potom jí První nařídil: “Postav se, my Tě umyjeme!” Katce se moc z té příjemně chladivé vody nechtělo, ale poslechla a postavila se. Druhý vzal mýdlo a začal Katku mydlit, zatímco První se chopil rejžáku a namydlenou ji drhnul. Katka měla dobrý pocit, že z ní smývá nejenom špínu, ale i ty hnusné dotyky při mučení a znásilnění. I když jí nyní dělali dobře, nemohla zapomenout, jak s ní zacházeli před chvilkou. Ale jakoby z ní drhli všechno utrpení prožité během těch hrozných dvou dnů. Ani jí nevadila bolest, kterou jí způsoboval rejžák, pokud přišel do styku s některým poraněným místem. To přecházela pouze slabým zasténáním. Přirození si vydrhla opatrně sama, to jí milostivě dovolili. Po důkladné očistě, na které si dali záležet a která trvala asi půl hodiny, ji opláchli vodou z vědra. Potom jí přinesli nějaký čistý hadr, aby se mohla utřít a čistý jutový rubáš, aby se oblékla. Po skončení této procedury ji odvedli zase zpátky do cely. Zpátky se šlo Katce nepoměrně lépe. Koupel a vydrhnutí jakoby ji osvěžilo. Určitě však jí pomohlo zmírnit bolest, která jí svou neustálou přítomností nedávala zapomenout na předchozí mučení. Pomohlo jí také, že ji pacholci natřeli poraněná místa hojivou mastí. Když došli do cely, Katka se svalila vyčerpáním na pryčnu a usnula jako zabitá. Pacholci zamkli dveře cely a odešli uklidit mučírnu a připravit ji na zítra.

Zatímco Katka spala, jako když ji do vody hodí, komtese Broně se vedlo hůře. Potom, co se uvolnila, z nepohodlné pozice si sedla a usnula. I když na tom s únavou byla stejně jako Katka, přece jenom byla zvyklá na trochu jiné pohodlí. Spala velice špatně, často se probouzela chladem, protože ji studila jak země tak i vlhká zeď o kterou se opírala zády. Chvílemi se i třásla zimou. K ránu ji však probudila ještě větší zima než na večer a s hrůzou zjistila, že v cele není sama. V cele kolem ní pobíhalo několik dobře vypasených krys. Úlekem hlasitě vykřikla a ihned vyskočila na nohy a začala kopat kolem sebe, aby ta hnusná a odporná zvířata zahnala. Krysy však pobíhaly po cele a komtesy si vůbec nevšímaly. Za chvilku se komtesa začala postupné uklidňovat a přestala vyvádět, protože jí to stejně nebylo nic platné. Zjistila, že když si nebude všímat krys, nebudou si ony všímat jí. Pro Broňu to však byl velký problém, protože se krys bála a z celé duše je nenáviděla. Sedla si sice zpátky na zem a snažila se usnout, ale strach z přítomnosti krys jí to nedovolil. Místo, aby si odpočinula, zůstala vzhůru až do rána, kdy se krysy samy vytratily. Až zmizely, podařilo se komtese usnout.

Komtesu Broňu i Katku vzbudilo zarachocení klíče ve dveřích. První přišel pro komtesu a Druhý přišel vzbudit Katku. “To Tě přijde draho, děvče,” vyhrožoval Broně První. “To se nesmí, aby jsi si sama ulevila.” Mezitím ji odvázal a za řetěz odváděl z cely. Druhý to měl s Katkou jednodušší. “Vstaň a dej ruce před sebe,” nařídil jí. Když Katka vstala a vykonala jeho rozkaz, dal jí na ruce kožená pouta a karabinkami je přichytil k sobě. Popadl Katku za spoutané ruce a táhl ji za sebou do mučírny. Na chodbě se potkal s Prvním, který za sebou vlekl komtesu. “Komtesa se nám vyvlíkla a spala na zemi,” oznámil První Druhému. “To musíš nahlásit, jinak z toho bude průšvih,” odpověděl Druhý. “Je tady ještě jedna možnost,” pozastavil se První. “Že by nás tady komtesa nějak uplatila.” “Já tady sebou žádné peníze nemám,” odvětila komtesa. “My taky nemyslíme peníze,” namítal První. “Za to, že to neřekneme a ty nebudeš potrestaná,” přidal se Druhý, “se s námi jenom trochu pomiluješ. Určitě Ti to bude stát za to.” “Vy jste se úplně pomátli!” vykřikla na ně Broňa. “Co si o mně vůbec myslíte?!” “Vůbec nic. My jsme Tě pouze chtěli ušetřit od potrestání za neposlušnost,” bránil se Druhý. Současně došli chodbou ke dveřím mučírny. “Tak co?” zkoušel to ještě jednou Druhý. “Rozmysli si to dobře!” “Nikdy! To vůbec nepřipadá v úvahu!” odpověděla komtesa Broňa. Celý průvod vstoupil do mučírny. V mučírně už zasedal tribunál v plné sestavě včetně dvou přísedících a písaře. Obě dívky si ihned všimly této změny a začaly doufat, že nebudou mučeny, ale pouze vyslýchány. Ani jedna neměla představu o čase. “Tak Vás tady dneska vítám, doufám, že jste se dobře vyspaly,” přivítal je soudce. “Dneska se kvůli Vám sešel celý tribunál a Vaše výpovědi budou poctivě zaznamenány jako podklady při projednávání Vašeho trestu,” vyvedl je ihned z omylu soudce. “Tady páni přísedící si přišli poslechnout Vaše výpovědi,” pokračoval soudce, “aby soudní tribunál mohl rozhodnout o případných dalších zatčeních. Musíme zatknout a vyšetřit všechny Vaše spoluvinice.” Katka i Broňa si s hrůzou uvědomily, že při jejich dalších výsleších budou od nich chtít další jména. Další oběti jejich mučení. Budou muset někoho jmenovat. Toto pomyšlení bylo hrozné pro obě dívky.

“Prosím, milosti, pane soudce,” začal nesměle První. “Komtesa se v noci uvolnila a spala na zemi, prosím.” “Vy jste ji špatně připevnili?!” zeptal se přísně soudce. “Za to Vás ale potrestám.” “Ne prosím! Připoutali jsme ji řetězem ke kruhu, ale komtesa se sama vyvlíkla,” odpověděl za oba První. “Je to tak, komteso?” obrátil se soudce na Broňu. “Řekni pravdu, neboj se, já je potrestám!” “Ano, vyvlékla jsem se sama,” odpověděla Broňa, překvapená vývojem událostí, že ji ani nenapadlo zalhat. Ani si však nestačila uvědomit následky svého počínání a viděla jak soudce a oba přísedící dali hlavy dohromady a něco si potichu šeptají. Po krátké poradě soudce zvedl hlavu a přísně se podíval na Broňu. “V této věci, komteso Broňo, Tě tento soudní tribunál odsuzuje za Tvůj noční prohřešek k padesáti ranám důtkami na trestné koze na holé tělo. Můžeš poděkovat shovívavosti tohoto soudu, že přihlédl ke Tvé neznalosti místních poměrů a udělil Ti tak nízký trest. Pokud budeme slyšet další stížnosti na Tvoje chování bude Tvůj další trest podstatně vyšší,” vynesl soudce rozsudek a bouchnul soudcovským kladívkem do stolu. Komtesa nevěřila svým uším. Kam se to vlastně dostala? Co to jsou za lidi? Soudce, přísedící, kat a jeho pacholci? Co s ní vůbec zamýšlejí? Takovéhle otázky a ještě jiné se jí nyní honily hlavou. To přece není možné takhle s ní zacházet. S komtesou, paní Kamenného Újezdu. To jim přece vůbec nemůže projít. Najednou se však zarazila. Proč ji ještě nezachránil její bratr. Proč se po ní nikdo neshání. Proč jí nikdo nepostrádá? Vždyť poslala kočího se vzkazem na zámek! Tyto myšlenky jí bleskly hlavou během vynášení rozsudku. “Rozumíš komteso?!” vytrhl ji ze zamyšlení soudce. “Ale pane soudce, já jsem nevěděla.” “Na to jsem se Tě neptal,” přerušil komtesu soudce. “Odpovídej pouze na otázky,” přikazoval jí. “Ano, rozuměla, pane soudce,” odpověděla na otázku komtesa. “Pokud páni přísedící budou souhlasit, nejdříve si ještě jednou prohlédneme Vaše ďábelská znamení,” navrhoval soudce. “Ano, souhlasíme,” horlivě přikyvovali oba přísedící. Broňa pochopila, že oba přísedící jsou pouze nastrčené figurky, s jejichž podporou, nemůže při své obraně počítat. “Můžete začít!” přikázal soudce katovi.

Kat a jeho pacholci přistoupili nejdříve ke Katce a aniž by se Katka bránila, ji obnažili. Soudce a přísedící vstali za svých míst a kráčeli se podívat na Katčina ďáblova znamení. Kat přinesl zároveň dlouhé stříbrné zkoušecí jehly. “Tady!” ukazoval soudce na Katčin hrudník asi na dlaň pod levé prso. “Tady má to znamení!” Přísedící si se zájmem prohlíželi Katčino hezké mladé obnažené tělo. Na Katčině těle byly vidět stopy dřívějšího mučení. Po celém těle rozesety červené a fialové pruhy po bičování. Její krásná plná prsa byla poseta několika desítkami drobných teček, stopy po včerejším mučení. Kat podal soudci stříbrnou jehlu a katovi pacholci pevně uchopili Katku za ruce a mírně jí je zkroutili dozadu. Soudce uchopil Katčino levé prso a zmáčknul jí ho. Katka sebou cukla bolestí. Soudce počkal, až se trochu zklidní a píchl do místa, kde ukazoval a kde měla Katka pihu. Katka nereagovala, už byla apatická. Už jí toto ponížení vůbec nevadilo. “No vidíte! Nic jí to nedělá! To je důkaz, že toto znamení je od ďábla!” radoval se soudce a ještě dvakrát demonstroval, jak Katka po píchnutí stříbrnou jehlou nereaguje. “Teď se podíváme na komtesu,” řekl a pohybem hlavy ukázal na Broňu, která stála opodál. “Né! Prosím Vás ! Ne! To je jenom neštovice!” pokoušela se bránit komtesa. Komtesa nechtěla, aby ji znovu svlékali před dalšími lidmi a aby ji někdo znova osahával. “Vidíte to! Už zase dělá problémy,” poznamenal k ostatním kat. “Podržte ji!” nařídil pacholkům. První a Druhý okamžitě vykonali katův rozkaz. Přistoupili k Broně a uchopili jí tvrdě za paže, až to komtesu zabolelo. Nyní k ní pomalu došli ostatní. Katku nechali stát na místě. Kat přikročil k Broně a za pomoci pacholků, kteří komtesu drželi, ji vysvlékl. Broňa se pokoušela bránit jenom chabě. Pacholci popadli Broňu za zápěstí a nad lokty a napnuli komtese ruce v upažení. Aby komtesa neupadla, musela se mírně rozkročit. Pacholci se zapřeli a napnuli komtesu, jakoby se o ní přetahovali. V této chvíli se ke komtese přiblížili ostatní. Přísedící si, evidentně s nadšením a bez ostychu, prohlíželi komtesino krásně tvarované tělo. Také na Bronině těle zanechalo včerejší bičování stopy. Přes její nádherná prsa se táhly temně rudé a fialové pruhy. “Zde je to znamení,” ukázal soudce na Bronina záda. “Chcete si to někdo vyzkoušet?” ptal se dál soudce a nabízel zkoušecí jehlu. “Já!” přihlásil se jeden z přísedících. Na přísedících bylo však vidět, že se jim nechce. Nemohli se na krásu komtesy vynadívat. Vůbec se jim zatím nechtělo prohlížet si Broňu zezadu. Soudce je nechal, aby se pokochali, nijak na ně nespěchal. Komtesa několikrát zacukala rukama ve snaze uvolnit si je, ale neměla šanci na úspěch. Dosáhla akorát toho, že hrou svalů na hrudníku rozhoupala vzrušujícím způsobem svoje prsa, která nesla stopy včerejšího mučení. Ani stopy, které zanechalo na jejích prsou včerejší kruté bičování, však nijak neubraly na jejich kráse. Naopak mírný otok umocňoval jejich velikost. Všichni se jejím chováním dobře bavili. Komtesa nemohla snést takovéto ponížení a dávala to najevo zlostným pohazováním hlavou. Snažila se zakrýt svoji nahotu rozpuštěnými vlasy. Kat prohlédl její záměr a svázal jí je do uzlu a stáhnul malým provázkem. “To koukáte, co?!” vykřikla na ně posléze zlostně a bezmocně zároveň komtesa. “Nebuď drzá!” usadil ji kat. “Však Ti za chvilku spadne hřebínek!” Broňa ztichla a pouze zlostně koulela očima. Za nějakou chvíli, když se dostatečně vynadívali, ji obešli a sledovali její ladné křivky zezadu. Po chvíli přísedící, který se přihlásil, zlehka přikročil k Broně. “Tady je to znamení, milosti,” ukazoval kat přísedícímu. Přísedící převzal od kata stříbrnou jehlu a prudce vrazil jehlu komtese do zad. Komtesa se ani nepohla a ani nevykřikla bolestí. Přísedící zopakoval tento postup ještě dvakrát. Opět bez odezvy. “Doufám, že jste se dostatečně přesvědčili,” obrátil se na přítomné soudce, “že znamení nejsou citlivá a při vpichu nevyvolávají bolest.” Oba přísedící i písař horlivě přikyvovali hlavou. “Všechno dobře zapiš, písaři,” obrátil se soudce na písaře. “Zapiš, že oba přísedící se přesvědčili, že obě obžalované mají na těle ďáblova znamení. Kateřina, komorná ze zámku Kamenný Újezd má ďáblovo znamení na hrudníku na dlaň pod levým prsem. Dále pak uveď, že komtesa Broňa má ďáblovo znamení pod pravou lopatkou, blíže k páteři. Dále napiš, že ani jedna z obžalovaných necítila vpichy stříbrnou jehlou do těchto označených míst. Dále zapiš, že komtesa Broňa byla za nepřístojné chování a neposlušnost odsouzena, během přelíčení k padesáti ranám důtkami na holé tělo. Chce někdo něco dodat do tohoto protokolu?” otázal se přísedících. Pacholci neustále drželi komtesu ve stejné pozici, jako když ji prohlíželi. “To všechno je jedna velká lež,” bránila se Broňa. “To není vůbec žádná pravda. Já protestuji proti takovému jednání!” “Ty mlč! Tebe se nikdo na nic neptal!” obořil se na komtesu soudce. “Písaři, dále tam připiš, že komtesa se odsuzuje k dalším pětadvaceti ranám za nemístné protesty.” Komtesa otevřela ústa, chtěla ještě něco dodat, ale když zaslechla poslední soudcova slova, rychle si to rozmyslela. Nechtěla být odsouzena k ještě většímu trestu.

“Nejdříve připoutejte komtesu na kozu,” určoval pořadí soudce. “Potom přivažte Katku a potom potrestáte komtesu Broňu. Musíte si dát záležet, aby si komtesa ujasnila, že tady není na zámku, aby si dělala, co chce, nebo aby někomu něco nařizovala.” Po tomto soudcově proslovu začala mít komtesa oprávněné obavy z toho, co bude následovat. Kat vystřídal pacholky a podržel komtesu za zkroucené ruce a pacholci přinesli odněkud trestnou kozu a postavili ji před soudní stolec tak, aby soudce a přísedící měli dobrý výhled. Trestná koza byla vlastně úzké prkno na čtyřech pevných nohou, které na konci tvořily ostrou hranu směrem nahoru. Přední nohy tohoto zařízení byly kratší než zadní. Toto zařízení dosahovalo dospělému člověku zhruba do pasu. Kat přivedl vzpouzející se Broňu před soudní tribunál, aby si ji všichni mohli ještě jednou prohlédnout. Potom ji předal pacholkům. Ti komtesu dovedli k trestnému zařízení a postavili jí k ostřejšímu konci. “Tady se polož a ruce a nohy necháš volně!” nařídil jí První. Kat jí pustil ruce, aby mohla poslechnout. Když si prohlédla to zařízení, dostala komtesa strach z příštích událostí a zaváhala. Kat se rozpřáhl a uhodil ji důtkami, které si mezitím už nachystal, přes ramena a záda. Komtesa vykřikla spíše leknutím, než bolestí, protože takový útok nečekala. “Dělej! Nemáme čas čekat do večera,” pobízel ji kat. “Nebo Ti mám pomoct ještě jednou?!” Broňa už nečekala na další pobízení a opatrně se položila na kozu. “Ještě kousek dopředu!” nařídil komtese Druhý. Komtesa s námahou vykonala, co jí nařídili. Pacholci provlékli provazy pouty, které měla komtesa na rukou, a přivázali ji ke kruhům na nohách kozy. Spoutali ji tak pevně, že se nemohla už teď ani pohnout. Potom ji upnuli v pase širokým koženým pásem. Nakonec jí upoutali nohy doširoka roztažené, za pouta ke kruhům v podlaze. Byla totálně znehybněná. Broňa pocítila, jak jí po dotyku s hrubým neohoblovaným dřevem po celém těle naskočila husí kůže. Mohla pohnout akorát prsty a hlavou. Ležela na hrubém úzkém prkně, nohy a ruce uvázány k nohám kozy. Na svém rovném břichu a velkých ňadrech vnímala chladný, hrubý povrch dřevěné desky. Velká prsa jí visela dolů po stranách desky a do přirození komtesy se zařezávala ostrá hrana, což bylo umocněno připoutáním a napnutím jejích nohou. Ostrá hrana kozy jí tlačila přímo na poštěváček. Takovéto upoutání vyvolávalo v Broně velice nepříjemné pocity. Pokusila se této situaci nějak uniknout, ale její přivázání na tomto nástroji jí znemožňovalo jakýkoli pohyb. Naopak při každém pokusu o sebemenší pohyb se jí hrana zařezávala ještě více do přirození. Uspořádáním tohoto zařízení bylo dosaženo toho, že Broňa měla napnutý a vyšpulený zadek vzrušujícím způsobem přímo proti soudnímu tribunálu. Bylo vidět nejen baculaté půlky komtesiny prdelky, ale i blonďaté ochlupení mezi nohama a také její růžové přirození. Bylo to dráždivé a úchvatné divadlo. Komtesa byla však absolutně bezmocná. “Tak dobře, teď přivažte ještě Katku a můžete začít” nařizoval soudce, spokojen s tím, jak byla komtesa Broňa připravena k potrestání. Katku odvedli ke sloupu a pomocí kladky ji začali vytahovat ruce. Katka byla znovu vytahována za ruce. Už stála na špičkách a myslela, že bude opět zavěšena, ale nestalo se tak. Ve chvíli, kdy stála pouze na špičkách prstů, se vytahování zastavilo. Přesto však Katka cítila bolest v ramenou, následek včerejšího napínání.

Nyní si vzal krátké důtky s deseti prameny také Druhý. Druhý se postavil z jedné strany a kat z druhé. “Písaři! Počítej!” nařídil soudce písaři. “A vy dva začněte!” obrátil se na kata a jeho pomocníka. “Podívej se! Tím dostaneš výprask!” ukazoval jí kat svůj mučící nástroj, kožené důtky s krátkou pletenou rukojetí a s deseti prameny, dva lokty dlouhými. Kat důtkami zatřepal komtese před obličejem. Když Broňa viděla způsob, jakým to kat udělal, dostala strach. Kat se pokochal reakcí komtesy, kterou u ní vyvolala jeho demonstrace síly a vrátil se na svoje původní místo. “Jedna!” začal písař. Komtesa se pootočila a podívala se, co se děje za ní. V tom uslyšela zašustění kůže důtek. V ten samý okamžik na její vyšpulený zadek dopadla první rána. Tato rána byla téměř dokonalá, bičiště dopadlo přímo na celý povrch zadnice. Komtesa sebou prudce škubla, zaťala zuby a snažila se soustředit na to, aby nevykřikla bolestí. “Dva!” Tentokrát přišel úder z druhé strany. Opět dokonalá rána. Komtese vyhrkly slzy do očí. “Tři! Čtyři! Pět! Šest!” nemilosrdně počítal písař. Kat i Druhý se pravidelně střídali a tak rány dopadaly na Bronin zadek z jedné i druhé strany. Broňa neustále zatínala zuby. Z očí jí tekly mohutné slzy a už začala tušit, že to dlouho nevydrží. Zadek jí zčervenal a pálil ji od dopadajících ran. Konec v nedohlednu. “Sedm! Osm! Devět! Deset!” pokračovalo počítání dál. Rány bezohledně dopadaly na komtesin zadek, boky a někdy zasahovaly i velice citlivé místo, kde zadek přechází ve stehna. Hruď jí praskala nedostatkem vzduchu. Pokaždé Broňa napínala svaly na zadku ve snaze zmírnit bolest. Ani si neuvědomovala, že si svoji situaci ještě zhoršuje. “Jedenáct! Dvanáct! Třináct! Čtrnáct! Patnáct!” slyšela Broňa neustále počítání. Při každé ráně se jí řemeny důtek zařezávaly do těla, kde po sobě zanechávaly krvavé stopy. Jeden krvavý šleh se řadil k dalšímu. Celý komtesin zadek se začal postupně zalévat krvavými pruhy. “Aúúúúúúú! Prosím už mě nechte! Já už to nevydržím!” začala po patnácté ráně prosit komtesa. Nikdo na její prosby nebral ohled. Rány dál dopadaly na její zadek. “Šestnáct! Sedmnáct! Osmnáct! Devatenáct! Dvacet!” pokračovalo počítání i dopadající rány, které postupně přibíraly na síle. Nyní už každou ránu doprovázel Bronin zoufalý výkřik. Jak se snažila napnout proti každému švihu, lapala Broňa po každém výkřiku po dechu. Po dvacáté ráně přestala komtesa vnímat počítání, protože bolest vycházející z míst, na která se nyní snášely rány v pravidelném rytmu, zaplavovala celé její tělo. Další a další rány dopadaly na její vyšpulený zadek. “Třicet! Třicet jedna!” znělo Broně v hlavě nekonečné počítání. Všichni napjatě pozorovali celou scénu. Kat i Druhý bičovali komtesinu zadnici plnou silou, což se projevovalo intenzitou jejího křiku. Řemeny důtek se jako hadi ovíjely kolem Broniných oblin. Broňa nyní už vyla a ječela jako pominutá. Jak se zvyšoval počet ran, prodlužovali její mučitelé intervaly mezi jednotlivými ranami, aby tak zvyšovali účinek bičování a dopřáli komtese, aby si řádně vychutnala tu nesmírnou bolest, rozpalující do ruda její krásný zadek. “Čtyřicet! Čtyřicet jedna!” slyšela komtesa počítání jakoby z dálky. Už ani nevnímala bolest, kterou jí způsobovala ostrá hrana, zařezávající se jí do přirození. Rány zasahovaly pokaždé horní okraje stehen, které také nemilosrdně pustošily temně rudými šrámy. Bronin řev nebral konce. Celý povrch komtesina zadku byl jedna jediná veliká podlitina a přesto na něj pršely další a další rány. Broňa si ani neuvědomovala, že cukáním těla a pohyby, kterými se snažila uniknout té hrozné bolesti, vystavuje na obdiv všem nejintimnější partie svého těla. “Čtyřicet devět! Padesát!” slyšela komtesa jen velmi matně. Najednou rány ustaly, jako když utne. Přesto Broňa řvala bolestí dál. Zadek, boky a stehna jí neuvěřitelně pálily a bolest jí ochromovala celé potem zalité tělo. Když si uvědomila že už ji nebičují, přestala řvát a pouze přerývavě oddechovala a vzlykala. Slzy jí tekly proudem po zpocených tvářích. Dopřáli sobě i Broně přestávku, aby se trochu vzpamatovala a připravila na další pokračování. Nyní přinesl První dvě březové metly, které byly namočené ve vodě. Jednu si nechal a druhou podal katovi. Tím vlastně vystřídal v bičování Druhého. Kat se nenechal vystřídat. Chtěl se nadále podílet na mučení komtesy a nevynechal ani okamžik, aby komtese její trest nějakým způsobem nezostřil. “Můžeme pokračovat,” prohlásil po chvilce odpočinku kat. “Můžeš počítat dál,” oznamoval písaři. “Padesát jedná! Padesát dva! Padesát tři!” začal znovu odpočítávat písař. Nové rány se snesly na tak již dost rozsekaný Bronin zadek. Jakmile však dopadly pružné březové metly na trestaný zadek, ozvaly se ihned Broniny výkřiky bolesti. Kat a zvláště První si dávali záležet na každé ráně do nichž se vkládali plnou sílu. Každá rána zanechala na zadku nebohé komtesy nové stopy. Již po čtvrté ráně poškodily dopadající větvičky kůži a na zadku komtesy se objevila krev. “Šedesát jedna! Šedesát dva!” pokrčovalo nekonečné počítání. Katka měla na komtesu dobrý výhled. Moc dobře věděla, co asi musí komtesa prožívat, jakou krutou bolest musí pociťovat. Byla strašně ráda, že není na místě komtesy, protože podobný, ne sice tak krutý, výprask zažila předevčírem na vlastní kůži. Co číslo, to hrozná rána dopadající na její zadek. Další a další rány se snášely na nebohou komtesu. Broňa měla pocit, jakoby se jí tisíce rozžhavených jehel najednou zapichovaly do její prdelky a pomalu se přestávala kontrolovat. Znovu řvala jako pominutá. “Sedmdesát!” slyšela s úlevou komtesa. Avšak jakoby Bronino utrpení nemělo ani končit. V této chvíli začaly rány dopadat s největší silou. Krvavých stop po úderech přibývalo. Z komtesy se řinul pot proudem. Celé tělo se jí nekontrolovaně chvělo. Prsty na rukou křečovitě rozvírala a zatínala v pěst. “Sedmdesát pět!” slyšela komtesa tak vytoužené číslo. Poslední rána dopadla plnou silou. Skončil její hrozný výprask. Ze zadku jí tekla krev, která se mísila s potem a stékala jí po stehnech. Bronino tělo se zmítalo v záškubech bolesti. Její krásná prdelka byla znetvořena krutým výpraskem. Její řev postupné přecházel v hlasité sténání a vzlyky, kterými se otřásalo celé tělo. Nejdříve jí uvolnili ruce, které jí automaticky vystřelily k postiženému místu. Broňa si chtěla potrestané místo pohladit. Jak se však její ruce dotkly zadku, znovu vyjekla bolestí. Každý i když jemný dotek na její rozpálený zadek působil neuvěřitelnou bolest. Její katani a přihlížející se jejím chováním dobře bavili. Jako další uvolnili široký pás, kterým byla upoutaná v pase. Jako poslední jí rozvázali nohy.

“Tak vstávej holka, už to máš za sebou,” řekl kat a plácnul komtesu přes rozšvihaný zadek. Komtesa zařvala bolestí a okamžitě se narovnala ve snaze zabránit dalšímu surovému kontaktu s jejím seřezaným zadkem. Bolestí se však neudržela na nohou a svezla se za neustálého sténání na zem. První a druhý jí popadli pod paží a pomohli jí na nohy. “Posaďte jí na její oblíbenou židli,” slyšela ke svému údivu komtesa rozkaz soudce “ať má dobrý výhled na další výslech Katky.” Pacholci ji odváděli k místu, odkud nejdříve pozorovala výslech Katky a kde jí posléze zbičovali prsa. Každý krok znamenal pro Broňu hrozné utrpení zvláště po tom, co si uvědomila, že ji chtějí posadit na její rozsekaný zadek. K židli napůl došla, napůl ji tam museli donést. Zadek komtesu hrozně bolel a pálil. “Tak se děvenko hezky posaď!” nařídil komtese Druhý, když došli na určené místo. Broňa nevěřila svým uším. Pacholci ji popadli za ruce a donutili komtesu, aby se posadila. Komtesa, po dosednutí na rozšvihaný zadek, prožívala snad větší bolest, než když ji bičovali a tuto činnost doprovázely její výkřiky, svědčící o utrpení, které musela nyní prožívat. Neustále hlasitě vzlykala. Jakmile se dotkla prdelkou židle, okamžitě vyskočila. Pacholci ji však zatlačili zpátky na židli. Ruce jí připoutali k opěradlům a nohy k nohám židle. Komtesa se snažila nadzvedávat, aby neseděla, ale vůbec se jí to nevedlo, a vždy dosedla zpátky na židli, což vždy vyvolalo novou a novou bolest. Po dosednutí ji zadek pálil, jako by seděla na žhavých kamnech. “Tak a nyní můžeme pokračovat ve výslechu komorné,” prohlásil soudce.

Komtesa sebou na židli neustále vrtěla a poposedávala, pokud jí to pouta dovolovala, ale pozornost ostatních už byla soustředěna na komornou Katku. “Nyní budeme pokračovat ve včerejším výslechu a ty nám tady před pány přísedícími nejdříve řekneš, co jsi včera přiznala, a potom se tě ještě zeptáme na pár upřesnění,” promluvil soudce ke Katce. “Když budeš odpovídat bez problémů a podle pravdy, nikdo se tě ani nedotkne.” Katovi pacholci se pro výstrahu postavili vedle Katky, každý z jedné strany. Katka se s velkými obavami na ně dívala. “Písaři, přečti tady pánům přísedícím, co všechno Katka přiznala,” nařídil soudce. “ Katka nám to před pány přísedícími potvrdí.” “Já ti přečtu znova jednotlivé otázky a ty je potvrdíš pouze slovem ano. Rozuměla jsi?” nařídil písař Katce. “Ano,” odpověděla Katka. “Létala jsi na sabaty čarodějnic?” položil první otázku písař. “Ano.” “Létaly jste na Kriváň a tam jste obcovaly s ďáblem?” zněla druhá otázka. “Ano.” “Pořádaly jste tam hostiny, pily jste, tancovaly a komtesa Broňa byla vaše představená?” ptal se dál písař. “Ano.” “Líbaly jste ďáblovi řiť?” pokračoval písař ve čtení protokolu. “Ano.” “Polykaly jste také ďáblovo sémě?” přečetl poslední včerejší otázku písař. “Ano, to jsme musely,” odpověděla Katka jako včera.

“To není vůbec žádná pravda, ona si vymýšlí!” ozvala se komtesa. “Mlč!” nařídil komtese soudce. “Jestli ještě jednou budeš rušit výslech, nařídím katovi, aby tě ještě jednou zbičoval, ale tentokrát pořádně, aby jsi si to zapamatovala,” zlobil se soudce. “Jak je vidět, dnešní úvodní lekce ti nestačila. Rozumíš?” zakončil významně svůj proslov soudce. “Ano,” odpověděla tentokrát komtesa Broňa, neustále se vrtící na židli.

“Nyní nám Katka před svědky znovu potvrdila, co včera přiznala při výslechu na mučidlech,” konstatoval soudce. “A nyní můžeme pokračovat tam, kde jsme včera přestali. Tak řekni nám, kdo tam ještě s vámi létal?” Katce i komtese Broně zatrnulo. Takovou otázku nečekaly. Teď bude muset Katka jmenovat ještě někoho, koho svým přiznáním přivede do neštěstí jako komtesu, před tento soud, kde je také budou mučit – úplně nevinné lidi, které bude muset na mučení jmenovat. Tyto myšlenky proletěly hlavou oběma nešťastným ženám. “Tak bude to, nebo ti máme zase osvěžit paměť?” zeptal se ostřeji soudce. “Já nevím. Já nic nevím!” pokoušela se vyhnout odpovědi Katka. Soudce pokynul katovi a ten vykročil směrem ke Katce. Katka se začala chvět hrůzou a horečnatě přemýšlela, koho by mohla jmenovat. Nikdo, koho by mohla uvrhnout do neštěstí, ji však nenapadal. “Tak ty s námi odmítáš spolupracovat?” naléhal na Katku soudce. “Já nevím. Já jsem tam nikoho neznala,” snažila se odolávat Katka. Broňa s Katkou soucítila a věřila, že tentokrát Katka vydrží a nikoho dalšího neuvrhne do této prekérní situace. Katka se však velmi obávala věcí příštích. Měla hrozný strach z toho, co s ní budou tentokráte provádět a jak ji budou mučit. Nemusela čekat dlouho. “Jste svědky toho, že komorná Katka odmítá vypovídat,” obrátil se soudce na oba přísedící. “Souhlasíte tedy s použitím útrpného práva při výslechu komorné Katky?” “Ano,” odpověděli oba přísedící současně. “Kate, můžete začít,” nařídil soudce katovi a jeho pacholkům.

Kat pokynul pacholkům a ti přistoupili ke Katce a rozvázali provaz a spustili ji na zem. Katka si na chvilku ulevila od bolesti od dlouhého zavěšení. “Tak pojď, my ti trochu osvěžíme paměť,” řekl Katce první a postrčil ji směrem před soudní tribunál. Soudce a hlavně přísedící se už těšili na další pokračování. Druhý, který zůstal stát u sloupu, kde byla Katka pověšená, spustil od stropu dva silné provazy zakončené koženými pouty. Katka s hrůzou očekávala, co s ní chtějí dále provádět. První připnul kožená pouta Katce těsné nad kotníky a kývnutím hlavy dal druhému znamení a postavil se za Katku. Druhý zatáhl za jeden z provazů a tím začal táhnout levou Katčinu nohu směrem nahoru. Katka se snažila chvilku udržet rovnováhu a balancovala na jedné noze, ale po chvilce přepadla dozadu. Nespadla však na zem, jak očekávala, ale první ji zachytil a pomalu ji položil zády na zem. Druhý mezitím neustále tahal za provaz a tím vytahoval pomalu Katku nahoru za levou nohu. V okamžiku když Katka visela za nohu a neměla na zemi položenou ani hlavu přestal. První jí rozvázal ruce, které měla svázané k sobě a pomocí pout jí připnul ruce ke kruhům zapuštěným v zemi, takže měla ruce do široka roztažené, a potom přešel pomoct druhému ve vytahování Katky. První však uchopil druhý provaz a začal Katce vytahovat pravou nohu. Místo aby Katka byla vytahována přímo nahoru, byla její pravá noha tažena do strany. Tím byly Katčiny nohy vlastně do široka roztahovány. Katka teď visela napnutá s nohama do široka roztaženýma, připomínající široké písmeno X, oba pacholci teď táhli zároveň a Katku našponovali. Katka sténala, protože jí bolela třísla, jak měla nohy i ruce napnuté a do široka roztažené. Soudce a přísedící se kochali pohledem mezi Katčiny roztažené nohy. Její přirození bylo úplně odhaleno jejich pohledům.

“Tak co, nerozmyslíš si to a neřekneš nám, s kým si se potkávala na sabatech?” zeptal se soudce ještě jednou. “Přece nechceš, aby jsme ti zase působily bolest…” “Né! Já nic nevím! Nikoho jsem tam neznala, byli tam jenom samí cizí lidé. Proč mi nechcete, proboha, uvěřit?!” snažila se statečně Katka. “Nedá se nic dělat, musíme té přesvědčit jinak,” prohlásil rezignovaně soudce. “Můžete začít!” obrátil se soudce na kata. První a druhý si vzali od kata každý jedny důtky s krátkými plochými prameny a postavili se ke Katce tak, že první stál zepředu a druhý zezadu. Na katův pokyn začali Katku bičovat, takže jejich rány dopadaly na Katčiny nohy od kolen k tříslům. Katka nejprve pouze sténala, ale později, když rány nabíraly na síle a zasahovaly nejcitlivější místa, stehna těsně kolem přirození, začala Katka křičet bolestí. Pacholci na to vůbec nedbali a jejich rány byly čím dál tím prudší a dopadaly čím dál s tím větší razancí. První se zaměřil na levou nohu, zatímco druhý bičoval pravou nohu. Katka nemohla překonat bolet, nabývající neustále na síle, a bez přestání křičela. Když dostala dvacet pět ran od každého, pacholci přestali. Katčina krásná stehna byla celá červená, místy pokrytá temně rudými, někde i fialovými pruhy. “Ještě jsme tě nepřesvědčili?” zeptal se soudce. Katka neustále křičela, ale pouze zakroutila hlavou. Soudce kývnul hlavou a pacholci pokračovali, avšak tentokrát zasahovali pouze Katčino přirození. Katčiny výkřiky nabraly na intenzitě. Když komtesa Broňa viděla Katčino utrpení, přemýšlela, jak dlouho asi Katka vydrží snášet takovou hroznou bolest. Mezitím dopadala na Katčino přirození jedna rána za druhou. Katka bičování doprovázela někdy až hysterickými výkřiky, to když některá rána zasáhla poštěváček. Po několika ranách Katčino přirození zrudlo a začalo postupně s každou další ránou natékat. Další a další rány dopadaly na přirození a zanechávaly na něm temně fialové šrámy. Protože Katka visela naproti tribunálu, který byl o dva schody zvýšen proti podlaze, měli soudce a přísedící velmi dobrý výhled na Katčino přirození a vůbec na celý průběh Katčina mučení. Za celý průběh mučení nebyla v jejich očích vidět ani špetka soucitu nebo politování. Všichni dychtili po jakémkoli i sebemenším náznaku projevu bolesti mučené oběti. Nikoho ani na chvilku nenapadlo, že by jejich oběť mohla být nevinná a že z ní přiznání dostanou pouze pomocí krutého mučení. Spíše si svoje oběti vybírali podle toho, aby snesly co nejvíce bolesti, aby svoje oběti mohli co nejkrutěji mučit. Když každý z pacholků zasadil Katce dvacet pět ran na přirození, oba přestali. Katka zato však nepřestávala výt bolestí. Její přirození a jeho okolí přímo sálalo horkem a změnilo barvu na temně rudou až fialovou. Katka nemohla bolestí ani dýchat. Její dech byl mezi výkřiky bolesti přerývaný. Celé její tělo se zalilo potem. “Tak co, už jsi dostala rozum a budeš mluvit?” zeptal se kat Katky a plácnul ji rukou přes její zmučené přirození. Katka jenom hekla a vykřikla znovu bolestí a ani se nezmohla na odpověď. Komtesa Broňa se neustále vrtěla na své židli a litovala Katku, jaké musela kvůli ní prožít utrpení. Netušila, že tohle to všechno je kvůli ní, kvůli jejímu majetku. Katka byla v obličeji od dlouhého zavěšení a od neustálého křičení celá brunátná. “Sundejte ji!” nařídil kat pacholkům. “Musíme zkusit něco jiného.”

Pacholci ihned vykonali katův příkaz a Katku spustili na zem. Katka zůstala na chladné zemi ležet bez hnutí a čekala, co bude dál. Pacholci odvázali Katčina pouta od provazů, na kterých byla zavěšena za nohy i od pout na rukou. Pouta jí však na všech končetinách zůstala. “No tak vstávej, ty líná kůže!” pobídl kat Katku a švihnul ji bičem přes břicho a prsa. “Přestaň simulovat a koukej vyskočit, nebo ti mám pomoct?!” A kat znovu švihnul Katku bičem. Katka se začala pomalu zvedat ze země, ale evidentně jí to dělalo velké problémy. Nohy držela celou dobu roztažené a vůbec je nemohla dát k sobě, protože měla nejenom nateklé zbičované přirození, ale také i nejvíce zbičované vnitřní strany stehen. Když se Katka konečně postavila, stála čelem k tribunálu s do široka roztaženýma nohama, oči a tváře zarudlé od pláče. Stála tam a vymizela z ní poslední jiskra, kterou ještě ráno měla. Dokonale to z ní vymlátili. Přesto zatím nikoho, koho by postihl stejný osud jako ji, neprozradila. “Položte jí támhle na tu desku,” nařídil kat. “Budeme pokračovat.” Pacholci popadli Katku za ruce a doslova ji dovlekli k velké dřevěné desce ležící na zemi, ze které trčely dva kůly směrem nahoru. V každém rohu desky byly otočné bubny s provazy. Katku položily na desku. “Dej ruce za hlavu a roztáhni je!” nařídil Katce první. Druhý připoutal Katčiny ruce k provazům vedoucím k navíjecím bubnům. První připoutal Katku k desce širokým koženým popruhem nad prsy a na břiše, těsně nad pánví, a oba popruhy pořádně utáhl. Katka sotva dýchala. První jí pomocí bubnů natáhl ruce do široka roztažené a Katka měla znovu natažené tělo od pasu nahoru. “Zvedni nohy nahoru!” zazněl rozkaz tentokrát od druhého. Katka nemohla nohama ani pohnout. Pacholci jí tedy popadli, každý za jednu nohu a za Katčina sténání je zvedli a znovu roztáhli a připoutali k kůlům. Katka měla nyní nohy roztažené do písmena V a přivázané ke kůlům, takže s nimi nemohla ani pohnout. Všechny mučící nástroje byly v mučírně rozmístěny tak, aby soudce a tribunál měli dobrý výhled na mučenou osobu a na celý průběh mučení.

“Katko budeš už jmenovat svoje spoluvinice?” zeptal se soudce Katky. “Ne! Nikoho jsem tam neznala,” odolávala Katka. Kat se podíval na soudce a ten jen kývnul hlavou. “Můžete začít!” nařídil kat pacholkům poté, co dostal souhlas od soudce. Pacholci uchopili asi metr dlouhé a jako malíček silné pruty a demonstrativně s nimi několikrát švihli jen tak do vzduchu. Mučírnou se ozval nepříjemný svištivý zvuk, až Katce a komtese Broně zatrnulo. Poté se pacholci postavili ke Katce, k nohám, každý z jedné strany. Kat lehce kývnul hlavou. Na Katčina chodidla začaly nyní dopadat rány jedna za druhou. Pacholci se v úderech střídali, takže rány dopadaly střídavě nejdříve na jednu a potom na druhou nohu, což zvyšovalo účinek bičování. Katka sténala a házela hlavou ze strany na stranu. Jak se zvyšoval počet dopadnutých ran, narůstala intenzita Katčina naříkání. Nyní už každá dopadnuvší rána zanechávala na chodidlech nebohé Katky krvavé šrámy. Katka nemohla už ani křičet, ztratila hlas, a tak už jenom chroptěla bolestí. Když na každé Katčino chodidlo dopadla dvacátá pátá rána, mrskání jejích chodidel ustalo. “Nerozmyslela jsi si to, Katko? Řekni nám ta jména a už se tě ani nedotkneme,” přemlouval Katku soudce. “Ne, prosím Vás už mě nechte, já opravdu nic nevím,” pokoušela se Katka uprosit soudní tribunál. “Vidíte, že nic neví,” zastával se Katky přisedící. “Vy nechcete odhalit to hnízdo čarodějnic, milosti?” útočil soudce na přísedícího. “Samozřejmě, že chci, ale vidím, že tahle dívka odolává statečně vašemu mučení,” snažil se odporovat přísedící. “Ke všemu se vám už přiznala. Já si myslím, že tam na těch sabatech opravdu nikoho neznala.” “Už jednou jsem vám říkal, že to ďábel jí nedovoluje promluvit,” nedal se přesvědčit soudce. “Nechce, aby jsme vyslýchali další jeho stoupence.” Katka ležela stále upoutaná na desce a sténala bolestí. “Já si myslím, že po třech dnech takového mučení by se určitě přiznala,” odporoval soudci přísedící. “Tak dobře,” prohlásil soudce. “Necháme ji odpočinout, aby nabrala trochu síly. Dejte jí napít červeného vína, ať se vzpamatuje!” nařídil soudce katovi. Katce tepala bolest v celé spodní části těla od pasu dolů s výjimkou zadku. První ke Katce přistoupil s pohárem vína a podržel Katce pohár u úst. Katka hltavě pila. Když to druhý viděl, přinesl jí ještě jeden. Katka všechno vypila.

“Tak teď se podíváme, co nám přizná slečna komtesa,” řekl soudce. Broňa si s hrůzou uvědomila, že nyní přichází na řadu ona. “Přineste sem slečnu komtesu,” nařídil soudce pacholkům, “ať jí můžeme položit pár otázek!” Pacholci opustili Katku a nechali ji připoutanou k desce a zamířili ke komtese. Popadli komtesu i se židlí a přinesli jí vedle Katky před tribunál. Nyní si mohla Broňa z blízka prohlédnout šrámy, které na Katčiných nohou a přirození zanechalo její bičování. Broně úplně zatrnulo, když uviděla Katčino oteklé a fialové přirození. Broňa si uvědomila, že Katka se nebude moct nejméně čtyři dny ani vyčůrat. Když si prohlížela Katku, skoro zapomněla na svůj zbičovaný zadek a přestala se vrtět na židli. Soudce si to však vyložil jinak. “No, vidíte komteso, že umíte být pokorná,” pokračoval soudce. “My vám teď položíme pár otázek, vy nám na ně popravdě odpovíte a půjdeme všichni domů. Doufám, že vám ranní lekce úplně stačila.” “Já vůbec nemám, k čemu bych se měla přiznat,” odpověděla troufale komtesa. “Já jsem nikomu vůbec nic neudělala.” “Přiznáváte se, že jste létala na slety čarodějnic na Kriváň?” “Ne, já jsem nikdy nikam nelétala,” trvala na svém komtesa. “Vy hodláte setrvávat i nadále na svém původním tvrzení? Vy jste ale paličatá. Jak pánové přísedící potvrdí, Katka vypověděla, že jste spolu létaly na Kriváň na slety čarodějnic. Co nám k tomu řeknete vy, komteso?” pokračoval v kladení otázek soudce. “Nemám k tomu vůbec co dodat,” reagovala rozhořčeně Broňa. “Katku jste k tomu přiznání donutili krutým mučením a já se nehodlám k ničemu, co jsem neudělala, přiznávat,” bránila se statečně. “Přiznáváte se k tomu, že jste se svými družkami vzývaly ďábla?” nedbal na Broninu odpověď soudce. “Nikde jsem nebyla, nikde a nikam jsem nelétala. Nemám se k čemu přiznat,” trvala na svém komtesa. “Vzhledem k tomu, že nadále odmítáte vypovídat, i když jste slyšela přiznání vaší komorné, nezbývá nám nic jiného než, abychom k vašemu přiznání použili donucovací prostředky,” prohlásil oficiálně soudce. “Vy si myslíte, že mučením ze mně dostanete přiznání?” pokoušela se zoufale bránit komtesa. “Já se nikdy nepřiznám!” “Nikdy… Planá slova, komteso!” prohlásil soudce. “Kate, ujmi se svých povinností, musíme komtesu přesvědčit, že máme dobré způsoby, jak obviněné přesvědčit, aby se přiznaly.” “Čím máme začít, pane soudce?” zeptal se kat. “Začněte bičem a deskou!” nařídil soudce. “Teď zažiješ něco, co jsi ještě nezažila!” vyhrožoval komtese kat. “Jestli jsi včera viděla všechny svaté, tak teď jich uvidíš dvakrát tolik.”

Po tomto proslovu kat se smíchem pokynul pacholkům. “Připravte mi ji, už se nemůžu dočkat!” smál se kat. Broňu při poslechu těchto slov zamrazilo. Jeden trest už měla dneska za sebou a teď mělo následovat mučení, které si ještě nedovedla představit. Pacholci k ní okamžitě přistoupili a odvázali ji ze židle. Komtesa ihned vyskočila, aby ulevila svému zadku, že už na něm nemusí sedět. Pacholci jí však nedali ani na chvilku vydechnout. Ihned jí uchopili za ruce a odvedli ke sloupu. První spustil provaz s rozporkou a druhý připoutal Broniny ruce na konec rozporky tak, že měla ruce do široka roztažené. První tahal za lano tak dlouho, až Broňa musela stát na špičkách. Pak lano ukotvil u sloupu. Druhý přinesl ještě jednu rozporku. “Roztáhněte pořádně nohy, milostivá!” nařídil komtese první. Broně se moc nechtělo a proto otálela s vykonáním příkazu. “Ááá… Milostivé se nějak nechce,” prohlásil druhý. “Musíme ji trochu popohnat!” A plácnul Broňu vší silou rukou přes zadek. Broňa vykřikla a trochu roztáhla nohy. “Tak vám to povzbuzení nestačilo!” řekl první a taky komtesu praštil přes zadek. Komtesa opět vykřikla a roztáhla nohy tak, že nyní úplně visela za ruce ve vzduchu. “No vidíte, jak vám to jde, komteso,” přidal se tentokrát kat. “Když chcete, tak umíte hezky poslouchat.” Pacholci uchopili Broniny nohy a roztažené je přivázali na konce rozporky. Broňa nyní visela pouze za ruce asi 1O cm nad zemí. Pacholci nyní přinesli velkou dřevěnou desku a postavili ji před Broňu. Deska byla velikosti dospělého člověka a Broně sahala těsně pod krk. Komtesa se s velkými obavami dívala na desku a vůbec netušila, co to má znamenat. “Otočte ji a pořádně připevněte,” nařídil nyní kat. Pacholci poslechli katův rozkaz a desku otočili. “To snad ne! To nemyslíte vážně!” vykřikla Broňa ihned, jak desku spatřila. Deska byla totiž hustě pobita ostrými, asi deset centimetrů vyčnívajícími tenkými hřeby. Pacholci desku postavili těsně před Broňu, takže se v klidu špičatých hřebů těsně dotýkala. Nyní Broňa při doteku cítila, jak jsou hřeby ostré. Pacholci desku zapřeli a pořádně ji upevnili, aby nemohla upadnout. Broně se do očí pomalu vkrádala hrůza.

“Komtesa je připravena, pane soudce,” oznamoval kat soudci. “Komteso, nerozmyslíte si to, nechcete nám radši odpovědět na naše otázky?” zkoušel Broňu ještě jednou přemluvit soudce. “Žádným mučením mě nepřinutíte, abych se k něčemu přiznala,” trvala na svém Broňa. “Není jiného vyhnutí. Můžete začít,” povolil soudce katovi mučení Broni. Kat vzal do ruky dlouhý bič a jen tak s ním prásknul do vzduchu. Bič zasvištěl vzduchem a prásknul Broně těsně u hlavy. Broňa leknutím slabě vykřikla. “Nemusíš hned křičet, to ještě nic není,” řekl kat potěšen účinkem jeho ukázky. “To hlavní teprve přijde!” Broně už teď bylo jasné, že ji kat nebude vůbec šetřit, ba naopak, pokud bude moct, ještě si přisadí, aby znásobil krutost mučení. Kat znovu švihnul bičem. První rána dopadla na Bronina záda a konec biče zasáhl břicho. Mučírnou se rozlehl Bonin výkřik, tentokráte už bolestí. Broňa cítila, jak jí na zádech bolest jakoby explodovala. Razantnost úderu ji však ještě vrhla na nastavené ostré hroty, což jí připadalo, jakoby se jí do těla zapíchlo tisíce jehel. Největší bolest jí způsobovaly jehly na místech, která nejvíce vyčnívala, na prsou, břichu a stehnech. Další rána dopadla na Bronina záda, další napíchnutí. Další a další rány dopadaly na Bronino tělo, na kterém zanechávaly krvavé šrámy. Bič při dopadu omotával celé Bronino tělo a konec biče jí zasahoval i na prsou a přirození. Broňa po každé ráně křičela bolestí. Nemohla však zabránit tomu, aby sebou při každém úderu neškubala bolestí, tím se však neustále napichovala na ostré hroty na desce. Po pětadvacáté ráně kat přestal. “Ještě si to nerozmyslíš a neprozradíš nám, co jste na Kriváni dělaly?” zkoušel komtesu přesvědčit soudce. “Nevím, k čemu bych se vám měla přiznat,” odpověděla statečně Broňa. Kat nyní přistoupil ke komtese a uchopil ji za boky a odtáhl ji od desky. Na Bronině těle bylo vidět tisíce malých krvavých teček a na některých místech jí tekla drobně krev od toho jak sebou škubala. “Tak co, jak se vám to líbí, komtesko?” vysmíval se komtese kat. Po těchto slovech Broňu od sebe prudce odstrčil. Broňa se zhoupla a celou svojí vahou ještě umocněnou odstrčením kata se napíchla na desku. Ostré hroty se jí zabodly ještě více do těla. Opět se ozval výkřik bolesti. Kat přešel na druhou stranu a znovu zvednul bič. Další rána práskla mučírnou, další výkřik bolesti. Tentokrát rány dopadaly křižem na ty předchozí. Každá další rána Broňu narážela na ostré hřeby. V současné době Broňa nevěděla, co jí způsobuje větší bolest, jestli údery biče dopadající s naprostou pravidelností na její záda a zasahující také její prsa, někdy i přirození, nebo ostré hroty, na které byla napíchnutá. Celé rozpíchané tělo ji pálilo, jako kdyby dostala tisíce žihadel. Na některých místech rána poškodila i kůži a Broně na některých místech začala téct krev. Komtesa neustále křičela bolestí po každém dopadu biče na její tělo. A její utrpení ne a ne skončit. Kat s evidentním potěšením dál bičoval nebohou komtesu. Po pětadvaceti ranách skončil. Broňa měla ostré hroty zaraženy hlouběji do těla. Ze zbičovaných zad jí stékaly drobné potůčky krve na zadek a nohy. “Tak co? Ještě jsi si to nerozmyslela?” otázal se soudce. “Nechcete už nám něco prozradit? Ulevíte svému svědomí a my vám už nebudeme ubližovat.” “Nejsem si vědoma nějakého provinění,” odpověděla komtesa, když se trochu vzpamatovala. “Dobře když nedáte jinak, musíme vás přesvědčit mučením!” rozzlobil se soudce. “Nyní vás necháme odpočinout a budeme se zase věnovat Katce.”

“Ale ta už toho má evidentně dost a nic neví,” namítl znovu přísedící, který se Katky už předtím zastával. “Prosím vás, nezasahujte do průběhu vyšetřování,” obrátil se soudce na přísedícího. “Je přece v zájmu nás všech, abychom odhalili to hnízdo čarodějnic, nebo jste snad jiného názoru?” “Odhalit čarodějnice chceme všichni,” odpověděl přísedící, “ale nechceme, aby tyto ženy byly zbytečně mučeny, pokud nic neví.” “My je zbytečně nemučíme, většinou si ďábel své svěřenkyně hlídá a pokud by ho mohly ohrozit, nedovolí jim promluvit,” snažil se zdůvodnit svoje počínání soudce. “To je sice od vás hezké, co tady tvrdíte,” namítal dále přísedící, “ale to vás neopravňuje tyto podezřelé ženy mučit takovýmto krutým způsobem.” “A jakým způsobem chcete tedy zjistit pravdu od těchto čarodějnic?” odpověděl soudce. “Proti zjišťování pravdy vůbec nic nenamítám,” pokračoval v započaté diskusi přísedící, “ale podrobovat tyto ženy takovému surovému mučení, to přeci odporuje zdravému rozumu. Po takovémto mučení přizná i to, že její babička byla indián z Ameriky. Jak potom rozeznáte pravdu a to, co si vymýšlí, aby se vyhnula bolesti?” “Proto v této knize “Kladivo na čarodějnice” od známých pánů inkvizitorů Spengera a Institorise je popsán postup při výslechu čarodějnic. Když se ho budeme držet, nemůžeme přece udělat nějakou chybu.” “Jak myslíte,” rezignoval přísedící. “Vy vedete vyšetřování, mně se jenom zdá takovéto kruté mučení zbytečné.” “My se jenom snažíme vyšetřit všechny okolnosti a spoluviníky,” nedal se přesvědčit soudce, “abychom odhalili všechny čaroděje a čarodějnice v našem kraji, a abychom se nemuseli bát jejich čarování a pomsty. Náhodou pustíme nějakou čarodějnici, protože jsme ji nedonutili k přiznání všeho, a bude se nám mstít celý život. Já se vždycky snažím postupovat podle této knížky a radši použiji ostřejší mučení, než abych se po celý zbytek života bál, co mi kdo provede. Máte ještě k mému vysvětlení nějaké připomínky, pane přísedící?” zeptal se nakonec zvýšeným hlasem soudce. “Ne, pane soudce,” přestal odporovat přísedící, když poznal, že mu nezbývá nic jiného, než poslouchat soudce. Katka byla ráda, že se takováto diskuse vyvinula, protože jí dopřála ještě trochu času před dalším mučením. Zato komtesa Broňa neustále sténala napíchnutá na desce, přestože ji už přestali bičovat, neustále zůstávala napíchnutá na pichlavé desce. “Myslím, že můžeme pokračovat,” nařídil soudce. “Sundejte komtesu konečně z té desky a nechte ji stát na zemi s výhledem na Katku.”

Kat a pacholci se ihned vydali vykonat soudcův příkaz. První se koukl na kata a ten pouze kývl hlavou. Druhý jakoby čekal na tento souhlas a uchopil provaz od druhé kladky a zahákl ho komtese za oko v prostředku rozporky, kterou měla komtesa mezi nohama. První začal pomalu tahat za provaz a tím vlastně začal zvedat komtese nohy do výše. Druhý mezitím odstranil oporu, pomocí které deska stála pevně na místě. Zvedáním nohou se komtesa prakticky ještě více nabodávala horní polovinou těla na desku. Komtesa měla pocit jakoby celé tělo měla obalené žhavým železem. Broňa opět začala hlasitě sténat. Čím více se jí zvedaly nohy do výše, tím více se jí prohýbalo tělo a tak se postupně od nohou zbavovala té hrozné desky, ale zato více byla, hlavně prsy, napíchávána na ostré hroty, které se jí čím dál více zarážely do těla. Intenzita zvukových projevů komtesy nabírala na síle. V okamžiku, kdy byla komtesa vytažena do vodorovné polohy, deska s velkým rachotem spadla na zem a komtese se ulevilo. Už sice nebyla na desce napíchnutá, ale od předchozího mučení ji pálilo prakticky celé tělo. Deska nyní ležela na zemi, přímo pod komtesou, ostrými hroty trčící přímo proti komtese visící ve vzduchu. Nyní oba pacholci začali pomalu komtesu spouštět dolů, oběma provazy současně, takže komtesa byla neustále ve vodorovné poloze. Komtesa se vyděsila, že ji chtějí znovu položit na ty ostré hroty. V okamžiku, kdy ji tato myšlenka napadla, se spouštění zastavilo. V této chvíli k ní přistoupili oba pacholci a jeden uchopil rozporku mezi nohama a druhý mezi rukama. Oba najednou komtesu Broňu otočili. Komtesa to vůbec nečekala a hrozně se lekla a vykřikla. “No, no, vždyť se vám nic neděje!” řekl kat a plácl ji mezi roztažené nohy rukou. Komtesa sebou pouze zaškubala. Mezitím ji pacholci začali pomalu spouštět. Když byla asi tak patnáct centimetrů nad deskou, najednou ji pustili. Komtesa tak spadla celým tělem na desku z výšky oněch 15 centimetrů a celou vahou se napíchla na ostré hroty. Okamžitě začala přímo ječet úlekem a bolestí. “Promiňte, komteso, nám se vysmekli provazy z rukou,” omlouval se první. “Nás to moc mrzí, že jsme vám způsobili takovou bolest.” Komtesa ani nevnímala jejich neupřímnou omluvu a neustále ječela bolestí, protože měla hroty zaražené hluboko do zbičovaného těla. Soudce a přísedící přihlíželi konání kata beze slov. Pacholci odvázali Broniny ruce a nohy od rozporky a úplně je uvolnily. Komtesa však ležela dál napíchnutá na desce a stále ječela. “Ještě jednou se za ty pacholky omlouvám,” omlouval se ještě jednou kat. “Pojďte, já vám pomůžu vstát,” pokračoval a podával komtese ruku. Komtesa vůbec na jeho slova, ani pohyb nereagovala. Vůbec se z té hrozné bolesti nemohla vzpamatovat. “No tak, hoši, pomozte přeci komtese vstát, nařídil kat pacholkům. Ti chytili komtesu za ruce a začali jí zvedat. Komtesa se bezvládně nechala zvednout, bez sebemenšího projevu života. Když jí zvedli, zůstala jim bezvládně viset v rukou. “Posaďte komtesu na její oblíbenou židli a dejte jí trochu napít, ať se vzpamatuje!” nařídil soudce. Pacholci dovlekli komtesu k židli, držíce ji pod pažemi, a se žuchnutím ji na ni posadili. Komtesa ihned vyskočila, že oba měli co dělat, aby jí udrželi. “Vidíte, jak komtesa umí předstírat a ihned využije naší nepozornosti a využije ji k útěku,” přesvědčoval ostatní soudce. “Tak už ji konečně posaďte na tu židli,” obořil se na pacholky kat. Pacholci znovu násilím Broňu posadili na židli a ihned jí připoutali ruce přes opěradlo vzadu k židli a posléze jí připoutali roztažené nohy také dozadu, aby se nemohla na židli nadzvedávat. Komtesa znovu prožívala bolest ze zbičovaného a rozpíchaného zadku. První podal komtese pohár s vodou a přidržel ho neustále sténající komtese u úst. Komtesa hltavě pila. Když pohár vypila, ponechali komtesu dál už bez povšimnutí. Nyní se všichni soustředili na Katku.

“Čím budeme pokračovat, pane soudce?” zeptal se kat. “Vzhledem k tomu, že vytrvale zapírá, musíme použít tvrdší prostředky,” odpověděl soudce. “Vyzkoušíme váš závěs speciál.” “Připravte všechno pro závěs speciál a v první řadě naši svěřenkyni,” nařídil kat pacholkům. Oběma děvčatům úplně zatrnulo, protože netušily, co v nejbližší době Katku čeká. První uchopil rozporku, na které před chvilkou visela komtesa, a přinesl ji ke stolu, na kterém ležela připoutaná Katka, a položil ji Katce mezi nohy. Druhý odvázal nejdříve jednu Katčinu nohu a ihned ji připoutal k rozporce. Potom odvázal od stolu druhou nohu a přivázal ji ke druhému konci rozporky. Teprve když měla Katka rozporku připoutanou mezi nohama, první jí uvolnil ruce. “No tak, děvče, vstávej!” pobídl Katku kat, když viděl, že už je Katka připravená. “Čas letí a my máme ještě spoustu práce. Pomozte jí, ať tady nejsme do večera.” Pacholci uchopili Katku za ruce a postavili ji na nohy. Katka vykřikla bolestí, jak ji pacholci postavili na její rozšvihané nohy, obnovila se jí bolest, která už postupně odeznívala. “Neboj se, to potrvá pouze chvilku,” utěšoval kvílející Katku první. “Jakmile tě pověsíme, tak se ti zase uleví.” Oba pacholci museli Katku přidržovat, protože na roztažených nohou nebyla schopna udržet rovnováhu. Pacholci popadli Katku za ruce a táhli jí směrem k Broně, k místu, kde ze stropu visely závěsy. Katce se šlo s rozporkou mezi nohama velice špatně a musela našlapovat na celou plochu rozbitých chodidel a každý dotyk, byť se studenou podlahou, jí působil nesmírnou bolest. Naštěstí nemusela jít daleko. Pacholci ji dotáhli pod závěsy. Druhý odešel k poličce s nástroji a přinesl nový mučící nástroj. Byly to dva železné kruhy o průměru asi 15 centimetrů, uvnitř s velkými zuby a asi 15 centimetrů od sebe spojené kovovou tyčí s malým kruhem uprostřed. Oba větší kruhy byly zakončeny šrouby. Ani po spatření tohoto nástroje si Katka ani nedomýšlela, co s ní budou provádět. První uchopil Katku za ruce a zkroutil jí je dozadu, sepnul karabinami na řemenech na zápěstích. Druhý přiložil Katce nástroj na hruď tak, že její prsa provlékl otvory v kruzích. Potom oba pacholci začali utahovat šrouby na kruzích a tak stahovat Katčina prsa. Zuby se zakously do Katčiných prsů a postupně zmenšovaly svůj průměr a tím svíraly prsa čím dál tím více. Po několika otočkách šroubů začala Katka křičet bolestí. Katčina prsa začala nabíhat a bradavky jí silně trčely. Katčina prsa nyní vypadala jako dva míče nafouknuté k prasknutí. Broňa se jen beze slov dívala na Katčino utrpení a neustále přemýšlela, jak je to vůbec možné, že se dostala do takovéto situace a proč jí vůbec nikdo z rodiny nejde na pomoc. Proč jí nikdo neshání a proč musí prožívat takové nesmírné utrpení, za co jí pán bůh takhle trestá. Spousta takových to myšlenek se komtese honila hlavou, zatímco se dívala na pokračující mučení její oblíbené komorné. To přece nemůže být samo sebou, že zrovna Katka a ona musejí prožívat takovéhle peklo, přemýšlela komtesa mezi výstřely bolesti, která jí neustále pulzovala z postižených míst celým tělem. Proč takovéhle neštěstí muselo postihnout právě je dvě. Zatímco komtesa takhle uvažovala, uznali pacholci, že stáhli prsa, nyní už neustále řvoucí Katky, dostatečně. Zatímco první držel kroutící a svíjející se Katku, došel druhý ke sloupu a spustil provaz s hákem na konci. “To nééé! To přeci není možné!” vykřikla Broňa, když si uvědomila, co chtějí s Katkou provádět. “Okamžitě buď zticha!” osopil se na komtesu kat. “Tak vy ještě nemáte dost!” pokračoval a vrazil komtese pár facek, až jí hlava lítala ze strany na stranu. “Už buďte konečně zticha a starejte se o sebe,” napomenul ještě komtesu soudce. To napomenutí už bylo zbytečné. Komtesa se zařekla, že už nebude komentovat počínání těchto katanů. Katka se mezitím trochu vzpamatovala, pohlédla vzhůru a zjistila, co ji čeká. “Nééé! Nééé! Prosím vás, už mě nechte!” křičela Katka. “Když se přiznáš, už tě nebudeme vůbec trápit,” nabízel Katce soudce. “Já už jsem všechno přiznala,” křičela bolestí Katka. “Já opravdu nevím, kdo tam ještě byl!” “Dobře, vybrala jsi si sama,” řekl rezignovaně soudce.

“Kate pokračujte!” nařídil. První ani nečekal na pokyn kata a uchopil Katku za vlasy a zvrátil ji dozadu. Druhý se chopil háku a stáhnul ho ještě kousek dolů a zahákl ho za kruh na tyči. První pustil Katčiny vlasy a oba současně začali vytahovat Katku nahoru. Pokud Katka stála ještě na zemi, nebyla její bolest tak hrozná, ale jakmile se její nohy odlepily od země, začala jí bolest z prsou vystřelovat do celého těla. Bolest v prsou byla tak silná, že Katka nemohla zabránit tomu, aby sebou v závěsu neškubala a nekroutila celým tělem, což vlastně zvyšovalo účinek mučení. Katka neustále řvala a prsa jí nabíhala čím dál více. jejich barva byla tmavě červená. Pacholci přestali vytahovat, až když visela asi půl metru nad zemí. Nyní už bolest tepala celým Katčiným tělem. “Už budeš rozumná a budeš vypovídat?” zeptal se Katky soudce. Katka řvala bolestí a pouze zakroutila hlavou. Broňa si uvědomila, že Katka za cenu nesmírné bolesti a strádání, za žádnou cenu nechce prozradit nikoho dalšího a tím ho uvrhnout do tohoto pekla. Velice oceňovala Katčinu statečnost a uvědomovala si, že musí vydržet jako Katka a nic nesmí prozradit. Vůči Katce je to velký závazek. “Pokračujte!” slyšela soudcův rozkaz jakoby z dálky Broňa. Vůbec nechtěla věřit svým uším, ale k tomu, aby nějakým způsobem komentovala počínání svých mučitelů, nenašla odvahu. “Co horšího můžou ještě chudince Katce provést?” uvažovala potichu komtesa. Vzápětí se mohla přesvědčit o tom, že Katčino mučení teprve začíná, uvědomila si, že jejich mučitelé je budou mučit tak dlouho, dokud jim nepřiznají všechno, co si na ně někdo vymyslel. Katovi pacholci už mezitím odněkud přinesli těžká závaží a jedno z nich zavěsili na pravou stranu rozporky a tím se Katčino tělo nahnulo k jedné straně a tím se jí zvýšila bolest v pravém prsu. Katce už to bylo prakticky jedno. Bolest, kterou nebohá Katka musela snášet, byla tak hrozná, že už nevěděla, odkud vlastně vychází, protože ji prakticky bolelo celé tělo. “Už se chceš přiznat?” zazněla další soudcova otázka. Katka pro nesmírnou bolest ani otázku nevnímala. “Pokračujte!” zazněl znovu rozkaz za soudcových úst. Katovi pacholci přidali závaží na druhou stranu a Katčina rovnováha se vyrovnala. Z Katčiných úst vycházely pouze nelidské skřeky. Kdyby Broňa mohla, zacpala by si něčím uši, aby nemusela slyšet to hrozné řvaní. Málem přestala vnímat svoji bolest, ale sotva se malinko pohnula na židli, nedávno prožité mučení o sobě dávalo neustále znát. Katčina prsa se neustále nafukovala a jejich barva byla už temně rudá. “Tak co, už se přiznáš?” uhodil na Katku kat. “Ještě ti to nestačilo?” Katka však pouze nelidsky řvala a řvala. Když se kat nedočkal odpovědi, uchopil důtky, které neustále nosil za pasem a vší silou prásknul visící Katku přes bradavky, trčící do prostoru. Katka ani na tento katův útok nereagovala, v okamžiku zmlkla a omdlela.

“Spusťte ji dolů!” nařídil po chvilce soudce. Katovi pacholci se pomalu vydali vykonat soudcův rozkaz. Nejdříve však Katce sundali závaží z nohou a potom ji spustili na zem. Katka ležela bezvládně na zemi. “Proberte ji!” nařizoval soudce. První uchopil vědro ledové vody a vylil jej na Katku. Katka se však tentokráte neprobrala. “Ty dnešní holky nic nevydrží,” prohlásil druhý a přinesl ještě jedno vědro. Druhý nyní vychrstl celé vědro Katce přímo do obličeje. “No tak, děvče, prober se!” řekl první a vrazil Katce pár facek. Katka po tomto útoku potřepala hlavou a začala se pomalu vzpamatovávat. Druhý mezitím odvázal Katčiny nohy od rozporky. “No tak, děvče, vstávej,” pokračoval v konverzaci první. “Vždyť jsme ti přece tak moc neublížili, ne?” Po tomto nechutném žertu oba najednou postavili Katku na nohy. Katka se však neudržela na nohou a vrávorala. “No tak, holka, postůj přece chvilku,” přidal se druhý. “Ať ti to můžeme sundat, nebo tu příjemnou šněrovačku chceš nosit do smrti?” Po těchto slovech podržel první Katku za ruce a druhý začal povolovat šrouby. Katka začala znovu řvát jako nepříčetná, to jak se jí v prsou začal obnovovat krevní oběh. “Tak prozradíš nám konečně své spoluviníky?” zeptal se znovu soudce. Katka však pouze kroutila hlavou. “Tak dobře, jak myslíte!” pokračoval soudce. “Komu není rady, tomu není pomoci. Nyní mluvím k vám oběma,” obrátil se soudce i na komtesu, vůbec nedbaje na Katčin vřískot. “Neberte moje slova jako vyhrožování. Chtěl jsem vás pouze přátelsky varovat a ušetřit vás tak dalších bolestí. Nebudete tomu věřit,” pokračoval soudce ve svém monologu, “ale je mi vás v podstatě líto, že vás musíme takhle mučit. Ale tím, že mlčíte a nechcete odpovídat na naše otázky, nás nutíte, abychom s vámi takto zacházeli.” “Tak proč nám nevěříte?” odvážila se Broňa. “Už jednou jsem vám řekl, že máte mlčet!” obořil se na komtesu kat a mocně ji švihnul důtkami přes prsa. “A vy ne a ne dát si pokoj.” Komtesa vykřikla bolestí. “My vám nemůžeme věřit,” pokračoval soudce. “Našim hlavním úkolem je dozvědět se od vás pravdu za každou cenu. My nemůžeme vědět, jestli rovnou mluvíte pravdu, nebo až při mučení. My musíme postupovat podle stanoveného řádu a pouze tak neuděláme chybu a neodsoudíme někoho nevinného nebo nepustíme někoho, kdo je vinen. Naším úkolem je oddělit zrno od plev. Pro dnešek toho máme až dost. Kate, odvaž je, odveď je do cel a dej je do pořádku, ať zítra můžeme bez zdržování pokračovat.” Tentokrát se však Broňa neodvážila soudci na jeho proslov odpovědět. Měla strach z katových důtek. Katovi pacholci odvázali Broňu ze židle a ta vyskočila jako papírový čertík z krabičky. Mezitím se už Katka trochu vzpamatovala a přestala hystericky vřeštět. První uchopil Katku a druhý uchopil komtesu a chtěli je odvést. Katka se však ještě úplně neprobrala a bolest z rozšvihaných nohou a vůbec z celého dnešního mučení byla tak velká, že se odmítala pohnout. “Tak hybaj do cely,” pobídl Katku kat a švihnul ji důtkami přes záda. “Koukej se pohnout, ať tu nejsme zase do noci.” Katka pobídnuta vykročila se sténáním směrem ke dveřím. Našlapovala pouze na špičky a nohy měla do široka roztažené, protože je kvůli zbičovanému a oteklému přirození nemohla dát k sobě. Každý krok jí působil nesmírnou bolest. Při chůzi ustavičně sténala.

Když procházeli mezi dveřmi, zaslechla Broňa přísedícího jak říká: “Ale pane soudce, já si stejně myslím, že s těmi ženami.” Zřejmě se znovu mezi soudcem a přísedícím rozpoutala vášnivá diskuse. Komtesa se pouze domýšlela, protože zaslechla pouze začátek rozhovoru, než se za nimi zavřely dveře. Zbytek si mohla pouze domýšlet. Mezitím je katovi pacholci táhli směrem do místnosti, kde včera byla káď s vodou. Kat šel s nimi a uzavíral celý ten směšný průvod. Dneska, stejně jako včera, tady byla nachystaná káď s vlažnou vodou. “Nejdříve komtesa a potom služebná,” nařídil kat, když všichni vstoupili do místnosti a kat za nimi zavřel dveře. “Jako správná služebná pomůžeš svojí paní s mytím!” pokračoval dále kat s udílením rozkazů. “Sundejte jim nejdříve pouta z nohou a rukou, ať nám zbytečně nerezaví!” nařizoval dále kat. “Tak komteso, pospěšte, ať už jste ve vodě,” nařizoval komtese první. “Tady Katka vám určitě ráda pomůže.” Komtesa uposlechla a s velkým potěšením si lehla do vlažné vody. Jakmile se ponořila do chladivé vody, pocítila na celém těle úlevu. Neustále přítomná bolest se už neozývala tak intenzivně z postižených míst. “Tak honem, honem, Katko, ať už je tvoje paní umytá!” pobízel Katku druhý. “Ať už si můžeme vzít do parády tebe.” Katka tedy pomalu přistoupila ke kádi s vodou, vzala do ruky na okraji připravenou houbu a začala s ní komtesu omývat tak, jak to dělala vždycky. Komtese Broně bylo Katky líto. Uvědomovala si, že Katka musela podstoupit daleko horší mučení než ona a ještě se o ni musela starat. “Musíte uznat, komteso, že u nás máte veškerý možný komfort,” obrátil se na komtesu kat, který veškeré dění v místnosti pozoroval ode dveří, “a že jste u nás jako v bavlnce.” Komtesa se po předchozích zkušenostech ani nenamáhala odpovědět na katovo prohlášení, které v duchu považovala za hroznou drzost. Vnímala pouze, jak jí Katčino omývání dělá dobře a přestávala vnímat tu hroznou bolest, která ji neustále upozorňovala na postižená místa. “Tak toho cachtání už bylo dost,” ozval se ode dveří kat. “Vylez už z té kádě, ať se můžete vystřídat.” Katka komtesu opláchla studenou vodou z vědra, které stálo vedle kádě, a komtesa vylezla z vody. “Katko, vlez si do kádě, my tady komtesu už osušíme a ošetříme,” nařizoval Katce první. “Až se umyješ, tak tě taky ošetříme. Ale musíš trochu pohnout!” Katka vlezla do kádě a poddala se blahodárnému působení vlažné vody na její postižená místa. Mezitím druhý pomocí kusu velkého plátna otíral Broňu, která už rezignovala i na to, že tito chlapy ji při každé příležitosti dosti hrubě osahávali i na těch nejintimnějších místech. Nyní toho druhý využíval plnou měrou a při tom, když komtesu utíral, se skoro mazlil s jejími prsy a nepřiměřeně dlouho jí utíral i přirození. První zatím dohlížel na myjící se Katku.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Komtesa i Katka sebou škubly, jak se lekly. Kat pootevřel dveře a vykoukl ven. Když viděl, kdo za nimi stojí, vyšel ven a nechal pootevřené dveře. “Už se přiznali?” zaslechla Broňa šeptající hlas, který jí byl odněkud povědomý. Komtesa stála poblíž dveří a v místnosti panovalo poměrné ticho a komtesa mohla poměrně dobře slyšet hovor onoho neznámého člověka s katem. “Katka se už prakticky přiznala, ale komtesa mně dělá těžkou hlavu,” slyšela komtesa odpověď kata. “Abychom z ní dostali přiznání, budeme muset zřejmě použít tvrdší metody. Komtesa je statečná a snáší všechnu bolest, sice s velkým vypětím, ale pořád se nechce přiznat. Naše první úmluva byla, abychom jí moc neubližovali.” “Postav se tady ke zdi a otoč se k ní čelem!” nařizoval komtese druhý. “Já tě natřu mastí na rány.” Komtesa se rychle otočila a byla strašně ráda, že může poslouchat rozhovor probíhající za dveřmi. Druhý jí natíral záda hojivou mastí. Broňa cítila, jak jí zbičovaná záda ochlazuje ona mast a jak bolest postupně ustupuje. Chvilku přestala poslouchat, co se děje za dveřmi, ale zaslechla znovu šepot a tak se znovu soustředila, aby zaslechla alespoň část rozhovoru, probíhajícího za dveřmi. Musela se snažit. Ti dva za dveřmi mluvili velice potichu. “Přesvědčil jste mne.” Zaslechla komtesa znovu onen známý hlas. “Tady vám můj pán posílá dárek. Můžete trochu přitvrdit, ale zase ne moc. To by se můj pán zlobil, ale je velice netrpělivý a chce to přiznání co nejdříve.” Komtesa slyšela zacinkat váček s penězi. Podle zvuku si však netroufla odhadnout, kolik je v něm peněz. Potom slyšela spěšně se vzdalující kroky. Kat vstoupil do místnosti. “Katko! Koukej už vylézt z kádě!” ihned nařídil po svém příchodu do místnosti. Katka ho ihned poslechla a vylezla a první jí podal kus plátna na utření. “Otoč se!” nařídil druhý komtese. Zatímco se Katka utírala, druhý natíral komtese rozpíchaná prsa a břicho mastí. Broňa viděla, že šrámy po biči a stopy po ostrých jehlách jí zůstávají, ale zároveň cítila, že pálení a bolest jsou trochu mírnější. Byla strašně ráda, že se jí po koupeli ulevilo. První mezitím začal natírat mastí Katku. “Odveďte je do cel!” nařídil kat, když viděl, že jsou obě připraveny. “Dnes osobně dohlédnu, jak je uložíte, aby se nemohlo stát to, co se stalo ze včerejška na dnešek.” “Slyšely jste děvčata, jdeme do cel, rychle!” nařizoval první.

Celý průvod se vydal na pochod směrem k celám. První šel druhý, za ním obě dvě děvčata a průvod uzavíral kat. Nejdříve odvedli do cely komtesu. S Broňou vstoupil do cely jenom druhý a kat. První zůstal venku s Katkou za dveřmi. “Tak co, jak se těšíš na dnešní noc?” pošeptal Katce do ucha první. Katka vykulila oči, protože tahle otázka jí vyrazil dech. Myslela si, že pro dnešek pro ni mučení skončilo, ale tímto zašeptáním ji první vyvedl z omylu. Tentokráte však Broňu nepoutali v závěsu řetězy ke stěně, ale pouze jí spoutali ruce okovy k delšímu řetězu. Komtesa se tak mohla pohybovat po cele na délku řetězu a nemusela tak strávit noc v nějaké skrčené poloze. Druhý komtesu připoutal a potom si kat prohlédl, jestli je Broňa dobře upevněná a zatahal vší silou za řetěz, jestli náhodou nepovolí. Na podlaze ležela čerstvá sláma. Komtesu tedy připnuli do okovů a odešli. Ve dveřích se kat ještě jednou otočil a prohlédl si celu, jestli je všechno v pořádku a odešel, zabouchl za sebou dveře cely a Broňa slyšela rachocení zámku. Osaměla. Nejdříve popošla kousek a zkoušela, kam až s řetězem dosáhne a kam se až může pohybovat. Když si všechno prověřila, opatrně usedla na slámu a začala přemýšlet o dnešním dnu. Nejvíce ze všeho jí vrtalo hlavou, odkud zná ten hlas, který zaslechla pootevřenými dveřmi místnosti, ve které je umývali. Ať přemýšlela a lámala si hlavu, jak chtěla, nemohla na to přijít. Po chvilce však jí vyčerpáním spadla hlava a Broňa usnula.

Mezitím kat a oba pacholci odvedli Katku do vedlejší cely. “Tak pohni sebou, kůže líná!” pobízel Katku první. “Už se nemůžu dočkat.” Druhý Katku postrčil, až doslova vpadla do cely a zůstala ležet na studené zemi. “Tak vstávej, děvče, a nezdržuj!” pobízel Katku tentokrát kat. Katka se za pomoci druhého pomalu zvedla ze země. “Tak si hezky lehni na pryčnu!” nařídili jí. Katka si jako automatický stroj bezmyšlenkovitě lehla na pryčnu. První s druhým jí připoutali ruce, spuštěné dolů, k nohám pryčny. Potom jí připoutali roztažené nohy do rohů pryčny. Katka se prostě vypnula a vůbec nevnímala, co se s ní děje. Nebylo vůbec divu, po tom, co všechno musela dneska vytrpět. Nejdříve jí plochými důtkami bičovali přirození a vnitřní strany stehen, potom jí lískovými pruty mlátili přes chodidla a nyní před ní stojí tři mlsní vlčáci a dělají si na ni chutě. V tom stavu, v jakém byla, byla její reakce nejrozumnější řešení. Žádné bránění, aby svoji situaci ještě nezhoršila. “Nejdříve já!” zazněl katův striktní rozkaz a hned, jak Katku přivázali, si začal rozepínat kalhoty. Katka rezignovala. Kat si rozepnul kalhoty a ihned se vrhnul na Katku. Katka se zděsila, když viděla katův stojící ocas. Jakmile kat zakleknul mezi Katčiny roztažené nohy, začal jí cpát svůj ztopořený ocas do jejího zbičovaného přirození. Tato katova činnost vytrhla Katku z její letargie a Katka začala vzlykat a sténat bolestí. Kat vůbec nedbal na Katčino sténání a nacpal svoje přirození do Katky až na doraz. To už Katka řvala bolestí. “Měli jste pravdu. To je teda paráda!” vykřikovala kat rozkoší. Katka se pod jeho váhou nemohla ani pohnout. Kat začal bezohledně přirážet. Katka sebou začala škubat a neustále křičela bolestí. Po několika přírazech však začal kat vdychat slastí a naštěstí pro Katku se uspokojil. “Něco takového jsem ještě nezažil,” liboval si kat, když po výkřiku rozkoše, z Katky slezl. “Bylo to sice rychlé, ale krásné.” To už však první měl sundané kalhoty a hrnul se ke Katce. Katka si už uvědomovala, že bude muset přežít znásilnění od všech tří. To už ale první ležel mezi Katčinýma nohama a prudce přirážel. Katka sebou opět začala škubat celým tělem ve snaze uniknout této hrozné potupě. Nic jí to nebylo platné, její katani s ní neměli slitování. Za nějakou chvíli Katčina škubání a výkřiků bolesti se i první za výkřiků rozkoše uspokojil. “To bylo teda něco!” pochvaloval si také první. Druhý se nemohl také už dočkat, ale musel počkat, až se uspokojí jeho představení. Proto se na Katku vrhl sotva z ní první slezl a byl tak vzrušen z té podívané, že mu jeho přirození stálo jako tyč. Okamžitě začal bezohledně přirážet. Jeho pohyby byly tak prudké a razance tak silná, že Katka to už bolestí nemohla vydržet a po chvilce omdlela. Druhý byl tak nadržený a spěchal se rychle uspokojit, že to ani nezaznamenal. Také on se po chvilce za výkřiků rozkoše uspokojil. Potom pomalu slezl z Katky a zapnul si kalhoty. “Měli jste pravdu, se včerejškem se to nedá ani srovnat,” podotknul druhý na závěr.

Ve vedlejší cele však Katčiny výkřiky vytrhly Broňu ze spánku. Nejdříve nevěděla vůbec, co se to děje, a potom si uvědomila, že není v mučírně, ale že Katčiny výkřiky se ozývají z vedlejší cely. Postavila se s námahou na nohy a co jí řetěz dovolil se přiblížila ke stěně Katčiny cely, aby mohla zjistit, co se vedle vlastně děje. Po chvilce jí došlo, co se asi s Katkou děje a strašně ji litovala. A znovu jí v hlavě vytanula myšlenka, proč zrovna ony dvě musí snášet takové pokoření, bolest a zahanbení. V tom okamžiku jí hlavou bleskla myšlenka, odkud zná ten hlas. Byl to hlas podkoního a správce jejího bratra. Teď si Broňa uvědomila všechny souvislosti. Od smrti jejího otce se snažil její mladší bratr ovládnout celé panství. Ale že otec oficiálně předal panství jí se jejímu bratrovi pochopitelně vůbec nelíbilo. Broňa si plně uvědomila, v jaké situaci se nachází. Její bratr se zřejmě domluvil se soudcem a zatkli její věrnou služebnou, ze které ze začátku vymlátili přiznání, že komtesa je její spoluvinice, nebo to bylo domluvené dopředu a Katka netušila, co slibuje a netušila, že ji budou takovým ukrutným způsobem mučit. Broně se honily takové neuvěřitelné myšlenky hlavou. Najednou začala horečně přemýšlet, její únava a bolest z dnešního mučení byly ty tam. Útržky rozhovoru a naznačování se jí v hlavě skládaly jako velká mozaika. Už jí bylo jasné, proč ji nikdo nehledal, ani nepostrádal po třech dnech, co se nevrátila domů a proč s ní i s Katkou tak krutě nakládali. Vůbec nebylo rozhodující, co říkaly, rozhodující bylo jejich přiznání. Jediné, co jí pořád nešlo do hlavy bylo, proč všichni chtěli slyšet ještě jiná jména. Jestli ji Katka zradila, dobře jí tak, ať za svou zradu pyká, ale Broňa pořád nechápala, proč by měli trpět nevinní lidé. V této chvíli se rozhodla, že tento cirkus ukončí a tím že musí skončit i kruté mučení Katky, které jí bylo stejně líto, bez ohledu na to, že si myslela, že ji Katka zradila. Broňa se rozhodla, že se ke všemu, co budou chtít, přizná, aby všechno to zbytečné utrpení skončilo. Myslíte, že se rozhodla správně?